Chudoba, co je to chudoba?

27. května 2012 v 11:46 | Brabouk. |  Připomínky z paluby.
Víme dnes, tady a teď, v naší zemi co je to chudoba? Myslím opravdová chudoba, a to už nemluvím o opravdové bídě. Až na výjimky je dnešní chudoba jen pojem relativní, nad kterým by se naši prarodiče jen shovívavě usmívaly. Samozřejmě, v porovnání s Němci, nedej bože se Švýcary nebo dokonce s našimi poslanci jsme vlastně skoro všichni chudí jako kostelní myši. Ale právě jen v tom porovnání. Pokud bychom se začali porovnávat s Indy, náhle bychom se zajisté chudě necítili.
Naše stařenka v Beskydech se chudě necítila, měli se staříčkem malou chaloupku a u chaloupky kousek políčka, no políčka, spíše taková větší zahrádka to byla. Taky kozičku měli, ve dne ji staříček chodil pást a při tom pokuřoval jahodové lístky, v noci spala kozička v předsíňce. V zimě s nimi kozička bydlila v sekničce, víc místností v chaloupce nebylo. Políčko měli staříčkové rozdělené na dvě poloviny, na té první měli brambory a na druhé hlávkové zelí. Když na podzim krouhali zelí do sudu, tak se nemylte, vrchní ovadlé listy nedostala kozička hned, ale pěkně bylo nakrouháno pro kozičku na zimu do druhého sudu. Na podzim se kozička napásla, zelíčka by teď bylo škoda a v zimě se moc šikne. Po celý rok i vodu z nádobí kozička vypila. Přes den něco málo od stolu zbylo pro voříška a kočička se o sebe postarala sama.
Tak si staříčkové žili, šetřili a chudě se necítily, vždyť měli kde hlavu složit a po celý rok si pochutnávali na brambůrkách se zelím a zapíjeli to kozím mlíčkem. Na podzim když prodali kůzlátka, bylo pro stařenku na nitě a na sůl a pro staříčka na tabáček ve sváteční dny.
Samozřejmě už bychom tak jako moji staříčkové ani nemohli ani nechtěli žít a určitě bychom to ani neuměli. Vždyť oni vlastně už tenkrát před mnoha lety praktikovali bez odpadové hospodářství, které se dnes, ovšem na vyšší úrovni začínáme znovu učit.
Když se nad tím zamyslíme, jeden každý z nás, máme se lépe než naši prarodiče, a to nejen u nás ale i u všech naších sousedů, ať už tam měli nesvobodu jako u nás, či ať tam celá ta léta vládla volná ruka trhu. Kdyby nás mohli naši prarodiče pozorovat, jistě by řekli: "Ale děti, Vám se vede dobře, zaplať Bůh, nejste chudí".
Měli i neměli by pravdu. Jistě se nám všem, až na výjimky, vede lépe než jim,ale. Celodenní lyžařská karta v zimním středisku stojí několik stovek, oběd v tamních restauracích pod stovku také nepořídíš. Mnoho rodin s dvěma nebo třemi dětmi si několik víkendových pobytů v lyžařských areálech nemůže dovolit, protože jsou chudí. Lístek do kina stojí stovku nebo i víc, mnoho důchodců si návštěvu kina nemůže dopřát, proto, že jsou chudí.
Mnoho rodičů se zřekne svých snů a přání, jen proto aby dopřáli svým dětem věci na které nemají, někdy se i zadluží aby se jejich děti necítili jako socky, neboť tlak spolužáků je neúprosný, a mládí je kruté a nezná kompromisy. Jsou takové rodiny chudé? Bohaté zajisté nejsou.
I když tedy dnešní maminky se nemusí s krvácejícím srdcem dívat jak jejich děti pláčou hlady, pro mnoho rodin by život bez existenčních starostí vypadal jinak.
Co si tedy společnost představuje pod pojmem chudoba, se v průběhu času jak vidíme mění. Proto nám naskakuje husí kůže strachem z budoucnosti, tak jak nám ji připravují naše elity. Vypadá to, že životní úroveň, začne klesat a poznáme co je to chudoba, tak jak ji znali naši prarodiče. Jestli se to stane je to jen na nás, na naši generaci. Jak jste to mohli dopustit? Budou se nás tak ptát naše děti a naši vnuci? Jako my jsme se ptali našich rodičů po sametové revoluci.
Co jim na to odpovíme?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Orit Zemková Lucie Orit Zemková | E-mail | 1. března 2013 v 12:28 | Reagovat

Krásné čtení, k zamyšlení. Chudoba, domnívám se, byť se může tento pojem jevit relativně, právě v očích "porovnávání" stavů a množství, či "úrovně", existuje co svět světem stojí. Jde ruku v ruce se svým protipólem, tedy blahobytem. Musím říci, že jste mě podnítil k tomu, abych se zamyslela nad tím, že tento pojem - chudoba - se jaksi z našeho pojmového aparátu za poslední "století" prakticky vytratil, ale nezmizel! To, že se nyní setkáváme s tímto pojmem a stavem věcí čím dál více, tím, že žijeme čím dál více "chudě" nám připomnělo, že i nás se to týká, nejen lidí z "třetího světa". Samozřejmě opět zde stojí ono srovnání, stále ještě máme co jíst, byť už nechodíme občas na večeři do restaurace, stále máme na placení složenky elektřiny, ale už jsme dali například přednost před plynem staré osvědčené metodě tedy kamnům a dřevu. A tak bych mohla pokračovat na konkretním žitém příkladu jedné české rodiny, tedy té naší. Avšak domnívám se, že existuje spousta lidí, kt tímto způsobem nemohou snižovat své náklady /například lidé z města, kt bydlí v panelovém domě/ a tak se mohou hůře bránit postupující chudobě, tak jak vnímána naší optikou, tedy tou středoevropskou, českou. S chudobou domnívám se dá žít, nejen přežívat, ale ty nástroje už jsme dávno zapomněli a to je ta potíž. Naši prapředci jednak neměli ono srovnání a jednak byli "zvyklí" žít v porovnání s námi mnohem skromněji. Přesto se domnívám, že je možné se této "nové době" přizpůsobit a najít si to své vlastní pojetí. Domnívám se, že má i tento stav mnoho pozitivního, byť to zní tak nějak podezřele, či dokonce rádobykrásně. Přesto, trávíme spolu mnohem více času, tím, že jedna osoba živí několik dětí a manžela, kt se pod tíhou doby nedaří nalézt práci, tím vším se poznáváme v těch náročnějších situacích a tím více poznáváme sami sebe a druhé. Je to výzva k tomu začít dělat věci lépe, poctivěji, naplno, více si vážit čehokoliv a začít chápat štěstí jinak, než dosud. Domnívám se dokonce, že tato fáze musela přijít, období blahobytu, kt bylo sice v ČR relativní a poměrně krátkodobé si vžy jak nás dějiny učí vybírá svou daň, v podobě zvratu systému, společnosti atd. Nemyslím, že bychom byli povinni přemýšlet nad tím "Co řekneme našim dětem", doba plyne a mnoho z dějů nezvrátí člověk sebevětším odhodláním, duchem, ani silou. Myslím, že je to zákonitost přírodních dějů a cyklů, tak to vidím já. Nevím, co si budete po přečtení mého příspěvku na Váši úvahu myslet, ale předesílám, že já osobně se snažím vnímat tuto dobu tak pozitivně, jak to jen jde, možná i proto, že ten "vyplakaný rybník" mám snad již za sebou a také díky tomu políčku, kt měli vaši staříčci za domkem, tak jako my a díky kt se už nemůžeme dočkat opravdového jara a hltáme každý posun počasí k možnosti připravit na políčku co jen se dá. A víte, že ani my nemáme pocit chudoby? Máme co jíst a to je důležité. Máme krásné děti a zatím zdravé ruce a snad i hlavu, co více si přát? S přáním všeho Dobrého Vám všem do současného roku  2013, s úctou Lucie Orit Zemková,pomezí Moravy a  Vysočiny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama