Říjen 2012

Lenost.

7. října 2012 v 14:30 | Brabouk.
Lenosti je mnoho druhů, ale jedna, lenost typicky mužská je dokonce příčinou, či strůjcem pokroku. Pravila manželka: "Miláčku, nemám dneska čas, pozametej tady trochu, koukni co je všude prachu". Línej miláček zametl a pak se zamyslel a vymyslel vysavač, aby nemusel běhat s koštětem. Protože běhat se sáčkem plným prachu k popelnici je převážně mužská práce, byl vymyšlen centrální vysavač který už smetí fouká bůh ví kam aniž se jej dotkne ruka pána tvorstva. Když pokročila ženská emancipace tak daleko, že bylo opravdu mužům nutno se zapojit do domácích prací, okamžitě vymyslili pračku a tak dlouho ji zdokonalovali, že dnes už pere naprosto sama, bez doteku pánské ruky, některá dokonce prádlo i usuší. Jen roztřídit prádlo před vložením do pračky, ženy mužům nesvěřují, zpravidla to dopadne katastrofálně. Ale jakmile ženy strach ze zničení prádla překonají, okamžitě se najde nějaký lenoch, který vymyslí automatickou třídičku. Tak byl vymyšlen i kuchyňský robot, elektrický šlehač a další pomocníci v domácnosti. To všechno vymyslili líní pánové tvorstva. Ti pilní, pro samou práci na vymýšlení pokroku nemají čas.

Jachtař.

7. října 2012 v 13:56 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

1. Jachtař.


Účel světil prostředky.

Před tou velkou válkou.
Vyrostl u řeky a miloval ji. Od malička snil o tom, že bude námořníkem. Co jen knížek o moři přečetl, kolikrát ve snu přetnul rovník, ani nechtějte vědět. "Kluku zatrackaná, pudeš se učit kovářem, už sem to, s panem Kracíkem domluvila, vyučí tě lacino", oznámila mu maminka, když skončil školu. "Ale mami, vždyť mám pořád samé jedničky, přihlásím se do Splitu na námořní akademii a budu tam studovat na kapitána", bránil se Venda. "I jdi, ty brebto, kde bych na to vzala, leda, že by to bylo skoro zadarmo", utnula maminka debatu.
Venda, kluk samostatnej, někdy až příliš, se ale s takovým koncem nespokojil. Uprosil maminku, otevřel kasičku a vypravil se od Labe k Vltavě, odcestoval do Prahy. Ustaraný pán, který měl v Legiobance na starosti námořní lodě "Legii" a "Republiku" si na něho udělal chvilku času, i když to dalo velkou práci a mnoho vysvětlování, než se probojoval až k němu. Poslouchal kluka před sebou a hlavou mu táhlo "je to škoda, takovej šikovnej kluk, ale do Splitu ho nedostanu, nemá ani peníze, aby tam studoval za svoje, ani protekci, aby dostal stipendium". Když Venda skončil svůj dlouhý, nadšený monolog, pokýval pan rada hlavou a trochu smutně Vendovi řekl. "Bohužel, mladý muži, všechna místa ve Splitu už máme obsazená", když uviděl zděšení a smutek ve Vendově tváři pokračoval dále "ale něco vám poradím, Labská plavba na Smetanově Nábřeží, přijímá plavčíky. Máme s ní dohodu, vyučte se lodníkem a rádi vás pak přijmeme jako kvalifikovaného námořníka". Zklamaný Venda poděkoval, odporoučel se a nevěděl, ani jak se dostal zpátky na ulici.Sen o tom, že se stane námořním kapitánem, se rozplynul.
"Ale co", řekl si potom, " pořád lepší plavčík, lodník, námořník než kovář", táhlo jeho romantickou mladou hlavou. Zeptal se strážníka na cestu a vypravil se k Vltavě na Smetanovo Nábřeží. Když se tam dověděl, že jako plavčík bude dostávat skoro dvě stovky týdně a maminka na něj nebude musit nic platit, hned se hlásil do služby. "Počkej, to nejde tak rychle", zklidnil ho šéfinspektor, "přijď zítra znovu s tátou nebo s maminkou, řekneme jim, čím tě musí vybavit, a hned vám řeknu kam a na kterou loď nastoupíš". Tak se taky stalo.
Maminku ani moc přemlouvat nemusel, souhlasila s jeho volbou, jen ji chudákovi, dalo trochu starostí a práce než dala dohromady tu potřebnou výbavu. Než se týden s týdnem sešel, přijeli spolu do Děčína, kde Venda nastupoval na svůj první člun. Maminka přijela s ním, podívat se, kdo se bude o kluka starat, kdo na něho dohlídne. S německým kormidelníkem se moc nedomluvila, ale postarší lodník, Čech, ji uklidnil, "maminko nic se nestrachujte, kluk nebude nikdy sám, vždycky tu bude někdo, kdo na něj dá pozor. Než se nadějete, vyroste z něj chlap, který si bude se vším vědět rady".
Tak začala Vendy lodní kariéra. Jarní, letní i podzimní měsíce trávil na lodích, v zimě ale namáhal hlavu v kurzech pro plavčíky. Nebylo toho málo, co se musel naučit. Plavební zeměpis evropských řek a průplavů, plavební nauku a plavební právo. Obchodní právo, řízení lodí a češtinu i němčinu. Copak němčinu, tu se Venda naučil rychle, na lodích bylo pět Němců na jednoho Čecha, tak že mu ani nic jiného nezbylo. Ani v ostatních předmětech nezůstal nic dlužen své pověsti jedničkáře. Po třech letech, hned po složení lodnických zkoušek napakoval na S. 601 k mladému Schwarzovi jako první lodník. Vydrželi spolu až do začátku války.

Válka.
V roce 1938 Venda s úspěchem složil kormidelnické zkoušky. Když mladý Schwarz odešel do války, převzal po něm člun. Do války odešlo i mnoho ostatních lodníků německé národnosti. Na jejich místa nastupovali nevyučení, pomocní lodníci, Češi. Po lodích neuměli ani chodit a kormidelníci z nich přicházeli o nervy. I když vyučeným lodníkům se nevyrovnali nikdy, postupně se zaučili a práci na lodích zvládli. Válka tak paradoxně přispěla k počeštění posádek na českých plavidlech. Václav se svým člunem jezdil po půl Evropě.
O tom kam a s čím pojede už ani tak moc nerozhodovalo plavební ředitelství, ale spíše německé úřady zodpovědné za zásobování. I Václav při svých cestách trošku zásoboval. Ve vnitrozemí sehnal pár soudků soli a sody, které mu v námořních přístavech rybáři rádi vyměnili za několik beček slanečků, které ve vnitrozemí šly na dračku. Nebylo to bez nebezpečí, ale vyplatilo se to.
Jeho pomocní lodníci byli studenti ze zavřených vysokých škol. Za to že se jim Venda věnoval a poctivě jim vysvětloval záludnosti plaveckého řemesla, se s ním po večerech učili anglicky. Chtěl se naučit angličtinu už dlouho, ale samotnému překonat tu jazykovou bariéru se mu nepodařilo.
V druhé půli války byla plavba nebezpečné povolání. Plavidla často kotvila v přístavech měst, která byla cílem bombardování leteckých svazů. Na řekách a průplavech se plavidla stávala cílem hloubkových náletů, právě tak jako vlaky na kolejích. Na parníku "Kron Princesin Cecilie", právě když za ním byl Václav ve vleku, rozstřílel hloubkař kapitána Zimmermanna na cimpr campr, silně poškodil parník i několik člunů. Člun 601 z toho náletu vyvázl bez úhony a Václav jenom s leknutím. Strach přišel až dodatečně. Jak se Václav doslechl, tato episoda měla kuriózní dohru. Když v městečku Sandau Zimmermanna pochovávali, s kapitánskou čepicí na rakvi, zavily letecké motory, objevila se hloubková stihačka a znovu rozstřílela kapitána i s rakví a pohřebním vozem. Jinak se nikomu, ani koním, kteří táhli pohřební vůz, nic nestalo. Už se nikdy nedozvíme, zdali si pilot spletl pohřeb s válečným transportem, či zda rozstřílel nebohou mrtvolu, jen tak z mladické bujnosti.
Zima roku 1944 uvěznila člun 601 v rozbombardovaném Hamburgu. Nechal si za pár paklíků tabáku vystavit potvrzení, že má naježděnou praxi jak na říčních tak i na kabotážních plavidlech a přihlásil se do kurzu na složení námořních kapitánských zkoušek. Po jejich úspěšném složení odjížděl z Hamburgu jako kapitán kabotážní plavby a kapitán sportovních a plachetních lodí na širé moře. Tu zimu se taky přišel podívat na svůj člun Vendy starý kormidelník, teď už jednonohý Werner Schwarz. "Ježíši Wernere, kde se tady bereš, máš přeci domek v Akenu"?, přivítal ho Václav, a pokračoval "pojď dál přece, do svoji starý kajuty, popovídáme, dokonce něco na jazyk se tam najde". No zašli, popovídali, to povídání se protáhlo až dlouho do noci a nezůstalo jen u té jedné návštěvy. Tak se Venda dověděl, že Werner přišel o nohu ve Francii, v té válce v nedbalkách, kde se místo bojování víno pilo a bagety s máslem a paštikou jedli. Žel Werner k té šťastné většině nepatřil. Hned na začátku tažení šlápnul ne minu a doválčil. Čtvrt roku se léčil po lazaretech a lázních, potom se doma v Akenu učil tři měsíce chodit s protézou. "No a pak jsem se rozjel do Magdeburgu na podnik hlásit se zpátky do práce".
Když se Werner vrátil z války zmrzačený, nenechal ho podnik na holičkách. Dostal docela odpovědné místo na podnikové šupně, na jednačtyřicítce, dokonce tam s manželkou může i bydlet. "To víš, ve městě bych teď hledal byt marně, i tak, toho strachu co jsme zažili, když to sem padalo". To si Venda představit uměl, stačilo se podívat na město. Před odjezdem starého přítele ještě jednou navštívil, nějakou tu potravinu a trochu tabáčku sebou přinesl a oba se těšili na shledanou v lepších časech.
Konec války přivítal Venda na Mělníku. Přivezl do Neratovic sůl a zpátky do Německa už se jet nedalo. Zhroucené mosty a potopená plavidla v plavební dráze plavbu znemožňovala. Bylo nutno počkat, až bude plavební dráha alespoň provizorně uvolněná a až budou opět navázány zpřetrhané obchodní vztahy. Člun 601 se toho dočkal až na podzim rok a půl po skončení války.
Válka skončila.
Václav se rozloučil se svými studenty, kteří se vrátili na vysoké učení dostudovat. Za ten první mírový rok se Václav stačil i oženit s hezkou slečnou ze svého rodného městečka. Maminka, které už byl jen uzlíček, nevěstu od mala znala a byla šťastná, jak si kluk dobře vybral. Když po svatbě nevěsta odešla z práce a nastěhovala se k Václavovi na člun, byla maminka spokojená, že se o kluka má kdo starat a že už neporoste jako dříví v lese. Tak už to chodí, pro maminky je syn kluk, i když je mu už třeba padesát, což Václavovi ani zdaleka nebylo. Tak spolu hospodařili, Václav se staral o člun a Mařenka se starala o Václava a bylo jim spolu dobře, jen pořídit si potomka se jim nepovedlo, i když po každé válce se rodí nejvíce dětí, jak praví lidová moudrost.
V listopadu mu inspektor přivedl na loď dva nové pomocné lodníky a dal mu zároveň příkaz k nakládce cukru u cukrovaru v Kostelci. "Ježíš Marja, zase rychlokvašky", bědoval v duchu Václav, "to se z paluby a od kormidla ani nehnu, ještě, že už jsem ženatej a nemusím si vařit". No ale smířil se s nevyhnutelným, "hlavně, že už se pohnu z přístavu", říkal si. Do Kostelce je v pohodě přetáhl malý dýchavičný parníček, kluci byli učenliví, dali si říct a poslouchali, co jim říká. V Kostelci se vyvázali už za šera pod nakládací pás, kde měla ráno začít nakládka. Pro mladou paní, i ta krátká cesta byla zážitkem, kdepak vařit, dívala se a tak večeře po přistání byla jen studená.
Ráno, hodinu před začátkem nakládky odkryli člun, aby nezdržovali nakládání. Jenže zmatkům se nevyhnuli. Počitadlo pytlů na pase nefungovalo. Pán co vždycky počítal, už odešel do důchodu. Narychlo poslali k pasu počítat jednu paní z kanceláře. Nakladači byli všechno možné, jen ne sehraná parta. Každou chvíli jim spadly pytle a bylo nutno pás zastavit, prostě zmatek. Čtyři sta padesát tun, čtyři tisíce pět set pytlů, nakládali dva dny.Pak přišli celníci, zaplombovali nákladní prostory, kormidelník dostal všechny dokumenty k nákladu a tak se Václav i člun konečně vydali na svoji první poválečnou cestu.
S pomocí podniku všichni tři členové posádky i Václavova manželka dostali dvoje potravinové lístky, aby se mohli na cestu řádně zásobit jídlem, protože v poválečném Německu byla o potraviny nouze na pokraji hladu. Parníček "Remorkáž 5" je za dva dny odtáhl z Kostelce do Starého přístavu v Ústí nad Labem, kde při naložily několik beden s potravinami pro posádky lodí kotvící již delší dobu v německých přístavech. Tady také utratili poslední peníze ze zálohy a poslední ústřižky svých potravinových lístků. Václav byl v jednom kole, doklady, dokumenty, poslední kontrola výstroje plavidla před odjezdem za hranice a ještě radit s nákupy do zásoby jak nezkušeným lodníkům, tak mladičké manželce kteří se vypravovali všichni na svoji první plavbu. Konečně k večeru bylo hotovo.
S nákladním listem v ruce při návratu z kanceláře od inspektora, oznámil Venda posádce: "Tak ráno vyrážíme za Dagmarou". Ale to už motorová nákladní loď "Dagmar", s nákladem rakovnických kachlíků, vplula do přístavu a přilehla vedle nich. "Tak Václave, ráno se do toho pustíme, ale měj celou cestu oči na stopkách a kotvy v pohotovosti, Labe je v hrozném stavu", pozdravil se s Václavem kapitán Struha. "Ježkovi voči, dyk já tu mám jen dva rychlokvašky, který ještě neumějí po lodi ani pořádně chodit, žádný spolehnutí na ně není, jeďte se mnou vopatrně", kontroval Václav. "No hochu, to ti nezávidím", na to Struha, "aspoň jednoho kovanýho lodníka bys měl mít, ale teď už s tím nic nenaděláme, to se od kormidla ani nehneš, ještě že si nemusíš sám vařit, ale seš zkušenej chlap tak se snad s pomocí boží dostaneme do Hamburgu v pořádku". "Tak ráno v sedm zapřáhneme". "Tak ráno kapitáne, budeme připravený".
Ráno je Dagmar zapřáhla, zahodili se a ještě za šera vyrazili po proudu. Důkladná celní kontrola ve Hřensku se protáhla až do pozdního odpoledne a tak ten den plavba skončila, bez zvláštních příhod. Zakotvili necelých deset kilometrů za hranicemi u vesničky Krippen nedaleko Žandavy. Dál už to tak dobře jako za normální plavby nešlo. Takřka všechny mosty na celém Labi, byly vyhozené do povětří a stále opravené jen provizorně. Před každým takovým mostem Dagmar Šestsetjedničku zahodila, sama projela a pak zakotvená čekala, až člun proposunuje malý k tomu určený remorkážní parníček. Že to zabralo hodně času, netřeba říkat. Poproudní plavba do Hamburgu, první po válce, trvala Václavovi plné dva týdny, místo obvyklých pěti dnů. Když se konečně před příděmi plavidel objevily ležaté osmičky hamburských mostů a mladá paní i lodníci se na ně celí okouzlení dívali, Václav si spokojeně oddechl. Cesta končila.
Proclení nákladu a přesun do Svobodných přístavů, už byla jenom rutina. Hned druhý den ráno u šupny č. 41 začala překládka do zámořského francouze, který už čekal jenom na ně. Dvě party sehraných překladačů napochodovali na člun a za směnu byl člun prázdný. Tedy vlastně ne tak docela prázdný. Když talliman ze zámořáku zavolal "Šlus, já jsem ready", zbývalo Václavovi v posledním prostoru ještě pět hífů po dvanácti pytlech a ještě jeden pytel navíc, tedy bratru jedna a šedesát metráků cukru. Nechal prostor zakrýt a s těžkou hlavou šel na šupnu vyřídit doklady.
Dostal potvrzení, že odevzdal náklad v pořádku a zašel za Waltrem. "Člověče, zbylo mi v raumu přes šedesát pytlů cukru. Co s tím? Když to ohlásím, ze starostí nevyjdu. Protokoly tady i u nás, výslechy u celníků i na kriminálce, malér v Kostelci v cukrovaru, hrom do toho, kdybych se nebál, že to praskne, naházel bych to do vody", postěžovalo si mu. "Zbláznil ses? Víš co je teď tady cukr za platidlo? Koukej, lodníkům řekni, že ten zbytek se musí ještě teď vyložit na šupnu a já zbytek zařídím, Neboj se, budeme oba bohatí a nikdo se nic nedoví". Taky, že zařídil, jeřábníka obstaral, i odvoz sehnal. Bylo vidět, že už je v Hamburgu doma, stačilo pár telefonátů a poválečný černý trh schlamstnul celou várku za opravdu slušnou cenu. Walter byl kamarád a charakter, nechal si jen pár procent za zprostředkování a jinak celá nečekaně velká suma skončila na kontě, které pro Václava založil. Stačila na zakoupení pěkné námořní jachty i na její úpravy na loděnici a na pronájem trvalého kotviště v maríně. Přes to ještě pěkná sumička na kontě zůstala, na horší časy.
Všechno proběhlo v tichosti, v utajení jak před úřady, tak před posádkou. Dokonce ani Mařenka se nic nedověděla. Za pár dní naložili kakaové boby a vydali se proti proudu. Pomalu a těžce se plavba vracela do mírových kolejí. Mosty byly postupně opravovány, zpřetrhané obchodní svazky se dařilo znovu navazovat a doprava se znovu rozbíhala.

Služebně v Hamburgu.
Plavební podnik začal obsazovat vedoucí funkce svých služeben jak v pohraničí, tak v zahraničí svými českými pracovníky. Los padl i na Václava. Na jaře sedmačtyřicátého roku ho k sobě povolal personální ředitel, pan Cafourek. Nechodil kolem horké kaše, hned spustil. " Pane Holý, příští cestu s vámi pojede pan kormidelník Francl, cestou mu předáte plavidlo a po dojezdu do Hamburgu, převezmete námořní skladiště 41 se vším, co k tomu náleží. Vedoucí odbočky byl vyrozuměn, čeká na vás". Tak se Václav ze dne na den stal z kormidelníka vysokým podnikovým funkcionářem, dokonce až v Hamburgu. Setkal se znovu se svým starým přítelem Walterem, tentokrát jako jeho šéf. Dokonce na šupně bydleli na jedné chodbě. Znovu, jako kdysi, spolu rádi poseděli, poklábosili u sklenky něčeho lahodného.
Paní Mařenka se učila pilně německy, aby nebyla v Hamburgu jako prodaná. Po čase si Václav zašel na námořní úřad a nechal si potvrdit svoje námořní doklady. Potvrdili mu je bez problémů, jen mu doporučili, aby trochu oprášil svoji angličtinu. Václav poslechl, a aby mu to lépe šlo, přibral do holportu i paní Mařenku. Chvíli se ji, oba jazyky motaly do hromady, ale brzy nabrala dech a začala manžela pěkně dohánět. Nakonec si po absolvování kurzů pro cizince při Hamburské univerzitě udělala z obou jazyků státnice. Václav jenom zíral.
Do práce vedoucího šupny se s Walterovou pomocí zapracoval dobře. Třebaže ze začátku mu spotřebovala všechen čas, co měl, po čase získal rutinu i sebevědomí a opět mu zbýval čas na ženu, přátelé i koníčka, plachtění a ovládání milované plachetnice. Čas odtikával, rok se s rokem scházel a mladá paní měla stále náruč prázdnou. Když Walter viděl smutek v jejich očích, přivedl ji pejska. "Jmenuje se Wufi, a musíte ho naučit česky mladá paní", radil ji. Mařenka se zasmála a slíbila, že ano, že ho česky naučí a taky anglicky, když německy už umí.
"Čas oponou trhnul", jak pravil básník a zatím co Václav pracoval v Hamburgu, v Čechách se změnily poměry. Přestalo platit, co vždycky platilo a začalo platit, co nikdy neplatilo. Těsně před odjezdem na gremiální poradu do Prahy, dostal Václav dopis od přítele. "Václave, jestli chceš zůstat v Hamburgu a zaplachtit si na moři, nevracej se domů. Zpátky tě už nepustí. Už se tady ví, že máš námořní zkoušky a plachetnici". Když to s Mařenkou spolu probrali, rozhodli se.
"Máme ještě asi měsíc času, připravíme zásoby a plachetnici a pak vzhůru přes oceán do Melbourne na Olimpiádu". Jak řekli, tak udělali. Václav řádně předal námořní skladiště č. 41 svému nástupci, zazásobili jachtu, převedli si konto do pobočky v Melbourne, naložili psa a vyrazili. Paní Mařenka pevně stála svému muži po boku, i když přeci jen z té cesta strach měla.
V Austrálii.
Když se po letech, už jako australští občané, přijeli Mařenka s Václavem podívat do staré vlasti, povyprávěli kamarádům o svém životě u protinožců. "Cesta, přes oceán byla krásná", vyprávěli, "měli jsme štěstí, ani jedna bouře nás nezachytila, silnější vítr, to ano a naopak skoro bezvětří ale pořád jsme jeli dopředu. Po odjezdu z Hamburgu jsme kolem Shetland opustili Severní moře a vpluli na Atlantik. Tady jsme měli před sebou pořádnou štreku, za zády jsme nechali Anglii a Irsko a namířili jsme si to na Nový York. Ten jsme si nemohli, nechat ujít. To vám řeknu, byl to zápřah, ale jak jsem říkal, počasí nám přálo, žena zdatně pomáhala a zvládli jsme to. Nový York splnil naše očekávání".
Pak pokračovali ve vyprávění, jak se potulovali Karibikem, co krásy tam uviděli. Kolem Panamy a Mexika pluli navštívit San Francisko v Kalifornii, pak kolem Honolulu na Hawaii a kolem Šalamounových ostrovů Korálovým Mořem už přímo do Melbourne v Austrálii.
Tam stihli Olympijské hry, na některé sporty se dokonce podívali, s českými sportovci pohovořili, ale nezůstali tam. Vrátili se do Sydneye, kde požádali o australské občanství a začali si shánět práci. Tady by naše vyprávění vlastně mohlo skončit. Nebyli vlastně utečenci, pasy i všechny ostatní doklady, dosvědčující jejich kvalifikace, měli v pořádku sebou, jazykově byli vybaveni a tak oba brzy dobré kvalifikované zaměstnání dostali. Samozřejmě, Václav se nerozloučil s povoláním kolem vody a brzy se vypracoval v Sydneyském přístavu k vysokým funkcím. Po odchodu do důchodu, založil nevelikou školu námořního plachtění, která mu slušně vynáší a protože se jim oběma zastesklo po staré vlasti, přijeli se podívat na staré kamarády a do míst svého mládí. Už nepřipluli pod plachtami, přifičeli vzduchem. Ale už se u nás necítili doma, i kamarádů hodně ubylo, tak se za pár týdnů vraceli domů. Nejdříve ještě zaletěli do Hamburgu, popovídat s už hodně starým Walterem. To bylo samé "vzpomínáš jak" nebo "nezapomněl jsi na" a tak pořád dokola. Však víte, jak staříci vzpomínají. Po odletu z Hamburgu, jako by se nad nimi zavřela voda. Žijí ještě? Nežijí? Nikdo neví. A Austrálie je daleko.

Na vysvětlenou.

Roduvěrní šífáci, šífaři a jak oni sami říkají šifři, používají některé výrazy zdánlivě normální, které by ale, normálního čtenáře mohli zmást. Labští plavci na svých lodích po řekách a průplavech neplují, ale jezdí. K údivu znalců evropské mapy, po Labi do Hamburgu jedou dolů a zpátky domů nahoru. Nejde jim na rozum, že by řeka tekla do kopce.Na řece nejsou zatáčky ale oblouky a hlavní směr plavby je z moře do pevniny, proto po hlavním směru je dopravní značení vlevo červené a vpravo zelené. Nicméně v úžinách má po proudu plující loď přednost.
Při kotvení se kotvy nespouštějí, ale házejí, zatím co při odjíždění od břehu se plavidla neodvazují, ale zahazují. Když se kapitán potřebuje přesvědčit o hloubce řeky pod lodí, neřekne "Václave změř mi vpravo hloubku", nýbrž zavolá "Venco, píchni mi tam, vpravo". Kapitán, či kormidelník loď neřídí, ale s ní jede, nebo ji kormidluje. Za jízdy, či při manévrování, se na lodi demokracie nevede, co řekne kapitán, to platí.
Hamburské přízemní námořní sklady cca. 50 m široké a některé i půl kilometrů dlouhé, v řeči lodníků nejsou námořní sklady ale šupny, zatím co ty patrové jsou špejchary. Šéf každé šupny, či špejcharu má k ruce celou řadu pomocníků od vedoucích skupin přes tallimanny až k řadovým překladačům. Tallimanni zboží přijímají a vydávají a stále mají přehled, kde co stojí a leží. V každé šupně je jeden, nebo i několik fršláků, tj. zamykatelných uzavřených prostorů, na obzvláště cenné zboží.