Řeka času.

29. května 2012 v 13:53 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Řeka času plyne stále dál a dál. Nese sebou všechno, živé i neživé, všechno sebou unáší do moře zapomnění. Jen málo lidí či věcí nějaký čas tomu proudu vzdoruje, ty pak v tom proudu stojí jako útesy vzdorující toku času. O věcech hmotných se tady zmiňovat nebudu. Zmíním ale několik velikánů, tvůrců statků nehmotných.
Abů Alí Ibn Sína u nás známý jako Avicena nám zůstává v paměti jako jeden ze základních pilířů lékařského umění, staří páni Archimédes a Pythágoras ještě dlouhé věky zůstanou ve vědomí lidstva, díky učitelům počtů. Dlouhá léta vzdoroval toku času i pan Ludolf se svoji větou které se dnes už říká věta Pí. Mnoho a mnoho osob významných a vynikajících pomáhají chránit před zapomněním svými díly malíři, sochaři,spisovatelé a badatelé historici. I oni však posléze upadají v zapomnění. My obyčejní lidé se někdy pokoušíme čas procesu zapomínání alespoň trošičku pozdržet svými vzpomínkami.Někdy více, někdy méně povedenými.
Dovolím si i já učinit několik takových pokusů. Jsem starý pán, starý říční kapitán, rád vzpomínám na časy kdy jsem vedl lodě po evropských vodních cestách. Tenkrát ještě nebyly lodě tak moderní a vybavené tak jako dnes, proto na nich také byly o hodně větší posádky. Nebyla elektrika, o ledničkách nebo radiu se nám ani nezdálo, zato když se podařilo padla někde u vesnice nebo ve městě, měl hostinský vyděláno. Deset lidí z parníku a jednou tolik z vlečných člunů a byl lokál plný. Večeřelo se, vyhládlí lodníci spořádali i dvě porce, povídalo se, co se kde událo, vyprahlá hrdla se svlažovala a než jsme se nadáli udeřila zavírací hodina. Pan vrchní nás s úsměvem nad tučnými dýšky zinkasoval a rozešli jsme se na svá plavidla. Ráno, po vytažení kotev, opět zůstávaly kilometry vodní hladiny za námi. Většinu večerů se ovšem kotvilo v lukách, po spartánské večeři se šlo na kutě.
V padesátých letech nabraly odbory dech a začaly prosazovat před tím nebývalé služby pro zaměstnance. Zřizovaly se podnikové školky, kuchyně, knihovny, i lékařské ordinace. Ani Labská plavba nechtěla zůstat pozadu i přes to že její pracovníci byli roztroušení přes půl Evropy a stále v pohybu. Vedení Plavby svolalo pár kapitánů, dali hlavy dohromady a věci se daly do pohybu.
Na parníky se zavedla elektrika, nakoupily se lednice a přijali kuchaři. Na každý parník jeden. Byl konec s guláši z konzerv a s chleby se sádlem k večeři. V Hamburku zakotvila Kulturní loď a v Magdeburgu byly postaveny nové kanceláře s Kulturním domem. Kuchyň s českým kuchařem, Plzeňské pivo za Marku, promítání českých filmů vždy když se tam sjelo pár lodí, bylo samozřejmostí.
Byly tam i netradiční knihovny. Spíše bychom mohli říci, měnírny knih. Kolik knih lodník přinesl tolik jiných si mohl odnést. Tak knihy kolovaly mezi plavidly i mezi kulturáky. Obzvlášť za tmavých zimních večerů a mlhavých rán byla po knihách velká poptávka. Čas od času byly knihovničky doplněny o knižní novinky, z knihkupectví v Děčíně. Samozřejmě i mezi plavci se knižní novinky toulaly. Mnozí z nich pověřily některého člena své rodiny, pravidelným absolvováním čtvrtečních front před knihkupectvím. Tak se i na lodích daly najít a nacházely zajímavé a poutavé tituly.
Řeka času je ale neúprosná. To všechno je dnes to tam.
Zmizely parníky i se svými posádkami a kuchaři, zmizely vlečné čluny, zmizela v nenávratnu Kulturní loď z Hamburku, právě tak jako Kulturní dům na nábřeží v Magdeburku. Jen pár vzpomínek a fotografií mezi pamětníky zbylo. Ještě jen maličkou chviličku a zmizí i oni. Nic nezbude.
Jen moderní plavba bude se svými kapitány plout a život bude pokračovat. A ta řeka, řeka času, poteče neúprosně dál
do zapomnění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama