Srpen 2012

Dva kamarádi a pes.

17. srpna 2012 v 17:27 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Dva kamarádi a pes.
Stará plavba, to byl tvrdý život a staří plavci byli tvrdí chlapy. Jiní by ani na plavbě nevydrželi. Na člunech i na parníkách se svítilo petrolejem a topiči si v kotelnách svítili dokonce karbidkami. Ani vidu, ani slechu po ledničkách, rádiu či jiných vymoženostech techniky. Zato se na lodích hodně četlo, tedy když se kotvilo někde v lukách, daleko od nejbližší hospůdky, kam by se dalo zajít na buřty s cibulí a nějaké to pivko. Moc času na nějaké vysedávání u pěnivého moku ale nebylo. Kotvy šly do vody v deset večer a z vody je lodníci vytahovali v šest ráno, na člunech samozřejmě ručním navijákem. Už před wind up museli mít plavčíci uvařenou černou meltu v konvici, aby lodníci netahali kotvu s prázdným žaludkem.
Koncem dvacátých let minulého století se v přístavu na Mělníku, v krátkém letním kurzu pro plavčíky skamarádili dva kluci. Ten první byl Jarda Bartoš z Brzánek, vesničky na břehu Labe kousek nad Roudnicí, kterému Labe učarovalo už od malička, ale který si zatím ten těžký život na lodi neuměl představit. Romantický život s plavbami do dálek, to byla jeho představa. Zatím co druhý, Kurt Friedrich z Rumburku, věděl dobře, která bije. Jeho běda býval kormidelník, jeho táta taky byl kormidelník. O prázdninách Kurt s tátou na člunu jezdil a teď doufal, že i on bude jednou kormidelníkem. Věděl ale, že k tomu je cesta dlouhá a nelehká. On sám žádné romantické představy neměl, ale Jardovi je nebral ani nerozmlouval. Jarda mu pad do oka hned druhý den po příjezdu na Mělník.
"Hele vole, umíš plavat?" oslovil ho. "To umím vole a dobře, ale loďkou jezdit neumím". "Tak to tě naučím, to umím dobře, můj táta je kormidelník na tisícáku, tam jsem se to naučil. Hele já jsem Kurt". "Já jsem Jarda Bartoš z Brzánek. Kurte co je to tisícák"? "Člověče to ti je největší člun na Labi, ten uveze tisíc tun nákladu, ten může kormidlovat jen opravdovej machr, a to můj táta je. My jsme z Rumburku, máme tam domek, ale teď tam jsou jen oma a opa, máma jezdí s tátou, teď když já jdu taky na vodu". Jarda si domyslel, že oma a opa je babička s dědečkem, vůbec se nedivil, že Kurtovi se do řeči pletou německá slovíčka, když je z Rumburku, spíš se divil, že Kurt umí tak dobře česky. Po čase se ho na to zeptal. "To máš tak" vysvětloval Kurt "obě moje babičky jsou Češky a spousta strejdů a tetiček taky, a jak jsem si tak k nim chodil jako kluk hrát, tak mi ta čeština sama vlezla do hlavy, ale do školy jsem chodil do naší, do německé". No a víc se o tom nebavili.
Na člunu 555 kde byl kormidelníkem starý Friedrich, se uvolnila místa plavčíků. Ti složili lodnické zkoušky a odešli na jiná plavidla. Takový veliký člun, obsluhovali kromě kormidelníka, ještě první a druhý lodník, kteří měli k ruce plavčíky. Friedrich požádal o syna, dostal ho, a s ním na 555 nastoupil i Jarda Bartoš. Tak začalo jejich dlouholeté přátelství a kamarádství. Na jednom člunu se plavili, v jedné kajutě bydleli, v jednom hrnci si vařili. Když po třech letech složili lodnické zkoušky, tak dlouho hučeli do inspektora, i starý Friedrich se za ně přimlouval, že odešli na jiný člun ale zase spolu. Tak to spolu táhli, někdy se spolu zajeli podívat do Brzánek, jindy za babi a dědou do Rumburku. V roce 1938 měli naježděné povinné měsíce lodní praxe a oba složili s úspěchem kormidelnické zkoušky a konečně měli v ruce kýžený kormidelnický patent. Mohli být spokojeni, ale nebyli. I když kamarádství trvalo dál, jejich cesty se rozešli. Kurt narukoval do války.
Proto, že do války odešli všichni mladí kormidelníci i lodníci, Němci, tak je Češi museli nahradit. Netrvalo tedy dlouho a Jarda dostal svůj člun. Oženil se a jeho paní se plavila s ním. Ještě že tak. Dostal na svůj člun jen pomocné lodníky přímo z ulice, kteří neuměli po plavidle ani chodit, natož něco odborného udělat. Všecko je musil učit za pochodu, vlastně za plavby a ještě na ně dávat pozor aby nespadli do řeky a neutopili se. Kormidlo za plavby nepustil z ruky a u kormidla ho manželka i živila. Sotva chlapy, něco naučil, vzali mu je a dali mu na loď další neumětely. Už se ani nerozčiloval. Koncem čtyři a čtyřicátého roku den před odjezdem z Děčína po proudu dostal dopis od Kurta. "Jsem zpátky, zraněný v Rumburku, přijeď se na mně podívat". Nemohl přijet, odjížděl. Hrůzy konce války se nevyhnuli ani jemu ani jeho člunu. Prožili spolu se svou paní na svém člunu děsivé bombardování Hamburgu a přežili to. Hloubkoví letci jeho člun prostříleli. Povedlo se mu průstřely pod hladinou utěsnit a na jaře v roce čtyřicátém pátém se se svým člunem vrátil zpátky do Děčína. Odtud už do konce války neodpluli.
Ještě několik měsíců po válce byla plavební dráha zablokovaná zřícenými mosty a plavba proto stála. Jarda, teď už pan kormidelník Bartoš dostal jednoho dne telegram: " Jardo, jsem v odsunu, zajeď do Rumburku pro našeho psa Barryho a přivez nám ho do Akenu. Kurt". Co dělat, přeci pro kamaráda všecko. Tak se Jarda Bartoš vypravil do Rumburku. Vlaky už jezdily a cestu k Friedrichově chalupě znal. Cesta Rumburkem od nádraží do Horního Jindřichova se podobala cestě duchů. Nikde ani živáčka, z komínů se nekouřilo, prostě mrtvé městečko. U opuštěné Friedrichovy chalupy ho uvítal na řetězu uvázaný, naježený pes velký jako tele, který už kdo ví, jak dlouho nežral. Dokud na něho mluvil česky, dával mu pes najevo, že ho sežere, nebo nejmíň zakousne jen, co se mu dostane do drápů. Už chtěl Bartoš s nepořízenou odejít, ale pak to zkusil po německu. Vysvětlil Barykovi, že ho odveze k jeho pánovi a pes se ztišil, trošku se nažral z proviantu, který mu Bartoš přivezl, nechal se odvázat a odvézt do vlaku. Ještě že v té době jezdilo vlakem jen málo lidí. Měli kupé pro sebe, ani průvodčí se k nim neodvážil. Ani cestou vlakem, ani cestou na lodi, netrpěl pes žádné důvěrnosti. Já pán, ty pán.
Tak měl Bartoš na lodi psa, který se s nikým nekamarádil, když ho chtěl Bartoš pohladit, ukázal zuby a Bartošovou k sobě pustil, jen když mu nesla misku s krmením nebo pitím. Lodníci se na záď odvažovali, jen když byl Barry zavřený v kajutě u Bartošky. I tam mu to v hrdle temně bublalo. Ještě, že Bartošová byla ženská kurážná a jako správná kormidelníkova žena se hned tak něčeho nezalekla. Tak tam spolu žili a všichni na něco čekali. Bartošovi na odjezd, až bude řeka volná a pes na pána, o kterém nevěděl kde je. Dočkali se za babího léta. Byli jedni z prvních, kteří odplouvali po proudu. Bartoš byl spokojený, měl dobrou náladu, proto, že plavec musí plavat, to jinak nejde. Samozřejmě museli se porovnat s překážkama, takže cesta, kterou normálně uplavali za tři - čtyři dny jim trvala celý týden. Pes jako by něco tušil, byl celý nervosní, pobíhal po krytu, větřil do vzduchu, skoro ani nežral, až se Bartošová zlobila, a nenechal na sebe už vůbec ani sáhnout.
Zato po zakotvení v Akenu, kde na břehu čekala celá rodina, to bylo vítání. Děti, rodiče, babička i dědeček, všichni plakali. Psovi tekli slzy a kňučel štěstím. Bartošová brečela s nimi a i Bartoš měl knedlík v krku. "Jak jste věděli, že dneska připlujeme," ptal se Bartoš kolegy, když první vřava vítání pominula. "My už chodíme čekat na břeh celý týden. Začnuli jsme hned jak Áknem projely po proudu první české lodě. Klidně bychom chodili čekat, třeba ještě měsíc, dokud bychom se vás nedočkali. Vidíš, táto, já ti to říkal", obrátil se na starého Friedricha, "kdepak Jarda, to je kamarád, na toho je spoleh". Friedrich, už stařeček, lomcoval Bartošovi rukou a drmolil: "I ty kluku, kdepak bych si pomyslil, když si ke mně přišel plavčíkovat, že mi jednou uděláš takovou radost". "Ježíš Maria, ještě, že jsem se toho psa nezalekl a nenechal ho u té boudy, co bych teď těm lidem řek", pomyslel si Bartoš a cítil, jak mu spadl kámen ze srdce, který by ho tam tížil už do smrti, kdyby byl kamaráda zklamal. Ráno pokračovali v plavbě a pes celý šťastný zůstal u své rodiny.
Plavba i čas, šli dál, a po čase se kamarádi začali na řece zase potkávat. Kurt, trochu kulhavý kapitán na německém motoráku a Jarda, kormidelník českého člunu. Věrní kamarádi.


Velká šarvátka v Tangermünde.

11. srpna 2012 v 14:38 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Velká šarvátka v Tangermünde.
Na zničená německá města kolem Labe byl po druhé světové válce smutný pohled. Drážďany vypadaly skoro jako hromada ruin, všechny mosty přes Labe zničené kromě jediného ocelového krasavce nazývaného Blauwe Wunder, po našem Modrý Zázrak, který se pne přes řeku těsně nad městem. Návštěva příbuzných na druhém břehu řeky, kteří přežili ten hrozný nálet a konec války, byl výlet na celý den, někdy i na dva. Doprava byla ochromená, nebylo kde bydlet. Hrozné bylo pohledět na průmyslová města Desau nebo Magdeburg. Přístavní město Hamburg bylo po několika těžkých náletech skoro ochromené a jen ztěžka a pomalu se vzpamatovávalo z devastujícího poškození. Na celém toku Labe, by se nepoškozené mosty daly spočítat na prstech jedné ruky. Menší sídliště, která nebyla poškozena bombardováním, utrpěla škody při přechodu fronty, závěrečných bojů války. Odstraňování škod šlo jen pomalu. Mužů se z té hrozné války vrátilo jen málo a tak celou tíhu obnovy nesly na svých bedrech německé ženy. Také plavba po řece se rozjížděla jen pomalu. Přes to už za dva roky po válce byla většina mostů zatím jen provizorně opravených, plavidla potopená nálety hloubkových letců byla vyzdvižena k opravě, nebo aspoň odstraněna z plavební dráhy. Všechna doprava po celé poničené zemi začala opět plnit svoji funkci. Vodní cesty v té době byly prostě nenahraditelné. Všechny loděnice podél celého toku Labe opravovaly poničená plavidla, která přivážela do vnitrozemí životně důležité zásoby od zámořských lodí z Hamburgu. Ten opět začal plnit funkci největšího námořního překladiště Německa. Tak Labe, tato významná dopravní tepna opět ožila.
Pro Čechy bylo Labe, jako spojnice k moři důležité i v minulosti vždycky, ale po této válce jeho význam ještě vzrostl. Doprava v Německu byla ještě stále rozvrácená a tak plavba musela zvládat přepravu zámořského zboží z Hamburgu, po kterém naše země hladověla. Do Čech připlouvaly lodě naložené kávou, kakaovými boby, čajem, koprou nebo surovou gumou, ale i pochoutkami, slanečky, čokoládou, olejovkami a dalšími. Není tady místo na vypočítávání všech druhů zboží, které od plavby dnes převzala tehdy prakticky neexistující doprava silniční. Hlavní tíhu těchto přeprav, nesly vlečné čluny, tažené dvou komínovými parníky, plavba zmizelá, kterou dnes nahradily motorové nákladní lodě.
Na parníku bylo deset lidí posádky a táhl šest až deset člunů po třech lidech na palubě. Když někde v městečku u řeky, uslyšeli zahoukat signál vleku k zakotvení, v hospůdce u vody začali leštit sklenice, harmonikář vytáh nástroj z futrálu a mladé vdovy se seběhly k tanci. Tolik mladých tanečníků, se v té době sešlo k tanci, opravdu jen, když na řece zakotvil český vlek. Taky si to chlapi, od plavčíků po kormidelníky patřičně vychutnávali. Cítili se na parketu, ba na celém lokále, jako páni světa. Ženy je milovaly, muzika hrála, i když jídla bylo málo, nebo nebylo žádné, pivo teklo proudem a o sem tam nějakého panáka také nebyla nouze. Prostě pohoda, svět jim ležel u nohou a nebylo co řešit. Tak si na to ti čeští šífaři pomalu zvykli a věřili, že jiné už to nebude. Čas ale nestojí ani nečeká.
Za deset let po válce, dorostla nová generace mladých německých mužů, kteří nelibě nesli a nemínili trpět sebevědomé roztahování labských cizáků. A tak tu a tam docházelo k slovním přestřelkám, které někdy přerostly i do menších, či větších šarvátek. Ale opravdu velká mela nastala v letním sídle císaře a krále Karla IV blahé paměti, v městečku Tangermünde. Ten sobotní večer, shodou okolností zakotvily v Tangermünde tři veliké parníky se svými vleky. Mělník a Brno zakotvily a vyvázaly se u nábřeží pod přístavem v ústí říčky Tanger, zatím co Praha největší parník na Labi se svým vlekem musel vzít za vděk kotvištěm na řece nad přístavem. Víc než padesát lodníků, topičů a sem tam pár kormidelníků se rozběhlo do ulic uhasit dlouhou žízeň. Jenže chyba lávky, všechny hospody byly takřka obsazené mladými rafany kteří se o svá místa nemínili s nikým dělit. Vznikly nejdříve drobné, později urputné hádky, které brzy přerostly v šarvátky. Z Hünerdorfu se strkanice vyvalila na ulici, ozvali se výkřiky "už se to mydlí", v němčině i v češtině a odevšad se začali sbíhat bojovníci obou stran, až v té tmě vznikla nepřehledná mela.
Pihovatej Míla později vyprávěl: "Hnal jsem se za jedním skopčákem, v ruce nohu od židle ale za mnou letěli dva Němci a taky neměli prázdné ruce. Kus před námi řval dědek z okna, ať přestaneme řvát. Tak ten Němec přede mnou ho něčím majznul, až děda vypadnul z okna. Zakopnul jsem o něj, málem mě ty rafani za mnou dohonili. Vtom se přede mnou objevila Schloßfreiheitstraße, tak jsem do ní bystře zahnul. Tam už za mnou neběželi, ale já jsem přes to nepolevil a bral jsem to trapem i přes lávku až na palubu. Tam jsem si teprve oddych".
Takových historek se ještě nejméně dva roky vyprávělo po hospůdkách fůry. To bylo samé: Von ho majznul a já jsem mu ji ubalil, či von mi dal takovou petelici" a tak pořád a tak dále. Jisté je, že od té noci leželo v tamní nemocnici pět potlučených pacientů, tři Češi a dva Němci. Leželi společně na pokoji a všechna nevraživost byla ta tam. Nešťastnej děda se ještě ráno motal po ulici, nevěděl, jak se tam dostal a teprve sousedi mu pomohli najít cestu domů.
Snad nešťastnou náhodou se nedlouho po té velké pranici utopili v Tangermünde dva lodníci. Od té doby ještě několik let tam kapitáni kotvili jen neradi, a to ještě až nad přístavem bez přímého spojení se břehem. Ale jak říkám, čas ten všechno zahladí. Dnešní motorové nákladní lodě už tam normálně kotví, ale přes padesát českých plavců se tam už nikdy nesejde.