Květen 2012

Řeka času.

29. května 2012 v 13:53 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Řeka času plyne stále dál a dál. Nese sebou všechno, živé i neživé, všechno sebou unáší do moře zapomnění. Jen málo lidí či věcí nějaký čas tomu proudu vzdoruje, ty pak v tom proudu stojí jako útesy vzdorující toku času. O věcech hmotných se tady zmiňovat nebudu. Zmíním ale několik velikánů, tvůrců statků nehmotných.
Abů Alí Ibn Sína u nás známý jako Avicena nám zůstává v paměti jako jeden ze základních pilířů lékařského umění, staří páni Archimédes a Pythágoras ještě dlouhé věky zůstanou ve vědomí lidstva, díky učitelům počtů. Dlouhá léta vzdoroval toku času i pan Ludolf se svoji větou které se dnes už říká věta Pí. Mnoho a mnoho osob významných a vynikajících pomáhají chránit před zapomněním svými díly malíři, sochaři,spisovatelé a badatelé historici. I oni však posléze upadají v zapomnění. My obyčejní lidé se někdy pokoušíme čas procesu zapomínání alespoň trošičku pozdržet svými vzpomínkami.Někdy více, někdy méně povedenými.
Dovolím si i já učinit několik takových pokusů. Jsem starý pán, starý říční kapitán, rád vzpomínám na časy kdy jsem vedl lodě po evropských vodních cestách. Tenkrát ještě nebyly lodě tak moderní a vybavené tak jako dnes, proto na nich také byly o hodně větší posádky. Nebyla elektrika, o ledničkách nebo radiu se nám ani nezdálo, zato když se podařilo padla někde u vesnice nebo ve městě, měl hostinský vyděláno. Deset lidí z parníku a jednou tolik z vlečných člunů a byl lokál plný. Večeřelo se, vyhládlí lodníci spořádali i dvě porce, povídalo se, co se kde událo, vyprahlá hrdla se svlažovala a než jsme se nadáli udeřila zavírací hodina. Pan vrchní nás s úsměvem nad tučnými dýšky zinkasoval a rozešli jsme se na svá plavidla. Ráno, po vytažení kotev, opět zůstávaly kilometry vodní hladiny za námi. Většinu večerů se ovšem kotvilo v lukách, po spartánské večeři se šlo na kutě.
V padesátých letech nabraly odbory dech a začaly prosazovat před tím nebývalé služby pro zaměstnance. Zřizovaly se podnikové školky, kuchyně, knihovny, i lékařské ordinace. Ani Labská plavba nechtěla zůstat pozadu i přes to že její pracovníci byli roztroušení přes půl Evropy a stále v pohybu. Vedení Plavby svolalo pár kapitánů, dali hlavy dohromady a věci se daly do pohybu.
Na parníky se zavedla elektrika, nakoupily se lednice a přijali kuchaři. Na každý parník jeden. Byl konec s guláši z konzerv a s chleby se sádlem k večeři. V Hamburku zakotvila Kulturní loď a v Magdeburgu byly postaveny nové kanceláře s Kulturním domem. Kuchyň s českým kuchařem, Plzeňské pivo za Marku, promítání českých filmů vždy když se tam sjelo pár lodí, bylo samozřejmostí.
Byly tam i netradiční knihovny. Spíše bychom mohli říci, měnírny knih. Kolik knih lodník přinesl tolik jiných si mohl odnést. Tak knihy kolovaly mezi plavidly i mezi kulturáky. Obzvlášť za tmavých zimních večerů a mlhavých rán byla po knihách velká poptávka. Čas od času byly knihovničky doplněny o knižní novinky, z knihkupectví v Děčíně. Samozřejmě i mezi plavci se knižní novinky toulaly. Mnozí z nich pověřily některého člena své rodiny, pravidelným absolvováním čtvrtečních front před knihkupectvím. Tak se i na lodích daly najít a nacházely zajímavé a poutavé tituly.
Řeka času je ale neúprosná. To všechno je dnes to tam.
Zmizely parníky i se svými posádkami a kuchaři, zmizely vlečné čluny, zmizela v nenávratnu Kulturní loď z Hamburku, právě tak jako Kulturní dům na nábřeží v Magdeburku. Jen pár vzpomínek a fotografií mezi pamětníky zbylo. Ještě jen maličkou chviličku a zmizí i oni. Nic nezbude.
Jen moderní plavba bude se svými kapitány plout a život bude pokračovat. A ta řeka, řeka času, poteče neúprosně dál
do zapomnění.

Chudoba, co je to chudoba?

27. května 2012 v 11:46 | Brabouk. |  Připomínky z paluby.
Víme dnes, tady a teď, v naší zemi co je to chudoba? Myslím opravdová chudoba, a to už nemluvím o opravdové bídě. Až na výjimky je dnešní chudoba jen pojem relativní, nad kterým by se naši prarodiče jen shovívavě usmívaly. Samozřejmě, v porovnání s Němci, nedej bože se Švýcary nebo dokonce s našimi poslanci jsme vlastně skoro všichni chudí jako kostelní myši. Ale právě jen v tom porovnání. Pokud bychom se začali porovnávat s Indy, náhle bychom se zajisté chudě necítili.
Naše stařenka v Beskydech se chudě necítila, měli se staříčkem malou chaloupku a u chaloupky kousek políčka, no políčka, spíše taková větší zahrádka to byla. Taky kozičku měli, ve dne ji staříček chodil pást a při tom pokuřoval jahodové lístky, v noci spala kozička v předsíňce. V zimě s nimi kozička bydlila v sekničce, víc místností v chaloupce nebylo. Políčko měli staříčkové rozdělené na dvě poloviny, na té první měli brambory a na druhé hlávkové zelí. Když na podzim krouhali zelí do sudu, tak se nemylte, vrchní ovadlé listy nedostala kozička hned, ale pěkně bylo nakrouháno pro kozičku na zimu do druhého sudu. Na podzim se kozička napásla, zelíčka by teď bylo škoda a v zimě se moc šikne. Po celý rok i vodu z nádobí kozička vypila. Přes den něco málo od stolu zbylo pro voříška a kočička se o sebe postarala sama.
Tak si staříčkové žili, šetřili a chudě se necítily, vždyť měli kde hlavu složit a po celý rok si pochutnávali na brambůrkách se zelím a zapíjeli to kozím mlíčkem. Na podzim když prodali kůzlátka, bylo pro stařenku na nitě a na sůl a pro staříčka na tabáček ve sváteční dny.
Samozřejmě už bychom tak jako moji staříčkové ani nemohli ani nechtěli žít a určitě bychom to ani neuměli. Vždyť oni vlastně už tenkrát před mnoha lety praktikovali bez odpadové hospodářství, které se dnes, ovšem na vyšší úrovni začínáme znovu učit.
Když se nad tím zamyslíme, jeden každý z nás, máme se lépe než naši prarodiče, a to nejen u nás ale i u všech naších sousedů, ať už tam měli nesvobodu jako u nás, či ať tam celá ta léta vládla volná ruka trhu. Kdyby nás mohli naši prarodiče pozorovat, jistě by řekli: "Ale děti, Vám se vede dobře, zaplať Bůh, nejste chudí".
Měli i neměli by pravdu. Jistě se nám všem, až na výjimky, vede lépe než jim,ale. Celodenní lyžařská karta v zimním středisku stojí několik stovek, oběd v tamních restauracích pod stovku také nepořídíš. Mnoho rodin s dvěma nebo třemi dětmi si několik víkendových pobytů v lyžařských areálech nemůže dovolit, protože jsou chudí. Lístek do kina stojí stovku nebo i víc, mnoho důchodců si návštěvu kina nemůže dopřát, proto, že jsou chudí.
Mnoho rodičů se zřekne svých snů a přání, jen proto aby dopřáli svým dětem věci na které nemají, někdy se i zadluží aby se jejich děti necítili jako socky, neboť tlak spolužáků je neúprosný, a mládí je kruté a nezná kompromisy. Jsou takové rodiny chudé? Bohaté zajisté nejsou.
I když tedy dnešní maminky se nemusí s krvácejícím srdcem dívat jak jejich děti pláčou hlady, pro mnoho rodin by život bez existenčních starostí vypadal jinak.
Co si tedy společnost představuje pod pojmem chudoba, se v průběhu času jak vidíme mění. Proto nám naskakuje husí kůže strachem z budoucnosti, tak jak nám ji připravují naše elity. Vypadá to, že životní úroveň, začne klesat a poznáme co je to chudoba, tak jak ji znali naši prarodiče. Jestli se to stane je to jen na nás, na naši generaci. Jak jste to mohli dopustit? Budou se nás tak ptát naše děti a naši vnuci? Jako my jsme se ptali našich rodičů po sametové revoluci.
Co jim na to odpovíme?

Incest.

21. května 2012 v 16:23 | Brabouk.
Všechny kulturní formace ho zavrhují, ba přímo zakazují. Tyto zákazy oblékají do náboženských tabu nebo neslučitelnosti s kulturními zvyky společnosti. Ve skutečnosti v pozadí těchto zákazů je strach z genetických poruch ve společnosti a tím ze zániku společnosti kde incest nebyl zakázán. Ostatně víme z historie, že vládní elity keré se ze zákazu incestu vymkly a buď přímo incest praktikovaly jako například dinastie faraonů ve starém Egyptě, či vladařské rody které praktikovaly ne přímo incest ale blízké příbuzenské sňatky, jako například naši Habsburkové, či Ruští Romanovci, velmi těmito genetickými poruchami trpěly. Nemíním se teď zabývat zavržení hodnými činy incestu, porušujícími naše zákony. Přesto někdy k nechtěným skutkům incestu dochází, aniž by si toho jejich účastníci byli vědomi. Mohou to být děti jednoho otce, kterého ale nemají zapsaného v rodném listu, či sourozenci v dětství adoptovaní, jejichž skutečný původ je skryt pod úředním tajemstvím. Takové nahodilé případy nechtěného incestu jsou ovšem tak zřídkavé a vzácné, že zdravý vývoj společnosti prakticky nemohou ovlivnit. Ostatně nemusí mít důsledky vždycky jenom negativní. I třeba umělecké nadání může být v těchto případech umocněno. Nicméně nakonec musím zdůraznit, že podle zvyklostí a morálky naší společnosti, je incest čin nemorální a tudíš v naší společnosti zavržení hodný. Podle zákona tedy i trestný.

Originalita zmizela.

9. května 2012 v 15:10 | Brabouk.
Nehádejte se se mnou, ona opravdu zmizela. Když se chceme bavit o originalitě, musíme se bavit o starých dobrých časech, kdy na každé větší vesnici byl krejčí a truhlář. Panečku co oblek to originál, obvzlášť když krejčí nebyl moc šikovný a sem tam něco zvznul. Ale dneska, džíny s vydřenejma flekama a sem tam s umělou dírou patřčně roztřepenou. Jeden rok mrkváče a za rok ouzký roury a vždycky všichni, nikdo se neodlišuje, zkrátka žádný originál. Když se někdo splete a chtěl by se stát originálem narazí pěkně u svých vrstevníků a místo originálu se z něho stane ovce prašivá, a nějakej divnej s kterým nikdo nechce nic mít. Hele nejseš ty socka zeptaj se ho a víc se s ním nebavěj.
Vemte si třeba nábytek, dřív každý vesnický truhlář vyrobil kuchyň na míru, co kredenc to originál. Dnes to Ikea chrlí po milionech, každý si to doma musí sešroubovat sám, jeden kus jako druhý, kde je jaký originál? Snad jen multimilionáři si dnes dovolí nechat si udělat nábytek na míru, ale chyba lávky není to originál jsou to luxusní kusy obšlehnuté z amerického katalogu pro milionáře.
Vždyť dřív i ty rakve dělali vesničtí truhláři, co rakev to originál, podle míry neboštíka. Ale dneska, jedna rakev jako druhá, všechny z papundeklu. Originál veškerý žádný.
Dokonce už i to jídlo začínáme jíst unifikovaný a to teď vůbec nemluvím o Mac Donaldech nebo školních jídelnách kde spolehlivě zavraždí chuť na těstoviny a jiné pochutiny na mnoho let dopředu. Domů si dnes kupujeme upečené buchty i koláče, uvařené knedlíky a celou řadu dalších polotovarů které prskneme do mikrovlnky a večeře je hotová. Ta originální chuť jako od babičky se ale ne a ne dostavit i když do nás televizní reklama hustí, že ano.
No ano teď jsem na to káp. V televizní reklamě se občas objeví originální nápad v šedi stále omílaných obyčejných útoků na naše peněženky. Ale i tady originalita častým opakováním časem zmizí. Kde tedy hledat v dnešní době originalitu. Mezi boháči, mezi bezdomovci či sprejery? Nevím. Snad mezi nadanými umělci které obyčejní lidé považují trošku za cvoky by se nějaké originální výtvory a možná dokonce i myšlenky našly. Kdopak ví? Já ne. Brabouk.

Slávinka.

9. května 2012 v 13:47 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Slávinka.

"Slávinko, vstávej" zavolala maminka. "Mamí, mně se nechce" zakňourala Slávinka. Bodejť taky jo, bylo půl čtvrtý ráno, holce bylo třináct let a ještě k tomu byla neděle. "Nedá se nic dělat holka hloupá, dráha nám jede za necelou hodinku a panímáma Vlčková nás dopoledne čeká. Kmotřička Červinková to tak vyjednala". Slávinka se vymotala z peřiny, ošpláchla si oči, hodila na sebe jupku a sukni a sedla si ke stolu k snídani. Dnes bylo nedělní bílé kafíčko. Slávinka si do něho lámala chlebíček a pochutnávala si. Byla u stolu sama, žádná strkanice jako jindy.
Boženka, Zdenka i Ládík ještě spali. Však se s nimi rozloučila už včera, i raneček ji už včera maminka spakovala. "Nerada tě holka pouštím" táhlo mamince hlavou, "ale nedá se nic dělat, Boženka se učí na švadlenu a nejmladší Ládík pude za tři roky taky do učení a tak ty a Zdeňka holt musíte do služby, jinak bych to neutáhla, když táta umřel". Na zastávce nečekaly dlouho, chvilku po jejich příchodu se u Babína objevil vlak Flamendrák, kterým se vraceli flamendři z Prahy. Moc jich tam dnes nebylo a tak se Slávinka mohla uvelebit u okýnka a pozorovat co všecko vláček míjí. Však taky cestovala vlakem podruhé v životě. Minuly krásné nádraží v Poděbradech, po chvíli už jim zůstal Kolín za zády a něco po osmé už vystupovaly v Golčově Jeníkově.
Golčův Jeníkov byl malinký městys, spíš velká vesnice a tak Vlčkovo hospodářství rychle našly. Panímáma je hezky přivítala: "Jestli pak ti kmotřička nebo maminka řekly co u nás jako chůvička budeš dělat"? Zeptala se ji. Slávinka jen zakývala hlavou. Ještě se panímámy trošku styděla. "Tak pojď, já ti ukážu Vašíka, to bude teď nadlouho tvoje hlavní starost. Já mám na starosti kuchyni i dvůr, děvečka má v chlívě plno práce a ani mladšinka neví kam dřív skočit. Když si nebudeš vědět rady, zavoláš mně. Dál než v kuchyni nebo na dvoře nebudu. Teď se seznamte a já si jdu ještě promluvit s maminkou". S tím z cimřičky odešla.
Slávinka obešla kolíbku, odkud na ni koukal ani ne půlroční Vašík a pak se rozhlédla po cimřičce. V jednom koutě postel na dosáhnutí u ní dětská postýlka, almárka, malá komodka, truhlička a to bylo celé vybavení. Po chvíli se s ní maminka přišla rozloučit "buď pilná a poslušná, panímámu i děvečku poslouchej a neodmlouvej" nabádala ji ještě nakonec. Pohladila Slávinku po vlasech a byla ta tam. Tak začala pro Slávinku služba a věru byla perná, o tom by mohly vyprávět její upracované ruce.
Tři roky chůvičkou, potom tři roky mladšinkou, panímáma Vlčková s ní byla spokojená ale děvečku z ní udělat nemohla, tu už měla. Tak se musily po šesti letech rozloučit. Vašík bulil, držel Slávinku za ruku a prosil: "Neodcházej, Slávinko, zůstaň u nás". Ani Slávince nebylo lehko u srdce. Pantátovy i panímámě za všechno poděkovala, s čeledí se rozloučila, naposledy pohladila Vašíka po vláskách a šla. Přišla s uzlíčkem, odcházela s kufříčkem. Proto že peníze za službu potřebovala maminka pro rodinu tak si toho Slávinka pro sebe moc nevysloužila. Snad jen to oblečení a obutí co měla na sobě.
Když vystoupila v Poděbradech z vlaku, už na ni kmotřička Červinková čekala na nádraží. "Holka sehnala jsem ti krásnou službu. Je to kousek odtud, v Pískové Lhotě, za hodinku pěšky jsme tam. Statek jako hrad, dva páry koní, dva čeledíni, dvě děvečky a mladšinka. No a právě shánějí mladší děvečku, tak jsem tě tam dohodila" Protože služné bylo dobré a služba byla slabé dvě hodinky chůze od domova, vzala to. Pantáta Cabrnoh byl přísný hospodář, ale panímáma byla duše dobrá, tak byla Slávinka v nové službě spokojená. Všechno bylo, jak má být, celý první rok.
Pak přišel malér. Přišel s mladým Janem Cabrnochem, který se vrátil z vojny. Ti dva si padli do oka na první pohled. Jak už to v takových případech bývá, láska je sežehla plamenem. Než si toho panímáma všimla a než pantáta stačil zakročit, bylo už pozdě. Jeník dostal bičem. Slávinka musela z domu. Bohužel ale nešla už sama. Maminka zkaženou holku doma nechtěla a tak se Slávinky ujala kmotřička. Když se narodil Jeníček, pantáta ho vyplatil jednou pro vždy a už o něm nechtěl nikdy slyšet. Ale osud bývá někdy krutý. Když se mladý Cabrnoch oženil, se selskou dcerkou, narodily se jim jen dvě dcery a žádný dědic jména a statku už nepřišel.
Z Jeníčka se stal Jeník a z Jeníka Jan či Honza. U Labe se narodil, kolem Labe si hrál i chodil, učarovaly mu lodě, na Labe šel pracovat. Jednou, už jako lodník, kluk jak jedle, šel s maminkou Slávinkou po Poděbradech. Maminka pozdravila dědečka, kterého potkali: "Pozdrav pánbů pantáto". "I dejžto", odpověděl děda, kterého Jan viděl poprvé. Děda přišel blíž, vzal Jana za paži nad loktem a zeptal se: "To je Jeník, Slávinko"? "Ano pantáto". "Ježíš Maria, ten už by krásně oral" řekl starý pantáta, slzy mu kanuly z očí, otočil se a šel pryč. To bylo poprvé a naposledy, co lodník Jenda uviděl svého dědečka, zatím co tátu neuviděl nikdy. Celý život ale děkoval osudu, že ho nepřikoval k rodné hroudě, ale dovolil mu plout za obzory na milovaném Labi na lodích, které miloval.

Druhý kormidelník.

2. května 2012 v 16:21 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Stalo se, ale tak dávno, jako by se nestalo.

Bylo nadlouho po válce, po té druhé světové. Německo, které ji rozpoutalo, na ni těžce doplatilo, všude jenom ruiny, bída a hlad. Dokonce i mužů se v pokořené zemi nedostávalo. Muži na lodích, které do Německa přijížděly po mořích či po řekách byli vítání ženským pokolením jako vzácný sladký hřích. I Karel, druhý kormidelník na starém vlečném parníku, který supěl proti proudu Labe, někde nad Míšní se už těšil na své sladké pokušení, které na něho čekalo ve zničených Drážďanech. Parník byl už starý dýchavičný chlapík, který měl svá nejlepší léta už dávno za sebou a trpěl celou řadou stařeckých neduhů a vrtochů. Jeho posádka ho přesto milovala, protože každá správná lodní posádka svoji loď miluje a hýčká. Pro každého člena lodní posádky, hodného toho jména je jeho loď živá bytost, s kterou lze za jízdy klidnými podvečery i rozmlouvat a svěřovat ji svoje trampoty. A tak i staré Ústí, jak se náš šlepák jmenoval, jeho posádka, šlechtila a opečovávala, takže to byl vymydlený krasavec, i když a to musíme přiznat starý a unavený krasavec. Vlekl za sebou čtyři naložené čluny a vinou mírně stoupající řeky, jeho dva nenasytné kotle spolykaly víc uhlí než jiné plavby. Mistr Dolek usoudil, že bude nutné v Drážďanech zauhlovat, topiči se při tom podívají do koles, jestli je tam všechno v pořádku, on sám se podívá na zoubek mašině a až lodníci skončí se zauhlováním, může se vyrazit dál proti proudu, domů do Čech. Po odvěšení vleku v Drážďanech všechno probíhalo v poklidu, tak jak posádka předpokládala. Práce skončily večer a kapitán se rozhodl pokračovat v plavbě až ráno. Zatím co se celá posádka radostně šlechtila s vyhlídkou na noční vír velkoměsta, Karel už uháněl do Pischen za svojí Mariechen. Byl tak jediný, který si ten večer užil radovánek. Německo, to rozbité Německo, se po skončené válce chtělo bavit a taky se bavilo. Skoro v každé hospůdce hrál nějaký beznohý nebo jinak raněný invalida na fňuknu nebo na housličky, kampak na nás s gramofonem. A tančilo se. Stoly sražené ke stěnám ponechaly v každém lokále třeba i maličký parket a ten nebyl nikdy prázdný. Tančívaly, dáma s dámou, a když se v hospůdce objevil mužskej tak neposeděl. Harmonikář zahrál tuš, vyhlásil dámskou volenku a Marienchen měla co dělat aby si se svým Karlíkem zatančila aspoň sem tam kousek. Než se nadáli, bylo po půl noci, konec zábavy. Karel doprovodil Marienchen domů a ještě celý roztoužený se toulal k Labi. Na nábřeží nemohl uvěřit svým očím. Dvě hodiny po půl noci, čluny nikde, Ústí nikde, nikde nikdo. Prevíti, ujeli mi, táhlo Karlovi hlavou, musím za nimi nejspíš až do Wachwitz, to se pěkně projdu. Tak se na tu deseti kilometrovou štrapáci vydal. V té době tramvaje nejezdily ještě ani ve dne, taxíky byly teprve hudbou budoucnosti a tak musil po svých. Byla to cesta jako sen v horečkách. Dlouhé rovné ulice, nikde ani světélko, po obou stranách ulice krásné kované ploty, na brankách dokonce tlačítka zvonků a za předzahrádkami, rozbombardované, rozbořené vily. Tma jako v pytli, Karel chvílemi nevěděl, zdali vůbec jde správně. Za celou tu strastiplnou cestu potkal jednoho jediného člověka, který už z dálky před ním přešel na druhou stranu ulice. Když na něho Karel přes ulici promluvil s dotazem na cestu, člověk se rozběhl a běžel, dokud nezmizel ve tmě. Teprve když měl Karel vnitřní město za zády, ulevilo se mu. Po nějaké chvíli znovu uviděl svoji milovanou řeku a šlapal podle ní. Ke kotvišti ve Wachwitz přicházel před pátou ráno, právě když kapitán houkal budíček. Jen co ho lodníci převezli a převlékl se, zahoukal kapitán wind up a kotvy šly z vody. Když ranní manévr skončil a vlek byl srovnaný v proudnici, zeptal se Karel, co se večer vlastně stalo." No parník po mytí ještě ani neoschnul", povídá první lodník," tys právě odběhnul, když se přihnal, inspektor Hille, zkrátily se na člunech nějaké termíny, nebo co a že musíme ještě kus popojet". To víš, jak nám bylo. Starej houkal jako ďas, ale kdepak ti byl konec. Tak jsme nakonec popojeli bez tebe. Užil sis to aspoň? "To víš, že jo" zabručel Karel a víc se o tom nemluvilo.