Záletník.

19. listopadu 2012 v 11:28 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Záletník.

Bylo to o fous.
Motorová nákladní loď "Karel IV" plně naložená, brázdila řeku Labe proti proudu. Čtyři sta tun kakaových bobů bylo třeba dopravit v termínu do továrny na čokoládu v Lovosicích. Řeka byla mírně vzdutá, proud silnější než obvykle a tak to vypadalo, že fajrunty s vycházkami za kráskami, tuhle plavbu nebudou. Bylo to mrzuté, ba dalo by se říci přímo k zlosti. Celá posádka v skrytu duše doufala, že kapitán nebude pes a že aspoň jedno padla, někde u břehu vyjde, i když i tomu plavčíkovi bylo jasné, že to bude opravdu pozdě večer. Ale už druhý den k večeru, termín, ne termín, bůh vod vztáhl svoji štědrou ruku nad žehrající posádku. Nad vjezdem do přístavu Wittemberge vlály dvě vlajky zakázané plavby. Teprve po přistání v přístavu se kapitán od poříčního dozvěděl, že okupační sovětská vojska už od pátku mají velké cvičení se stavěním pontonových mostů. "Plavba je uzavřena až do Sandau, a otevírat se bude až zítra v poledne" sdělil poříční kapitánovi.
Kapitán tu pro sebe nemilou zprávu tlumočil posádce. Loď pořádně vyvázali, dokonce i zábradlí nainstalovali na lávku. Všichni se vyšlechtili, radost jim zářila z očí. Kapitán se na to nemoh ani dívat, radši zapad do své kajuty. Wittemberge není žádný krcálek, žádné městečko s jednou hospůdkou u náměstí. Tady bylo hospůdek nepočítaně a skoro v každé hrála, maličká kapela, nebo, aspoň harmonikář s houslistou. Navíc byla sobota, ráno se nemuselo vstávat do práce, prostě paráda. O takovém hle fajruntu se posádce ani nesnilo. Jen se trošku zešeřilo, město bylo jejich. Kormidelník Karel, rozvedený pán v nejlepších letech zamířil do taneční restaurace "U zeleného stromu". Tam to z minulých cest dobře znal, tam se mu líbilo. Občas tam našel i nějakou spřízněnou ženskou duši, která byla ochotná dovolit svému tělu, aby strávilo krásnou noc plnou lásky a milování s urostlým plavcem od vody, když místních mužů, po válce zůstalo tak málo. Povedlo se to i tento večer.
Karel si vyhlédl plavovlasou krasavici, bral ji pilně na parket a vtipně ji bavil. Když noc pokročila, seděli už spolu u lahvinky vína. Kráska se usmívala, sem tam přisvědčila hlavou, ale nemluvila. Již v pokročilé náladě to Karel neřešil. Když muzikanti zahráli "Auf wiedersehn, auf wiedersehn" odtančili spolu ten poslední kousek a vyšli před lokál. "Tak co krásko, půjdeme ke mně na loď nebo k tobě domů" zeptal se Karel. Beze slova se do něho zavěsila a zamířila do spleti uliček starého města. Hezká přívětivá vilka je přivítala do své náruče. Zato v bytě zůstal Karel zaraženě stát. Na věšáku visela uniforma ruského majora a dosud nemluvná kráska mu řekla: "No davaj davaj, golubčik moj". Karlovi se zpotilo čelo, ale co naplat labskej šifr z milostného bojiště neutíká i když ve vzduchu lítá průšvih.
A taky že ano, když byli oba na vrcholu milostného štěstí, zřítila se na ně pohroma, jak jinak. U lože lásky kde se vzal, tu se vzal, stál major, "vožralej jak carskej oficír" jak se říká, v jedné ruce pistoli a v druhé Karlovy svršky.
Když zpitomělý Karel vyskočil z postele, s myšlenkou, že správný chlap má umřít ve stoje, hodil mu svršky do náruče, zakymácel se a řekl "no davaj, davaj, golubčik moj". Pak zahnal Karla na půdu, když zabouchnul a zamknul, oplechované dveře, neslyšel Karel nic, než ticho.
Byly to na půdě pro Karla krušné hodiny. Jen tak si v duchu promítal svoje šance. "Jestli bude mít major vokno" říkal si "tak tady zajdu žízní, a jestli nebude mít vokno, tak mě sem přijde vodpicnout. Každopádně tohle je největší milostný průšvih mého života, z kterého se jen tak nevymotám". A tak pomalu odtikávaly nejdelší vteřiny Karlova života, provázeny jenom trudnými myšlenkami. Bouchat na dveře se bál, před očima měl stále tu pistoli, a tak čekal a čekal. Kdo si počká, ten se dočká. I Karel se dočkal.
V zámku zarachotil klíč a za dveřmi stála krásná plavovláska, ani monokl neměla. A zase uslyšel Karel "no davaj, davaj, golubčik moj" ale to už bral schody po dvou a pelášil do přístavu. Jeho trampoty ještě zdaleka neskončili. Byla jedna hodina po poledni. Když je krkolomný termín na nikoho se nečeká a tak "Karel IV" už hodinu v přístavu chyběl. Než se Karlovi podařilo odchytit auto, mířící silnicí nedaleko Labe do Havelbergu a než v dálce na Labi, uviděl svoji loď, už druhá hodina odbila. Poděkoval, vyskočil z auta a hnal se ke břehu, kde bylo z končícího cvičení, ruských vojáků jak naseto. Samozřejmě hned ho odlap vojáček na stráži. Od vojáčka k seržantovi, od seržanta k poručíkovi a s poručíkem k majorovi. Karlovi lezli oči z důlků, byl to náš noční major. Ale nejen, že Karla nepoznal, ještě se ukázal jako formát. Místo aby považoval Karla za imperialistického špiona, uvěřil mu, že je bocman z okolo jedoucí české lodě. Poručil, aby ho na ni odvezl jejich motorový člun. Naposledy a moc rád Karel slyšel "no davaj, davaj, v baržu, golubčik moj" zatím co majorova paže pokynula k nástupu na motorový člun.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama