Odkud přišla Anna.

22. září 2018 v 12:09 | Brabouk |  Sny a vzpomínky.

Odkud přišla Anna.

Stařenka a staříček.

Kousek za Jablunkovem, co by za dvě hodinky pěšky došel, stála chaloupka. Maličká, malilinká tak, že náhodný okolo jdoucí se až podivoval je-li možná aby v ní lidi bydlili. Vždyť boháči na svých zahradách skoro právě takové chaloupky pro své děti na hraní stavěli. A přeci z té chaloupky postupně do širého světa dvanáct dětí vyletělo. Maminka sama je vychovala, tatínek fáral v Ostravě do dolů a domů přicházel jen na neděli. Někdy ani na tu ne. Pospravil na chaloupce co zub času ohlodal nebo co děti přes týden rozbili a byl tu čas vrátit se fárat.
Tak maminka sama obdělávala políčko, které patřilo k chaloupce, starala se o dvě kozičky které dávali rodině mlíčko a vychovávala děti, tak jak postupně přicházeli na svět. Jak děti vyrůstali, víc a více mamince pomáhali, kozičku napásli, i políčko obdělat pomohli. Malinko když povyrostli, začali chodit do Jablunkova do školy.
Kluky jednoho po druhém si táta sebou odváděl do Ostravy, do dolů jen co ve čtrnácti letech ze školy vyšli. Pro děvčata kmotra našla službu, pro dvě skoro doma, jen v Jablunkově, tři musely do Ostravy, ale tam byl přes týden táta a bratři, tak se nebály. Mařenka šla sloužit až do Prahy, ta to moc oplakala.
Čtyři chlapci fárají do hlubin země v Ostravě, kde v potu tváře dobývají uhlí jako ho i táta celý život rubal. Jeden, snad si obul boty z toulavého telete, odešel pěšky do širého světa a dobře se uchytil až daleko ve Vlašské zemi. Od něho chodí do rodné chaloupky kartka nebo dopis jednou ročně, právě tak jako od nejmladšího kluka zatroleného až z té dálky za velikou louží.
Holky většinou také nedopadly špatně. Všechny už se vdaly. Ta nejstarší za havíře Ádu Botůra v Ostravě. Mařenku, představte si, si vybral za ženu krejčí až z Prahy a nyní je z ní paní Novotná. Ani ostatní nezůstaly doma mamince na ocet, když přišel jejich čas všechny se povdávaly.
Chaloupka postupně jako by ohluchla.
Ještě pár let to v ní maminka zvládala sama, ale stále více ji to zmáhalo. Stárla. Jednou přijela na návštěvu do rodné chaloupky nejstarší dcera Anička s manželem. Přivezli ukázat vnoučka Dolfíčka. Tak se z maminky už doopravdy stala stařenka.
Ani tatínkovi nezůstali roky stát. Tak zase jednou přijel na neděli do chaloupky a už z ní neodjel. "Copak, že nejedeš rubat?" ptala se se stařenka. "Víš má milá, už mě nechtějí, už jsem moc starý a mladé horníky prý už jenom zdržuji. Tak jsem dostal poslední výplatu a tady mně máš. Ani nevím jak to spolu zvládneme, teď když nebudu fárat a nebudu nosit domů peníze."
Babička se jen usmála. "Nelámej si s tím hlavu, chaloupka s políčkem a kozičky nás uživí. Když uživila dvanáct dětí, jak pak by neuživila staříčka se stařenkou. Kozičky nám dají mlíčka, že ho spolu ani nevypijeme, takže i na tvaroh nám zbude. Na půl políčka nasázíme brambory a na druhou půli hlávkové zelí. To nakrouháme na zimu. Tady hle u chaloupky na sluneční stranu pod okno si můžeš i pár semínek tabáčku nasadit. Však si poradíme, uvidíš. Přes rok budeme spolu chodit pást kozičky a při tom dřevo na zimu nanosíme, hřiby nasbíráme a nasušíme, z borůvek a malin povidla navařím, dobře nám tu spolu bude uvidíš."
Jak babička řekla tak udělali. Kozičky spolu pásli a při tom i dřevo či lesní ovoce do chaloupky nosili. Políčko spolu obdělávali a že se o něho dobře starali sedm pytlů bramborů na podzim do sklípku přestěhovali. Také zelí se jim dobře dařilo. Dva velké soudky ho nakrouhali a naložili. Myslíte, že vrchní listy a natě dali sežrat kozičkám? I totoť, ty se pěkně nakrouhali také a naložil se třetí soudek pro kozičky. Aby i ony měly nějaké vitaminy až bude chaloupka pod sněhem. Jen úplný rozhaza a rozmařilec by dával kozičkám slaďoučké zelíčko dokud je všude plno trávy kolem.
Ani děti na ně nezapomínali a dokud chaloupka nezapadla sněhem každé z nich je jednou do roka navštívili. Tu pochlubit se nevěstou či ukázat starouškům nový přírůstek do rodiny. Pokaždé i nějaký dárek přinesli. Jiskřičku cukru, pytlíček mouky nebo hrachu, nebo aspoň tašku uhle nasbíraného na haldě.
 

František je šikovnej

22. září 2018 v 12:00 | Brabouk |  Sny a vzpomínky.

František je šikovnej cukrář.

Nebylo však vše jen dobré, čas přinesl i neštěstí do rodiny. Aničky muž a Dolfíčkův tatínek, štajgr zahynul při důlním neštěstí když Dolfíkovi nebyli ještě ani tři roky.
Vdova sháněla práci vem kde vem a tak přijala i málo placené místo hospodyně u mladého cukráře který se právě osamostatnil. Dopadlo to podle očekávání. Tři roky byla hospodyní a stále více i nepostradatelnou pomocnicí, která dílnu i krám obsloužila a účty vedla a spolu si tak dobře vedli, že svoje cukroví i do jiných cukráren začali dodávat až ji František řekl.
"Aničko, práce a obchod se nám pěkně rozběhly, sami už to neutáhneme, rozhodl jsem se přijmout tovaryše a učedníka, ale jako hospodyni by tě nechtěli poslouchat. Vezmeš si mě Aničko? Chtěla bys být paní mistrovou a táhnout se mnou tu káru dál?" No ano samozřejmě, Anička chtěla. Žádná velká svatba se nekonala, vzali se spolu potichoučku. Bratrům, sestrám i rodičům tu novinu sdělili až když je navštívili nebo se s nimi sešli. Však to byli z obou stran, samí horníci s černě podmalovanýma očima.
"Jakpak to, že ty jsi cukrář, když všichni tví bratři a švagři jsou horníci a fárají, jako fáral i tvůj táta?" Zeptala se po svatbě Anička Františka. Ten ji vyprávěl co pro to zkusil. "Víš já si s kluky nikdy nehrál na četníky a na zloděje, nebo na záchranu zavalených horníků. Jako nejmladší syn jsem od malinka strašně rád plácal bábovičky z bláta a pořád se motal mamince v kuchyni. Ještě jsem zdaleka nechodil do školy a už jsem ji prosil, že ji budu pomáhat.
Samozřejmě mi to nedovolila, nemohli jsme si dovolit zkazit nějaké jídlo, kterého bylo doma pořád málo. Až když jsem chodil do školy, tak jsem mamince pomáhat začal. Od desíti jsem už někdy i sám uvařil a maminka mezitím šla na haldu sbírat uhel. Co jsem se nabrečel, že nechci do dolů když jsem vycházel školu, to si neumíš představit. "Kluku, tolik peněz nemáme, abych tě mohl dát učit se kuchařem." Pořád mi do hlavy vtloukal táta.
Ale maminka se upamatovala, že jedna její kamarádka z mládí se vdala za cukráře a došla za ní a uprosila je aby mě vyučili cukrařinu zadarmo.
Jestli to bylo doopravdy zadarmo, nebo jestli na to padly maminčiny tajné úspory, nebo na mé učení přispívali i bráškové s tátou to jsem se nikdy nedověděl. Byl jsem v sedmém nebi. Jako poděkování jsem postupně vystrojoval svatební hostiny, když se někdo z širé rodiny ženil nebo vdával. Však už to sama víš, dokonce i na pár křtinách jsme spolu byli, i když se mezi horníky křtiny moc neslaví, když je dětí jako smetí. Snad jen, ten první potomek se na svět vítá malinko slavnostněji."
Když bylo Dolfíčkovi šest let narodila se mu sestřička Mařenka. Dostala to jméno po babičce z malinké chaloupky až daleko za Jablunkovem. Tak to tam dřív chodívalo, nejstarší vnučka dostávala jméno po babičce a kluk po dědovi. Teprve až další děti dostávali jména po rodičích a také po tetičkách a strýčcích.
Babička svoji jmenovkyni ale uviděla až za rok v létě, při pravidelné návštěvě chaloupky. Dříve na to v tom frmolu nezbýval čas a také s úplně malou dceruškou se maminka cestovat bála, aby ji neuhnala nějakou nemoc. Na tu návštěvu s nimi jel i jeden z učedníků. Vedlo se jim v cukrařině čím dál lépe a tak by Anička s roční dcerkou v náručí, sama všechny dárky pro staříčky nepobrala.
Však také stařenka ruce spráskla: "Co to sem děvče všechno vlečeš, dyk z toho budeme s dědou žít pomalu rok. Že si s mužem děláte škodu. Těší nás hlavně, že si nám vnučku přivezla ukázat. Tos nám udělala radost. Za ostatní dárky samozřejmě děkujeme, vyřiď to tomu svýmu." "To víte maminko, že vyřídím. Moc vás oba pozdravuje, ale přijet se mnou nemohl, máme už pět tovaryšů a tři učedníky, noci nastavujeme a pořád skoro nestačíme. Pořád se hlásí další cukrárny a kavárny, že od nás chtějí odebírat zboží. Já už ani v cukrárně nepomáhám, starám se jen o obchod, objednávky a účetnictví a i to někdy jen tak tak stačím. Proto tady u vás tuhle s Antkem nemůžeme zůstat přes noc. Déle než jeden den Františkovi chybět nemůžeme."
Pak se Anička obrátila na staříčka. "Jen tatínku ten paklíček otevřete a pochutnejte si. Však vám František posílá tři tureckého tabáčku a tři našeho. Ten náš prý na míchání s tím domácím co vám roste tuhle pod okýnkem. Ještě jsem přivezla tuhle dlouhou fajfčičku. Nová není, někdo ji zapomněl u nás v cukrárně v koutku za stolkem. Celý rok jsem čekala, zdali se pro ni vrátí, ale nepřišel. Tak jsem vám ji přivezla. Užijte si ji i s tabáčkem ve zdraví."
Staříček si faječku zálibně prohlížel. Porculánová hlavička s obrázkem ostravské radnice, kolem které se něco do havířiny nachodil. Půl metru dlouhá troubel, zaručeně z višňovky a ten krásný náústek, skoro vůbec neokousaný. "No dceruško, to je krása," prohodil k Aničce, "na takovou fajfku bych se nezmohl, co živ budu. Tak já ji, podle tvoji rady, tím tureckým tabáčkem vyzkouším." "Ale staříčku, dneska na záhrobci, dokud je tady maličká Maruška," zasáhla stařenka. "Doma budeš fajčit zas až budeme v chaloupce sami." Tak si povídali, učedník zatím pásl kozy, den utekl a musili se rozloučit.
Za dva roky po Mařence se narodil ještě František. Když mu byl rok musel tatínek František a všichni jeho tovaryši narukovat do Velké války. Anička zavřela cukrárnu a učedníky poslala domů. Sama se s dětmi protloukala těmi lety jak se dalo. Tak jako tisíce jiných žen v Ostravě a miliony žen v celém mocnářství.
Po čtyřech letech byl války konec a byl konec i s mocnářstvím. František tu vojnu přežil a domů k Aničce se vrátil. Otevřít znovu výrobnu cukrovinek a zákusků se mu však podařilo až když utichly boje s Polskem o Těšínsko.
Teprve potom znovu mohl otevřít prostory své cukrárny a výrobny. Za několik dní se mu přihlásili zpět jeho bývalí učedníci, mezitím už dospělí muži, kteří se také vrátili z válečného dobrodružství. Jak mizela válečná léta v propasti času začalo se mu opět dařit. Jeho obchod vzkvétal neboť lepší zákusky než vyrobené Františkem Pondělíkem v Ostravě nebyly k mání.
František doufal, že Aničky nejstarší syn Dolfík k němu nastoupí jako učedník. Protože však krev není voda a Dolfík měl k pekařině přímo odpor, skončil v dolech při rubání, kde až do smrti pracoval i jeho táta.
Zato Mařenka ta cukrárnu přímo milovala. Už od jedenácti let mamince při obsluhování hostů zdatně pomáhala a postupně začala práci v obchodě zvládat sama. Maminka Anička se mohla skoro cele věnovat účetnictví a zásobování kaváren a cukráren které od nich na Ostravsku odebírali dorty a zákusky.
Když bylo Mařence patnáct let, přihlásil ji tatínek do krámu jako učednici na prodavačku. Mařence šlo učení vždycky dobře, v kupeckých počtech přímo vynikala. Kampak na ni s kasou nebo kalkulačkou. Už dopředu vždy z hlavy věděla kolik který host bude za odebrané zákusky platit. Brzy se po celé Ostravě vědělo, "u Pondělíků mají nejlepší dorty z celé Ostravy a nečeká se tam," a tak byly stále všechny stolečky v cukrárně obsazené.
V osmnácti Mařenka složila s úspěchem zkoušku a dostala výuční list prodavačky s poznámkou, že až do jeden a dvacíti let kdy bude plnoletá nesmí samostatně vést žádný obchod a být finančně odpovědná.

Ani nejmladší syn Fanuš nešel tátovi pomáhat do cukrárny. Čert ví kde k tomu kluk přišel, ale ve čtrnácti uprosil nejdříve maminku a pak společně s ní i tátu a šel se učit kožešníkem. "Ještě, že nejde do šachty jako Dolfi," ulevil si tatínek před maminkou a povolil. Tak se stal z Fanuše kožešník. Po vyučení přesídlil do Prahy kde byla provdaná jeho teta Marie u které ze začátku i bydlil. Tovaryšil, po čase si udělal mistrovské zkoušky a osamostatnil se. Získal stálou klientelu svých zákazníků. Těm nejen šil a prodával ručně šité kožichy a kožešinové doplňky ale také jim je udržoval a přes léto je odborně uskladňoval a staral se o ně.

Jak šla Mařenka

22. září 2018 v 11:46 | Brabouk |  Sny a vzpomínky.

Jak šla Mařenka z trucu do světa.

Když byla Mařenka plnoletá, dostala od maminky briliantový náramek, za který by koupila celou stařečkovu chaloupku. Žel už se neměla jet komu do Jablunkova pochlubit, Stařenka se staříčkem už nebyli a i tu jejich chaloupku by hledala marně. Ani ta už na světě nezůstala a tak už se jejich děti neměli kam vracet. Rozběhlí ve světě pomalu jeden o druhém přestávali vědět. Jen sem tam pohlednice k vánocům přinesla vzdálené pozdravení od sestry nebo bratra.
Od tatínka Mařenka dostala odpovědnost za cukrárnu s platem vedoucí prodavačky a novou Érovku. Také svolení, že si může do cukrárny přijmout novou učednici na prodavačku k ruce. Přihlásila se do autoškoly a brzy měla v kabelce vůdčí list na auta. Byla přívětivá, vtipná a milá a s lidmi uměla jednat, jak se to naučila v tatínkově cukrárně. Česky, německy i polsky uměla, jak to pochytila od svých zákazníků a doučila se po večerech v pokračovací škole. Na to dbal a pohlídal si to tatínek. Tak se vlastně samovolně a bez problému zařadila mezi zlatou mládež Ostravy.
Při společných auto výletech se seznámila se synem zlatníka Bukowskeho a po půl roce známosti chystali sňatek. Šaty byly ušity a dorty napečeny i prsteny koupeny. Ženich se loučil s kamarády se svobodou tak bouřlivě a nechutně, že nevěsta nechala sladký život za sebou a ještě v noci nasedla na nádraží do prvního vlaku, který ji odvezl od toho lumpa pryč.
Když přišel pan průvodčí se svoji obligátní otázkou: "Slečinko, kde máte lístek?" musila se jej nejprve zeptat kam vlastně jede. Když ji ujistil že do Prahy a rychlíkem koupila si jízdenku i s příplatkem a pokutou až do cílové stanice.
V Praze zašla do cukrárny, přeci jen to bylo to ni známější prostředí, nechala si ke sladké snídani podat ranní noviny a zahloubala se do inzerátů.
Nejvíce ji zaujal ten, kde hledala manželka ředitele velké továrny v Neratovicích, společnici a pomocnici v domácnosti. Nezdržovala se psaním nabídky svých služeb a prostě se tam, jen nedaleko od Prahy rozjela. Paní ji přijala zprvu jen rozpačitě, ale po delším rozhovoru byla tak spokojená, že ji rovnou přijala na zkoušku i bez jakéhokoli doporučujícího listu z minulého zaměstnání.
Tím byla okamžitě vyřešena i otázka vhodného ubytování. Ve výstavné vile která shlížela na malé městečko Neratovice od nedalekého Labe byla pro ni místnůstka již připravená. Kromě pánů ve vile bydlila ještě kuchařka. Pradlena a uklizečka do vily docházeli a domovník se zahradníkem měli malý dvojdomek vedle brány do zahrady kde žili se svými rodinami.
Rudolf, mladý holič, vyučený v Praze ve vyhlášeném salonu se v Neratovicích osamostatnil a ve vilce svých rodičů si otevřel malou oficinu. Teď hledal mladou ženu, kterou by si vzal za manželku aby mu mohla v oficině pomáhat. Protože chodil do vily pánovi přistřihovat vousy i vlasy a paní kadeřit účes, rychle si všiml šikovné pomocnice v domácnosti a zalíbila se mu. Po půl roce si s ní pohovořil a dohodli se. Věděli, že žádná láska mezi nimi nekvete ale oba věřili, že při společné práci na svém a při budování společného života se naučí mít jeden druhého rádi a navzájem se respektovat.
Svatba byla začátkem září roku 1934. Marie dala ke dni sňatku svoji paní výpověď ze služby a teprve teď napsala domů do Ostravy kde je a co s ní je. Zároveň pozvala rodiče na svoji svatbu. Tatínek se na ni stále moc zlobil a na svatbu nepřijel. Přijela jen maminka Anna a nejstarší bratr Dolfík. Přivezli Mařence svatební dary, praktické věci potřebné do mladé domácnost. Největší radost měla Mařenka z krásného zrcadla ještě po stařence z Jablunkova. Ta ho v chaloupce schovávala pod závěsem a nikdy se nikomu nepochlubila kde k takovému krásnému zrcadlu, v kterém se prohlížela jen potají, přišla.
Svatba byla tichá a střídmá, i ženichovi na ni popřály mnoho štěstí jen rodiče a starší sestra. Tentokrát nebylo ani žádné ženichovo loučení se svobodou. Marie pevně prohlásila, že si to nepřeje, i když neřekla proč a Rudolf její přání respektoval. Písemné blahopřání od nevěstiných pánů přišlo i s velkým profesionálním vysoušečem vlasů jako svatebním darem i darem do začátku podnikání. Opravdu se jim v tom začalo dařit. Marie se od manžela rychle naučila jak připravovat ženám vlasy na účesy, které Rudolf pak jenom dokončoval, naučila se, i jak mužům brady mydlit, aby šly Rudolfovy snadněji oholit. Za pár týdnů jim šla společná práce dobře od ruky a týden od týdne stále lépe.
V červnu příštího roku napsala Marie rodičům do Ostravy že šestého toho měsíce se jim narodila vnučka Anička. Ale to už jim nenapsala, že si do porodnice z Neratovic do Prahy dojela na kole. V Praze opřela kolo o zeď porodnice a došla si po schodech nahoru porodit děvčátko. Dostalo jméno po babičce, jak také jinak, že ano. To už do Neratovic přijel s babičkou i dědeček a bylo na něm vidět, že svoji milované dcerce to nemilé překvapení už dávno odpustil. Jak malinkou Aničku uviděl, hned si ji zamiloval, právě tak jako babička Anna.
Tatínek přivezl svoji Mařence také spořitelní knížku na kterou si od malička ukládala svoje dětské úspory a později i svoje odměny za práci v obchodě. Tam ji také tatínek i přispíval vždy když mu udělala radost a to bývalo často. Také teď tam přispěl, protože mu udělala radost malou Aničkou, a přispěl tam tolik, že se mladí manželé rozhodli, že se osamostatní víc než dosud. Postaví si vlastní dům s pěknou velkou oficínou v přízemí a s kuchyní za provozovnou. Nad holičstvím bude obytné poschodí, samozřejmě se dvěma dětskými pokojíčky.
Jak řekli, tak udělali. Mařenka napsala do Ostravy kamarádovi z mládí který vystudoval architekturu a brzy dostali plány na dům, právě na takový, jaký Mařenka ve svém dopise kamarádovi popsala. Rudolfovi se plány zalíbili tak moc, že se rozhodl, že dům postaví sám, nebo jen s pomocníkem. "Zedník by na tom mohl leda něco zkazit," říkal. Mařenka mu to z počátku rozmlouvala, ale když jinak nedal povolila.
Teď teprve se ukázalo, jak šikovného muže si pořídila. Ač vyučený holič a kadeřník, se vším na stavbě si uměl poradit. Dopoledne stavěl, to v oficíně bylo volno. Když už se nějaký zákazník přeci jen objevil, tak učedník kterého Rudolf přijal když se narodila Anička, pro Rudolfa na stavbu doběhl. Marie mezi tím než Rudolf přišel buď namydlila bradu nebo připravila hlavu ke kadeření a tak zákazník mnohdy ani nepoznal, že holič v oficíně chyběl.
Než se rok s rokem sešel byl dům postavený. V přízemí bylo krásné moderní holičství a kadeřnický salon, vybavený moderními přístroji na úpravu vlasů. Už to nebyla malinká oficína ale opravdový kadeřnický salon a holičství kde se učednice a učedník starali o dámy i pány od vstupu do salonu a pomáhali je připravit pro mistra holiče a kadeřníka.
Za domem byla pěkná zahrada kde se mohla malá Anička spokojeně batolit. Maminka Marie tu na několika záhoncích které ji připravil tatínek Rudolf pěstovala pro tu malou šibalku mladou čerstvou zeleninku. Prožívaly tu spolu mnohé šťastné chvíle. Ale jak už to bývá, žádné štěstí nevydrží věčně a bez poskvrnky. Když byly Aničce čtyři roky napochodovala do Čech německá armáda a kousek Slezska si zabrali i Poláci. Přes týden žila Marie strachem o rodiče v Ostravě, než dostala zprávu, že jsou živi a zdrávi.
 


Anička.

22. září 2018 v 11:31 | Brabouk |  Sny a vzpomínky.

Anička.

Brzy potom vypukla Druhá světová válka útokem Německa na Polsko. Znovu se Marie strachovala o rodiče. Ostrava je přeci od Polska jen malý kousek ale i tentokrát si mohla šťastně oddychnout když Německá anabáze do Polska skončila.
Teď už se události řítily jedna za druhou. Sotva Anička začala chodit do školy narodila se ji sestřička Maruška. V holičství chlapy probírali válečné události a šeptem si sdělovali co volá Londýn.
Požár světové války zuřil stále nelítostněji a po čase se jeho plameny začali vracet tam kde vypukly. Před koncem války došlo i na Neratovice. Anglická a americká letadla přiletěla bombardovat velkou továrnu na výrobu válečného materiálu. V souladu s válečnou doktrínou "když vedle továrny vybombardujete i dělnické čtvrtě, výroba nebude dlouho obnovena" dopadaly bomby i na ulici kde stál dům s holičstvím. Sousedův dům byl poslední, který zmizel v troskách. Pak bombardéru bomby došly.
Dům stál a maminka Marie s Aničkou a malou Maruškou se v zahradním sklípku stále ještě klepaly strachy, když tatínek Rudolf už pomáhal ošetřovat raněné sousedy v ulici.
Nedlouho po náletu tatínek onemocněl. Po důkladné prohlídce mu pan doktor sdělil: Človíčku moc málo jste na tu holičinu vyrostl. Při vaší výšce ty stříhané vlasové odstřižky vdechujete a polykáte. Máte s nimi zasekané celé plíce i žaludek. Jestli nechcete brzy umřít s holičinou je konec. Najděte si jiné povolání.
Tak ho tatínek poslech. Po poradě s manželkou se přihlásil na dráhu a do roka z něho byl pan průvodčí. A jak se říká, "neštěstí nechodí po horách ale po lidech. Koho si oblíbí neštěstí toho jen tak neopustí." Jen pár měsíců před koncem války onemocněla i maminka Marie. I tentokrát byl verdikt lékařů tvrdý a neúprosný: "Musíte z Neratovic, od té chemické továrny pryč, změnit ovzduší jinak se neuzdravíte. Samozřejmě hodně odpočinku a jídla, procházky a žádné starosti." To se lehčeji řekne než udělá.
Válka končí, všechno je na lístky a samozřejmě máma spíš přilepší dětem než sobě. A toho strachu co maminka Marie prožila, když na úplný konec války zuřila bitva o Ostravu.
Jen co válka skončila, požádal táta Rudolf o přeložení do pohraničí. Dům v Neratovicích prodal a už na podzim roku 1945 přistavila dráha služební vagon s Mariinou rodinou a jejími svršky a vybavením na odstavnou kolej před železničními ubytovnami v Děčíně. Maminka Marie už byla jako věchýtek. Už ani nemohla pomáhat tatínkovi se stěhováním z vagonu do bytu. Jen seděla na přistavené židli a hlídala malou Marušku, aby se tátovi nepletla pod nohy.
Zato desetiletá Anička už byla zdatná pomocnice. Všechny drobnější věci do bytu nanosila sama a podle maminčiných pokynů je i ukládala na svá místa. Po přestěhování pracoval tatínek dál jako průvodčí vlaků a za peníze utržené za dům v Neratovicích nakupoval na černém trhu a po vesnicích potraviny na přilepšenou pro maminku a pro děti.
Maminka se přeci jen pomalounku sbírala. Už mohla pro rodinu uvařit dobré jídlo a i tatínek po příchodu z práce dostal vždycky něco teplého do žaludku. Ale nakupovat to maminka ještě nezvládla. To byla práce desetileté Aničky. Naučila se znát cenu potravinových lístků i cenu peněz a po poradě s maminkou každý den cestou ze školy nakoupila a nákup domů přinesla. A řeknu vám, že někdy to pro ni byla pořádná dřina, takže si musila cestou i párkrát odpočinout.
Ale mamince bylo čím dál lépe. Po roce už začala chodit Aničce s Maruškou naproti, když ji pan doktor doporučil procházky. Ještě sice žádnou tašku s nákupem neunesla a ráda si párkrát cestou domů odpočinula ale bylo to měsíc od měsíce lepší. Za dva roky stačili projíst peníze za neratovický dům ale maminka byla z nejhoršího venku. Při první měnové reformě už jim nehrozilo, že jim nějaké peníze uváznou na vázaném vkladu, protože už žádné neměli.
Po dvou letech se odstěhovali z nádražních ubytoven u Ploučnice, protože odtud bylo všude daleko. Našli si byt v soukromé vilce na Starém městě, v ulici Ve Vilách u Vojenského stadionu.
V roce 1949 uhodila na rodinu další rána. Tatínka Rudolfa zavřeli. Při debatě s kamarády něco protistátního prohodil a jeden z kamarádu ho udal a tatínek dostal dva roky vězení na tvrdo.
Na štěstí v neštěstí už byla maminka schopná nastoupit do práce jako prodavačka do obchodu s potravinami. Po dalším roce Anička vyšla školu a nastoupila do poštovní školy vystudovat na poštovní úřednici. Měla sice kádrový škraloup, protistátního tatínka ve vězení. Jako jedné z nejlepších a nejpilnějších studentek se ji podařilo, že vedení pošty nad tou kádrovou šmouhou přimhouřilo oči a nechali ji dostudovat. Ostatně ještě dřív než dostudovala se tatínek z vězení po odpykání trestu vrátil a kupodivu pracoval dále jako průvodčí vlaků.
V tu dobu také začal Aničku ze školy doprovázet mládenec. Říkala mu Jeníček. Ale pro svoji maminku to byl Honzík a když se na něho rozzlobila tak Honza. Jezdil na lodích na Labi. Pro nejbližší kamarády byl Brabouk a pro ostatní Džon. Pro německé kamarády Hanes, prostě kluk mnoha jmen, ale pro ni byl od začátku Jeníček. Ona byla jeho Andulka. Andulka navždycky.
Poprvé se uviděli na Silvestra v divadle na "Zkrocení zlé ženy" kde seděli vedle sebe. Než se po představení dostal k šatně, zmizela. Od té doby ji hledal. Podruhé se uviděli v únoru dva a padesátého roku, na čajích v Rudém domě, kam si oba přišli zatančit. Už ji nepustil. Už mu neutekla.
Pro oba začal krásný čas, krásný půlrok plný snění, vzdušných zámků a potěšení z poznávání jeden druhého. Chodili spolu randit na Chlum, na Pastýřskou stěnu, nebo jen bloumali po Děčíně a pořád si měli co povídat i když mlčeli. Samozřejmě i tančit chodili tam kde se poznali a v létě se chodili koupat do Ploučnice. To všechno jen když byl v Děčíně se svou lodí a po večerech když se vrátila ze školy a nebo z práce.
Pak spolu ještě dlouho povídali u vrátek, dokud ji pozdě večer maminka nezavolala domů, aby se stačila dobře vyspat na povinnosti dalšího dne. "Aničko, pojď už domů spát," volala ji pokaždé stejně, "dopovíte si to zítra." Pak už jen poslední pohlazení a poslední pusa.
Když stráně Chlumu začali vonět kvítím jarem a láskou, ten kluk co brousil nohy na palubách byl nadobro ztracený. On, který uměl tak dobře plavat a na vodě i ve vodě byl jako doma, se dočista utopil. Utopil se v krásných očích Andulky kterou už nikdy nepřestal milovat, na podzim si ji vzal za ženu a napsal vzpomínkové povídání o její cestě časem k němu.

Můj život s Tebou.

22. září 2018 v 11:11 | Brabouk |  Sny a vzpomínky.
Můj život s Tebou.
Možná, že to bylo všechno jinak
moje milovaná, to víš lidská paměť je podivuhodný nástroj který nás často umí oklamat.
Tu přikrášlí příliš šedou skutečnost, tu trošičku ztlumí barvy příliš zářivé.
Krásné vzpomínky umíněně do popředí vystrkuje a smutné nechá v klidu spát.
O to má ta moje paměť lehčí úlohu, že není smutných vzpomínek z naší společné cesty životem.
Vede ta cesta od jedné krásy ke druhé a přebírám je jako perly s otázkou, které nejkrásnější vybrat do skromného náhrdelníku vzpomínek a které nechat zatím odpočívat ve svých myšlenkách.
Možná, že to bylo všechno jinak, ale pro mě už zůstává stále tahle krásná, zářivá duha vzpomínek, která se mihotá, chvěje a třpytí nad kouzelným oparem Tvé líbezné krásy a mého obdivu k Tobě.
Nad kouzelným oparem naší lásky, pro kterou jsou chudá všechna slova, která prošla branou rtů. Snad jen oči umí očím říct co v nitru k Tobě cítím.
Možná, že to bylo všechno jinak,
ale buď ke mně shovívavá a odpusť mi, co kde jsem popletl.
A prosím Tě, nehubuj mě ani v duchu, vždyť víš, že lépe už to neumím.
Poznáš jistě, až budeš poměřovat moje vzpomínky se svojí pamětí, že jsem je psal z lásky k Tobě.
Buď na mě hodná a odpusť mi, jestli jsem snad zapomněl na něco důležitého.
Vždyť vzpomínky se tlačí dopředu a předbíhají a proplétají se, a každá chce být první a nejpěknější.
Vybral jsem jich skromnou hrstku a netvrdím, že ty nejdůležitější, ale ty pro mě nejvíc líbezné.
Jsou to vlastně trošku vzpomínky a trošku je to vyznání mé lásky k Tobě. Přečti si je s úsměvem,
trošku ironickým a trošku pobaveným a chápavým.
Chytám ty nitky vzpomínek a někdy mi až mráz jezdí po zádech, neboť jen maličko ještě uteče času a budeme se ptát:
"Bylo - nebylo? Stalo se - nestalo?"
Čas je někdy krutý, nelítostný. Snaží se setřít z naší paměti jednu vzpomínku po druhé. Když se mu to nepodaří, obléká alespoň staré vzpomínky do pláště neskutečnosti.
"Bylo to tak, nebo si to jen ten Jeníček vymyslil?" Budeš se možná ptát po letech, zbude-li Ti ovšem chvilka času nahlédnout do těchto vzpomínek.
Nevyhodíš-li je ovšem.
Přimlouvám se za ně. Nevyhazuj je prosím Tě, vždyť jsou psány s láskou a mohou čekat zastrčené, někde ve škvírce v koutku, do té doby než je náhodou při gruntování znovu objevíš.
Tak jak to tedy doopravdy bylo? Bylo to jinak? Nebo snad opravdu právě tak?
Ó ano, bylo má milá, bylo to tak jak píši, jak si to spolu pamatujeme. Jestli Ti chce někdo namluvit
něco jiného,
tak mu nevěř.
Protože pravda, i když není jenom jedna, byla taková hle:

Anička dočetla úvodní stránku Jeníčkových vzpomínek které opravdu našly její dospělé vnučky když ji pomáhaly s předvánočním gruntováním. "Podívejme co ten děda napsal," podivila se v duchu. "Šedesát let spolu jsme letos oslavily a nikdy jsem si nevšimla, že by něco psal. No nebudu mu říkat, že jsme jeho poklad našly. Však už jistě zapomnběl kam ho založil. Dám si ho pod polštář a od zítřka ho začnu po kousíčkách číst pro potěšení."

Byla jsi krásná

22. září 2018 v 10:43 | Brabouk |  Sny a vzpomínky.

"Byla jsi krásná, když jsem Tě poprvé uviděl. Moc ses mi líbila!"+

Byla jsi krásná když jsem Tě poprvé uviděl. Moc ses mi líbila. Hned jak jsi vešla s maminkou a kamarádkou do dveří jsem na Tobě mohl nechat oči. Pak jste se posadili vedle mě. Chtěl jsem se s Tebou seznámit, začal jsem na Tebe mluvit. Ale Ty jsi mi neodpovídala. Styděla ses a mlčela. Do řeči se, se mnou, dala Tvoje hodná maminka. Vyměnili jsme si spolu jen pár vět než světla v hledišti pohasla. Začalo silvestrovské představení hry "Zkrocení zlé ženy" v divadle Karla Čapka v Děčíně.
Ach kde je tomu divadlu dnes konec. Ani ta budova se z něho nezachovala. Já stále vidím a slyším křik a slova Katynky a pohyby herců. Když skončila hra, ztratila ses mi. Co já se Tě jen nahledal!
Odkud jsi přišla? Ze země mých snů? Kam jsi mi odešla? Ale našel jsem tě! Už napořád!
Všude kde se tu silvestrovskou noc, v Děčíně a v Podmoklech tančilo jsem byl, všude jsem tě hledal. Jen jednu, jedinou hospodu jsem vynechal, tu u přívozu na Starém Městě. Právě tam jsi ale byla, Ty i s maminkou. Byl jsem moc smutný, že jsem Tě nenašel. Ráno jsem se loudal domů. Vůbec to pro mě nebyl šťastný a veselý Nový rok. Smutný Nový rok to byl.
Jednu únorovou neděli jsem se rozhodl, že se půjdu podívat co dělají a jak se baví moji plavčíci na čajích. Bylo třeba je čas od času zkontrolovat. Kluci to byli primoví, leč trochu divocí.
Když jsem přišel do Ruďáku, čaje už pomalu končily. Šel jsem pomalu na balkon, abych měl lepší rozhled po sále. Nahoře na balkonu jsem Tě uviděl. Nechtěl jsem věřit svým očím. Bylas tam. Štěstí mi stouplo do krku, až mě dusilo. Zapomněl jsem na plavčíky, na všechno, viděl jsem jen a jen Tebe.
Stála jsi tam, krásná, nejkrásnější pod sluncem. Oči se Ti třpytily, hnědé vlasy, v krásných přirozených vlnách, vroubily a rámovaly, zarůžovělé, trošku baculaté tváře. Rty se tiše usmívaly. Paže se volně opíraly předloktími o zábradlí balkonu.
Ještě dnes vidím celou Tvoji postavu před sebou tak, jak jsem ji tenkrát uviděl. Nic nebylo. Bylas jenom Ty. Pak začala hudba hrát poslední kousek. Poprosil jsem Tě o tanec, protože jsem Tě nechtěl a nemohl opět ztratit. Nevím jak jsem tancoval, nevím co jsem tancoval, vím jen, že jsem se Ti chtěl stále dívat do očí, do tváří. Zabíjela jsi mě, když jsi svoje oči sklopila a já je nemohl vidět. Poprosil jsem Tě o dovolení, abych Tě mohl doprovázet domů. Bál jsem se odmítnutí, ale Ty jsi mi to dovolila. Šli jsme spolu a třebaže byl únor, ve mně bylo jaro.
Na nábřeží jsme sešli dolů k Labi a já Tě poprvé políbil. To první políbení, věř mi, nebylo vůbec brzy. Já na ten polibek čekal dva měsíce, a zdálo se mi, že čekám celé roky. Svět se, se mnou štěstím točil, byl bych nejraději křičel: "Lidi, já nám milou, já mám tu nejkrásnější holku na světě!"
Jak ta cesta z Podmokel přes Děčín až skoro na Staré Město rychle utekla. Dneska to jedeš autobusem a trvá to celou věčnost. Tenkrát jsem si málem, v tom fofru, ani nestačil domluvit schůzku. Až vlastně už na poslední chvíli, jsem se stačil zeptat, kdy se opět uvidíme, vlastně kdy Tě opět uvidím. Směl jsem Ti přijít naproti k vlaku, kterým jsi se vracela domů do Děčína. Ve středu.
Stál jsem před nádražím už hodnou chvíli před určenou hodinou. Kolik vlaků už přejelo, kolik lidí kolem mě už prošlo a moje milá nikde. Až přijel vláček - motoráček a najednou jsi tu byla. Drobná, malinko boubelatá, s úsměvem v koutcích úst a s šibalstvím v očích. Šedivý, králičí kožíšek ti ohromně slušel. A pak jsme šli. Povídali si, drželi se za ruce, já Ti nesl tašku a už jsem věděl.
Věděl jsem: "Takhle jít, povídat si, držet Tě za ruku a trošku Ti pomáhat, už chci celý život. Už nic jiného nechci než právě jenom tohle."
Tou středou začal ten nádherný půlrok z kterého si pamatuji vlastně jenom útržky. Ale jedno vím jistě, a vlastně už tenkrát jsem to věděl: "TAKHLE VYPADÁ ŠTĚSTÍ."

Televize je zbytečná.

19. srpna 2018 v 10:52 | Brabouk
Jsem už příslušníkem odcházející generace a proto si dovoluji s tímto tématem týdne polemizovat.
Televize je možná zbytečná pro mladé lidi, kteří ji nahrazují internetem, dnes už ani ne v počítačích ale v chytrých telefonech. Ovšem celá generace starších a starých lidí už nemá zdaleka tak dobrý zrak, aby postřehla všechny detaily a ucelené informace na malých obrazovkách telefonů nebo tabletů. A to už vůbec nemluvím o případných titulcích zpráv ze zahraničí.
Televize se ovšem musí podstatně víc zmodernizovat a být interaktivní a vztřícná právě ke starším lidem, kteří už ztrácí bystrý postřech a rychlost, které měli v mládí při rozhodování o korekci programů které jim televize nabízí.
Několik prvních kroků tímto směrem už ostatně televize učinila, například shlédnout promeškaný pořad červeným puntíkem nebo možnost uložení pořadu, který chce divák shlédnout opakovaně na připojený nosič záznamu.
Když ovládání těchto a dalších novinek přestane být pro staré lidi příliž složité a bude víc intuitivní bude televize naopak velmi potřebná a o zbytečnosti nebude moci být ani řeči.

Nová osobní loď pro Prahu.

19. srpna 2018 v 10:20 | Brabouk |  Připomínky z paluby.
Pět set VIP hostů se zúčastnilo slavnostního křtu moderní osobní lodě třídy Groß-AquaCabrio. Loď byla slavnostně pokřtěna jménem "Grand Bohemia."
Loď byla postavena loděnicí Bolle v Parey na Labi u Derben podle objednávky EVD která ji přistavila k použití a provozu dceřiné firmě PragueBoats v Praze. Je to jedna z nejkrásnějších lodí Evropy.
Loď byla objednána po dobrých zkušenostech s touto loděnicí, která pro tuto společnost už před časem postavila další dvě lodě. První loď pokřtěnou jménem "Agnes Bohemia" a poté o něco větší AquaCabrio "Bohemia Rhapsody" s hybridním pohonem a hydraulicky ovládanou posuvnou střechou.
Na základě dobrých zkušeností které s oběma plavidly PragueBoats získala objednala mateřská společnost EVD největší plavidlo podobného typu které svou velikostí zcela vyplní plavební komory na Vltavě a Labi. Její míry jsou 73m délky x 9,60m šířky a při obsazení 550 pasažéry dosáhne ponoru 0,95m.
Loď je poháněna dvěma elasticky uloženými řiditelnými propelery z kormidelny ovládanými kormidelním agregátem, které pro tuto loď vyvinula specializovamá firma Jastram.
Loď je vybavena luxusními materiály. Veliká kuchyň, garderoba pro úpravy, a sanitární potřeby jsou pod hlavní palubou. Na hlavní palubě je Cabrio salon a zastřešený VIPsalon s okny protaženými až k podlaze které skýtají nerušené výhledy a příjemnou atmosféru v salonech.
Vstupní longue umožňuje vítání hostů a návštěvníků. Celý záďový prostor vyplňuje bohatě zásobený exkluzivní bar. Všechny prostory jsou ozvučeny systémy s křišťálově čistým zvukem.
Vnitřní prostory byly vybaveny a upraveny podle návrhů pražské architektky Věra Hamplové.


Hlavní přístaviště těchto lodí je na pravém břehu Vltavy u Rašínova Nábřeží mezi Jiráskovým a Palackého mostem. K slavnostnímu křtu byl k tomuto přístavišti přistaven i stranokolesový osobní parník Vyšehrad Pražské paroplavební společnosti která je další dceřinou společností EVD.
Jeho posádka a další zaměstnanci při té slavnostní příležitosti oslavili 153. výročí založení PPS vypuštěním sto padesáti tří balonků v barvách naši republiky.

Součastná EVD má tři dceřiné podniky, EVD zahraniční nákladní plavbu, historickou osobní plavbu v Praze PPS a moderní osobní plavbu Štěchovice - Mělník, PragueBoats.


Štědrodenní.

19. prosince 2017 v 18:46 | Brabouk. |  Připomínky z paluby.
Adventu je již na krátku, však kolovrátek nikde nevrčí, to by čas kráčel pozpátku,
teď vrčí auta v ulicích, a málo kdy je slyšet smích,
teď každý honem pospíchá, v ruce tašku, mobil u ucha,
nikdo se s nikým nezdraví, i známí se už nestaví,
jen tak na kus řeči. Všichni jsou jako v křeči,
blíží se přeci vánoce. Tak stále rok po roce,
se všichni ženem kupředu. Už neslyšíme koledu,
ženem se věci hromadit, a nenajdem si mír a klid, abychom mohli pohladit,
nám milé známé i naše nejbližší, po hlavě, tváři, po duši.
Už všude visí adventní věnce,
teď by to chtělo mít klidné chvíle, v duši klid a smích na rtech,
máma však shání ingredience,
do všech dobrot vánočních, má tělo unavené
a v mysli spěch,
jak snaha mít vše dokonalé jak u audience,
ji vlastní píle k té dokonalosti žene.
Táta si pořád ještě láme hlavu,
komu co koupí pod stromeček.
Tak se nám trápí rok co rok,
vánoce pro něj nejsou pro zábavu,
Neměl to lepší pradědeček?
Tak v duchu žehrá na pokrok.
Děti se jen těší, své malé dárky dávno mají připravené,
i když už nevěří na Ježíška, tak na vánoce věří,
ty krásné svátky lásky, krásné ale uspěchané.
Těší se na dárky a na plná bříška z dobrot při večeři.
Jen babi z dědou, kde je mají,
si advent v klidu užívají,
Však také kdysi chvátali,
když Štědrý večer chystali,
Teď už se jenom dívají,
jak dnešní mladí chvátají.
Češtinu moc nemám k mání, přesto sedám k veršování, abych napsal blahopřání, i když bude k pousmání,
mým přátelům někde v dáli, kamarádům co se mnou stáli, na palubách kde se smáli, na dívky co mávali jim, tak jim také zamávali.
Posílám ho, srdce v dlani, přijměte to veršování, přijměte mé vroucí přání, k štěstí, zdraví, milování, k pohodě a rozjímání, bez velkého kvaltování.
Vánoce 2017.gif
To vám přeje Honza Malý, co ho znáte, či jste znali.

Vzpomínky ze základní školy.

21. listopadu 2017 v 13:13 | Brabouk.
Už je to opravdu dávno, co jsem jako prvňáček poprvé v roce 1938 do naši vesnické dvoutřídky došlapal. Nás prvňáčky až třeťáky vyučovala mladá paní učitelka zatím co čtvrťáky a páťáky samozřejmě pan řídící. Usazeni v dřevěných lavicích po dvou s rukama za zády jsme poslouchali vyučování.Ruce jsme měli na lavicích jen když jsme si něco zapisovali. My prvňáčci ještě dlouho jen tužkou a teprve ve druhém pololetí jsme to začali zkoušet namáčecím perem, které jsme namáčeli do kalamářů zapuštěných v lavicích.
Pamatuji si na říkánku, zajímalo by mě zdali se traduje dodnes, ale asi ne: "První třída kašička, druhá třída matička, třetí třída hodní žáci, čtvrtá třída darebáci, pátá třída medvědi, protože nic nevědí!"
Po roce ve druhém oddělení jsme musili z čítánek vytrhnout obrázek pana prezidenta Beneše a některé odstavce či články začernit. Ve třetí třídě už jsme dostali čítánky úplně nové a jiné. Jinak jsme my vesnické děti ani nepoznali, že je válka. Samozřejmě věděli jsme o ní, ale rodiče i paní učitelka s panem řídícím se postarali abychom jejich hrůz byli ušetřeni. Dál jsme se učili číst psát a počítat, dál jsme si hráli kolem remízků za vesnicí na četníky a na zloděje a dokonce i na kovboje a indiány. Dál jsme se s chutí koupali v letních vedrech v řece, kterou jsme my mrňaví udatové museli přeplavat už začátkem června a pak jsme přestali zubama drnčet až doma pod peřinou.
Když jsem ve škole zlobil, nebo při vyučování brebentil, dostal jsem přes ruce rákoskou a když se to rodiče od mých spolužáků dověděli tak ještě vařečkou na zadek. Já jsem brebentil rád. Joj, kolikrát já jenom za trest stokrát psal větu: "Nemám při vyučování mluvit." I po škole jsem párkrát byl, jako v té době skoro každý. Vždycky si pro nás poškoláky naši učitelé čas našli.Ale byly to krásné časy v té naší obecné jak se nyní říká základní škole. V měšťance už taková pohoda nebyla. Rád na tu školu vzpomínám.

Kam dál