Druhý kormidelník.

2. května 2012 v 16:21 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Stalo se, ale tak dávno, jako by se nestalo.

Bylo nadlouho po válce, po té druhé světové. Německo, které ji rozpoutalo, na ni těžce doplatilo, všude jenom ruiny, bída a hlad. Dokonce i mužů se v pokořené zemi nedostávalo. Muži na lodích, které do Německa přijížděly po mořích či po řekách byli vítání ženským pokolením jako vzácný sladký hřích. I Karel, druhý kormidelník na starém vlečném parníku, který supěl proti proudu Labe, někde nad Míšní se už těšil na své sladké pokušení, které na něho čekalo ve zničených Drážďanech. Parník byl už starý dýchavičný chlapík, který měl svá nejlepší léta už dávno za sebou a trpěl celou řadou stařeckých neduhů a vrtochů. Jeho posádka ho přesto milovala, protože každá správná lodní posádka svoji loď miluje a hýčká. Pro každého člena lodní posádky, hodného toho jména je jeho loď živá bytost, s kterou lze za jízdy klidnými podvečery i rozmlouvat a svěřovat ji svoje trampoty. A tak i staré Ústí, jak se náš šlepák jmenoval, jeho posádka, šlechtila a opečovávala, takže to byl vymydlený krasavec, i když a to musíme přiznat starý a unavený krasavec. Vlekl za sebou čtyři naložené čluny a vinou mírně stoupající řeky, jeho dva nenasytné kotle spolykaly víc uhlí než jiné plavby. Mistr Dolek usoudil, že bude nutné v Drážďanech zauhlovat, topiči se při tom podívají do koles, jestli je tam všechno v pořádku, on sám se podívá na zoubek mašině a až lodníci skončí se zauhlováním, může se vyrazit dál proti proudu, domů do Čech. Po odvěšení vleku v Drážďanech všechno probíhalo v poklidu, tak jak posádka předpokládala. Práce skončily večer a kapitán se rozhodl pokračovat v plavbě až ráno. Zatím co se celá posádka radostně šlechtila s vyhlídkou na noční vír velkoměsta, Karel už uháněl do Pischen za svojí Mariechen. Byl tak jediný, který si ten večer užil radovánek. Německo, to rozbité Německo, se po skončené válce chtělo bavit a taky se bavilo. Skoro v každé hospůdce hrál nějaký beznohý nebo jinak raněný invalida na fňuknu nebo na housličky, kampak na nás s gramofonem. A tančilo se. Stoly sražené ke stěnám ponechaly v každém lokále třeba i maličký parket a ten nebyl nikdy prázdný. Tančívaly, dáma s dámou, a když se v hospůdce objevil mužskej tak neposeděl. Harmonikář zahrál tuš, vyhlásil dámskou volenku a Marienchen měla co dělat aby si se svým Karlíkem zatančila aspoň sem tam kousek. Než se nadáli, bylo po půl noci, konec zábavy. Karel doprovodil Marienchen domů a ještě celý roztoužený se toulal k Labi. Na nábřeží nemohl uvěřit svým očím. Dvě hodiny po půl noci, čluny nikde, Ústí nikde, nikde nikdo. Prevíti, ujeli mi, táhlo Karlovi hlavou, musím za nimi nejspíš až do Wachwitz, to se pěkně projdu. Tak se na tu deseti kilometrovou štrapáci vydal. V té době tramvaje nejezdily ještě ani ve dne, taxíky byly teprve hudbou budoucnosti a tak musil po svých. Byla to cesta jako sen v horečkách. Dlouhé rovné ulice, nikde ani světélko, po obou stranách ulice krásné kované ploty, na brankách dokonce tlačítka zvonků a za předzahrádkami, rozbombardované, rozbořené vily. Tma jako v pytli, Karel chvílemi nevěděl, zdali vůbec jde správně. Za celou tu strastiplnou cestu potkal jednoho jediného člověka, který už z dálky před ním přešel na druhou stranu ulice. Když na něho Karel přes ulici promluvil s dotazem na cestu, člověk se rozběhl a běžel, dokud nezmizel ve tmě. Teprve když měl Karel vnitřní město za zády, ulevilo se mu. Po nějaké chvíli znovu uviděl svoji milovanou řeku a šlapal podle ní. Ke kotvišti ve Wachwitz přicházel před pátou ráno, právě když kapitán houkal budíček. Jen co ho lodníci převezli a převlékl se, zahoukal kapitán wind up a kotvy šly z vody. Když ranní manévr skončil a vlek byl srovnaný v proudnici, zeptal se Karel, co se večer vlastně stalo." No parník po mytí ještě ani neoschnul", povídá první lodník," tys právě odběhnul, když se přihnal, inspektor Hille, zkrátily se na člunech nějaké termíny, nebo co a že musíme ještě kus popojet". To víš, jak nám bylo. Starej houkal jako ďas, ale kdepak ti byl konec. Tak jsme nakonec popojeli bez tebe. Užil sis to aspoň? "To víš, že jo" zabručel Karel a víc se o tom nemluvilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 2. května 2012 v 16:35 | Reagovat

Hlavně že jsi loď našel na nemusel jsi pěšky až do Poděbrad, nebo kam. :D

2 Brabouk Brabouk | 21. května 2012 v 15:18 | Reagovat

Ahoj[1]:Pavle, já vím, že jsem proti Tobě neumětel začátečník, ale jak jsi přišel na ty Poděbrady? Je tolik měst na Labi mezi nimi a Drážďanami a Ty ausgerechnet kápneš na město odkud pocházím. Moc ale děkuji žes vzpomínku přečetl a ozval se. Ahoj. Brabouk.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama