Listopad 2012

Cirkusák.

25. listopadu 2012 v 12:06 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Cirkusák.


Když v ráji pršelo.
Byla to krásná doba mezi dvěma světovými válkami. V lepších kruzích ji někdy říkali "La belle epogve". Lidi chtěli věřit, že už žádná válka nebude a bavili se. Bary, tabariny a jiné zábavní podniky měli zlaté časy, od Prahy až po poslední městečko někde u hranic mladé republiky. Nejinak i ve Hřensku, malém městečku v klínu skal labského kaňonu, tam kde Labe opouští Čechy, aby pokračovalo Německými zeměmi na své cestě do náruče Severního moře. Malebný Labský kaňon přitahoval turisty jako magnet, stalo se módou ve Hřensku i pár nocí přespat a tak tam vyrůstaly hotely a hotýlky jako houby po dešti. Obyvatelé Hřenska si hosty, které přiváželi veliké osobní parníky až od Litoměřic nebo od Drážďan, přímo hýčkali. Jakpak by ne, když o jinou práci ve Hřensku ani nezavadili. Jak hosté, tak hostitelé, mluvili německy. Čeština tu byla popelkou, i když snahou mladé republiky bylo, to aspoň trošku napravit a posílala do pohraničí české úředníky a i jinak český živel tady podporovala.
Tak v první polovině dvacátých let nastoupil na tamní poštu nový přednosta odkudsi ze středních Čech. Přivezl si sebou pěknou mladou paní a jako roduvěrný Čech i synka Vlastimila. Netrvalo dlouho a narodil se jim i Pepíček. Kluci samozřejmě švadronili česky jako německy, s rodiči tak a ve škole a s kamarády zase jinak. Skoro deset let na tom valně nezáleželo, prostě turistický ráj a idyla.
Kluci už od malička nejraději běhali podle Labe. Nahoře, na vysoké hrázi, pozorovali osobní parníky s turisty a snili o tom, jak se taky jednou svezou. Dívali se i na nákladní čluny a parníky s touhou také s nimi odjet za obzory. Dole pod hrází šmejdili kluci mezi kameny na břehu, hledajíce poklady, které tam za větší vody přineslo Labe. Vždycky se tam něco do klukovských kapes našlo, nad čím pak maminka lomila rukama, když jejich svršky brala do prádla.
Začátkem třicátých let idylické roky ve Hřensku končily. Německým občanům začali čeští úředníci a vůbec český živel překážet. Čechům nastávali krušné časy. Co v té době trápilo rodiče, si kluci dlouho ani neuvědomovali. Žili si ve svém dětském světě jako ryba ve vodě. V šest a třicátém roce, odešel Vlastimil z domova, na vytoužené lodě na Labi, jako plavčík. Pepovi bylo, jako kdyby osiřel. Bráchovi záviděl jeho cesty do světa. Rozhodl se, s tím něco udělat. Bylo mu třináct, na loď ho ještě nevezmou, to věděl. Náhoda mu přihrála do cesty plakát: "Cirkus Renz hostuje v Drážďanech. Pouze tři dny". Bylo rozhodnuto. Uteče k cirkusu. Vloudil se na odpolední parník do Drážďan a večer už obcházel cirkusové stáje. Hledal si místečko kam se schovat, aby ho pár dní nenašli.
Mamince se zřítil svět, jeden kluk na lodi "ježíš marjá, takovej tuláckej život" naříkala. Druhej kluk, bůh ví kde, nejspíš utopenej v Labi, když ho ani četníci nenašli. Tak maminka naříkala, plakala a prosila tatínka: "Tatínku, já chci domů, já tady nebudu, když tu nemám naše kluky". Tatínkovi bylo bez chlapců také smutno a mezi fanatickými Němci se začal bát, hlavně o maminku. Vrátili se tedy domů, kamsi do středních Čech. Dobře udělali, za dva roky už by museli utíkat.
Plují lodě na vše strany.
Vlastíkovy se nesplnil záměr dostat se na parník, ale jinak pochodil dobře. Prvním rokem nastoupil na člun S 521, tisícák rundek, ke starému Wernerovy. Starý pán pár let před důchodem, kormidelník každým coulem, člun i on, jedna bytost. Dva postarší lodníci, pan Heinrich první a pan Franz druhý lodník. Všichni tři z Akenu a všichni tři na člunu s manželkami. Ženské přivítaly Vlastíka jako rodného syna, no paní Wernerová spíše jako vnuka. Až museli chlapi dohlížet, aby jej moc nerozmazlovaly.
Na člunech v té době bylo žití vpravdě spartánské, kdepak elektřina, ledničky už vůbec ne, sociální příslušenství veškeré žádné. Na záchod chodili muži přes bort, samozřejmě jen, když člun plul mimo město. Ženy vykonávaly svoji potřebu v kajutě do vědra s trochou vody, které vzápětí vynesly a vylily do řeky. Která měla šikovného manžela, vyrobil ji štokrlátko s otvorem pro větší pohodlí. Chlapy se myli v kýblu na palubě a ženské v plechových umyvadlech v kajutách, samozřejmě labskou vodou. Pitná byla opravdu jen na pití a na vaření. Zásoba ji byla po jednom dubovém soudku na zádi i na přídi a ve smaltovaném vědru v každé kajutě. Udržet v letních parnech poživatiny ve stravitelném stavu, hraničilo s kouzlením a bez letitých zkušeností, předávaných z generace na generaci nebyla na úspěch naděje.
Plavčík samozřejmě svoji kajutu neměl, měl koutek s lůžkem v kajutě druhého lodníka. V kajutách bylo vybavení jen to nejnutnější. Lůžka, zabudované skříňky, stolek, dvě židle a kamna, v létě na vaření, v zimě pro zahřátí. Okénka v kajutách nebyla, jen světlík ve stropě.
Čtrnáctiletý Vlastík vplul do nového života jako ryba do potoka. Měl vlastně z pekla štěstí. Ženy lodníků ho kajuty uklízet nenechaly, i obědy mu vařily, jen o snídaně a večeře se musil starat sám a i při tom na něho mateřským okem dohlížely. V neděli dostal od paní Wernerové buchtu, no prostě zdálo se mu, že žije jako v ráji. To tam bylo škaredé zahlížení, že je Čech. To se na lodích nenosilo.
Ale jinak měl práce habaděj. Ráno vstát, hodinu před odplutím, zatopit v kamnech a uvařit velkou konvici žitné kávy. Půl hodinky před začátkem plavby s lodníky posnídat a konvičku horké kávy odnést do kormidelny. Po vytažení kotev umýval s lodníky paloubky a potom už sám musel vytřít do sucha a vyleštit všechny světlíky a všechnu mosaz, zatím co lodníci šli po své práci. Pak nanosit uhlí do všech kajut, naštípat třísky na podpal na příští den, a potom být lodníkům k ruce při údržbě plavidla. Učil se natírat, dehtovat, flekovat krytová prkna aby nezatékalo na náklad, zaplétat provazy i lana ocelová a spoustu dalších dovedností, bez kterých se plavec, "der Schiffer" jak říkali jeho ákeňáci, neobejde.
Při práci ho učili i řeku znát. "Vlastík wie heist" - "Vlastíku jak se jmenuje ta vesnička, co ji kouká támhle ta špička kostelíčku"? Nebo " Vidíš támhle v dálce ten most? Jak se jmenuje a kterým polem proplujeme"? A tak stále dokola. Někdy nevěděl, kde mu z těch otázek hlava stojí. Ale psal si poznámky a učil se. Tak v té nekonečné práci a učení utekl čas jako voda. Tři roky uplynuly a po rundeku, místo kluka ušatého, chodil chlap, jak se patří. Před komisí složil lodnické zkoušky a nastal čas se rozloučit. Ženské zamáčkly slzičku a při obejmutí na rozloučenou mu popřály "Vlastík, viel Glück" - Vlastíku, hodně štěstí". S chlapy si podal ruku, že vidí pana Heinricha a pana Franze naposledy to netušil. Nedlouho po rozloučení narukovali do války a už je nikdy neviděl. Z války už se nevrátili. Když po válce navštívil jejich vdovy v Akenu a něco jim přinesl na přilepšenou, plakaly štěstím, že si na ně vzpomněl a vzpomínky na šťastné doby na člunu před válkou nebraly konce. Také se od nich dověděl, že starý Werner i s paní jsou už také v pánu. Ale vraťme se pěkně zpátky.
Lodník Vlastimil už nikdy na jednom člunu tak dlouho nepobyl, jako plavčík na pět set dvacet jedničce. Válka nenasytně hltala německé lodníky a mladší kormidelníky do svého chřtánu. Bylo je třeba, rychle nahradit. Kromě zvýšeného množství plavčíků, přijímala česká plavba i dospělé pomocné lodníky, do té doby na lodích zjev neznámý. Staří kormidelníci si z nich zoufalstvím rvali vlasy z hlavy. Kvalifikovaní lodníci, byli vzácné koření, ze kterého se, kormidelníci neradovali dlouho. Byli posíláni z plavidla na plavidlo, sotva tam nováčky trochu zaučili, už pakovali jinam. V nejkratším možném termínu skládali kormidelnické zkoušky a dostali svůj člun. Tak i Vlastík putoval ze člunu na člun, někde zaučoval dva plavčíky, někde pomocného lodníka, ale nikdy se nesešel na jednom člunu s dalším vyučeným šifrem, hodným toho jména.
Ve čtyřicátém třetím roce ho firma poslala před zkušební komisy Plavebního úřadu na složení kormidelnických zkoušek. Hladce je složil, vzpomínal při tom z vděčností na svou první posádku, za to, že mu jako plavčíkovy tak dobře vtloukli do hlavy plavební zeměpis i ostatní plavecké vědomosti a dovednosti. S ještě teplým kormidelnickým patentem v ruce nastoupil jako kormidelník na moderní člun S 615. Projezdil s ním celou Evropu, po řekách, průplavech i při mořském pobřeží. Jeho nejhorší vzpomínka z válečné plavby, byla cesta v sestavě vleku za mořským boxírem, podle pobřeží Kattegatem, do Osla s nákladem sody. To měl opravdu strach, že se utopí on i jeho člun. Na zpáteční cestu, s nákladem slanečků, čekal plných šest týdnů, až se moře uklidní, aby cestu zpátky do Německa, říční čluny přežily. Za těch šest týdnů se v Norsku stačil zasnoubit i oženit.
Od té doby se mu o domácnost na lodi starala Anniken. Vlasta se učil norsky a Anniken německy a česky. S láskou všechno zvládly a bylo jim spolu dobře. Válečná léta se schýlila ke konci a konec války zastihl S 615 s nákladem železné rudy v Děčíně, kde čekala na vykládku. Trvalo skoro rok, než bylo možné znovu po Labi plout do světa. Spoustu rozbořených mostů a potopených lodí bylo třeba nejdříve odklidit z plavební dráhy.
Vlastík s Anniken navštívil rodiče, maminka si poplakala, že přivedl cizinku a až z tokové dálky, ale v duchu už se začala těšit na vnoučata. "Ještě ten Pepa, kdyby tak někdy přijel" povzdechla si maminka, "jeho tělo se nikdy nenašlo, tak kdoví kde je mu chudáčkovi konec". "Jakej pak chudáček, lump to je, jestli žije a nedá o sobě vědět", zahudroval táta, "takhle trápit rodiče, to se přeci nedělá". Co na to měl Vlasta říct? Honem tedy převedl řeč jinam: "Co vy"? Zeptal se "jak se vám tu daří? Nestýská se vám po Hřensku? Teď by vás tam přivítali s otevřenou náručí. Spousta domů je tam teď prázdných". "I kdepak" nepustila maminka tátu ani ke slovu "táta je tu teď poštmistr, já dělám v mlíkárně, nás už hochu odtud nedostaneš". Vlasta se jen usmál "no zeptal jsem se, měli bychom k sobě blíž, ale i sem se na vás přijedeme podívat, jak to jenom půjde. To Anniken to má horší, jestli se podívá na rodiče jednou za dna, za tři roky, bude ráda".
Jednou takhle, v sedm a čtyřicátém roce, čekala šest set patnáctka v Hamburgu na nakládku. Anniken prostírala k obědu. Vtom do ajganku vešel mužský a povídá: "Ahoj brácho, ahoj švagrová, hoď na stůl ještě jeden talíř, mám hlad jako vlk". Brácha se po jedenácti letech objevil, a choval se tak, jako by se vrátil z nákupu, kam si odskočil před hodinou. "Pepo, ty chlape špatná", stačil jenom vydechnout Vlasta.
Boty z toulavého telete.
Pepa dlouho obcházel stáje cirkusu Renz. "Dnes je poslední představení, v noci se bude cirkus bourat, musím něco vymyslet" říkal si. Pak za stájemi uviděl vůz se zásobou sena připravenou na přesun. "To je ono, zalezu až dozadu, tam mě nenajdou". Ještě si doběhl koupit pár sodovek a pět žemlí a pak už se soukal do sena. Štěstí stálo při něm, nikdo si ho nevšiml. Už se šeřilo a představení bylo v plném proudu. Vystresovaný a unavený Pepa v seně usnul. Neprobudil se ani v noci, když tenťáci cirkus bourali, ani když na Ostbahnhof maringotky a ostatní vozy, vagónovali na vlak. Když se probudil a opatrně povystrčil hlavu ze sena, viděl uhánět kolem sebe plochou krajinu někde kolem Magdeburgu. Chvíli ty fádní obzory pozoroval a potom zase radši zalez do sena. Ani nevěděl, kdy zase usnul.
Maďarští koňáci ho objevili, kousek za dánskými hranicemi. Hlady už šilhal, nakrmili ho, a když vlak zastavil a začalo vykládání, předvedli ho před pana Renze posledního. Panu Renzovi Pepa lhal, až se mu od huby prášilo. "Já jsem sirotek, utek jsem v Polsku ze sirotčince, bili mě tam, už jsem to nemohl vydržet" naříkal, " nechte mě u vás, budu dělat každou práci, budu se snažit". "Kolik je ti let"? Zeptal se pan Renz, "a jak to, že umíš tak dobře německy"? "Je mi patnáct, pořád jsem měl hlad, proto jsem nevyrost, ale u vás všechno doženu. Máma byla Němka a než s tatínkem umřeli, mluvila na mně jen německy, proto tak dobře umím a proto mně pak v sirotčinci pořád odstrkovali". Panu Renzovi, i když to byl, otrlý cirkusák, se Pepi, zželelo, a když se koňáci začali přimlouvat, že by stejně potřebovali pomocného štolbu, zrovna o něj chtěli pana ředitele požádat, povídá: "No zkusíme to s tebou, budeš štolbům k ruce, no a s papíry já už to nějak udělám. A teď alou každý po svojí práci".
Znovu měl Pepa štěstí, že byl k ruce koňákům. To byli Maďaři, a i když jako správní cirkusáci uměli od každé řeči trošku, právě tolik aby se všude domluvili, mezi sebou a na Pepu mluvili jen maďarsky. Za půl roku mluvil Pepa jako rodilý Maďar. Kdyby ho pan ředitel přidělil k tenťákům, tak by mu ty lži tak snadno neprošly. Tenťáci byli Češi a brzy by poznali, že je Čech a žádný Polák. Však se jim také Pepa radši dlouho vyhýbal.
Po půl roce, už ve Švédsku si ho pan ředitel zavolal a povídá: "Tak s poníky ti to jde dobře, i velký koně už tě trochu poslouchají, je na čase naučit se něco dalšího. Ráno budeš chodit s krotitelem krmit šelmy, aby tě poznali a zvykli si na tebe, pak se musíš převléknout, aby z tebe koně šelmy necítili. Jakmile budeš s prací u koňů hotov, Jánošovi jsem dal avízo, budeš chodit na hodinu akrobacie, jsi na to už troch starý, ale něco se snad naučíš, na starost si tě vezme pan Fomenko, pak si malinkou chvilku oddechneš, nasvačíš se a před večerním představením budeš hodinku žonglovat, poradí a pomůže ti pan Ferrand. Rozuměl si"? "Rozuměl", hlesl Pepa. "Tak Bon, můžeš jít". Od ty doby, neměl Pepa volnou chvilku. Cvičil, pracoval, spal nebo jedl, prostě žádný čas na lelkování. Často vzpomínal, jak dobře bylo u mámy, ale styděl se, bál se aby si pro něj nepřijeli, i čas neměl vůbec žádný a tak domů nenapsal.
Projel s cirkusem po Švédsku, Norsko, pak celou Anglii a Irsko, odtud přepluli tu velkou louži do Jižní Ameriky. Zatím co se tam přesouvali od štace k štaci, vypukla v Evropě válka. Cirkus musí žít, zvířata i lidé musí jíst. Než projeli všechny štace i v Severní Americe a v Kanadě, válka v Evropě skončila. Pan Renz uvážil všechna pro a proti, pak si svolal všechny lidi a řekl: "V Evropě teď nebude na cirkusová představení nálada, a ani tady to nebude o mnoho lepší. Na přepravu cirkusu zpátky do Evropy nemám, a když se zadlužím, nebudu to mít čím splatit. Už jsem mluvil s ředitelem Barnum-Bailei, zvířata od nás odkoupí, a i některá čísla by převzali. Kdo z vás bude chtít zpátky do Evropy, tomu zaplatím cestu letadlem. Dostanete všichni poslední plat, rozpustíme cirkus a pak se rozloučíme".
Pepa, mladý muž a vycvičený cirkusák, žonglér, akrobat, voltižér i krotitel a také polyglot se svým nadáním na řeči, zpátky do Evropy ještě nechtěl. Rozloučil se a všem poděkoval, nejvíc panu Renzovi a maďarským koňákům, ty z malýho kluka vychovali chlapa schopného jít do světa a postarat se o sebe a když to bude třeba i o své blízké. Širý svět ho volal a Pepa volání poslechl.
Projel si jako lodník velké americké řeky Amazonku i Mississippi, odtamtud přeplul jako námořník do Austrálie, kterou prošel a projel křížem krážem a s jeho vtipnými historkami ho všude rádi přivítali. Uměl dobře španělsky i anglicky, německy už od mala a spoustu dalších řečí jako správný cirkusák a světoběžník jen zběžně a byl rozený vypravěč. Tak chodil světem ještě dva roky, ale bez cirkusu a jeho veliké rodiny to už nebylo ono a taky po Evropě, kde už nebyl tolik let, se mu zastesklo. Naskočil na první zámořák který na starý kontinent mířil a koncem čtyřicátého sedmého roku připlul do Hamburgu. Když jako správný světoběžník brzy zjistil, že jeho brácha právě kotví se svou lodí v Saalehafenu, vypravil se za ním. Přišel na člun, v kormidelnické kajutě nějaká žena právě prostírala na stůl, tak řekl: "Ahoj brácho, ahoj švagrová, hoď na stůl ještě jeden talíř, mám hlad jako vlk".
Šéne Pepi.
Tak začal Pepa plout po Labi. Nejdříve u bráchy, jako lodník. Svým vtipným vyprávěním a veselými i překvapivými kousky byl brzy známou figurkou po celém povodí. Jak udělal s bandičkou mléka v ruce salto z krámku ven a ani kapičku nerozlil, jak žongloval s pěti jablíčky a hlávkou zelí a nic mu neupadlo, či jak utišil splašeného koně, který potom šel za ním ke svému pánu jako beránek a o dalších jak, jak, jak, se ještě dlouho vyprávělo. Nejvíc ale okouzloval svými historkami děvčata v pobřežních hospůdkách. Okouzleně ho poslouchaly a pak mu stejně okouzleně a ochotně otvíraly svoji náruč. Ty mu také začali říkat Schene Pépi a přízvisko Šéne Pepi už mu zůstalo i mezi kamarády na lodích.
Jak tak šel Pepa z náruče do náruče, čas při tom plynul jako voda v řece pod jeho lodí, než se nadál ani se nestačil oženit a už odcházel do důchodu. Celej svět prošel, tolik toho znal a uměl, nakonec se vrátil tam, odkud jako kluk utekl.
Ještě nedávno, turisté a hlavně turistky okouzleně poslouchali starého přívozníka v soutěskách, který jim vyprávěl o skalách kolem a o lesích nad nimi a prokládal to košilatými historkami, tak šikovně vyprávěnými, že dámy se jen chichotaly a na pohoršení si ani nevzpomněly. Nejkrásnější bylo, že každou uměl oslovit jejím rodným jazykem a také v něm ji nejzajímavější historky převyprávět. Mnohá z dam byla tak okouzlená, že byla ochotná přívozníkovi nabídnout i víc než jen úsměv. Pozvání na přátelskou večeři neodmítal, ale noční radovánky dovedl odmítnout s takovým šarmem, že poctěná dáma ještě dlouho na kouzelného převozníka vzpomínala.
Začátkem nového tisíciletí Pepa, náš Šéne Pepi, odešel ze Hřenska podruhé. Tentokrát už navždy. Už se nevrátí.

"To, co potřebuji...".

20. listopadu 2012 v 15:37 | Brabouk.
Kéž bychom mohli říkat s dávným myslitelem: "Všechno co potřebuji si nosím sebou". Tato věta pro nás už dávno neplatí v našich všednich běžných dnech a hodinách. Tak jsme se zavalili moderními potřebami ale i pseudopotřebami, že už se ani nevyznáme v tom co opravdu potřebujeme. Teprve v mezních situacích velkých přírodních nebo společenských katastrov se náhle ukáže nahá pravda platnosti té myslitelovy věty. Všichni prcháme pryč od katastrofy a všecko co opravdu potřebujeme ze statků hmotných si neseme sebou.
Ze statků nehmotných každý z nás potřebuje být milován a milovat, mít dobré přátelé, je šťastný ten kdo od mládí má přítele nejvěrnějšího. I tyto statky si ve svých srdcích nosíme všude sebou Jsme-li na útěku před katastrofou, všeobecnou nebo osobní, i ze srdce cestou postrácíme všelijaké přátelíčky a kamarádíčky o kterých jsme se mylně domnívali, že je potřebujeme ale v mezních situacích se bez nich dobře obejdeme.
A co já, už starý pán ve svých všedních dnech potřebuji? Milovat svou milovanou, trochu lásky svých dětí a vnoučat, teplo domácího krbu, a zajímavou knihu pro příjemné chvíle. Co víc bych si mohl přát?

Záletník.

19. listopadu 2012 v 11:28 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Záletník.

Bylo to o fous.
Motorová nákladní loď "Karel IV" plně naložená, brázdila řeku Labe proti proudu. Čtyři sta tun kakaových bobů bylo třeba dopravit v termínu do továrny na čokoládu v Lovosicích. Řeka byla mírně vzdutá, proud silnější než obvykle a tak to vypadalo, že fajrunty s vycházkami za kráskami, tuhle plavbu nebudou. Bylo to mrzuté, ba dalo by se říci přímo k zlosti. Celá posádka v skrytu duše doufala, že kapitán nebude pes a že aspoň jedno padla, někde u břehu vyjde, i když i tomu plavčíkovi bylo jasné, že to bude opravdu pozdě večer. Ale už druhý den k večeru, termín, ne termín, bůh vod vztáhl svoji štědrou ruku nad žehrající posádku. Nad vjezdem do přístavu Wittemberge vlály dvě vlajky zakázané plavby. Teprve po přistání v přístavu se kapitán od poříčního dozvěděl, že okupační sovětská vojska už od pátku mají velké cvičení se stavěním pontonových mostů. "Plavba je uzavřena až do Sandau, a otevírat se bude až zítra v poledne" sdělil poříční kapitánovi.
Kapitán tu pro sebe nemilou zprávu tlumočil posádce. Loď pořádně vyvázali, dokonce i zábradlí nainstalovali na lávku. Všichni se vyšlechtili, radost jim zářila z očí. Kapitán se na to nemoh ani dívat, radši zapad do své kajuty. Wittemberge není žádný krcálek, žádné městečko s jednou hospůdkou u náměstí. Tady bylo hospůdek nepočítaně a skoro v každé hrála, maličká kapela, nebo, aspoň harmonikář s houslistou. Navíc byla sobota, ráno se nemuselo vstávat do práce, prostě paráda. O takovém hle fajruntu se posádce ani nesnilo. Jen se trošku zešeřilo, město bylo jejich. Kormidelník Karel, rozvedený pán v nejlepších letech zamířil do taneční restaurace "U zeleného stromu". Tam to z minulých cest dobře znal, tam se mu líbilo. Občas tam našel i nějakou spřízněnou ženskou duši, která byla ochotná dovolit svému tělu, aby strávilo krásnou noc plnou lásky a milování s urostlým plavcem od vody, když místních mužů, po válce zůstalo tak málo. Povedlo se to i tento večer.
Karel si vyhlédl plavovlasou krasavici, bral ji pilně na parket a vtipně ji bavil. Když noc pokročila, seděli už spolu u lahvinky vína. Kráska se usmívala, sem tam přisvědčila hlavou, ale nemluvila. Již v pokročilé náladě to Karel neřešil. Když muzikanti zahráli "Auf wiedersehn, auf wiedersehn" odtančili spolu ten poslední kousek a vyšli před lokál. "Tak co krásko, půjdeme ke mně na loď nebo k tobě domů" zeptal se Karel. Beze slova se do něho zavěsila a zamířila do spleti uliček starého města. Hezká přívětivá vilka je přivítala do své náruče. Zato v bytě zůstal Karel zaraženě stát. Na věšáku visela uniforma ruského majora a dosud nemluvná kráska mu řekla: "No davaj davaj, golubčik moj". Karlovi se zpotilo čelo, ale co naplat labskej šifr z milostného bojiště neutíká i když ve vzduchu lítá průšvih.
A taky že ano, když byli oba na vrcholu milostného štěstí, zřítila se na ně pohroma, jak jinak. U lože lásky kde se vzal, tu se vzal, stál major, "vožralej jak carskej oficír" jak se říká, v jedné ruce pistoli a v druhé Karlovy svršky.
Když zpitomělý Karel vyskočil z postele, s myšlenkou, že správný chlap má umřít ve stoje, hodil mu svršky do náruče, zakymácel se a řekl "no davaj, davaj, golubčik moj". Pak zahnal Karla na půdu, když zabouchnul a zamknul, oplechované dveře, neslyšel Karel nic, než ticho.
Byly to na půdě pro Karla krušné hodiny. Jen tak si v duchu promítal svoje šance. "Jestli bude mít major vokno" říkal si "tak tady zajdu žízní, a jestli nebude mít vokno, tak mě sem přijde vodpicnout. Každopádně tohle je největší milostný průšvih mého života, z kterého se jen tak nevymotám". A tak pomalu odtikávaly nejdelší vteřiny Karlova života, provázeny jenom trudnými myšlenkami. Bouchat na dveře se bál, před očima měl stále tu pistoli, a tak čekal a čekal. Kdo si počká, ten se dočká. I Karel se dočkal.
V zámku zarachotil klíč a za dveřmi stála krásná plavovláska, ani monokl neměla. A zase uslyšel Karel "no davaj, davaj, golubčik moj" ale to už bral schody po dvou a pelášil do přístavu. Jeho trampoty ještě zdaleka neskončili. Byla jedna hodina po poledni. Když je krkolomný termín na nikoho se nečeká a tak "Karel IV" už hodinu v přístavu chyběl. Než se Karlovi podařilo odchytit auto, mířící silnicí nedaleko Labe do Havelbergu a než v dálce na Labi, uviděl svoji loď, už druhá hodina odbila. Poděkoval, vyskočil z auta a hnal se ke břehu, kde bylo z končícího cvičení, ruských vojáků jak naseto. Samozřejmě hned ho odlap vojáček na stráži. Od vojáčka k seržantovi, od seržanta k poručíkovi a s poručíkem k majorovi. Karlovi lezli oči z důlků, byl to náš noční major. Ale nejen, že Karla nepoznal, ještě se ukázal jako formát. Místo aby považoval Karla za imperialistického špiona, uvěřil mu, že je bocman z okolo jedoucí české lodě. Poručil, aby ho na ni odvezl jejich motorový člun. Naposledy a moc rád Karel slyšel "no davaj, davaj, v baržu, golubčik moj" zatím co majorova paže pokynula k nástupu na motorový člun.

Vánoce na Labi.

19. listopadu 2012 v 11:11 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Vánoce na Labi.

Brzy bude Štědrý den a vzpomínky mi táhnou hlavou na vánoční dny, které už dávno zapadly za oponu času. Bylo to v době kdy zadokolesový remorkér Beskydy byl ještě zánovní, ba dalo by se říci skoro nový. Beskydům tehdy velel starý pan kapitán Hanáček, který už se těšil do důchodu a nad pěti sty a padesáti koňskými silami ve strojovně bděl postarší strojník, mistr Rozkovec. Jinak samá omladina, dva lodníci, dva plavčíci strojní asistent. Jo a ještě nesmím zapomenout na kormidelníka, jeho ženu, lodní kuchařku a jejich pětiletou dcerku, kterou všichni členové posádky trošku hýčkali, až rozmazlovali. Hlavně však na ni všichni dávali pozor, aby nechodila ke kraji a nespadla do Labe a neutopila se. Já vím, o takhle početné posádce s lodní kuchařkou se dnešnímu kapitánovi Beskyd může jenom zdát, ale na mou věru, před padesáti a pár lety, bylo tomu tak.
Desátého prosince jsme vypluli z Děčína po proudu se dvěma závěsy do Magdeburgu. Bylo krásně, nemrzlo, voda ani malá ani velká," jestli se nepřihodí něco nepředvídaného, krásně to, stihneme vánoce domů," říkali jsme si. A tak se nakoupilo jen tak přiměřeně jako na každou normální plavbu. Ani jedličku na příď jsme neumístili a v poklidu dopluli do Magdeburgu. Na Heerenkrug jsme odvěsily čluny, vrátily se na nábřeží ke kanceláři a zakotvily. Kapitán přinesl zálohy a poslal nás na nákupy s tím, že ráno vyrážíme proti proudu s třemi závěsy. Kuchařka dokoupila trošku zásob do kuchyně, ale jinak jsme své marky už utráceli za dárky domů pod stromečky. Ponejvíce nějakou tu lahvinku pro tatínky a sem tam nějaký ten ubrus pro maminky. Hlavně ty igelitové, krásně malované, velký hit z Východního Německa. Všichni jsme se vrátili z města spokojení a už se těšili na zpáteční plavbu. Libovali jsme si, jak to pěkně vyšlo, vánoce jsou v kabele, bez nějaké velké honičky, i když kdyby to bylo potřeba, jistě bychom rádi i nějakou tu noc obětovali.
Jenže chyba lávky, ráno bylo všechno jinak. Že se stala chyba, poznali jsme hned, když si inspektor Vocilka zavolal kapitána do kanceláře. Taky že jo. Protože Labe teče jako každá řeka, z kopců dolů k moři a ne podle mapy nahoru k Hamburgu, tak místo nahoru do Děčína, pomažeme s dvěma čluny, kterým hoří termín, dolů do Hamburgu. Samotíží už by termín nestihly a jiné koně v Magdeburgu nejsou.
Kapitán byl kabrňák, hned vzal další zálohu a odložil poproudní odjezd o dvě hodinky a běželo se znovu nakupovat, ale tentokrát už jen do lodní kuchyně. Hlavně řízky, rybu, tři kachničky, něco kuřat a tak dále. Po desáté jsme zapřáhli a sbohem Magdeburgu, sbohem vánoce v kruhu rodiny. Když za tři dny bylo, padla kolem Bleckede, kde na pískových březích, rostou borové lesíky, vyrazili lodníci lodičkou ke břehu, ukořistit někde nějakou malou borovičku. Povedlo se, přitáhli dvě. Jedna ozdobila příď a druhá čekala na ozdobení ve společenské místnosti.
Termín jsme stihli, inspektor Kubera kapitána pochválil, a taky mu hned sdělil, že na protiproudní zápřah budeme dva, tři dny čekat. Dostali jsme něco tvrdých Marek a měli dost času na brouzdání, po krámech a vybírání, za co vzácnou valutu utratíme. Kuchařka s kormidelníkem obětovali i nějakou tu Marku na nákup vánočních balících papírů.
Den před Štědrým večerem vyrazily Beskydy, se třemi čluny v závěsu, proti proudu. Kuchařka kromě normálního vaření, připravila dva lavory bramborového salátu, aby se do druhého dne pěkně rozležel. Bylo v něm pomalu víc pochoutkových přísad, než brambor. Na štědrý den měla kuchařka z celé posádky nejvíc práce. Kapitán ji, výjimečně, přidělil k ruce oba plavčíky. Cukroví už bylo napečené cestou po proudu, ale pekla se vánočka, po ní jedna z kachen, obalovaly se řízky z vepříka i z ryby a po ošizeném obědě se smažily. Vařily se dva druhy polévky, aby bylo na vybrání podle chuti. Lodníci vyrobili stojan a v jídelně zdobili vánoční stromeček.
Kormidelník hned ráno poprosil všechny členy posádky, aby si svoje nákupy pěkně zabalili, opatřili jmenovkami a nanosili pod stromeček. Všichni kvůli té malé holce souhlasili. Ta zatím seděla v kormidelně jako pěna a táta kormidelník, při kormidlování ze sebe sypal pohádky, jednu za druhou, některé co kdysi četl, některé si vymýšlel. Kapitán seděl na faulenci, pokuřoval doutník a poslouchal také.
Na štědrý den, jak bývalo zvykem, už ve dvě hodiny, odhoukal padla. Na člunech i na zadokoláku se všichni šlechtili a hodili se do gala na slavnostní večeři. Se soumrakem i kuchařka v kuchyni byla hotová a zasedli jsme ke slavnostní večeři. Bylo z čeho vybírat. Na slano i na sladko. Každému podle chuti, každému co hrdlo ráčilo. Jen holčička moc nejedla, stále pokukovala na stromeček a na tu velkou hromadu dárků pod ním. Konečně byli všichni po večeři.
Jde se na dárky, zavelel kapitán. Dášenko, ty je budeš roznášet, aby nevznikla mela. Dášenka se na to vrhla. Vždycky drapla dárek, utíkala s ním k mamince, ta ji něco pošeptala do ouška a malá roznašečka volala "To je pro Čendu, to je pro Jardu, to je pro mě to si schovám u maminky, to je pro pana kapitána", a tak pořád dále. No trvalo to pěkně dlouho, než byly všechny dárky roznošené, a nejvíc jich měla malá roznašečka. Kromě maminky a tatínka, každý člen posádky pro ni Ježíškovy něco přihodil. Vypadalo to, že snad ani neusne. Ale nakonec i tenhle Štědrý večer skončil, tak jako v životě končí všechno. Ráno na První svátek vánoční vypluly Beskydy s vlekem dál po trati tak jako každý den, ať je svátek nebo pátek. Tak jak to na plavbě chodilo a chodí.
Dnes už je naši malé roznašečce padesát pět let, ale pořád vzpomíná na své nejkrásnější vánoce na lodi, právě tak jako její maminka, kdysi kuchařka a její tatínek už dávno ne kormidelník.


Hamburg samá hvězda

19. listopadu 2012 v 11:07 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Hamburg samá hvězda.

V čase těsně předvánočním, kdy dny jsou nejkratší a noci dlouhé, někde v Německu, plul po proudu po Labi remorkér se třemi čluny v závěsu. Všechny posádky už od začátku plavby věděli, že vánoce s rodinou jsou v pekle. Teď jen sledovali namrzající břehy a přibývající námrazu na zavěšených kotvách. Všichni se dohadovali, zdali počasí a hlavně ranní mlhy dovolí vleku dorazit do vánoc do Hamburgu, nebo zda se bude slavit Štědrý večer zakotvením někde v pustině, " mezi vrbičkami", jak se říká. Třebaže zima toho roku přišla brzy a hrozila, že zavře řeku, kapitán remorkéru a velitel celého vleku, tady na řece, "člověk první po bohu", byl v klidu. Kapitán Hanáček byl už postarší pán, řeka a počasí by se musily moc snažit, aby ho něčím překvapily. "Beskydy", remorkér, kterému velel, byl nový, teprve nedávno spuštěný ze štaplů, nadupaný silou a díky zkušenému strojníkovi, mistrovi Rozkovcovi, prakticky bezporuchový. Lodní kuchařka měla v lednici i ve spižírně nakoupeno zásob, že by i v pustině vydrželi skoro až do jara i se slavnostní tabulí o vánocích a na Silvestra.
Celá posádka byli zkušení plavci, až na dva plavčíky, kteří se do Hamburgu plavili poprvé. Také na člunech v závěsu, byli zkušení borci, nebylo se čeho bát. Leda toho, že pokračující zámraza, by donutila celý vlek, zabočit do některého ochranného přístavu při cestě. Leč nestalo se tak, mrazy povolily, i ranní mlhy už strašily míň a celý vlek, den před štědrým večerem dorazil v pořádku do cíle svého určení, do Hamburgu. Remorkér na Durchstichu odvěsil čluny, o které se hned postaraly přístavní boxíráky a sám se uklidil do Peutehafenu, čekat na další příkaz k plavbě. Pro další pokyny a hlavně pro zálohu kýžených marek došel do kanceláře do Saalehafenu mladý kormidelník. Když se vrátil s penězi a se zprávou, že protiproudní vlek bude připraven nejdříve, dva, tři dny po vánočních svátcích, dal kapitán celé posádce volno a všichni se rozběhli obdivovat vánočně vyzdobené, v podvečer už svítící ulice velkoměsta.
Také kormidelníkova manželka, lodní kuchařka Andulka a jejich dvě malé dcerky, pětiletá Anuška a tříletá Dášenka už byly nastrojené a načesané a čekali, kdy už také půjdou. Kormidelník dostal na starost i oba plavčíky tak, že jich byl pěkný houfek, když konečně vyrazily. Svátečně vyzdobená hlavní nákupní tepna Hamburského City "Mengebeckstrasse" jim všem svou vánoční výzdobou a krásou vyrazila dech. Všechno se třpytilo, zářilo a blyskotalo, všude samá hvězda, rozzářené výlohy přetékající dárky, otevřené obchody jako by volaly "jen vstupte, jen pojďte a vyberte si, všeho je tu přehršel". Všude lidi, lidi, lidi. Ověšení balíčky, nebo jen tak zevlující a radující se z té krásy a ze sváteční nálady. Holky měly oči jako tenisáky. Plavčíci se chtěli vrhnout hned do prvního rozzářeného obchodu a svým prvním markám utrhnout drápky. "Počkejte", krotil je zkušený kormidelník, "budeme mít čas ještě den dva po vánocích, určitě bude vše o něco levnější". Kluci kuli plány co koupí pro táty a maminky a co pro brášku či sestřičku. "Já sem s vámi po vánocích znovu zajdu a pomůžu vám s němčinou, kdyby bylo potřeba" slíbil jim kormidelník. Ale přeci jen aby je peníze v kapse tak moc nepálily a taky kvůli holčičkám, stavili se v načančané cukrárně a koupili si po dortíku.
Kokem osmé už byli všichni z té krásy celí uondaní a tak se vypravili zpátky domů na svou loď. Tam plni dojmů, usnuli, jako když je do vody hodí. Na Štědrý den dopoledne, celá posádka, naleštili a vyfešákovali svoje "Beskydy". Kuchařka uvařila jen lehký oběd a po něm se už každý ve své kajutě, hodil do gala. Vzpomínali na své tam daleko doma, s kterými by tak rádi oslavili společné vánoce. V pozdním odpoledni se všichni vypravili na českou kulturní loď "Nový život" na společnou slavnostní večeři se svými přáteli a kamarády. Sešlo se jich tam, pod rozsvícenými a nazdobenými vánočními stromečky, víc než stovka, ze všech českých lodí, které právě v Hamburgu kotvily.Než se všichni usadily, bylo velké klepání po ramenou a ze všech stran bylo slyšet: "Člověče kady pořád jezdíš, já už tě neviděl ani nepamatuju". Dokonce i naši plavčíci tam našli své kamarády.
Když se vřava utišila a každý seděl na svém místě, začali kuchaři roznášet na slavnostní tabuli štědrovečerní pochoutky. Polévku z rybičky i druhou z kravičky, mísy bramborového salátu, pěkně uleželého, řízky z kapříka i z vepříka, misky s cukrovím a k tomu něco k zapíjení. Večeře se protáhla dlouho přes půlnoc, pořád bylo o čem povídat. Ale náš kormidelník tam tak dlouho nebyl. Hned po večeři ho děvčata táhla, pod rozzářenými vánočními hvězdami, zpátky na svou loď. A měly recht. V lodní jídelně pod stromečkem, ležela kupka dárků, a nejvíc jich bylo právě pro naše holčičky. Trošku se na maminku a na tatínka zlobily, že Ježíška propásly, ale z té přemíry dojmů, uprostřed svých dárečků v kajutě brzy usnuly. Hned po vánočních svátcích udělal kormidelník s plavčíky slíbený okruh po obchodech. Opravdu se vyplatilo těch pár dní posečkat. Pod mizející vánoční výzdobou, padaly i ceny. Kluci byli rádi, že kormidelník jim tak dobře poradil.
Tři dny před Silvestrem, byl protiproudní vlek připravený. Beskydy vyjely na řeku, zapřáhli a stuha řeky se pod jejich kolesy začala odvíjet dozadu. Každým kilometrem, dělníci řeky byli blíž a blíže svým milým tam doma. Ale ještě mnoho dní tuhé práce na zimní řece, ve větru a plískanicích, v pošmournu i potmě bude trvat, než své milované obejmou.