Jak řekli, tak udělali.

21. dubna 2012 v 14:34 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Jak řekli tak udělali.

Nad řekou se válela ranní pára, jako by se rozhodovala, má se ze mě stát mlha nebo se rozplynu? Starý kapitán, starý pomalu, jako jeho loď si vsadil na tu druhou možnost a vyhrál. Nedlouho po vytažení kotvy podzimní sluníčko rozjasnilo krásný den a jen hutná rosa ještě chvíli připomínala ranní hrozbu. Mlha ten nepřítel říční plavby číslo jedna se dnes neprosadil a všechno bylo v pohodě. Starý nákladní parník "Berounka" si spokojeně bufal proti proudu s nákladem surové gumy. Už pomalu dosluhoval právě tak jako jeho kapitán. Vypadalo to, že spolu táhnou poslední sezónu. Však už toho spolu něco navozily a samé fajnové náklady, které vyžadovaly rychlou přepravu, kterou by pomalejší čluny nezvládly. "Někdy i noc jsme nastavili, aby se stihnul krátký termín", táhlo kapitánovi hlavou. "Ale dnes je krásně, dny jsou dlouhé, to kus cesty urazíme", pomyslil si. Celá posádka byla v pilné práci. Udržet starý parník v pořádku a čistý dá zabrat. Strojník, pan mistr pulíroval stroj i strojovnu jako každý den a při tom přemýšlel, kam mu vystačí zásoby uhlí, kde budou musit zauhlovat. Zato oba topiči si s tím hlavu nelámali. Hlavně, že udrželi tlak páry a topeniště s kotlem v pořádku, ostatní pracovní starosti nechávali koňovi, mistrovi a kapitánovi, protože měli svých vlastních starostí dost. Starší se plavil poslední cestu před důchodem a nedovedl si představit život bez rán a večerů nad řekou a bez bublání vody za bortem kajuty při nočním klidu, zatím co mladší dnem i nocí přemýšlel, co mu přibylo do kolébky a zdali jsou doma všichni zdrávi. Pro kormidelníka, už postaršího pána, kterého si nikdo z posádky neuměl představit bez čibuku v koutku úst, bylo vedení parníku řekou už čirou rutinou. Projel řeku s různými plavidly už tolikrát, že už se to ani nesnažil počítat. Tak v klidu při plavbě přemítal o tom, kdy asi dostane vlastní loď a stane se kapitánem. Plavbou šli řeči, že se budou stavět motorové lodě. Nebylo by špatné, jedné z nich velet, těšil se v duchu kormidelník. I lodníci Karel s Vráťou, kluci před vojnou měli svoje starosti, o kterých by si starší členové posádky pomysleli "vaše starosti a Rotchildovi peníze, chtěl bych mít". "Hele Vráťo" povídá Karel při mytí paluby "děláme poslední cestu před vojnou, hodilo by se opatřit si nějaký suvenýr". "Už jsem o tom taky přemýšlel, ale zatím mě nic nenapadlo" prohodil Vráťa a spláchnul vydrbaný díl paluby. "No uvidíme, snad se něco naskytne" pomyslili si oba a pokračovali v mytí paluby. A taky, že jo. Uhlí vystačilo jen do Akenu a už za hustého šera zamířila "Berounka" do přístavu zauhlovat. "Než budeme hotovy, bude hluboká noc, dnes už dál nepojedeme" rozhodl kapitán. Noc byla už opravdu pokročilá, když naši milí lodníci vyrazily do města, hledat suvenýr. "Dnes ho musíme najít, máme poslední příležitost". Pátrání začalo v "Hafenschenku" pokračovalo radničním sklípkem, hospůdkou u přívozu a potom už mládenci ztratili přehled. Ráno je probudil řev topičů ve společné kajutě. "Co to tady je" nadával děda Venda, který musel jít zvednout páru a nemohl se dostat z kajuty. Dveře blokovala skoro dvoumetrová kláda a na ní metrová dřevěná socha lodníka, která normálně zdobila vchod do zahradní restaurace "Bei Elbeschiffer". "Ježíš Marjá, to je náš suvenýr" hlesnul Karel " já nevím, jak se sem dostal, pamatuju se jenom, jak jsme ho nesli přes lávku". Vráťa ten si nepamatoval vůbec nic. Společnými silami kládu posunuli a brblající děda Venda šel zvedat páru. "Než se vrátím ať je ten krám venku, nebo bude zle" pohrozil klukům, lodníkům. To už se taky vyhrabal z peřin druhý topič, pan Václav, chvíli kluky pozoroval, jak se se suvenýrem hmoždějí, pak už to nevydržel a začal jim pomáhat dostat ten krám z kajuty. No nešlo to. Než se nadáli, kapitán zahoukal, kluci vyběhli na palubu, odvázali loď a "Berounka" vyrazila polykat další kilometry cestou proti proudu a další sousta uhlí, kterými ji štědře krmili naši dva topiči, děda Venda a pan Václav. Děda Venda kudy chodil, tudy nadával. Za chvíli o maléru věděli i kapitán s kormidelníkem a na střídačku byli oba kajutu mužstva omrknout. Bylo to tak. Ostění nikde neodřené, topiči se v noci ani neprobudili, ta hrůza nejde z kajuty ven a ty kluci pitomí si nic nepamatujou. Těsně před hraniční kontrolou kapitán nekompromisně rozhodl. "Kládu rozřezat, naházet do Labe, dřevěného "Elbeschiffra" strčit do péku, kde bude čekat, až se znovu zastavíme v Akenu, tam se potom vrátí na své místo". Lodníci přišli o suvenýr, ale od té doby věřili a celá posádka "Berounky" s nimi, že jsou věci mezi nebem a zemí na které je rozum krátký. Ale stejně. Řekli, že seženou suvenýr? Řekli. Sehnali a přinesli si suvenýr? Sehnali a přinesli. Jak řekli, tak udělali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama