Červenec 2012

Cesty za duhou.

21. července 2012 v 11:36 | Brabouk.
Tam za tou duhou, za modrou horou, na nás čeká celý pohádkový svět. Tam se všecko podaří, tam z másla jsou hory a u nich brambory a je tam moře píva. Doma je nuda, všechno už je stará vesta, všude známé tváře, chtělo by to změnu. Celý širý svět nás láká, dobrodružství volá. Kamarádi honem, kletr, ruksak, baťůžek, od mámy pár buchet a vyrazíme na cestu. Co na tom, že táta chtěl dát dobrou radu, jak si dávat pozor, nenatlouct si bradu. A tak poslechneme, modravých dálek volání a vyrazíme. Jaké je naše zklamání, duha ustupuje, komáři štípou, prevíti víc než doma a jako na potvoru došel repelent. Co že to táta říkal o puchýřích na patě? I ten baťůžek je čím dál těžší. Hrom do pytle, kdo to má vydržet. Dvě cesty teď leží před cestovateli. Jedna vede domů, do pohodlí, k mámě, tou se vydá, našich cestovatelů většina. Ta druhá cesta vede, stále dál a dál za obzory, za dodrodružstvím, ale taky za trampotami a někdy i do vzdáleného umírání, bez srdci milých lidí, bez přátel v cizině a sám. Za všechno, na tom širém světě, se musí platit a život často peníze nechce. Ale i ta druhá cesta, co stále dál a dál za obzory vedla, nakonec se domů stočí, ale žel, našeho cestovatele, tam už nikdo nepoznává. Proto všichni, kdo mají boty, z toulavého telete ušité, měli by vědět: "Jdi stále dál a dál, a nevracej se. Když tě cesta, do krajiny tvého mládí přivede, postůj chvíly a pak ve své pouti pokračuj, tam za tou modrou horou možná, jen možná, už konečně najdeš svoje štěstí, ale věř, že spíš to štěstí leží na cestě. Tak cestuj stále vpřed a buď šťasten". Však jsou i cesty, kde duha štěstí, leží doslova na dosah ruky. Věř mi, že to vím. Celý život takové cestě upíšeš, a celý život jsi šťastný. Řeka před tebou a loď pod nohama, chladná mlhavá rána nad řekou, zapadajícím sluncem prozářené večery. Čiré štěstí. Ale i za to se platí. Jen málokterá žena, takového dobrodruha chce a ten který ji najde, ví co je to štěstí. Cestuje si po řece a když už domov navštíví a manželka i dítě ho obejmou, má najednou tolik štěstí, že ho sám neunese. Ještě štěstí, že jsou na to tři, či čtyři a radují se s ním.

Slávinka.

21. července 2012 v 11:36 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Slávinka.

"Slávinko, vstávej" zavolala maminka. "Mamí, mně se nechce" zakňourala Slávinka. Bodejť taky jo, bylo půl čtvrtý ráno, holce bylo třináct let a ještě k tomu byla neděle. "Nedá se nic dělat holka hloupá, dráha nám jede za necelou hodinku a panímáma Vlčková nás dopoledne čeká. Kmotřička Červinková to tak vyjednala". Slávinka se vymotala z peřiny, ošpláchla si oči, hodila na sebe jupku a sukni a sedla si ke stolu k snídani. Dnes bylo nedělní bílé kafíčko. Slávinka si do něho lámala chlebíček a pochutnávala si. Byla u stolu sama, žádná strkanice jako jindy.
Boženka, Zdenka i Ládík ještě spali. Však se s nimi rozloučila už včera, i raneček ji už včera maminka spakovala. "Nerada tě holka pouštím" táhlo mamince hlavou, "ale nedá se nic dělat, Boženka se učí na švadlenu a nejmladší Ládík pude za tři roky taky do učení a tak ty a Zdeňka holt musíte do služby, jinak bych to neutáhla, když táta umřel". Na zastávce nečekaly dlouho, chvilku po jejich příchodu se u Babína objevil vlak Flamendrák, kterým se vraceli flamendři z Prahy. Moc jich tam dnes nebylo a tak se Slávinka mohla uvelebit u okýnka a pozorovat co všecko vláček míjí. Však taky cestovala vlakem podruhé v životě. Minuly krásné nádraží v Poděbradech, po chvíli už jim zůstal Kolín za zády a něco po osmé už vystupovaly v Golčově Jeníkově.
Golčův Jeníkov byl malinký městys, spíš velká vesnice a tak Vlčkovo hospodářství rychle našly. Panímáma je hezky přivítala: "Jestli pak ti kmotřička nebo maminka řekly co u nás jako chůvička budeš dělat"? Zeptala se ji. Slávinka jen zakývala hlavou. Ještě se panímámy trošku styděla. "Tak pojď, já ti ukážu Vašíka, to bude teď nadlouho tvoje hlavní starost. Já mám na starosti kuchyni i dvůr, děvečka má v chlívě plno práce a ani mladšinka neví kam dřív skočit. Když si nebudeš vědět rady, zavoláš mně. Dál než v kuchyni nebo na dvoře nebudu. Teď se seznamte a já si jdu ještě promluvit s maminkou". S tím z cimřičky odešla.
Slávinka obešla kolíbku, odkud na ni koukal ani ne půlroční Vašík a pak se rozhlédla po cimřičce. V jednom koutě postel na dosáhnutí u ní dětská postýlka, almárka, malá komodka, truhlička a to bylo celé vybavení. Po chvíli se s ní maminka přišla rozloučit "buď pilná a poslušná, panímámu i děvečku poslouchej a neodmlouvej" nabádala ji ještě nakonec. Pohladila Slávinku po vlasech a byla ta tam. Tak začala pro Slávinku služba a věru byla perná, o tom by mohly vyprávět její upracované ruce.
Tři roky chůvičkou, potom tři roky mladšinkou, panímáma Vlčková s ní byla spokojená ale děvečku z ní udělat nemohla, tu už měla. Tak se musily po šesti letech rozloučit. Vašík bulil, držel Slávinku za ruku a prosil: "Neodcházej, Slávinko, zůstaň u nás". Ani Slávince nebylo lehko u srdce. Pantátovy i panímámě za všechno poděkovala, s čeledí se rozloučila, naposledy pohladila Vašíka po vláskách a šla. Přišla s uzlíčkem, odcházela s kufříčkem. Proto že peníze za službu potřebovala maminka pro rodinu tak si toho Slávinka pro sebe moc nevysloužila. Snad jen to oblečení a obutí co měla na sobě.
Když vystoupila v Poděbradech z vlaku, už na ni kmotřička Červinková čekala na nádraží. "Holka sehnala jsem ti krásnou službu. Je to kousek odtud, v Pískové Lhotě, za hodinku pěšky jsme tam. Statek jako hrad, dva páry koní, dva čeledíni, dvě děvečky a mladšinka. No a právě shánějí mladší děvečku, tak jsem tě tam dohodila" Protože služné bylo dobré a služba byla slabé dvě hodinky chůze od domova, vzala to. Pantáta Cabrnoh byl přísný hospodář, ale panímáma byla duše dobrá, tak byla Slávinka v nové službě spokojená. Všechno bylo, jak má být, celý první rok.
Pak přišel malér. Přišel s mladým Janem Cabrnochem, který se vrátil z vojny. Ti dva si padli do oka na první pohled. Jak už to v takových případech bývá, láska je sežehla plamenem. Než si toho panímáma všimla a než pantáta stačil zakročit, bylo už pozdě. Jeník dostal bičem. Slávinka musela z domu. Bohužel ale nešla už sama. Maminka zkaženou holku doma nechtěla a tak se Slávinky ujala kmotřička. Když se narodil Jeníček, pantáta ho vyplatil jednou pro vždy a už o něm nechtěl nikdy slyšet. Ale osud bývá někdy krutý. Když se mladý Cabrnoch oženil, se selskou dcerkou, narodily se jim jen dvě dcery a žádný dědic jména a statku už nepřišel.
Z Jeníčka se stal Jeník a z Jeníka Jan či Honza. U Labe se narodil, kolem Labe si hrál i chodil, učarovaly mu lodě, na Labe šel pracovat. Jednou, už jako lodník, kluk jak jedle, šel s maminkou Slávinkou po Poděbradech. Maminka pozdravila dědečka, kterého potkali: "Pozdrav pánbů pantáto". "I dejžto", odpověděl děda, kterého Jan viděl poprvé. Děda přišel blíž, vzal Jana za paži nad loktem a zeptal se: "To je Jeník, Slávinko"? "Ano pantáto". "Ježíš Maria, ten už by krásně oral" řekl starý pantáta, slzy mu kanuly z očí, otočil se a šel pryč. To bylo poprvé a naposledy, co lodník Jenda uviděl svého dědečka, zatím co tátu neuviděl nikdy. Celý život ale děkoval osudu, že ho nepřikoval k rodné hroudě, ale dovolil mu plout za obzory na milovaném Labi na lodích, které miloval.

Úvaha starého pána.

21. července 2012 v 11:25 | Brabouk. |  Připomínky z paluby.
Úvaha starého pána.
Už dlouhou dobu lidé vědí, že peníze, potažmo majetek k sobě přitahují moc. Jak ale všichni víme, moc korumpuje a absolutní moc korumpuje bezmezně. Bezpočet příkladů známe z historie, že když společnost jen na čas poleví v bdělosti a ostražitosti, okamžitě toho využijí chamtiví jedinci, usurpují do svých rukou moc, stále ji rozšiřují, oklešťujíc svobody svých spoluobčanů až se zmocní moci absolutní. To sebou přináší bezmezné utrpení společnosti a vždy také fyzickou likvidaci nejlepších jedinců své doby. Vyrvat takovému uzurpátorovy moc z rukou je velmi těžké, skoro až nemožné. Společnost se osvobodí až smrtí uzurpátora. Ani moderní společnost, se všemi technickými vymoženostmi, není před takovým nebezpečím bezpečná, poleví-li v ostražitosti a uvolní-li demokratické mechanizmy chránící před takovými snahami a útoky. Mnohé takové snahy, usurpovat do svých rukou víc moci než je společnost ochotná přepustit, pozorujeme dnes a denně. Jsou to na příklad snahy militantních ochránců přírody uchvátit moc, bránit pokroku a rozhodovat co se smí a co se nesmí. Je to také plíživá snaha státních mocenských orgánů, pomocí sledovacích prostředků, jako jsou mobilní telefony, videokamery, či platební karty, ovládnout každodenní život prostých občanů a plně je podřídit své moci.
Největší nebezpečí ale pro lidskou společnost číhá jinde a je otázka, zdali už není pozdě se mu vyhnout, neboť ho lehkomyslně přehlížíme. Do rukou dvouprocentní menšiny nejbohatších lidí proudí devadesát osm procent majetku lidstva a soustřeďuje se v nich tedy obrovská moc a rozhodující síla. Nenechme se ukolébat tím, že zatím není příliš viditelná. Menší státy jsou už nyní proti této moci bezmocné a jistě není daleko doba, kdy podlehnou i zadlužené velmoci. Z nedávné minulosti, vlastně i ze současnosti se lidstvo přesvědčilo, že zlomit moc peněz a bohatství radikalizací mas lze jen na krátko a že dlouhodobě to nefunguje. V současné době začínáme být svědky toho, že chamtivosti těchto boháčů už přestává stačit i tato obrovská část celosvětových zisků. Zkorumpovaní politikové a samozvaní národohospodáři, začali zastrašovat prosté lidi a hustí do nich, že je nutné šetřit na stáří, že jeden dělník bude živit přehršel důchodců a podobné nesmysly. Při tom racionálně myslící člověk ví, že stálá postupující inflace, dnešní úspory znehodnotí, i kdyby je správci fondů nevytunelovali. Vždyť se podívejme, kolik produktů si člověk za dolar koupil před sto či padesáti lety a kolik si jich koupí dnes. A to už vůbec nemluvíme o měnách evropských. Jestli dnešní mladý člověk si za peníze které by spořil na stáří, dopřeje se svou rodinou hezkou dovolenou, jsou to dobře investované peníze, to mi věřte. Až bude bezzubý, nahluchlý a zkroucený revmatizmem, už si těch peněz tak neužije.
Jeden z velkých národohospodářů dvacátých let, dvacátého století, předpověděl, že na počátku našeho století, bude technický pokrok na takové úrovni, že bude bohatě stačit patnáctihodinová pracovní doba týdně. Nebýt nenasytné hltavosti velkých boháčů, jeho vize by se uskutečnila. Co ale bude dál, když tempo modernizace a technického pokroku se neustále zrychluje. Počítače postupně uvolní armády lidí z kanceláří, právě tak jako samočinné automatické stroje z dílen. Kdo bude platit penzisty, a kdo ty armády nezaměstnaných? Zamysleme se nad tím. Jestli to nadnárodní koncerny dovolí, mohly by je platit, státy, z daní, kterými zatíží automatickou výrobu. Dokonce už se mezi ekonomy začínají objevovat názory, že se blíží doba, kdy podporu budou dostávat všichni lidé a ti šťastlivci, kteří budou mít práci, budou dostávat mzdu, jako bonus navíc.
Máme se na to my, a mají se na to naše děti těšit?

Staří kapitáni.

21. července 2012 v 11:04 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Tak jsme se zase jednou sešli, staří páni, staří kapitáni a ostatní havěť celý život vodou polévaná a na vodě se potulující, všechno lidé zvyklí jezdit a plout za obzory. Také naše staré kamarádky, co se pečlivě staraly o zázemí našich plaveb, co doklady nám psaly či ve skladech pro nás provozní materiál a pomůcky k plavbám nutné schraňovaly. Však s námi prožívaly dobré i zlé časy, malé vody, velké vody a povodně, smutek náš, když jsme milovanou loď odváželi poslední cestou na šrotiště, nebo na loděnici k přestavbě na hospodu či ubytovnu. Neopoměly se přijít podívat na novou moderní loď, která byla z loděnice ještě teplá. Rádi jsme chodili do kanceláří či skladů dívat se na jejich krásu a při té příležitosti si odbavit vše potřebné k další plavbě. Sem tam některá, si sem tam některého šťastlivce z nás, vybrala za muže a ostatní mu tiše záviděli. Jak šly roky tak s námi ta naše děvčata pomalu stárla, až tak jako nám, přišel čas dát plavbě sbohem a už se na ni dívat jen z dálky, jen z odstupu. I když čas už dávno z jejich tváří odvanul pel mládí, pro nás staré vodní rousňáky, jsou stále krásné, pěkné a snad mi to odpustí i stále k nakousnutí, takže na našich srazech působí jako sluníčka, která úsměvně prozáří staré dny dědků od vody.
Tak jsme se zase sešli, jako každou první středu ve čtvrtletí. Omrkli jsme kolik mladých bažantů na penzi mezi nás přibylo. Se smutkem jsme zkontrolovali, kolik kamarádů či kamarádek, vyplulo na věčnou řeku bez konce. Vítání, plácání po ramenou, překvapené či spokojené výkřiky neberou konce. "Jé ty jsi tady taky, člověče dyk sem tě už neviděl léta", "hele Venca Krátká Noha je tu taky, podívej, přišel i Pomerančová Hlava poď dem je pozdravit" a podobné hlášky se ozývají ze všech stran. Je to pro starochy čiré štěstí, pobýt si pár chvil mezi starými kamarády, s kterými se plavil, nebo které jen celý život na vodě a v hospůdkách u vody potkával. Pivo, víno, koka colu či čistou vodu si každý z nás hned na začátku setkávání obědnává u sličné paní servírky, to podle chuti a také podle zdraví, co páni doktoři dovolí. To víte pařit jako za mlada v námořnickejch hospůdkách na nábřeží už nemůžem. Tak jen opatrně a po troškách ze svých sklenic ucucáváme, už rozsazení po lokále hospůdky "Na Kocandě" u přívozu na Staré Město. O co míň teď pijeme, o to víc na mladé časy vzpomínáme. "Vzpomínáš si jak", "Pamatuješ co starej", začíná skoro každá věta od každého z nás.
Vzpomínky jsou to krásné, nejvíce na příhody z mládí, kdy jsme ještě dávno nebyli kapitány, máme je v hlavách a nikdo nám je nemůže cenzůrovat. Rádi si je navzájem vypravujem, protože suchozemci nemají ani ánunk o čem mluvíme. Taky je rádi od kamarádů posloucháme, třeba už po několikáté, proto, že každá taková vzpomínka přitáhne další, která by jinak zmizela v nenávratnu. Tak každý vyrukuje s historkou jak jako mladý lodník hbitým zásahem zachránil svoji loď před jistou havárií, když kapitán, starý Ungr, zvrznul manévr. Hned se rozvine debata, kdo Ungra znal a kdo u něho jezdil, že to byl pěknej pes na lodníky, ale jako kapitán byl machr, schodneme se nakonec.
Vzpomínáme na slavné kapitány našeho mládí, kteří už dlouhá leta brázdí věčnou řeku, kam za nimi i my jednou připlujem, vzpomínáme i na naše kamarády kteří už tam plujou s nimi. U mnohých už čas odvanul jméno, které stejně znali jem někteří a jenom přezdívka ve vzpomínkách zůstává. Tak vzpomínáme na Majrovku, na Komodora, Šmetrlinka, Nosariuse či Tátu Očko a všichni je vidíme znovu před sebou. Také na své staré lodě, na lodě našeho mládí které už dnes nikde neuvidíte si zavzpomínáme. Na staré čluny tisícáky kde jedna luka vážila osmdesát kilo, při nakládce jich museli lodníci odkrýt sto a šedesát. Na staré dvoukomínové parníky, kde jsme museli sto a padesát metrů ocelového lana tlustého skoro čtyři centimetry tahat z vody ručně. Nikde žádná mechanizace, nikde žádná elektrika, svítilo se petrolejem, topilo se uhlím, byla to dřina, ale byla to krása, bylo to naše mládí, milovali jsme to. Dodnes to milujeme, s láskou na to vzpomínáme a být nám znovu patnáct, zase půjdem na plavbu, i když ta dnešní, modernizovaná, automatizovaná je už úplně jiná než ta naše vzpomínaná.
Tak při vzpomínání a vyptávání: "Co ty, co tvoje rodina? Slyšel jsem že kluk taky jezdí na Rýně, jak mu to jde?" pomalu uběhl den. I oběd v nás zmizel ani nevíme jak a odpoledne už pokročilo. Lokál Na Kocandě se začíná pomalu vyprazdňovat, staří vodní rousňáci ze všech koutů republiky se rozjíždějí do svých domovů, nabití dojmy ze setkání s kamarády, a už teď se začínají těšit na další setkání za čtvrt roku.
Tak ahoj kamarádi.

Jen tak si vzpomínám.

6. července 2012 v 16:45 | Brabouk |  Vzpomínky lodního kapitána.

Jen tak si vzpomínám.


Do toho vzpomínání se mi mimoděk motají výrazy, které jsme na lodích užívali. Některé říční plavci užívají dodnes, ale mnohé už upadli, nebo upadají do zapomnění. Tak jako se vyměňují generace plavců, mění a modernizuje se i lodní park a s ním zajisté vznikají i nové výrazy právě tak jako ty steré zanikají. Zmizely dvoukomínové parní šlepáky, kolesové motorové remorkéry i vlečné čluny. Zmizeli první i druzí kormidelníci, topiči i půlmistři, odešli se svými plavidly do zapomnění. Už je nás jen málo, kteří jsme je znali a vzpomínáme na ně. Jednu z těch vzpomínek teď dávám na papír. Přečtěte si ji!
Pokud Vás opravdu zajímá, co které slovo znamená, na Wikiknihách pod heslem Slang labských plavců je celý jejich slovníček.
Jen tak si maní vzpomínám na dobu krátce po druhé světové válce, kdy jsem začal poznávat svět z paluby říčního plavidla. I když jsem se narodil co by z kolébky do Labe doplivl a celé dětství jsem si hrál a toulal se po labských březích kolem Poděbrad, tak Labe z paluby je docela jiná řeka než Labe ze břehu. Na palubu jsem nastoupil v době, kdy od české říční plavby odešla většina německých šifrů a tak v té době začala probíhat jak výměna odborné slovní zásoby, tak i profesionálního slangu na palubách i v podpalubí. Německé názvy věcí a dílů se změnili na slangové názvy poněmčelé a teprve za dlouhou dobu, když prakticky celá jedna generace plavců odešla na odpočinek, se začali pomalu ujímat názvy české. Někdy v šedesátých létech se mi náhodou dostala do rukou útlounká brožurka zapomenutých výrazů vorařských. Bylo tam těch výrazů přehršel, ale já si jich zapamatoval jen pár, hlavně ty které jsme používali i my plavci na lodích, i když někdy stejný název označoval jiný předmět. Tak na příklad pro plavce na vorech šrek sloužil k témuž účelu jako pro nás na lodích kotva, totiž k zastavení plovoucího voru. Vorařský šrek byla silnější neokovaná kulatina, kterou se vražením do k tomu upraveného otvoru na zádi posledního voru, zastavil dřením o dno, celý pramen. Zatím co náš, šífácký šrek, byl okovaný kmínek který uvázán ciplem přes hammu udržoval plavidlu odstup od kamenitého břehu. Při plavbě samotíží, ovšem udržování tohoto odstupu byla vyšší třída lodnického umění neboť cipl musil být na hammu uvázán dřív než okovec dopadl na dno. Dnes ovšem už plavba samotíží není povolena a při stání u neupraveného břehu používají čeští plavci sochor okovaný okovcem, na druhé straně zakončený křivkou, které se také někdy říká berlička a přes kterou se speciálním osmičkovým úvazem váže vazák. K udržování stojícího pramene v odstupu od břehu aby neosedl, při kolísání hladiny, používali voraři bidla, zatím co na člunech se bidla neboli štáky používaly jako pomoc při rozplavávání člunů samotíží nebo k přesunu člunu na krátkou vzdálenost v přístavech, protože v té době zdaleka nebyly ve všech přístavech boksíráky a nebo byl jejich pronájem příliš drahý. Neměli v té době šífáci na starých člunech lehké živobytí. Kromě těžké práce museli být tak trochu i kaskadéři. Čluny neměly ochozy, když nebylo zbytí, chodilo se po úzkém abhaltru ale normálně se k přesunu z přídě na záď chodilo po štilbě nebo po laufbretu, to jest po úzkém, pochůzném prkně. Teprve nový typ člunů Amanda, který měl široké ochozy, člunovým plavcům ulehčil práci i život. Už neběhali s prkýnky rundeku, ale odkrývali nákladní prostory odnášením a štosováním tabulí platdeku. I když ani to nebyla lehká práce a prostřední šifr který chodil po dvacet centimetrů široké štylbě, nesměl mít potíže s rovnováhou a nesměl se bát výšek. Pak bylo třeba odstranit špány, na rundecích i kontrašpány, vzpěry, štilby, hegenbíny a mohlo se nakládat. Nářadí nutné k výkonu plaveckého povolání se na člunech uklízelo do předního či zadního péku, zatím co zásoby uhlí, téru a barev, jakož i lekážní plachta a ostatní lekážní pomůcky měli svá místa ve frajrámech. Nejenom čluny, také parníky, zvané šlepáky, prodělaly vývoj v čase. Starší šlepáky neměly šleppígle, protiproudní tau bylo uvázáno na šleppultrech na přední flecně, v dálce 60 - 80 metrů vedlo přes šlepblok, zavěšený v uzdě na přídi prvního člunu, zpátky ke šlepáku a k pultrům na přední flecně na druhé straně šlepáku. Poproudní vlečné provazové lano s ocelovou duší, zvané manila se kauší navléklo na, ocelové tau, podvléknuté pod nádním šlepáku a utaženém a uvázaném na obou stranách na vlečných pultrech na zadních flecnách. Namočená manila za jízdy po proudu vybíhala nad hladinu cirka 20 - 30m za kormidelní perutí a nijak neovlivňovala manévrovací schopnost šlepáku. Kormidelník řídil tyto staré šlepáky na zádi, ležatým kormidelním kolem, zatím co kapitán chůzí po komandobrike a smluvenými znameními korigoval a určoval chod lodi a celého vleku. Praxe ovšem ukázala nevýhody takového uspořádání. Poproudní lano nemohla posádka šlepáku zkracovat či prodlužovat podle okamžité potřeby a velký odstup kormidelníka od kapitána byl mnohdy příčinou nezdařeného manévru. Na žádost posádek bylo tedy vyprojektováno poproudní vlečné zařízení sestávající z vlečných pultrů, kozlíku a šleppíglů. Zároveň bylo instalováno kormidelní vedení, kormidelní parní stroj a ovládání kormidla stojatým kormidelním kolem z kormidelny, tedy štajrhauzu, umístěné na komandobrike. Toto vylepšení přineslo mnoho výhod a ulehčilo posádkám šlepáků práci. Vlečná ocelová lana byla tau, tedy šleptau. Protiproudní měla v průměru 34-36mm zatím co poproudní jen 26-28mm. Vyvazovací ocelová lana byly dráty o průměru 22-24mm a napínací ocelová lana na navijácích tedy vindách byly vindedráty tlusté jen 16-18mm. Všechna lana kromě vindedrátů se pochopitelně prodlužovala, zkracovala či vytahovala z řeky po odhození vleku nebo odplouvání od břehu, samozřejmě jenom ručně. Věřte tomu, že vytažení dvojitého protiproudního šleptau tlustého 36mm a dlouhého dvakrát 80m byla pěkná rasovina i když na jedné straně tahali tři topiči a na druhé dva lodníci s druhým kormidelníkem. Po té dřině si všichni rádi alespoň na chviličku odpočinuli na kesemantlu. Na koncových stanicích, v Hamburgu či v Děčíně, ta chvilka byla opravdu jen kratičká, protože odvěšování vleku většinou pokračovalo sesbíráním vlečných bloků ze člunů. To byla opět práce druhého kormidelníka a obou lodníků přívěsným bótkem. Bloky byly vyloženy a úhledně srovnány podle velikosti na levou zadní flecnu. Po rozpuštění vleku, a přilehnutí ke břehu odešel kapitán k inspektorovi, pro nové rozkazy a posádka dostala den, dva volna na přípravu na další cestu a vyřízení osobních záležitostí. Naproti tomu na trati, nejčastěji v Magdeburgu a v Drážďanech se po vytažení šleptau, bloky nesbíraly, protože vlek se nerozpouštěl. Posádka šlepák zauhlovala a po novém zapřažení se pokračovalo v plavbě. Když už mluvím o plavbě proti proudu. Nebylo by to nic pro nervy dnešních kapitánů v součastné uspěchané době. Šlepák s osmi, nad Magdeburgem s šesti závěsy dociloval v dobrém případě, když neměl v závěsu čluny s dřevěným dnem, rychlost kolem pěti kilometrů za hodinu. To ovšem v ideálních podmínkách, které se vyskytovaly jen sporadicky. Protože po proudu mohl šlepák mít z bezpečnostních důvodů jen dva až tři čluny plulo v té době po proudu mnoho člunů samotíží. Ty měly v obloucích a obtížných místech samozřejmě přednost. Jakmile kapitán šlepáku uviděl červený tři metry dlouhý plamenec který samotížka nesla na dlouhém bidle, nezbylo mu nic jiného, než pod obloukem vlek odstopovat, počkat až samotíž projede a teprve potom pokračovat v plavbě. Zhusta se ale stávalo, že za sebou pluly dvě či tři samotíže. Hodina byla v pekle a pod druhým nebo třetím obloukem se historie opakovala. Při vplouvání do úžin, obtížných míst a některých mostů bylo také nutno vlek odstopovat a teprve v těchto místech znovu opatrně přidávat, aby setrvačnost zadních plavidel neroztancovala a posléze neroztrhala vlek. Když měl vlek večer za sebou ujetou trasu kolem pět a třiceti kilometrů, byl to úspěšný den. Na člunech samozřejmě, ale ani na šlepákách nebyl elektrický proud. Ten si tam po válce posádky zaváděli pokoutně sami zcizováním parních turbínek z lokomotiv rozstřílených za války hloubkaři. V kajutách svítily žárovičky, jen pokud byla pára, ve strojovně a v pozičních lampách se svítilo petrolejem, zatím co v kotelnách karbidkama. Takže v té době pochopitelně nemohlo být na plavbě o ledničkách ani řeči. Ani žádná nádrž na pitnou vodu na šlepáku nebyla, jenom pět dubových padesátilitrových soudků pro deset lidí. Plavci na člunech na tom nebyli o nic lépe. Proto bylo nutné každý třetí nebo čtvrtý den přerušit plavbu a zastavit na nákup. Většinou se to dělo ve stejných vytipovaných městech. V některých těchto městech byli dokonce u břehu malé krámky tak zvaní provianťáci přímo zaměření na obsluhu lodních posádek. Nejdéle vydržel provianťák v Klein Wittemberg. Dodnes vidím, jak na mě koukali jedním okem slanečci, naložení v dřevěném sudu který stával před pultem mezi zákazníky. Od provianťáka se zašlo k bábě na kus řeči a jedno dvě piva a za dvě hodinky se plulo dál. Velká radost vypukla mezi posádkami vleků i na šlepáku, když to k provianťákovi vyšlo na fajrunt. Už před fajruntem byli všichni vymydlení, všechno připravené k zakotvení a vyvázání ke břehu. Člunaři si přetáhli bótky k přídi, i na šlepáku byl člunek připraven k okamžitému spuštění. Vázací dráty a šmajslajny byly srovnány a připraveny. Sotva po odhoukání, spadly kotvy do vody, nastal pro oko odborníka hotový konzert. Na každém plavidle jeden lodník přeflígroval bótkem ke břehu, uvázat ho bylo dílo okamžiku a vtom už letěla z každé přídě šmajska pomocí které bylo v mžiku na břeh přetaženo vázací lano a upevněno v nábřežním uvazovacím kruhu. Dokončení vyvazování, vindedráty, landšteky, to už byla jenom rutina. Noční petrolejky už byly hezkou chvíli rozhořelé, vyvěsily se na lampové výložníky a hurá na nákup, nanosit pitnou vodu a potom, šup do víru nočních radovánek. Ta kalná rána potom. Kapitáni, starší páni, než aby se s námi radovali, radši spali. To by jeden nevěřil, kolik toho po takové noci, musel ubohý lodník, namazat, natřít a naolejovat na dohled z komanda a bystrého zraku kapitána. Také v kotelnách i ve strojovně bylo pro ubohé topiče nejvíc práce pod dohledem pana mistra. Žádná polehávání, žádné šlofíčky, se po prohýřené noci, na šlepáku, ani na vleku se netrpěly. Všichni musili být fit a v chodu pro řešení nenadálých plavebních situací, které se mohly za plavby vyskytnout. Všechny ty prostoje, zauhlování, nákupy, čekání na projetí samotíží byly příčinou toho, že plavba proti vodě trvala vleku čtrnáct dní někdy i déle. Ale i poproudní plavba byla pomalejší. Čluny plující samotíží pluly do Hamburgu přes týden, při dobrých plavebních podmínkách. Mlha byla nepřekonatelnou překážkou, protože samozřejmě radary nebyly, ale i silnější vítr plavbu samotíží neumožňoval. Ten ostatně přidělává vrásky i dnešním kapitánům moderních lodí, pokud je mají málo ložené. Tak jako se zrychlil běh života ve všech oblastech, zrychlila se i rychlost lodní dopravy. Zdá se ovšem, že říční doprava začíná dosahovat svých limitů. Zdali zůstane zachována, či zanikne nahrazena jinými druhy dopravy, ukáže jenom čas. Co by ovšem mělo, nebo mohlo být zachováno, je mluva a výrazivo starých plavců, i kdyby jen jako pramen bádání jazykospytců. Možná že někde už slovníček starých plaveckých výrazů existuje, skrytý v hlubinách archívů, právě tak jako slovníček výrazů vorařských. Já ovšem nevím ani o jednom z nich.

Tajemství a záhady.

6. července 2012 v 14:10 | Brabouk
Tak si lámu hlavu a je pro mně záhadou proč některá tajemství lze udržet snadno, zatím co jiná jsou vyzrazena jen co nastala. nezáleží příliž na tom zdali jsou to tajemství přísně soukromá, nebo tajemství, tak říkajíc veřejná. Že nevíte co je to veřejné tajemství a nikdy jste o něm ani neslyšeli? Ale jděte.
Přece když Pepíček chodil za Nanynkou oknem do pokojíčku a celá vesnice to už věděla, jen tatínek a maminka Nanynky nevěděli nic, tak to bylo veřejné tajemství, dokud to neprasklo. Vydíte v tom je vlastně také rozdíl. Veřejné tajemství praskne, když se prozradí, zatím co tajemství soukromé, nebo intimní, je pouze prozrazeno.
Tady máme další rozdíl. Když má Nanynka na zadečku pihu ve tvaru srdíčka, je to tajemství intimní, nejdříve jen její, potom její a Pepíčkovo, ale jen tak dlouho dokud to Pepíček nerozkecá kamarádům. To je pak po tajemství a pravděpodobně i po milování.Ale když je Pepíček švorc a půjčí si v bance pět tisíc, aby mohl Nanynce koupit krásný prstýnek k svátku, je to jeho tajemství soukromé, třeba že jen malé. Nanynka se ho nedozví nikdy, nebo až dlouho, dlouho po svatbě.
Jsou i tajemství všeobecně známá, už dlouhá léta, někdy i staletí se o nich ví, jsou to vlastně záhady a o jejich rozluštění se pokoušejí jak erudovaní vědci, tak nadšení amatéři a lovci pokladů. Na příklad, co se skrývá v dalších hrobkách v Egyptě. Kam se poděl Napoleonův poklad při ústupu z Ruska, nebo kde skončila Jantarová komnata?
Jsou však i záhady a tajemství ponurá, po kterých je lépe nepátrat neboť jejich rozluštění by mohla být smrtelná. Na příklad kde se vzal počátek bohatství některých i slavných nebo pohádkově bohatých rodin a rodů ve světě i u nás.
Jsou ale i třeba jen malá tajemství, která se nechtějí skrývat a sama chtějí být za každou cenu prozrazena. Někdy to i vypadá, že jsou věci mezi nebem a zemí na které je náš rozum krátký.
Plavil jsem se celý život přes různé hranice sem a tam, můžu Vám tedy uvást pár příkladů. Nikdy nám celníci neprohlíželi kožichy. I strčil kolegy jemné dámské prádélko, které se tehdy nesmělo převážet, do náprsní kapsy kožichu. Samozřejmě to bylo první místo kam celník šáhl po příchodu do kajuty, právě tak jako jindy zvedl jiný celník židli vzhůru nohama, což ještě nikdy žádný neučinil, a ejhle byly tam přišpendlené pašované peníze.
Tak nevím, přesouvají se některé informace z mozku do mozku, když tajemství nechce zůstat tajemstvím? To je pro mně záhada.