Duben 2012

Kormidelníci.

29. dubna 2012 v 10:19 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Dva bratři-kormidelníci.

To jsme vám takhle jednou pluli ze Štětína. V kartonech plzeňského, které jsme koupili v Magdeburgu na Kulturáku, pro pohoštění celníků nám ještě pár lahvinek zbývalo. Hranice a celní kontroly byly bez úhony za námi, večer na spadnutí, koukali jsme, kam si lehneme. Volba padla na kotviště v Eberswalde, pár metrů od překladiště štěrkopísků. Ještě jsme nebyli ani pořádně vyvázaní a na nábřeží postávali dva dědulové. Jen jsme vysunuli lávku, přišli na loď na kus řeči a s prosbou. Tu si však fikaně nechali až skoro na konec návštěvy. Kousek za námi stál vyvázaný malý člun finovské míry, který jim patřil. Byli to dva bratři-kormidelníci, oba něco málo přes osmdesát let staří. Málem jsme spadli pod stůl, když to z nich vypadlo. Pozvali jsme je do kajuty, uspořené pivo se jako kouzlem objevilo na stole a dali debatu. Samozřejmě, byli jsme zvědaví na staré šífácké časy a praktiky. Vždyť dvacáté století teprve nedávno překročilo svoji půli, dědové se tedy plavili už ve století devatenáctém. Taky že ano, začínali v osmdesátých letech u táty jako třináctiletí plavčíci. Táta měl podobný člun, jako mají teď oni a plavil se převážně po průplavech kolem Berlína. Na Labe zajížděl málo kdy. Vyprávěli, co se natahali tátova člunu na šmajslajně, aby se ušetřily vlečné poplatky, pro parníčky Monopolu. "Nemyslete si, že jsme se mohli courat se člunem za zády, to by nás táta pěkně seřval. Parníček Monopolu, který měl šedesát koní a osm člunů v závěsu, byl jenom o malounko rychlejší než my, skoro jsme mu stačili. Plavba to byla pomalá, kormidelník v závěsu za Monopolem u vesnice vyvezl lodičkou manželku, ta ve vesnickém krámku v klidu nakoupila, pohodlnou chůzí vlek dohonila a kormidelník si ji v pohodě přivezl zpátky na člun." U táty vydrželi až do první světové války. Dlouho před válkou se oba oženili, jak jinak, s dcerkami odchovanými a vyrostlými na lodích. Složili kormidelnické zkoušky a samozřejmě narodila se jim drobotina. Když začala válka, jejich kluci už jezdili jako plavčíci, na parníkách na Labi. Protože jim už bylo přes čtyřicet, jedna velká labská plavba je vyreklamovala a jako nepostradatelní pro státní hospodářství u ní jezdili jako kormidelníci. Po válce tam ještě pár let zůstali, ale ve třicátých letech viděli, že táta už opravdu zestárnul a na práci na člunu už přestává stačit. Vrátili se tedy domů, starý člun prodali a nechali si postavit nový. " Je to ten který stojí kousek za vámi" řekli nám "a moc by nám pomohlo, kdyby, jste nás ráno, ty čtyři kilometry popotáhli, přeci jen už nemáme takovou páru, jako když jsme jako plavčíci tahali tátu". Ani jsme se jich radši neptali, jak dopadli jejich synové za druhé světové války a kam se poděli jejich manželky. Noc už pokročila, na ráno jsme to domluvili na šestou. Každý z nich dostal ještě lahvinku plzeňského sebou. Dívali jsme se za nimi a tiše jim záviděli. Člun je jejich, nikdo je nemůže vyhodit ani propustit a tak dožijí svůj život činorodě na milované plavbě. Ráno jsme je zapřáhli, jen tak na provaz a ty čtyři kilometry zmizely v půl hodince za námi. Odhodili jsme je a už nikdy jsme je neuviděli. Ale potkáme se s nimi. Určitě se s nimi potkáme na věčné řece, a když nebudeme na stejném místě kotvit, aspoň si zamáváme. Jestli však na stejném místě zakotvíme, musejí mi svoje další osudy dovyprávět. Jsem totiž strašně zvědavej.

Plavčík.

29. dubna 2012 v 10:07 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Plavčík.

Po prašné cestě táhnoucí se od nádraží šel plavčík. Přes rameno námořnický pytel, který mu podle jeho pokynů, ušil vesnický sedlář z poctivé plachtoviny. V pytli měl výbavu pro práci na lodi. Dvě pracovní bundy, normální a teplou, dvoje kalhoty z čertí kůže s mostem padacím, něco prádla, holiny, bagančata a dřeváky a pytel byl plnej. Však byl taky pěkně těžkej. V ruce svíral ještě kufřík a v něm výslužku od maminky, kterou dávají maminky svým Honzům na cestu do světa. Bytelná vesnická vánočka, třebaže bylo jaro, pár řízků a lahvička malinovky. " Aspoň prvních pár dnů bude kluk nevděčná na mámu vzpomínat", říkala si máma a k vánočce přidala hrst korespondenčních lístků se svoji adresou a krátkým sdělením: "Mám se dobře, nic nepotřebuju. Jenda". Znala to už od loňska, že kluk nenapíše a nenapíše. "Aspoň jednou za čtrnáct dní koukej jeden koresponďák hodit do schránky, jinak si mě nepřej", nabádala Honzíka. Ten by ji v tu chvíli slíbil třeba hory i s horákama, jen aby už byl na cestě na svou loď a na plavbu na ní. Cesta se táhla do dálky a jakoby neměla konce. Aprílové jarní sluníčko ji už stačilo vysušit a každý plavčíkův krok zvedl malý obláček prachu. Po chvíli chůze se u cesty objevil patník, který jako by zval: "polož si na mně ten pytel, odpočiň si". Sotva se plavčík rozhodl, že si přeci jen trochu odpočine, sluníčko se schovalo za mrakem. "Zatracené aprílové počasí" pomyslel si plavčík, hodil pytel znovu na rameno a pokračoval v cestě. Konečně cesta zamířila mezi domy, pak už se objevil azil lodníků stojících v přístavu, Cinkova hospoda a proti ní odbočka cesty do přístavu. Chuť stavit se u Cinků na svačinku si nechal zajít, doufal, že si tam později se svou posádkou zajde na oběd. Radši tedy odměřoval poslední stovky metrů do přístavu k vysoké přístavní hrázi. Pod ní kotvila jeho loď, krasavice, na které už přes rok jezdil, kterou si zamiloval.
Když po skončení zimního ročníku plavecké školy čekal doma na povolání na plavidlo, bylo jeho velkým přáním, dostat se zpátky na svou loď. To se ovšem málokterému plavčíkovi podařilo. Byl proto šťastný, jako blecha, když už za týden po skončení kurzu, přišel telegram: "Nástup 7. 4. Přístav Mělník. ML Dagmar". Na jeho zavolání "Haló Dagmar, je tu někdo"? Vyšel z příďové kajuty kormidelník, a povídá: "No to je dost Honzíku, že jsi tady, hoď mi dolů ten pytel". Bez pytle, jen s kufříkem v ruce, sešplhat po strmém žebříku v hrázi na loď, bylo pro plavčíka hračkou.
Došel se ohlásit kapitánovi. "Budeš tady letos mít víc odpovědné odbornější práce, první lodník Karel složil kormidelnické zkoušky a odešel. Místo něho přišel pomocný lodník, který ještě neumí po lodi ani pořádně chodit. Odborné práce budou tedy na tobě. Zvládneš to Honzíku"? Zeptal se ho kapitán. Honzík pokýval hlavou a kapitán mu řekl. "No tak se jdi převléknout, jedeme do Kostelce nakládat cukr". Sotva zapnul poslední knoflík na mostě padacím, svých pracovních kalhot, naskočili motory, a začal první pracovní den plavčíka třetím rokem na jeho vysněné lodi. Odvázali a stočili lana, vypluli z přístavu a zamířili proti proudu na malé Labe. Hadík, Obříství, Lobkovice a Kostelec, čtyři plavební komory, kde Honzík zabrzdil a zastavil s citem loď, proto, že prázdná ML Dagmar nechce couvat. Byla to první práce, kterou dříve vždycky dělal pan Karel, ale kterou by pomocný lodník nezvládl. Však se taky Honzík hrdostí a štěstím nadýmal, když ho kapitán pochválil. Sotva v Kostelci vyvázali loď pod nakládací pásy a odkryli ji, přišla parta nakladačů a do konce druhé směny byla polovina nákladu v lodi. Skončila směna, přikryli loď a tak po zimní přestávce, určené pro vstřebávání teorie skončil plavčíkův první pracovní den na lodi. Všechno bylo v pořádku, nic zvláštního se nepřihodilo. Ale nebyl všem dnům konec, neboť šedivá je teorie, zato věčně zelený je strom života a romantika s dobrodružstvím čekají za obzorem.

Opili kapitána.

29. dubna 2012 v 9:22 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Opili ho.

Tahle Třiasedma už měla něco za sebou, také to na ni bylo vidět. Přesto však poctivě sloužila svým pánům dál a brázdila Labe skoro jako za mlada. Jednou se ale stalo, co se stát musilo. Při plavbě proti proudu za malé vody, nedlouho před zastavením plavby, zlehka šoupla nádním o dno řeky. Banální nehoda, kterou by nová nebo aspoň zánovní loď přestála bez úhony, měla pro naši Třiasedmu skoro fatální dohru. Jeden z jejich zkorodovaných plechů povolil a do lodi se začala hrnout voda. Díky tomu, že lekáž byla jen malá a posádka vycvičená a sehraná, nedošlo k větším škodám. Lekáž se podařilo utěsnit dřív, než voda stačila poškodit nebo zničit náklad kakaových bobů. S provizorním utěsněním doplula loď na překladiště v Děčíně, kde byla přednostně vyložena.
Kapitán, známý puntičkář a zatvrzelý abstinent, na plavbě něco jako bílá vrána, si musel protrpět sezení před havarijní komisí. Ta se po důkladném prošetření případu shodla na tom, že ze strany kapitána nedošlo k žádnému nautickému zavinění. Souhra příčin, rychle padající voda, krátký termín a stáří lodě, vykonaly své dílo. "Tak mládenci zajeďte si domů, vyměnit prádlo, za dva, tři dny rozhodne technika, kam zaplaveme na loděnici do opravy. Pošlu vám telegram, tak buďte doma připraveni". Oznámil kapitán své posádce, hned jak vykládka skončila. "Zdenku, ty tady se mnou zůstaneš" obrátil se kapitán na strojníka, "budeme spolu hlídat tu provizorní záplatu, aby to něco neprovedlo".
Nebyl to problém, oba byli z Děčína a tak místo aby šli domů, přišli jejich rodiny za nimi na loď. Manželky sice trošku brumlaly, ale pro děti to bylo vítané a dobrodružné zpestření života. Běhat po lodi, spát na lodi, komupak se to v dětství povede? Za dva dny mělo technické oddělení jasno. "Žádná loděnice v Čechách nemá volnou kapacitu, pojedete na loděnici v Akenu" sdělil technik kapitánovi. Oddělení lodních posádek poslalo telegramy, posádka se slétla na plavidlo, honem ještě trochu nákupu a jelo se. Za pár dní byli v Akenu. Na strojníka a kapitána už tam čekal technik a na loď vozíky lodního výtahu. Za dvě hodinky byla loď na suchu. Technik s lodním mistrem, strojníkem i kapitánem prohlédly vzniklé škody a dohodly postup opravy. Bylo nutno vyměnit nejenom poškozenou plotnu, ale i několik dalších, už značně zkorodovaných. Zkušeným borcům Akenské loděnice oprava trvala necelý týden, který posádka lodi využila k odrezování a nátěrům pod ponorové části plavidla kam jinak samozřejmě nebyl přístup. Ve dne všichni drželi v rukou škrabky a štětce a činili se.
Zato večer to byla jiná. Bylo nutno projít postupně celou řadu hospůdek, kam se dostali za plavby jen sporadicky. Vždyť v Akenu lidi z lodí vždycky rádi viděli. V každém domě tam bydlili jeden, dva vysloužilí šífáci, z nichž mnozí jezdívali u české plavby. Žen a dětí, jejichž tátové, manželé či bratři se plavili na lodích, bylo tehdy v Akenu nepočítaně. A tak v každé hospůdce bylo s kým si povídat. V řeči, lana se trhala a sochory praskaly, každý jako lev zachránil kdysi svoje plavidlo před katastrofální havárií. A tak si všichni večer co večer, po dobré večeři v hospůdce s holbičkou piva v ruce užívali dobrou pohodu. Všichni, až na kapitána. Jak už víme, hospůdky neměl rád a pivo mu nevonělo.
Přece ale jednou udělal vyjímku. Oprava úspěšně skončila, loď byla zpátky na vodě, ráno byl odjezd do nakládky. To se musí oslavit a musíme se s Aknem rozloučit. Los padl na přívoznickou hospůdku nedaleko loděnice. Kapitán se nechal přemluvit na večeři, jedno pivo a trochu toho vzpomínání. Hezky se sedělo, hezky se vzpomínalo. Nejzajímavější historky měl a vypravoval kapitán. Chlapi dali hlavy dohromady a shodly se, že je nutno něco podniknout aby jim kapitán předčasně neutek. Když si kapitán po pivu objednal sodovku, zaběhl strojník za servírkou a poručil: "Do každé sodovky panáka vodky". Chudák kapitán nic nepoznal, jen zjistil, že se mu nějak motá hlava. "To pivo bylo nějaké silné" pomyslil si v duchu a objednal si další sodovku. Ten večer si jich objednal ještě pět.
Těch krásných historek co si od něho ten večer posádky vyslechla. Mládenci skoro nevěřili svým uším co všechno ten suchý patron a přísný kapitán zažil a prožil a jaké krásné historky které už upadly v zapomnění, si on stále pamatuje. Když večer skončil, nechali ho ty prevíti, aby si ty vodky, které oni objednali, on sám zaplatil. Na loď se vrátili všichni společně dlouho po půl noci. Libovali si, jaký to byl příjemný povedený večer. Chtěli si ho párkrát zopakovat, ale už se jim to nikdy nepodařilo.
Zato ráno. To bylo pro chudáka kapitána kalné. Po zdvižení kotev si postěžoval kormidelníkovi: "Ta večeře včera U přívozu byla nějaká zkažená, člověče, mě je zle, ještě teď". Po chvíli však přinesl strojník do kormidelny misku silné česnečky, společně s kormidelníkem ji kapitánovy vnutily a opravdu zabrala. Udělalo se mu líp a odpoledne už ho ani hlava nebolela. Že byl tenkrát pěkně namazanej, se náš zapřísáhlý abstinent dověděl od kamaráda strojníka až na setkání důchodců po letech. Jen členové jeho bývalé posádky, když se někdy ve dvou sešli u dobrého moku po dobré večeři, neopomněli si postesknout, jaká je to škoda, že tolik pěkných historek si jejich bývalý kapitán odnese tam na tu věčnou řeku.

Kormidelníkovi šlo o nervy.

29. dubna 2012 v 8:57 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Kormidelníkovi šlo o nervy.

Jsou věci a práce mezi nebem a zemí které jsou nebo se zdají být těžké, obtížné a namáhavé, ale jak praví stará řemeslnická moudrost "když se to umí, tak je to sranda". Právě takové je i plavecké řemeslo. Tam kde u ostatních řemesel říká pan mistr učňovi "nekoukej se kde co lítá a dávej pozor, co děláš", tam říká kormidelník či loďmistr plavčíkovi "pořád při jakékoli práci, měj oči na štopkách, dávej stále pozor kolem sebe, aby tě něco nesrazilo do vody nebo nezranilo". Prostě, na lodích je práce těžká a nebezpečná. Platilo to o lodích starých, platí to i o lodích nových a moderních a nic na tom nezměnila spousta bezpečnostních předpisů, které během let postupně a pracně sesmolili úředníci plavebních úřadů. Kdo se na lodi neumí pohybovat, nebo je jen chvilku nepozorný, zahrává si se zdravím nejen svým ale i svých kamarádů. Proto vždycky bylo na plavbě zvykem, že plavčík, nebo nováček byl zařazován do zkušené posádky, kde nad ním ostatní, prvních pár cest, drželi ochrannou ruku.
Bolka, kapitána lodi, která v Děčíně byla na revizní opravě, ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak, když si ho zavolal inspektor do kanceláře. "Bolku na člunu devítistovce nám onemocněl kormidelník, člun má terminovaný náklad do Štětína. Stojí na odpalovačce i s motorákem, který na něho čeká. Všechny doklady jsou vyřízené a teď už se čeká jen na tebe. Nikoho jiného tu na vystřídání nemám. Uděláš to pro mě"? Samozřejmě, že to Bolek udělal. Nerad, ale udělal. Už za dvě hodinky ho s pár svršky a nejnutnějším nákupem odvezla barkasa na devítistovku. Na nějaké dlouhé řeči nebyl čas, tak jen rychlá kontrola dokladů a kotevních navijáků a kapitán motoráku dal pokyn k odplutí. Odvázali všechna lana kromě posledního, vytáhli kotvy, motorák se na nich otočil, zahoukal, Bolek křiknul "zahoď to" a pak už jen nevěřícně koukal, jak lodník Václav odvázal poslední lano, a zahodil ho do Labe. Zároveň přístavní kormidelník odhodil lano, z přístavního pultru, do řeky, jako obvykle. "Ježíš Marjá cos to udělal" zařval Bolek od kormidla, od kterého při odplouvacím manévru nemohl utéct. Lodník nehnul ani brvou a odpověděl "no vždyť jste křiknul: Zahoď to". Bolek jen nevěřícně zakroutil hlavou. "Tak a skoro nové lano je v" dál to radši ani nedomyslel.
Když po zakotvení ve Hřensku čekali na celní kontrolu, zavolal si své dva členy posádky k sobě. "Tak s pravdou ven" řekl jim "jak dlouho už jezdíte"? "Já jsem pomocný lodník a udělal jsem teprve jednu cestu pro sůl" vylezlo ze staršího. "No a co ty"? Obrátil se Bolek na mladšího. Ten se nešťastně podrbal na hlavě a strachy se skrčil, jak se bál, aby ho Bolek nevypakoval. "Já jsem prosím plavčík třetím rokem a tohle je moje první cesta". "No nazdar" pomyslel si Bolek, "zatracenej inspektor, určitě o tom věděl". No ale co naplat, při tom krkolomném termínu nemohlo být o výměně aspoň jednoho člena posádky ani řeči. "To bude vykutálená cesta, to přijdu o všechny nervy" brumlal si Bolek pod fousy. A taky že ano. Malér stíhal malér. Tu spadla za jízdy zadní kotva do vody, protože ji lodník zapomněl zajistit na navijáku šnaprem. Než se ji podařilo vytáhnout, skákala po kamenitém dně tak až vyskakovala z vody a velké štěstí bylo, že ji neutrhli. Jindy se jim podařilo urazit o most vlajkový stožárek, protože když na ně kormidelník zazvonil, vyběhli od oběda a oba se ho utíkali dozadu, zeptat co chce, místo aby jeden z nich stožárek sklopil. Než pochopili, co na ně z plna hrdla křičí, zapraskalo to a bylo po stožárku. Celou cestu pak už uvazovali jízdní vlajku na sondýrku. Tak to šlo pořád dál. Bolek musel mít stále oči na štopkách a hlídat co chlapi neudělali nebo co udělali špatně. Dávat pozor aby loď nepřišla k úhoně a hlavně aby tu svoji posádku dovezl tam i zpátky vcelku a zdravou. Pořádně ani nejedl, kormidlo skoro nepustil z ruky, o tom, že by si uvařil za jízdy trošku teplého jídla, nemohlo být ani řeči. Vcelku v pořádku, sice bez vlajkového stožárku, připluly do Magdeburku. Jen kapitán, tedy zastupující kormidelník měl trochu otřesené nervy a jeho posádka měla dost otřesené sebevědomí. Z Magdeburku, kde přibraly druhý člun, pokračovala devítistovka jako druhá délka. Když v Niegrip zabočili na průplavy vodních cest Marky, probíhala plavba dost v pohodě. První větší malér nastal za komorou v Lehnitz, kde při kotvení na noc bylo třeba rozpojit vlek. Václavovi se podařilo vypustit celé skoro nové vlečné lano do průplavu, zatím co plavčíkovi Jendovi se nepodařilo včas zabrzdit vržené zadní kotvy, tak že výprostná lana vyběhla z navijáků a loď se zastavila, až když s rachotem vyběhly celé délky upevněných kotevních řetězů. Bolek nadával, že i piráti by se červenali.
Nezbylo než provizorně uvázat člun k pilotám, vzít přívěsný člunek, do člunku kotvu hledačku a jet hledat utopené lano. Jenda se ve člunku ukázal jako šikovný pomocník, zato Venda chudák spíš překážel. Než lano našli, vytahali do lodičky, a převezli na příď člunu, bylo už po půl noci. Teď už je čekalo jen za řetězy vytáhnout obě kotvy a potom pořádně vyvázat člun na piloty. Tuhle robotu, s touhle posádkou, odhadoval Bolek tak na dvě, tři hodinky. Moc se nemýlil, šli na kutě ve čtyři hodiny k ránu. Před šestou zahoukal motorák budíček, sestavil se vlek a pokračovalo se v cestě. "Tak doufám, že nic horšího už mě s tímhle spolkem nepotká" utěšoval se Bolek v duchu, "snad už mám tu smůlu za sebou". Že se šeredně spletl, poznal už po poledni. Do cesty se vleku postavilo lodní zdvihadlo Niederfinov, které proplavuje jen po jednom plavidle. Vlečným člunům při proplavování pomáhaly dvě barkasy. Jedna pomáhala do zdvihadla člun zasunout, druhá ho vytáhla ze zdvihadla ven. Smůlu měla ta druhá, docela maličká barkasa se stařičkým kapitánem. Zapřáhl člun jako obvykle, vytáhl člun z vany jako vždycky, otočil barkasu a zavolal jako pokaždé "ABHAKEN". Nic se nedělo. Kapitán barkasy křičel jako pominutý "abhaken, abhaken" ale to už rozjetá devítistovka znovu napnula vlečné lano otočené barkasy, barkasa se postavila na zadní, zajela pod hladinu a pod hladinou do bahna pod devítistovku kterou tím zastavila. Ze břehu, asi ze vzdálenosti patnácti, dvacíti metrů na to nevěřícně hleděl kapitán vleku. Obsluha velínu zdvihadla, nevěřící svým očím volala policii, hasiče a sanitku. Zpod přídě člunu se vyvalily bubliny a pak se hladina uklidnila. Bolek ze zoufalství přetáhl přívěsný člunek ze zádě na příď a začal háčkem šátrat pod hladinou, i když každému bylo jasné, že tak dlouho pod vodou nikdo nemůže vydržet. Stal se ale zázrak. Náhle vyskočila na hladinu olejnička a hned po ní vyplaval děda kapitán, který ty hrozné chvíle přežil ve vzduchové kapse potopené a převrácené barkasy.
Bolek měl v tu ránu sílu lva. " Drap dědu pod paždí a vyrval ho do člunku. Honem s ním do postele, naházejte na něj peřiny a vařte mu čaj" volal ze břehu velitel vleku. Děda jako by mu rozuměl, křičel německy: "Na loď ne, na loď ne, já na loď nechci". Ale to už na břeh dojížděla sanitka a tak ho Bolek odvezl ke břehu, kde si ho převzali saniťáci, a odsvištěli s ním, do nemocnice. Ten den už se dál nejelo. Z Magdeburku přijeli zástupci podniku. Psaly se policejní protokoly. Bylo třeba stáhnout člun, s barkasy, označit potopenou barkasu plováky a uvolnit tak aspoň provizorně plavební dráhu.
Všichni, od policistů po Bolka se Vendy ptali: "Proč jsi, člověče neodhodil to lano, když na tebe velitel barkasy křičel abhaken"? No a co na to Venda? Vysvětlil to lapidárně. "Nevěděl jsem, co to znamená, co po mě chce, protože na Labi na mě vždycky volali - šmajz ab- a tak jsem čekal, až to taky zavolá a najednou už bylo pozdě". K tomu nebylo co dodat. Policisté to zaprotokolovali, Všichni protokoly podepsali a teprve až po čase, když všechna svědectví byla přehledně seřazena, zabývala se s tím i podniková havarijní komise. Zjistilo se, že hlavní vinu nese chudák děda. Měl vlečné lano se dvěma oky, třeba že barkasa neměla sklopný hák, ale jen pevný. Ale to už je jiná historie. Po příjezdu do Štětína požádal Bolek o jiného lodníka a taky ho na zpáteční cestu dostal. Byl to zkušený borec, na kterého bylo spolehnutí, schopný Bolka vystřídat i u kormidla. Na zpáteční cestě při projíždění lodním zdvihadlem Niederfinov, volali z velína, na novou, barkasu: "Na tyhle si dej majzla, potopili a skoro utopili tvého předchůdce." Když se Bolek s devítistovkou vrátil do Děčína, jeho motorová loď byla po revizi. Vyrazil tedy spolu se svou osvědčenou posádkou, za obzory, vstříc novým zážitkům. Copak dělají naši hrdinové dnes? Bolek má už skoro za sebou, hvězdnou lodní kariéru. Velel stále modernějším lodím. Dnes velí mohutné osobní lodi, s kterou brázdí vodní cesty Evropy. Na Labe zavítá málokdy, pro Labe je jeho loď přeci jen příliš velká. Do jeho posádky patří, vedle nautické posádky, celá plejáda kuchařů, číšníků, pokojských a dalších členů. Ti musí ohlídat, ubytovat a nakrmit velké množství stále se měnících turistů, ze všech koutů světa. To všecko ohlídat, zvládnout a dál bezpečně vést svoji loď, to dá nějakou fušku.
Bolek však dodnes tvrdí, že nejvíc nervů ho stála ta nešťastná cesta s devítistovkou. Ani plavčík Jenda se na plavbě neztratil. Postupně nasbíral zkušenosti, prošel úspěšně celou řadou zkoušek a dnes velí obří kontejnerové lodi na Rýně. Moderní kormidelna této lodi si nezadá s kokpitem dopravního letadla. Jenom Václav na plavbě žádnou karieru neudělal. Po odchodu ze člunu ho přidělili na silnou nákladní motorovou loď, aby se ve zkušené posádce něčemu přiučil. Hned při druhé cestě s touto lodí se mu stal další malér. Doplouvali do Ústí do starého přístavu už za tmy a kapitán potřeboval posvítit na ohlaví vjezdu do přístavu. "Posviť mi na hlavu" zavolal. Venda nemeškal, ani vteřinu. Nasměroval reflektor do kormidelny a rozsvítil ho. Posvítil kapitánovi na hlavu. Kapitánův řev byl slyšet až na Větruši. Jak se úplně oslepený, dostal bez karambolu, k přístavní hrázi v přístavu, kapitánovi ještě mnoho let už v důchodu, vrtalo hlavou. Hned druhý den ráno pochodoval Venda s lodním pytlem na podnikové oddělení lodních posádek. Víc už jsem o něm neslyšel. Možná jezdil dál už bez karambolů na dalších lodích, nebo už dál svoje štěstí na vodě nepokoušel a vrátil se pokorně na suchou zem. Kdopak ví?

Minulost je prevít.

23. dubna 2012 v 16:57 | Brabouk.

Minulost je prevít.
Že je minulost přilnavá a urputně se nás drží poznal každý z nás už jako školáček. Kdo si vysloužil hned od začátku pověst třídního šaška a přihloplého rošťáka, tomu později učitelé jen velmi neradi vsolili do notýsku lepší známky a pro dvojku, či dokonce jedničku, toho musil umět o hodně víc, než od začátku často se hlásící, hodný a pilný žáček. Tak to jde dál celým životem, kdo si třeba i nevinně, v mládí vyslouží pověst lenocha, toho šéf v práci později nepovýší a nepovýší, i kdyby se třeba přetrh. Právě přikrášlení své minulosti používají podvodníci k našemu oklamání a mnozí z nás jim proto snadno naletí, protože jsme zvyklí své bližní posuzovat podle jejich činů a chování v minulosti. Minulost je zkrátka prevít a zbavit se ji je takřka nemožné. Přestěhujeme se do jiného města, radujeme se jak jsme na svou minulost vyzráli a ona nás dohoní a odhalí, právě v tom nejméně vhodném okamžiku. Dbejme o svou přítomnost, ať máme pěknou minulost a těšme se na krásnou budoucnost, která na nás, s kapičkou štěstí, čeká už zítra, hned za rohem.

Světlo Tvých očí.

21. dubna 2012 v 15:52 | Brabouk.
Miluji světlo, když rodí se den a šero ustupuje, právě tak jako jeho poslední pablesky na hladině řeky když den se loučí a noc přichází. Světlo je celý život můj přítel, můj kamarád, který mi práci i život usnadňuje, já vám tmu nemám rád. Věřte mi, nad řeky hladinou je světlo nekrásnější, ať už to bledé měsíční, když za úplňku září, či teplé, zlatavé, kterým slunce ve dne řeku zkrápí. Miluji světlo, když z lampy přes rameno se mnou stránky knihy hladí, či když v podvečeru z obrazovky do očí mi září. Ta záře však, ten světla jas, ty všechny krásy světa co ve světle tu vidím, by pohasly bez záře Tvých očí. Miluji světlo, světlo Tvých očí, vede mně životem, dovedlo mě až sem svou září, sem na práh stáří. Celý život miluji světlo Tvých očí.

Jak řekli, tak udělali.

21. dubna 2012 v 14:34 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Jak řekli tak udělali.

Nad řekou se válela ranní pára, jako by se rozhodovala, má se ze mě stát mlha nebo se rozplynu? Starý kapitán, starý pomalu, jako jeho loď si vsadil na tu druhou možnost a vyhrál. Nedlouho po vytažení kotvy podzimní sluníčko rozjasnilo krásný den a jen hutná rosa ještě chvíli připomínala ranní hrozbu. Mlha ten nepřítel říční plavby číslo jedna se dnes neprosadil a všechno bylo v pohodě. Starý nákladní parník "Berounka" si spokojeně bufal proti proudu s nákladem surové gumy. Už pomalu dosluhoval právě tak jako jeho kapitán. Vypadalo to, že spolu táhnou poslední sezónu. Však už toho spolu něco navozily a samé fajnové náklady, které vyžadovaly rychlou přepravu, kterou by pomalejší čluny nezvládly. "Někdy i noc jsme nastavili, aby se stihnul krátký termín", táhlo kapitánovi hlavou. "Ale dnes je krásně, dny jsou dlouhé, to kus cesty urazíme", pomyslil si. Celá posádka byla v pilné práci. Udržet starý parník v pořádku a čistý dá zabrat. Strojník, pan mistr pulíroval stroj i strojovnu jako každý den a při tom přemýšlel, kam mu vystačí zásoby uhlí, kde budou musit zauhlovat. Zato oba topiči si s tím hlavu nelámali. Hlavně, že udrželi tlak páry a topeniště s kotlem v pořádku, ostatní pracovní starosti nechávali koňovi, mistrovi a kapitánovi, protože měli svých vlastních starostí dost. Starší se plavil poslední cestu před důchodem a nedovedl si představit život bez rán a večerů nad řekou a bez bublání vody za bortem kajuty při nočním klidu, zatím co mladší dnem i nocí přemýšlel, co mu přibylo do kolébky a zdali jsou doma všichni zdrávi. Pro kormidelníka, už postaršího pána, kterého si nikdo z posádky neuměl představit bez čibuku v koutku úst, bylo vedení parníku řekou už čirou rutinou. Projel řeku s různými plavidly už tolikrát, že už se to ani nesnažil počítat. Tak v klidu při plavbě přemítal o tom, kdy asi dostane vlastní loď a stane se kapitánem. Plavbou šli řeči, že se budou stavět motorové lodě. Nebylo by špatné, jedné z nich velet, těšil se v duchu kormidelník. I lodníci Karel s Vráťou, kluci před vojnou měli svoje starosti, o kterých by si starší členové posádky pomysleli "vaše starosti a Rotchildovi peníze, chtěl bych mít". "Hele Vráťo" povídá Karel při mytí paluby "děláme poslední cestu před vojnou, hodilo by se opatřit si nějaký suvenýr". "Už jsem o tom taky přemýšlel, ale zatím mě nic nenapadlo" prohodil Vráťa a spláchnul vydrbaný díl paluby. "No uvidíme, snad se něco naskytne" pomyslili si oba a pokračovali v mytí paluby. A taky, že jo. Uhlí vystačilo jen do Akenu a už za hustého šera zamířila "Berounka" do přístavu zauhlovat. "Než budeme hotovy, bude hluboká noc, dnes už dál nepojedeme" rozhodl kapitán. Noc byla už opravdu pokročilá, když naši milí lodníci vyrazily do města, hledat suvenýr. "Dnes ho musíme najít, máme poslední příležitost". Pátrání začalo v "Hafenschenku" pokračovalo radničním sklípkem, hospůdkou u přívozu a potom už mládenci ztratili přehled. Ráno je probudil řev topičů ve společné kajutě. "Co to tady je" nadával děda Venda, který musel jít zvednout páru a nemohl se dostat z kajuty. Dveře blokovala skoro dvoumetrová kláda a na ní metrová dřevěná socha lodníka, která normálně zdobila vchod do zahradní restaurace "Bei Elbeschiffer". "Ježíš Marjá, to je náš suvenýr" hlesnul Karel " já nevím, jak se sem dostal, pamatuju se jenom, jak jsme ho nesli přes lávku". Vráťa ten si nepamatoval vůbec nic. Společnými silami kládu posunuli a brblající děda Venda šel zvedat páru. "Než se vrátím ať je ten krám venku, nebo bude zle" pohrozil klukům, lodníkům. To už se taky vyhrabal z peřin druhý topič, pan Václav, chvíli kluky pozoroval, jak se se suvenýrem hmoždějí, pak už to nevydržel a začal jim pomáhat dostat ten krám z kajuty. No nešlo to. Než se nadáli, kapitán zahoukal, kluci vyběhli na palubu, odvázali loď a "Berounka" vyrazila polykat další kilometry cestou proti proudu a další sousta uhlí, kterými ji štědře krmili naši dva topiči, děda Venda a pan Václav. Děda Venda kudy chodil, tudy nadával. Za chvíli o maléru věděli i kapitán s kormidelníkem a na střídačku byli oba kajutu mužstva omrknout. Bylo to tak. Ostění nikde neodřené, topiči se v noci ani neprobudili, ta hrůza nejde z kajuty ven a ty kluci pitomí si nic nepamatujou. Těsně před hraniční kontrolou kapitán nekompromisně rozhodl. "Kládu rozřezat, naházet do Labe, dřevěného "Elbeschiffra" strčit do péku, kde bude čekat, až se znovu zastavíme v Akenu, tam se potom vrátí na své místo". Lodníci přišli o suvenýr, ale od té doby věřili a celá posádka "Berounky" s nimi, že jsou věci mezi nebem a zemí na které je rozum krátký. Ale stejně. Řekli, že seženou suvenýr? Řekli. Sehnali a přinesli si suvenýr? Sehnali a přinesli. Jak řekli, tak udělali.