Cirkusák.

25. listopadu 2012 v 12:06 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Cirkusák.


Když v ráji pršelo.
Byla to krásná doba mezi dvěma světovými válkami. V lepších kruzích ji někdy říkali "La belle epogve". Lidi chtěli věřit, že už žádná válka nebude a bavili se. Bary, tabariny a jiné zábavní podniky měli zlaté časy, od Prahy až po poslední městečko někde u hranic mladé republiky. Nejinak i ve Hřensku, malém městečku v klínu skal labského kaňonu, tam kde Labe opouští Čechy, aby pokračovalo Německými zeměmi na své cestě do náruče Severního moře. Malebný Labský kaňon přitahoval turisty jako magnet, stalo se módou ve Hřensku i pár nocí přespat a tak tam vyrůstaly hotely a hotýlky jako houby po dešti. Obyvatelé Hřenska si hosty, které přiváželi veliké osobní parníky až od Litoměřic nebo od Drážďan, přímo hýčkali. Jakpak by ne, když o jinou práci ve Hřensku ani nezavadili. Jak hosté, tak hostitelé, mluvili německy. Čeština tu byla popelkou, i když snahou mladé republiky bylo, to aspoň trošku napravit a posílala do pohraničí české úředníky a i jinak český živel tady podporovala.
Tak v první polovině dvacátých let nastoupil na tamní poštu nový přednosta odkudsi ze středních Čech. Přivezl si sebou pěknou mladou paní a jako roduvěrný Čech i synka Vlastimila. Netrvalo dlouho a narodil se jim i Pepíček. Kluci samozřejmě švadronili česky jako německy, s rodiči tak a ve škole a s kamarády zase jinak. Skoro deset let na tom valně nezáleželo, prostě turistický ráj a idyla.
Kluci už od malička nejraději běhali podle Labe. Nahoře, na vysoké hrázi, pozorovali osobní parníky s turisty a snili o tom, jak se taky jednou svezou. Dívali se i na nákladní čluny a parníky s touhou také s nimi odjet za obzory. Dole pod hrází šmejdili kluci mezi kameny na břehu, hledajíce poklady, které tam za větší vody přineslo Labe. Vždycky se tam něco do klukovských kapes našlo, nad čím pak maminka lomila rukama, když jejich svršky brala do prádla.
Začátkem třicátých let idylické roky ve Hřensku končily. Německým občanům začali čeští úředníci a vůbec český živel překážet. Čechům nastávali krušné časy. Co v té době trápilo rodiče, si kluci dlouho ani neuvědomovali. Žili si ve svém dětském světě jako ryba ve vodě. V šest a třicátém roce, odešel Vlastimil z domova, na vytoužené lodě na Labi, jako plavčík. Pepovi bylo, jako kdyby osiřel. Bráchovi záviděl jeho cesty do světa. Rozhodl se, s tím něco udělat. Bylo mu třináct, na loď ho ještě nevezmou, to věděl. Náhoda mu přihrála do cesty plakát: "Cirkus Renz hostuje v Drážďanech. Pouze tři dny". Bylo rozhodnuto. Uteče k cirkusu. Vloudil se na odpolední parník do Drážďan a večer už obcházel cirkusové stáje. Hledal si místečko kam se schovat, aby ho pár dní nenašli.
Mamince se zřítil svět, jeden kluk na lodi "ježíš marjá, takovej tuláckej život" naříkala. Druhej kluk, bůh ví kde, nejspíš utopenej v Labi, když ho ani četníci nenašli. Tak maminka naříkala, plakala a prosila tatínka: "Tatínku, já chci domů, já tady nebudu, když tu nemám naše kluky". Tatínkovi bylo bez chlapců také smutno a mezi fanatickými Němci se začal bát, hlavně o maminku. Vrátili se tedy domů, kamsi do středních Čech. Dobře udělali, za dva roky už by museli utíkat.
Plují lodě na vše strany.
Vlastíkovy se nesplnil záměr dostat se na parník, ale jinak pochodil dobře. Prvním rokem nastoupil na člun S 521, tisícák rundek, ke starému Wernerovy. Starý pán pár let před důchodem, kormidelník každým coulem, člun i on, jedna bytost. Dva postarší lodníci, pan Heinrich první a pan Franz druhý lodník. Všichni tři z Akenu a všichni tři na člunu s manželkami. Ženské přivítaly Vlastíka jako rodného syna, no paní Wernerová spíše jako vnuka. Až museli chlapi dohlížet, aby jej moc nerozmazlovaly.
Na člunech v té době bylo žití vpravdě spartánské, kdepak elektřina, ledničky už vůbec ne, sociální příslušenství veškeré žádné. Na záchod chodili muži přes bort, samozřejmě jen, když člun plul mimo město. Ženy vykonávaly svoji potřebu v kajutě do vědra s trochou vody, které vzápětí vynesly a vylily do řeky. Která měla šikovného manžela, vyrobil ji štokrlátko s otvorem pro větší pohodlí. Chlapy se myli v kýblu na palubě a ženské v plechových umyvadlech v kajutách, samozřejmě labskou vodou. Pitná byla opravdu jen na pití a na vaření. Zásoba ji byla po jednom dubovém soudku na zádi i na přídi a ve smaltovaném vědru v každé kajutě. Udržet v letních parnech poživatiny ve stravitelném stavu, hraničilo s kouzlením a bez letitých zkušeností, předávaných z generace na generaci nebyla na úspěch naděje.
Plavčík samozřejmě svoji kajutu neměl, měl koutek s lůžkem v kajutě druhého lodníka. V kajutách bylo vybavení jen to nejnutnější. Lůžka, zabudované skříňky, stolek, dvě židle a kamna, v létě na vaření, v zimě pro zahřátí. Okénka v kajutách nebyla, jen světlík ve stropě.
Čtrnáctiletý Vlastík vplul do nového života jako ryba do potoka. Měl vlastně z pekla štěstí. Ženy lodníků ho kajuty uklízet nenechaly, i obědy mu vařily, jen o snídaně a večeře se musil starat sám a i při tom na něho mateřským okem dohlížely. V neděli dostal od paní Wernerové buchtu, no prostě zdálo se mu, že žije jako v ráji. To tam bylo škaredé zahlížení, že je Čech. To se na lodích nenosilo.
Ale jinak měl práce habaděj. Ráno vstát, hodinu před odplutím, zatopit v kamnech a uvařit velkou konvici žitné kávy. Půl hodinky před začátkem plavby s lodníky posnídat a konvičku horké kávy odnést do kormidelny. Po vytažení kotev umýval s lodníky paloubky a potom už sám musel vytřít do sucha a vyleštit všechny světlíky a všechnu mosaz, zatím co lodníci šli po své práci. Pak nanosit uhlí do všech kajut, naštípat třísky na podpal na příští den, a potom být lodníkům k ruce při údržbě plavidla. Učil se natírat, dehtovat, flekovat krytová prkna aby nezatékalo na náklad, zaplétat provazy i lana ocelová a spoustu dalších dovedností, bez kterých se plavec, "der Schiffer" jak říkali jeho ákeňáci, neobejde.
Při práci ho učili i řeku znát. "Vlastík wie heist" - "Vlastíku jak se jmenuje ta vesnička, co ji kouká támhle ta špička kostelíčku"? Nebo " Vidíš támhle v dálce ten most? Jak se jmenuje a kterým polem proplujeme"? A tak stále dokola. Někdy nevěděl, kde mu z těch otázek hlava stojí. Ale psal si poznámky a učil se. Tak v té nekonečné práci a učení utekl čas jako voda. Tři roky uplynuly a po rundeku, místo kluka ušatého, chodil chlap, jak se patří. Před komisí složil lodnické zkoušky a nastal čas se rozloučit. Ženské zamáčkly slzičku a při obejmutí na rozloučenou mu popřály "Vlastík, viel Glück" - Vlastíku, hodně štěstí". S chlapy si podal ruku, že vidí pana Heinricha a pana Franze naposledy to netušil. Nedlouho po rozloučení narukovali do války a už je nikdy neviděl. Z války už se nevrátili. Když po válce navštívil jejich vdovy v Akenu a něco jim přinesl na přilepšenou, plakaly štěstím, že si na ně vzpomněl a vzpomínky na šťastné doby na člunu před válkou nebraly konce. Také se od nich dověděl, že starý Werner i s paní jsou už také v pánu. Ale vraťme se pěkně zpátky.
Lodník Vlastimil už nikdy na jednom člunu tak dlouho nepobyl, jako plavčík na pět set dvacet jedničce. Válka nenasytně hltala německé lodníky a mladší kormidelníky do svého chřtánu. Bylo je třeba, rychle nahradit. Kromě zvýšeného množství plavčíků, přijímala česká plavba i dospělé pomocné lodníky, do té doby na lodích zjev neznámý. Staří kormidelníci si z nich zoufalstvím rvali vlasy z hlavy. Kvalifikovaní lodníci, byli vzácné koření, ze kterého se, kormidelníci neradovali dlouho. Byli posíláni z plavidla na plavidlo, sotva tam nováčky trochu zaučili, už pakovali jinam. V nejkratším možném termínu skládali kormidelnické zkoušky a dostali svůj člun. Tak i Vlastík putoval ze člunu na člun, někde zaučoval dva plavčíky, někde pomocného lodníka, ale nikdy se nesešel na jednom člunu s dalším vyučeným šifrem, hodným toho jména.
Ve čtyřicátém třetím roce ho firma poslala před zkušební komisy Plavebního úřadu na složení kormidelnických zkoušek. Hladce je složil, vzpomínal při tom z vděčností na svou první posádku, za to, že mu jako plavčíkovy tak dobře vtloukli do hlavy plavební zeměpis i ostatní plavecké vědomosti a dovednosti. S ještě teplým kormidelnickým patentem v ruce nastoupil jako kormidelník na moderní člun S 615. Projezdil s ním celou Evropu, po řekách, průplavech i při mořském pobřeží. Jeho nejhorší vzpomínka z válečné plavby, byla cesta v sestavě vleku za mořským boxírem, podle pobřeží Kattegatem, do Osla s nákladem sody. To měl opravdu strach, že se utopí on i jeho člun. Na zpáteční cestu, s nákladem slanečků, čekal plných šest týdnů, až se moře uklidní, aby cestu zpátky do Německa, říční čluny přežily. Za těch šest týdnů se v Norsku stačil zasnoubit i oženit.
Od té doby se mu o domácnost na lodi starala Anniken. Vlasta se učil norsky a Anniken německy a česky. S láskou všechno zvládly a bylo jim spolu dobře. Válečná léta se schýlila ke konci a konec války zastihl S 615 s nákladem železné rudy v Děčíně, kde čekala na vykládku. Trvalo skoro rok, než bylo možné znovu po Labi plout do světa. Spoustu rozbořených mostů a potopených lodí bylo třeba nejdříve odklidit z plavební dráhy.
Vlastík s Anniken navštívil rodiče, maminka si poplakala, že přivedl cizinku a až z tokové dálky, ale v duchu už se začala těšit na vnoučata. "Ještě ten Pepa, kdyby tak někdy přijel" povzdechla si maminka, "jeho tělo se nikdy nenašlo, tak kdoví kde je mu chudáčkovi konec". "Jakej pak chudáček, lump to je, jestli žije a nedá o sobě vědět", zahudroval táta, "takhle trápit rodiče, to se přeci nedělá". Co na to měl Vlasta říct? Honem tedy převedl řeč jinam: "Co vy"? Zeptal se "jak se vám tu daří? Nestýská se vám po Hřensku? Teď by vás tam přivítali s otevřenou náručí. Spousta domů je tam teď prázdných". "I kdepak" nepustila maminka tátu ani ke slovu "táta je tu teď poštmistr, já dělám v mlíkárně, nás už hochu odtud nedostaneš". Vlasta se jen usmál "no zeptal jsem se, měli bychom k sobě blíž, ale i sem se na vás přijedeme podívat, jak to jenom půjde. To Anniken to má horší, jestli se podívá na rodiče jednou za dna, za tři roky, bude ráda".
Jednou takhle, v sedm a čtyřicátém roce, čekala šest set patnáctka v Hamburgu na nakládku. Anniken prostírala k obědu. Vtom do ajganku vešel mužský a povídá: "Ahoj brácho, ahoj švagrová, hoď na stůl ještě jeden talíř, mám hlad jako vlk". Brácha se po jedenácti letech objevil, a choval se tak, jako by se vrátil z nákupu, kam si odskočil před hodinou. "Pepo, ty chlape špatná", stačil jenom vydechnout Vlasta.
Boty z toulavého telete.
Pepa dlouho obcházel stáje cirkusu Renz. "Dnes je poslední představení, v noci se bude cirkus bourat, musím něco vymyslet" říkal si. Pak za stájemi uviděl vůz se zásobou sena připravenou na přesun. "To je ono, zalezu až dozadu, tam mě nenajdou". Ještě si doběhl koupit pár sodovek a pět žemlí a pak už se soukal do sena. Štěstí stálo při něm, nikdo si ho nevšiml. Už se šeřilo a představení bylo v plném proudu. Vystresovaný a unavený Pepa v seně usnul. Neprobudil se ani v noci, když tenťáci cirkus bourali, ani když na Ostbahnhof maringotky a ostatní vozy, vagónovali na vlak. Když se probudil a opatrně povystrčil hlavu ze sena, viděl uhánět kolem sebe plochou krajinu někde kolem Magdeburgu. Chvíli ty fádní obzory pozoroval a potom zase radši zalez do sena. Ani nevěděl, kdy zase usnul.
Maďarští koňáci ho objevili, kousek za dánskými hranicemi. Hlady už šilhal, nakrmili ho, a když vlak zastavil a začalo vykládání, předvedli ho před pana Renze posledního. Panu Renzovi Pepa lhal, až se mu od huby prášilo. "Já jsem sirotek, utek jsem v Polsku ze sirotčince, bili mě tam, už jsem to nemohl vydržet" naříkal, " nechte mě u vás, budu dělat každou práci, budu se snažit". "Kolik je ti let"? Zeptal se pan Renz, "a jak to, že umíš tak dobře německy"? "Je mi patnáct, pořád jsem měl hlad, proto jsem nevyrost, ale u vás všechno doženu. Máma byla Němka a než s tatínkem umřeli, mluvila na mně jen německy, proto tak dobře umím a proto mně pak v sirotčinci pořád odstrkovali". Panu Renzovi, i když to byl, otrlý cirkusák, se Pepi, zželelo, a když se koňáci začali přimlouvat, že by stejně potřebovali pomocného štolbu, zrovna o něj chtěli pana ředitele požádat, povídá: "No zkusíme to s tebou, budeš štolbům k ruce, no a s papíry já už to nějak udělám. A teď alou každý po svojí práci".
Znovu měl Pepa štěstí, že byl k ruce koňákům. To byli Maďaři, a i když jako správní cirkusáci uměli od každé řeči trošku, právě tolik aby se všude domluvili, mezi sebou a na Pepu mluvili jen maďarsky. Za půl roku mluvil Pepa jako rodilý Maďar. Kdyby ho pan ředitel přidělil k tenťákům, tak by mu ty lži tak snadno neprošly. Tenťáci byli Češi a brzy by poznali, že je Čech a žádný Polák. Však se jim také Pepa radši dlouho vyhýbal.
Po půl roce, už ve Švédsku si ho pan ředitel zavolal a povídá: "Tak s poníky ti to jde dobře, i velký koně už tě trochu poslouchají, je na čase naučit se něco dalšího. Ráno budeš chodit s krotitelem krmit šelmy, aby tě poznali a zvykli si na tebe, pak se musíš převléknout, aby z tebe koně šelmy necítili. Jakmile budeš s prací u koňů hotov, Jánošovi jsem dal avízo, budeš chodit na hodinu akrobacie, jsi na to už troch starý, ale něco se snad naučíš, na starost si tě vezme pan Fomenko, pak si malinkou chvilku oddechneš, nasvačíš se a před večerním představením budeš hodinku žonglovat, poradí a pomůže ti pan Ferrand. Rozuměl si"? "Rozuměl", hlesl Pepa. "Tak Bon, můžeš jít". Od ty doby, neměl Pepa volnou chvilku. Cvičil, pracoval, spal nebo jedl, prostě žádný čas na lelkování. Často vzpomínal, jak dobře bylo u mámy, ale styděl se, bál se aby si pro něj nepřijeli, i čas neměl vůbec žádný a tak domů nenapsal.
Projel s cirkusem po Švédsku, Norsko, pak celou Anglii a Irsko, odtud přepluli tu velkou louži do Jižní Ameriky. Zatím co se tam přesouvali od štace k štaci, vypukla v Evropě válka. Cirkus musí žít, zvířata i lidé musí jíst. Než projeli všechny štace i v Severní Americe a v Kanadě, válka v Evropě skončila. Pan Renz uvážil všechna pro a proti, pak si svolal všechny lidi a řekl: "V Evropě teď nebude na cirkusová představení nálada, a ani tady to nebude o mnoho lepší. Na přepravu cirkusu zpátky do Evropy nemám, a když se zadlužím, nebudu to mít čím splatit. Už jsem mluvil s ředitelem Barnum-Bailei, zvířata od nás odkoupí, a i některá čísla by převzali. Kdo z vás bude chtít zpátky do Evropy, tomu zaplatím cestu letadlem. Dostanete všichni poslední plat, rozpustíme cirkus a pak se rozloučíme".
Pepa, mladý muž a vycvičený cirkusák, žonglér, akrobat, voltižér i krotitel a také polyglot se svým nadáním na řeči, zpátky do Evropy ještě nechtěl. Rozloučil se a všem poděkoval, nejvíc panu Renzovi a maďarským koňákům, ty z malýho kluka vychovali chlapa schopného jít do světa a postarat se o sebe a když to bude třeba i o své blízké. Širý svět ho volal a Pepa volání poslechl.
Projel si jako lodník velké americké řeky Amazonku i Mississippi, odtamtud přeplul jako námořník do Austrálie, kterou prošel a projel křížem krážem a s jeho vtipnými historkami ho všude rádi přivítali. Uměl dobře španělsky i anglicky, německy už od mala a spoustu dalších řečí jako správný cirkusák a světoběžník jen zběžně a byl rozený vypravěč. Tak chodil světem ještě dva roky, ale bez cirkusu a jeho veliké rodiny to už nebylo ono a taky po Evropě, kde už nebyl tolik let, se mu zastesklo. Naskočil na první zámořák který na starý kontinent mířil a koncem čtyřicátého sedmého roku připlul do Hamburgu. Když jako správný světoběžník brzy zjistil, že jeho brácha právě kotví se svou lodí v Saalehafenu, vypravil se za ním. Přišel na člun, v kormidelnické kajutě nějaká žena právě prostírala na stůl, tak řekl: "Ahoj brácho, ahoj švagrová, hoď na stůl ještě jeden talíř, mám hlad jako vlk".
Šéne Pepi.
Tak začal Pepa plout po Labi. Nejdříve u bráchy, jako lodník. Svým vtipným vyprávěním a veselými i překvapivými kousky byl brzy známou figurkou po celém povodí. Jak udělal s bandičkou mléka v ruce salto z krámku ven a ani kapičku nerozlil, jak žongloval s pěti jablíčky a hlávkou zelí a nic mu neupadlo, či jak utišil splašeného koně, který potom šel za ním ke svému pánu jako beránek a o dalších jak, jak, jak, se ještě dlouho vyprávělo. Nejvíc ale okouzloval svými historkami děvčata v pobřežních hospůdkách. Okouzleně ho poslouchaly a pak mu stejně okouzleně a ochotně otvíraly svoji náruč. Ty mu také začali říkat Schene Pépi a přízvisko Šéne Pepi už mu zůstalo i mezi kamarády na lodích.
Jak tak šel Pepa z náruče do náruče, čas při tom plynul jako voda v řece pod jeho lodí, než se nadál ani se nestačil oženit a už odcházel do důchodu. Celej svět prošel, tolik toho znal a uměl, nakonec se vrátil tam, odkud jako kluk utekl.
Ještě nedávno, turisté a hlavně turistky okouzleně poslouchali starého přívozníka v soutěskách, který jim vyprávěl o skalách kolem a o lesích nad nimi a prokládal to košilatými historkami, tak šikovně vyprávěnými, že dámy se jen chichotaly a na pohoršení si ani nevzpomněly. Nejkrásnější bylo, že každou uměl oslovit jejím rodným jazykem a také v něm ji nejzajímavější historky převyprávět. Mnohá z dam byla tak okouzlená, že byla ochotná přívozníkovi nabídnout i víc než jen úsměv. Pozvání na přátelskou večeři neodmítal, ale noční radovánky dovedl odmítnout s takovým šarmem, že poctěná dáma ještě dlouho na kouzelného převozníka vzpomínala.
Začátkem nového tisíciletí Pepa, náš Šéne Pepi, odešel ze Hřenska podruhé. Tentokrát už navždy. Už se nevrátí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 eva eva | E-mail | 28. listopadu 2012 v 22:04 | Reagovat

Cirkusák nemá chybu. Čte se to jedním dechem. Kam na tyhle historky i s takovými podrobnostmi Brabouček může chodit....?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama