Chalupa v Niedergruntu.

Čtvrtek v 0:34 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.

Chalupa v Niedergruntu 1.

Slovo vypravěče.

Budu vyprávět o dobách dávno minulých kdy řeka Labe ještě protékala nespoutanou, širou krajinou. Jen tu a tam lidé řečiště mírně upravili a odvážně se pouštěli se svými pramicemi a prámy na tekoucí vodu. Všichni tito udatové, kteří se pouštěli do křížku s řekou a jejími rozmary, od Litoměřic až po její ústí do moře, mluvili německy. Nebyla to však němčina tak jak ji známe dnes. Kolem Litoměřic a Děčína se mluvilo Böhmerdeutz, kolem Drážďan Sachsendeutz a tak dále, až kolem Hamburku se mluvilo Plattdeutz. Sasák se z Hamburákem jen těžko domluvil a Böhmerák se s ním nedomluvil vůbec. Jen ti udatové se domluvili všude po celé délce toku řeky. I oni však měli některé výrazy, kterým rozuměli jen oni sami. Některé z nich ve svém povídání ponechávám, protože se tam hodí a protože tam patří. Ale používám je tak jak je ti dávní šifři používali a jak jsem je slýchal od jejich synů a vnuků. Ve spisovné němčině by pro ně asi místo nebylo. Aby jim čtenář porozuměl, tady jsou:

"Protože Boot je velká loď různého typu, tak Bootsmann je lodní muž, tedy lodník. Bootsleute jsou lodní lidé, tedy posádky plavidel, plavci. Lodi se vesměs v těch dobách říkalo šíf. Plavci tedy byli Schiffsleute tedy šifři nebo šífáci. Loděnice kde se lodě stavěly nebo opravovaly byla šíferna. Kormidelník byl v těch dobách štajermann a kormidelna, když už se začaly na lodích stavět, byla štajerhaus. Lodivod všude na světě je lootse ale na Labi je to Hauptr z pokráceného sousloví Hauptschiffer. Byl to velitel poproudního konvoje lodí, který se svými pomocníky vytyčoval lodím cestu meandrujícím Labem. Plavební dráha se vytyčovala tzv. štekry, což byly 3-5 m. dlouhé, silné vrbové pruty, kolmo zaražené do dna řeky. Na pravé straně s víchem, na levé straně bez víchu, holé. Jak s nimi proud vody kmital, dělaly dlouhé vousy, které byly z daleka viditelné i v noci i když už samotný štekr vidět nebyl. V padesátých letech dvacátého století se přestaly používat. Nejdéle vydržel štekr v Gauernitzích pod ostrovem označující silný boční proud. Sondýrky jsou tyče k měření hloubky plavební dráhy.
Konvoj v sedmnáctém a osmnáctém století se sestával většinou z člunů o nosnosti 2 - 3 tisíce centnýřů to jest dnešních 100 - 150 tun. Byly postavené v některé šíferně nahoře na Vltavě. Po vyložení na Labi byly upravené na cestu na dolní Labe, do Německa. Říkalo se jim cíly. Většina z nich byla po dojezdu do Hamburgu určena k rozebrání na stavební dřevo. Jen některé, důkladněji postavené, se naložené vracely zpět do Čech vlečením proti proudu.
Na krátkou dobu vystřídala zvířata boomačry, aby vzápětí byla vystřídána parními řetězáky a posléze parníky stranokolesovými. Potahové stezky zmizely pod vegetací a zanikly. Nikdy se nedovíme kolik zemřelých a utonulých nebožáků věčně spočívá v písečných nánosech řeky.

Z jakého sousloví vznikl výraz "Boomačers" se už dnes nedovíme. Tito lidé vlekli lodě z vlečných stezek proti proudu řeky od "nepaměti" až do roku 1821, kdy přijetím Labských akt bylo povoleno vléci lodě tažnými zvířaty. Netrvalo to však dlouho. Již ve čtyřicátých letech devatenáctého století začala vlečení přebírat levnější pára svými parníky. V sedmdesátých letech byl položen na labské dno řetěz a na nějaký čas ovládly vlečnou plavbu řetězové parníky. Jak ovšem sílily stroje kolesových parníků, které mohly lépe manévrovat, nadvláda řetězáků skončila a už v roce 1898 se od Hamburku začalo s odstraňováním řetězu. Poslední řetězový parník skončil svoji plavbu v Ústí nad Labem v roce 1947. Parní stroje obsluhovali kvalifikovaní strojníci zvaní mistři. Půlmistr bez lopaty na silných parnících byl vlastně druhý strojník, ale půlmistr s lopatou na slabších parnících byl první topič se zkouškami který střídal strojníka když ten šel na svačinu a pod.

Ale to už byla pára celkově na ústupu. Na řece vítězila na celé čáře motorová sekce s pohony lodním šroubem. Poslední vlečné parníky a vlečné čluny zmizely z řeky Labe v sedmdesátých letech dvacátého století."
 

Boomačers.

Čtvrtek v 0:15 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.
Boomačers na labské potahové stezce táhnoucí člun proti proudu řeky.

Chalupa v Niedergruntu 2.

Boomatzers.

Byla to zvláštní skupina lidí kolem Labe ti boomačrové. Byli to vyvrhelové společnosti, trestanci uprchlí z věznic i zločinci dosud nedopadení a různí ztroskotanci, které společnost vyvrhla ze svého středu na okraj bytí a existence vůbec. Život mezi boomačers nebyl dlouhý, umíralo se tady brzy a rychle. Pohrdali společností a světskou mocí natolik, že pokud by policie chtěla zatknout některého z nich, musila by postřílet celou skupinu. Tak sveřepě bránili svoji svobodu a své druhy v bídě, strádání a bolesti ale svobodně a ve volnosti.
Všude kolem Labe rostly houštiny vrbového houští a boomačers v nich dokázali zmizet jako dým na obloze. Jen potahové stezky pro lodě byly po celém toku řeky dobře upravené a udržované. Nikde mezi stezkou a řekou nepřekážela vzrostlá vrba nebo olše, ale ani přerostlé vrbové houští. Udržování potahové stezky byla jedna z prací boomačers, zdaleka ne však nejdůležitější. Poříční správce za údržbu stezky vyplácel celé skupině tolar měsíčně. Věděl, že jsou to dobře investované peníze, že boomačers tu práci neodbudou a odvedou dobrý výkon. Ptáte se proč? Inu proto, že podle panského nařízení na potahovou polabskou stezku nesměli koně, voli, osli ani žádná jiná zvířata. Směli po ní tahat čluny a lodě jen a pouze lidé a tak si ji boomačers čistili a udržovali vlastně sami pro sebe.
Ze začátku, v hloubce času, po vyklučení potahové stezky, zkoušeli kormidelníci a majitelé lodí vléci své lodě svými lodníky. Jenže síly tří, čtyř lodníků na překonání labského proudu byly příliš slabé. Kromě toho lodníci byli potřeba na člunech u sochorů aby pomáhali udržet člun v dostatečné vzdálenosti od břehu, či mělčiny, když to kormidlo nezmohlo. Bylo tedy nutno zjednávat na krátké úseky vesničany z okolních vesnic. Byla to pro ně nezvyklá a nebezpečná práce. Tu a tam se někteří utopili. Když se člun zadal, zaklopil se přes řeku a oni ho neudrželi. Loď je stáhla do řeky. Samozřejmě si tu těžkou a nebezpečnou práci chtěli nechat patřičně zaplatit. Potom se majitelům lodí cesta moc nevyplatila neboť přišli často o veškerý zisk.
Jeden odvážlivec si najal bandu vyvrhelů potulující se ve vrbinách. Ti ho vlekli nejenom krátký úsek, ale podél celého toku řeky. Banda čítala patnáct otrhanců. Štajermann platil každému z nich dva bochánky chleba, špalík špeku, dvě cibule a jeden fenik denně. Každý druhý den přidal pro celou partu litrový džbánek laciné kořalky. Majitele člunu to přišlo ani ne na polovinu proti platbám vesničanům. Pochopitelně to štajermann dal při jedné večeři v šífácké hospůdce k dobru a tak se to po celé řece rychle rozkřiklo. Čím dál více štajermannů si dodávalo odvahu zajít mezi vrbiny na břehu Labea najmout bandu otrhanců na vlečení svého člunu proti proudu řeky. Tak to otrhanci nad vesničany vyhráli na celé čáře.
Než se rok s rokem sešel měli otrhanci na vlečení lodí monopol, který si žárlivě hlídali třeba i s noži v ruce. I mezi otrhanci se rozneslo, že je tady možnost žít bez nutností přepadat osamělce a loupit či vykrádat maličké vesnické krámky a chaloupky. Mnohdy, vzápětí po takové loupeži, udělala policie nebo armáda do vrbin zátah a koho chytili toho porubali. Zajatci se nebrali, před soud nikoho neposílali. Tak se vytvořilo několik skupin po patnácti až dvacíti lidech už specializovaných na vlečení člunů proti proudu. V každé skupině se právem silnějšího vytvářela skupinová hierarchie. Nejsilnější, tedy kápo skupiny, který prosazoval a udržoval nepsané normy a zákony skupiny, byl znám a respektován jen ve skupině. S kormidelníky o pravidlech vlečení a odměnách za něho vyjednával ten nejchytřejší, liška podšitá, zpravidla nějaký zběhlý student nebo uprchlý vzdělanec. Do přilehlých vesniček, koupit špetku tabáčku nebo ukradnout slepičku, chodil ten nejslabší, taková děvečka pro všechno.
Postupem času se vynořilo i jejich nové označení a pojmenování. Plavci, tedy "bootsleute", jim začali říkat pomahači, boomatzers tedy boomačers. Už dnes nevíme, zkomolením kterých slov a jejich spojením tento jednoslovný název vznikl. Je však na bíledni, že se to týká někoho kdo má co do činění s čluny a loděmi. Jak šel čas ustálila se i určitá pravidla. Když ještě otrhanci ze začátku směli na loď, většinou tam ukradli na co přišli. Jako boomačers už nesměli vstoupit ani na lávku. Když kvůli mělčině přecházela potahová stezka na druhý břeh, museli hodně zabrat. Museli udělit člunu velkou hybnost aby přeplul nebo přesakoval ke druhému břehu. Teprve potom je jeden z lodníků přívěsným člunkem převezl přes řeku. Při tomto veslování museli ale pomáhat.

Původně otrhanci tahali za sisalové nebo konopné lano podané z lodi rukama. Ale to se ukázalo jako málo efektivní. Pak si někteří vyžebrali z lodi kus konopné šňůry uvázali si ji kolem pasu a táhli za ni. Pořídili si ze silných vrbových prutů dlouhé hole, o které se při vlečení opírali. Někdy si je podkládali pod vlečný provaz když měli příliš otlačené rameno nebo pas. Pokud se ovšem člun zadal a než ho lodníci srovnali a zakotvili, často stáhl navázané tahouny do řeky, kde jim hrozilo utopení. Oba popsané způsoby umožňovaly některým členům bandy netáhnout a nezabírat, vlastně se vlečného lana jen držet. To bylo příčinou mnoha hádek a bitek mezi odranci. Všechny tyto potíže odstranil až boomačerský uzel.

Boomačerský uzel.

Čtvrtek v 0:05 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.

Chalupa v Niedergruntu 3.

Boomačerský uzel.

Kde se vynořil a odkud se vzal se mezi boomačers tradovalo mnoho pověstí a báchorek. Která z nich se nejvíce blížíla pravdě se už nedovíme. Boomačers už nejsou, nežijí. S příchodem páry a parních lodí zmizeli, jako by je ta pára ze světa odfoukla. Přesto ozvěny těchto báchorek, tak jak je vyslechli z přídí svých člunů dávní předkové dnešních říčních vlků, dosud mezi plavci, tedy bootsmany, žijí. Tady je jedna z nich.

Daleko proti toku řeky, až na pomezí zemí Saské a České, na panství pánů z Bühnau, kteří vlastní mnoho člunů plujících po Labi, leží malá osada pod peřejemi, které místní říkají Niedergrund. Cesta k ní nevede žádná, jen pár pěšinek mezi skalami a lesy. Usadili se tam a nejprve chatrče a posléze i domky vybudovali. Byli to svobodní lidé, kteří pánům z Bühnau jejich čluny i s nákladem do německých měst po Labi dopravovali. Prázdné čluny, které po vyložení v Hamburgu či Magdeburgu na stavební dřevo neprodali, dopravili zpátky až do Litoměřic pro další náklad. Nebyli to žádní nevolníci, či otroci, ale výborní plavci, kterým se nestávalo, že by o svou loď s nákladem přišli. Dokázali svěřenou loď bez úhony provést mezi písčinami i přes peřeje, právě tak jako ji ochránit před útoky odranců. Proto jim pánové z Bühnau a později i Thunové svobodu a výstavbu domků na svých pozemcích tolerovali. Už v padesátých letech osmnáctého století jim tu svobodu zaručil a i písemně stvrdil majitel panství pán Jan Josef Thun-Hohenstein.
V Niedergruntu žili po generace samé rodiny jejichž muži se živili jen loděmi a plavbou. V zimě, když byla řeka spoutaná ledem, přivydělávali si kácením lesních velikánů v okolních lesích. Nebyla ta lodní práce lehká, řeknu vám. Na člunech o nosnosti padesát až dvě stě padesát tun měl štajermann jen přístřešek u kormidla a jeho pět šest bootsmanů nic. Ti ve dne pracovali u sochorů a u kotev a pomáhali štajermanovi u kormidla. Bylo jich tolik aby ubránili člun i náklad před útoky odranců a lapků. V noci spali pod plachtami, kterými byl přikrytý náklad. Byli to tvrdí chlapi a jen ti nejhouževnatější to vydrželi do stáří a jen z některých se stali štajermani.
Třetí chalupu odspoda proti vodě už po generace obýval rod Ehrlichů. Z chalupy vzešlo za ta léta mnoho štajermannů a bootsmannů nepočítaně. Někdy ve čtrnáctém století, ale možná už o století dříve, přesnou dobu báchorka neuvádí, se štajermanovi Adalbertovi Ehrlichovi a jeho ženě Hanelore narodil do chalupy chlapeček. Byl první po třech sestrách. Dostal jméno Heinz po dědovi. Nezůstal dlouho jediný, za pár let se to v chalupě kluky jen hemžilo. Hanzíček byl zvídavá nátura. Všemu chtěl přijít na kloub, všechno chtěl umět. Od babičky u stavu, ještě ne čtyřletý, se naučil i tkalcovský uzel. Brzy po tom od starého zchromlého dědy i uzel rybářský a v šesti už uměl síťovat líp než děda. Pozorně sledoval jak maminka učí sestry plést svetr pro tátu a punčochy pro všechny. Zanedlouho i to uměl nejlépe ze všech. Nedal dědovi pokoj a ten ho musil učit další a další uzle. Táta také, jakmile se doma ukázal, musel synovi předvádět co s provazy a jejich zavazováním a svazováním umí.
V Niedergruntu samozřejmě žádná škola nebyla. Hanzi se přesto jako jeden z mála v osadě musil naučit písmenka psát a číst, právě tak jako číslice a počty vůbec. Učil ho to děda, bývalý štajermann, teď už stařík víc než padesátiletý a reumatizmem a podagrou celý zkroucený. "Kluku musíš se to naučit jestli nechceš být do smrti jenom bootsmanem, jestli chceš být jednou štajermanem jako je táta a jako jsem onehdá byl i já," říkal mu. Do písmenek sice Hanzi tak nadšený nebyl jako do uzlů a šmodrchání ale přeci jen ta písmenka na břidlicovém kameni byla stále pěknější. Čtení ve staré tlusté knize, kterou táta kdysi z jedné plavby přinesl, mu také přestalo dělat potíže. Jen to dělal nerad, přeci jen uzle jsou uzle.
Sotva bylo Heinzovi třináct nebo čtrnáct let, kdopak by se s tím v Niedergruntu počítal, odvedl si ho táta sebou na šíf. I když byl pěkně urostlý a udělaný, však ho máma dobře živila, bootsmannem se ještě pár let stát nemohl. Byl šífsjunge. Žádný plat ani podíl na cestě neměl, táta ho živil a každého na lodi musil poslouchat. Tak se ostatně vedlo všem plavčíkům ať už jejich tátové byli bootsmanni nebo štajermanni. Bylo toho mnoho co se musel naučit aby mohl pomáhat při ovládání tátova šífu. Ale ještě víc, jestli se jednou chtěl stát štajermannem jako byl děda a jako je táta.
Labe ještě nebylo rozpočítané na míle, natož na kilometry a tak každý kormidelník musel znát jako násobilku nejen každý přívoz a každou vesničku na obou březích řeky ale také všechny pojmenované říční oblouky. Všechny ty Mauselochy, Das Diesterlochy a Böze Orty. Některé táhlé oblouky měly třeba i tři jména. Jedno na začátku, druhé na vrcholu a třetí na konci. Tahle znalost byla nutností, aby mohl štajermann štrommeistrovi nahlásit přesné místo kde vznikla nějaké překážka v plavební dráze, nebo aby mohl svému pánovi a majiteli šífu označit místo nehody, přepadení nebo havárie. Byly a jsou to stovky, ale spíše tisíce jmen a názvů, které se musel Heinz naučit jako když bičem mrská. Před ostatními plavčíky na jiných lodích měl výhodu, že ho děda naučil číst a psát. Přinesl si na šíf několik odlomených břidlicových tabulek. Jakmile mu některý bootsman nebo táta štajerman řekl nějaké jméno a k čemu patří tak dlouho si to opakoval až měl chvilku volnou a mohl si to olůvkem na břidlici napsat. Potom podle tabulky jména ještě hodně dní plavby opakovat.
Při plavbě proti vodě měl Heinz jako nejmladší na lodi další povinnost. Večer po zakotvení musel s krosnou na zádech dojít do nejbližší vesničky na nákup. Nakupovalo se na jeden nebo dva dny jídlo pro boomačers a někdy i pro posádku, když chlapi neměli chuť si zajít na teplou večeři a korbel piva, odkud si pro sebe přinesli i jídlo na pár příštích dní.
Také to mu pomáhalo zapamatovat si všechny vesničky podle celé řeky. Většinou táta člun zakotvil hned u vsi ale někdy přeci jen musil pro proviant šlapat nějakou tu míli. To se pak při zpáteční cestě krosna pořádně pronesla. Ve městech ležících podél řeky se proti vodě kotvit nedalo, městští biřici by ve městě boomačers přes noc nestrpěli. Štajermanni tak museli se svými vlečenými čluny zakotvit buď už před městem nebo až za ním. V takovém případě doprovázel Heinze jeden z bootsmannů. Někdy se k nim přidalo i pár nejméně otrhaných boomačers. Kolem každého města se v těch dobách potloukalo dost ztracených existencí pro které by osamocená krosna na lukách u Labe mohla být příliš velkým lákadlem, než aby ji nechali na pokoji.
Každá cesta šífu proti vodě, trvala šest týdnů. Někdy o pár dnů více nebo méně, podle vodního stavu a tedy síly proudu. Za tu dobu se plavčík Heinz se všemi boomačers ze skupiny, při rozdávání proviantu, dobře poznal. O nějakém kamarádství nebo přátelství nemohlo být ani řeči, ale přeci jenom to už nebyli cizí odranci ale známí boomačers. Tak za těch pět let, než se stal sám bootsmannem, poznal většinu skupin boomačers a oni jeho.
Vyrostl z něho statný ramenatý chlap, který měl dobře vykročeno k tomu stát se jednou dobrým štajermannem jako byl děda a táta. Byl z něj sice otrlý bootsmann ale na rozdíl od ostatních členů posádek mu nebylo lhostejné, když se při zaklopení člunu několik boomačers utopilo. Nepovažoval to za součást jejich práce a rizika jako ostatní jeho kolegové. Smutně se díval jak boomačers pohřbívají své druhy do labské písčiny a na cestu do věčnosti jim sebou upletou loď z vrbového proutí, kterou už nebudou tahat ale budou na ni plout už navždycky.
Hledal nějaký způsob jak utonutí zabránit. Postupně ho napadla myšlenka, vytvořit uzel, který by se dal jedním hmatem rozvázat. Po mnoha zkouškách na to konečně přišel. Vymyslil uzel, který zůstal uvázaný tak dlouho dokud byl v tahu. Při každém i malém uvolnění se rozvázal. Jak už to u novinek bývá, ze začátku nikdo nový uzel nechtěl a nejvíc boomačers, kterým uzel nepovoloval žádnou úlevu a nutil je zůstávat stále v tahu. Teprve když se Heinz stal po letech štajermannem poroučel při každé plavbě proti proudu, že každý boomačers se musí na vlečné lano navázat tímto novým boomačerským uzlem. Kdo neposlechl nesměl se navázat. Když bylo neposlušných víc, najmul jinou partu.

Jak šly roky uzel se vžil a boomačers už se netopili. Poznali, že stačí udělat krok vzad a z lana se uvolní do té doby než posádka člun opět ovládne. Tak se uzel vžil. Postupně ho začaly používat všechny party. Stal se každodenní potřebou až se zapomnělo, který boomačers uzel vymyslil. Jen krátkou dobu si to někteří boomačers pamatovali ale však víte. Boomačers umírají brzy a umírají rychle. Svoje zkazky si sebou berou do písečných hrobů v labských náplavách. Tak jen kronika starého plaveckého rodu Ehrlichů vypráví o uzlu, který vymyslil dávný dědek Heinz a který zachránil mnoho lidských životů. Dnes nikdo už ten uzel neumí. Zmizeli boomačers, zmizel ze světa i jejich uzel.
 


Plavčík.

Čtvrtek v 0:02 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.
Staré čluny pod plachtami.

Chalupa v Niedergruntu 4.

Plavčík.

Ve třetí chalupě proti proudu řeky, v Niedergrundu bylo veselo. Štajermann Heinz Ehrlich se ženil. Pro nevěstu si zajel lodičkou přes Labe do Hřenska. Obě vesničky byl svět sám pro sebe. Do obou se dalo přijet jenom lodičkou nebo lodí. Jinak se do nich dalo přijít jen pěšinkami po kterých srnčí zvěř chodí. Právě po nich se omladina vydávala do Schmilky, do Krippnu nebo až do Žandavy na taneční zábavy a nic se nebála, že si může nohu zvrtnout tou cestou necestou. Tam na jedné té zábavě se Anerl a Heinz poznali a našli v sobě zalíbení. Sotva párkrát přeplula lodička řeku, vždy když se štajermann vrátil svým šífem do Čech, už vystrojili svatbu. Starý děda štajermann výměnkář, stařeček už víc než šedesátiletý, vytáhl z tajné přihrádky tlustou knihu a pod ostatní zápisy napsal: "AD 1763 v létě si přivedl Heinz Ehrlich do chalupy nevěstu Anerl Schiffer a oženil se s ní."
Takových zápisů už bylo v knize mnoho, jen ta křestní jména ženichů a data svateb se měnila. Samozřejmě i jména nevěst. Jen těch Janů tam bylo nejvíce, protože prvorozený syn byl vždycky Heinz. Tak to šlo už od nepaměti. Také nyní, než se rok s rokem sešel, ležel v kolébce další Heinz. Samozřejmě děda mu věnoval řádek v knize, ale víc ne. To by byla kniha brzy plná. Několik dětí ještě do chalupy přibylo, o ty se bába s dědou starali ale malinký Heinz od malička rostl a jezdil s maminkou Anerl a tátou štajermannem na šífu. Už od malička se učil ze všech svých sil dospělým lodníkům pomáhat a nepřekážet. Tak se pomalu a nenásilně učil těžké šífařině. Taky byl dost zvědavý a stále se vyptával jak se která věc nebo vesnička na břehu jmenuje. Za pár let je uměl všechny vyjmenovat. Když povyrostl, rád běhával s plavčíkem, který chodil s krosnou přes luka koupit proviant pro boomačers a pro posádku. S boomačers se také rád pouštěl do řečí, ale táta to nerad viděl. Když si toho všiml hned ho zavolal zpátky na šíf.
Když bylo Heinzovi osm let přivedl ho otec do thunské školy v Děčíně. V ní se učily děti panských služebníků, mezi které štajermann panského šífu patřil, číst, psát, základy počtů a dalších vědomostí. Ty jim v dospělosti umožní pomáhat pánům řídit jejich panství. Celých šest let, v kterých chodil do školy, bydlil na Weiheru u tátovy sestry tety Kristl a strýce Karla Hülle, správce panské náplavky a vývaziště vorů pod Hladovým kamenem. Učil se dobře. Poslední rok ve škole se musel, právě tak jako ostatní synkové štajermannů, naučit Český navigační zákon, první plavební předpisy na Labi.
V roce 1778 se vrátil k tátovi na loď jako plavčík kde hned zapadl do kolotoče povinností na lodi. Táta teď velel mnohem větší lodi než dřív. Ovládat loď mu pomáhalo pět bootsmannů a dva plavčíci. V té době, za vlády Marie Terezie a po vydání plavebních předpisů, se všude upravovaly řeky a stavěly větší lodě. Několik větších lodí si nechali postavit i Thunové a Heins Ehrlich se stal štajermannem na jedné z nich. Nová loď měla už kotevní vrátky, nosnost 250 tun a dokonce i kormidelní vrátek, který štajermannovi ušetřil námahu a umožnil lepší ovládání šífu. "Od teď, podle nových předpisů, abych se mohl stát štajermannem, musím složit před panskou komisí zkoušky a dostat od ní schifferpatent, táto," informoval syn otce. "Musím znát každý kámen a každou písčinu na celém Labi. Musím umět řídit loď po proudu i proti, když ji vlečou boomačers. Musím se naučit jak loď správně nakládat i vykládat. A ještě spoustu dalších věcí. Naučíš mě to táto?"
Táta se jen usmál. "Ale chlapče, hodně věcí z toho už umíš. Teď budeš u mně dělat pět let plavčíka, pak u dalších štajermanů pět let lodníka a až předstoupíš před komisi bude ti hnedle pět a dvacet let. Všechno co se týká plavby budeš znát. Co znát nebudeš, nestojí za to vědět. Nespoléhej se ale jen na svoji hlavu. Pořiď si tlustý sešit, já ho také mám, a tam si dělej poznámky o důležitých věcech a čas od času se k nim vracej a přečti si je. To ti pomůže a uvidíš, že žádné komise se nemusíš bát. Samozřejmě pokud budeš na moji lodi naučím tě všechno co umím."
Tak začal a pokračoval pro Heinze všední život plavčíka na šífu. Natírat a dehtovat plaňky, svlaky a pražce. Zaplétat provazy a lana. Konopná, ale na té velké lodi už i ocelová. Udržovat, opravovat a dehtovat veliké nepromokavé plachty na přikrytí nákladu, který nesmí zmoknout. Každý večer po zakotvení, s krosnou na zádech a bandaskou na teplou polévku, došlapat do nejbližší vesničky k pekaři, řezníkovi a do hospody pro jídlo pro posádku. Při plavbě proti vodě chodili pro proviant denně oba plavčíci. Nad říčkou Elster, kde štajermann musil zjednat ještě druhou partu boomačers, protože v proudech horního Labe by tu velikou loď jedna parta neutáhla, chodil plavčíkům pomáhat i nejmladší lodník.

Když skončila Heinzova plavčická léta, zavolal si ho táta a povídá: "Tak hochu u mě už si skončil. Co jsem tě mohl naučit to jsem tě naučil a víc toho neumím. Vyjednal jsem ti práci u starýho Fitze, je to dobrý a zkušený štajerman. Okoukej od něj jak on řídí šíf a jak si vede s nakládkou. Rok, dva u něho pracuj a pak si vyjednej práci u dalšího. Tak vystřídej tři nebo čtyři štajermanny. Potom se přihlas v Litoměřicích u poříčního úřadu ke zkouškám. Se štajermanským patentem v kapse se přihlas v panské kanceláři v Děčíně a požádej aby tě vedli v patrnosti až se jim uvolní nějaký člun. To ti radím, ale už jsi dospělý bootsmann, tak se teď už musíš řídit vlastním rozumem."

Hauptr.

Středa v 23:47 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.
Labe v Dolním Gruntu. Tam, někde v dáli stávala Ehrlichova chalupa.

Chalupa v Niedergruntu 5.

Hauptr.

"Udělám to tak, jak mi radíš táto, ale daleko radši bych i pak u tebe jezdil jako bootsmann kdyby si naše rodina pořídila vlastní šíf. Nepřemýšlel jsi o tom někdy sám?" Táta se malinko zamračil a povídá: "I přemýšlel hochu, přemýšlel a nejenom přemýšlel. To víš, že bych chtěl mít svůj šíf jako ho měl před dávnými lety náš dědek co vymyslel ten boomačerskej uzel. Už táta, tvůj děda měl ten sen a začal dávat tolárky stranou a já v tom pokračuji, ale zatím nám do toho vždycky nějaké nutné vydání přišlo.
To víš, sem tam někdo z rodiny onemocní a doktoři jsou drazí. Když si moje sestra, nebo tvoje sestra bere za muže štajermanna, je to v pohodě. Když se však zakouká do lepšího pána, jako tvoje teta Kristl, tak musí dostat odpovídající věno. To dá rozum, že k takovému muži nemůže přijít s holým zadkem. Zatím je našetřeno tak na necelou půlku šífu, zbytek našetřit čeká na tebe a na mě. To víš, děda už je z kola venku, tělo má zkroucené gichtem, ten už nic nenašetří. Ten už na šífy jen vzpomíná. Tak se hochu snaž, ať jsi co nejdříve tím štajermannem, ať se nám to spolu dobře šetří."
Člun starého Fitze byl menší a o hodně starší než člun, který řídil Heinzův táta. Kotevní vrátky na něm byly dost primitivní a kormidlo se pořád tahalo jen rukama. Fitz byl už opravdu starej a tahání kormidelní páky už ho dost zmáhalo. Proto si na pomoc volal starší bootsmanny aby pod jeho dozorem šíf kormidlovali. Už druhou cestu si párkrát zavolal ke kormidlu i svého nejmladšího bootsmanna. Udělal to ze staré známosti s jeho dědou, u kterého sám jezdil jako plavčík, i s jeho tátou, s kterým nějaký čas jezdili na jedné lodi. Heinz kormidloval dobře. Starý mu nemusel skoro vůbec radit, tak aby jen nemlčeli se mladého muže začal vyptávat. Kudy plují, co bude za příštím obloukem, kolik přívozů dnes ještě asi minou a po které straně. Tak si ho při těch protekčních jízdách vyzkoušel, že si ho už bez protekce zval ke kormidlu stále častěji. Ostatní bootsmanni nejdříve dost brblali, ale posléze si zvykli a dokonce začali uznávat, že Heinz je z nich nejšikovnější a snad i nejchytřejší.
Po dvou letech, s doporučením od starého Fitze, nastoupil Heinz jako první bootsman na nový, ještě větší šíf než řídil jeho táta. Štajermanem na něm byl Knöchl z Posty, malé vísky přilepené k Pirně, na pravém břehu Labe. Knöchl měl ještě dvě malé cíly s dřevěnými kryty, kterými vozil jablka a hrušky od Litoměřic do Drážďan, Magdeburgu a také až do Berlína. V Litoměřicích od sadařů poměrně levně nakoupil a ve velkých německých městech s velkým výdělkem prodal. S prvním nákladem ovoce zajel jen do Drážďan kde ho obratem prodal překupníkům.
S cílami se vrátil do Litoměřic kde je opět naplnil zakoupeným ovocem. S druhým nákladem zajel až do Berlína. Na Sprévě uprostřed města, hned vedle tržiště, vyvázal šífy do břehu. Propustil až do jara bootsmanny a čekal na vánoční svátky. Celodřevěné cíly nasávaly říční vlhkost a ta v nich udržela po celou zimu stálé klima. Ani mráz si s ovocem neporadil a jablíčka v nich vydržela čerstvá až do příštího jara. Tak dlouho ovšem Knöchl čekat nemusel. Začal ovoce prodávat před vánočními svátky přímo z šífů lidem i trhovcům s velikým ziskem, který by běžnou plavbou nedocílil. Velkého zisku dosahoval proto, že nevozil ovoce obchodníků jako jeho kolegové, ale své vlastní, které sám nakupoval a také sám prodával.
Kolem masopustu, jen co na Sprévě a průplavech povolily ledy, se navrátili jeho bootsmanni. Cestou zpátky na horní Labe naložili u Magdeburgu sůl. Knöchl zjednal dvě party boomačers a začátkem května ji v Litoměřicích vyložil. Naložil vývozní artikl do Německa a za dvě tři obrátky šífů už tu byl opět podzim a další příležitost většího výdělku. Tak si postupně Knöchl k cíle, kterou zdědil po tátovi, koupil druhou a po několika letech si nechal v šiferně v Olšinkách u Ústí postavit velký šíf o nosnosti 250 tun.
Byl to člun právě tak velký jako řídil Heinzův táta ale už modernější. Dokonce už měl i pro štajermanna na zádi malou kajutu a v ní dokonce i kamínka kde si štajermann mohl uvařit čaj nebo třeba i polévku. Svoje cíly svěřil Knöchl svým synům. Sám si ponechal velení velkého člunu. Po proudu se plavil se svými syny ve flotile, ke které se přidávali i další štajermanni se svými šífy. Starý Knöchl dělal pravidelně těmto flotilám hauptra. Byl to ještě hauptr staré školy, který dostal patent na základě zkušeností. Mladší šifři už museli podle navigačního zákona skládat zkoušky na štajermanna i na hauptra. Bez patentu nesměl žádný šifr samostatně řídit šíf nebo velet flotile šífů.
Jen z velké známosti s tátou i dědou a na základě přímluvy starého Fitze nastoupil Heinz na nový šíf. Měl velikou radost. Věděl, že se od fachmanna Knöchla může moc věcí naučit. Umínil si tedy, že se je taky naučí. Poslouchal jeho rady a zapisoval si je za uši a některé i do už skoro plného sešitu. Když Knöchl se svými pomocníky vyznačoval z bótků pomocí štekrů plavební úsek, vedl Heinz za vedoucím šífem, Knöchlův šíf už samostatně. Nebezpečné úseky, jako třeba kolem Gauernického ostrova, pomáhal i vytyčovat. Celá flotila zatím čekala až se Knöchl vrátí a provede svou loď nebezpečným úsekem jako první. Ostatní šífy budou jeho plavbu kopírovat. Tak se u Knöchla plavil a učil se od něho celé tři sezóny. Knöchlův nový velký člun vozil zboží po Labi až do zámrazu i v době, kdy Knöchlovi synové čekali se svými cílami na předvánoční prodej jablek v Berlíně.
Pak vystřídal ještě několik štajermannů a šífů. Dokonce se nějaký čas plavil i na everech, malých šífech o nosnosti tisíc centnéřů, to je dnešních padesát tun. Ty putovaly po Labi od Bleckede a Lauenburku přes Geeshacht do Hamburku, který zásobovaly potravinami, zeleninou a ovocem od zemědělců z okolí řeky.

V roce 1789 po složení zkoušek před panskou komisí v Děčíně se stal držitelem patentů štajermanna a hauptra pro celou řeku Labe od Mělníku až do Hamburku. Ještě ten rok se nechal zapsat jako štajermann v panské kanceláři u Thunů a u gildy svobodných majitelů šífů v Litoměřicích a Ústí. Než uplynul rok svěřili mu Thunové jednu ze svých cíl. Brzy se stal jedním z jejich nejlepších šífsfírů, kterému zboží i doklady vždy souhlasily. Stal se mezi ostatními štajermanny velmi oblíbeným a váženým hauptrem do jehož konvoje se rádi přidávali.

Admirál.

Středa v 23:32 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.

Chalupa v Niedergruntu 6.

Admirál.

Po svých vítězstvích na Nilu a na Sicílii, kde jej sicilský panovník povýšil na vévodu, byl admirál, lord Horatio Nelson, pověřen aby doprovázel velvyslance lorda Hamiltona po skončení jeho mise zpět do vlasti. V té době už byl Nelson do mladičké paní Emmy Hamiltonové zamilován a měli spolu poměr, čemuž stařičký Hamilton mlčky přihlížel, dělajíc že nic nepozoruje.
V červnu roku 1800 se velvyslanec s chotí nalodí na Nelsonovu loď Foudroyant a desátého dne měsíce června odplují ze Sicílie. Doplují do Livorna kde musí Foudroyant do oprav. Nalodí se tedy v Ankoně, i s admirálovým osobním loďmistrem Brownem, který jej nikdy neopouští, na ruskou fregatu, která je přepraví do Terstu. Odtud pokračují dostavníky do Vídně, kde se 21. srpna ubytují k odpočinku. Nelson a Emma Hamiltonová si prohlížejí vídeňské kostely a památky, zatím co starý sir Hamilton odpočívá. Několik dní po příchodu do Vídně dostávají, hrdina od Nilu a rodina Hamiltonova, pozvání k audienci u císaře Karla I. Zde se také Nelson setká s vyslancem saského kurfiřta Fridricha Augusta III. Přednese mu přání pokračovat ve své cestě z Drážďan do Hamburku po řece Labi a požádá jej zdali by to mohl zařídit. Dostává se mu slibu, že ano.
Tak zatím Hamiltonovi s Nelsonem pomalu putují z Vídně přes Brno a Prahu do Drážďan. Všude si prohlížejí památky a kostely. V Praze se ubytují v luxusním hostinci U černého lva. Pražané v čele s arcivévodou Karlem uspořádají slavnostní iluminaci města na počest dva a čtyřicátých narozenin hrdiny od Nilu.
Na pomezí Rakouské říše a Saského království zatím běží závod s časem. Saský kurfiřt je rozhodnut zapůjčit Nelsonovi svoji slavnostní gondolu ale obává se, že by nemohl hostům zaručit bezpečnost a plnou ochranu proti atentátu Francouzů proti Nelsonovi. Pověří tedy Jana Josefa Thun-Hohensteina z Děčína sehnat a vystrojit loď pro důstojnou přepravu vzácných hostů dolů po Labi. Tak už začátkem září stojí před Děčínským pánem jeden z jeho nejlepších štajermanů a hauptrů, Heinz Ehrlich.
"Máme takovou loď, která by se dala upravit pro tu službu?" Ptá se pán. Heinz se zamyslí a po chvilce odpoví. "Ne pane takovou nemáme a přestavba by se nestihla. Ale šiferna ve Volšinkách u Ústí právě dostavuje tříraumový ovocňák, o nosnosti pěti tisíc centnýřů. Už je spuštěný na vodu a dodělávají na něm kryty. Kdyby se některé tabule krytů nad prostředním raumem nahradily okny a do raumu se spustilo schodiště, dalo by se z něho rychle upravit příjemné bydlení pro panstvo. Zároveň by se krajní raumy daly naložit ovocem aby se člun dal lépe řídit a nebylo podezřelé, že pluje po proudu prázdný.
"Dobře," kývl pán hlavou, "přestavbu zařídím, to nech na mně, ale místo ovoce nechej naložit zboží, které už čeká dole ve skladech, to bude rychlejší. Zatím vyber šest nebo osm zkušených bootsmannů a pět a dvacátého převezmete šíf na loděnici. Když tam budete dřív, bude jen dobře, aspoň loďaře přimějete k rychlejší práci. Do konce měsíce naložíte člun zbožím a pak hned zaplavete do Drážďan. Uvážete šíf někde pod mosty. Ale aby tam byla cesta pro kočár, panstvo nebude z kdoví jaké dálky chodit pěšky." "Nejlepší by to bylo v Ostra pane, u louky Ostragehege, je to jen kousek pod Marienbrücke, u levého břehu. Je tam přívoz k němuž vede dlážděná cesta. Okolo není žádná zástavba, je to nenápadné místo kde šífy často kotví. Tam si lodí a kdo do nich nasedá nikdo nevšimne. Také se odtud šífy dobře rozplouvají." Dobře tedy, nejdéle pátého ať jste v Drážďanech připraveni! Dobré by bylo, kdybys v té době dokázal v Drážďanech shromáždit ještě několik šífů a vyrazili jste odtamtud v konvoji s tebou jako hauptrem. Ale to už nechám na tobě. Koho povezete neříkej ani svým lodníkům. Tak běž! Zařiď to!"
Tak Heinz šel a zařídil to. Pátého října kotvily u Ostragehege dvě cíly a tři ovocňáky. Ten největší, zřejmě úplně nový, měl už dokonce nad kormidelním vrátkem přístřešek a v podpalubí malou kajutku se stolkem na lodní doklady a uzounkým lůžkem pro štajermanna. U jeho bortu byly zatím přivázané čtyři štíhlé hauptrovské pramice plně vybavené sondýrkami a silnými olšovými či vrbovými pruty na sázení štekrů. Na žádné z nich nechyběla ani bedýnka se zásobami a s nářadím potřebným pro značení plavební dráhy. Byl to všední obrázek nad kterým se již dlouhá léta nikdo nepozastavil.

Devátého října přinesl posel zprávu, že panstvo ráno nastoupí na loď. Ještě toho dne vypluly značkovací lodice pod vedením Waltra Hülleho, Heinzova odchovance, zkontrolovat případně nově přeznačkovat plavební dráhu řekou pro připravený konvoj.

Plavba.

Středa v 22:58 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.

Chalupa v Niedergruntu 7.

Plavba.

10. 10. Neděle.
Kočáry přivezly panstvo i se služebnictvem teprve o deváté hodině dopolední. Po nalodění, dne desátého desátý, v deset hodin dopoledne, léta páně jeden tisíc osm set, vyplul admirál lord Horatio Nelson po Labi. Jeho věrný loďmistr, který ho na všechny lodě doprovázel, vynesl na palubu dvě rákosová křesla. Z jednoho z nich, přikrytý plédem, náš jednoruký hrdina pozoroval krásnou měnící se krajinu kolem řeky, řeku samotnou i řádku šífů poslušně v řadě následující ten, na kterém seděl. Chvílemi, ale opravdu jen chvílemi, mu dělala v druhém křesílku společnost lady Emma Hamilton. Starý lord Hamilton na palubu nechodil vůbec. Už procestoval jako vyslanec tolik zemí, že na nějakou novou krajinku nebyl vůbec zvědav. Nelson důkladně oblečený a zachumlaný v dekách skoro stále studoval nějaké doklady a dělal si poznámky. Liboval si, jak dobrý měl admirál nápad, že místo kodrcavého dostavníku se teď vezou na lodi, na které není ani poznat zda-li jede nebo stojí. Lady s admirálem na palubě, přeci jen už byl sychravý říjen, nikdy dlouho nevydržela. I když byl pěkný jasný den, lady zvyklá na teplé klima Sicílie, nevydržela chlad nad řekou tak jako ošlehaný námořník.
Nedlouho po poledni upoutal admirála nezvyklý ruch na všech šífech flotily. Na přídích stáli bootsmanni s připravenými sochory, další byli připraveni u kotevních vrátků. Rychlost plavby se viditelně zrychlila a už se první šíf vřítil do "Gauernitzer Furt". Po pravé straně ubíhal dozadu Gauernitzký ostrov. Zrádný boční proud z druhého ramene na konci ostrova byl řádně označen štekrem se dvěma víchy. Štajermanni v tomto místě mohli v pravou chvíli dát kormidlem kontra a člun jako šíp okamžitě vystřelil z hrčáků do klidnější řeky pod Gauernicemi. Za slabou hodinku minuli na pravém břehu podél řeky roztaženou vesnici Spaar a za obloukem se vynořilo město Meißen.
Před třetí hodinou zakotvila flotila u hotelu "Die Knorre" v Rottevitzích. Na vzácné pasažéry tam čekal kočár. Prohlédli si chrám, zámek i manufaktůru v Míšni. Na člun se vrátili až za tmy s krásnými dárky z míšeňského porcelánu zdobené zwiebelmustrem.
Dóm a zámek v Míšni, v jehož prostorách se zrodil Míšeňský porcelán a kde byl jeho první tvůrce dlouhá léta vězněn.


11. 10. Pondělí.
Ráno vyplula flotila na další úsek cesty ještě za šera. Kolem osmé minuli zámeček Hirschstein, odkud se zvlněné okolí řeky začalo měnit na rovinatou pláň. Pod městečkem Riesa už nebylo po kopcích a vinicích, které ještě včera lemovaly Labe, ani památky. Außiger Winkel, první táhlý oblouk řeky v písečném loži, předznamenal změnu charakteru toku. Písčina zde sahala přes polovinu řeky, ale koryto a plavební dráha byla dobře značená zaraženými štekry. Ty velmi usnadňovaly štajermannům práci s řízením šífů i když na vrcholu oblouku museli pomoci bootsmanni sochory aby udrželi čluny v plavební dráze proti odstředivým silám proudu.
Už od rozednění vynesl loďmistr na palubu opět dvě rákosová křesla a admirál pozoroval řeku, měnící se krajinu a umění plavců řídit klikatou řekou svou loď. Chvílemi se k němu v druhém křesle připojila i lady Emma. Propluli nebezpečnými proudy "Plothaer Fall", kolem městečka Belgern. Tady už všude tekla voda bystře obávanými labskými proudy, které vyžadovaly soustředěnou pozornost posádek lodí. Propluli kolem "Der arme Edelmanna" a za "Weißniger Sand" už z dálky uviděli zámek Hartenfels v městečku Torgau. Hned pod Torgavou minuli na levém břehu hřebčín v Repitz. Šeřilo se když zakotvili na místě zvaném "Der rote Ochse". Celý den plavba proběhla v klidu, bez obtíží.
Večer zašel Heinz za admirálem. Hovořil Plattdeutz, řečí, která se velmi podobá angličtině. Admirál mluvil řečí námořníků, takže se jakž takž domluvili. Sdělil mu, že opouštějí území Saska a že teď už Labe poteče širou rovinou kde bude jen málo co k vidění. Admirál mu s úsměvem vyložil, že jeho zajímá hlavně řeka a šikovnost lidí, kteří po ní vedou lodě. Heinz popřál admirálovi dobrou noc a vrátil se na záď člunu, kam mezi tím ve svých lodičkách připluli štajermanni z ostatních šífů. Po krátké poradě s nimi jim jako hauptr dal pokyny pro příští den a rozešli se. "Zatím plavba probíhá dobře, i počasí nám přeje, kéž by to tak zůstalo," pomyslil si Heinz a uložil se ke spánku.
12. 10. Úterý.
I další den proběhla plavba dobře. Všechna nebezpečná místa byla řádně označená štekry. "Hülle se svými bootsmany si svůj plat opravdu dobře zaslouží," uvažoval Heinz, "musím se zmínit pánovi, že s ním má počítat až bude potřebovat nového štajermanna. Ten den propluli v pořádku kolem "Klödener Riß", pak pod ústím říčky Elster minuli v ostrém oblouku vlevo "Elster Heger".
Už odpoledne dopluli do Lutherova města kde zakotvili v "Rote Grube". Admirál se svou lady si vyšel prohlédnout město a památné kostely. I tady, třebaže už nebyli v Sasku, o admirálově zde cestě věděli a čekali na něho s kočárem u břehu. Všechny pamětihodnosti byly nasvícené, protože už se blížil večer. V uvítacím výboru, kromě starosty a několika radních, byl i tlumočník pro domluvu se vzácnými hosty. Po prohlídce města byla slavnostní večeře v restauraci hotelu Schwarze Bär. Byl již pozdní večer, když celá suita doprovodila v kočárech admirála a jeho lady až k šífu.
13. 10. Středa.
Čtvrtý den plavby. Brzy po ránu, propluli obloukem "Am Mahlbaum", "Schröder Frieden", minuli "Schlangengrube", neboli Hadí díry. Admirál vyšel na palubu právě včas aby na pravé straně zahlédl šifernu Rosslau a za malou chvíli na levém břehu ústí říčky Muldy a v dálce střechy většího města Dessau.
Admirál se usadil ve svém křesílku. Když minuli "Brambacher Steine", odkud řeka pokračovala dále už bez velkých zákrutů, postavil Heinz ke kormidlu svého nejzkušenějšího bootsmanna. Sám se postavil vedle admirála. Říkal mu jména městeček a vesnic, které míjeli a také jména obtížnějších úseků řeky, aby admirálovi den lépe ubíhal, když bylo na málo co koukat. Minuli městečko Aken, kde takřka všichni muži vydělávají na živobytí na šífech. Po proplutí "Die Saugrube" a přívozu u Breitenhagen, odešel admirál ke své lady do podpalubí. Za značného šera zakotvila flotila u levého břehu, u Saalhornu, nad přítokem říčky Saaly do Labe.
14. 10. Čtvrtek.
Pátý den plavby, kolem desáté, míjeli městečko Schönebeck, kde Heinz upozornil admirála na šífy u levého břehu nakládající sůl pro mocnářství do českých krajů. Do jednoho, už naloženého šífu, se právě zapřahala skupina boomačers. Admirál pozorně vyslechl vysvětlení, že předpisy nedovolují aby po potahových stezkách chodila tažná zvířata. Nařízení bylo omlouváno možností výdělku těch nejchudších a poklesem krádeží v okolí řeky.
Po poledni už se šífy jeden po druhém nad Rotehornspitze otáčely přídí proti proudu. Potom pomalu splouvaly na kotvách až nad přívoz kde zůstaly u pravého břehu stát. Musely vyčkat na místního hauptra. Heinzův šíf, také po otočení, přilehl však k levému břehu, nedaleko šiferny, kde už od rána čekaly na vzácnou návštěvu kočáry.
Zatím co admirál s doprovodem pobyl na slavnostní recepci s církevními hodnostáři a vedením starobylého města, magdeburští hauptři pomohli posádkám pomocí řetězů prosakovat šífy kolem skály Domfelsen a skrz Strombrücke.
Poté posádky spluly se svými loděmi k levému břehu, k Petriförder, kde je vyvázaly do břehu. Heinz určil hlídky a dal všem posádkám volno aby si mohly obstarat zásoby potravin na další cestu Učinili tak všichni společně s kuchařem i ostatními sloužícími panstva. Lord se svým doprovodem se na šíf ten večer už nevrátil. Dal přednost pozvání městské rady a pohodlí lůžek v luxusním hotelu.

15. 10. Pátek.

Celý další den se admirál lord Nelson a jeho doprovode věnoval prohlídkám katedrály a starodávného vysokého učení. Prohlédli si i nejstarší jezdeckou sochu Evropy, vyslechli učenou a zajímavou přednášku o slavné historii města. Na šíf se admirál se svou suitou vrátil až v pozdním večeru

Dál po řece.

Středa v 16:28 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.
Magdeburg kolem roku 1800 kdy tudy admirál lord Nelson proplouval.

Chalupa v Niedergruntu 8.

Dál po řece.

16. 10. Sobota.
Zatím co sedmého dne cesty panstvo i jejich služebnictvo za ranních červánků ještě sladce spalo, posádky na všech šífech byly v plné práci. Jeden šíf po druhém se poslušně od břehu u Petriförder otáčel přídí po proudu. Rozplouvaly se na další cestu a do nového dne. Všechny následovaly poslušně šíf Heinze, svého hauptra, o kterém jejich štajermani věděli, že je bezpečně dovede po řece až do Hamburku. Za zády nechali Herrenkrug i Rottensee V devět hodin zahlédli vpravo věžičku kostelíka v Niegripp a necelou hodinu poté míjeli na levé straně ústí říčky Ohre u městečka Rogätz. Tady opět loďmistr vynesl na palubu rákosová křesílka.
Byl krásný podzimní den. Řeka tu byla široká a výhled do volné krajiny oči potěšující. Labe tu teče písčitými nížinami a meandruje širokými oblouky. V minulosti po povodních řeka často měnila své koryto a šífy míjely mnohá ústí nějakého starého Labe nebo jeho zátoky. Také jeho tok už je pomalejší. Šífy uplují za hodinu skoro o půl míle méně. Nicméně i tady, na trati s pohyblivými písčinami, propluli před flotilou značkaři, takže šífy mohou plout bezpečně vyznačenou plavební dráhou. Však i proto se flotila zvětšila o tři šífy sálské míry, které se k nim od Magdeburgu připojily.
Heinz opět předal kormidlo svému zástupci a postavil se vedle admirála. Popisoval mu svou hamburskou němčinou krajinu a městečka, která se vynořovala a posléze opět mizela v dálce. Upozornil ho na věž kláštera Jerichow, která je z Labe vidět několik mil. Hodinu poté propluli kolem ústí říčky Tanger. Hrad na skalním ostrohu a městečko u říčky bylo jedním z oblíbených letovisek německého a českého krále, říšského císaře Karla toho jména čtvrtého. Ten ani tady nezapřel svou vášeň a nechal zde podle svých plánů vybudovat městskou čtvrť Karlsbau. Však mu také měšťané postavili v parčíku sochu. Minuli šifernu a o tři míle dál podpluli nejstarší most na Labi postavený mimo město.
Most u Hämerten nechali postavit vévodové Brunšvicka a Brandeburska na nejkratší cestě spojující jejich hlavní města Braunschweig a Berlín. Necelé půl míle pod mostem nechal Heinz flotilu zakotvit na noc.
17. 10. Neděle.
Z Hämerten už teče řeka skoro stále plochou krajinou plnou písčitých luk a močálů. Proud řeky je tady už tichý a pomalý. Aby pomalou plavbu trochu urychlil, nechal Heinz z nejdelšího sochoru vztyčit stožár a na něj v mírném vánku napnout plachtu. Ostatní štajermanni v konvoji to učinili po něm. Admirál s úsměvem pozoroval práci říčních bootsmannů při vztyčování plachet. "Na moři, na mých plachetnicích by se musili ještě moc učit," táhlo mu hlavou pobaveně. "Čemu pak se usmíváte můj lorde?" Zeptala se ho lady Emma. "Raduji se z krásného dne, tiché plavby bez bouří a vlnobití a ze všech těch kraviček a další krásy kolem nás," odpověděl ji admirál. Lady se rozhlédla a dala svému milému za pravdu. "Tolik krásy na širém moři neuvidíš," pomyslila si, ale mlčela a také se jen usmívala.
Kolem řeky se potulují velká stáda hovězího dobytka a koní, přesto neuvidíš pasáčka jak je den dlouhý. Ale jednu výhodu ta stáda na březích pro naši výpravu přeci jenom mají. Stále je na co se dívat.
Před polednem osmého dne plavby minula flotila féru mezi hanzovním městem Werben na levém břehu Labe a hanzovním městem Havelberg - Mühlenholz se slavnou katedrálou Svaté Marie na břehu pravém. Její obrovskou, jakoby pevnostní věž, s malou zvoničkou na vrcholu, mohli na malou chvíli zahlédnout i okolo plující lidé ze šífů.
Hned po minutí féry si Heinz pospíšil od admirálova křesla zpět ke kormidlu. Šífy se blížily k nebezpečnému místu na řece, které už pradávní plavci pojmenovali "Mauseloch". Bez úhony tou "Myší dírou" proplouvali jen opravdu dobří a zkušení štajermanni. Ostatní šífy kopírovaly plavbu po hauptrovi a tak celá flotila proplula obtížným místem bez úhony. Za večerního šera zakotvily všechny šífy u vesničky Hinsdorf.

18. 10. Pondělí.
Ráno, už hodinu po vyplutí, celá flotila zakotvila u města Wittenberge, aby doplnili zásoby a načerpali čerstvou vodu. Šífy zůstaly zakotvené na Labi a posádky vypluly do přístavu jen přívěsnými lodičkami. Také admirál, jen s loďmistrem, se vypravil na břeh. Heinz ho zavedl do hostince "Schifferverkehr", který už generace patřil rodině Stepenitz. Zde posádky šífů byly vždy vítanými hosty. Paní hostinská zaběhla pro drožku. Než admirál s loďmistrem stačili vypít naservírovaný grog stála drožka před hostincem. Admirál měl celé dvě hodiny času na prohlídku města. Stačil při tom nahlédnout i do několika městských kostelíků. Jen radnici minul bez povšimnutí.
V přístavu už také čekal, s jednou hauptrovskou lodicí, pomocný hauptr Walter Hülle, na další pokyny. "Dnes doplujeme na ten rovný úsek hned pod Gorleben." Seznamoval ho Heinz se situací. "Zítra kolem jedenácté připlujeme nad Hitzacker. Chci mít celý ten úsek od Wussegelu přes Hitzacker až do Darchau označený čerstvě osazenými štekry aby nás nepřekvapila nějaká nová písečná kosa. Předpokládám, že budeme kotvit u Alt Garge, tak ať je to ten den zkontrolované až tam! Prutů na štekry máte dost? A co chlapi? Poslouchají tě?" "Jo pane Ehrlich, všechno je v pořádku. Prutů jídla i vody máme dost, ostatní pramičky teď ještě nějaké přidělávají, a jak je doženu, tak se do toho zase pustíme." Odpověděl Waltr. "No dobře," uzavřel debatu Heinz, "ale ty štekry přes Hitzacker nechci mít starší než půl dne." Walter už v lodici zvedl ruku, že rozumí a jeho veslaři zabrali do vesel. Lodice vyjela na řeku a za moment už mizela v oblouku u Wahrenberku.
Mezi desátou a jedenáctou se za ní vypravila opět celá flotila. Kolem třetí hodiny odpoledne míjeli po levém bortu městečko Schnackenburg ležící na ústí říčky Aland. Věžička malého kostelíka jako by je zvala k zastavení ale flotila plula dál. Štajermani se po věžičce a městečku ani neohlédli. Šífy už se sunuly do oblouku od nepaměti pojmenovaném "Böser Ort" tedy Zlé místo", které opravdu zlé bylo. Už hodně šífů zde skončilo svou pozemskou pouť. O tři hodiny později všechny šífy spořádaně zakotvily na rovince pod obloukem u vesničky Gorleben.

19. 10. Úterý.
V úterý zvedli kotvy v Gorleben už v šest hodin ráno propluli oblouky v Dömitz a Damnatz a u Wussegel připluli na dlouhý rovný úsek řeky. Co si ovšem uspořilo Labe nad hladinou to si bohatě nahradilo pod ní. Na celém deset mil dlouhém úseku se pod hladinou tvořily a neustále měnily písečné kosy a nánosy. Kdo to neznal, právě tak jako admirál, podivoval se jak šífy kličkují od břehu ke břehu jako když si celý konvoj hraje na hada. Pro admirála to byl úchvatný pohled a zážitek, ale štajermanni při kličkování šífy řekou měli nervy napnuté k prasknutí.
Heinz Ehrlich na prvním šífu, zdánlivě klidný, vedl svůj šíf podle vyznačených štekrů, od břehu ke břehu a ostatní šífy ho poslušně plavební dráhou následovaly. Walter Hülle se svými pomocníky dobře odvedli svoji práci.
Konečně propluli kolem vesničky Darchau a nebezpečný úsek byl za nimi. Heinz přišel opět na hodinku za admirálem a upozorňoval jej na zajímavosti na řece a kolem ní. Večer celá flotila zakotvila naproti městečku Bleckede, které se rozložilo na levém břehu řeky.

20. 10. Středa.
Další den, hodinku po vyplutí, se krajina na pravém břehu řeky začala zvedat. Na levém břehu zůstávala plochá labská niva. Brzy dopoledne míjeli vpravo přirozený záliv řeky zasahující až do městečka Boizenburg. Ústí do něho potok Boize-Sude. V zálivu vznikla i malá šíferna. Zabývala se stavbami šífů pro řeku a malých emme a ewerů pro hamburské přístavy. Tato malá plavidla sloužila k dopravě ovoce, zeleniny a ostatního zboží pro trhovce.
V deset hodin zakotvil Heinz u pravého břehu pod vysokým ostrohem, na kterém si hovělo městečko Lauenburg. Ostatní šífy podle jeho pokynu pluly dál. Vyčkat na něho měly až u vesnice Geeshacht. Po zakotvení vyvázali bootsmanni šíf řádně do břehu. Udělali široký přechod na břeh aby si i lady se svým lordem mohla dojít na procházku. Podél labského břehu byla dlážděná cesta a za ní hospůdek jak naseto. Jakpak by ne. Vždyť Lauenburg se svým kopečkem byl lákavým cílem hamburských výletníků.
V nejbližší hospůdce sehnal Heinz opět drožky pro admirála a jeho doprovod, aby se nemusili do toho ukrutného vrchu vláčet pěšky. Sám si dal jedno pivo a pak si zašel do trafiky koupit nový kalendář přílivů a odlivů. Po jedné hodině se panstvo vrátilo z projížďky a šíf vyplul zpět na plavbu.
U Hohnsdorfu se začal pomalu zvedat břeh i na levé straně řeky. Minuli Artlenburg, minuli Tespe a po čtvrté hodině už kotvili u ostatních šífů nad Geeshacht.
21. 10. Čtvrtek.
U Hohnsdorfu se začal pomalu zvedat břeh i na levé straně řeky, minuli Artlenburg, pak Tespe a po čtvrté hodině už kotvili u ostatních šífů nad Geeshacht.
21. 10. Čtvrtek.
Toho dne vrcholil příliv kolem desáté hodiny. Povel k vytažení kotev dal Heinz krátce po desáté a celá flotila začala se začínajícím odlivem rychle splouvat poslední úsek plavby ke svému cíli do Hamburgu. Minuli přístavy v Hoopte a Oortkaten. Nedlouho po poledni se před nimi ukázalo rozdělení Labe na dvě ramena. Bunthäuser Spitze nechali po levé ruce a pluli vpravo Severním Labem. Za další hodinu už minuli po pravé ruce ústí říčky Dove-Elbe. Malou chvíli na to už minuli Billwerder Bucht a kotvili.
Heinz sesakoval se svým šífem k celnímu pontonu u nábřeží Entenwerder. Panstvo, jehož příjezd avizoval již včera rychlý jezdec z Lauenburku, vystoupilo do připravených kočárů a odjelo na svou další cestu. Admirál se před odjezdem s Heinzem Ehrlichem rozloučil. Nelson mu vyjádřil svou velkou spokojenost se službami, kterých se mu dostalo, a poděkování za bezchybnou plavbu. Současně mu předal listinu, kterou mu daroval šíf v němž ho do Hamburgu dopravil. Heinz nemohl uvěřit svému štěstí. Přestože už to byl starší otrlý šífák, děkoval admirálovi, který mu splnil celoživotní sen, se slzami v očích.

Admirál Nelson pobyl v Hamburku deset dní. Třicátého prvního října se svým doprovodem nastoupil na poštovní loď King Georgie.V Anglii, v přístavu Yarmouth, přistáli šestého listopadu roku 1800.

Majitel šífu.

Středa v 16:11 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.

Chalupa v Niedergruntu 9.

Majitel šífu.

Heinz se svým šífem se také zdržel v Hamburku necelých čtrnáct dní. Ještě ve čtvrtek, jen co uvolnil po odbavení místo u celního pontonu, zašel nejprve na přístavní úřad přihlásit svou loď. Hned po tom odešel za známým agentem pana Thun-Hohensteina. Ohlásil se se svým nákladem a zároveň požádal o náklad na cestu proti proudu.
Hned v pátek ráno připluly dvě osmiveslice aby zapřáhli šíf, na který už stačili bootsmanni napsat jméno "Admirál", a odvlekli ho do Segelschiffhafenu, který byl plný námořních plachetnic. Nicméně na Admirála u jednoho námořního skladu už volné místo čekalo. Veslice ho přisunuly k molu. Bootsmanni člun pevně k molu připoutali, z mola se vysunuly tři pevné lávky a začala vykládka.
Keramické džbány a džbánky, některé plné, některé prázdné, následovalo další zboží. Štůčky látek zabalené v jutě, soudky medu a bedýnky plné lahví minerální vody mizely postupně v námořním skladu. Tady budou roztříděny a naloženy do plachetnic, které je dopraví ke svým adresátům. Některé dokonce ani na loď nepřijdou. Do přístavu pro ně přijedou formani se svými vozy a rozvezou je do okolí. Do neděle byl šíf prázdný.

V neděli přeložili na šíf soudky a bedničky s nářadím z hauptrovských lodic, které na Fischmarktu prodali rybářům. Ti rádi bytelné lodice koupili a dobře zaplatili. Tahat lodice proti vodě by bylo nemoudré a drahé. Za utržené a ušetřené peníze se v šiferně pana Lanny dalo koupit lodic dvakrát tolik. Bootsmani z lodic vyrazili domů pěšky jak bylo v té době běžné. Jíst i spát budou v hospůdkách pobřežních vesnic u Labe, které s putujícími šifry počítají. Než bude Heinzův šíf naložený budou už v půli cesty domů a možná se sním potkají až na jiném šífu poplují opět po proudu do Hamburku.
Příští týden je veslice postupně přetahaly ke třem plachetnicím. Přes kladky na ráhnech se do šífu spouštěly pytle s kořením, kávou a kakaovými boby. Následovaly je bedničky a balíky s čajem, dokonce i dvě stě baculatých soudků s vínem Malaga. Prostě samé vzácné zboží do nového moderního šífu. Jeho kryty se daly zaplombovat a zamknout. To všechno za dohledu Heinze a jeho bootsmannů odborně do šífu uložili a srovnali hamburští překladači. Nakonec připlula k bortu šífu jedna emme. Přivezla náklad deseti koberců do zámeckých komnat. Však už v Hamburku dlouho čekaly na šíf s bytelným nepromokavým krytem, který by je ochránil před nepohodou a nenechavci. Samozřejmě i ty byly řádně zabalené v jutových obalech.
V sobotu Heinz naložený šíf náležitě odbavil. Zásobili se potravinami a pitnou vodou a v neděli s přílivem vypluli z Hamburku. Příliv je donesl až do Hoopte. Po zakotvení Heinz si sjednal odtah se silnou skupinou boomačers. Tento den dopluli až do Tesperhude.
Celá plavba proti proudu proběhla v pořádku. V úterý čtrnáctého prosince večer se šíf Admirál uvazoval v Niedergruntu pod přívozem. Heinz se pozdravil se svou rodinou, rozdal dárky z cesty a podělil se s ženou o radost. "Jestli velkomožný pán potvrdí darovací listinu tak máme svůj člun. Nesmíme se ale moc těšit abychom pak nebyli moc zklamaní, ale myslím, že radost už mít můžeme", vykládal ji šťastně. Celý den trvalo boomačers než dovlekli šíf do Děčína a to jim Heinz ještě poslal dva bootsmanny na pomoc.
Ve čtvrtek se ohlásil u pána na zámku a ten jej po obědě přijal. Heinz mu podal raport o celé cestě a o nákladu, který má teď naložený do Litoměřic. Pak trochu váhavě řekl zámeckému pánovi o darovací listině a ukázal mu ji. Pán se usmál, pokývl hlavou a promluvil: "Inu ano. Tak jsme byli s lordem domluveni, že když bude s plavbou opravdu spokojen, může darovat šíf štajermannovi. Dál jsme byli domluveni, že když přineseš darovací listinu dostanete každý po zlaťáku. Tak to máme dvanáct bootsmannů na lodicích, šest u tebe na šífu a ty sám dostaneš dva. To máme suma sumárum dvacet zlatých. Stav se pak v pokladně mají je tam pro vás připravené spolu s normální výplatou." Podepsal Heinzovi darovací listinu, přidal k ní druhou na dvacet zlatých a propustil ho.
Tak se rodině Ehrlichových splnil generační sen. Měli svůj šíf a k tomu ještě spoustu nové výbavy do chalupy po admirálovi a lady, když upravovali prostřední raum zpátky pro přepravu nákladů. Tak si ten šíf hýčkali a udržovali, že jim vydržel skoro celé devatenácté století. Leč, všechno jednou dožije. Dožil i šíf Admirál.

Kolem Labe se v šedesátých letech osmnáctého století převalila Rakousko-Pruská válka. Pára vítězně razila cestu pokroku v průmyslu i v dopravě. Na řeku vyplouvaly stále silnější parníky.

Vítěství páry na Labi.

Středa v 16:08 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.

Chalupa v Niedergruntu.

Vítěství páry na Labi.





Řetězový parník likvidátor potahových stezek a boomačrů se zapřaženými čluny. Řetězové parníky měly parní stroje silné kolem jednoho sta koní a proto šplhaly proti proudu řeky po pevném řetěze položeném na dně toku. V posádce kromě běžných plavců byl i kovář pro pevné spojování přetrženého řetězu. Svého času byl řetěz položen z Hamburku až do Mělníka. První kroky vítězné páry na řece Labi.

Stranokolesový parník s parním strojem silným kolem jednoho tisíce koní. Daleko obratnější než neohrabaný řetězák. Utáhl z Hamburku deset až dvanáct člunů s celkovým nákladem pět až šest tisíc tun zboží. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly stranokolesové parníky suverenními vládci na evropských řekách.

Kam dál