Zvědavý pravnuk.

3. července 2017 v 16:24 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Den na starém parníku očima členů lodní posádky. I.
Zvědavý pravnuk.
Jsem už starý pán, starý kapitán. Je to už dávno. Mnoho let prošlo od doby kdy jsem naposledy držel kormidelní kolo v rukou. Mnoho let uplynulo, kdy pod mým dohledem mladší a mladí plavci obsluhovali veliký parník, kde jsem byl kapitánem. Dnes mně z té doby zůstaly jen vzpomínky. Byly a jsou to stále jen moje vzpomínky neboť nikdo z rodiny se na ně neptal. Když jsem o nich začak čas od času hovořit, dostalo se mně laskavého napomenutí. "Ale dej pokoj dědo, kdo má ty tvoje historky stále poslouchat," slyšel jsem. Jak by také ne! Mám tři dcery a všechny tři jako malé se mnou, pod dohledem moji ženy, na parníku jezdily. Ty na moje vzpomínky z parníku moc zvědavé nejsou, neboť mají svoje vlastní dětské, nezapomenutelné parníkové vzpomínky. Když později, po čase, vnučky a vnuci mě občas přišli na loď navštívit, parník už to nebyl. Byla to moderní motorová loď, na které již romantiku nenacházeli. Když již přišli, tak skoro vždy slyšeli od mých posádek i ode mě osobně tolik lodních příběhů a historek, že na ně, dnes už od starého dědy, nejsou vůbec zvědaví.
Ale přeci jen jsem se dočkal. Za to musím poděkovat osudu který mi dopřál žít roky navíc nad běžný průměr a také mé ženě a dcerám, které se o mě staraly a starají. A tak díky tomu, že žiji, říkám tomu přes čas, dočkal jsem se někoho, kdo je na moje lodní povídačky zvědavý.

Bydlím u dcery ke které přijel k ní na prázdniny její dvanáctiletý vnuk - tedy vlastně můj pravnuk. Vojtěch se jmenuje. Jsem pro něho "starý děda" když chce ozřejmit o kom mluví, zatím co pro vnučky a vnuky když byli dětmi jsem byl vždycky "děda kapitán". Docela jsme si společně padli do oka jak se říká. Bydlíme na venkově. Vnučka tu má devět koní z toho pět klisniček, a tak se kolem některé z nich stále motá hříbátko. Po dvoře a po zahradě pobíhá pět psů. Tři podvraťáčci z útulku a dva hlídači. Také pět koček tu patroluje, aby od domu i od stájí udržovaly myšky v patřičné vzdálenosti. "Dědo, dávej na Vojtu pozor," zaúkolovala mě dcera, "je to městské dítě, ať mu některé zvíře neublíží."



Huculové.


Tak jsem za ním chodil a nespouštěl jej z očí. Nejdříve kolem baráku s výběhem pro koně a po zahradě. Kluk je to zvědavý, všechno chtěl vědět. Tak jsme si povídali, o koních i o psech. Vnuk se při tom učil jak k nim přistupovat. I na kočičky se dostalo jak se k nim chovat aby se nás nebály. Když jsme to měli všechno sakum pikum prochozené, podnikali jsme výpravy krásnou krajinou. U nás i v Německu, kolem říčky Mandavy, kde takový kluk má stále co objevovat. Já jsem ho samo sebou dost zdržoval, kdepak by starý dědek uměl držet krok s bujarým mládím. Často mně zmizel někde za obloukem říčky, ale rychle se ke mně vrátil. "Dědo, musím na tebe dávat pozor, poručila mi babička a teta mi řekla, jak tě někde zapomenu a něco se ti stane, že mě přetrhne." Tak jsme jeden na druhého dávali pozor a docela nám to spolu šlo. Taky proč ne, když v dohledu ani v doslechu se nevyskytovali žádní vrstevníci, z kterých by se pro Vojtu mohli vyklubat prima kamarádi. Tak jsme si chodili, sluníčka užívali, ale jak se říká, všeho do času. Přitrhla k nám nějaká níže od Skandinávie, či bůh ví odkud, zakabonilo se a začalo pršet. Kdepak bouřka s lijákem, ale droboučký deštíček, který dokáže mrholit třeba tři neděle.
Dcera, tedy jeho babička, mu snesla staré dětské knížky z půdy, ale znáte to, dnešní omladina četbě příliš neholduje. Už třetí den se přicoural ke mně do pokoje, že ho to nebaví a jestli nevím co by měl dělat. "Prohlédni si moje rodinná alba," povídám mu, "ať víš z čeho pocházíš." "Jé dědo, to bude prima, budeš mi říkat kdo je kdo na obrázku a o každém mi budeš vypravovat, to se těším." Tak jsem to zrovna nemyslel; předpokládal jsem, že si kluk si bude prohlížet a bude od něho pokoj a já si zatím v klidu přečtu pár stránek. Ale co naděláš. Zaklapl jsem knihu a šli jsme vytahat ze skříně šest mohutných starobylých alb s fotografiemi.

Tři byla opravdu skoro jako rodinná kronika, moji a manželčiny předkové, manželka a já a potom naši potomci. Všechno pěkně srovnané a s popiskami. Další tři alba, hotové obludy, lodě, řeky a průplavy a kamarádi. Fotografie, pohlednice, výstřižky z novin a časopisů i obrázky a kresby. Celý můj plavecký život ve zkratce vyobrazený, popsaný a vylisovaný ve třech bichlích.
Začali jsme rodinou, pěkně z gruntu od začátku, od mé babičky a dědy kteří se na nás vážně dívali z hnědých podobenek na kterých byl dole nápis "Fotoateliér Mikšovský, Poděbrady." Právě tak slavnostně oblečení na nás vážně zírali předkové moji ženy z Neratovic.

Než jsme ta tři tlustá rodinná alba probrali, s jeho stovkami zvídavých otázek a mými obšírnými komentáři, rodinnými historkami a vysvětlivkami propršeli za okny tři uplakané dny.

Potom přišlo na řadu album s pohlednicemi měst, městeček a někdy dokonce i vesniček lemujících břehy řeky Labe. Také tady bylo mnoho co vyprávět. O dávných fajruntech, když se v pobřežní hospodě sešla parta posádek z celého vleku a řeč při pivu běžela jako voda v potoce. Často povídání nemělo konce než nám ho nad ránem náhle ukončila parní houkačka našeho parníku, která nás volala zpátky na loď a houkala budíček vleku.

Byla to Vojtíškovi povídání o útulných hospůdkách, kde nás plavce rádi viděli a měli pro nás kdykoli připravené vepřové koleno se zelím k pozdní večeři. Vyprávění o nočních návratech na loď z těch hospůdek zarosenou travou přes luka k řece, kde pod chuchvalci mlhy podřimoval náš parník a trpělivě čekal na náš návrat. Povídání o tom, jak jsme při těch nočních návratech našlapovali po železné palubě potichu potichoučku, abychom nevzbudili staré pány, kapitána a mistra strojníka. Také o tom, jak když už jsem byl sám kapitánem, jsem vždycky věděl, kdy se muži mé posádky vrací zpátky na loď, ale dopřál jsem jim to potěšení z toho, že mě nevzbudili.

Také u alba s výstřižky a ručně malovanými obrázky a poznámkami, které psali a malovali mí kamarádi z mládí, kteří už většinou na věčné řece čekají, až se k nim opět přidám a budeme se spolu zase brouzdat tou rosou, jsme strávili mnohou chvíli.

Nakonec se mraky protrhaly, pršet přestalo a tak mu povídám: "Koukejme se, už neprší, vezmi Nardu na vodítko a dojdi se mrknout na pastvu, co dělají koně. Alík jistě poběží s vámi. Nezapomeň pro každého koníka mít půlku tvrdého rohlíku nebo jablíčko." "Tak jo dědo," poslechl mě, "ale ta alba ještě neuklízej, to poslední musíme ještě prohlédnou spolu a všechny si pak ještě prohlídnu znovu už sám. Budu si při tom představovat jaké to bude, až budu plavčík a lodník jako jsi byl ty." Toť se ví, nerozmlouval jsem mu to. Jako na řadu jiných oborů, i na lodi musíte mít dnes maturitu, a kdopak ví, k čemu se pak v osmnácti rozhodne. Jako dítě můžete snít, že budete kosmonautem, popelářem nebo kapitánem a každý z těch snů se vám může vyplnit. Jen jestli v té době ještě kapitáni budou potřeba. Už dnes na Rýně i na Labi plují lodě řízené autopilotem. Plují podle údajů satelitní navigace a radarových map. Kapitán je v kormidelně jen jako dozor, který zasáhne, když se něco porouchá. Za dvacet, nebo třeba za padesát let, budou plout po řekách a mořích ve dne, v noci, plavidla bez kormidelny a můstku, řízené umělou inteligencí. Kapitáni bude řemeslo zaniklé, tak jako s moderní dobou zanikli voraři.

Vnučka si vzala na pár dní dovolenou a začala synovce učit jezdit na koni. Nejdříve jen na poníkovi a potom i na huculovi. Vyšlo jim to akorát. Přestalo ho to bavit právě když vnučce dovolená skončila. To ke mně přišel a povídá mi, "dědo, mám celej zadek bolavej, mohli bychom si doprohlédnout to album?"

Tak jsme ho otevřeli. Spousta fotek mých dávných kamarádů, kteří před mýma očima defilovali jako živí, a o kterých jsem si pamatoval pár historek, ho vůbec nezajímala. Když však přišly stránky s dvoukomínovými parníky, to byla jiná. Těmi byl přímo okouzlen. "Říkej mi dědo, na kterých si jezdil?," prosil. Tak jsem mu je vyjmenoval: "Na Lovosicích, Poděbradech, Mělníku, Ústí, Litoměřicích a Duchcově." "A na těch nejsilnějších na Praze a Brně ne?" Ptal se trochu zklamaně. "Ne na těch ne, ale i Mělník nebo Poděbrady utáhly z Hamburku deset člunů proti vodě, a to už byl vlek dlouhý skoro kilometr."

Lodní vlek za starým parníkem.


Vojta pořád ty stránky s parníky obracel sem a tam a pořád měl další a další otázky. Ty parníky ho přímo fascinovaly. "Dědo povídej mi jak jste tam žili? Jak jste to vydrželi bez elektriky, bez rádia, televize a bez počítače?" Zamyslel jsem se, už jsem chtěl začít vyprávět ale pak jsem dostal nápad. "Podívej se," povídám mu, "mám ještě pár kamarádů, kteří se mnou kdysi jezdili jako topiči a později jako mistři na těch parnících. Další kamarádi, co u mě jezdili jako lodníci či kormidelníci. Zavolám jim, domluvím setkání, zajedeme za nimi vlakem, a oni nám popíší svoje vzpomínky na den na parníku. Co říkáš Vojto, jsi pro?" Kluk vykulil oči a vyhrklo z něj: "Jé, dědo, my pojedeme vlakem? To bude bezva, to budou kluci čučet, ani mi to nebudou chtít věřit." "Hergot kluku neříkej mi žes ještě nejel vlakem?," divil jsem se. "No nejel, my všude jezdíme autem a všechny kluci ze třídy taky," uzemnil mě pravnouček.

Zavolal jsem do Benešova nad Ploučnicí a do Děčína a celou akci jsem s kamarády domluvil. Každý mi odpověděl "ale ano, docela rád si na svoje mládí zavzpomínám, jen přijeďte." Celá akce se ale ocitla v ohrožení, když jsme s ní vyrukovali před babičkou a dcerou v jedné osobě. "Nezbláznili jste se náhodou? Sami dva a vlakem? Jeden se motá, sotva hůl unese a druhej ještě v životě ve vlaku neseděl. Když už to máte domluvené, tak já vás tam dovezu autem." "Néé, autem né," zakvílel pravnouček, "já chci jet s dědou vlakem." "Vidíš, co jsi způsobil," zamračila se na mě dcera. Ale nakonec jsme ji společně ukecali. Povolila, ale remcala, "celou dobu se o vás budu klepat strachy, a jestli se vám něco stane, co řeknu Aničce, co?"

Třebaže se mračila a hudrovala, na tu naši cestu nás vybavila. Napekla řízků jako kdybychom jeli dobývat severní pól. Vojtovi je nacpala do batůžku a zkontrolovala mu ho. Mě zkontrolovala šrajtofli a telefon, jestli ho mám dost nabitej a kladla mi na srdce: "Kdyby něco, hned volej, přijedu pro vás! Dejte si tam někde oběd a dávejte na sebe pozor!" Doprovodila nás až k vlaku o půl šesté ráno. Ještě zkontrolovala jestli máme dobrá místa, ale byly prázdniny, tak bylo místa habaděj. Jindy je tenhle ranní vlak plný středoškoláků, kteří se v Děčíně učí moudrými býti. Už jsem se lekl, že chce jet s námi. Ale pan výpravčí zapískal, dcera honem vystoupila a jeli jsme. Naše dobrodružná jízda začala.

Brali jsme to přes Německo. Za zády nám zůstal Rumburk, Šluknov, i Vilémov , minuli jsme hranice, v Pirně přejeli přes Labe, a podle něj náš vláček uháněl až do Děčína. Tedy moc neuháněl a dost často zastavoval, jak už to tak osobáčky dělávají, ale to nám nevadilo, spíš jsme byli rádi, měli jsme víc času k povídání o těch krásách kolem. Za necelé dvě hodiny jsme byli v Děčíně. Vojta byl nadšený a ani se mu nechtělo vystupovat. "To je škoda dědo, že nejedeme dál," řekl.

V Děčíně na náměstí už na nás čekali dva Václavové, přátelé z mých let na parnících - kdysi topiči a posléze zkušení a odborní mistři lodních parních strojů a naftových motorů. Pozdravili jsme se a "jak to provedeme?" zeptal jsem se. Slova se ujal Václav Půlpán. "Prý tě zajímá, jaká bývala práce na starých lodích, povídal děda. Jestli pak vydržíš poslouchat naše vyprávění hodinku nebo dvě? Aby to pak nebyla škoda času?" Obrátil se rovnou na kluka. Ale ten se nedal. Měl pro strach uděláno. "Jo, chtěl bych to slyšet! A poslouchat vydržím i dýl, jen jestli to budete umět tak jako děda," odpověděl. "Tak dobrá," pokračoval Václav, "uděláme to tedy takhle... Teď si půjdeme sednout do Ouplavu, tam po ránu nikdo nebude, ty si dáš limonádu. Pít ji nemusíš, my si s dědou dáme po pivu a začneme tuhle s panem Václavem vyprávět. Až se k polednímu začnou trousit do lokálu lidi na obědy, tak se také najíme a pak se půjdeme podívat na zadokolesák Beskydy. Už jsem to s kapitánem vyjednal. Tak jdeme na to," dodal, a společně jsme vykročili ke Staré poště.


Usadili jsme se v Ouplavu, jak říkají lidé od vody jednomu z lokálů restaurace Pošta, na děčínském náměstí.
 

Starý topič vypravuje.

3. července 2017 v 16:20 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Den na starém parníku očima členů lodní posádky. II.

Starý pán, Václav Půlpán, kdysi topič, začal vyprávět.

Na starých stranokolesových parnících jsme neměli žádnou elektřinu, tu jsme si začali pořizovat svépomocí až po válce namontováním turbínek z odstavených rozstřílených lokomotiv. Když dal kapitán příkaz , že se vypluje ráno v šest, tak jsem musil vstát v půl páté, rozsvítit v kajutě petrolejku, rychle se obléknout a zažehnout si plamének v karbidové lampičce. V pět hodin jsem už s karbidkou pověšenou na mříži začal zvedat v kotli páru. Kotel byl i s vratnými komorami pět metrů dlouhý a dvě topeniště od dvířek k jízku byly dlouhé skoro dva metry. Jízek je nevysoká šamotová přepážka na konci roštu která zvedá plameny. Dřív byl i v každých kuchyňských kamnech nebo sporáku. Každá babička si ho uměla i sama opravit, ale ty určitě o něm slyšíš poprvé v životě.
Nejprve jsem musel třímetrovým hrablem opatrně vyhrabat vyhořelý popel a dávat při tom velký pozor abych s popelem nevyhrabal i žhavé uhlíky. Když byly metr široké rošty bez popelu, naházel jsem opatrně tenkou vrstvu uhlí na žhavé uhlíky v obou topeništích. Musel jsem dávat pozor, abych nenaházel uhlí za jízek, protože to by mohl chytit komín a shořela by na něm barva. To bych pak nesměl palubní posádce dlouho na oči. Hrablem jsem vyhrabal před kotel i popel z popelníků pod topeništi.

Zkontroloval jsem vodoznak, jestli mám v kotli správnou výšku vody. Vyhrabaný popel jsem polil vodou aby tolik neprášil a skluzem na boku lodi jsem ho vyházel do řeky. Každých pět až deset minut jsem otevřením dvířek zkontroloval topeniště a opatrně přikládal, abych udržel jasný plamen bez kouře. Asi po půl hodině se začala pomalu zvedat pára; to byl čas otevřít vratnou komoru a parní pistolí vyfoukat přes dvě stovky ohňových trubek.
Plamence a žárové trubky parního kotle na starém parníku.

Když byly trubky čisté, zavřel jsem vratnou komoru a znovu zkontroloval oheň. To ještě na manometru nebyl plný tlak páry, ale byl ji dostatek, aby pan mistr mohl zahoukat budíček pro celý vlek. To už ale byla posádka parníku dávno celá v chodu.
Teď už byl čas popadnout tři metry dlouhou šavli a pošavlovat celá topeniště. Rozbít spečené hroudy škváry, prohrábnout ohně a začít opravdu fofrovat. Při tom hlídat ohně, tak aby tlak páry byl na červené čárce na manometru, ale aby neřvaly sychráky, tedy pojišťovací ventily, které hlídají aby tlak páry neroztrhl kotel. Ten řev unikající páry by ztížil dorozumívání kapitána s posádkou při ranním manévru. Samozřejmě bych dostal od mistra vynadáno. Aby se to nepřihodilo topiči-nováčkovi bez zkoušek, to si musel pohlídat půlmistr.
Hodina uběhla, pára byla na červené rysce a kapitán houkal "Wind up." Teď jsem měl pět minut času doběhnout si do kuchyňky na kolesnici pro hrnek melty a dva krajíce chleba se sádlem nebo margarínem. Vzal jsem si to do kotelny a tam mezi přikládáním do kotle, snědl. Já jsem byl topič u předního kotle a tuhle Václav u zadního kotle se činil stejně jako já. Lodníci vytáhli kotvu, kapitán parníkem pomalu napnul vlečné lano a postupně dával do strojovny příkazy k přidávání otáček lodních koles. Mistr strojník přidával páru do parního stroje, až se kolesa otáčela rychlostí dvacet osm otáček za minutu. To byl plný výkon parního stroje a tím také plný tah celého parníku. Podle toho ale také stoupala spotřeba páry a samozřejmě také uhlí.
Nebyl čas na žádné lelkování. Každou hodinu jsem musel do kotle na topeniště naházet asi tři a půl metráku uhlí. Tedy nejen ho tam tak ledabyle naházet, ale pěkně ho ve vrstvách rozprostírat po celých roštech topenišť. Při tom stále sledovat vodoznak, je li v kotli dostatek vody, a případně přidat nebo ubrat na výkonu pumpy, která kotel doplňovala. Jedno oko jsem měl stále upřené na manometru, aby ručička byla na červená rysce jako přibitá. Jak přes červenou čárku přelezla, začaly řvát sychráky, a v tu ránu byl u mě v kotelně půlmistr. Vynadal mi, že plýtvám uhlím a ať se naučím topit. Když ale ručička klesla o čárku pod červenou, nedej bože o dvě, okamžitě to uviděl kapitán z kapitánského můstku na kontrolním manometru na plášti kotle. To se hned ptal špráchrourou mistra co se děje, proč tam není plný tlak? To byla ostuda, když musel přijít půlmistr a pomáhat mi páru zvednout k rysce.
Podle kvality uhlí jsem rošty vždy po hodině až hodině a půl pošavloval, aby ohně pěkně hořely. Půl hodinky před koncem směny jsem si páru zvedl malinko přes rysku, aby sychráky jen tak malinko odfukovaly, a znovu vzal do ruky hrablo a vyhrabal strusku z topenišť a popel z popelníků. Polít a vyházet ho přes bort muselo být dílem chvilky. Pak otevřít vratnou komoru a vyfoukat znovu trubky, aniž by klesla pára, a znovu řádně rozfedrovat ohně v topeništích. Ale to už uběhly čtyři hodiny, v kotly shořelo před jednu tunu uhlí, které jsem tam naházel, a v Labi skončilo skoro půl tuny mokrého popela, který jsem naházel do výsypky na bortě. Skončila mi první směna.
Přišel mě vystřídat kolega. Měl čisté ohně, čisté plamence a čisté žárové trubky a čtyřhodinovou směnu před sebou. Vzal si svoji lopatu a pustil se do díla. Já se polil vědrem vody, v létě na palubě a jindy v kotelně, vodou ohřátou ve vědru pistolí na foukání trubek. Řádně jsem se vymydlil a opláchl. Dal jsem si svačinu a připravil si jídlo k obědu. Pak jsem zašel tak na hodinku do strojovny, okouknout jak to tam chodí. Třeba něco pomoct půlmistrovi a tím se něco přiučit, abych jednou sám mohl dělat půlmistra a také po letech, samozřejmě po složení mistrovských zkoušek, i mistra. Kolem jedné hodiny jsem si snědl oběd, malinko si ještě odpočinul a ve dvě hodiny nastoupil znovu do kotelny vystřídat kolegu.
Ohně byly vyčištěné, trubky vyfoukané a kotelna s kotlem a bunkrem, to jest, zásobníkem uhlí, byly moje. Omyl a otřel jsem si do sucha násadu svoji lopaty, aby nebyla zaprášená, a začal fofrovat každou hodinu tři a půl metráku uhlí do kotle. Copak v zimě to ještě šlo, obzvláště když trochu přimrzalo. To ale sakra, nadávala palubní posádka, že se nedá na parníku udržovat pořádek a paluba byla jako kluziště. Chodit po ní bylo o hubu. Nedal sis bacha a letěl si přes palubu, a to víš, když přimrzá, to je voda studená. Ale za to v létě, paluby, kesemantl, tedy plášť kotle, plechy nad kotelnou, všechno natřené černě…. Když venku bylo třicet a do těch černých plátů pražilo slunce, a ze předu na tebe dýchal rozpálený kotel, bylo v kotelně jako v pekle. Tahle směna od dvou do šesti byla nejhorší. Když jsi hrabal ohně nebo šavloval rošty, musel jsi to dělat v kožených rukavicích. Jinak ti od žáru z otevřených dvířek topeniště naskákaly na zápěstích puchýře jak se ti tam vypařoval pot.
Musel jsi jako topič hodně pít, protože pří práci u kotle ses potil v zimě jako v létě, jako dveře od chlíva, jak říkali staří venkované. Na palubě byly čtyři padesátilitrové dubové soudky na pitnou vodu. Vystačily s bídou na tři dny. Pak se při nákupu musely u hydrantu znovu naplnit a přinést na márách na palubu. Jeden soudek přinášeli topiči a tři soudky přinášeli lodníci. Samozřejmě držkovali, že topiči mají největší spotřebu, ale podle starých zvyklostí to tak bylo a taky to tak zůstalo.
Ale jako všechno i moje druhá směna končila. Před šestou jsem naposledy vyčistil ohně, vyhrabal popelník, vyfoukal trubky a předal kotelnu kolegovi. Ten koncem směny před desátou večer už trubky nefoukal, to si nechal na ráno, ani popelník nevyhrabával. Po fajruntě, tedy po zakotvení k nočnímu odpočinku postupně snížil tlak páry v kotli, vyhrabal škváru z topenišť a vyházel ji do řeky. Samozřejmě mokrou, už politou v kotelně. Popel z popelníku už nehrabloval, to si nechal také na ráno. Ohně v topeništích odhrnul dozadu k jízku a topeniště naplnil uhlím tak, aby odzadu postupně prohořívalo. Hoření uhlí tím nezvedalo páru a vydrželo žhavé až do rána. Naposledy ještě zkontroloval vodoznak jestli je v kotli dost vody. Než se umyl, bylo jedenáct a šel do postele. Ráno vstával v pět. Roztopil a vyčistil kotel a zvedl páru tak aby kapitán mohl v šest hodin zahoukat signál "zdvihnout kotvy". Ten topič který večer abdekoval, tedy utlumil ohně tak aby vydržely hořet až do rána, ten také ráno roztápěl a zvedal páru.
Den co den se na parníku spálilo přes deset tun uhlí, přes pět tun na každém kotli. Tedy nebylo to všude stejné, samo sebou. Slabší parníky postavené v loděnici v Rosslau, jako Lovosice nebo Karlín, spálily proti proudu asi osmdesát tun, zatím co ty postavené loděnicí v Übigau, třeba Duchcov, Kolín, Litoměřice po sto tunách. Praha, Brno, Poděbrady a Mělník asi sto dvacet až sto padesát tun.
Parník v zápřahu, topiči mají fofr.

Co takový parník spálil za jednu cestu, to rodinnému domku by stačilo na topení deset let.
Bunkr, tedy zásobník uhlí, byl čtvercový prostor těsně přiléhající ke kotelně, oddělený od ní ocelovou přepážkou. Proti topeništi v ní byl v přepážce otvor, asi metr na metr, uzavíratelný šupákem. Bunkr byl široký přes celou šířku lodi, tedy osm metrů a právě tak dlouhý. S palubou byl spojen devíti otvory o průměru půl metru, kterými se dovnitř sypalo uhlí. Staří topiči ještě bunkrovali navážením uhlí dřevěnými trakaři. Jezdili s nimi po dlouhé lávce bez špriclů ze břehu, nebo ze zásobovacího člunu. Já to zažil jen jednou a už nikdy bych si to nechtěl zopakovat. Za mých časů postavili lodníci kolem otvorů připravenou metr vysokou ohradu a do ní začal jeřáb sypat uhlí. Když byly oba bunkry i s ohradami plné, bylo to na cestu Hamburk - Magdeburk nebo Magdeburk - Děčín.
Ze začátku, když byly bunkry plné a ze šupáku se sypalo uhlí to bylo hej, to se dobře topilo. Jakmile bylo "odtopeno", rozuměj tím, že uhlí v bunkru ubylo, bylo potřeba každou půl hodinku vlézt do bunkru a uhlí si do kotelny přiházet. Ještě později, když už uhlí ubylo až za polovinu bunkru, bylo nutno přihazovat na dvakrát. Tehdy nám chodili přihazovat lodníci. Na to již topič časově nestačil. V kotli by začala klesat tlak páry. Na těch největších parnících, jako byla naše Praha, kde byly kotelny i bunkry prostornější byl dokonce další člen posádky. Byl to tak zvaný bunkermann, který měl na starosti právě jen přihazování uhlí v obou kotelnách. Byl to většinou mladší chlapík, který čekal až se někde uvolní místo topiče, na které se při své práci zaučoval.
Topiči neměli žádné leháro ani když parník nedupal na plný výkon. Když se zastavilo na dvě hodiny na nákup, rychle jsme si nakoupili a s ostatními si dali jedno pivko. Když se ovšem zastavilo z jiného důvodu, třeba když jsme čekali na člun nebo byla zastavená plavba, tak mistr zabrzdil kola a my šup do koles s velkými pákovými klíči. Kontrolovali jsme, jestli se některá ze stovek matic na lopatách nepovolila, ale hlavně jestli nejsou pouzdra na čepech ramen a unašečů příliš opotřebená. Každé takové opotřebené pouzdro jsme povolením asi dvacíti matic vyměnili za nové a matice opět utáhli. Přehlédnutí opotřebovaného pouzdra nám přidělalo práci výměnou celého ramene, čepu nebo unašeče.
Při delším stání jsme dávali do pořádku kotelny a pomáhali půlmistrovi ve strojovně kde bylo stále co leštit. Kontrolovali se lojové ucpávky na všech parních mašinkách na palubě i v podpalubí. Také menší opravy na lodi jsme prováděli svépomocí. Na každém parníku byla polní výheň a kovadlina a každý topič se musel naučit aspoň základy kovářského řemesla. Musel to znát a umět, aby dokázal provést menší nutné opravy na trati, až bude jednou mistrem strojníkem."
Václav Půlpán dovyprávěl a hned potom ještě zodpověděl několik zvědavých otázek a byl čas k obědu. "Půjdete na oběd domů, nebo si pochutnáte s námi?" zeptal jsem se jich. "I kdepak domů," odpověděli mi, "kdypak se zase sejdeme. Naši nás dnes doma před večerem nečekají, teď se tady s vámi najíme a pak hajdy na Beskydy. Na dnes nebyla žádná přípřež plánovaná, tak je snad ještě stále u břehu najdeme.

Návštěva na ZKMR (Zado Kolesovém Motorovém Remorkéru) Beskydy.

Byla skoro jedna, když jsme přešli lávku na loď. "To máte akorát čas na prohlídku lodi, než se všichni rozběhneme domů a zůstane tu jenom hlídka," uvítal nás kapitán. "Tak čím chcete začít? Nechceš klukovi všechno vysvětlovat sám? Vím že jsi tu dlouho jezdil když byla loď nová, ještě za starého Hanáčka a mistra Rozkovce, který ji přebíral z loděnice." "Ne, ne," odpověděl jsem, "ať nás tu provede někdo z posádky, snad nejradši ten, který bude mít hlídku, abychom někoho nezdržovali před odchodem domů. My tu pak ještě chvíli posedíme a budeme si povídat... Tedy, jestli můžeme." "To víte, že ano, hlídka tady bude, hlavně dávejte pozor, ať vám kluk nesletí do řeky, ať z toho pak nejsou opletačky."
Začali jsme od přídě. Vojta okoukl kotvy a otvory kotevních průvlačnic. Jedna kotva byla spuštěná a průvlačnicí byla vidět proudící voda řeky. Zaujal jej i elektrický kotevní naviják. Hlavně informace o tom, že se dá přepnout na ruční pohon, když náhodou elektrika selže. To se pak kotva zvedá hodně dlouho a u klik se střídá celá posádka kromě kapitána. Prohlédl si i kovová bednění v předním skládku, do kterých se skládají kotevní řetězy při zvedání kotev. Těch osmdesátimetrových řetězů umí být pěkná hromada, když se naskládají na jedno místo, to si pište. Také obdivoval celou sestavu různě velkých třmenů zamykatelných bolcny se závitem, kterým na lodích říkají zámky. Nejvíce ho zajímal ten největší céhák, který se používá někdy na vlečné lano proti proudu nebo při uvazování lodi za velké vody, a nechal si o tom vyprávět.
Strojník ho provedl strojovnou, ukázal a popsal mu ovládací pult lodního motoru, prošli po galerii kolem hlav motoru. Vojta si osahal vahadlové tyče od vaček k ventilovým vahadlům a samozřejmě také vahadla. Strojník si toho všiml a a mladík si musel hned utřít ruce do čisté, bílé "pucvole", kterou mu utrhl ze své vlastní. Prošli i dílnou za strojovnou. Osahal si rezervní hlavu hlavního motoru, potěžkal si náhradní ventil a pohladil robustní náhradní píst. Ten měl 35cm v průměru. Obdivoval tu spoustu nářadí sloužících k opravám všech motorů, strojů a lodních zařízení, potřebných někde na trati kde není žádný servis v dosahu.

Lodní mistr mu také odpověděl na všechny zvědavé dotazy - a že jich bylo. Když se vynořili ze strojovny, nakoukli ještě společně do všech dveří v nástavbě pod kormidelnou. Vedle schůdků ke kormidelně si stačil všimnout velkého ručního kormidelního kola a se smíchem zavolal: "Jé, dědo koukej, to je to kolo jak u něho prababička vyplazuje jazyk a jak se na něm babička jako malá holka houpala. To máme doma na fotografii."

Ty si s tím fotěním nedáš pokoj, smála se kuchařka na ZKMR Beskydy.


Měl pravdu. Dcera tady kdysi se mnou a s moji ženou jezdila od peřinky. Vlastně na lodích prožila celé dětství než musila nastoupit do školy. Na tuhle fotku si i já pamatuji.
Exkurse pokračovala dál. Hodnou chvíli zabrala prohlídka kormidelny a kapitánského můstku. Důkladně byl prozkoumán lodní telegraf, elektrický ovladač kormidla, lodní vysílačky i ostatní zařízení velitelského stanoviště lodi. Všechno si nechal Vojta od kormidelníka, také už staršího pána, řádně popsat a vysvětlit. Pár otázek i odpovědí padlo i u kormidelního stroje pod kormidelnou. Ještěže se u něho při té prohlídce členové posádky střídali. Nevím, nevím, měl-li by jeden člověk se všemi těmi zvědavostmi dost trpělivosti.
V podpalubí nakoukli do kajut mužstva a i do kajuty kapitána. Moc se mu tam líbilo; pak ještě zvizitýroval zadní skládek, jímž probíhá, jako noha tlustá, hřídel od motoru ke kolesům. Když mu nahoře na kolesnici otevřeli poklop, aby se podíval na kolesa, radši jsem ho přidržoval za flígr, aby náhodou do těch kol mezi lopaty nesletěl, jak zvědavě se tam nakláněl. Pan mistr ho upozornil na výstředník a popsal jeho funkci a činnost při naklápění lopat, aby byly stále v maximálním záběru. Pak mu ještě ukázal velkou fotografii soukolí šípového kola a jeho pastorku, které převádí výkon lodního motoru na kolesa a tím vlastně pohání celou loď.

Prohlídka zadokolesového motorového remorkéru skončila. Posádka odešla za dalšími svými povinnostmi a jen hlídka si s námi sedla na palubě ke stolu. I ona si se zájmem vyslechla další kousek vyprávění jak to chodilo na starých parnících.

Starý mistr strojník vypravuje.

3. července 2017 v 15:53 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Den na starém parníku očima členů lodní posádky. III.

Starý mistr strojník vypravuje.

Slova se ujal starý mistr pan Václav Půhon. "Tady na Beskydech se holt budeme musit obejít bez piva a ty chlapče bez limonády, ale nějak to už vydržíme. Když ne, sklenice vody se tu vždycky najde, že ano?" Obrátil se na strojníka pana Peška, který měl ten den hlídku a zůstával s námi na lodi. "Ale ano," usmál se oslovený, shodou okolností už třetí Václav. "Vody tu máme, že ji nevypijete a uvařím vám i čaj, pravý nebo bylinkový, podle chuti. Ale už to nezdržujte pane Půhon, sám jsem na to vaše vyprávění zvědavý."
"Tak jaké tehdy byly povinnosti mistra a půlmistra. Jako půlmistr jsem ráno vstal v pět spolu s topiči. Jenže já den co den, a ne jen ob den, jako topiči. Musel jsem namazat pístnice cilindrovým olejem a ojnice přeleštit mastným hadrem. Namazat řídkou vazelinou saně křižáků a doplnit olejem skleněné nádobky maznic křižáků. Jakmile se dají tři válce parního stroje do pohybu, už to nejde bez nebezpečí úrazu udělat. Zkontrolovat, utřít, namazat a nebo přeleštit všechny pohyblivé i nepohyblivé součástky parního stroje. Doplnit všechny maznice buď olejem, nebo vazelínou. Zkontrolovat vývěvu a ostatní pomocná zařízení strojovny. K tomu dohlédnout na topiče v obou kotelnách jestli řádně připravují kotle na provoz a jak zvedají páru. Když u některého kotle topil topič bez zkoušek, kontrolovat ho o to důkladněji, případně mu pomoct radou i rukama a ukázat mu postup prací a úkonů.
Ve tři čtvrtě na šest už byla pára zvednutá na dvě čárky pod červenou ryskou, mistr strojník cestou do strojovny zahoukal budíček pro celý vlek. Na naši lodi už byla celá posádka dávno v chodu. Mistr přišel do strojovny. Zkontroloval tlak páry a když dostal ujištění, že kotle i parní stroj jsou na celodenní provoz řádně připraveny dal pokyn k odbrždění koles. Odbrzdili jsme kolesa a nechali proudem vody v řece pomalu protáčet parní stroj. Ručička manometru, která vyšplhala k červené rysce, nám ukázala, že už je provozní tlak páry. To už byl kormidelník v kormidelně, ozvaly se kroky kapitána na kapitánském můstku a z hlásné trubky nad ovládacími pákami parního stroje se ozval kapitánův hlas. "Velmi pomalu vpřed!"
Mistr s citem přidal páru do stroje. Kolesa malinko v říčním proudu zrychlila svoje obrátky. Ozval se zvuk parní houkačky signálem "Wind up" a zároveň jsme až ve strojovně uslyšeli rachot kotevních řetězů při zvedání kotvy. Když po chvíli rachot ustal, ozvala se hlásná roura kapitánovým hlasem znovu: "Pomalu vpřed!" Mistr opět malinko pohnul pákami a parník začal napínat vlečné lano. Lano bylo napnuté, kotvy na člunech vytaženy z vody, kapitán se ozval, "půl páry!" Po chvíli přidal, "plnou páru!" Mistr opět plynule, pohnul pákami a další den plavby začal.

Další den plavby začal.

Mistr obhlédl jestliže je vše v pořádku jak má být a zabručel: "Dojdi si na svačinku!" Že už jsem po snídani, to se rozumělo samo sebou. Teď jsem měl hodinku času na pořádnou svačinu a na přípravu jídla, které si před polednem uvařím k obědu. Před osmou jsem se vrátil, prošel obě kotelny, pohovořil s topiči jestli je na kotlích vše v pořádku. Obhlédl jsem, kolik se v bunkrech za minulý den odtopilo uhlí, abych věděl, nemám li zavolat lodníky, aby přišli přihazovat. Před devátou jsem se vrátil do strojovny. Mistr strojník mi předal strojovnu, a šel si na komando pohovořit s kapitánem - zjistit, jestli je na lodi vše v pořádku nebo jestli není někde potřeba nějaká drobná odborná oprava.
Zatím co byl strojník u kapitána a většinou se tam tu hodinku zdržel, já jsem si poklízel strojovnu, jedním okem hlídal lodní telegraf a jedním uchem hlásnou trubku nad ovládacími pákami. Když jsme vjížděli do úžiny nebo potkávali člun plující samotíží, ozvalo se: "Trochu ubrat!" A po chvíli: "Půl páry!" Zároveň se na požadovanou půlku přesunula i ručička telegrafu. Ubíral jsem páru do stroje podle požadavků kapitána a telegrafem odpovídal. Šikovní, zkušení topiči, když slyšeli, že stroj zpomaluje, zavřeli dvířka popelníků případně i na chvilku otevřeli dvířka plamenců. To proto aby náhlý přetlak páry neotevřel pojišťovací ventily které by s řevem začaly přetlak odpouštět. Zkrátka aby ručička manometru zůstala na červené a nepřelezla ji. Po chvíli, když jsme samotíž, bagr nebo jinou překážku minuli, přišly příkazy, "pomalu přidávat!" a posléze "plnou páru!" a parník opět plul plnou parou, jak se říkalo a říká. Všechny ty manipulace s párou jsem se naučil pod dozorem mistrů dávno. Ještě jako topič ve volných směnách. Taky, když se mistr strojník přesvědčil, že to dobře ovládám, mi svěřoval dozor ve strojovně bez obav.
Po desáté vrátil mistr strojník do strojovny. Odešel jsem si na palubu pohovořit s druhým kormidelníkem a s lodníky. Když mi nahlásili nějakou závadu nebo poruchu, k jejíž odstranění je potřeba černého řemesla, bylo na mě a na topičích ve volné směně poruchu odstranit. Na palubě jsme měli polní výheň, kovářské a zámečnické nářadí a šikovné ruce, které si skoro se vším dovedly poradit. Zkontroloval jsem parní strojek u předního kotevního navijáku. Zadní kotva se tahala ručně. Došel jsem si poslechnout a zkontrolovat parní strojek kormidla a vyzkoušel jsem i parní strojek duplexního čerpadla. Když bylo třeba u všech jsem trochu utáhl těsnění lojovými šňůrami.
To se již schylovalo k poledni a tak jsem si šel dovařil oběd a poobědvat. Hleděl jsem přijít včas do strojovny vystřídat mistra. Mistr a kapitán byli už starší páni a často je doprovázely na plavbách manželky. Mistr tedy odešel na oběd, který mu žena připravila, a já měl na dvě hodiny strojovnu pro sebe. Po jedné hodině jsem došel obhlédnout kotelny, jak se topiči připravují na předání směny. Mistr se do strojovny vrátil ve dvě hodiny. Obešel jsem znovu kotelny, ztratil pár slov s topiči, zdali předání kotlů proběhlo v pořádku, zkontroloval vodoznaky a pak si došel na svačinu.
Ve tři jsem se vrátil do strojovny. To byl tak akorát čas znovu obejít s hadrem a olejničkami všechny tři válce parního stroje a doplnit do maznic válcový nebo strojní olej. Také zkontrolovat saně křižáků a všechna ložiska, jestli příliš nehřejí. To by byla známka, že se začínají zadírat. Když se to málokdy, ale přeci jen někdy přihodilo, zašel mistr za kapitánem a požádal ho: "Václave na nejbližším kotvišti zastav, něco se mi tam hřeje." Jenom opravdu málokdy bylo potřeba zakotvit okamžitě. Po zastavení jsme závadu odstranili. Opravili jsme ji buď úplně, nebo aspoň natolik abychom vlek dopravili do cílové stanice a větší odborné opravy přenechali loděnici.
Hadr v ruce byl důležitý. V lodní strojovně je stále co utírat nebo leštit. Všechny hřídele a ostatní železné součástky se ocelově lesknou, nikde není vidět ani známka rzi., Měděné maznice se třpytí jako zlaté a jejich skleněné baňky se lesknou jako z křišťálu. Od ocelové, černě natřené podlahy se odrážejí šedivé ponky a skříně s nářadím všechno vyleštěné a jako napastované.
Čelo válců parního stroje.

Uprostřed strojovny trůní tři válce parního stroje. Malý, větší a největší, tudíž vysokotlaký, středotlaký a nízkotlaký. Z nízkotlakého už proudí pára síly zbavená do vývěvy a jako voda zpět do kotle. Mohutné deset centimetrů tlusté pístní tyče a právě tak tlusté ojnice roztáčejí kolesa parníku. Převádějí přímočarý pohyb přes obludné kliky hřídele tlusté jako dospělý muž v pase, do pohybu točivého. Hřídel mizí na obou stranách strojovny v bortech lodi. Za nimi se roztáčejí kolesa, která pohánějí celý parník vpřed. Celé to soustrojí, a všecko ve strojovně, je čisté, naleštěné a vypulírované každý den, jako by to mělo zítra jít na výstavu.
Tak uběhne odpoledne. Zimního času se už ve čtyři hodiny odpoledne jsme museli zažehnout lampy. Ve strojovně tři petrolejové, jedna u ovládacích pák a dvě po stranách stroje aby bylo na vše dobře vidět. Lodníci s přicházejícím šerem večera přetáhli přes světlík nad strojovnou, i přes světlíky nad kajutami plachetky, aby světla ze strojovny a kajut neoslňovala kapitána a kormidelníka při plavbě noční řekou. V každé kotelně se rozsvítila jedna karbidová svítilna a topiči tak většinu své práce dělali v polostínu a v záři otevřených dvířek topeniště při přikládání. Jen když vrcholí léto, obejdou se v kotelnách i ve strojovně bez umělého osvětlení.
Večer v deset, když už je zakotveno, půlmistr zkontroluje topiče, aby dobře utlumili ohně na noc, aby se ráno dobře roztápělo a vlek mohl včas vyjet na trať. Mistr obejde celou strojovnu. Je to každodenní rituál. Sem položí ruku, tamhle na něco poťuká a pozoruje jak mašina pomalu chladne. Je-li vše v pořádku zajde popřát dobré noci topičům a odchází spát. Před jedenáctou jsou ohně řádně utlumeny, palubní posádka už je v kajutách a konečně i půlmistr a topiči se v přední kotelně umyjí a opláchnou a jdou spát.
Samozřejmě velká pohoda byla, když jsme si nejprve svépomocí a potom s požehnáním a pomocí podniku zavedli na parnících elektřinu. Nejdříve jen z parních turbínek z rozstřílených lokomotiv po válce a posléze i s malým kastlíkem baterií. Pak ani topiči už nepotřebovali karbidky ráno při zvedání páry. Velká pomoc pro posádky parníků také byla, když na nich podnik zavedl lodní kuchyně a začal platit kuchaře nebo kuchařky. Po sešrotování Duchcova, posledního našeho parníku, se ještě nějakou dobu lodní kuchyně udržely na motorových remorkérech, ale i tam byly posléze zrušeny. Takže nyní už si opět na všech říčních plavidlech musí členové posádek vařit sami."
Mistr Půhon dovyprávěl. "Tak se ptej mladíku, co bys ještě chtěl vědět, ptej se dokud jsme tady." Ale z kluka místo otázek vypadlo: "Dědo mě se chce na záchod! Je tady na lodi nějaký záchod, nebo budu muset vystrčit zadek přes bort jako na starých člunech, jak jsi mi vyprávěl?" "I jdi ty drndo, to víš, že je tu záchod, pojď já tě tam dovedu." Když se odtamtud vrátil, povídal nám nevěřícně, "tady mají normální splachovací záchod jako v paneláku. Jak je to možný, vždyť nejsou napojený na vodovod?" Všichni Václavové se rozesmáli a i já se musil usmívat.
Vysvětlování se ujal mistr Půhon, když už byl v tom vyprávění. "Víš chlapče tohle už je skoro moderní loď. Na všech těchto zadokolesových remorkérech už loděnice splachovací záchody postavila. Jen na těch prvních, předválečných, se ještě muselo splachovat vědrem na provaze. Na těch novějších, ke kterým patří i Beskydy, už je ve strojovně silné čerpadlůo pro splachování labskou vodou, která odtéká zpátky do řeky. Na těch úplně moderních lodích, které loděnice stavějí v současnosti, už se kaly do řeky splachovat nesmějí. Moderní lodě mají uzavřený okruh a splašková voda se vrací do specielní kalové nádrže. Tu po naplnění odčerpají, k tomuto účelu určená, speciální plavidla. Odčerpávání splaškových vod a vod z nádní strojoven, znečištěných oleji, podléhá evidenci a je vodní policií kontrolováno. Jo holenku dnes řeku ničím zaneřádit nesmíš. Kdepak jsou ty časy kdy jsme do ni ládovali metráky a metráky popela."
"Ale co na těch parnících, tam jste neměli ani splachovací záchody ani jste nevystrkovali zadky nad vodu jako voraři, kam jste tedy chodili?" "No to víš," pokračoval Půhon, "dokud jsem byl topič a ještě i jako půlmistr, tak v kotelně na lopatu. To jsi nabral na lopatu vrstvu uhlí, na ni jsi vykonal svoji potřebu a pak jsi to celé mrsknul do ohně kde to krásně shořelo. Pro ostatní posádku byly na předních kolnicích dvě kabinky na každém boku jedna. Ta vpravo vedle kuchyňky sloužila podle zvyklostí kapitánovi, strojníkovi, kormidelníkovi a jejich ženám. Ta vlevo, vedle remízky, byla pro ostatní posádku.
V každé té kabince byla do paloubky kolnice přinýtovaná tlustá roura, která dole končila půl metru nad vodou a nahoře půl metru nad paloubkou. Tam končila lavičkou s otvorem na zadek, přikrytým poklopem, tak jako na starých venkovských kadibudkách. Ale proti nim tu byl přeci jenom jeden rozdíl. Za jízdy byl pod kolnicí mírný přetlak. Jen velmi mírný, ale stačil vyvolat v té rouře pěkný průvan. Jak jsi sundal tu poklici, musel si ten otvor řádně zasednout. Jak jsi nechal třeba jen malou škvírku, nafouklo ti to košili jako balón. Samozřejmě se na parnících žádný klozetový papír nepoužíval. Každý si pěkně přinesl kus utržených novin a kousek uhle. Do těch novin, po použití, ten kousek uhle zabalil a hodil rourou do řeky. Bez toho uhle ty noviny vyplachtily rourou zpátky a poletovaly v kabince jako vlašťovka. Používat tyhle záchodky, bylo jen pro tvrdé nátury. Nejhorší to bylo od podzimu do jara. To tě ani nenapadlo si při tom kousek novin přečíst. Vypadl jsi z kabinky co nejdříve, se zadkem scvrklým jako křížala."
Bylo toho ještě dost co všechno chtěl mládeneček o starých parnících vědět. Moji kamarádi mu trpělivě odpovídali a vysvětlovali jak to na nich chodilo. Bylo na nich vidět, že takové vzpomínání na staré časy je docela baví. Chvílemi se doplňovali a párkrát si i skočili do řeči. Než odpověděli na všechny všetečné otázky zešeřilo se.
Měl jsem domluveno s mistrem Půhonem, že u něj přespíme, on mě ale překvapil. "Domluvil jsem s kapitánem Beskyd, že tu jednu noc můžete přespat na lodi, samozřejmě když budete chtít." "Ano vím o tom," promluvil muž na hlídce, "dokonce je pro vás připravená vaše stará kormidelnická kajuta." Kluk vykulil oči, že mu málem vypadly z hlavy. "Jé, dědo to mi ani kluci nebudou chtít věřit, že tady přespíme, dovol to." Tak jsem to dovolil. Už jsme ani nikam z lodě nešli. K večeři jsme dorazili poslední řízky, kterými nás prozíravě dcera vybavila na cestu. Václavové odešli domů, hlídka do kajuty a my seděli na lavici na palubě a pozorovali jak se nad řekou pomalu mění večer do noci. Do mé staré kormidelnické kajuty jsme sešli, když už byla černá tma. "Dědo i v taková tmě jste jezdili?" Zeptal se mě ještě. "Ba i v takové," odpověděl jsem. Ale nevím zda to slyšel. Už spal.
Ráno jsme se rozloučili s lodní hlídkou a upalovali na nádraží na vlak do Benešova nad Ploučnicí. Tedy upalovali je jen eufemismus. Já jsem se s holí spíše belhal a rozespalý Vojta se za mnou ploužil jako mátoha. Než jsme došli na nádraží se postupně probral docela a ožil. Jen jsme sedli do vlaku už měl zase plno otázek. "Počkej," krotil jsem ho, "v Benešově na nás čekají dva staří kapitáni, kteří se se mnou plavili na Mělníku jako lodníci, když jsem tam byl kormidelníkem u starého kapitána Bubeníčka. Ty ti všechno vypoví, třeba i to na co já už dávno zapomněl."

Na východním nádraží jsme nasedli do moderního vláčku motoráčku a po desíti minutách jízdy jsme vystupovali v Benešově. Už se rozedníval a na nás čekali dva Františkové, staří emeritní kapitáni, moji mladší kamarádi. Zavedli nás do malinké hospůdky, jen pár stolků, takové rodinné posezení. "Posedíme, popovídáme, však už jsme se dlouho neviděli, při tom nám čas uteče," ujal se slova Fanda Dračka. "Pak tu poobědváme. Umí tu udělat uzené koleno se zelím, tak jako v těch našich lodnickejch hospůdkách v Německu. Už jsem ho pro nás objednal. Po obědě si zajdete prohlédnout náš zámek, opravdu je tam na co se dívat." Jak řekl, tak jsme udělali.
 


Starý lodník vypravuje.

3. července 2017 v 14:47 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Den na starém parníku, očima členů posádky. IV.
Starý lodník vypravuje.
"Tak tebe zajímá jak to chodilo na starých parnících," obrátil se František na kluka, který jen přikývl. "Já byl na Mělníku druhý lodník. Dokud na lodi nebyla ani kuchařka, ani elektřina, vstával jsem jen chvilku po topičích, kteří měli službu. Rozdělal jsem v kuchyňce oheň a uvařil dvě konvice melty. Jednu pro topiče a druhou pro palubu. Ve třetí konvici byla horká voda pro ty, kdo si chtěli udělat pravou kávu nebo čaj. V půl šesté přišli posnídat první lodník a tuhle Fanda, druhý kormidelník. Také oba topiči přiběhli. Drapli krajíc chleba se sádlem, nalili si hrnek melty a už zase upalovali do kotelen. Jen co jsme snědli snídani, šel druhý kormidelník vyšvaplovat rosu na kapitánském můstku a vyleštit okna u kormidelny. V době kdy se ráno vyplouvalo za tmy, první lodník a já jsme si připravili poziční světla. Pět kousků jich bylo a museli za plavby svítit dokud se řádně nerozednilo. Zkontrolovali jsme v nich petrolejové lampy, jestli je v nich dost petroleje a zda jsou čisté cylindry. Musili jsme je zapálit a v remízce nechat nejméně patnáct minut rozhořet. Teprve pak jsme seřídili knoty a s přiměřenými plameny a nasazenými cylindry vrátili lampy do pozičních světel. Světla jsme roznesli na svá místa kde jsme je upevnili do lampových kastlíků a kovových držáků. Chvíli nám trvalo než byly všechny lampy na svém místě. Na stožárek na přídi se usazovaly dvě bílá světla. To když jsme měli vlek. Bez vleku tam přišla jen jedna lampa s bílým světlem. Na pravý bok do zeleného lampového kastlíku přišlo zelené poziční světlo a na levý bok do červeného lampového kastlíku červené. Do kovového držáku na záď jsme umístili žluté světlo, podle kterého řídili svou plavbu kormidelníci člunů v našem vleku. Pokud parník plul sólo, bez vleku, pak i na záď přišlo místo žlutého světla, světlo bílé.
Čtvrt hodinky před šestou si mistr přišel do kuchyně zalít svoji kávu; cestou zatáhl za šňůru od zadní houkačky a tím zahoukal budíček všem člunovým posádkám ve vleku. Před šestou vystoupal kormidelník do kormidelny a kapitán na kapitánský můstek. To už jsme byli všichni na svých místech. My lodníci u parního kotevního navijáku, který zatím běžel na prázdno. První lodník stál u ovládacích pák a druhý lodník čekal v pohotovosti u štítnice. Oba mistři byli ve strojovně, tlak páry drželi topiči na manometrech na červené čárce a druhý kormidelník byl na zádi, kde kontroloval vlečná lana. Pracovní den na parníku začínal.
V šest hodin kapitán řekl srozumitelně do špráchroury: "Velmi pomalu vpřed!" Kolesa se začala roztáčet. Pak prohodil směrem k nám k přídi: "Berte ji ven!" První lodník sepnul naviják, zvýšil tlak páry v mašince a začal zvedat kotvu z vody. Druhý lodník pozoroval přes štítnici jak se kotevní řetězy zvedají z vody. Měl při ruce lodní háček, aby jím mohl zavčas z řetězů odstraňoval různé naplaveniny. Nesměl dopustit aby je řetězy vtáhly do kotevní průvlačnice a posléze do řetězových beden v předním kolizním prostoru. Za okamžik zavolal ze zádi druhý kormidelník, který pozoroval vlečná lana: "Napínají se!" Kapitán znovu promluvil do špráchroury: Pomalu přidat!" Zároveň zadní houkačkou dal signál: "Wind up!" Bylo to znamení pro posádky člunů, aby začaly zvedat kotvy. Kapitán zavelel do strojovny "půl páry!" V tu dobu už byla naše kotva venku z vody a zajištěná. Zazvonil jsem na kotevní zvon a zavolal, "kotva z vody." Po chvíli i druhý kormidelník volal zezadu, "na vleku kotvy z vody venku." Teprve potom, a když se vlek srovnal do plavební dráhy, dal konečně kapitán do strojovny povel, "plnou páru!" Vlek začal odpočítávat další kilometry ze své cesty.
Po rozjezdu jsme denně musili umýt a spláchnout celý parník. Nad ránem většinou utichá vánek, a saze, vyfoukané před odplutím topiči z trubek, se většinou snesly zpět na palubu a nástavby parníku, a museli se smýt. Na Mělníku už byla na štěstí parní duplexní pumpa, takže jsme nemusili tahat vodu čepajmrama. Druhý kormidelník tak mohl pohodlně splachoval hadicí usazené saze a špínu, kterou jsme my lodníci poctivě na nástavbách i palubě vykartáčovali. To byla práce na dobrou hodinku a dost často i na dvě. Po umytí druhý kormidelník vytřel švaplem kapitánský můstek do sucha. Po uschnutí paluby jsme my lodníci švaplem vysušili každou kalužinku kterou jsme kde uviděli. Švaple jsme si vyráběli sami. Švapl byl vlastně pořádný culík rozpleteného konopného lana, připevněný na násadě, tedy vlastně něco jako dnešní mop, jenže větší a lepší.
Nasvačili jsme se a druhý kormidelník, který byl zodpovědný za pořádek na palubě, nám lodníkům přidělil práci. Sám šel do kormidelny vystřídat prvního kormidelníka, který šel na svačinu. To víte, na takovém velikém parníku stále někde něco rezaví. To se musí oškrabat, vyčistit a nabarvit nebo nakonzervovat. Všechny natřené plochy na celém parníku jsme musili udržovat stále čisté a v pořádku. Nástavby jsme natírali barvami každý rok. Paluba se natírala černým inertolem, který se modře leskl, nejméně dvakrát do roka a některá místa, třeba čtverce kolem devíti násypných otvorů nad bunkry, kde se stavěly bedny, dokonce i třikrát.
Jo ty bedny, byly to vlastně, metr vysoké, prkenné ohrady kolem otvorů nad uhelnými bunkry. Ty jsme my lodníci, nad bunkry sestavili při zauhlování. Parník tak pobral větší zásobu uhlí a nemusil tak často zauhlovat. Když topiči odtopili tolik uhlí, že bylo pod úrovní paluby, tak jsme ohrady zase rozebrali a sklidili. Překážely by nám při palubních pracích. Naházeli jsme zbytky uhlí do bunkrů a všech devět otvorů uzavřeli kruhovými, bytelnými, pochůznými záklopy. Není ani třeba říkat, že poté se opět celá paluba důkladně umyla a když bylo třeba, i natřela, jak už jsem říkal.
Lodní houkačky, kotevní zvony, luftfany do kotelen a do strojovny, štítky a kování okének, prostě vše co bylo na lodi z mědi nebo mosazi, jsme leštili několikrát týdně, to podle počasí. Zakládali jsme si na tom, aby se to stále blyštělo jako ze zlata. Když jsme někdy potkali jiný parník a uviděli zašlou mosaz, ztratila u nás jeho posádka kredit. Pravidelně jsme kontrolovali všechny provazy a všechna lana - a že jich na parníku bylo! Lana vázací, výprostná, navijáková, jeřábková u lodiček, lanka vrhací i tlustá lana vlečná, poproudní i protiproudní. Když jsme zjistili, že některé oko je už příliš odřené a ošoupané, usekli jsme ho a zapletli nové. A panečku, zaplést nové oko na vlečném ocelovém laně, to byla práce pro oba lodníky na celý půlden. Když bylo příliš opotřebované celé lano, se souhlasem kapitána jsme ho v mateřském přístavu vyměnili za nové. I to byla naše práce.
Pravidelná práce druhého kormidelníka byla takřka denně vyčistit a namazat kolem padesáti metrů kormidelních tyčí a jejich kluzných ložisek. Ta byla na bocích záďové paluby bez jakékoliv ochrany před nepřízni počasí a před nečistotami. Naše další lodnická pravidelná práce byla kromě jiného zásobovat všechny kajuty a kuchyňku třískami na podpal, ber kde ber. Jak jsme na některém člunu uviděli zlomený sochor, hned jsme ho vyžebrali, rozřezali a na třísky rozštípali. Také uhláky v kajutách plnit uhlím byla naše práce, ale po pravdě musím přiznat, že topiči a někdy i další členové posádek si uhlí nosili sami.
Při vší té práci jsme si musili i uvařit a najíst se. Na většině parníků byly sehrané party, kde lodníci vařili společně a většinou i s druhým kormidelníkem. Ten chodil do kormidelny střídat prvního a na vaření čas neměl žádný. Neboť první kormidelník měl od půl osmé do osmi svačinu a od desíti do dvanácti oběd. Pak od tří do půl čtvrté odpolední svačinu a od šesti do sedmi večeři. V těchto chvílích stál nebo seděl za kormidlem druhý kormidelník. Kapitán na kormidlo sáhl, jen když parník pomáhal při vyprošťovacích pracích po nějaké havárii a na palubě byly potřebné i kormidelníkovy ruce a jeho zkušenost. Jinak nebral kapitán do ruky kormidlo nikdy. Všichni kapitáni měli sebou na parnících manželky a odcházeli se najíst v době, kdy byl u kormidla první kormidelník a na trati nebyla nebo nehrozila nějaká překážka, jako úžina, nebezpečný most a podobně.
Také topiči vařili spolu a někdy i s půlmistrem. Vařil se ponejvíce guláš s chlebem, bramborový guláš s buřtem a ve dnech, kdy se nakupovalo, přírodní řízek z pánvičky. Bez jakékoli přílohy, samozřejmě také s chlebem. Také brambory ve šlupce se vařily často, samozřejmě v labské vodě, aby se ušetřila pitná. Po oloupání se osolily, omastily nejčastěji sádlem a byla pochoutka. Zbylá polovina se druhý den zapekla s vajíčky a báječný oběd byl hotov. Častým obědem byla hrachová polévka zahuštěná vejci a jíškou, samozřejmě také s chlebem.
S kapitánem, strojníkem, byli to již starší páni, a s kormidelníkem, chlapem v nejlepších letech, většinou už jezdily jejich manželky. Takže ti měli o kvalitní kuchyň postaráno. Sem tam od nich něco v neděli káplo k meltě na mlsný zub. Děti už měly odrostlé a někteří jejich synové se už dokonce plavili na jiných lodích jako členové posádek.

Samozřejmě, když podnik zavedl na remorkérech kuchařky, to bylo pro posádky velké ulehčení. Dodnes se pamatuji jak na Mělník připakoval nový první kormidelník, tvůj pradědeček s prababičkou jako kuchařkou. Měli sebou dokonce tvoji babičku - tehdy čtyřletou. Ale taková kuchařka na parníku, ta se měla také co ohánět. Na Mělníku, to byl parník stejně veliký jako Brno, bylo jedenáct lidí posádky, a když tam byl od jara do podzimu plavčík, tak dokonce dvanáct. I když odpočítáme ty dva staré pány, co měli sebou manželky, tak to pořád máme deset hladových krků, které bylo třeba od svítání do setmění krmit.
běd i večeři vařila kuchařka teplé. K večeři bylo vždy něco jiného než k obědu. Když jsme jeli někdy ve dne v noci, tak byla ještě půlnoční večeře. K dopolední i odpolední svačině mazala kuchařka ke každé pětatřicet krajíců chleba a po všech se jen zaprášilo. Dodnes se pamatuji, že tvoje prababička ve středu a v neděli pekla k odpolední svačině buchty nebo koláč. Moc jsme se na tyhle svačiny těšili a nikdy nezbyl ani drobeček. Na nákupy chodil s kuchařkou jeden lodník a jeden topič a většinou si sebou brali i kárku. Lednička na parníku nebyla a tak kuchařka musela přímo čarovat aby v létě měla potravy stále dost a při tom se ji nic nezkazilo.

Lodní kuchařka na parníku Mělník v r. 1959.
Po rozednění jsme musili srolovat plachetky na světlících aby bylo ve strojovně i v kajutách světlo. Také bylo potřeba zhasit poziční světla, nanosit si je do remízky a řádně vyčistit cylindry, upravit knoty a dolít petrolej. S připravenými světly nás předvečer ještě před zešeřením čekala stejná procedura jako ráno před rozjezdem. Musili se nechat rozhořet, seřídit a jak se začínalo šeřit, roznosit je do svých pozic. V té době jsme opět zakryli plachetkami všechny světlíky, aby světla neoslňovala kormidelníka. Po setmění měl stále jeden z lodníků hlídku na přídi a druhý si samozřejmě nikam nezalezl, ale byl třeba na plášti kotle nebo v lodní kuchyňce, ovšem stále v doslechu od kapitána na můstku.
Chvíli před zakotvením jsme nechali v remízce rozhořet noční lampu. Když kapitán odhoukal přípravu na zakotvení a začal zpomalovat jízdu, opět jsme stáli v pohotovosti každý na svém místě. Parník i vlek dlouho zpomaloval; tenhle manévr nešlo uspěchat, neboť každý ze člunů měl jinou setrvačnost a náhlým zpomalením by mohlo dojít k rozkolísání a dokonce k roztrhání vleku. Posléze vlek zpomalil a protože se kotvilo už potmě, nebylo možné podle břehů poznat, jestli parník ještě pomalu postupuje kupředu, stojí či už plave. Teď jsem jako druhý lodník použil sondýrku, postavil ji na dno řeky a podle jejího pohybu hlásil kapitánovi: "Pomalu kupředu," "stojíme," "stojíme," "plaveme," "plaveme." Nato kapitán zavelel: "Hoď ji tam!" a první lodník spustil kotvu do vody. Kapitán ji nechal chvíli, asi tak dvacet třicet metrů vybíhat a pak pro vlek zahoukal "zakotvit." Kotva dále vybíhala, dokud vlečné lano nepovolilo na znamení, že kotvy vleku drží. Teprve poté kapitán zavelel: "Drž ji!" a první lodník zabrzdil kotevní řetěz. Když se řetěz napnul položil na něj první lodník ruku a hlásil kapitánovi: "Škrábe, - škrábe, - Drží!" "Dobrý, zhasněte světla!" zavelel kapitán a pak do strojovny, "mistře dobrý, odstavit mašinu, ráno v šest!"
To už to také volal druhý kormidelník na vlek: Jsme na kilometru tom a tom, dnes do desíti, ráno v šest!" Uklidili jsme poziční světla, vyvěsili noční lampu, uklidili vrhací lanka a sochorové vazáky, došli se do přední kotelny umýt a s chutí vhupsli do postelí. Pracovní den na parníku skončil.

Výprava do minulosti končí.

Skončilo i poutavé vyprávění, utichly nekonečné otázky a odpovědi. Všichni jsme si dali k obědu uzené vepřové koleno, pečené na zelí. Pravnouček a já jedno spolu dohromady a všichni jsme si také jak se patří pochutnali. Po obědě jsme ještě my staří pokračovali ve vzpomínkác, vždyť kdypak se zase sejdeme. To bylo samé,"vzpomínáš, jak tehdá v Hafenšenku….?" nebo "copak asi je s šenkem staré oma v Klein Wittenberg, pamatuješ jak jsme tam…." Bylo jich hodně těch hospůdek a historek v nich a kolem nich. Rote Tepich, Salzšenk, Onkl Toms, Watzke, Elblick a další a další. Samozřejmě, s ohledem naVojtíška u stolu jsme museli košilaté historky vynechat. Ale i bez nich vzpomínání ne a ne skončit. Konečně ale řeč přeci jen došla a tak se s námi Františci rozloučili. My jsme ještě okoukli benešovský zámek zevnitř i zvenčí, protože, kdypak se zase do Benešova nad Ploučnicí dostaneme a už dost pozdě k večeru jsme sedli do vlaku na Rumburk. Kluk už byl tak uondaný, že asi z té podívané z vláčku do krásné krajiny mnoho neměl. Ještě z vlaku jsem zavolal dceři, že už jedeme, aby pro nás na nádraží přijela autem. Dobře sem udělal. Kluk mi málem usnul už ve vlaku.

Přijeli jsme domů, zakutal se pod deku a spal. Teprve druhý den ze sebe začal chrlit dojmy, že se jeho babička a teta nestačily divit co všechno za ty dva dny prožil. Až jsem mu ty zážitky malinko záviděl. "Kde ty sněhy mládí jsou," říkal jsem si když jsem poslouchal jak to těm ženským nadšeně líčí. Nakonec to uzavřel: "Až vyrostu budu jistojistě kapitánem jako byl děda, jen škoda, že už nebudou parníky s těmi bezvadnými posádkami."

Chalupa v Niedergruntu.

27. dubna 2017 v 0:34 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.

Chalupa v Niedergruntu 1.

Slovo vypravěče.

Budu vyprávět o dobách dávno minulých kdy řeka Labe ještě protékala nespoutanou, širou krajinou. Jen tu a tam lidé řečiště mírně upravili a odvážně se pouštěli se svými pramicemi a prámy na tekoucí vodu. Všichni tito udatové, kteří se pouštěli do křížku s řekou a jejími rozmary, od Litoměřic až po její ústí do moře, mluvili německy. Nebyla to však němčina tak jak ji známe dnes. Kolem Litoměřic a Děčína se mluvilo Böhmerdeutz, kolem Drážďan Sachsendeutz a tak dále, až kolem Hamburku se mluvilo Plattdeutz. Sasák se z Hamburákem jen těžko domluvil a Böhmerák se s ním nedomluvil vůbec. Jen ti udatové se domluvili všude po celé délce toku řeky. I oni však měli některé výrazy, kterým rozuměli jen oni sami. Některé z nich ve svém povídání ponechávám, protože se tam hodí a protože tam patří. Ale používám je tak jak je ti dávní šifři používali a jak jsem je slýchal od jejich synů a vnuků. Ve spisovné němčině by pro ně asi místo nebylo. Aby jim čtenář porozuměl, tady jsou:

"Protože Boot je velká loď různého typu, tak Bootsmann je lodní muž, tedy lodník. Bootsleute jsou lodní lidé, tedy posádky plavidel, plavci. Lodi se vesměs v těch dobách říkalo šíf. Plavci tedy byli Schiffsleute tedy šifři nebo šífáci. Loděnice kde se lodě stavěly nebo opravovaly byla šíferna. Kormidelník byl v těch dobách štajermann a kormidelna, když už se začaly na lodích stavět, byla štajerhaus. Lodivod všude na světě je lootse ale na Labi je to Hauptr z pokráceného sousloví Hauptschiffer. Byl to velitel poproudního konvoje lodí, který se svými pomocníky vytyčoval lodím cestu meandrujícím Labem. Plavební dráha se vytyčovala tzv. štekry, což byly 3-5 m. dlouhé, silné vrbové pruty, kolmo zaražené do dna řeky. Na pravé straně s víchem, na levé straně bez víchu, holé. Jak s nimi proud vody kmital, dělaly dlouhé vousy, které byly z daleka viditelné i v noci i když už samotný štekr vidět nebyl. V padesátých letech dvacátého století se přestaly používat. Nejdéle vydržel štekr v Gauernitzích pod ostrovem označující silný boční proud. Sondýrky jsou tyče k měření hloubky plavební dráhy.
Konvoj v sedmnáctém a osmnáctém století se sestával většinou z člunů o nosnosti 2 - 3 tisíce centnýřů to jest dnešních 100 - 150 tun. Byly postavené v některé šíferně nahoře na Vltavě. Po vyložení na Labi byly upravené na cestu na dolní Labe, do Německa. Říkalo se jim cíly. Většina z nich byla po dojezdu do Hamburgu určena k rozebrání na stavební dřevo. Jen některé, důkladněji postavené, se naložené vracely zpět do Čech vlečením proti proudu.
Na krátkou dobu vystřídala zvířata boomačry, aby vzápětí byla vystřídána parními řetězáky a posléze parníky stranokolesovými. Potahové stezky zmizely pod vegetací a zanikly. Nikdy se nedovíme kolik zemřelých a utonulých nebožáků věčně spočívá v písečných nánosech řeky.

Z jakého sousloví vznikl výraz "Boomačers" se už dnes nedovíme. Tito lidé vlekli lodě z vlečných stezek proti proudu řeky od "nepaměti" až do roku 1821, kdy přijetím Labských akt bylo povoleno vléci lodě tažnými zvířaty. Netrvalo to však dlouho. Již ve čtyřicátých letech devatenáctého století začala vlečení přebírat levnější pára svými parníky. V sedmdesátých letech byl položen na labské dno řetěz a na nějaký čas ovládly vlečnou plavbu řetězové parníky. Jak ovšem sílily stroje kolesových parníků, které mohly lépe manévrovat, nadvláda řetězáků skončila a už v roce 1898 se od Hamburku začalo s odstraňováním řetězu. Poslední řetězový parník skončil svoji plavbu v Ústí nad Labem v roce 1947. Parní stroje obsluhovali kvalifikovaní strojníci zvaní mistři. Půlmistr bez lopaty na silných parnících byl vlastně druhý strojník, ale půlmistr s lopatou na slabších parnících byl první topič se zkouškami který střídal strojníka když ten šel na svačinu a pod.

Ale to už byla pára celkově na ústupu. Na řece vítězila na celé čáře motorová sekce s pohony lodním šroubem. Poslední vlečné parníky a vlečné čluny zmizely z řeky Labe v sedmdesátých letech dvacátého století."

Boomačers.

27. dubna 2017 v 0:15 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.
Boomačers na labské potahové stezce táhnoucí člun proti proudu řeky.

Chalupa v Niedergruntu 2.

Boomatzers.

Byla to zvláštní skupina lidí kolem Labe ti boomačrové. Byli to vyvrhelové společnosti, trestanci uprchlí z věznic i zločinci dosud nedopadení a různí ztroskotanci, které společnost vyvrhla ze svého středu na okraj bytí a existence vůbec. Život mezi boomačers nebyl dlouhý, umíralo se tady brzy a rychle. Pohrdali společností a světskou mocí natolik, že pokud by policie chtěla zatknout některého z nich, musila by postřílet celou skupinu. Tak sveřepě bránili svoji svobodu a své druhy v bídě, strádání a bolesti ale svobodně a ve volnosti.
Všude kolem Labe rostly houštiny vrbového houští a boomačers v nich dokázali zmizet jako dým na obloze. Jen potahové stezky pro lodě byly po celém toku řeky dobře upravené a udržované. Nikde mezi stezkou a řekou nepřekážela vzrostlá vrba nebo olše, ale ani přerostlé vrbové houští. Udržování potahové stezky byla jedna z prací boomačers, zdaleka ne však nejdůležitější. Poříční správce za údržbu stezky vyplácel celé skupině tolar měsíčně. Věděl, že jsou to dobře investované peníze, že boomačers tu práci neodbudou a odvedou dobrý výkon. Ptáte se proč? Inu proto, že podle panského nařízení na potahovou polabskou stezku nesměli koně, voli, osli ani žádná jiná zvířata. Směli po ní tahat čluny a lodě jen a pouze lidé a tak si ji boomačers čistili a udržovali vlastně sami pro sebe.
Ze začátku, v hloubce času, po vyklučení potahové stezky, zkoušeli kormidelníci a majitelé lodí vléci své lodě svými lodníky. Jenže síly tří, čtyř lodníků na překonání labského proudu byly příliš slabé. Kromě toho lodníci byli potřeba na člunech u sochorů aby pomáhali udržet člun v dostatečné vzdálenosti od břehu, či mělčiny, když to kormidlo nezmohlo. Bylo tedy nutno zjednávat na krátké úseky vesničany z okolních vesnic. Byla to pro ně nezvyklá a nebezpečná práce. Tu a tam se někteří utopili. Když se člun zadal, zaklopil se přes řeku a oni ho neudrželi. Loď je stáhla do řeky. Samozřejmě si tu těžkou a nebezpečnou práci chtěli nechat patřičně zaplatit. Potom se majitelům lodí cesta moc nevyplatila neboť přišli často o veškerý zisk.
Jeden odvážlivec si najal bandu vyvrhelů potulující se ve vrbinách. Ti ho vlekli nejenom krátký úsek, ale podél celého toku řeky. Banda čítala patnáct otrhanců. Štajermann platil každému z nich dva bochánky chleba, špalík špeku, dvě cibule a jeden fenik denně. Každý druhý den přidal pro celou partu litrový džbánek laciné kořalky. Majitele člunu to přišlo ani ne na polovinu proti platbám vesničanům. Pochopitelně to štajermann dal při jedné večeři v šífácké hospůdce k dobru a tak se to po celé řece rychle rozkřiklo. Čím dál více štajermannů si dodávalo odvahu zajít mezi vrbiny na břehu Labea najmout bandu otrhanců na vlečení svého člunu proti proudu řeky. Tak to otrhanci nad vesničany vyhráli na celé čáře.
Než se rok s rokem sešel měli otrhanci na vlečení lodí monopol, který si žárlivě hlídali třeba i s noži v ruce. I mezi otrhanci se rozneslo, že je tady možnost žít bez nutností přepadat osamělce a loupit či vykrádat maličké vesnické krámky a chaloupky. Mnohdy, vzápětí po takové loupeži, udělala policie nebo armáda do vrbin zátah a koho chytili toho porubali. Zajatci se nebrali, před soud nikoho neposílali. Tak se vytvořilo několik skupin po patnácti až dvacíti lidech už specializovaných na vlečení člunů proti proudu. V každé skupině se právem silnějšího vytvářela skupinová hierarchie. Nejsilnější, tedy kápo skupiny, který prosazoval a udržoval nepsané normy a zákony skupiny, byl znám a respektován jen ve skupině. S kormidelníky o pravidlech vlečení a odměnách za něho vyjednával ten nejchytřejší, liška podšitá, zpravidla nějaký zběhlý student nebo uprchlý vzdělanec. Do přilehlých vesniček, koupit špetku tabáčku nebo ukradnout slepičku, chodil ten nejslabší, taková děvečka pro všechno.
Postupem času se vynořilo i jejich nové označení a pojmenování. Plavci, tedy "bootsleute", jim začali říkat pomahači, boomatzers tedy boomačers. Už dnes nevíme, zkomolením kterých slov a jejich spojením tento jednoslovný název vznikl. Je však na bíledni, že se to týká někoho kdo má co do činění s čluny a loděmi. Jak šel čas ustálila se i určitá pravidla. Když ještě otrhanci ze začátku směli na loď, většinou tam ukradli na co přišli. Jako boomačers už nesměli vstoupit ani na lávku. Když kvůli mělčině přecházela potahová stezka na druhý břeh, museli hodně zabrat. Museli udělit člunu velkou hybnost aby přeplul nebo přesakoval ke druhému břehu. Teprve potom je jeden z lodníků přívěsným člunkem převezl přes řeku. Při tomto veslování museli ale pomáhat.

Původně otrhanci tahali za sisalové nebo konopné lano podané z lodi rukama. Ale to se ukázalo jako málo efektivní. Pak si někteří vyžebrali z lodi kus konopné šňůry uvázali si ji kolem pasu a táhli za ni. Pořídili si ze silných vrbových prutů dlouhé hole, o které se při vlečení opírali. Někdy si je podkládali pod vlečný provaz když měli příliš otlačené rameno nebo pas. Pokud se ovšem člun zadal a než ho lodníci srovnali a zakotvili, často stáhl navázané tahouny do řeky, kde jim hrozilo utopení. Oba popsané způsoby umožňovaly některým členům bandy netáhnout a nezabírat, vlastně se vlečného lana jen držet. To bylo příčinou mnoha hádek a bitek mezi odranci. Všechny tyto potíže odstranil až boomačerský uzel.

Boomačerský uzel.

27. dubna 2017 v 0:05 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.

Chalupa v Niedergruntu 3.

Boomačerský uzel.

Kde se vynořil a odkud se vzal se mezi boomačers tradovalo mnoho pověstí a báchorek. Která z nich se nejvíce blížíla pravdě se už nedovíme. Boomačers už nejsou, nežijí. S příchodem páry a parních lodí zmizeli, jako by je ta pára ze světa odfoukla. Přesto ozvěny těchto báchorek, tak jak je vyslechli z přídí svých člunů dávní předkové dnešních říčních vlků, dosud mezi plavci, tedy bootsmany, žijí. Tady je jedna z nich.

Daleko proti toku řeky, až na pomezí zemí Saské a České, na panství pánů z Bühnau, kteří vlastní mnoho člunů plujících po Labi, leží malá osada pod peřejemi, které místní říkají Niedergrund. Cesta k ní nevede žádná, jen pár pěšinek mezi skalami a lesy. Usadili se tam a nejprve chatrče a posléze i domky vybudovali. Byli to svobodní lidé, kteří pánům z Bühnau jejich čluny i s nákladem do německých měst po Labi dopravovali. Prázdné čluny, které po vyložení v Hamburgu či Magdeburgu na stavební dřevo neprodali, dopravili zpátky až do Litoměřic pro další náklad. Nebyli to žádní nevolníci, či otroci, ale výborní plavci, kterým se nestávalo, že by o svou loď s nákladem přišli. Dokázali svěřenou loď bez úhony provést mezi písčinami i přes peřeje, právě tak jako ji ochránit před útoky odranců. Proto jim pánové z Bühnau a později i Thunové svobodu a výstavbu domků na svých pozemcích tolerovali. Už v padesátých letech osmnáctého století jim tu svobodu zaručil a i písemně stvrdil majitel panství pán Jan Josef Thun-Hohenstein.
V Niedergruntu žili po generace samé rodiny jejichž muži se živili jen loděmi a plavbou. V zimě, když byla řeka spoutaná ledem, přivydělávali si kácením lesních velikánů v okolních lesích. Nebyla ta lodní práce lehká, řeknu vám. Na člunech o nosnosti padesát až dvě stě padesát tun měl štajermann jen přístřešek u kormidla a jeho pět šest bootsmanů nic. Ti ve dne pracovali u sochorů a u kotev a pomáhali štajermanovi u kormidla. Bylo jich tolik aby ubránili člun i náklad před útoky odranců a lapků. V noci spali pod plachtami, kterými byl přikrytý náklad. Byli to tvrdí chlapi a jen ti nejhouževnatější to vydrželi do stáří a jen z některých se stali štajermani.
Třetí chalupu odspoda proti vodě už po generace obýval rod Ehrlichů. Z chalupy vzešlo za ta léta mnoho štajermannů a bootsmannů nepočítaně. Někdy ve čtrnáctém století, ale možná už o století dříve, přesnou dobu báchorka neuvádí, se štajermanovi Adalbertovi Ehrlichovi a jeho ženě Hanelore narodil do chalupy chlapeček. Byl první po třech sestrách. Dostal jméno Heinz po dědovi. Nezůstal dlouho jediný, za pár let se to v chalupě kluky jen hemžilo. Hanzíček byl zvídavá nátura. Všemu chtěl přijít na kloub, všechno chtěl umět. Od babičky u stavu, ještě ne čtyřletý, se naučil i tkalcovský uzel. Brzy po tom od starého zchromlého dědy i uzel rybářský a v šesti už uměl síťovat líp než děda. Pozorně sledoval jak maminka učí sestry plést svetr pro tátu a punčochy pro všechny. Zanedlouho i to uměl nejlépe ze všech. Nedal dědovi pokoj a ten ho musil učit další a další uzle. Táta také, jakmile se doma ukázal, musel synovi předvádět co s provazy a jejich zavazováním a svazováním umí.
V Niedergruntu samozřejmě žádná škola nebyla. Hanzi se přesto jako jeden z mála v osadě musil naučit písmenka psát a číst, právě tak jako číslice a počty vůbec. Učil ho to děda, bývalý štajermann, teď už stařík víc než padesátiletý a reumatizmem a podagrou celý zkroucený. "Kluku musíš se to naučit jestli nechceš být do smrti jenom bootsmanem, jestli chceš být jednou štajermanem jako je táta a jako jsem onehdá byl i já," říkal mu. Do písmenek sice Hanzi tak nadšený nebyl jako do uzlů a šmodrchání ale přeci jen ta písmenka na břidlicovém kameni byla stále pěknější. Čtení ve staré tlusté knize, kterou táta kdysi z jedné plavby přinesl, mu také přestalo dělat potíže. Jen to dělal nerad, přeci jen uzle jsou uzle.
Sotva bylo Heinzovi třináct nebo čtrnáct let, kdopak by se s tím v Niedergruntu počítal, odvedl si ho táta sebou na šíf. I když byl pěkně urostlý a udělaný, však ho máma dobře živila, bootsmannem se ještě pár let stát nemohl. Byl šífsjunge. Žádný plat ani podíl na cestě neměl, táta ho živil a každého na lodi musil poslouchat. Tak se ostatně vedlo všem plavčíkům ať už jejich tátové byli bootsmanni nebo štajermanni. Bylo toho mnoho co se musel naučit aby mohl pomáhat při ovládání tátova šífu. Ale ještě víc, jestli se jednou chtěl stát štajermannem jako byl děda a jako je táta.
Labe ještě nebylo rozpočítané na míle, natož na kilometry a tak každý kormidelník musel znát jako násobilku nejen každý přívoz a každou vesničku na obou březích řeky ale také všechny pojmenované říční oblouky. Všechny ty Mauselochy, Das Diesterlochy a Böze Orty. Některé táhlé oblouky měly třeba i tři jména. Jedno na začátku, druhé na vrcholu a třetí na konci. Tahle znalost byla nutností, aby mohl štajermann štrommeistrovi nahlásit přesné místo kde vznikla nějaké překážka v plavební dráze, nebo aby mohl svému pánovi a majiteli šífu označit místo nehody, přepadení nebo havárie. Byly a jsou to stovky, ale spíše tisíce jmen a názvů, které se musel Heinz naučit jako když bičem mrská. Před ostatními plavčíky na jiných lodích měl výhodu, že ho děda naučil číst a psát. Přinesl si na šíf několik odlomených břidlicových tabulek. Jakmile mu některý bootsman nebo táta štajerman řekl nějaké jméno a k čemu patří tak dlouho si to opakoval až měl chvilku volnou a mohl si to olůvkem na břidlici napsat. Potom podle tabulky jména ještě hodně dní plavby opakovat.
Při plavbě proti vodě měl Heinz jako nejmladší na lodi další povinnost. Večer po zakotvení musel s krosnou na zádech dojít do nejbližší vesničky na nákup. Nakupovalo se na jeden nebo dva dny jídlo pro boomačers a někdy i pro posádku, když chlapi neměli chuť si zajít na teplou večeři a korbel piva, odkud si pro sebe přinesli i jídlo na pár příštích dní.
Také to mu pomáhalo zapamatovat si všechny vesničky podle celé řeky. Většinou táta člun zakotvil hned u vsi ale někdy přeci jen musil pro proviant šlapat nějakou tu míli. To se pak při zpáteční cestě krosna pořádně pronesla. Ve městech ležících podél řeky se proti vodě kotvit nedalo, městští biřici by ve městě boomačers přes noc nestrpěli. Štajermanni tak museli se svými vlečenými čluny zakotvit buď už před městem nebo až za ním. V takovém případě doprovázel Heinze jeden z bootsmannů. Někdy se k nim přidalo i pár nejméně otrhaných boomačers. Kolem každého města se v těch dobách potloukalo dost ztracených existencí pro které by osamocená krosna na lukách u Labe mohla být příliš velkým lákadlem, než aby ji nechali na pokoji.
Každá cesta šífu proti vodě, trvala šest týdnů. Někdy o pár dnů více nebo méně, podle vodního stavu a tedy síly proudu. Za tu dobu se plavčík Heinz se všemi boomačers ze skupiny, při rozdávání proviantu, dobře poznal. O nějakém kamarádství nebo přátelství nemohlo být ani řeči, ale přeci jenom to už nebyli cizí odranci ale známí boomačers. Tak za těch pět let, než se stal sám bootsmannem, poznal většinu skupin boomačers a oni jeho.
Vyrostl z něho statný ramenatý chlap, který měl dobře vykročeno k tomu stát se jednou dobrým štajermannem jako byl děda a táta. Byl z něj sice otrlý bootsmann ale na rozdíl od ostatních členů posádek mu nebylo lhostejné, když se při zaklopení člunu několik boomačers utopilo. Nepovažoval to za součást jejich práce a rizika jako ostatní jeho kolegové. Smutně se díval jak boomačers pohřbívají své druhy do labské písčiny a na cestu do věčnosti jim sebou upletou loď z vrbového proutí, kterou už nebudou tahat ale budou na ni plout už navždycky.
Hledal nějaký způsob jak utonutí zabránit. Postupně ho napadla myšlenka, vytvořit uzel, který by se dal jedním hmatem rozvázat. Po mnoha zkouškách na to konečně přišel. Vymyslil uzel, který zůstal uvázaný tak dlouho dokud byl v tahu. Při každém i malém uvolnění se rozvázal. Jak už to u novinek bývá, ze začátku nikdo nový uzel nechtěl a nejvíc boomačers, kterým uzel nepovoloval žádnou úlevu a nutil je zůstávat stále v tahu. Teprve když se Heinz stal po letech štajermannem poroučel při každé plavbě proti proudu, že každý boomačers se musí na vlečné lano navázat tímto novým boomačerským uzlem. Kdo neposlechl nesměl se navázat. Když bylo neposlušných víc, najmul jinou partu.

Jak šly roky uzel se vžil a boomačers už se netopili. Poznali, že stačí udělat krok vzad a z lana se uvolní do té doby než posádka člun opět ovládne. Tak se uzel vžil. Postupně ho začaly používat všechny party. Stal se každodenní potřebou až se zapomnělo, který boomačers uzel vymyslil. Jen krátkou dobu si to někteří boomačers pamatovali ale však víte. Boomačers umírají brzy a umírají rychle. Svoje zkazky si sebou berou do písečných hrobů v labských náplavách. Tak jen kronika starého plaveckého rodu Ehrlichů vypráví o uzlu, který vymyslil dávný dědek Heinz a který zachránil mnoho lidských životů. Dnes nikdo už ten uzel neumí. Zmizeli boomačers, zmizel ze světa i jejich uzel.

Plavčík.

27. dubna 2017 v 0:02 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.
Staré čluny pod plachtami.

Chalupa v Niedergruntu 4.

Plavčík.

Ve třetí chalupě proti proudu řeky, v Niedergrundu bylo veselo. Štajermann Heinz Ehrlich se ženil. Pro nevěstu si zajel lodičkou přes Labe do Hřenska. Obě vesničky byl svět sám pro sebe. Do obou se dalo přijet jenom lodičkou nebo lodí. Jinak se do nich dalo přijít jen pěšinkami po kterých srnčí zvěř chodí. Právě po nich se omladina vydávala do Schmilky, do Krippnu nebo až do Žandavy na taneční zábavy a nic se nebála, že si může nohu zvrtnout tou cestou necestou. Tam na jedné té zábavě se Anerl a Heinz poznali a našli v sobě zalíbení. Sotva párkrát přeplula lodička řeku, vždy když se štajermann vrátil svým šífem do Čech, už vystrojili svatbu. Starý děda štajermann výměnkář, stařeček už víc než šedesátiletý, vytáhl z tajné přihrádky tlustou knihu a pod ostatní zápisy napsal: "AD 1763 v létě si přivedl Heinz Ehrlich do chalupy nevěstu Anerl Schiffer a oženil se s ní."
Takových zápisů už bylo v knize mnoho, jen ta křestní jména ženichů a data svateb se měnila. Samozřejmě i jména nevěst. Jen těch Janů tam bylo nejvíce, protože prvorozený syn byl vždycky Heinz. Tak to šlo už od nepaměti. Také nyní, než se rok s rokem sešel, ležel v kolébce další Heinz. Samozřejmě děda mu věnoval řádek v knize, ale víc ne. To by byla kniha brzy plná. Několik dětí ještě do chalupy přibylo, o ty se bába s dědou starali ale malinký Heinz od malička rostl a jezdil s maminkou Anerl a tátou štajermannem na šífu. Už od malička se učil ze všech svých sil dospělým lodníkům pomáhat a nepřekážet. Tak se pomalu a nenásilně učil těžké šífařině. Taky byl dost zvědavý a stále se vyptával jak se která věc nebo vesnička na břehu jmenuje. Za pár let je uměl všechny vyjmenovat. Když povyrostl, rád běhával s plavčíkem, který chodil s krosnou přes luka koupit proviant pro boomačers a pro posádku. S boomačers se také rád pouštěl do řečí, ale táta to nerad viděl. Když si toho všiml hned ho zavolal zpátky na šíf.
Když bylo Heinzovi osm let přivedl ho otec do thunské školy v Děčíně. V ní se učily děti panských služebníků, mezi které štajermann panského šífu patřil, číst, psát, základy počtů a dalších vědomostí. Ty jim v dospělosti umožní pomáhat pánům řídit jejich panství. Celých šest let, v kterých chodil do školy, bydlil na Weiheru u tátovy sestry tety Kristl a strýce Karla Hülle, správce panské náplavky a vývaziště vorů pod Hladovým kamenem. Učil se dobře. Poslední rok ve škole se musel, právě tak jako ostatní synkové štajermannů, naučit Český navigační zákon, první plavební předpisy na Labi.
V roce 1778 se vrátil k tátovi na loď jako plavčík kde hned zapadl do kolotoče povinností na lodi. Táta teď velel mnohem větší lodi než dřív. Ovládat loď mu pomáhalo pět bootsmannů a dva plavčíci. V té době, za vlády Marie Terezie a po vydání plavebních předpisů, se všude upravovaly řeky a stavěly větší lodě. Několik větších lodí si nechali postavit i Thunové a Heins Ehrlich se stal štajermannem na jedné z nich. Nová loď měla už kotevní vrátky, nosnost 250 tun a dokonce i kormidelní vrátek, který štajermannovi ušetřil námahu a umožnil lepší ovládání šífu. "Od teď, podle nových předpisů, abych se mohl stát štajermannem, musím složit před panskou komisí zkoušky a dostat od ní schifferpatent, táto," informoval syn otce. "Musím znát každý kámen a každou písčinu na celém Labi. Musím umět řídit loď po proudu i proti, když ji vlečou boomačers. Musím se naučit jak loď správně nakládat i vykládat. A ještě spoustu dalších věcí. Naučíš mě to táto?"
Táta se jen usmál. "Ale chlapče, hodně věcí z toho už umíš. Teď budeš u mně dělat pět let plavčíka, pak u dalších štajermanů pět let lodníka a až předstoupíš před komisi bude ti hnedle pět a dvacet let. Všechno co se týká plavby budeš znát. Co znát nebudeš, nestojí za to vědět. Nespoléhej se ale jen na svoji hlavu. Pořiď si tlustý sešit, já ho také mám, a tam si dělej poznámky o důležitých věcech a čas od času se k nim vracej a přečti si je. To ti pomůže a uvidíš, že žádné komise se nemusíš bát. Samozřejmě pokud budeš na moji lodi naučím tě všechno co umím."
Tak začal a pokračoval pro Heinze všední život plavčíka na šífu. Natírat a dehtovat plaňky, svlaky a pražce. Zaplétat provazy a lana. Konopná, ale na té velké lodi už i ocelová. Udržovat, opravovat a dehtovat veliké nepromokavé plachty na přikrytí nákladu, který nesmí zmoknout. Každý večer po zakotvení, s krosnou na zádech a bandaskou na teplou polévku, došlapat do nejbližší vesničky k pekaři, řezníkovi a do hospody pro jídlo pro posádku. Při plavbě proti vodě chodili pro proviant denně oba plavčíci. Nad říčkou Elster, kde štajermann musil zjednat ještě druhou partu boomačers, protože v proudech horního Labe by tu velikou loď jedna parta neutáhla, chodil plavčíkům pomáhat i nejmladší lodník.

Když skončila Heinzova plavčická léta, zavolal si ho táta a povídá: "Tak hochu u mě už si skončil. Co jsem tě mohl naučit to jsem tě naučil a víc toho neumím. Vyjednal jsem ti práci u starýho Fitze, je to dobrý a zkušený štajerman. Okoukej od něj jak on řídí šíf a jak si vede s nakládkou. Rok, dva u něho pracuj a pak si vyjednej práci u dalšího. Tak vystřídej tři nebo čtyři štajermanny. Potom se přihlas v Litoměřicích u poříčního úřadu ke zkouškám. Se štajermanským patentem v kapse se přihlas v panské kanceláři v Děčíně a požádej aby tě vedli v patrnosti až se jim uvolní nějaký člun. To ti radím, ale už jsi dospělý bootsmann, tak se teď už musíš řídit vlastním rozumem."

Hauptr.

26. dubna 2017 v 23:47 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.
Labe v Dolním Gruntu. Tam, někde v dáli stávala Ehrlichova chalupa.

Chalupa v Niedergruntu 5.

Hauptr.

"Udělám to tak, jak mi radíš táto, ale daleko radši bych i pak u tebe jezdil jako bootsmann kdyby si naše rodina pořídila vlastní šíf. Nepřemýšlel jsi o tom někdy sám?" Táta se malinko zamračil a povídá: "I přemýšlel hochu, přemýšlel a nejenom přemýšlel. To víš, že bych chtěl mít svůj šíf jako ho měl před dávnými lety náš dědek co vymyslel ten boomačerskej uzel. Už táta, tvůj děda měl ten sen a začal dávat tolárky stranou a já v tom pokračuji, ale zatím nám do toho vždycky nějaké nutné vydání přišlo.
To víš, sem tam někdo z rodiny onemocní a doktoři jsou drazí. Když si moje sestra, nebo tvoje sestra bere za muže štajermanna, je to v pohodě. Když se však zakouká do lepšího pána, jako tvoje teta Kristl, tak musí dostat odpovídající věno. To dá rozum, že k takovému muži nemůže přijít s holým zadkem. Zatím je našetřeno tak na necelou půlku šífu, zbytek našetřit čeká na tebe a na mě. To víš, děda už je z kola venku, tělo má zkroucené gichtem, ten už nic nenašetří. Ten už na šífy jen vzpomíná. Tak se hochu snaž, ať jsi co nejdříve tím štajermannem, ať se nám to spolu dobře šetří."
Člun starého Fitze byl menší a o hodně starší než člun, který řídil Heinzův táta. Kotevní vrátky na něm byly dost primitivní a kormidlo se pořád tahalo jen rukama. Fitz byl už opravdu starej a tahání kormidelní páky už ho dost zmáhalo. Proto si na pomoc volal starší bootsmanny aby pod jeho dozorem šíf kormidlovali. Už druhou cestu si párkrát zavolal ke kormidlu i svého nejmladšího bootsmanna. Udělal to ze staré známosti s jeho dědou, u kterého sám jezdil jako plavčík, i s jeho tátou, s kterým nějaký čas jezdili na jedné lodi. Heinz kormidloval dobře. Starý mu nemusel skoro vůbec radit, tak aby jen nemlčeli se mladého muže začal vyptávat. Kudy plují, co bude za příštím obloukem, kolik přívozů dnes ještě asi minou a po které straně. Tak si ho při těch protekčních jízdách vyzkoušel, že si ho už bez protekce zval ke kormidlu stále častěji. Ostatní bootsmanni nejdříve dost brblali, ale posléze si zvykli a dokonce začali uznávat, že Heinz je z nich nejšikovnější a snad i nejchytřejší.
Po dvou letech, s doporučením od starého Fitze, nastoupil Heinz jako první bootsman na nový, ještě větší šíf než řídil jeho táta. Štajermanem na něm byl Knöchl z Posty, malé vísky přilepené k Pirně, na pravém břehu Labe. Knöchl měl ještě dvě malé cíly s dřevěnými kryty, kterými vozil jablka a hrušky od Litoměřic do Drážďan, Magdeburgu a také až do Berlína. V Litoměřicích od sadařů poměrně levně nakoupil a ve velkých německých městech s velkým výdělkem prodal. S prvním nákladem ovoce zajel jen do Drážďan kde ho obratem prodal překupníkům.
S cílami se vrátil do Litoměřic kde je opět naplnil zakoupeným ovocem. S druhým nákladem zajel až do Berlína. Na Sprévě uprostřed města, hned vedle tržiště, vyvázal šífy do břehu. Propustil až do jara bootsmanny a čekal na vánoční svátky. Celodřevěné cíly nasávaly říční vlhkost a ta v nich udržela po celou zimu stálé klima. Ani mráz si s ovocem neporadil a jablíčka v nich vydržela čerstvá až do příštího jara. Tak dlouho ovšem Knöchl čekat nemusel. Začal ovoce prodávat před vánočními svátky přímo z šífů lidem i trhovcům s velikým ziskem, který by běžnou plavbou nedocílil. Velkého zisku dosahoval proto, že nevozil ovoce obchodníků jako jeho kolegové, ale své vlastní, které sám nakupoval a také sám prodával.
Kolem masopustu, jen co na Sprévě a průplavech povolily ledy, se navrátili jeho bootsmanni. Cestou zpátky na horní Labe naložili u Magdeburgu sůl. Knöchl zjednal dvě party boomačers a začátkem května ji v Litoměřicích vyložil. Naložil vývozní artikl do Německa a za dvě tři obrátky šífů už tu byl opět podzim a další příležitost většího výdělku. Tak si postupně Knöchl k cíle, kterou zdědil po tátovi, koupil druhou a po několika letech si nechal v šiferně v Olšinkách u Ústí postavit velký šíf o nosnosti 250 tun.
Byl to člun právě tak velký jako řídil Heinzův táta ale už modernější. Dokonce už měl i pro štajermanna na zádi malou kajutu a v ní dokonce i kamínka kde si štajermann mohl uvařit čaj nebo třeba i polévku. Svoje cíly svěřil Knöchl svým synům. Sám si ponechal velení velkého člunu. Po proudu se plavil se svými syny ve flotile, ke které se přidávali i další štajermanni se svými šífy. Starý Knöchl dělal pravidelně těmto flotilám hauptra. Byl to ještě hauptr staré školy, který dostal patent na základě zkušeností. Mladší šifři už museli podle navigačního zákona skládat zkoušky na štajermanna i na hauptra. Bez patentu nesměl žádný šifr samostatně řídit šíf nebo velet flotile šífů.
Jen z velké známosti s tátou i dědou a na základě přímluvy starého Fitze nastoupil Heinz na nový šíf. Měl velikou radost. Věděl, že se od fachmanna Knöchla může moc věcí naučit. Umínil si tedy, že se je taky naučí. Poslouchal jeho rady a zapisoval si je za uši a některé i do už skoro plného sešitu. Když Knöchl se svými pomocníky vyznačoval z bótků pomocí štekrů plavební úsek, vedl Heinz za vedoucím šífem, Knöchlův šíf už samostatně. Nebezpečné úseky, jako třeba kolem Gauernického ostrova, pomáhal i vytyčovat. Celá flotila zatím čekala až se Knöchl vrátí a provede svou loď nebezpečným úsekem jako první. Ostatní šífy budou jeho plavbu kopírovat. Tak se u Knöchla plavil a učil se od něho celé tři sezóny. Knöchlův nový velký člun vozil zboží po Labi až do zámrazu i v době, kdy Knöchlovi synové čekali se svými cílami na předvánoční prodej jablek v Berlíně.
Pak vystřídal ještě několik štajermannů a šífů. Dokonce se nějaký čas plavil i na everech, malých šífech o nosnosti tisíc centnéřů, to je dnešních padesát tun. Ty putovaly po Labi od Bleckede a Lauenburku přes Geeshacht do Hamburku, který zásobovaly potravinami, zeleninou a ovocem od zemědělců z okolí řeky.

V roce 1789 po složení zkoušek před panskou komisí v Děčíně se stal držitelem patentů štajermanna a hauptra pro celou řeku Labe od Mělníku až do Hamburku. Ještě ten rok se nechal zapsat jako štajermann v panské kanceláři u Thunů a u gildy svobodných majitelů šífů v Litoměřicích a Ústí. Než uplynul rok svěřili mu Thunové jednu ze svých cíl. Brzy se stal jedním z jejich nejlepších šífsfírů, kterému zboží i doklady vždy souhlasily. Stal se mezi ostatními štajermanny velmi oblíbeným a váženým hauptrem do jehož konvoje se rádi přidávali.

Admirál.

26. dubna 2017 v 23:32 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.

Chalupa v Niedergruntu 6.

Admirál.

Po svých vítězstvích na Nilu a na Sicílii, kde jej sicilský panovník povýšil na vévodu, byl admirál, lord Horatio Nelson, pověřen aby doprovázel velvyslance lorda Hamiltona po skončení jeho mise zpět do vlasti. V té době už byl Nelson do mladičké paní Emmy Hamiltonové zamilován a měli spolu poměr, čemuž stařičký Hamilton mlčky přihlížel, dělajíc že nic nepozoruje.
V červnu roku 1800 se velvyslanec s chotí nalodí na Nelsonovu loď Foudroyant a desátého dne měsíce června odplují ze Sicílie. Doplují do Livorna kde musí Foudroyant do oprav. Nalodí se tedy v Ankoně, i s admirálovým osobním loďmistrem Brownem, který jej nikdy neopouští, na ruskou fregatu, která je přepraví do Terstu. Odtud pokračují dostavníky do Vídně, kde se 21. srpna ubytují k odpočinku. Nelson a Emma Hamiltonová si prohlížejí vídeňské kostely a památky, zatím co starý sir Hamilton odpočívá. Několik dní po příchodu do Vídně dostávají, hrdina od Nilu a rodina Hamiltonova, pozvání k audienci u císaře Karla I. Zde se také Nelson setká s vyslancem saského kurfiřta Fridricha Augusta III. Přednese mu přání pokračovat ve své cestě z Drážďan do Hamburku po řece Labi a požádá jej zdali by to mohl zařídit. Dostává se mu slibu, že ano.
Tak zatím Hamiltonovi s Nelsonem pomalu putují z Vídně přes Brno a Prahu do Drážďan. Všude si prohlížejí památky a kostely. V Praze se ubytují v luxusním hostinci U černého lva. Pražané v čele s arcivévodou Karlem uspořádají slavnostní iluminaci města na počest dva a čtyřicátých narozenin hrdiny od Nilu.
Na pomezí Rakouské říše a Saského království zatím běží závod s časem. Saský kurfiřt je rozhodnut zapůjčit Nelsonovi svoji slavnostní gondolu ale obává se, že by nemohl hostům zaručit bezpečnost a plnou ochranu proti atentátu Francouzů proti Nelsonovi. Pověří tedy Jana Josefa Thun-Hohensteina z Děčína sehnat a vystrojit loď pro důstojnou přepravu vzácných hostů dolů po Labi. Tak už začátkem září stojí před Děčínským pánem jeden z jeho nejlepších štajermanů a hauptrů, Heinz Ehrlich.
"Máme takovou loď, která by se dala upravit pro tu službu?" Ptá se pán. Heinz se zamyslí a po chvilce odpoví. "Ne pane takovou nemáme a přestavba by se nestihla. Ale šiferna ve Volšinkách u Ústí právě dostavuje tříraumový ovocňák, o nosnosti pěti tisíc centnýřů. Už je spuštěný na vodu a dodělávají na něm kryty. Kdyby se některé tabule krytů nad prostředním raumem nahradily okny a do raumu se spustilo schodiště, dalo by se z něho rychle upravit příjemné bydlení pro panstvo. Zároveň by se krajní raumy daly naložit ovocem aby se člun dal lépe řídit a nebylo podezřelé, že pluje po proudu prázdný.
"Dobře," kývl pán hlavou, "přestavbu zařídím, to nech na mně, ale místo ovoce nechej naložit zboží, které už čeká dole ve skladech, to bude rychlejší. Zatím vyber šest nebo osm zkušených bootsmannů a pět a dvacátého převezmete šíf na loděnici. Když tam budete dřív, bude jen dobře, aspoň loďaře přimějete k rychlejší práci. Do konce měsíce naložíte člun zbožím a pak hned zaplavete do Drážďan. Uvážete šíf někde pod mosty. Ale aby tam byla cesta pro kočár, panstvo nebude z kdoví jaké dálky chodit pěšky." "Nejlepší by to bylo v Ostra pane, u louky Ostragehege, je to jen kousek pod Marienbrücke, u levého břehu. Je tam přívoz k němuž vede dlážděná cesta. Okolo není žádná zástavba, je to nenápadné místo kde šífy často kotví. Tam si lodí a kdo do nich nasedá nikdo nevšimne. Také se odtud šífy dobře rozplouvají." Dobře tedy, nejdéle pátého ať jste v Drážďanech připraveni! Dobré by bylo, kdybys v té době dokázal v Drážďanech shromáždit ještě několik šífů a vyrazili jste odtamtud v konvoji s tebou jako hauptrem. Ale to už nechám na tobě. Koho povezete neříkej ani svým lodníkům. Tak běž! Zařiď to!"
Tak Heinz šel a zařídil to. Pátého října kotvily u Ostragehege dvě cíly a tři ovocňáky. Ten největší, zřejmě úplně nový, měl už dokonce nad kormidelním vrátkem přístřešek a v podpalubí malou kajutku se stolkem na lodní doklady a uzounkým lůžkem pro štajermanna. U jeho bortu byly zatím přivázané čtyři štíhlé hauptrovské pramice plně vybavené sondýrkami a silnými olšovými či vrbovými pruty na sázení štekrů. Na žádné z nich nechyběla ani bedýnka se zásobami a s nářadím potřebným pro značení plavební dráhy. Byl to všední obrázek nad kterým se již dlouhá léta nikdo nepozastavil.

Devátého října přinesl posel zprávu, že panstvo ráno nastoupí na loď. Ještě toho dne vypluly značkovací lodice pod vedením Waltra Hülleho, Heinzova odchovance, zkontrolovat případně nově přeznačkovat plavební dráhu řekou pro připravený konvoj.

Kam dál