Staří kapitáni.

21. července 2012 v 11:04 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Tak jsme se zase jednou sešli, staří páni, staří kapitáni a ostatní havěť celý život vodou polévaná a na vodě se potulující, všechno lidé zvyklí jezdit a plout za obzory. Také naše staré kamarádky, co se pečlivě staraly o zázemí našich plaveb, co doklady nám psaly či ve skladech pro nás provozní materiál a pomůcky k plavbám nutné schraňovaly. Však s námi prožívaly dobré i zlé časy, malé vody, velké vody a povodně, smutek náš, když jsme milovanou loď odváželi poslední cestou na šrotiště, nebo na loděnici k přestavbě na hospodu či ubytovnu. Neopoměly se přijít podívat na novou moderní loď, která byla z loděnice ještě teplá. Rádi jsme chodili do kanceláří či skladů dívat se na jejich krásu a při té příležitosti si odbavit vše potřebné k další plavbě. Sem tam některá, si sem tam některého šťastlivce z nás, vybrala za muže a ostatní mu tiše záviděli. Jak šly roky tak s námi ta naše děvčata pomalu stárla, až tak jako nám, přišel čas dát plavbě sbohem a už se na ni dívat jen z dálky, jen z odstupu. I když čas už dávno z jejich tváří odvanul pel mládí, pro nás staré vodní rousňáky, jsou stále krásné, pěkné a snad mi to odpustí i stále k nakousnutí, takže na našich srazech působí jako sluníčka, která úsměvně prozáří staré dny dědků od vody.
Tak jsme se zase sešli, jako každou první středu ve čtvrtletí. Omrkli jsme kolik mladých bažantů na penzi mezi nás přibylo. Se smutkem jsme zkontrolovali, kolik kamarádů či kamarádek, vyplulo na věčnou řeku bez konce. Vítání, plácání po ramenou, překvapené či spokojené výkřiky neberou konce. "Jé ty jsi tady taky, člověče dyk sem tě už neviděl léta", "hele Venca Krátká Noha je tu taky, podívej, přišel i Pomerančová Hlava poď dem je pozdravit" a podobné hlášky se ozývají ze všech stran. Je to pro starochy čiré štěstí, pobýt si pár chvil mezi starými kamarády, s kterými se plavil, nebo které jen celý život na vodě a v hospůdkách u vody potkával. Pivo, víno, koka colu či čistou vodu si každý z nás hned na začátku setkávání obědnává u sličné paní servírky, to podle chuti a také podle zdraví, co páni doktoři dovolí. To víte pařit jako za mlada v námořnickejch hospůdkách na nábřeží už nemůžem. Tak jen opatrně a po troškách ze svých sklenic ucucáváme, už rozsazení po lokále hospůdky "Na Kocandě" u přívozu na Staré Město. O co míň teď pijeme, o to víc na mladé časy vzpomínáme. "Vzpomínáš si jak", "Pamatuješ co starej", začíná skoro každá věta od každého z nás.
Vzpomínky jsou to krásné, nejvíce na příhody z mládí, kdy jsme ještě dávno nebyli kapitány, máme je v hlavách a nikdo nám je nemůže cenzůrovat. Rádi si je navzájem vypravujem, protože suchozemci nemají ani ánunk o čem mluvíme. Taky je rádi od kamarádů posloucháme, třeba už po několikáté, proto, že každá taková vzpomínka přitáhne další, která by jinak zmizela v nenávratnu. Tak každý vyrukuje s historkou jak jako mladý lodník hbitým zásahem zachránil svoji loď před jistou havárií, když kapitán, starý Ungr, zvrznul manévr. Hned se rozvine debata, kdo Ungra znal a kdo u něho jezdil, že to byl pěknej pes na lodníky, ale jako kapitán byl machr, schodneme se nakonec.
Vzpomínáme na slavné kapitány našeho mládí, kteří už dlouhá leta brázdí věčnou řeku, kam za nimi i my jednou připlujem, vzpomínáme i na naše kamarády kteří už tam plujou s nimi. U mnohých už čas odvanul jméno, které stejně znali jem někteří a jenom přezdívka ve vzpomínkách zůstává. Tak vzpomínáme na Majrovku, na Komodora, Šmetrlinka, Nosariuse či Tátu Očko a všichni je vidíme znovu před sebou. Také na své staré lodě, na lodě našeho mládí které už dnes nikde neuvidíte si zavzpomínáme. Na staré čluny tisícáky kde jedna luka vážila osmdesát kilo, při nakládce jich museli lodníci odkrýt sto a šedesát. Na staré dvoukomínové parníky, kde jsme museli sto a padesát metrů ocelového lana tlustého skoro čtyři centimetry tahat z vody ručně. Nikde žádná mechanizace, nikde žádná elektrika, svítilo se petrolejem, topilo se uhlím, byla to dřina, ale byla to krása, bylo to naše mládí, milovali jsme to. Dodnes to milujeme, s láskou na to vzpomínáme a být nám znovu patnáct, zase půjdem na plavbu, i když ta dnešní, modernizovaná, automatizovaná je už úplně jiná než ta naše vzpomínaná.
Tak při vzpomínání a vyptávání: "Co ty, co tvoje rodina? Slyšel jsem že kluk taky jezdí na Rýně, jak mu to jde?" pomalu uběhl den. I oběd v nás zmizel ani nevíme jak a odpoledne už pokročilo. Lokál Na Kocandě se začíná pomalu vyprazdňovat, staří vodní rousňáci ze všech koutů republiky se rozjíždějí do svých domovů, nabití dojmy ze setkání s kamarády, a už teď se začínají těšit na další setkání za čtvrt roku.
Tak ahoj kamarádi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama