Slávinka.

9. května 2012 v 13:47 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Slávinka.

"Slávinko, vstávej" zavolala maminka. "Mamí, mně se nechce" zakňourala Slávinka. Bodejť taky jo, bylo půl čtvrtý ráno, holce bylo třináct let a ještě k tomu byla neděle. "Nedá se nic dělat holka hloupá, dráha nám jede za necelou hodinku a panímáma Vlčková nás dopoledne čeká. Kmotřička Červinková to tak vyjednala". Slávinka se vymotala z peřiny, ošpláchla si oči, hodila na sebe jupku a sukni a sedla si ke stolu k snídani. Dnes bylo nedělní bílé kafíčko. Slávinka si do něho lámala chlebíček a pochutnávala si. Byla u stolu sama, žádná strkanice jako jindy.
Boženka, Zdenka i Ládík ještě spali. Však se s nimi rozloučila už včera, i raneček ji už včera maminka spakovala. "Nerada tě holka pouštím" táhlo mamince hlavou, "ale nedá se nic dělat, Boženka se učí na švadlenu a nejmladší Ládík pude za tři roky taky do učení a tak ty a Zdeňka holt musíte do služby, jinak bych to neutáhla, když táta umřel". Na zastávce nečekaly dlouho, chvilku po jejich příchodu se u Babína objevil vlak Flamendrák, kterým se vraceli flamendři z Prahy. Moc jich tam dnes nebylo a tak se Slávinka mohla uvelebit u okýnka a pozorovat co všecko vláček míjí. Však taky cestovala vlakem podruhé v životě. Minuly krásné nádraží v Poděbradech, po chvíli už jim zůstal Kolín za zády a něco po osmé už vystupovaly v Golčově Jeníkově.
Golčův Jeníkov byl malinký městys, spíš velká vesnice a tak Vlčkovo hospodářství rychle našly. Panímáma je hezky přivítala: "Jestli pak ti kmotřička nebo maminka řekly co u nás jako chůvička budeš dělat"? Zeptala se ji. Slávinka jen zakývala hlavou. Ještě se panímámy trošku styděla. "Tak pojď, já ti ukážu Vašíka, to bude teď nadlouho tvoje hlavní starost. Já mám na starosti kuchyni i dvůr, děvečka má v chlívě plno práce a ani mladšinka neví kam dřív skočit. Když si nebudeš vědět rady, zavoláš mně. Dál než v kuchyni nebo na dvoře nebudu. Teď se seznamte a já si jdu ještě promluvit s maminkou". S tím z cimřičky odešla.
Slávinka obešla kolíbku, odkud na ni koukal ani ne půlroční Vašík a pak se rozhlédla po cimřičce. V jednom koutě postel na dosáhnutí u ní dětská postýlka, almárka, malá komodka, truhlička a to bylo celé vybavení. Po chvíli se s ní maminka přišla rozloučit "buď pilná a poslušná, panímámu i děvečku poslouchej a neodmlouvej" nabádala ji ještě nakonec. Pohladila Slávinku po vlasech a byla ta tam. Tak začala pro Slávinku služba a věru byla perná, o tom by mohly vyprávět její upracované ruce.
Tři roky chůvičkou, potom tři roky mladšinkou, panímáma Vlčková s ní byla spokojená ale děvečku z ní udělat nemohla, tu už měla. Tak se musily po šesti letech rozloučit. Vašík bulil, držel Slávinku za ruku a prosil: "Neodcházej, Slávinko, zůstaň u nás". Ani Slávince nebylo lehko u srdce. Pantátovy i panímámě za všechno poděkovala, s čeledí se rozloučila, naposledy pohladila Vašíka po vláskách a šla. Přišla s uzlíčkem, odcházela s kufříčkem. Proto že peníze za službu potřebovala maminka pro rodinu tak si toho Slávinka pro sebe moc nevysloužila. Snad jen to oblečení a obutí co měla na sobě.
Když vystoupila v Poděbradech z vlaku, už na ni kmotřička Červinková čekala na nádraží. "Holka sehnala jsem ti krásnou službu. Je to kousek odtud, v Pískové Lhotě, za hodinku pěšky jsme tam. Statek jako hrad, dva páry koní, dva čeledíni, dvě děvečky a mladšinka. No a právě shánějí mladší děvečku, tak jsem tě tam dohodila" Protože služné bylo dobré a služba byla slabé dvě hodinky chůze od domova, vzala to. Pantáta Cabrnoh byl přísný hospodář, ale panímáma byla duše dobrá, tak byla Slávinka v nové službě spokojená. Všechno bylo, jak má být, celý první rok.
Pak přišel malér. Přišel s mladým Janem Cabrnochem, který se vrátil z vojny. Ti dva si padli do oka na první pohled. Jak už to v takových případech bývá, láska je sežehla plamenem. Než si toho panímáma všimla a než pantáta stačil zakročit, bylo už pozdě. Jeník dostal bičem. Slávinka musela z domu. Bohužel ale nešla už sama. Maminka zkaženou holku doma nechtěla a tak se Slávinky ujala kmotřička. Když se narodil Jeníček, pantáta ho vyplatil jednou pro vždy a už o něm nechtěl nikdy slyšet. Ale osud bývá někdy krutý. Když se mladý Cabrnoch oženil, se selskou dcerkou, narodily se jim jen dvě dcery a žádný dědic jména a statku už nepřišel.
Z Jeníčka se stal Jeník a z Jeníka Jan či Honza. U Labe se narodil, kolem Labe si hrál i chodil, učarovaly mu lodě, na Labe šel pracovat. Jednou, už jako lodník, kluk jak jedle, šel s maminkou Slávinkou po Poděbradech. Maminka pozdravila dědečka, kterého potkali: "Pozdrav pánbů pantáto". "I dejžto", odpověděl děda, kterého Jan viděl poprvé. Děda přišel blíž, vzal Jana za paži nad loktem a zeptal se: "To je Jeník, Slávinko"? "Ano pantáto". "Ježíš Maria, ten už by krásně oral" řekl starý pantáta, slzy mu kanuly z očí, otočil se a šel pryč. To bylo poprvé a naposledy, co lodník Jenda uviděl svého dědečka, zatím co tátu neuviděl nikdy. Celý život ale děkoval osudu, že ho nepřikoval k rodné hroudě, ale dovolil mu plout za obzory na milovaném Labi na lodích, které miloval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama