Všechno dokonalé.

14. srpna 2019 v 13:42 | Brabouk
Všechno dokonalé by bylo také dokonale nudné. Každá rodu věrná žena má v genech zabudován pokyn, "vše kolem sebe zdokonalovat!" Předmětem tohoto pokynu bývá i její muž. Od okamžiku kdy si jej odvede od oltáře začne ho zdokonalovat. Někteří muži dlouho odolávají ale posléze se i oni ke stáří začnou pomalu sunout k dokonalosti aby těsně před dosažením kýžené mety unikly do nicozy. Mnozí další muži se stanou tvárnou hlínou touhy ženy mít dokonalého muže a skutečně se mnohým ženám této mety dosáhnout podaří. Pak ovšem protože dokonalého muže nelze zdokonalovat, takového nešťastníka jeho dotvořitelka opouští aby si našla dalšího nedokonalého kterého je třeba přivést k dokonalosti.
Muži projevují podobnou mánii ke svým autům a k rodiným rekreačním sídlům. A právě tak jako žena dokonalého muže i muži svůj vůz vytuněný k dokonalosti prodají, aby si koupily rezavý křáp který budou, zanedbávajíc svou polovičku, přivádět po sobotách a nedělích k dokonalosti i na úkor úspor na vysněnou rodinou dovolenou.
Přátelé přiznejme si, "všechno dokonalé" by bylo zároveň i "všechno nudné". Každý z nás občas pošoupne vázičku s květy na správnější místo aby pokoj byl prostě dokonalý, nebo si upravý kapesníček aby jeho vzhled na návštěvě u přátel byl tip ťop.
Tak si přiznejme, v našem nedokonalém okolí je vlastně "všechno dokonalé" protože to můžeme upravovat vylepšovat a přivádět k dokonalosti a proto je to pro nás "všechno dokonalé.
 

Jak Barborka a Evelínka šly navštívit babičku Gaju.

14. srpna 2019 v 13:09 | Brabouk |  Pohádky.

Jak Barborka a Evelínka šly navštívit babičku Gaju.

Barborka usnula ještě dřív než děda dovyprávěl celou pohádku. Třebaže děda neuměl vyprávět tak krásně jako babička, moc se ji ta pohádka líbila ale konce se nedočkala. Usnula dávno před tím než Honzík tu princeznu vysvobodil. Zdály se ji samé krásné sny. Sama byla princeznou na krásném hradu a Evelínka na druhém Jezdily se navštěvovat na koni, cestou potkávali krásného prince a ona ho učila honit káču nebo skákat panáka. Když se ráno probudila, nic nezapomněla a všechno hned za tepla povyprávěla mamince a babičce Božence.
Barborka měla dvě babičky, babičku Boženku a babičku ze zálabí. Ta bydlila za Labem. Na návštěvu za ní jezdili s tatínkem lodičkou. Také měla Barborka čtyři prababičky. Těm chodily s maminkou a s tatínkem jednou za rok položit kytičku na hrobeček. To ji vždycky maminka nebo tatínek vyprávěli jaké to byly hodné babičky ty její prababičky. Barborce bylo líto, že ji už ty krásné příběhy nevyprávějí.
Barborka se podivila když ji po dnešním zavolání píšťalkou Evelínka řekla: "Dneska spolu půjdeme Barborko navštívit babičku Gaju. Není to daleko. Babička Gaja má chaloupku na paloučku v Borku hned tady za vsí vedle Labe." "Ale Evelínko, já nesmím sama chodit do Borku." "Však tam taky nepůjdeš sama ale se mnou, a neboj se z Labe na nás bude dávat pozor tatínek Brčál aby se nám nic nestalo. Babičce Gaje se ukázat musíme, to musíme. Ta musí poznat každého komu se vodní, lesní, polní a luční žínky, víly a rusalky ukazují.
Je už moc stará, tak jako tahle země, ale děti má moc ráda a neubližuje jim. Zato zloduchy, zloděje a i jinak zlé lidi dokáže pořádně prohnat a potrestat. Však se ji také moc bojí. Když začnou tropit nějakou neplechu tak se modlí: "Hlavně aby nás nenachytala baba Jaga, to by bylo zle." Ale my se ji bát nemusíme, babička Gaja tě chce poznat a možná od ní dostaneš i nějaký dárek. Tak už neotálej odpískni mě a pojď. Za vesnicí na tebe budu čekat i bez písknutí, aby ses nebála."
Tak ji Barborka odpískla a pak zavolala na maminku, "já jdu ven mami." "I jen běž mezi děti," odpověděla ji maminka, "ale přijď včas k večeři, však víš, že doma musíš být dřív než se zešeří!" Barborka mamince poděkovala už byla z vrátek venku. Běžela kolem Poživilových domu a Klímů krámku pak podle Frintovi vily k Labi a tam už uviděla vodní žínku Evelínku. Vzaly se za ruce a chvilku šly a chvilku běžely cestičkou podle Labe k Borku. "Evelínko," řekla najednou Barborka, "já do Borečku často s babičkou chodím, na trávu, či na šišky, ale palouček s chaloupkou jsem tam nikdy neviděla?" "Však to je dobře," odpověděla ji Evelínka, "palouček, chaloupku a babičku Gaju může uvidět jen ten člověk kterého k ní přivede kouzelná žínka jako jsem já. Koukám, že máš sebou Toníčka vodníčka, to je dobře, dočista jsem ti zapomněla říct, že i na něho je babička zvědavá jak se nám ho povedlo vykouzlit."
Zatímco se takhle bavily, cestička jim pod nohama rychle utekla a byly v Borku. A opravdu, Barborka nevěřila svým očím. Uprostřed maličkého Borku byl palouček. Na jedné straně paloučku domeček, docela malá chaloupka s verandičkou. Na té seděl veliký černý kocour a na zábradlí verandičky seděl velikánský lesní výr. Jak je uviděl, otočil hlavu dozadu ke dveřím a zahučel: "Hůůž sem důů, hůůž jsou tůů." Dveře se otevřely a babiččin hlas zavolal. "Tak pojďte dál děvčátka jen pojďte!" "Neboj se nic," zašeptala Evelínka, "ani kocoura ani výra a babička je taky hodná." Tak hezky ruku v ruce vstoupily do chaloupky.
Babička Gaja seděla v křesílku ze spletených kořínků. Na rameně ji seděl kulíšek a u nohou ji podřimovala liška Ryška. Velký huňatý pes seděl vedle stolu a pozorně si je prohlížel, zatím co hezká rusalka něco míchala v hrnečku na kamnech. "Tak vás u mě vítám," ozvala se babička. "Vítám tě Evelínko, však už jsi tu dlouho nebyla, a tebe také vítám Barborko, však tě dobře znám, vídám tě, když tady v Borku s babičkou Boženkou žnete trávu či sbíráte šišky. Mám tě ráda, nešlapeš po kvítkách bylinek a nezabíjíš pavoučky a broučky. Ba i s babičkou Boženkou se znám, když byla stará jako ty dnes přinesla mi sem do Borku perlu tady hle rusalky Rosičky a já ji za ni darovala dlouhé životy pro ni, její dcery a vnučky."
Barborka začala zvědavě pomrkávat, dodala si odvahy a zeptala se: "Kdepak našla babička Boženka tu perlu a jak to, že mi o tom nikdy nevyprávěla když mi vypráví pohádky?" Babička Gaja se usmála, pohladila Barborku a pokračovala. "Když rusalky pláčou jejich slzičky jsou perly a mají padat do vody. Když některá spadne na zem, musí ji rusalka najít. Protože když ji najde mládenec, musí si ho rusalka vzít za muže a stane se z ní obyčejná smrtelnice. To víš, rusalky umí jen tancovat a tak se muž dlouho zlobí než se jeho žena rusalka naučí zametat a postele stlát, prostě hospodařit. Když takový muž nemá dost lásky a trpělivosti a nešikovnou ženu vyžene, stane se z ní divoženka co pořád pláče a brzy zmizí.
No a ta naše rusalka Rosička plakala proto, že hospodáři z vaši vsi vysušili ten mokřad u Struhy. Proto její kamarádky bludičky zmizely a ona nevěděla kam. Kdyby se mě byla zeptala, prozradila bych jí, že pryč. Jak nedávala pozor kde pláče, ukápla ji jedna slzička na cestičku kde ji Boženka našla. Jak měla tu perličku v ruce, objevila tady v Borku palouček, domeček i mně. Tady jsme se domluvily na výměně dlouhých životů za perličku. Slíbila jsem ji, že za mnou může přijít pro pomoc a pro radu, když nikomu neprozradí kde jsem a kdo jsem a že mě viděla a mluvila se mnou. Je to jako s tebou. Prozradíš tajné tajemství a v tu ránu je tajemství fuč. No a Boženka to nevydržela a ještě večer to prozradila své mamince. Od té doby už mě nikdy neviděla, chaloupku nenašla ani na paloučku si neposeděla. Také o tom od té doby nikomu neřekla, nikdy o tom nemluvila a nemluví, ale to už je pozdě. Už mě znovu neuviděla a neuvidí, ledaže by znovu našla rusalky slzu."

Jak Barborka učila děvčata honit káču.

5. srpna 2019 v 18:21 | Brabouk. |  Pohádky.

Jak Barborka učila děvčata honit káču.

Barborka smutně seděla na lavičce a dumala. "Copak já teď dědečkovi Vendelínovi řeknu, že už nemám Toníčka vodníčka a že jsem ztratila ten krásný bičík. Káča bude odpočívat, nová kolébka bude odpočívat, ach jo?" Jak tak smutně seděla, ve studánce najednou luplo pak pod růžičkami puklo a Barborka nemohla uvěřit svým očím. Pod jedním keřem růží ležel ještě krásnější Toníček vodníček, jen očička měl zelená, díval se s nimi na Barborku jako kdyby říkal: "Tak už si mě maminko vezmi!" Pod druhým keřem růží stál krásný bičík s řemínkem z úhoří kůže a poškubával se netrpělivostí jak už chtěl honit tu káču.
Barborka se šťastně zasmála. "Jsem zachráněná," zavýskla si pro sebe. "Tak pojď bičíku, jdeme honit tu káču, sousedovic kluci už jsou jistě na návsi a třeba i další děti. Už se po mě jistě poohlížejí. Ty panenko na mě počkáš u dědečka v dílně." Jak to řekla uviděla, že panenka se trošku zaškaredila a tak honem dodala: "Až se děda prospí, tak pro tebe bude vyrábět kolébku, tak aby si mohl poměřit jak ji má udělat dlouhou a velikou." Podívala se na panenku znovu a viděla, že už se neškaredí. V dílně položila panenku na poličku, popadla káču a už upalovala na náves.
Kluci už tam opravdu byli, ale bičíky měli opřené o sloupek a káči v kapsách. Hráli s kluky z druhého konce ulice špačka. "Ahoj Barborko, počkej chvíli až to dohrajeme." Barborka vyšpulila ret, nic neřekla a zamířila přes náves k děvčatům. "To tak, já na vás budu čekat, tůdle nudle," pomyslila si. Děvčata skákala panáka a už z dálky ji zvala. "Barborko pojď si s námi zaskákat, právě jsme začaly." Tak spolu skákaly hodnou chvíli, dokud je to nepřestalo bavit. Pak si jedna všimla toho krásného bičíku a hned Barborku prosila, "jejda Barborko, ty tu máš krásný bičík, však říkali tesařovic kluci, že umíš honit káču skoro jako kluk. Nauč mě to taky." Ostatní děvčata se hned přidala, "nauč nás to Barborko, ať se na nás kluci přestanou kasat." "Já ti za to dovolím aby sis pak mohla pohrát s mojí panenkou," dodala Emilka.
Barborka sáhla do kapsy vytáhla káču a začala výuka. "Mě to naučil tatínek a neumím to skoro jako kluci, já to umím líp než kluci, moje káča se točí déle. Tak se podívejte, takhle se na káču natočí řemínek, takhle se káča roztočí a pak už ji musíte šleháním pohánět pořád dál." Jak to říkala, tak to děvčatům zároveň ukazovala. Ukázala jim to celé podruhé a pak nechala roztočenou káču a podala bičík Emilce. "Šlehej honem Emilko," pobídla ji. Ale Emilka to hned zkazila a káču povalila. "Nevadí Emilko, mě to nejdříve taky vůbec nešlo," konejšila Emilku. Tak to děvčata zkoušela hodnou chvíli.
Kluci mezitím přestali hrát špačka a přišli se kouknout co to ty holky dělají. "Jé oni se učí honit káču," chtěli se jim vysmívat, ale Barborka to nedovolila. "Pepíku," zavolala na Pepu, "pojď to učit tady Emilku, už ji to skoro jde a ty Vendo pomuž Andulce!" Tak kluci sáhli do kapes pro káči a začali děvčatům ukazovat co a jak. Kluci z druhého konce návsi se k nim přidali a tak za chvilku mělo každé děvče svého učitele. Když se odpoledne pozdravilo s večerem a byl čas jít domů na večeři tak už všechna děvčata káču uměla honit. Tedy, roztočit ji ještě nedovedly ale honit ji bičíkem to už jim šlo dobře.
Barborka šoupla svoji káču do kapsy a s bičíkem v ruce utíkala přes náves domů. Ve vrátkách už na ni čekal dědeček Vendelín. "Dneska jsi se venku nějak zdržela," přivítal ji, "tatínek už je z práce doma, dokonce i králíky a kozičku už nakrmil a ty pořád nikde. Už jsem myslil, že tě budu muset zavolat." "Víš dědečku, učila jsem něco holky a tak jsem si ani nevšimla, že sluníčko už zašlo za chalupy. Nezlobí se tatínek?" "I ne," usmál se děda, "chtěl jsem tě jít zavolat ale tatínek povídal, "jen ji nechte ať si s dětmi hraje dědo, však se v životě ještě napracuje dost a dost," a tak jsem tedy došel dodělat tu kolébku a teprve potom jsem tě začal vyhlížet."
"Jéje dědečku, kolébka je hotová, pojď mi ji honem ukázat." Kdepak holčičko, dnes už na to není čas, koukej už svítí večernice, musíme jít honem k večeři, ať nemusejí babička s maminkou hubovat kde se spolu trajdáme. Kolébku si prohlédneme zítra, je čerstvě nalakovaná stejně bys ji teď nemohla brát do ruky." Vzal Barborku za ruku, zavřel vrátka a šli domů. "Ale co bude s panenkou?" Začala natahovat moldánky Barborka, "víš jak ji bude samotné dílničce smutno?" "Ale snad bys neplakala," usmíval se dědeček, "právě to mi Toníček vodníček pošeptal a tak jsem ho přenesl a čeká na tebe v posteli. Ale čeká tam tajně, aby babička nehubovala, že takový špalík z Labe nemá v posteli co dělat." "Jé dědo, ty jsi zlatej, dám ti tisíc hubiček!" Zajásala Barborka.
Když byli po večeři a i nádobí už bylo umyté, utřené a uklizené, zeptal se tatínek: "Tak Barborko, vyprávěj mi co hezkého jsi dneska prožila?" A Barborka vyprávěla. Jak byla s babi a dědou až u Struhy, "představ si tati, až u Struhy." Jak moc si pochutnala na maminčiných buchtách a že by chtěla jednou také takové umět upéct. Jak skákala s holkama panáka "a skoro jsem vyhrála, tati." Jak potom učila holky honit káču "a všechny mi to záviděli, jak jsi mě to pěkně naučil, tati." A jak potom uviděla s dědečkem Vendelínem večerní hvězdu když šli spolu přes dvoreček domů.
Tatínek celou dobu pokyvoval hlavou a když Barborka skončila tak jenom tak povídá. Skoro se mi zdá, že to není všecko, čuchám čuchám nějaké tajemství. Barborka vykulila oči ale maminka se ji zastala: "Tatínku, tatínku, tys nikdy nebyl holčička, tak nevíš co to je, tajné tajemství které tě svrbí na jazýčku. Ó já to znám a moc dobře si to pamatuji co mi to dalo práci ten jazýček zkrotit aby tajné tajemství někomu nevyzvonil. Nech Barborku na pokoji. Až to tajemství přestane být tajné, však ona nám ho Barborka prozradí." Barborka vyskočila a hned dala mamince pusu, za to že ji tak z té šlamastyky pomohla.
Když už byla umytá a šla v noční košilce do postele ještě ji něco napadlo. "Dědečku," přitočila se k dědovi mám k tobě velkou prosbu. Mohl bys mi vyrobit aspoň tři káči? Nutně bych je pro holky potřebovala, jinak je to nikdy pořádně nenaučím." "Teda, ty zaměstnáš dědu na plný úvazek, jak na to tak koukám. Nechcete s tím tatínku pomoct. Jestli máte šikovný kuláček ze švestky nebo hrušky, mohl bych to nahrubo vytočit v práci." "I jen to nech hochu, ještě bys mohl mít potíže. Však můj šlapací soustruh na dřevo ještě po mým tátovi si s tím dobře poradí." Pohladil Barborku po hlavě a slíbil jí, "nic se neboj hned ráno ještě než se probudíš se do toho pustím. Teď dej všem dobrou noc a já tě doprovodím do postele a dokonce i pohádku ti místo babičky budu vyprávět."Když odešli do ložnice, otočila se babička na maminku. "Vidíš ho dědka, on si myslí, že nevím, že Barborce propašoval do postele toho dřevěného Toníčka vodníčka." Maminka se usmála. "I jen mu dopřej tu radost, že tě ošulil babi. Barborce přejme ať se ji něco krásného zdá s plaváčkem vedle sebe."
 


Jak Barborka s Evelínkou čarovaly.

2. srpna 2019 v 14:40 | Brabouk |  Pohádky.

Jak Barborka s Evelínkou čarovaly.

Ráno bylo krásné, jako namalované. Na travičku šli až ke Struze, babička Boženka s Barborkou táhly vozíček naložený hráběmi a kosou. Šel s nimi i děda Vendelín s trakařem. U Struhy je tráva pěkně vysoká, děda toho lán poseká a něco se nasuší na zimu. Se shrabováním a nošením trávy na trakař a na vozíček Barborka pomáhala a tak ji dopoledne rychle uteklo. Ani se nenadála a už tlačila fůrku trávy na vozíčku který za ojku táhla a řídila babička. Za nimi statečně šlapal děda s plně naloženým trakařem.
Přišli domů, právě zvonilo poledne. Na stole voněla polévka a maminka vytahovala z trouby pekáč buchet. Panečku to bylo pochutnáníčko. Jen co si po obědě odešel děda zdřímnout, vytratila se z kuchyně i Barborka. V kapse u zástěrky měla vedle píšťalky i kus krásné vyšívané stuhy kterou si vyprosila od babičky. Zaběhla do dědovy dílničky a popadla dřevěného Toníčka vodníčka. Obvázala ho stuhou jako povijanem, jak to odkoukala od maminky. Už se těšila jak ho ukáže svoji nové kamarádce Evelínce.
Pak už běžela rovnou na zahrádku, ke studánce za klokočí. Ještě ani neseděla na lavičce a už vytáhla z kapsy píšťalku. "Jezuskote jen aby ta píšťalka fungovala," strachovala se. Ale obavy a strachy byly zbytečné. Jen do píšťalky zadula, nad studánkou se zamžilo, zamrholilo a mezi zarosenými růžemi stála vodní žínka Evelínka. Z levého copánku ji voda kapala ale vlásky měla zacuchané, propletené orobincem a žabincem a vůbec byla celá taková nějaká smutná. "Koukej jak vypadám," řekla Barborce, "ten náš Bršlen se doma ještě neukázal a asi ví proč. Tatínek Brčál od rána hledá kouzelný proutek kterým krotí vodu a zlatí a stříbří rybám šupiny. Zaručeně ho ten náš kluk čmajznul a tak ho musím rychle najít než s ním rozbouří všechnu vodu a rozdivočí raky.
Už od rána prohledávám celé Labe od Poděbrad až k Nymburku, celý tatínkův revír jsem už dvakrát prošmejdila sem a tam ale po klukovy vodnickým jako by se voda slehla. Chvilku si k tobě sednu na lavičku a pak zase poběžím, aby tak bráška nebyl zamotaný někde v sítině."
Jen se posadila, začala se Barborka chlubit. "Podívej jaké mám krásné miminko. Našla jsem si ho včera u Labe. Plaval docela u krajíčku, přitáhla jsem si ho proutkem a odnesla domů. Děda mi ho nabarvil, babička mi dala povijan a já mu teď říkám Toniček vodníček." Pak v ní ale hrklo. "Jezuskote Evelínko, vždyť já jsem přeci hned vedle píšťalky našla krásný proutek. Dědeček mi z něho udělal bič na káču. Počkej já pro něj hned doběhnu. Pochovej tu zatím mého Toníčka vodníčka." A odběhla.
Evelínka chovala toho plaváčka, prohlížela si ho a něco se ji na něm nezdálo. "Píšťalka i proutek, tedy jestli to bude tatínkův proutek, na jednom místě a kampak zmizel Bršlen? Na něco se proměnil. Ale tenhle plaváček to asi nebude, kdepak by měl vodnický kluk modré oči. Nejspíš se honem přeměnil na cejnka a teď se neumí proměnit zpátky. Však já ho najdu. Ale na tebe si taky posvítím plaváčku."
"Na mou tě duchu," vykřikla Evelínka, jen co Barborka přiběhla s bičíkem. "To je tatínkův kouzelný proutek, máme vyhráno, teď už brášku rychle najdu. Poslyš Barborko, nenašla jsi tam na břehu ještě něco?" "Hele jen tyhle dva špunty, jako hříbečky a pak toho plaváčka, ale toho jsem nenašla, toho jsem vytáhla z vody." Barborka sáhla do kapsy na zástěrce kde si vedle píšťalky hověly dva špunty. To by jeden nevěřil co všechno se do takové dětské kapsy vejde. "Tady jsou," podávala je Barborka Evelínce. "Jo, zrovna takové Bršlen sbírá, hraje s nimi špuntovou, zatím je vrať do kapsy a podej mi ten proutek a rozvaž Toníčkovi vodníčkovi povijan. Jestli proutek neztratil svou kouzelnou moc budeme spolu čarovat.
Barunka se ani nezeptala proč má rozvazovat povijan a rovnou se do toho pustila. "Nebude nám při tom čarování vadit na bičíku ten krásný řemínek. Dědeček ho tam bytelně přivázal, ten my nerozvážeme." "I kdepak," odpověděla vodní žínka, "zrovna nedávno tatínek povídal, že by něco podobného potřeboval. Když pase potěr tak se mu ty rybky strašně rozplouvají a ty největší neposluchy sežerou okouni. "Ten potěr je rok od roku rozpustilejší," rozčiloval se, "musím si z proutku udělat bičík, jinak je neuhlídám, okouni je sežerou a Labe bude bez ryb." A vida krásný bičík je tady. Musíme ho tatínkovi vrátit ale neboj se, poprosím tatínka a odměna tebe ani dědečka nemine. Koukám, povijan máš rozvázaný jdeme čarovat."
"Vezmeme bičík do ruky spolu, to bude mít velkou sílu, co mu spolu poručíme, to spolu hned uvidíme." Tak Barborka poslechla a chytila s Evelínkou bičík a vodní žínka zaklela zaklínání. "Ať mě slyší vodní pára, voda, led, ať mě slyší celý svět, ať je tady Bršlen hned!" Zablýsklo se zahřmělo, ve studánce zašumělo, v dálce pejsek zaštěkal a u studánky Bršlen stál. "No ty vypadáš," spráskla ruce Evelínka. "Místo červeného kabátku bílý a kalhoty taky bílé, místo zelených a šos ti na kabátku chybí a Krista pána máš modré oči místo zelených. Copak oblečení, to ti máma předělá ale oči, ty už ti zůstanou. Jediný vodník na celým širým dlouhým Labi s modrýma očima."
"To tady ta holka Barborka, ta to zavinila. Šos mi uřízl děda, víš co jsem zažil strachu když po mě tím dlátkem a kudlou strouhal? Kdyby mě byla nechala plavat v Labi nic by se bylo nestalo." Čertil se Bršlen. "I jen to na Barborku nesváděj, proč jsi se nepřeměnil na cejna nebo na raka kamenáče co? Přeměnit se na omelek a ještě k tomu podobný miminu, to byl tedy nápad." "Inu," brblal Bršlen "já se chtěl přeměnit na ouklejku a nějak se mi zapletl jazyk a byl z toho omelek. Moc se mi nesměj, však i tobě se občas plet jazyk když ti bylo teprve tři sta let, vyprávěla nedávno kmotřičce klekánici maminka." "No co se dá dělat, musíme jít domů naši už se o tebe bojí a tatínek shání ten proutek. Máš štěstí, že bude mít radost, že z proutku je bičík. Barborko odpískni nás." Obrátila se na barborku.
Barborka měla v očích slzičky. Bičík je pryč, Toníček vodníček je pryč. Zdvihla v ruce píšťalku a zašeptala: "Ještě, že ta píšťalka mi zůstane." "To ne, tu píšťalku mi vrátíš ta je moje," zavolal Bršlen. Pak Barborka pískla zamžilo a zamrholilo se, vodní žínka Evelínka i vodníček Bršlen byli pryč, jen ta rosa na růžích se třpytila dál.

Jak Barborku svrběl jazýček.

31. července 2019 v 13:32 | Brabouk |  Pohádky.

Jak Barborku svrběl jazýček.

Barborka schovala píšťalku do kapsy na zástěrce. Měla sto chutí zavolat Evelínku zpátky ale věděla, že to by byla chyba a píšťalka by mohla ztratit svoji kouzelnou moc. Ani k večeru nebudu moct Evelínku zavolat, to už bude děda vzhůru a mohl by nás načapat. Musím počkat do zítřka až si zase děda půjde po obědě zdřímnout.
Vstala z lavičky, došla se podívat na králíčky jestli je u nich všechno v pořádku. Také do dědovi dílny zavítala ale plaváček pořád ještě nebyl suchý, tak šla domů za maminkou. Maminka seděla vedle kolébky a něco šila. Babička seděla vedle maminky a štupovala dědovu ponožku. Děda už byl vzhůru, seděl u stolu a pomalu usrkával kávičku, kterou mu babička uvařila. Jejda, jejda, víte jak takovou pětiletou holčičku svrbí jazýček když má a zná obrovské tajemství a nemůže ho ani pošeptat mamince do ouška, ani se s ním pochlubit babičce nebo dědovi. Ještě, že tatínek je v práci, ten by to na ní hned poznal, že má tajemství a žadonil by aby mu ho prozradila. Čas jako by se zastavil. "Už aby bylo zítra," přála si Barborka, ale čas ubíhal schválně pomaloučku, kapičku po kapičce.
Barborka se docela bála, že se ji tajemstvím pusa roztrhne. Honem si zalezla do koutku ke svému stolečku, vzala si sešit na kreslení, pastelky a tužku a začala vodní žínku Evelínku aspoň malovat, když už o ní nesměla mluvit. Zrovna ji dokreslovala zelenou pastelkou vlásky, když ji děda zavolal, aby se spolu došli podívat zdali už Toníček vodníček dost oschnul. "Ještě ne, dědečku, ještě je moc mokrý, zrovínka jsem se na něho byla podívat." "A co bičík? Prohlédla sis ho jestli bude řemínek dobře při pohánění káči držet?" Zeptal se děda. "Jé dědečku, na bičík jsem dočista zapomněla, hned ho dojdu s Pepou a Fandou vyzkoušet. Nevíš kde mám tu káču?" To samozřejmě děda věděl, káča vězela v jeho kapse kde se ocitla když děda vyzkoušel ten opravený bičík.
Tak šli. Sešit na kreslení zůstal otevřený a maminka v něm uviděla tu zelenovlasou holčičku. "Hele babi, není ono nakonec to naše děvče barvoslepé? Tady kreslí holčičku se zelenými vlásky." "Kdopak ví co a jak děti vidí? Jen si vzpomeň na svoje dětské kresby a to jsi měla jen kus uhle, křídu a kousek odlomené cihly. Kdepak pastelky jako dneska." Povzdechla Babička
Toníček plaváček ještě nebyl připravený k zabalení do povijanu, pořád byl moc vlhký. "Sakulajda ten musí zůstat ležet v dílně na ponku ještě do rána. Hádám, že dřív suchý nebude, sám se tomu divím. Na tady máš káču a bičík a radím ti dobře, nejdříve si rejdění káči vyzkoušej na dvoře, aby se ti pak kluci nesmáli, že to neumíš." Barborka vyšpulila rtík, "ph dědo to bys koukal jak to umím, však mě to tatínek učil, kam se na mě kluci hrabou. Ale tak jo párkrát to s tím novým bičíkem na dvoře zkusím. A dědečku Vendelíne, když tě hezky poprosím, udělal bys malinkou kolébku pro to moje miminko, než uschne. To dá rozum, že ji bude potřebovat, zrovna jako náš Toníček." Děda už sám na kolébku myslil, už si na ni dokonce pár tenounkých prkének připravil ale podrbal se na bradě a začal smlouvat. "Hezké poprosení nestačí, musíš přidat aspoň deset pusinek." Barborka se podívala na svoje prstíky a kývla hlavou. "Dám ti je dědečku." "Na každou tvář," přitvrdil děda. To už Barborka poznala, že má vyhráno, popadla dědečka kolem krku a celý obličej mu opusinkovala. "Ty můj milý dědečku," zašeptala mu do ucha, "dám ti třeba všechny pusinky co mám." "I jen si nech něco i pro ostatní, mě stačí ta nadílka co jsem zrovna dostal," smál se děda.
Sousedovic kluci uviděli ten krásný bič a závistí jim zčervenali uši. "Kdo ti ho dal?" Chtěli hned vědět. "Nikdo mi ho nedal, sama jsem si ho našla u Labe," pochlubila se. "Zrovna takový jsem včera u Labe ztratil," zkoušel to Pepík. Ale Barborka se nedala. "Kdybys nepovídal, tenhle proutek přinesla velká voda a řemínek přidělal můj děda." Už, už skoro prozradila klukům co všechno ještě u vody našla. Nadýchla se, dokonce už sahala do kapsy pro píšťalku. Vtom ji ale zasvrběl jazýček a zašimralo v nose, kýchla a tak kluci ani nepoznali, že jim chtěla prozradit tajemné tajemství.
Tak tam na návsi honili káči, hráli kuličky nebo si občas jen tak povídali a Barborku ten jazýček nepřestával svrbět jak ho to tajemství šimralo. Konečně končilo to dlouhé odpoledne, tatínek šel z práce a Barborka se k němu přidala. Obstarali spolu králíky a kozičku, tatínek ještě naštípal dříví na ráno a při tom jako by nic povídá. "Tak koukám Barborko, že tě svrbí jazýček. Nechtěla bys mi prozradit proč?" Barborka se strašně lekla, honem se chytila rukou za pusu a zakroutila hlavičkou. Tatínek se usmál a zase tak jako by nic, "inu kdo si počká, ten se dočká. Až poznáš, že už to tajemství sama neuneseš, tak já ti s ním pomohu a poneseme ho spolu. Ano?" Tak Barborka zakývala hlavičkou, že ano. Došli si k pumpě umýt ruce a šli domů na večeři.
Brzy po večeři se Barborka ošpluchla, převlékla se do pižámka a šup, vklouzla do svoji postýlky. Až se tomu babička s maminkou divily. Maminka ji dokonce sáhla na čelo, jestli na ni neleze horká nemoc. Sotva babička dopověděla pohádku, zavřela barborka oči aby rychle usnula ale spánek ne a nechtěl přijít. Pak zase jednou zavřela oči a když je otevřela bylo tady ráno.

Jak Barborka poprvé zapískala na píšťalku.

30. července 2019 v 13:28 | Brabouk |  Pohádky.

Jak Barborka poprvé zapískala na píšťalku.

"Dědečku Vendelíne, k obědu, vzkazuje maminka," přiběhla Barborka do dílničky. "Jéé ta je krásná," vydechla úžasem a po špičkách s rozzářenýma očima popošla k ponku kde ležel ten okrášlený plaváček. "Snad ten a ne ta když je to Toníček vodníček. Zatím na něj nesahej, musíš počkat až pořádně uschne a to bude chvíli trvat, pořád je celý trošku vlhký. Po obědě si na chvilku zdřímnu a pak to spolu zkontrolujeme." Vzal Barborku za ruku a šli k obědu. "Vida, bičíku si ani nevšimla, tak ji ta loutka okouzlila," pomyslel si ještě děda.
Na obědě si moc pochutnali, měli chlupaté knedlíky se zelím, sádlem maštěné. Ty měla Barborka moc ráda. Po obědě si děda odešel zdřímnout, maminka šla nakrmit Toníčka a Barborka pomáhala babičce umýt a utřít nádobí. Každý už od mala musí podle svých sil přiložit ruku k dílu, toť se ví. Sotva uklidila poslední utřený talíř na poličku, sáhla Barborka na medenec pro oschlou píšťalku a už, už ji dávala do pusy, že si pískne. Vtom si všimla, že Toníček právě v mámině náručí usnul. "Maminko já si jdu na zahrádku zapískat. Můžu?" Zašeptala. Maminka jen pokývla hlavou a opatrně uložila zavinuté miminko do kolébky.
Na zahrádce za keřem klokočí, měl děda malou přírodní studánku na zalévání. U studánky stála dědova lavičku pro odpočinek. Na ni se Barborka posadila vytáhla z kapsy píšťalku a jemně na ni zapískala. Jen to udělala, kolem studánky se zamžilo, zamrholilo, růže u studánky byly celé zarosené a mezi nimi stála malá holčička se zelenými vlásky spletenými do copánků. Měla ty vlásky celé mokré a z levého copánku ji kapala voda, kapka po kapce "Proč mě voláš?" Zeptala se Barborky. Pak se na ni pozorně zadívala usmála se a řekla: "Ahoj Barborko, koukám, že jsi našla píšťalku, kdepak ji můj bráška Bršlen ztratil?"
Barborka se lekla, vykulila oči. Ještě, že seděla na lavičce, jinak by se leknutím posadila na zem. Ale přes to leknutí srdnatě odpověděla: "Našla jsem ji u Labe zapletenou v trávě po velké vodě, s kterou zaručeně připlavala." Pak se zeptala, "kdopak ty jsi? Jak si se sem dostala, že ani náš Azor nezaštěkal? Jakpak víš jak se jmenuji když já tě vůbec, ale vůbec neznám?" Holčička se rozesmála a byl to smích jako když se perličky sypou. To je moc otázek najednou Barborko, ale když si vedle tebe sednu na lavičku a občas si namočím copánky ve studánce na všechny ti odpovím a ještě mnoho jiného ti povím. Barborka se odsunula na kraj lavičky a holčička si přisedla. Lavička to byla pro jednoho dědu, ale dvě malé sotva pětileté holčičky se na ni klidně spolu vešly.
"Já jsem vodní žínka Evelínka," spustila Evelínka, "moje maminka je vodní víla Mahulena, než si vzala tatínka za muže byla "krásná panna Mahulena," babička byla divá žena Meluzína, ale tu jsem nepoznala. Ty se máš Barborko, že máš babičku Boženku, to ti závidím. Jak jsem se sem dostala, chceš vědět? Sama jsi mě sem píšťalkou zavolala. Je to píšťalka mého mladšího brášky. Je mu teprve tři sta let a každou chvilku se někde ztratí nebo zabloudí, tak mu tatínek vyrobil tuhle čarovnou píšťalku aby mě mohl zavolat na pomoc. Teď koukám, že ji kluk hloupá ztratil a nechal v ní i kouzlo odemčený. Až ho najdu tak mu budeš muset píšťalku vrátit."
Jejda, toho se Barborka lekla. "Nemohl by Bršlen tatínkovi říct, že píšťalku nenašel a poprosit ho aby mu vyrobil novou? Moc krásné píšťalky umí vyrábět váš tatínek. I děda říkal, "tu píšťalku vyrobil nějaký mistr, takovou bych já vyrobit nesvedl." Já bych tě pak mohla někdy přivolat, moc hezky se mi s tebou povídá." Evelínka se zase zasmála, jako když se perličky sypou. "Inu já nevím Barborko, já jsem se ti ukázala omylem, myslila jsem, že mě volá bráška. Nesmíš nikomu říct, že jsi mě viděla, to už bych se ti nikdy nemohla ukázat, my vodníci se lidem neradi ukazujeme. Já se poradím s maminkou a něco vymyslíme. Teď si ale už musím namočit vlásky a ty pískni a pusť mě za maminkou domů." Nerada Barborka nerada, ale přeci jenom jemňounce zapískala. Kolem studánky se zamžilo, zamrholilo a vodní žínka Evelínka byla ta tam. Jen ta rosa se na růžích třpytila dál.

Srdce pumpou života.

30. července 2019 v 13:20 | Brabouk
Tak se můžeme ptát, "proč ten důležitý sval, ale přeci jen sval," už od pradávna považují lidé za sídlo lásky a přívětivosti ke svým milým nám blízkým v našem okolí. Proč ho šmahem všichni považujeme nejen fizicky ale i duševně za pumpu života. Je to proto, že jsme už od prvopočátku slyšeli tlouct mámino srdce když nás ještě nosila ve svém těle? Jak nám bylo blaze jako malým dětem když nás máma přivinula do své náruče a my ucítily ten známý milovaný rytmus, který nám dodával sílu a odvahu se poprat s těžkostmi krutého života a čelit jeho nástrahám.
Když potkáme dívku, či muže svých snů, říkáme si "srdce mě k němu, nebo k ní táhne" a teprve dlouho, dlouho potom zapojíme mozek který by měl zvážit, zdali jsme si vybrali dobrého partnera pro cestu životem. Žel bohu dost často se mu tato kalkulace která by měla opravit cestu kam nás srdce táhne nepodaří a pak nás čekají srdcervoucí rozchody. Někdy se nám po nich už nechce žít.
I další něci týkající se života připisujeme srdci. Kolik jen žen slyšelo před vánoci od svých mužů, "já nemám to srdce klepnout toho kapra," a došli ho raději utopit do Vltavy či jiné řeky.
Naplno si ovšem uvědomíte, že "srdce je pumpou života" když vám k jeho konci začne trošku vynechávat. Ale naše generace i v tomto případě získala výhodu a pomoc. Chytří lidé vymyslili a dnešní lékaři umí, do těla s vynechávající tak důležitou pumpou, vložit řídící jednotku která se umí ještě dlouhá léta o správný chod životodárné pumpy postarat

Jak se Barborka chlubila dědovi Vendelínovi svými nálezy.

28. července 2019 v 11:47 | Brabouk |  Pohádky.

Jak se Barborka chlubila dědovi Vendelínovi svými nálezy.

Cestou domů babička ani jednou nemusila pomáhat Barborce nést nůšku za ouško. Barborka statečně šlapala vedle ní a i když ji popruhy od nůše pořádně tlačily na ramenou a sama nůše do zad, všecko vydržela. Takovou měla z nalezených pokladů radost. O proutek se trochu opírala, právě tak jako babička o hrábě. Ani spolu cestou moc nemluvily, s těmi těžkými náklady na zádech. Než došly domů, pěkně se obě zapotily. Jen došly domů na dvoreček a sundaly ze zad nůše, Barborka vytáhla zpod pouzníku Toníčka vodníčka a chtěla běžet za dědečkem Vendelínem. Ale babička Boženka ji zarazila. "Kampak děvče, nejdřív musíme vysypat trávu z nůší, půlku rozdělit králíkům a kozičce a druhou půlku rozložit v kůlničce po podlaze aby se nám nezapařila a zvířátka nám neonemocněli. Trávu z kůlničky dostanou králíci i koza na noc, ale o to už se postará tatínek až přijde z práce. Jako vždycky." Tak Barborka položila Toníčka vodníčka na starou almárku vzala svoji nůšku a šla krmit králíčky. Skoro polovinu jich ze své nůšky nakrmila. Babička mezitím pohostila kozičku rákosinou a přišla Barborce pomáhat a tak spolu králíky obsloužily a zbytek trávy pěkně v kůlničce rozprostřely po podlaze aby prosychala a nezapařila se. Pak uložily nůše, srp a hrábě na svá místa. Babička Barborku pohladila, "tak utíkej za dědou," pobídla ji a šla si po své práci.
Barborku nemusila pobízet dvakrát. Do jedné ruky popadla proutek, do náruče dřevěný omelek, v kapse zástěrky měla píšťalku a špunty a už upalovala za dědou. "Dědo Vendelíne, dědo Vendelíne," už z dálky křičela. Děda seděl ve své dílničce, postavené vedle kozího chlívečku a něco tam kutil, nebo spravoval, jako vždycky. Dílničku měl vybavenou tak, že mu to sousedi až záviděli a někdy ho i přišli poprosit o pomoc při opravě polámaných věcí. Teď seděl na kozlíku a na babce lehounkými údery naklepával tatínkovu kosu a dělal, že Barborku vůbec neslyší. Až když Barborka přiběhla do dílničky a postavila se před něho položil kosu a kladívko vedle sebe na ponk.
"Ahoj Barborko," pozdravil ji schválně překvapeně, "kdepak se tady bereš? Já myslel, žes šla s babičkou Boženkou na trávu?" "Ale dědo, už jsme zpátky a i králíčky už jsme s babičkou nakrmily. Koukej ale co mi velká voda u Labe přinesla. Všechno jsem si tam našla sama, zatím co babička žala trávu. Podívej jaký krásný proutek, když mi k němu přiděláš řemínek nebo provázek budu mít nový, krásný bičík na roztáčení káči. Panečku, ten mi budou i sousedovic Pepík s Fandou závidět."
Děda vzal prut do ruky, "hm, hm," zabručel a prohlížel ho ze všech stran, "je opravdu moc pěkný, ten musel patřit k bičišti nějakého formana. Mám tady zrovínka šikovný tenký řemínek, hned ti ho k bičíku přidělám. Odteď už to není proutek ale krásný bičík," hovořil děda a zároveň sahal do přihrádky pro ten krásný žlutý tenký řemínek.
"Počkej dědečku to není všechno," zarazila ho Barborka a položila mu na klín dřevěný omelek a z kapsy vytáhla tu krásnou píšťalku. Po té sáhl děda nejdřív. "Sakulajda, ta je krásná, to musil být šikovný řezbář co ji vyrobil, a nešikovný nešťastník co ji ztratil. U té ani nic opravovat nemusím. Tu si hlídej Barborko, takovou píšťalku neuvidíš světa kraj. Už jsi ji vyzkoušela jak píská?" "Ještě ne dědečku, babička říkala, "bůh ví, kdo to měl v puse a taky Labe bylo okalené," tak aby mi ji maminka nejdřív opláchla a pak ji teprve vyzkouším."
Děda už, už zvedal píšťalku k puse, že si na ni sám pískne, ale hned toho nechal. "To babičce chválím, to ti dobře poradila," vrátil Barborce píšťalku a hned se ji zeptal: "Co to polínko co mám na klíně?" Tak mu Barborka vysvětlila jako u Labe babičce, že to není žádné jen tak ledajaké polínko, ale že s troškou dědovy pomoci se z něho stane její krásný Toníček vodníček. "Tak jo, Barborko, už jsem to pochopil, když můžu tak pomůžu, nech mi polínko a proutek tady, já se do toho hned pustím a zatím si dojdi s tou píšťalkou za maminkou."
Jen co Barborka odešla, pustil se děda nejdřív do omletého polínka. Tuhle opatrně šmikl nožem, tamhle jemně rýpl dlátkem. Ve včelím vosku rozpustil jiskřičku šmolky, drobeček sazí, špetku papriky a štamprličku vápna, prostě co dům dal. Samozřejmě nesmíchal to všechno dohromady. To dá rozum. Když namaloval modrá očička s černou tečkou uprostřed, červenou pusinku, růžové tvářičky a celou bílou peřinku, na mou tě duchu, vyklubalo se z toho malinkaté miminko jako malované. "Ta holka má ale představivost, když v tom viděla to mimino dokud to ještě plavalo v Labi," pomyslil si dědeček. "Kdopak by to do ní řekl,"
Kdepak by si pomyslil jaké překvapení s okrášleným Toníčkem vodníčkem na Barborku čeká.

Jak šla Barborka s babičkou Boženkou k řece na trávu.ou

27. července 2019 v 12:54 | Brabouk |  Pohádky.

Jak šla Barborka s babičkou Boženkou k řece na trávu.

Babička Boženka nachystala do nůše provaz pouzník a naostřený srp, do ruky vzala hrábě a pak zavolala na vnučku Barborku: "Barborko jdu k Labi, nasekat na břehu trochu trávy pro králíky. Nechceš jít se mnou? Byla větší voda, třeba něco přinesla." Pětiletá Barborka hned přiběhla už s maličkou dětskou nůší na zádech. Byla na ni tuze pyšná . Už před rokem ji tatínek pro Barborku koupil u košíkáře a od té doby ji Barborka nosila při každé cestě na pole s maminkou či na labská luka s babičkou. Na pole v ní pyšně nosila svačinu pro maminku i pro sebe a k Labi chodila s babičkou s prázdnou, zato zpátky šla právě tak jako babička, s plnou nůší trávy pro králíky a pro kozičku.
Přišly k Labi, sundaly nůše ze zad a babička začala žnout travičku. Barborka šla pomaloučku kolem vody a viděla,že babička měla pravdu. Na proužku slehlé trávy bylo vidět kam až voda ještě včera sahala a o kolik na dnešek ustoupila. Hned kousek od babičky našla dva špunty které se podobaly hříbečkům, kousek dále krásný rovný proutek který snad kdysi byl vrškem na biči nějakého formana. Ten se Barborce moc hodil. Poprosí dědečka aby ji na něj přidělal provázek a bude mít krásný bičík na roztáčení káči. Panečku ten ji budou i sousedovic kluci závidět.
V ouplávku pod hrázkou uviděla kousek vodou omletého dřeva, který trošku vypadal jako bráška malinkej Toníček zabalený v peřince zavinovačce. Proutkem si omelek přitáhla ke krajíčku, klekla si a vytáhla ho z vody. Už se vracela zpátky k babičce když uviděla v mokré trávě zamotanou píšťalku vyrobenou z vrbového proutku, takovou jakou i dědoušek vyrobit pro kluky umí. Opatrně ji z trávy vymotala a rozběhla se k babičce pochlubit se, se svými nálezy.
Babička už na Barborku čekala. Seděla nahoře na hrázi, plnou nůši trávy s čepicí rákosiny přivázanou pouzníkem aby nesjížděla a nepadala. Také Barborčina nůšička už byla trávy plná ale jenom po okraj. Babička moudře čekala s jakými poklady Barborka přijde, aby se ji na vršek nůšky vešly. Barborka se chlubila a babička se s ní radovala, jakéže poklady ji řeka přinesla. "Vidíš to, jak se ti vyplatilo, že jsi se mnou šla pro králíky na travičku. Takovouhle krásnou píšťaličku by asi ani dědeček neuměl vyrobit. To je někdo hodně smutný, že mu uplavala. I ten proutek je moc krásný a šikovný, ale co s tím omletým polínkem?" Barborka si sedla vedle babičky a začala ji vysvětlovat. "Koukej babi, tady když dědeček udělá očička a ty když budeš tak hodná a půjčíš mi tu strakatou stužku kterou spolu tady omotáme jako povijan tak budu mít malinký miminko, zrovna takové, jako má maminka Toníčka." "A víš ty holka, že máš pravdu?" Usmála se babička. "To já se přimluvím u dědy, aby přimaloval ještě růžové tvářičky a červenou pusinku a bude docela jako Toníček. To budou maminka s tatínkem koukat, že máš také svého Toníčka." "Ale babi, tamten Toníček je taky můj, ten je všech, říkala maminka." "I to víš, že jo!" Usmála se babička, "ale už pomalu pudem domů. Mám ti Toníčka vodníčka přitáhnout pouzníčkem na tvoji nůši? Ale je nacucanej vodou, pronese se ti. Nebo ho mám strčit pod pouzník na moji nůši?" "Já ho babi unesu," kasala se Barborka, "kdybych po cestě už nemohla, poprosím tě a budeš mi nůši za ouško trošku nazdvihovat, jako když jsem byla ještě malá." "Tak jo děvče, domluveno, máš recht, pěkně jsi nám za ten rok co tu nůši máš vyrostla." Navlékly si nůše na záda a šly domů.
Ani netušily jaké poklady si sebou Barborka nese a co si s nimi ještě užije a zažije.

Příliš starý na hraní.

27. července 2019 v 12:32 | Brabouk
Příliš starý na hraní
může být méďa z mých dětských let. Sedí si celý zšedlý a stále ještě trošku potrhaný a dost odřený jak jsem si s ním jako malý kluk hrával a pak s ním ještě dlouhá léta spával už bez hraní. Těch tajemství a plánů do života co jsme spolu probraly. Kdopak by si to dnes po těch všech létech pamatoval.
Tak tam sedí ve vytrínce, celý omšelý, už vůbec ne hračka ale připomínka let dávno minulých a zapadlých za horyzont času. Ještě dcerky si s ním za mala směly tu a tam pod dozorem pohrát, ale pro vnoučata už byl tabu. Je příliš starý na hraní , říkávala jim babička, moje žena. Tak jen chodili k vitrínce a okukovali tu dávnou dědovu hračku.
Pravnoučata už vůbec nezajímá. Mají svoje tablety a chytré telefony a pokud některé má medvídka, pak ten umí mluvit a třeba před spaním i vyprávět pohádku. Kdepak starý pradědův medvídek. Tenuž je dnes pro dnešní děti příliš starý na hraní.

Kam dál