Dva kamarádi a pes.

17. srpna 2012 v 17:27 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Dva kamarádi a pes.
Stará plavba, to byl tvrdý život a staří plavci byli tvrdí chlapy. Jiní by ani na plavbě nevydrželi. Na člunech i na parníkách se svítilo petrolejem a topiči si v kotelnách svítili dokonce karbidkami. Ani vidu, ani slechu po ledničkách, rádiu či jiných vymoženostech techniky. Zato se na lodích hodně četlo, tedy když se kotvilo někde v lukách, daleko od nejbližší hospůdky, kam by se dalo zajít na buřty s cibulí a nějaké to pivko. Moc času na nějaké vysedávání u pěnivého moku ale nebylo. Kotvy šly do vody v deset večer a z vody je lodníci vytahovali v šest ráno, na člunech samozřejmě ručním navijákem. Už před wind up museli mít plavčíci uvařenou černou meltu v konvici, aby lodníci netahali kotvu s prázdným žaludkem.
Koncem dvacátých let minulého století se v přístavu na Mělníku, v krátkém letním kurzu pro plavčíky skamarádili dva kluci. Ten první byl Jarda Bartoš z Brzánek, vesničky na břehu Labe kousek nad Roudnicí, kterému Labe učarovalo už od malička, ale který si zatím ten těžký život na lodi neuměl představit. Romantický život s plavbami do dálek, to byla jeho představa. Zatím co druhý, Kurt Friedrich z Rumburku, věděl dobře, která bije. Jeho běda býval kormidelník, jeho táta taky byl kormidelník. O prázdninách Kurt s tátou na člunu jezdil a teď doufal, že i on bude jednou kormidelníkem. Věděl ale, že k tomu je cesta dlouhá a nelehká. On sám žádné romantické představy neměl, ale Jardovi je nebral ani nerozmlouval. Jarda mu pad do oka hned druhý den po příjezdu na Mělník.
"Hele vole, umíš plavat?" oslovil ho. "To umím vole a dobře, ale loďkou jezdit neumím". "Tak to tě naučím, to umím dobře, můj táta je kormidelník na tisícáku, tam jsem se to naučil. Hele já jsem Kurt". "Já jsem Jarda Bartoš z Brzánek. Kurte co je to tisícák"? "Člověče to ti je největší člun na Labi, ten uveze tisíc tun nákladu, ten může kormidlovat jen opravdovej machr, a to můj táta je. My jsme z Rumburku, máme tam domek, ale teď tam jsou jen oma a opa, máma jezdí s tátou, teď když já jdu taky na vodu". Jarda si domyslel, že oma a opa je babička s dědečkem, vůbec se nedivil, že Kurtovi se do řeči pletou německá slovíčka, když je z Rumburku, spíš se divil, že Kurt umí tak dobře česky. Po čase se ho na to zeptal. "To máš tak" vysvětloval Kurt "obě moje babičky jsou Češky a spousta strejdů a tetiček taky, a jak jsem si tak k nim chodil jako kluk hrát, tak mi ta čeština sama vlezla do hlavy, ale do školy jsem chodil do naší, do německé". No a víc se o tom nebavili.
Na člunu 555 kde byl kormidelníkem starý Friedrich, se uvolnila místa plavčíků. Ti složili lodnické zkoušky a odešli na jiná plavidla. Takový veliký člun, obsluhovali kromě kormidelníka, ještě první a druhý lodník, kteří měli k ruce plavčíky. Friedrich požádal o syna, dostal ho, a s ním na 555 nastoupil i Jarda Bartoš. Tak začalo jejich dlouholeté přátelství a kamarádství. Na jednom člunu se plavili, v jedné kajutě bydleli, v jednom hrnci si vařili. Když po třech letech složili lodnické zkoušky, tak dlouho hučeli do inspektora, i starý Friedrich se za ně přimlouval, že odešli na jiný člun ale zase spolu. Tak to spolu táhli, někdy se spolu zajeli podívat do Brzánek, jindy za babi a dědou do Rumburku. V roce 1938 měli naježděné povinné měsíce lodní praxe a oba složili s úspěchem kormidelnické zkoušky a konečně měli v ruce kýžený kormidelnický patent. Mohli být spokojeni, ale nebyli. I když kamarádství trvalo dál, jejich cesty se rozešli. Kurt narukoval do války.
Proto, že do války odešli všichni mladí kormidelníci i lodníci, Němci, tak je Češi museli nahradit. Netrvalo tedy dlouho a Jarda dostal svůj člun. Oženil se a jeho paní se plavila s ním. Ještě že tak. Dostal na svůj člun jen pomocné lodníky přímo z ulice, kteří neuměli po plavidle ani chodit, natož něco odborného udělat. Všecko je musil učit za pochodu, vlastně za plavby a ještě na ně dávat pozor aby nespadli do řeky a neutopili se. Kormidlo za plavby nepustil z ruky a u kormidla ho manželka i živila. Sotva chlapy, něco naučil, vzali mu je a dali mu na loď další neumětely. Už se ani nerozčiloval. Koncem čtyři a čtyřicátého roku den před odjezdem z Děčína po proudu dostal dopis od Kurta. "Jsem zpátky, zraněný v Rumburku, přijeď se na mně podívat". Nemohl přijet, odjížděl. Hrůzy konce války se nevyhnuli ani jemu ani jeho člunu. Prožili spolu se svou paní na svém člunu děsivé bombardování Hamburgu a přežili to. Hloubkoví letci jeho člun prostříleli. Povedlo se mu průstřely pod hladinou utěsnit a na jaře v roce čtyřicátém pátém se se svým člunem vrátil zpátky do Děčína. Odtud už do konce války neodpluli.
Ještě několik měsíců po válce byla plavební dráha zablokovaná zřícenými mosty a plavba proto stála. Jarda, teď už pan kormidelník Bartoš dostal jednoho dne telegram: " Jardo, jsem v odsunu, zajeď do Rumburku pro našeho psa Barryho a přivez nám ho do Akenu. Kurt". Co dělat, přeci pro kamaráda všecko. Tak se Jarda Bartoš vypravil do Rumburku. Vlaky už jezdily a cestu k Friedrichově chalupě znal. Cesta Rumburkem od nádraží do Horního Jindřichova se podobala cestě duchů. Nikde ani živáčka, z komínů se nekouřilo, prostě mrtvé městečko. U opuštěné Friedrichovy chalupy ho uvítal na řetězu uvázaný, naježený pes velký jako tele, který už kdo ví, jak dlouho nežral. Dokud na něho mluvil česky, dával mu pes najevo, že ho sežere, nebo nejmíň zakousne jen, co se mu dostane do drápů. Už chtěl Bartoš s nepořízenou odejít, ale pak to zkusil po německu. Vysvětlil Barykovi, že ho odveze k jeho pánovi a pes se ztišil, trošku se nažral z proviantu, který mu Bartoš přivezl, nechal se odvázat a odvézt do vlaku. Ještě že v té době jezdilo vlakem jen málo lidí. Měli kupé pro sebe, ani průvodčí se k nim neodvážil. Ani cestou vlakem, ani cestou na lodi, netrpěl pes žádné důvěrnosti. Já pán, ty pán.
Tak měl Bartoš na lodi psa, který se s nikým nekamarádil, když ho chtěl Bartoš pohladit, ukázal zuby a Bartošovou k sobě pustil, jen když mu nesla misku s krmením nebo pitím. Lodníci se na záď odvažovali, jen když byl Barry zavřený v kajutě u Bartošky. I tam mu to v hrdle temně bublalo. Ještě, že Bartošová byla ženská kurážná a jako správná kormidelníkova žena se hned tak něčeho nezalekla. Tak tam spolu žili a všichni na něco čekali. Bartošovi na odjezd, až bude řeka volná a pes na pána, o kterém nevěděl kde je. Dočkali se za babího léta. Byli jedni z prvních, kteří odplouvali po proudu. Bartoš byl spokojený, měl dobrou náladu, proto, že plavec musí plavat, to jinak nejde. Samozřejmě museli se porovnat s překážkama, takže cesta, kterou normálně uplavali za tři - čtyři dny jim trvala celý týden. Pes jako by něco tušil, byl celý nervosní, pobíhal po krytu, větřil do vzduchu, skoro ani nežral, až se Bartošová zlobila, a nenechal na sebe už vůbec ani sáhnout.
Zato po zakotvení v Akenu, kde na břehu čekala celá rodina, to bylo vítání. Děti, rodiče, babička i dědeček, všichni plakali. Psovi tekli slzy a kňučel štěstím. Bartošová brečela s nimi a i Bartoš měl knedlík v krku. "Jak jste věděli, že dneska připlujeme," ptal se Bartoš kolegy, když první vřava vítání pominula. "My už chodíme čekat na břeh celý týden. Začnuli jsme hned jak Áknem projely po proudu první české lodě. Klidně bychom chodili čekat, třeba ještě měsíc, dokud bychom se vás nedočkali. Vidíš, táto, já ti to říkal", obrátil se na starého Friedricha, "kdepak Jarda, to je kamarád, na toho je spoleh". Friedrich, už stařeček, lomcoval Bartošovi rukou a drmolil: "I ty kluku, kdepak bych si pomyslil, když si ke mně přišel plavčíkovat, že mi jednou uděláš takovou radost". "Ježíš Maria, ještě, že jsem se toho psa nezalekl a nenechal ho u té boudy, co bych teď těm lidem řek", pomyslel si Bartoš a cítil, jak mu spadl kámen ze srdce, který by ho tam tížil už do smrti, kdyby byl kamaráda zklamal. Ráno pokračovali v plavbě a pes celý šťastný zůstal u své rodiny.
Plavba i čas, šli dál, a po čase se kamarádi začali na řece zase potkávat. Kurt, trochu kulhavý kapitán na německém motoráku a Jarda, kormidelník českého člunu. Věrní kamarádi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bonitka ◡‿◡✿ Bonitka ◡‿◡✿ | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 20:26 | Reagovat

Na začiatok by som chcela dodať,že ja by som toto nemohla vykonávať ani za predpokladu,žeby som bola chlap ._. Už odmalička sa s vodou nemusím a okrem toho trpím morskou nemocou :/
  V tých časoch muselo byť fajn, že aj deti chodili spolu s rodičmi na plavby,poprípade že navštevovali aj svojích starých rodičov ^^ Ja by som dnes túto alternatívu prijala radšej, ako sedieť niekde za počítačom ._. Je oveľa lepšie mať nejaké zážitky a pamätať si ich, ako o 5 min. zabudnúť na to,čo ste komu písali ... Radšej by som prijala takéto dobrodrúžstvo :)
  Je smutné,že Kurta vtedy nešiel navštíviť :/ Mňa osobne by to strašne mrzelo,ale na tie pomery nemal vlastne ani na výber :(
  Ten koniec je staršne pekný :) Hlavne ako sa zhováral s tým psom,ktorý ho pravdepodobne aj pochopil ... Je vidieť,že je to kamarát,keďže sa k nemu vôbec odvážil ísť ...
  Možno je to od niekoho v mojom veku čudné,no i tak by som asi menila. Ja viem,hovorím to teraz,potom by som hovorila možno niečo iné,no radšej by som mala jedného stáleho a verného dobrého ba dokonca najlepšieho priateľa,ako 10-tky či 100-vky falošných,na ktorých sa človek môže spoľahnúť IBA v dobrých situáciách ...

2 Bonitka ◡‿◡✿ Bonitka ◡‿◡✿ | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 20:51 | Reagovat

Ešte jeden taký malý oznam ... Dovolila som si o Vás či skôr o Vašom blogu napísať krátky článok ;) Ak,tak si ho prečítajte. Pokiaľ chcete,aby som článok zmazala,napíšte mi na mail alebo blog a ja ho následne zmažem ^^~

3 ♫Kelly♫ ♫Kelly♫ | Web | 18. srpna 2012 v 21:03 | Reagovat

krásný článkek :) moc se mi líbí je to dokonale napísané

4 kkkturbo kkkturbo | E-mail | 21. srpna 2012 v 0:29 | Reagovat

http://www.ulozto.cz/x8gV5PZ/cbn1-prehlidka-lodi-mpg

5 kkkturbo kkkturbo | 22. srpna 2012 v 20:13 | Reagovat

http://www.csplo.cz/obrazky/osoby/vzpominky/maly_jan.htm

6 Brabouk Brabouk | E-mail | 7. října 2012 v 9:42 | Reagovat

[2]:Milá Bonitko, omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozval. Nešel mi Internet. Těší mně že máš příznivé mínění o mých vzpomínkách. Píši Ti email, tam se trochu rozpovídám. Brabouk.

[3]:Děkuji za pěkný posudek. Moc mě potěšil. Zachovejte mi přízeň. Brabouk.

[3]:

7 eva eva | E-mail | 9. listopadu 2012 v 19:10 | Reagovat

Hezký, svižný, dojemný.....slza sice neukanula ani do sklenice vodky jako v Oděsské krčmě ani nikam jinam, ale mnoho nechybělo.
Bravo!!!
Brabouk má podle mého cit pro dramatičnost a vhodnou délku vyprávěného.
e

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama