Kormidelníci.

29. dubna 2012 v 10:19 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Dva bratři-kormidelníci.

To jsme vám takhle jednou pluli ze Štětína. V kartonech plzeňského, které jsme koupili v Magdeburgu na Kulturáku, pro pohoštění celníků nám ještě pár lahvinek zbývalo. Hranice a celní kontroly byly bez úhony za námi, večer na spadnutí, koukali jsme, kam si lehneme. Volba padla na kotviště v Eberswalde, pár metrů od překladiště štěrkopísků. Ještě jsme nebyli ani pořádně vyvázaní a na nábřeží postávali dva dědulové. Jen jsme vysunuli lávku, přišli na loď na kus řeči a s prosbou. Tu si však fikaně nechali až skoro na konec návštěvy. Kousek za námi stál vyvázaný malý člun finovské míry, který jim patřil. Byli to dva bratři-kormidelníci, oba něco málo přes osmdesát let staří. Málem jsme spadli pod stůl, když to z nich vypadlo. Pozvali jsme je do kajuty, uspořené pivo se jako kouzlem objevilo na stole a dali debatu. Samozřejmě, byli jsme zvědaví na staré šífácké časy a praktiky. Vždyť dvacáté století teprve nedávno překročilo svoji půli, dědové se tedy plavili už ve století devatenáctém. Taky že ano, začínali v osmdesátých letech u táty jako třináctiletí plavčíci. Táta měl podobný člun, jako mají teď oni a plavil se převážně po průplavech kolem Berlína. Na Labe zajížděl málo kdy. Vyprávěli, co se natahali tátova člunu na šmajslajně, aby se ušetřily vlečné poplatky, pro parníčky Monopolu. "Nemyslete si, že jsme se mohli courat se člunem za zády, to by nás táta pěkně seřval. Parníček Monopolu, který měl šedesát koní a osm člunů v závěsu, byl jenom o malounko rychlejší než my, skoro jsme mu stačili. Plavba to byla pomalá, kormidelník v závěsu za Monopolem u vesnice vyvezl lodičkou manželku, ta ve vesnickém krámku v klidu nakoupila, pohodlnou chůzí vlek dohonila a kormidelník si ji v pohodě přivezl zpátky na člun." U táty vydrželi až do první světové války. Dlouho před válkou se oba oženili, jak jinak, s dcerkami odchovanými a vyrostlými na lodích. Složili kormidelnické zkoušky a samozřejmě narodila se jim drobotina. Když začala válka, jejich kluci už jezdili jako plavčíci, na parníkách na Labi. Protože jim už bylo přes čtyřicet, jedna velká labská plavba je vyreklamovala a jako nepostradatelní pro státní hospodářství u ní jezdili jako kormidelníci. Po válce tam ještě pár let zůstali, ale ve třicátých letech viděli, že táta už opravdu zestárnul a na práci na člunu už přestává stačit. Vrátili se tedy domů, starý člun prodali a nechali si postavit nový. " Je to ten který stojí kousek za vámi" řekli nám "a moc by nám pomohlo, kdyby, jste nás ráno, ty čtyři kilometry popotáhli, přeci jen už nemáme takovou páru, jako když jsme jako plavčíci tahali tátu". Ani jsme se jich radši neptali, jak dopadli jejich synové za druhé světové války a kam se poděli jejich manželky. Noc už pokročila, na ráno jsme to domluvili na šestou. Každý z nich dostal ještě lahvinku plzeňského sebou. Dívali jsme se za nimi a tiše jim záviděli. Člun je jejich, nikdo je nemůže vyhodit ani propustit a tak dožijí svůj život činorodě na milované plavbě. Ráno jsme je zapřáhli, jen tak na provaz a ty čtyři kilometry zmizely v půl hodince za námi. Odhodili jsme je a už nikdy jsme je neuviděli. Ale potkáme se s nimi. Určitě se s nimi potkáme na věčné řece, a když nebudeme na stejném místě kotvit, aspoň si zamáváme. Jestli však na stejném místě zakotvíme, musejí mi svoje další osudy dovyprávět. Jsem totiž strašně zvědavej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama