Kormidelníkovi šlo o nervy.

29. dubna 2012 v 8:57 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Kormidelníkovi šlo o nervy.

Jsou věci a práce mezi nebem a zemí které jsou nebo se zdají být těžké, obtížné a namáhavé, ale jak praví stará řemeslnická moudrost "když se to umí, tak je to sranda". Právě takové je i plavecké řemeslo. Tam kde u ostatních řemesel říká pan mistr učňovi "nekoukej se kde co lítá a dávej pozor, co děláš", tam říká kormidelník či loďmistr plavčíkovi "pořád při jakékoli práci, měj oči na štopkách, dávej stále pozor kolem sebe, aby tě něco nesrazilo do vody nebo nezranilo". Prostě, na lodích je práce těžká a nebezpečná. Platilo to o lodích starých, platí to i o lodích nových a moderních a nic na tom nezměnila spousta bezpečnostních předpisů, které během let postupně a pracně sesmolili úředníci plavebních úřadů. Kdo se na lodi neumí pohybovat, nebo je jen chvilku nepozorný, zahrává si se zdravím nejen svým ale i svých kamarádů. Proto vždycky bylo na plavbě zvykem, že plavčík, nebo nováček byl zařazován do zkušené posádky, kde nad ním ostatní, prvních pár cest, drželi ochrannou ruku.
Bolka, kapitána lodi, která v Děčíně byla na revizní opravě, ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak, když si ho zavolal inspektor do kanceláře. "Bolku na člunu devítistovce nám onemocněl kormidelník, člun má terminovaný náklad do Štětína. Stojí na odpalovačce i s motorákem, který na něho čeká. Všechny doklady jsou vyřízené a teď už se čeká jen na tebe. Nikoho jiného tu na vystřídání nemám. Uděláš to pro mě"? Samozřejmě, že to Bolek udělal. Nerad, ale udělal. Už za dvě hodinky ho s pár svršky a nejnutnějším nákupem odvezla barkasa na devítistovku. Na nějaké dlouhé řeči nebyl čas, tak jen rychlá kontrola dokladů a kotevních navijáků a kapitán motoráku dal pokyn k odplutí. Odvázali všechna lana kromě posledního, vytáhli kotvy, motorák se na nich otočil, zahoukal, Bolek křiknul "zahoď to" a pak už jen nevěřícně koukal, jak lodník Václav odvázal poslední lano, a zahodil ho do Labe. Zároveň přístavní kormidelník odhodil lano, z přístavního pultru, do řeky, jako obvykle. "Ježíš Marjá cos to udělal" zařval Bolek od kormidla, od kterého při odplouvacím manévru nemohl utéct. Lodník nehnul ani brvou a odpověděl "no vždyť jste křiknul: Zahoď to". Bolek jen nevěřícně zakroutil hlavou. "Tak a skoro nové lano je v" dál to radši ani nedomyslel.
Když po zakotvení ve Hřensku čekali na celní kontrolu, zavolal si své dva členy posádky k sobě. "Tak s pravdou ven" řekl jim "jak dlouho už jezdíte"? "Já jsem pomocný lodník a udělal jsem teprve jednu cestu pro sůl" vylezlo ze staršího. "No a co ty"? Obrátil se Bolek na mladšího. Ten se nešťastně podrbal na hlavě a strachy se skrčil, jak se bál, aby ho Bolek nevypakoval. "Já jsem prosím plavčík třetím rokem a tohle je moje první cesta". "No nazdar" pomyslel si Bolek, "zatracenej inspektor, určitě o tom věděl". No ale co naplat, při tom krkolomném termínu nemohlo být o výměně aspoň jednoho člena posádky ani řeči. "To bude vykutálená cesta, to přijdu o všechny nervy" brumlal si Bolek pod fousy. A taky že ano. Malér stíhal malér. Tu spadla za jízdy zadní kotva do vody, protože ji lodník zapomněl zajistit na navijáku šnaprem. Než se ji podařilo vytáhnout, skákala po kamenitém dně tak až vyskakovala z vody a velké štěstí bylo, že ji neutrhli. Jindy se jim podařilo urazit o most vlajkový stožárek, protože když na ně kormidelník zazvonil, vyběhli od oběda a oba se ho utíkali dozadu, zeptat co chce, místo aby jeden z nich stožárek sklopil. Než pochopili, co na ně z plna hrdla křičí, zapraskalo to a bylo po stožárku. Celou cestu pak už uvazovali jízdní vlajku na sondýrku. Tak to šlo pořád dál. Bolek musel mít stále oči na štopkách a hlídat co chlapi neudělali nebo co udělali špatně. Dávat pozor aby loď nepřišla k úhoně a hlavně aby tu svoji posádku dovezl tam i zpátky vcelku a zdravou. Pořádně ani nejedl, kormidlo skoro nepustil z ruky, o tom, že by si uvařil za jízdy trošku teplého jídla, nemohlo být ani řeči. Vcelku v pořádku, sice bez vlajkového stožárku, připluly do Magdeburku. Jen kapitán, tedy zastupující kormidelník měl trochu otřesené nervy a jeho posádka měla dost otřesené sebevědomí. Z Magdeburku, kde přibraly druhý člun, pokračovala devítistovka jako druhá délka. Když v Niegrip zabočili na průplavy vodních cest Marky, probíhala plavba dost v pohodě. První větší malér nastal za komorou v Lehnitz, kde při kotvení na noc bylo třeba rozpojit vlek. Václavovi se podařilo vypustit celé skoro nové vlečné lano do průplavu, zatím co plavčíkovi Jendovi se nepodařilo včas zabrzdit vržené zadní kotvy, tak že výprostná lana vyběhla z navijáků a loď se zastavila, až když s rachotem vyběhly celé délky upevněných kotevních řetězů. Bolek nadával, že i piráti by se červenali.
Nezbylo než provizorně uvázat člun k pilotám, vzít přívěsný člunek, do člunku kotvu hledačku a jet hledat utopené lano. Jenda se ve člunku ukázal jako šikovný pomocník, zato Venda chudák spíš překážel. Než lano našli, vytahali do lodičky, a převezli na příď člunu, bylo už po půl noci. Teď už je čekalo jen za řetězy vytáhnout obě kotvy a potom pořádně vyvázat člun na piloty. Tuhle robotu, s touhle posádkou, odhadoval Bolek tak na dvě, tři hodinky. Moc se nemýlil, šli na kutě ve čtyři hodiny k ránu. Před šestou zahoukal motorák budíček, sestavil se vlek a pokračovalo se v cestě. "Tak doufám, že nic horšího už mě s tímhle spolkem nepotká" utěšoval se Bolek v duchu, "snad už mám tu smůlu za sebou". Že se šeredně spletl, poznal už po poledni. Do cesty se vleku postavilo lodní zdvihadlo Niederfinov, které proplavuje jen po jednom plavidle. Vlečným člunům při proplavování pomáhaly dvě barkasy. Jedna pomáhala do zdvihadla člun zasunout, druhá ho vytáhla ze zdvihadla ven. Smůlu měla ta druhá, docela maličká barkasa se stařičkým kapitánem. Zapřáhl člun jako obvykle, vytáhl člun z vany jako vždycky, otočil barkasu a zavolal jako pokaždé "ABHAKEN". Nic se nedělo. Kapitán barkasy křičel jako pominutý "abhaken, abhaken" ale to už rozjetá devítistovka znovu napnula vlečné lano otočené barkasy, barkasa se postavila na zadní, zajela pod hladinu a pod hladinou do bahna pod devítistovku kterou tím zastavila. Ze břehu, asi ze vzdálenosti patnácti, dvacíti metrů na to nevěřícně hleděl kapitán vleku. Obsluha velínu zdvihadla, nevěřící svým očím volala policii, hasiče a sanitku. Zpod přídě člunu se vyvalily bubliny a pak se hladina uklidnila. Bolek ze zoufalství přetáhl přívěsný člunek ze zádě na příď a začal háčkem šátrat pod hladinou, i když každému bylo jasné, že tak dlouho pod vodou nikdo nemůže vydržet. Stal se ale zázrak. Náhle vyskočila na hladinu olejnička a hned po ní vyplaval děda kapitán, který ty hrozné chvíle přežil ve vzduchové kapse potopené a převrácené barkasy.
Bolek měl v tu ránu sílu lva. " Drap dědu pod paždí a vyrval ho do člunku. Honem s ním do postele, naházejte na něj peřiny a vařte mu čaj" volal ze břehu velitel vleku. Děda jako by mu rozuměl, křičel německy: "Na loď ne, na loď ne, já na loď nechci". Ale to už na břeh dojížděla sanitka a tak ho Bolek odvezl ke břehu, kde si ho převzali saniťáci, a odsvištěli s ním, do nemocnice. Ten den už se dál nejelo. Z Magdeburku přijeli zástupci podniku. Psaly se policejní protokoly. Bylo třeba stáhnout člun, s barkasy, označit potopenou barkasu plováky a uvolnit tak aspoň provizorně plavební dráhu.
Všichni, od policistů po Bolka se Vendy ptali: "Proč jsi, člověče neodhodil to lano, když na tebe velitel barkasy křičel abhaken"? No a co na to Venda? Vysvětlil to lapidárně. "Nevěděl jsem, co to znamená, co po mě chce, protože na Labi na mě vždycky volali - šmajz ab- a tak jsem čekal, až to taky zavolá a najednou už bylo pozdě". K tomu nebylo co dodat. Policisté to zaprotokolovali, Všichni protokoly podepsali a teprve až po čase, když všechna svědectví byla přehledně seřazena, zabývala se s tím i podniková havarijní komise. Zjistilo se, že hlavní vinu nese chudák děda. Měl vlečné lano se dvěma oky, třeba že barkasa neměla sklopný hák, ale jen pevný. Ale to už je jiná historie. Po příjezdu do Štětína požádal Bolek o jiného lodníka a taky ho na zpáteční cestu dostal. Byl to zkušený borec, na kterého bylo spolehnutí, schopný Bolka vystřídat i u kormidla. Na zpáteční cestě při projíždění lodním zdvihadlem Niederfinov, volali z velína, na novou, barkasu: "Na tyhle si dej majzla, potopili a skoro utopili tvého předchůdce." Když se Bolek s devítistovkou vrátil do Děčína, jeho motorová loď byla po revizi. Vyrazil tedy spolu se svou osvědčenou posádkou, za obzory, vstříc novým zážitkům. Copak dělají naši hrdinové dnes? Bolek má už skoro za sebou, hvězdnou lodní kariéru. Velel stále modernějším lodím. Dnes velí mohutné osobní lodi, s kterou brázdí vodní cesty Evropy. Na Labe zavítá málokdy, pro Labe je jeho loď přeci jen příliš velká. Do jeho posádky patří, vedle nautické posádky, celá plejáda kuchařů, číšníků, pokojských a dalších členů. Ti musí ohlídat, ubytovat a nakrmit velké množství stále se měnících turistů, ze všech koutů světa. To všecko ohlídat, zvládnout a dál bezpečně vést svoji loď, to dá nějakou fušku.
Bolek však dodnes tvrdí, že nejvíc nervů ho stála ta nešťastná cesta s devítistovkou. Ani plavčík Jenda se na plavbě neztratil. Postupně nasbíral zkušenosti, prošel úspěšně celou řadou zkoušek a dnes velí obří kontejnerové lodi na Rýně. Moderní kormidelna této lodi si nezadá s kokpitem dopravního letadla. Jenom Václav na plavbě žádnou karieru neudělal. Po odchodu ze člunu ho přidělili na silnou nákladní motorovou loď, aby se ve zkušené posádce něčemu přiučil. Hned při druhé cestě s touto lodí se mu stal další malér. Doplouvali do Ústí do starého přístavu už za tmy a kapitán potřeboval posvítit na ohlaví vjezdu do přístavu. "Posviť mi na hlavu" zavolal. Venda nemeškal, ani vteřinu. Nasměroval reflektor do kormidelny a rozsvítil ho. Posvítil kapitánovi na hlavu. Kapitánův řev byl slyšet až na Větruši. Jak se úplně oslepený, dostal bez karambolu, k přístavní hrázi v přístavu, kapitánovi ještě mnoho let už v důchodu, vrtalo hlavou. Hned druhý den ráno pochodoval Venda s lodním pytlem na podnikové oddělení lodních posádek. Víc už jsem o něm neslyšel. Možná jezdil dál už bez karambolů na dalších lodích, nebo už dál svoje štěstí na vodě nepokoušel a vrátil se pokorně na suchou zem. Kdopak ví?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama