Červen 2012

Cestování.

19. června 2012 v 18:14 | Brabouk.
Tam za tou duhou, za modrou horou, na nás čeká celý pohádkový svět. Tam se všecko podaří, tam z másla jsou hory a u nich brambory a je tam moře píva. Doma je nuda, všechno už je stará vesta, všude známé tváře, chtělo by to změnu. Celý širý svět nás láká, dobrodružství volá. Kamarádi honem, kletr, ruksak, baťůžek, od mámy pár buchet a vyrazíme na cestu. Co na tom, že táta chtěl dát dobrou radu, jak si dávat pozor, nenatlouct si bradu. A tak poslechneme, modravých dálek volání a vyrazíme. Jaké je naše zklamání, duha ustupuje, komáři štípou, prevíti víc než doma a jako na potvoru došel repelent. Co že to táta říkal o puchýřích na patě? I ten baťůžek je čím dál těžší. Hrom do pytle, kdo to má vydržet. Dvě cesty teď leží před cestovateli. Jedna vede domů, do pohodlí, k mámě, tou se vydá, našich cestovatelů většina. Ta druhá cesta vede, stále dál a dál za obzory, za dodrodružstvím, ale taky za trampotami a někdy i do vzdáleného umírání, bez srdci milých lidí, bez přátel v cizině a sám. Za všechno, na tom širém světě, se musí platit a život často peníze nechce. Ale i ta druhá cesta, co stále dál a dál za obzory vedla, nakonec se domů stočí, ale žel, našeho cestovatele, tam už nikdo nepoznává. Proto všichni, kdo mají boty, z toulavého telete ušité, měli by vědět: "Jdi stále dál a dál, a nevracej se. Když tě cesta, do krajiny tvého mládí přivede, postůj chvíly a pak ve své pouti pokračuj, tam za tou modrou horou možná, jen možná, už konečně najdeš svoje štěstí, ale věř, že spíš to štěstí leží na cestě. Tak cestuj stále vpřed a buď šťasten". Však jsou i cesty, kde duha štěstí, leží doslova na dosah ruky. Věř mi, že to vím. Celý život takové cestě upíšeš, a celý život jsi šťastný. Řeka před tebou a loď pod nohama, chladná mlhavá rána nad řekou, zapadajícím sluncem prozářené večery. Čiré štěstí. Ale i za to se platí. Jen málokterá žena, takového dobrodruha chce a ten který ji najde, ví co je to štěstí. Cestuje si po řece a když už domov navštíví a manželka i dítě ho obejmou, má najednou tolik štěstí, že ho sám neunese. Ještě štěstí, že jsou na to tři, či čtyři a radují se s ním.

"Krása"

14. června 2012 v 12:48 | Brabouk.
Krása není jednou daná. Krása je věc abstraktní. Krása je a vzniká v očích pozorovatele. Krása jde světem ruku v ruce s ošklivostí. Co jeden stojí před krásou v tichém úžasu, druhý s ošklivostí hlavu odvrací, zatím co třetí lhostejně a bez emocí, kráčí okolo. I lidé, umělecká díla či přírodní úkazy, všeobecně považované za krásné, nechávají mnohé pozorovatele lhostejnými a naopak ve věcech považovaných za ošklivé, mnozí nacházíme skrytou krásu. Někdy je tato skrytá krása dodatečně objevena i široké veřejnosti. Svého času se tvrdilo o tehdy mladém Belmondovi: "Ten je tak ošklivej až je krásnej". To samé se tvrdívalo i o Barbře Streisandové. Každá hrdá sebevědomá žena je krásná a svou krásu si všude nosí sebou, zatím co kolem tiché, bojácné a ušlápnuté slečny či paní, třeba i s hezkou tvářičkou, projde skoro každý bez povšimnutí, tak dobře svou krásu schovala. Je i krása kterou nepoznáme na první pohled, je to krása duševní, skrytá mnohdy i pod málo vzhlednou schránkou, jak by nám mohla dosvědčit mnohá dlouholetá šťastná manželství. Je i krása nebezpečná, přivoníš a zemřeš, vdáš, či oženíš se a skončíš v blázinci, nebo jako bezdomovec. Ale i přes tato nebezpečí, nelze bez krásy žít. Oči každého z nás ji neustále hledají a také objevují, jak krásu všedního dne, tak i tu sváteční, vznešenou zřídka nalezenou. Každému z nás se občas stane, že krásu přestane vnímat, stane se z ní věc samozřejmá. Bydlíme v krásné krajině a její krásu už nevidíme, zatím co turistům vyrazí dech a vezme slova. Teprve když takový domov ztratíme, uvědomíme si o jakou krásu jsme přišli, a v našich vzpomínkách zůstane zářit jako krásný přelud, věru krásnější než byla skutečnost. Krása, jakákoli kterou naše oči objevily a uložily do vzpomínek, nám pomáhá překlenout a překonat těžkosti, trampoty a strázně, které pro nás svět, ten krásný svět, připravuje v těžkých chvílích našeho života. Važme si krásy, objevujme krásu kolem sebe, pro sebe i pro ostatní, rozšiřujte a kultivujte krásu a krásné věci ve svém okolí. I těžký život nám krása ulehčí a zkrášlí.

Pokrok nezastavíš.

14. června 2012 v 11:26 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Proto, že pokrok doby nezastavíš, i plavba na Labi se modernizovala. Podnik nakupoval nové motoráky a na rýsovacích prknech inžinýrů loděnic, už se rýsovaly tlačné soustavy, nové trendy říčních plaveb. Vlečných člunů ubývalo. Ty starší byly sešrotovány, právě tak jako přestárlé remorkéry, parní i motorové. Čluny u kterých se to ještě vyplatilo, byly na loděnicích přestavěny na motorové nákladní lodě řady M. Tak tedy jim šifři začali říkat emky. Starej Vrba, poslední inspektor v Děčíně, neboť po něm působili na stanici už jenom dispečeři, odchytil mezi jinými letitými kormidelníky i Hopkirka a poslal ho do kapitánského kurzu. Samozřejmě Hopkirk se cukal, ale neubránil se. než se rok s rokem sešel, stál na své první emce jako kapitán. První svoji samostatnou cestu, vyfasoval náklad do Štětína, kde byl naposledy jako lodník za války. Co naděláš, život není peříčko. Kapitánský patent, ještě teplý v kapse, se vydal na cestu po proudu. Copak na Labi, tam to šlo krásně, však tu trať mnohokrát proplul se svým člunem samotíží, tak že jízda motorovou emkou byla pohoda, akorát ten motor, co mu bublal za uchem, ho trochu znervozňoval. Trampota nastala na Vodních cestách Marky, což je soustava průplavů a jezer, spojujících kolem Berlína Labe s Odrou. O nějakých mapách, či pláncích si mohl nechat jenom zdát, v té době to byly přísně utajované dokumenty a tak je kapitáni nosili jen v hlavě. Hopkirk měl, ale o této trati, v hlavě zatím prázdno a tak s napětím, celou cestu očekával jaké překvapení ho čeká za nejbližším obloukem. Vzpomínal na svou mnoho let vzdálenou plavbu, kdy se plavil jako lodník na malém parníčku u kapitána Hačundy. Tenkrát se závěsem osmi člunů, také pluly do Štětína a na jezeře ve Wusterwitz je překvapila mlha, která na ně padla jako deka. Zakotvit se na tom místě nedalo, tak kapitán plul vpřed na nejpomalejší otáčky stroje. Celá posádka byla v pohotovosti, všichni měli oči na šťopkách, nejvíc lodník Hopkirk, jako hlídka na přídi. Náhle se nedaleko před parníčkem vynořila z mlhy záď člunu a jak se k ní pomalu přibližovaly, poznal Hopkirk český člun. "Kapitáne před námi jede nějaký vlek, můžeme jet za ním" zavolal na kapitána. Pak se otočil, přiložil dlaně k ústům a zařval z plných plic "Za kým jedete chlapi"? Chvilku bylo ticho. Potom se z mlhy ozvalo "no za váma ty vole, za kým jiným". Bylo po radosti. Tak tam v mlze kroužili několik hodin. Teprve po poledni mlha povolila, kapitán Hačunda, s nervy nadranc vyvedl vlek z jezera a pokračovali v plavbě. To všechno táhlo Hopkirkovi, teď už kapitánovi, hlavou plnou starostí. Štěstí ale stálo při něm, a v kombinaci s plaveckým uměním proběhla jeho první samostatná cesta přes celé Německo bez chybičky. Dojezd do Štětína to všechno pokazil. Na hranicích je nepřiměřeně zdržela celní kontrola tak, že do námořního přístavu dojížděly už za naprosté tmy. Po dávném příkladu kapitána Hačundy pluly kolem přístavníchbazénů na nejmenší otáčky s očima na šťopkách. Konečně uviděl Hopkirk přístavní bazén plný kotevních světel na uvázaných plavidlech. "Sláva" oddechl si "tam to do rána uvážu, ráno se ohlásím dispečerovi a co dál se uvidí". Jenže co dál se uvidělo hned jak se uvázali. Byli v přísně střeženém válečném námořním přístavu polského námořnictva, takže ještě v noci si celá posádka prohlédla vojenské vězení zevnitř. Trvalo tři dny, než námořníci zjistili, že nejsou špioni a s eskortou tří doprovodných vojenských plavidel, vyvedli emku k Walum Chrobreho, cíli našich lodí ve Štětíně. Velitel eskorty na rozloučenou poplácal hopkirka po zádech se slovy: "Když k nám přijedeš po druhý, zavřeme tě až zčernáš" . Prostě, první cesta na kterou se nezapomíná.