Leden 2013

S kotvou na čepici.

30. ledna 2013 v 15:06 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
S kotvou na čepici.
. Já starý plavčík, lodník, kormidelník i kapitán, zkusím napsat pár vzpomínek ze svojí děravé hlavy. Ku podivu pamatuji si spíš, co mi vyprávěli staří pamětníci v době, kdy jsem byl ještě zelené ucho, než příhody a zajímavosti které jsem sám zažil. Ale i z těch svých zážitků se budu snažit něco vydolovat.
Nástup na plavbu.
První loď, na kterou jsem, v červenci roku sedm a čtyřicátého ve dvacátém století nastoupil, byl zado kolesový motorový remorkér Tábor. Tehdy mu velel ve své době legendární kapitán Sochor. Byl to typický představitel staré tvrdé šífácké školy. Však také řadu let dělal instruktora v kurzech pro výcvik nových generací plavců. Tábor byl v té době v Holešovicích na generální opravě. Dostával zde nový motor. Jeden ze dvou, které byly, původně zhotoveny pro válečnou ponorku ale kvůli konci války skončily na rampě přístavu Holešovice. Už po pouhých třech týdnech jsem se s opravovanou lodí rozloučil. Zavolal mě přístav Mělník na měsíční výcvikový kurs plavčíků. Necelých třicet se nás tam tehdy sešlo. Bydlili jsme v narychlo upravených nákladních prostorech nákladního člunu přímo v přístavu. Vázat uzle, jezdit loďkou, zaplétat lana a ostatní plavecké dovednosti nás učili dva přístavní kormidelníci, pan Hora z Mlazic a pan Šindelář ze Pšovky. Na celý kurs dohlížel pan Černý, mělnický inspektor Dálkové i Vnitrostátní plavby.
Po skončení kurzu jsme se měli rozběhnout na přidělená plavidla, ale někteří z nás měli smůlu. Byl rok čtyřicátý sedmý a byla malá voda, jakou nepamatovali ani nejstarší pamětníci. Na plavidla uvízlá v republice se mohla nalodit většina plavčíků, ale sedmi z nás se to nepodařilo. Čluny, na které jsme byli přiděleni, uvízly v zahraničí, kam jsme za nimi zatím nemohli. Naši instruktoři, přístavní kormidelníci odešli za svými povinnostmi a nás sedm zůstalo viset na krku mělnickému inspektorovi panu Černému. Co si chudák měl počít se sedmi výrostky, když měl svoji práce a svých starostí až nad hlavu. Ve druhém bazénu Mělnického přístavu bylo odstaveno pět přestárlých vyřazených člunů ještě s dřevěným dnem. V té době nic neobvyklého. Kryty už z nich byly odstrojené a v každém bylo něco přes metr vody, na které plavaly prkna ze zbytků podlah. Sehnal tedy zoufalý pan inspektor ruční lekážní pumpy, odvezli jsme je lodičkou na tři ty polo utopené vraky a začalo úmorné tři týdny trvající pumpování od rána až do odpoledne. Teprve potom jsme se vrátili lodičkou na ubytovací člun, uklohnili si něco k jídlu. Většinou to moc k jídlu nevypadalo, ale co můžete chtít od patnáctiletých kluků. Zaplavali jsme si v přístavu, léto bylo krásné, slunce pálilo, voda byla jako louh. Teprve potom jsme se vypravili na Pšovku koupit si na zítřek svačinu a nějaké suroviny na to naše vaření. Všechno bylo ještě na lístky, ale ty nám neubývali zdaleka tak rychle jako peníze. Každé pondělí nám pan inspektor donesl plat plavčíka, dvě stě čtyřicet korun na týden. Zhusta se stávalo, že mnozí z nás už neměli v pátek za co nakupovat. Takovou opravdu prekérní situaci jsme tenkrát řešili plaváním přes řeku, se síťovkou v zubech, na druhý břeh Labe kde byla velká pole dozrávajících brambor. A tak polní pych nás zachránil od víkendového hladovění. Ještě dnes musím přiznat, že plavat ve tři hodiny v noci se síťovou taškou plnou brambor přes řeku není žádné povyražení.
Když voda v odstavených člunech klesla na přijatelných šest coulů, dostavil se k nám zpět pan kormidelník Hora, jako dohled, jako poradce a jako náš příští velitel. Příkaz zněl: Sesbírat rozplavané zbytky prken a na tom člunu, který nejméně poteče sestavit z těch zbytků podlahu. Práce to byla hrozná, tři jsme stále pumpovali a čtyři tahali prkna sem a tam. Tahali, přiřezávali, přitesávali, atak konečně za dalších čtrnáct dní byla podlaha sestavená. Kormidelník Hora dostal příkaz pět z nás si vybrat a odplout s námi a s tím vrakem z Mělníka do Ústí pro uhlí. Dodnes ho za tu odvahu obdivuji. Žádný zkušený lodník, jen pět patnáctiletých kluků, kterým se snad ani nedalo říkat plavčíci, a starý děravý člun, který tekl jako cedník. Tak se pět mušketýrů vydalo na svou první krátkou plavbu, Byli to: Jirka Vejražka, Egon Jareš, Láďa Novotný, Květoslav Vaníček a Jan Malý. Už při cestě s prázdným člunem do Ústí musela být jedna pumpa stále v chodu. Pravý horor ale nastal po naložení uhlí při zpáteční cestě. Od rána do večera tři stále pumpovali. Večer se přistavil k boku parníček, který nás táhl, vypumpoval nateklou vodu ejektorem a brzy ráno to zopakoval. Za krásných dva a půl dne, proti proudní plavby, jsme byli zpět na Mělníku. Šli jsme rovnou pod jeřáb. Ruce vytahané až ke kolenům. Mě na Mělníku čekala dobrá zpráva. ZKMR Tábor ukončil opravy a kapitán Sochor si mě vyžádal jako plavčíka zpátky na svou loď. Tím prakticky určil můj další plavecký osud. Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval. Byl jsem šťastný jako blecha. Abych to vysvětlil. Plavecká rodina se už dlouho dělila na dvě svébytné skupiny. Na člunaře a na parníkáře. Kamarádili spolu, pomáhali si, spolupracovali spolu, to ostatně museli, ale nemíchali se spolu. Kdo odplavčíkoval jako člunař už člunařem zůstal a kdo plavčíkoval na parníkách člunařem se už skoro nikdy nestal. V každé té skupině si bylo nutné osvojit určité specifické návyky, které se ve druhé skupině dali jen velmi málo uplatnit.
První kroky po palubě.
Kapitán Sochor byl opravdu přísný velitel lodi. V té době byla na těchto lodích opravdu silná posádka, o jaké se následujícím generacím plavců mohlo jenom zdát. Mimo kapitána posádku tvořili: první kormidelník, druhý kormidelník, první lodník, druhý lodník, plavčík, lodní strojník, první strojní asistent a druhý strojní asistent. Celkem devět lidí a všechny dovedl kapitán Sochor zaměstnat celých čtrnáct hodin od rána do večera. Každé ráno se celá loď umyla. Kdepak hadicí. Pěkně čep ajmrama. Po jedné straně lodníci a po druhé straně druhý kormidelník s plavčíkem. Po uschnutí paluby se dost často stalo, že kapitán sešel z můstku na palubu, vyzul dřeváky a prošel se ve svých bílých lyžařských ponožkách po umyté palubě. Když chodidla přestala být bílá, došel se kapitán přezout a my už bez ptaní a bez řečí, drapli kartáče a vědra a celé mytí lodi zopakovali.
Každý člen posádky měl svoje povinnosti. Plavčík, denně čistil a leštil okna a mosaz, a že ji na starém Táboru bylo. Ráno hodinu před vyplutím jsem musil roztopit v lodní kuchyni sporák, v jednom bunkru uvařit meltu a druhý bunkr mít plný vařící vody kdyby si některý člen posádky chtěl udělat čaj nebo pravou kávu. Před začátkem plavby jsme musili být všichni po snídani a plně fit ke svým povinnostem. Proto, že na dolním Labi malá voda stále trvala, tahal Tábor čluny na kanalizované trati mezi Mělníkem a Ústím nad Labem. Přiblížil se ale podzim, začalo padat listí za stromů a plavčíkovi nastala další povinnost. Na každé plavební komoře navál vítr na palubu spoustu listí, které musel do příští komory všecko vysbírat. Jednou při nedělní návštěvě domova mě maminka překvapila darem motocyklistických rukavic s manžetami až k loktům, protože ji bolelo srdce, když se dívala na moje ruce. Hned v pondělí jsem s nimi hrdě vyrukoval na palubu, ale se zlou jsem se potázal. Kapitán mi rukavice zatrh. "Musíš mít dlaně tvrdé jako podrážku" řekl mi. "Skrz takovou mozolnatou dlaň se ti nesmí propíchnout štětina z drátu". Pak začal vyprávět před mezitím sešlou posádkou, chyběl jenom kormidelník, jak jako lodník kolečkoval Na Výtoni písek a kámen, jaká byla za jeho mládí plavba těžká práce. "To vy už si dneska nedovedete ani představit" říkal, "já měl od té rasoviny ruce tak vypracované, že když jsem dal v hospodě jednomu hulvátovy facku, přišli za mnou policajti a spustili na mě, abych jim honem koukal odevzdat toho boxera. Teprve když jsem jim ukázal svoje dlaně, podívali se na sebe a šli po svých". Já plavčík, se koukal jako blázen. Vůbec se mi nechtělo věřit, že můj kapitán, který byl pro mě opravdu první po bohu, se taky někdy mohl prát v hospodě. A pokud jsem plavčíkoval na jeho lodi už nikdy jsem si rukavice neoblekl. Kdepak bychom tehdy v roce čtyřicátém sedmém tušili, on i já, že za nedlouho přijde doba, kdy nošení pracovních rukavic bude povinné. Že je plavební podnik bude plavcům bezplatně přidělovat. A tak v tom každodenním kolotoči, uběhl podzim, začala zima a plavčíky zavolala škola. Měl jsem nastřádaných několik dní náhradního volna. Domů z plavidla jsem odjel už týden před vánočními svátky, které jsem tak mohl strávit v kruhu rodiny. Hlavně maminka byla šťastná a spokojená že mě má zase na pár dní doma a může na mě dohlídnout, abych nezvlčil.
Na Mělníku.
Hned druhého ledna roku osm a čtyřicátého, jsem přijel vlakem na Mělník. Vykročil jsem z Mělnického nádraží, v jedné ruce kufr plný pracovního oblečení, obutí, náhradního prádla a jiných drobností, které mladý člověk nutně potřebuje k životu. Nebo si to alespoň myslí. V druhé ruce tašku naplněnou cukrovým, zbylým od vánoc, celou čerstvě upečenou vánočkou, kterou maminka pekla ještě v noci před mým odjezdem, a v neposlední řadě s pořádnými krajíci chleba máznutými sádlem a proloženými řízkem, abych nedej bože netrpěl první den hladem. Cesta od nádraží na Mělníku na Podolí, kde byl internát je cesta daleká. Kufr i taška byly těžší a těžší. Chvilky odpočinku byly čím dál častější a trasa mezi dvěma odpočinky stále kratší. Ale nakonec, přeci, tady bylo Podolí a v něm stará pivovarská hospoda hned vedle pivovarského rybníka na dobývání ledu na chlazení piva. Náš internát pro plavčíky. Dole lokál a kuchyně kde vládnul kuchař pan Moc. Vařily se jen obědy, studenou večeři a snídani jsme si nafasovali v papírových pytlících hned po obědě. Nahoře dva malé sály, naše ložnice. Z Podolí to bylo všude daleko. Na praxi do přístavu na Pšovku daleko, do školy vedle Mělnického zámku daleko, na nádraží daleko i do kina nebo na náměstí za zábavou daleko.
V zimní škole se nás sešlo o mnoho víc než na letním výcvikovém kurzu. Teoretické znalosti i praktické dovednosti přišli do zimního Mělníka čerpat i naši kamarádi ze sesterského podniku Československé plavby oderské. Po dopoledním vyučování, obědě a odpolední praktické výuce se naši instruktoři rozprchli za jinými svými povinnostmi a plavčíci byli ponecháni sami sobě. Samozřejmě že jsme rostli jako dříví v lese a že jsme i trošku zvlčili, ale nikdy to nepřestoupilo únosnou míru. Nebyli vychovatelé, nebyly určené vycházky, volno bylo naše a bylo na nás, co s ním podnikneme. Nebyla večerka, ale zato byl budíček ve všední dny už ráno v šest a pan inspektor Černý nikdy neopomenul dohlédnout, abychom do školy odkráčeli svěží a fit. Do školy jsme se z Podolí nevláčeli jako tlupa bezprizorných sirotků, ale pochodovali hezky svižně v pochodovém útvaru a při tom si do pochodu zpívali. Nikdy s námi nešel žádný dospělý dozor. Přes to nikoho ani nenapadlo, že by se mohl do školy nebo na praxi loudat jinak. Ve večerním a nočním internátu jsme si rozdělili služby. Službu konající spal pod oknem na kavalci pro službu určeném. Na palci u ruky měl uvázaný provázek, který byl protažený vikýřem okna a venku volně spuštěný až k zemi. Opoždění vycházkáři pak venku tak dlouho poškubávali provázkem, až službu probudili. Ten přemístil provázek z palce na kličku u okna a došel opozdilci odemknout. Pak se vrátil na služební kavalec a ve spánku s provázkem na palci čekal na dalšího opozdilce. Samozřejmě služba ze soboty na neděli se nevyspala skoro vůbec. Tento způsob zvonění se nám velmi osvědčil. Kromě služby nebyl nikdo jiný vyrušován ze spánku. Mělnické maminky své dcerušky před plavčíky důrazně varovaly a tak je chudinky vyděsily, že si mělnická děvčata skutečně držela od plavčíků mírný odstup. Rády s námi na plesech a zábavách tancovaly, ale doprovázet domů z bálu se od nás nikdy nenechaly. Každý pokus o doprovod nebo o schůzku, byl zdvořile leč důrazně odmítnut. Vedle plesů a večerních zábav jsme velmi rádi chodili na nedělní odpolední čaje, kde byla omladina sama mezi sebou. Na tyto nedělní mládežnické čaje často jezdili pro zpestření i věhlasní umělci až z Prahy. Maní mohu vzpomenout na pana Werycha nebo pana Plachtu a celou řadu dalších. A tak čas při učení i zábavách čile ubíhal a s koncem března přišel čas i konce prvního ročníku Základní odborné školy plavecké. Rozdali nám vysvědčení, poslali nás znovu zpátky na plavidla. Jak už jsem se dříve zmínil, parníkáře na parníky a motoráky, člunaře na čluny. Na mě se štěstí stále usmívalo. Kapitán Sochor se mnou byl zřejmě spokojený a tak jsem se opět vrátil na svoji první loď. Tehdy měli kapitáni parníků a motoráků při výběru své posádky rozhodující slovo. Když kapitán řekl: "Lodníka Pučmidráta chci na svou loď", každý inspektor mu vyšel vstříc.
Už umím chodit po palubě.
Celé jaro a léto se ZKMR Tábor plavil mezi Drážďanami a Ústím a já na něm a s ním. Po proudu jsme vlekli naložené čluny z Ústí do Drážďan nebo až do Kreinitz odkud pokračovali dále v plavbě po proudu samotíží. Proti proudu jsme odebrali od některého z vlečných parníků většinou dva závěsy, které jsme dopravili na místo určení, buďto do Děčína či Ústí. Pokud byl některý z člunů disponován na Mělník nebo do Prahy, kam v té době směřovalo poměrně dost plavidel, přebral ho od nás na Střekově některý z parníčků remorkážní služby. Plavba na trati mezi Ústím a Drážďanami byla pro posádku snadnější než loňská služba na kanalizované trati. Odpadlo opakované odpřahání a zapřahání vleků několikrát za den u plavebních zdymadel. Ale práce bylo stejně stále habaděj. I na nové lodi stále někde kvete rez, je potřeba obnovit nátěry, namazat navijáky a vše co po sobě klouže. A pro plavčíka, třebaže už druhým rokem, bylo na Táboru stále spousta mosazi, která se musila blýskat, jako by byla ze zlata, tak jako předešlý rok. Jaro a léto uběhlo tak jako ta voda v Labi. Začátkem podzimu přišel čas, kdy Tábor musel v Děčíně přepikslovat kola. Uvázali jsme ho u zlatého kruhu a pustili se do práce. Práce to byla těžká i pro vypracované lodníky a strojníky, nic pro plavčíka, který měl sice síly hodně ale samou slabou. Jak jsem tak chodil s vědry pro pitnou vodu, se džbánkem pro pivo nebo s taškou pro svačiny, měl mě děčínský inspektor, pan Vrba v merku. Když za ním přišel velitel rychlolodi "Dagmar" s tím, že potřebuje nutně, ale opravdu nutně plavčíka, bylo o mém dalším osudu rozhodnuto. I když, kapitán Sochor brblal, že si kluka vychoval a teď si někdo pěkně přijde k hotovému. Já sem se ale culil od ucha k uchu. Konečně se podívám do Hamburgu, těšil jsem se. Radoval jsem se ale jenom v duchu, aby to na mě kapitán Sochor nepoznal.
Nová loď, nový kapitán.
Na Dagmaru nás bylo v posádce jen šest. Kapitán, kormidelník, pomocný lodník, plavčík, strojník a strojní asistent. O tři lidi míň než na Táboru. Ale přes to o mnoho víc než na dnešních plavidlech, kde na lodi o nosnosti přes tisíc tun jsou v posádce jen dva, kapitán a strojník. Dagmar tehdy měla nosnost jen něco přes pět set tun. Nároky na plavčíka druhým rokem byly daleko větší než na Táboru. Padla na mě všechna tíha odborné plavecké práce. Pomocní lodníci v té době byla zvláštní kategorie členů palubních posádek, kteří přišli na loď z ulice, nic neuměli, a teprve po třech letech se z nich stali lodníci druhé třídy. Venda Trčka na Dagmaru byl obzvlášť velké nemehlo. Na plavbě pracoval necelý rok a zatím se nestačil naučit vůbec nic. Neuměl zaplést lano ani provaz. Pozorovat ho, jak váže lano na pacholata, byla hrůza, při které šlo buď o ruku, nebo o lano. K vázání vlečného lana při zapřahání, na pacholata ve výši očí, se ho kapitán Struha neodvážil pustit. Na hlídání lana u vlečných oblouků na zádi už vůbec ne, tam bylo nebezpečí úrazu veliké a proto to byla práce pro zkušeného člena posádky, kormidelníka Václava Svobodu. Nebylo zbytí, odbornější plavecké práce na lodi musel převzít plavčík druhým rokem. Samozřejmě si mě kapitán Struha při první cestě důkladně vyzkoušel a s výsledkem byl zřejmě spokojený.
Sloužil jsem pak, na Dagmaru, i další rok. Šlo mi ten první rok na Dagmaru všechno dobře, pouze k práci se sochorem jsem při své tehdejší váze necelých padesát kilo, potřeboval pomoc. Kotevní navijáky byly na ruční pohon, a kotvy na rozdíl od člunů byly ukotveny řetězy. Vytažení kotev a zvláště řetězů ručně byla sisyfovská práce. Při plavbě po proudu, by se dalo přímo říci, že to byla práce pro vraha. Dagmar neuměla couvat a tak při tahání zadních kotev vesele uháněla kupředu zhusta poháněna i šroubem aby měl kapitán tlak na kormidla. Stávalo se, i že už jsme měli skoro celý řetěz z vody venku a v tom prevít za něco na dně chytil a my nestačili uskakovat, aby nám rachotící řetěz klouzající zpět do vody, nepřerazil nohy. Samozřejmě jako na všech plavidlech i na Dagmaru byly na zádi dvě kotvy a tedy i dva kotevní navijáky. Při zdvihání kotev se u jednoho činili kormidelník se strojním asistentem a u druhého lodník s plavčíkem. Při vlečení člunu byla tato práce ještě zpestřena vlečným lanem, které chodilo jen decimetr nad kryty navijáků. Musili jsme tedy zároveň dávat bacha, aby vlečné lano nezachytilo kliku navijáku, nebo některého z nás za krk. To se také jednomu nepozornému lodníkovi přihodilo. Naštěstí pro něho, pár dní v nemocnici zpravilo pohmožděninu krku, bez následků. Po zdvižení kotev a vytažení řetězů jsme byli všichni čtyři tak umordovaní, že jsme sotva pletli nohama, někdy se i stávalo, že následkem toho vypětí chtěla i snídaně zpátky na vzduch. No většinou se nám ji podařilo udržet tam, kde byla. Po té ranní rozcvičce nastala normální každodenní práce. Kormidelník odešel ke kormidlu, strojní asistent do strojovny, mistrovi k ruce a lodník se mnou ke škrabce na rez a ke štětci s barvou. To byla nekonečná práce, zpestřovaná mytím lodi po každé vykládce i nakládce a jinak jen dvakrát týdně, ne už tedy každý den jako na Táboru. Zato ale jsme na to mytí byli s lodníkem sami dva. Při prvním příjezdu do Hamburgu mě kapitán Struha provedl po přístavech i po městě, všechno mi ukázal a vysvětlil, abych se tam napříště už vyznal sám.
Tři roky po válce bylo v Německu všeho málo. Jídla málo, ošacení málo. Bydlet nebylo kde obzvláště ve vybombardovaném Hamburgu. Šůťáci bydlili na šůtách i s rodinami, kdo neměl to štěstí, chodil do práce pěšky nebo jezdil na kole. Tady mi dal kapitán Struha velkou lekci v soucítění s lidmi v nouzi. Ne slovy ale příkladem, který mám vypálen v paměti jasnou barvou dodnes. Na nakládku i na vykládku v té době přicházelo do našeho nákladního prostoru osm přístavních dělníků. V naši lodní kuchyni se vždycky už od rána vařila v desetilitrové várnici rýže nebo těstoviny, do kterých se před svačinou zavařily dvě nebo tři kilové, konzervy vepřového masa z kapitánových zásob. O halbe byli překladači společně s posádkou pozváni na svačinu a co se nesnědlo, si někteří z nich, rozebrali sebou domů.
Kapitán Struha byl v jídle bohatýr, velký znalec piva a rád ho pil. Jako kluk z vesnice jsem kdesi na půdě vyštrachal osmilitrový selský džbán, v kterém se nosilo v létě sekáčům na pole pití. Ten džbán jsem přivezl na loď a pak s ním běhal pro pivo po celé trati. Dokonce mě někteří šenkýři už od vidění znali. Každý den při jízdě proti proudu kapitán někde poblíž šenku přistavil příď ke břehu, kde ji kormidelník přidržel sochorem. Já se džbánem v ruce a s penězi v kapse jsem po sochoru vyběhl na břeh a upaloval k výčepu. Po chvilce už jsem běžel zpátky s plným džbánem v ruce a po sochoru nahoru zpátky na loď. Džbán nebyl žádné peříčko prázdný, natož s osmi litry piva. Jednou po dešti cestou zpátky po mokrém sochoru se mi nějak smekla noha a sletěl jsem. Naštěstí, jsem se prázdnou rukou stačil zachytit sochoru, visel jsem na něm jako Hanuman, v jedné ruce sochor, v druhé džbán. "Kluku ne abys pustil ten džbán" křičel kapitán a zároveň zvonil do strojovny. Když strojník s asistentem vyběhli na palubu, zavolal na ně. "Vražte pod toho zatracenýho kluka lávku, než utopí to pivo". No vrazili pode mě lávku a pivo bylo zachráněno. Jak jsem už napsal, kapitán nebyl lakomý, každý člen posádky dostal napít, kromě nezletilého plavčíka, který pro to pivo doběhl. Na pivo byl kapitán znalec. Poznal které pivo, je z kterého pivovaru a většinou i z které hospody. Že byl v jídle bohatýr, toho jsem očitým svědkem. Viděl jsem ho sníst celou vepřovou hlavu i s krčními laloky. Snědl k tomu půl bochníčku chleba, zapil to mázem piva a bylo mu fajn. No řekněte, který z dnešních kapitánů to dokáže. Já takového neznám. I když, pravda je, že z dnešních kapitánů už jich moc neznám.
Těžká práce a dostatek jídla mi prospívala. Když jsem po dalších vánočních oslavách v kruhu rodiny, šlapal druhého ledna od mělnického nádraží na Podolí, už mě kufřík s taškou tolik nezmáhali. Nemusel jsem každých pár kroků odpočívat a cesta mi vesele ubíhala. Než, jsem se nadál, přijali mne, odrbané stěny staré pivovarské hospody do své náruče. I tady bylo vidět, že na plavbě se mi dobře vedlo. Už jsem v pochodovém tvaru cestou do školy neposkakoval v poslední řadě jako benjamínek, ale propracoval jsem se do jeho přední třetiny. Ale abych se nepřechválil, k tomuto úspěchu mi pomohl i nástup mladších plavčíků, učňů prvním rokem. Kolotoč byl stejný jako minulého roku. Po budíčku a snídani cesta do školy, dopoledne byla teorie. To znamená kilometráž řeky, kde je který přívoz a na kterou stranu patří, které mostní pole je průjezdné po proudu a které opačně. V jiném předmětu jsme se naučili vědět, jak se chová motorák, když šroub se točí dopředu a loď pluje dozadu a obráceně. Ještě spoustu dalších znalostí, odborných i všeobecných do našich neochotných hlav hustili naši trpěliví učitelé a učitelky. Za zmínku stojí, že v období doznívající všeobecné nenávisti ke všemu německému, jsme byli pravděpodobně jediná odborná pokračovací škola v republice, kde se vyučoval německý jazyk. Odpoledne byla praktická cvičení a výuka. Vzpomínám, jak jsme se krom jiného učili vztyčovat i plachtu na ohromný kovový stěžeň, které měly v té době některé čluny připevněné na hřebenici. Už jen vztyčit ho a upevnit v tuleji pomocí kotevního navijáku byla perná práce a což teprve na něj připevnit ráhno a ručně vytáhnout těžkou plachtu o rozměru třicet pět krát patnáct metrů. Celé to vybavení vozily čluny sebou, ale prakticky se už nepoužívalo pro přílišnou hustotu mostů a různých elektrických a jiných vedení přemosťujících řeku. Nic méně naše ročníky byli pravděpodobně poslední, které se tento úkon odborně naučily. Mnoho člunů plujících samotíž, o dost menší plachty dále používalo, samozřejmě na, o trochu kratším dřevěném stožáru. Že kormidelníci, stará škola, byli neúprosní, mi popsal kamarád Jarda Tláskal. " Byl jsem spolu s Bohoušem Jinochem, jako novopečení lodníci, na člunu 602 u kormidelníka Černého, kterému říkali HULÁN a to byla tvrdá škola - každé ráno musel mít naštípané dřevo na zátop před vchodem do kajuty. Při plavbě samotíží jsme tahali plachtu, i když most byl v dohlednu. Těsně před mostem tu takeláž složit a hned za mostem ji znovu vztyčit to věru nebyla práce pro žádné pápěrky."
Vedle učení a práce bylo pro nás na Mělníku v podvečer či v neděli i zábavy habaděj. Dnešní člověk by se až divil co zábavy a kulturního života dokázalo tehdy takové malé město mladým lidem poskytnout. Dvě kina, divadlo, restaurací a hospod kde se pořádali sobotní bály nebo nedělní čaje nepočítaně. A to v té době byli volné jenom neděle. O volných sobotách se nám ještě ani nezdálo. Náš vylepšený provázkový zvonek fungoval k všeobecné plné spokojenosti tak jako loni.
Po skončení kurzu na mě moje místo na Dagmaru čekalo, ale v posádce došlo k nějakým změnám. Kormidelník Svoboda odešel od plavby úplně a místo něj teď pomáhal řídit loď o pár let mladší Venda Černý. Vencu Trčku kapitán prodal někam na člun, jeho nástupce Karel Baloun, byl lodník, jak se patří. Ti dva také hned při první jarní cestě do Hamburgu napravili to, co kapitán loni zanedbal. Zašli se mnou jednou v neděli na Fischmarkt, pak do uličky lásky, Grose Freihait, prošli se mnou Reeperbahn a ukázali mi celé Sankt Pauli. U stánku na rohu jsme si koupili buřta a stále ještě v té čtvrti hříchu nás zastihl večer. Ještě chvíli jsme pozorovali noční život v rozzářené čtvrti lásky a zábavy. Než jsme došli domů, byla skoro půlnoc. V pondělí za to dostali od kapitána řádně vynadáno. Moc si z toho nedělali, a ještě dlouho se pošklebovali mému vyjevenému výrazu z uličky lásky.
Jinak vše plynulo při starém. Strojní asistent, Jirka Sochor dál blýskal ve strojovně všechno, co se jen trochu mohlo lesknout. Dokonce olejničky leštil popelem z cigaret tak, že se stále leskly jako ze stříbra. Strojník pan Václav Pešek pečoval o všechno, co se na lodi točilo, kormidelník kormidloval, Karel a já jsme škrábali a barvili a barvili. No a kapitán, ten na nás na všechny dohlížel a dbal, aby se někomu náhodou bez práce nezkrátily žíly. Při jízdě i při práci musela být celá posádka ve střehu. Po celé řece byli ještě stále pozůstatky války. Zpustošené mosty byly opraveny jen provizorně a jejich proplouvání vyžadovalo zvýšenou pozornost. V některých případech, při poproudní plavbě bylo nutno člun v závěsu odhodit a nechat jeho protažení úzkým provizorním polem na starost k tomu určenému boksíráku. Samozřejmě, že kotvení a nové zapřahání u posádky od kapitána po plavčíka žádné nadšení nevzbuzovalo. Ale udělat se to muselo. Na mnoha místech byla ještě rozstřílená potopená plavidla a některá i nebezpečně omezovala plavební dráhu. Celá plavební dráha ještě nebyla od Wasserstrasseamtu dostatečně proměřená a označená, i když se tato situace každým rokem, ba každým měsícem zlepšovala. Jízda potmě byla sázkou do loterie a přeci se kapitáni po setmění proti proudu plavili. Při takové jízdě se kapitán s kormidelníkem přemístili z kormidelny nahoru na vysutý můstek. Mistr s asistentem se nehnuli ze strojovny a lodník s plavčíkem stáli na přídi, oči na šťopkách, uši jako netopýři a v ruce baterku nebo sondýrku. Reflektor sice na lodi byl, ale staré žárovky dosloužily a nové v poválečné bídě nebylo kde sehnat. Tyto večerní jízdy v pozdním podzimu či v předjaří byly pro posádku hazard se zdravím. Na šatenku, kožich či válenky neseženeš a podnik ještě dlouho potom žádné pracovní pomůcky nepřiděloval. Každý ví jak je nepříjemné, když zebou nohy. Právě tak mě při těch nočních hlídkách na přídi, zábl celý člověk. Tento noční studený odchov mě ovšem čekal ještě i několik let po vyučení.

Stále s kotvou na čepici.

30. ledna 2013 v 15:06 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Stále s kotvou na čepici.
Poválečné Německo.
V Německu v té poválečné době bylo všeho málo. Uhlí na topení málo, tahali se trámy z rozbombardovaných domů. Oblečení málo, donášely se několikrát přešívané věci z vetchých válečných látek. Jídla málo, skoro na pokraji hladu. Chlapů málo, popadali na frontách po celé Evropě. Zato kupodivu tvrdého alkoholu bylo dost, ba byl ho přímo nadbytek, a jako jediná komodita nebyl na lístky. Také žen a dívek bylo dost, až příliš dost a chtěly se bavit. Válka skončila už před třemi lety, smutek odložily a teď chtěli žít a užívat si. V každém městě i městečku, skoro v každé hospůdce seděl denně beznohý nebo jinak pochroumaný harmonikář, a při jeho fňukně se tancovalo. Co na tom, že mužských bylo málo, děvčata, i ženy už zralé se naučily tančit spolu a roztáčely to po celém parketu.
A což teprve když poblíž zakotvil vlek a do hospůdky se přivalilo dvacet chlapů, statných lodníků. Už když parník houkal, padla, dávali dámy do pucu svoji garderobu i svůj mejkap. Harmonikář, kterému v takovém případu mnohdy pomáhal i houslista na skřipky, nepustili až do rána své nástroje z ruky. Po takové protančené a promilované noci čekalo posádky kalné ráno a krušný den. Štěstí pro lodníky i pro plavební podnik bylo, že v té době, nedávala Wasserschutzpolizei dýchat členům posádek do balonků, protože při tom tanci i tom milování tekl alkohol proudem. Mnohý lodník se v té době v Německu oženil a sem tam některý se tam pod vlivem alkoholu i utopil. Těmto zbytečným úmrtím udělal přítrž až přísnější postup vodní policie. My plavčíci jsme většinou museli držet hlídky na lodích. Nebo jsme směli zábavě přihlížet jen zvečera a po deváté mazat domů.
Vzpomínám ještě na jednu příhodu blahovolnosti policie. Parník Praha pod velením kapitána, starého pana Groetschla plul pod Magdeburgem proti proudu se závěsem devíti člunů. Bylo to v zimním období, tma už od pěti hodin. V devět večer přirazil ke kolnici policejní člun a jeho velitel dal kapitánovi příkaz k zakotvení. "Ježíšmarjá proč"? Ptal se kapitán. "Na všech člunech všichni spějí v kajutách, nikde ani noha", řekl mu policista. Kapitána polil studený pot, přiškrceným hlasem se zeptal. "I na druhém člunu, ten přeci vede vlek?" "Tam to bylo lepší" děl policista "tam spí někdo v kormidelně na lavici." No vlek, po dlouhém a vytrvalém zahoukání, zakotvil a tím to skončilo. Žádná pokuta nepadla. Jakpak by podobná příhoda dopadla v současnosti, nechci ani domyslet.
Nedostatek čerstvého jídla trápil i nás, posádky českých plavidel. Ne, že by bylo jídla málo, dostávali jsme lístky pro velmi těžce pracující a tak jsme si před odjezdem mohly nakoupit potravin do zásoby, ale na většině plavidel nebyla elektřina a o ledničkách se nám ještě mnoho let potom nemohlo ani zdát. Tak nám máslo plavalo ve vědru s pitnou vodou. Kdo si ho šetřil, tomu zplesnivělo. Několik zakoupených bochníků chleba se nechalo ztvrdnout. Protože lodě plují po vodě, je na nich dost vlhko, stávalo se, že při tom tvrdnutí chleba i trochu naplesnivěl. Mýlil by se každý, kdo by si pomyslel, že takový chleba jsme vyhazovali rybám. Kdepak. Tu největší plíseň na kůrkách jsme orašplovali. Když byla plíseň příliš znát i na střídce, usmažili jsme si z něho prostě topinky. Kdepak bychom mohli dbát na dnešní rady: "Když je ve sklenici marmelády ďubka plísně, vyhoďte celou sklenici". Většinu síly a kuráže k práci jsme čerpali z konzerv. Vepřové se sádlem či ve vlastní šťávě, krevní tučnice, landšmít, nebo hovězí v plechu, k tomu pár vařených brambor nebo fazolí byl hlavní zdroj naší síly. Každý z tehdejších plavců s láskou vzpomíná na lisované kostky hrachová polévky. Byly takovým balíčkem poslední záchrany, když už všechny ostatní potraviny došly. Jedna taková kostka rozvařená v litru vody ke snídani, obědu i večeři nám umožnila přežít poslední dva, tři dny před návratem do Děčína.
Kupodivu, my plavčíci jsme i při této dietě, kterou jsme si sami vařily, a při opravdu těžké práci na plavidlech, vůčihledě sílili a rostli. Z patnáctiletých vyžlat z nás vyrostli sedmnácti či osmnáctiletí chlapi jak se patří. V lednu padesátého roku se plavecký internát rozloučil s Mělníkem, městem na soutoku Vltavy s Labem. Přivítal nás Děčín a s ním dolní Labe vonící dálkami. Poslední tři měsíce školy utekly tak jako sen. Pro, nás i pro, naše bažanty, kterým byla učební doba zkrácena o celý rok. Lodnické závěrečné zkoušky dopadly výtečně. Předseda zkušební komise pan inspektor Vrba byl s novou posilou plavecké rodiny spokojen. Ještě jsme uspořádali závěrečný ples plavčíků v Lidovém domě v Podmoklech. Sjeli se na něj rodiče z celé republiky, také děčínských děvčat přišlo nepočítaně a tak se tančilo až do rána bílého. Hned po plesu jsme se rozprchli na svá přidělená plavidla.
Lodník.
Moře je mu po kolena.
Tři z nás zamířili na nejstarší parník na Labi, na staré Ústí. Karel Svátků, ten byl z celého ročníku nejchytřejší, rovnou jako druhý kormidelník. Egon Jarešů a já jako lodníci. Starému Ústí velel mladý kapitán, pan Josef Červenka. Tenhle strano kolesový parník, měl ještě dřevěnou palubu stářím už celou vetchou a tak ke vší ostatní práci jsme věčně temovali plaňky koudelí a smolou, ale stejně nám při každém nočním dešti kapalo na nos. Topiči chodili ráno zvedat páru s karbidkama a půlmistr připravoval parní stroj k provozu s petrolejkou pověšenou na háčku. Ve všech kajutách dávaly světlo petrolejky. Právě tak petrolejem byly živeny i poziční světla. Všechny ty cylindry musili lodníci denně vycídit, poziční světla půl hodiny před setměním nechat rozhořet, a při setmění je roznosit na svá místa. Na nudu nebo dlouhou chvíli jsme si ani na starém Ústí naříkat nemohli. Ten starý parník už pracoval a držel pohromadě jen silou vůle, svojí a své posádky. Ale, co je moc to je moc. Na konci naši čtvrté plavby na něm, vypustil duši komínem. Když jsme ho odváželi na lodní hřbitov do Rozběles, zahoukal si naposledy na pozdrav a všechny parníky v Děčíně mu dlouze houkaly na rozloučenou.
Naše trio i s kapitánem Červenkou a strojníkem, mistrem Dolkem z Pekla, tak řečeným Pekelníkem bylo převeleno na daleko silnější a taky modernější parník Duchcov který právě dokončoval velkou opravu stroje, kotlů a koles. Kromě jiného měl Duchcov i turbínku na výrobu elektřiny, takže dokud byla pára, bylo i světlo. Skončilo trápení s petrolejovými lampami a jejich cylindry. Ale práce, hlavně té velmi těžké bylo na vlečných parnících stále habaděj. Rozvozit lodičkou na čluny budoucího vleku vlečné kladky, z nihž ty nejtěžší vážily i přes padesát kilo, nebyla práce pro žádné třasořitky a což teprve zapřahání, či odpřahání 43mm tlustého a 250m dlouhého protiproudního vlečného lana. Jediná technika byly naše ruce a naše šikovnost. Souhra celé posádky s kapitánem byla pro zdárné provádění těchto manévrů nutností a podmínkou. Ale nejenom síly, i šikovnosti bylo na parnících velmi potřeba. Například těsně před každým mostem se sklápěly oba komíny. Představte si, ten tyátr, když novopečený lodník spustil komín na kozu příliš rychle a zlomil ho. Kapitán na komandě skákal metr dvacet, strojník honil takového nešiku kolem kesemantlu s handšpégou v ruce a ostudy bylo kopec po všech plavbách na Labi. Plavba na parnících vyžadovala od svých plavců sílu, šikovnost, rozvahu a cit pro týmovou spolupráci. Jen tak se mohl úspěch dostavit.
O mnoho let později zamířil Duchcov, pod velením svého posledního kapitána Jirky Duchoně, kdysi mého bažanta, na lodní hřbitov do Rozběles. Byl to už poslední parník na Labi. Na jeho poslední žalostné houkání, s kterým se loučil s dlouholetou službou na řece, mu už neměl kdo na poslední pozdrav odpovědět. Duchcov vlastně houkal rekviem za celou vlečnou plavbu. Od té doby už jenom skomírala a dožívala. Noví člunoví kormidelníci se z mladých plavců už nerekrutovali. Ti starší a staří čekali na svých člunech, na důchod, právě tak jako jejich čluny na sešrotování. Celým světem, právě tak i na Labi si vítězně razila cestu tlačná plavba, která posléze vlečnou a na pracovní síly náročnou plavbu zcela z řek a průplavů vytlačila.
Protože o rozhlasových přijímačích na lodích, neřkuli o nějakých mobilních telefonech se tehdejším kapitánům nemohlo ani zdát, vybudoval plavební podnik vedle služeben v Drážďanech, Magdeburgu a Hamburgu i celou síť plavebních hlásek po celém toku řeky. Jednou z nejslavnějších hlásek byla paní hostinská, oma Steigemannová. Měla hospůdku na břehu Labe v Malém Witenbergu, kde každý protiproudní vlek zastavil, aby si posádky doplnily čerstvou pitnou vodu a trochu toho jídla na lístky. Po nákupech jsme se všichni sešli u oma v hospůdce na kus řeči a pár piv. Kapitán vleku dostal nové, jízdní příkazy, doutník a panáčka. Kormidelníci člunů dostali po panáčku. Lodnická chamraď byla podarována vlídným slovem a milým úsměvem. Pivo si platil každý sám. Celých dvacet pět let, po kterých tam vleky zastavovaly, byla paní hostinská Steigemannová stále stejná. Neměnila se, nestárla, jako nějaká babička z pohádky. Taky tak jsme ji měli všichni rádi a vážili si jí.
Další hláska, která se mi vryla do paměti, byl muž na mostě v Torgau. Nikdy jsem jej jinak než na mostě neviděl, a ani na tom mostě ho žádný z nás neviděl rád. Dost často se totiž stávalo, že zavolal dolů na kapitána "Tag und Nacht, Keptn". To znamenalo sbohem spánku, sbohem hospůdky po fajruntě, kotva spadla poprvé do vody až u celnice ve Hřensku
Pokrok se nastartoval i na plavbě a jak šel čas, přivál na parníky nejdříve baterie na uskladnění elektřiny, potom ledničky, hned po nich i lodní kuchaře a kuchařky aby nakonec odvál parníky a s nimi celou vlečnou plavbu nejdřív do nicoty a potom i do zapomnění. Jen pár starých veteránů bude ještě nějaký čas vzpomínat na zašlou slávu legendárních kapitánů a jejich lodí. Pokusím se, na některé z nich, zavzpomínat, ale bude toho zoufale málo.
V nenávratnu zmizeli všichni plavci a kapitáni německé národnosti bydlící do konce války v Děčíně a jeho okolí a jen pár jmen zbylo z vyprávění těch, kteří už nejsou mezi námi. Dodnes nejznámější z nich je kapitán Groetschel, kapitán parníku Praha. Vyprávěl mi kapitán Bělík, jak ho za války v rozbombardovaném Magdeburgu honilo gestapo. Přihnal se k parníku na Bunkerplatz na kole, které hodil z lávky do vody a skočil do kolesnice mezi topiče kteří kontrolovali kola. Kapitán jen zakroutil hlavou, ale když se přihnalo policejní auto, s klidnou tváří tvrdil policistům, že nikoho podobného neviděl, zatím co se tehdy druhý kormidelník Bělík v kolnici klepal strachy. Slyšel jsem z více stran, že tento i mnozí další němečtí kapitáni drželi nad svými českými posádkami ochrannou ruku, ale jejich jmena bohužel už upadla v zapomnění, dnes už nám nic neříkají. Kdopak dnes už ví, kdo byli pan Knoechel, pan Hylle a mnozí další.
Spolu s tím jak z české plavby odcházeli a mizeli němečtí plavci, kapitáni i kormidelníci, pomalu mizelo i slangové poněmčelé odborné názvosloví. Přestalo se chodit po štylbě a chodilo se po hřebenici, právě tak jako se začalo chodit po palubě místo po deku. Místo bótku přišla lodička a místo vindy naviják. Přesto se některé ty výrazy houževnatě drží. Do posledních chvil vlečné plavby, večer kapitán houkal fajrunt, a ráno po budíčku vindup jako povel ke zdvižení kotev. Některé ty výrazy jsou tak houževnaté, že přežívají dodnes, snad jako nechtěná vzpomínka na vlečnou plavbu. Tak například, když za velké vody nechtějí kotvy držet, tak plavidlo neplourá ale sakuje. Tak jako kdysi schválně sakovaly čluny na sakovacím řetězu, zvaným sakováku. Kapitolou samou pro sebe, byla ocelová lana. Ta vyvazovací lana byla dráty. Vázací dráty, na navijáky čili vindy se navíjely vindedráty. Naproti tomu, vlečná a kotevní lana byla tau. Vlečné tau, boksírtau nebo ankrtau. Málo kterého z českých plavců zajímalo proč to tak je, prostě jsme ten slang používali. Staří penzisté jej používají dodnes, třebaže mladá generace přestává některým výrazům už rozumět. Staří pánové nejezdili na vlečných bočnokolesových parních remorkérech, oni se plavili na šlepákách, záda si ohřívali na kesemantlech a ne na krytech kotlů, pro šmajsku lezli do péku a vrhačka v předním kolisním prostoru jim dodnes může být ukradená.
Poslední německý plavec na české plavbě byl kapitán pan Heinz Ehrlich. Vyučil se u nás plaveckému řemeslu, absolvoval plavecké kurzy na Mělníku pod vedením kapitána Sochora, a zůstal po celý život české plavbě věrný. Stranokolesové parníky, řečené šlepáky, byly jeho veliká láska." Až zmizí šlepáky z Labe, už mě snad přestane bavit šifort " říkával. Ale řeč se mluví a voda teče. Samozřejmě, že miloval plavbu dál, i když kouř z parníků už k obloze nad Labem nestoupal. Brázdil vody řek a průplavů pod vlajkou české plavby po celé Evropě. Nikdy neváhal přispěchat na pomoc jinému plavci v nouzi. Nerozpakoval se zakotvit svoji loď a přispěchat na pomoc svým uměním, zkušenostmi i silou k vyřešení svízelné plavecké nebo havarijní situace. Leta po odchodu do důchodu obsluhoval kyvadlový přívoz v Pilnitz, kde i bydlel. Rád se účastnil schůzek se starými kamarády, kteří se pravidelně schází v Děčíně Na Kocandě. Už i tam dochodil. Na věčné řece si jistě vybral ten nejpěknější šlepák a brázdí s ním tou řekou, kolem nebeských luhů a hájů.
Málo se i ví, že jedním z nejlepších českých mladých kapitánů už za války byl kapitán Unger. Inspektoři jej posílali na jakékoliv plavidlo, kde starý kapitán onemocněl. S každým plavidlem si kapitán Unger dovedl poradit a dovézt bez úhony celý vlek na místo určení, ať už byla malá či velká voda, nebo třeba vánice či mlhavo. Dlouho po válce když velel Sokolovu, pozorovat ho při manévrech, to byla pastva pro oči. Pro toho kdo tomu rozuměl, to byl koncert. Před penzí dělal nějaký čas dispečera a úplně si pokazil renomé. Měl zůstat raději výtečným kapitánem, než špatným dispečerem.
Naproti tomu pan inspektor Vrba se pro svou funkci inspektora stanice Děčín snad narodil. Všechno věděl, všechno viděl. Pověstné bylo jeho pozorovací stanoviště, u Českobratrského kostelíčka nad překladištěm v Loubí, velmi brzy ráno. Viděl, na kterých plavidlech se začalo kouřit z komínku už před začátkem pracovní doby a kde tedy do práce nastoupila posádka najedená a v plné síle. Taky dokázal takové posádky upřednostnit, před lajdáky, kteří ráno vylezli na palubu rozespalí a hladoví. Nikdo ho neošulil ani neopil rohlíkem a stanice i s překladištěm šlapala jako hodinky. Ale když byl ze svého místa poslán zpět na loď, moc už toho chudák stará nepředvedl.
Chtěl bych vzpomenout i na první generaci poválečných kapitánů. Byli hozeni firmou do funkcí stylem, buďto plav, nebo se utop. To proto, že staří němečtí plavci, všichni bez rozdílu, byli degradování. Kapitáni, vesměs staří pánové z uražené hrdosti, raději odešli do důchodu, i když jinak by ještě hezkých pár let sloužily. Jen někteří se po pár letech na kapitánské posty vrátili, jako už párkrát zmiňovaný kapitán Groetschel aby předávali své bohaté zkušenosti mladší generaci.
Z poválečné generace českých kapitánů nelze nevzpomenout na Pepu Vlasáka, který pocházel ze staré plavecké rodiny, už jeho tatínek se plavil jako člunový kormidelník. Pepa Vlasák dobře velel Brnu což byl po Praze druhý nejsilnější vlečný parník české plavby na Labi. Na něm vychoval celou řadu výtečných plavců.
Mladí kapitáni.
Uveďme namátkou Mirka Ježka řečeného Igla. Ach kampak všechny ty přezdívky zmizeli, přezdívky které jsme si my mladí dávali mezi sebou. Některé z nich se tak ujali, že většina plavecké veřejnosti už ani pravé jméno dotyčného neznala. Kam zmizel Šmetrlink, Šnelhojfr či Hykýšek? Daleko víc si jich pamatuje plavčík Župík, tak jak to krásně popsal ve svých vzpomínkách pan Václav Šébl, který byl člunovým kormidelníkem, kapitánem přístavů Děčín, vedoucím plavební správy v Děčíně a v neposlední řadě i učitelem plavebních předmětů v učilišti i na průmyslové škole. Přezdívky jsou ty tam a nikdo si je už nepamatuje. Pryč je i Šéne Pepi, který skolil každou, na kterou se podíval. Byl to světoběžník, který utekl z domova s cirkusem v roce čtyřicátém druhém, a od té doby o něm rodina neslyšela. V roce čtyřicátém šestém vkráčel v Hamburgu do kajuty ke svému staršímu bráchovi, člunovému kormidelníkovi. " Tak brácho cos dneska uvařil k obědu", zeptal se ho, jako kdyby byl pryč teprve od včerejška. I když si ze začátku sem tam nějaké to salto vystřihnul, už na plavbě zůstal. Nejdříve jako lodník u bráchy, po složení zkoušek jako člunový kormidelník až jej na stará kolena dohonil pokrok doby a těsně před penzí dosloužil jako vanař. Fuj to je ošklivé slovo. Stáří dožíval ve Hřensku, na břehu Labe, které si zamiloval. Ale ani tam si žádná z turistek nemohla být jistá, před šarmem starého světoběžníka a námořníka. Prostě Šéne Pepi byl Šéne Papi, miláček žen. Tak ho mám v paměti, i když jeho skutečné jméno mi z ní už dávno odnesl čas. Pryč je i Felix, kapitán Otakara, který v roce čtyřicátém a devátém odešel v Hamburgu ze své lodi s kufříčkem v ruce. Nechal si vystavit ověřené překlady svých průkazů způsobilosti a vyrazil do světa na veliké řeky a taky jich většinu zbrázdil. Amazonka, Missisipi, Nyl či Rio Tinto a řada dalších, o všech uměl poutavě vyprávět, když se po pět a třiceti létech vrátil. Vrátil se jako pravý světoběžník. Kdepak hraniční přechod, někde na Šumavě přišel zvenčí k hraničnímu zátarasu a tak dlouho tam volal, že chce domů, až si tam pro něj pohraničníci došli. A tak se vrátil, jak odešel, jen s kufříkem v ruce. Pouze hrst plaveckých patentů mu v něm přibyla. Samozřejmě nárok na důchod veškerý žádný. Na stará kolena pracoval ve Veřejných skladech v Holešovickém přístavu a v nedaleké hospůdce rád vyprávěl o svých toulkách. Škoda, že jen vyprávěl, jistě bychom si to všichni, labskou vodou polévaní, rádi přečetli, kdyby to byl napsal.
Kapitánem Mělníka byl, tehdy mladý pan Bubeníček, dobrý učitel svých kormidelníků a přísný, ale spravedlivý velitel svoji posádky. Jeho syn Václav po letech kráčel jako labský plavec a lodní strojník v otcových šlépějích. Na Roudnici velel kapitán Michalec, svého času legenda, který i přes svou přísnost na lodi, nezkazil po fajruntě v útulné hospůdce žádnou zábavu. U Watzkeho na sále ho děvčata zvolila králem parketu. Ze své milované Roudnice ho vynesli nohama napřed, když ho zubatá převedla z Labe na věčnou řeku. Snad tam za ním po sešrotování připlula i Roudnice a teď tam věčně plují spolu. Před kapitánem Radošákem se začínající kormidelníci třásli jako osiky. Byl pověstný děláním čárek, tužkou na zábradlí. Ta čárka musela celý oblouk lícovat s linkou dotyku vody se břehem. Nesměla vyjet ani nahoru do trávy, ani dolů na hladinu. Udržet ji tam dalo málo zkušenému kormidelníkovi pěknou fušku, ale o to rychleji se naučil ovládat svou loď. Výraznou stopu v paměti tehdejší mladší generace zanechali i kapitáni bratři Škubalové. Mladší Josef velel Plzni a starší Karel Vyšehradu. Na další z této první gardy si už nevzpomínám, nebo je neuvádím, aby moje povídání nebylo příliš rozvláčné. Jako parníkář se omlouván celé plejádě výborných člunových kormidelníků. Jejich jména, i činy, by jistě rovněž stály za vzpomínku a za zaznamenání. Bohužel lidská paměť je nejen krátká ale i selektivní. Je to škoda, neboť profesi člunových kormidelníků už odvál čas. Kdopak by dneska dokázal splout bez pomocí motorů, jen samotíží z Děčína až do Hamburgu. Snad jen poslední žijící člunový kormidelník pan Břetislav Kubík. Ovšem dnes je jízda samotíží dokonce zakázána. Na jednu historku člunového kormidelníka si vzpomínán a myslím si, že stojí za vzpomínku, i když se týká spíše přátelství než plaveckého umění.
Pan kormidelník Bartoš jezdil za války pár let jako lodník s německým kolegou z Rumburku. V jedné kajutě spali, z jedněch hrnců jedli, na pivo spolu chodili, prostě byli kolegové a kamarádi. Když šel Němec po válce do odsunu, poprosil Bartoše, aby dojel do Rumburku pro jeho pejska a přivezl mu jej za ním do Akenu. Když po vystoupení z vlaku, našel Bartoš opuštěnou chalupu, uvítal ho na řetězu uvázaný, naježený pes velký jako tele, který už kdo ví, jak dlouho nežral. Dokud na něho mluvil česky, dával mu pes najevo, že ho sežere, nebo nejmíň zakousne jen, co se mu dostane do drápů. Už chtěl Bartoš s nepořízenou odejít, ale pak to zkusil po německu. Vysvětlil Barykovi, že ho odveze k jeho pánovi a pes se ztišil, trošku se nažral z proviantu, který mu Bartoš přivezl, nechal se odvázat a odvézt do vlaku. Ještě že v té době jezdilo vlakem jen málo lidí. Měli kupé pro sebe, ani průvodčí se k nim neodvážil. Ani cestou vlakem, ani cestou na lodi, netrpěl pes žádné důvěrnosti. Já pán, ty pán. Zato po zakotvení v Akenu, kde na břehu čekala celá rodina, to bylo vítání. Děti, rodiče, babička i dědeček, všichni plakali. Psovi tekli slzy a kňučel štěstím. Bartošová brečela s nimi a i Bartoš měl knedlík v krku. "Jak jste věděli, že dneska připlujeme," ptal se Bartoš kolegy, když první vřava vítání pominula. "My už chodíme čekat na břeh tři dny. Klidně bychom chodili čekat třeba ještě měsíc, dokud bychom se vás nedočkali." "Ježíš Maria, ještě, že jsem se toho psa nezalekl a nenechal ho u té boudy, co bych teď těm lidem řek", pomyslel si Bartoš a cítil, jak mu spadl kámen ze srdce, který by ho tam tížil už do smrti, kdyby byl kamaráda zklamal. Ráno pokračovali v plavbě a pes celý šťastný zůstal u své rodiny.
Já jsem měl opravdu na kapitány štěstí. Byli to výborní plavci, moc mě naučili, a byli výborní a chytří i jinak. Jak se říká, daleko to dotáhli, i když je pravda, vesměs se po čase vrátili na řeku a na loď. Můj druhý kapitán Jan Struha, kromě toho, že byl na slovo vzatý odborník, byl i velký odborář. V době kdy jsem u něho jezdil, byl spojkou mezi Ústřední radou odborů a hlavním hamburským výborem odborů přístavních dělníků a námořníků. Po čase byl ministrem jmenován generálním ředitelem plavby, ale nevydržel v těch zákulisních bitvách všech proti všem (které ostatně zuří v těchto vysokých funkcích dodnes) dlouho a brzy se vrátil zpět ke kormidlu, mezi svoje lidi. Kromě celé řady svých odchovanců, vychoval pro plavbu i své tři syny, kteří mu věru na plavbě ostudu neudělali, ale vždycky mu dělali jen radost. Už v pokročilém věku oslepnul a u svých synů svůj plodný život dožil.
Jedním z dalších mých kapitánů a učitelů plaveckého řemesla byl Jaroslav Rajchl. Pro něj nebyla plavba jen povoláním, ale i koníčkem a zábavou na celý život. Věděl na chlup přesně kolik je kde vody při jakémkoliv vodním stavu na kterémkoliv místě. Aby si to ověřil a zpřesnil, byl hotov podnikat až krkolomné kousky. Tak třeba v sedmačtyřicátém, za té legendární malé vody a velkých veder, neváhal, namaloval si na tělo stupnici a s notesem v ruce, v síťovce přivázané šaty na hlavě šel Labem z Ústí až do Děčína. Podle popsaného notesu pak ještě dále zpřesnil své úžasné znalosti milované řeky. I on na čas pustil kormidlo z ruky, i když od řeky neodešel. Stal se ředitelem Státní plavební zprávy v Praze. Ale ani on nevydržel bez mlhavých rán a kouzelných západů slunce nad řekou dlouho. Vrátil se, aby učil své mladší kolegy nelehkému, ale tak krásnému řemeslu.
Řemeslu, které zůstalo i se zánikem vlečné plavby, stejně krásné jako dřív. I kolem tlačných soulodí ubíhají známé břehy s krásnými krajinami v pozadí, krásná rána nad vodou se střídají s nádhernými západy slunce. I na tlačácích cítí dobří kapitáni, celým tělem kam se jim chce jejich milovaná loď stočit, dříve než to udělá. Jak jde čas, měnila se plavba a měnili se i lidé na ní a kolem ní. Z nováčků mezi veterány se pomalu stávali veterány mezi nováčky. Přicházeli a přicházejí noví milovníci řeky a zas jim přirůstají k srdcím jejich lodě tak jako generacím kapitánů a kormidelníků před nimi. Ta štafeta lásky a umění žít na vodě, s řekou a svou lodi na ni, se stále předává dál a dál. Přejme si aby se mohla předávat dokud Labe poteče.




Změny.

22. ledna 2013 v 15:53 | Brabouk.
Všecko se mění, vždyť změna je život. I v tom kameni, který nám připadá mrtvý a beze změn dochází neustále k pomalým změnám, k jejihž postřehnutí samozřejmě jeden lidský život zdaleka nestačí. Zato v živé přírodě, vedle změn pomalých tam někdy dojde ke změnám tak překotným, že se jeden ani nestačí divit.
Prostě ke změném dochází stále, vždycky a všude. Samozřejmě, ani lidské společnosti se změny nevyhýbají. I tady k některým dochází pomalým vývojem a k jiným náhlým skokem.
Jak se mýlí vůdcové těchto náhlých převratů, či revolucí, když prohlašují: "Nastolili jsme nový spravedlivější řád, a naše nové zákony zaručují, že bude nezvratný", někdy dokonce na věčné časy. Stačí ovšem aby dorostly nové generace, které holdují jiným prioritám než generace revolucionářů a všechno je jinak. Ukáže se, že každý řád se dá zvrátit pokud si to většina společnosti začne přát. Masy lidí si vygenerují nové vůdce a smetou steré elity a po úspěšném převratu a velké společenské změně, noví vůdcové zaslepení novou mocí prohlásí: "Nastolili jsme nový spravedlivější řád, a naše nové zákony zaručují, že bude nezvratný". Všichni ti revoluční vůdcové, od Starověkých, Egypta, Číny či Říma po vůdce převratů nejnovějších při tom dělají stále stejné chyby. Smetou ze stolu se starým a skostnatělým i osvědčené a prospěšné které po čase musí opět pracně a draze zavádět, protože pro dobré fungování společnosti jsou nutná. Tím ve společnost rozdmychají nespokojenost a připraví půdu pro nové změny a nové vůdcer mas.

Sakra dlouhá noc.

22. ledna 2013 v 14:57 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Sakra dlouhá noc.


Samotíž.
Táhlo na poledne. Z přístavu Loubí vyplul člun. Vůdce člunu, kormidelník Werner, nadával jako špaček. Jinak Němec jako poleno, ale když byl rozlobený, tak se mu do nadávek přimotávaly i české výrazy, které tady radši ani nebudeme opakovat. Jeho dva zkušení lodníci mu raději šli z cesty. Věděli proč starej nadává, však sami taky radost neměli. Starej rundek, tisícák, S 521, ještě s vyváženým kormidlem, který měl už svoje nejlepší léta dávno za sebou, měl v sobě s bídou, dvě stě tun nákladu.
Voda byla malá, začátek prosince, trošku přimrzalo. "To zas bude cesta" mysleli si lodníci, "to sochory prakticky nepustíme z rukou a kotvit budeme nejmíň deset krát za den". "Nebude to žádná selanka, tahle cesta" prohodil první lodník, "však starej ví proč nadává". "Jo" druhý na to, "podívej nahoru na ty stromy, co s nimi dělá vítr, až vyjedeme tady z těch kopců a opře se o nás neujedeme ani metr, vždyť jsme skoro prázdný". "Jako bys starýho Wernera neznal, ten to bude pokoušet, jak to jen trošku pude, i kdybychom se měli strhat a on s náma". Zatím šlo všechno dobře, labský kaňon chráněný před větrem, bezpečně dovedl samotíží plující člun na hranice, do Hřenska. Po celní kontrole, na prvním kotvišti za hranicemi, kotvili už za tmy.
Taky ještě za tmy je Waltr ráno vzbudil. Měl to vypočítané dobře, než se zahodili a vytáhli kotvu, už šíralo. Vítr na štěstí utichl, ale mrazík nepovolil, paloubky byli namrzlé jinovatkou. Málo naložený člun plul pomalu. Než přepluly Taichy, se skoro stojatou vodou u Zeichnu, to byla věčná doba. Večer byli rádi, že se doštrachali do Wachwitz nad Drážďany, 47 kilometrů od hranic. Kotvili zase už za šera. "Tak jsme prakticky prošvihli vánoce, tímhle tempem nebudeme zpátky ani na tři krále", povídá první. "No však já s nimi už od začátku nepočítal, bylo mi to hned jasný, když se ta nakládka tak vlekla", druhý lodník na to. Ale kormidelník je umlčel. "Šifr, kuk mal her", povídá jim, "koukejte jít dneska brzy spát, ať jste ráno při síle, čekají nás drážďanské mosty a to není žádná legrace, však víte sami". "Bez starosti" zabručeli lodníci, "však my si svoji práci uděláme". "No to já taky a snad s pomocí boží, projedeme mosty v pořádku".

Jak řekli, tak udělali, pořádně se na to vyspali a s pomoci boží, projeli drážďanskými mosty v pořádku, což se každému vždycky nepodařilo, jak je možno vidět, na odrbaných kamenech mostních pilířů. Odpoledne zakotvili ještě za světla, sotva dvacet kilometrů dál po Labi, u Dolní Varty pod Drážďany. "Na ten dnešní nervák to stačí" zabručel kormidelník, když tam naházeli kotvy, a lodníci mu dali mlčky za pravdu.
Další den začínal tak krásně. Když tahali kotvy z vody, všude se třpytila jinovatka a na stromech se nepohnul ani lísteček. Ale jak den pokračoval, začínalo se počasí měnit. Na obloze naskočil stříbrný opar a začal pofukovat vítr. "Sakra, zrovna když začínáme vyjíždět z kopců do roviny" táhlo lodníkům hlavou a radši si znovu překontrolovali sochory a vazáky. "Budeme je určitě potřebovat", prohodil první. Také, že ano, ale jinak, než si chlapi představovali.

Po proplutí mosty v Míšni, náhlý poryv větru udeřil z boku do člunu a vychýlil ho z plavební dráhy. Člun zakopl přídí, na štěstí ne o skálu, ale o písčitý nános a dal se do točení. Sedmdesát metrů dlouhý člun, se napříč do řečiště tak, tak vešel, ale jeho kormidlo už ne. Zapraštělo to a peruť zůstala ležet na záhozu. Při točení se příď uvolnila a otočený, neovladatelný člun, začal volně plout řekou. Teď posádka musela ukázat, svou plaveckou zdatnost. Pomocí sochorů a kotvy, uklidili člun z plavební dráhy a usadili ho do hluboká vody na kotvišti v Knorre, kousek pod Míšní. Pak zkontrolovali člun, zjistili, že žádné další škody nevznikly. Převezli kormidelníka na břeh kde z nejbližšího telefonu nahlásil havárii inspektorovy do Drážďan.
Vlek.
Ten vlek už byl hezkých pár dní na cestě. Vpředu supal strano kolesový, vlečný, parní remorkér, ježíšmarjá, takové nepěkné sousloví. To Němci píší Schleppdampfer a říkají Schlepper, no a naši šífaři, si z toho udělali české, leč nespisovné slovo šlepák. Tak ještě jednou. Vpředu supal šlepák "Duchcov" jeden z nejsilnějších na Labi. Za ním, na dlouhém laně, řádka pěti člunů. V předu dva tisícáky a za nimi, tři kanálové sedmistovky. Bylo málo vody, proto byly čluny málo ložené a tak dost ve vleku rajtovaly. Každá mělčinka, nános či i maličký boční proud, s celým vlekem pěkně zacvičily. Tak nebylo divu, že všichni kormidelníci měli pořád plné ruce práce a v pozornosti nesměli polevit ani na chvilku. Tuhle cestu, v kormidelnách dokonce i jedli. Takřka pod každým říčním obloukem, musel kapitán, přes půl kilometrů dlouhý vlek od stopovat, aby mohla proplout poproudní samotíž, s kterou by se na vrcholu oblouku, do plavební dráhy, jeho vlek nevešel. Sečteno a podtrženo, vlek se kterým mohl "Duchcov" pádit šest kilometrů za hodinu, měl večer, celodenní hodinový průměr, čtyři kilometry a některý den dokonce jen tři a půl.
"Ještě poslední dva všivý dny a budeme doma" táhlo posádkám člunů hlavami, "sakra, to se to asi stihne otočit a ještě před vánoci znovu odjedeme, no uvidíme". Posádka "Duchcova" tyhle starosti neměla, tam všichni věděli, že vánoce jsou v trapu určitě.
"A sakra, chudáci" říkali si všichni když v pozdním odpoledni míjeli člun bez kormidla. "Nechtěl bych bejt v jejich kůži" táhlo hlavou jednoho každého z nich. Už se šeřilo, když vlek přijížděl do Míšeňských mostů. Kapitán už z dálky uviděl na mostě stát známého hlásku. "To nevěští nic dobrého, nejspíš příkaz, dotáhnout vlek nahoru, ve dne v noci. No uvidíme". Uviděl, ale radost z toho tedy neměl. "Kapitáne, odvěsit vlek a sesakovat pět set dvacet jedničku na loděnici do Zehren, ráno ji tam budou čekat tesaři. Má termín. Rozkaz inspektora z Drážďan"! Zavolal dolů z mostu hláska. "To jste se všichni zbláznili"? Zařval kapitán. "Kdo to kdy viděl, se šlepákem sakovat člun"? "No dneska v noci to uvidíte vy a taky si to vyzkoušíte. Na mně si hubu neotvírejte, já vám jen vyřizuji befel". S tím z mostu odešel.
Odvěsit tak dlouhý vlek, se líp řekne,než udělá. Už byla černá tma, když byly všechny čluny usazené tak, aby nepřekážely v plavební dráze. "Duchcov" odcouval ty dva kilometry k havarovanému člunu.
Sakra dlouhá noc.
Černou nocí, drobnou mrholicí, couval po Labi kolos, šestnáct metrů široký a sedmdesát metrů dlouhý. Petrolejové poziční lampy pomrkávaly do tmy. Zato kapitán s kormidelníkem radši ani nemrkali, jak upřeně v té tmě, hledali známé obrysy trati, aby udrželi kolos v plavební dráze. Topiči měli vyčištěné ohně, aby mohli udržovat jasné plameny s co nejmenším množstvím hustého kouře. Mistr s půl mistrem, u ovládacích pák parního stroje, spoře osvětlených petrolejkou, byli připraveni, okamžitě nastavit na stroji, každý povel z komanda.
Druhý kormidelník s lodníky, uklidily proti proudní lano a už měli připravené v kozlíku slabší lano, s kterým se dá lépe manipulovat, na zapřažení havarovaného člunu. Teď ještě zkontrolovali vazáky a sochory. Jen byli se vším hotovi už byl "Duchcov" u nešťastného plavidla a už to začalo.

Celá posádka, začala pracovat jako dobře namazaný stroj. Každý povel z komanda, byl bez meškání splněn. Kapitán se nemusel a v té tmě ani nemohl, starat jak jsou jeho povely plněny. Věděl, že dobře. Rozkazy jen pršely.
"Hoď ji tam"! "Stop"! "Lano"! Parní píšťalou "Vind Up"! "Pomaluvpřed"! "Ber ji ven"! "Drž ho"! První lodník na přídi věděl, že "hoď ji tam " a "ber ji ven", jsou povely pro něj, aby spustil a vytáhl kotvu, druhý kormidelník na zádi, u vlečných oblouků, podal na člun lano, kde ho lodníci nahodili na pachole a začali zvedat svoji kotvu, na povel z parní píšťaly, zatím co druhý lodník, na parníku uprostřed, u vlečných pacholat, s citem přibrzdil vlečné lano, aby se nepřetrhlo, když se člun rozplaval. To všechno potmě, jen po hmatu. Když kapitán odhadl, že srovnal člun i loď do plavební dráhy zavolal na prvního "Píchni mi tam co to dělá"! První vzal sondýrku, dlouhou tyč, původně na měření hloubky, zapřel ji na dno řeky a hlásil: "Jedeme", za chvíli "stojíme" a konečně "plaveme". Jenže neplavali dlouho a plavali jen pomaloučku. Sotva se trochu rozplavali, už se člun, nebo parník, začal vyklápět z plavební dráhy. Hozená kotva, třebaže nakrátko, celé soulodí někdy srovnala, ale také okamžitě zastavila. Když hozená a rychle vytažená kotva soulodí nesrovnala, bylo nutno hrábnout kolesama, v tom případě soulodí, které splavalo padesát metrů, zase dvacet metrů popojelo.
Parník se rozplavával rychleji než člun. Druhý kormidelník s druhým lodníkem, měli plné ruce práce s vlečným lanem. Pobírat ho, aby se nezapletlo do kormidla a pak ho opět s citem povolovat, aby se nepřetrhlo. Tak Karel, druhý kormidelník, potmě, s rukou na laně, každou chvilku zavolal na Hykýška, k vlečným pacholatům: "Pober"! Nebo "Napíná se, važ ho"! Tak měli všichni plné ruce práce a nervy na pochodu. Tma, mrazivá zima a mrholice. O tom, že by si mohli nahřát záda na krytech kotlů, jako za normální jízdy si nemohli nechat ani zdát.
Krutá noc ubíhala pomalu. První na přídi, už ani nepočítal kolikrát hodil a vytáhl kotvu, kolikrát podržel příď sochorem, na jedné či druhé straně, a sondýrku prakticky nepustil z ruky. Karel s Hykýškem, měli od lana ruce vytahaný až ke kolenům. Kapitánovi na komandě, i kormidelníkovi v kormidelně, se až dělali mžitky před očima, jak upřeně hleděli do tmy, aby mohli přesně určovat, polohu soulodí v plavební dráze. Ani pro posádku havarovaného člunu, to nebyla pohodová noc. I tam byly sochory v pernamenci a zima, zima. Že by byla chvilka času na topení v kajutách, nemohlo být ani řeči.
Už svítalo, když splavali a přistavili člun k loděnici v Zehren. Čtyři tesaři a technik už tam na něj čekali.
Těch pět prokletých kilometrů, splouvali víc než deset hodin. V mrazu, noci a metelici. Tak kapitán opravdu poprvé v životě uviděl a taky si vyzkoušel, zač je toho loket, sakovat velkým parníkem za malé vody, málo naložený člun. A to ještě bez kormidla a potmě. Kus plaveckého umění celé posádky slavil úspěch.
Cesta pokračuje.
Po odvěšení člunu, trvalo "Duchcovu" slabou hodinku jízdy ke svému vleku. "Připravte to na zapřažení, nasnídáme se a umejete parník až potom"! Zavelel kapitán. Akorát to stihli. Tak už kolem deváté projížděl vlek opět pod míšeňskými mosty. Každý měl zase plné ruce svoji práce. Všechno bylo poklizené, parník vypulírovaný, když odpoledne přijížděli do Drážďan. Zakotvili u břehu, kapitán došel pro foršus a pak se všichni rozběhli po nákupech.
Než se vrátili byla tma a padla. Myslíte, že šli po té sakra dlouhé noci spát? I kdepak. U Watskeho, v Elbblicku, i v hospodě U Jatek se tancovalo, kdopak by seděl doma, když " u Wacků je candrbál, je tam holek plnej sál". Na lodi zůstali jako hlídka jen starší páni, kapitán a mistr strojník.
Kalné ráno bylo kruté, "ale ještě jeden den, jeden fajrunt, to se vyspíme a pak už domů". Domů na skok, na dva tři dny a pak znovu na loď, na trať.
Loď jim přirostla k srdci, Labe je volá, řeka je jejich láska, proti které milenky a manželky, marně a zbytečně bojují.

Inženýr.

17. ledna 2013 v 14:29 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Inženýr.

Jeden obyčejný osud.

Praha dávno zmizelá.

Auta ještě nevládla ulicemi Břevnova, když si pan Václav odváděl od oltáře paní Annu. Brali se po zralé úvaze, však také už nebyli nejmladší. Paní Anna si už nesla tři křížky životem a pan Václav ještě o dva víc. Vážený komunální úředník, který se do té doby stravoval v oblíbené restauraci a o jehož byt se starala postarší posluhovačka, přeci jen zatoužil po větším pohodlí a také jak se říká, po teple rodinného krbu. Však jeho přátelé z mládí s kterými na magistrátě před lety začínal, už měli dcery na vdávání a syny na vysokých školách, či dokonce už na úřadech.

Když se s nimi sešel, slýchával od nich, jaké je to pohodlíčko, když se o člověka unaveného prací a rozčilováním, po příchodu domů, postará milující duše. "To si Václave ani nedovedou představit, jak je milé, když jim milá žena pomůže z kabátu, na zemi už čekají nahřáté papučky a na stole se kouří z talíře chutné polévečky", líčili mu slasti ženatého úředníka.
Pan Václav dlouho a statečně odolával. Když ho po skončení té veliké vojny sklátila španělská skřipka z které se jen tak tak vylízal, odkázán jen sám na sebe protože posluhovačka se u něj celý ten čas neukázala, ze strachu aby od něho tu šlamastyku nechytla, uznal, že na řečech starých přátel bude přeci jenom aspoň zrnko pravdy. Tak když se konečně vyhrabal z propocených peřin a doktor mu dovolil začít znovu chodit do úřadu, začal se pan Václav rozhlížet po vhodné nevěstě. Neuspěchal to, vybíral opatrně a s rozvahou, žil při tom tak jako dřív, ale bývalá spokojenost byla ta tam. "Václave, Václave", říkal si "čekal si příliš dlouho, všechno zboží už je přebrané". Jak ovšem praví stará moudrost, že štěstí přeje připraveným, usmálo se na něho na místě kde by se toho nenadál. Na pohřbu svého staršího spolupracovníka mu padla do oka, jeho dcera panna Anna. Na nevěstu už byla mírně odkvetlá, ale pan Václav by žádného mladého větroplacha ani nechtěl.
Anička si v houfu smutečních hostů na pohřbu pana Václava vůbec nevšimla. Jak by také mohla. Kromě přízně to byl jen samý úředník, jeden jako druhý, kdo se v nich měl vyznat. Stejně ani pro slzy, zdrcená Anička vůbec neviděla. Jako nejmladší dítě, byla od malička tatínkův mazlíček a v posledních letech nejbližší důvěrník. Tak věděla jaké věno dostala její starší sestra a kolik stála studia jejích bratrů. Věděla také, že na její věno už nezbylo a že tedy ženicha přiměřeného jejich stavu asi nesežene.
"Holka, holka", hořekovala po pohřbu maminka, "jak my tady spolu z té jedné penzičky vyžijem"? "Ale maminko, nějak se už protlučem, já si najdu práci a bratři nám jistě taky občas pomohou. Díky tatínkovy sehnali pěkné zaměstnání a jistě na nás nezapomenou". "Holka, holka, copak nevíš, že snáz uživí jedna máma deset synů, než deset synů jednu mámu. No, když budeme skromný tak to nějak s mojí penzičkou půjde, ale co si počneš samotínská, až já tady nebudu"? "Ale maminko, s tím si hlavu nelamte, však tady ještě se mnou dlouho budete". Anička maminku obejmula a vícekrát už o tom nehovořily.
Pan Václav počkal půl roku, až největší bolest přebolí, potom se ohlásil a dámy navštívil. Jeho žádost o ruku panny Anny obě dámy ohromila. Vzaly si obě nějaký čas na rozmyšlenou, s tím, že je bude pan Václav občas navštěvovat aby se lépe poznali, a že po čase mu odpoví. Nerozmýšlely se dlouho, po krátké době obě souhlasily s tím, že "je ale třeba počkat až uplyne rok od tatínkovy smrti". S tím pan Václav samozřejmě souhlasil. Několikrát dámy navštívil, párkrát vzal pannu Annu na procházku do Stromovky. Brzy se dověděl, že obě dámy se sňatkem souhlasí, pokud nebude požadovat věno. Když pan Václav prohlásil, že věno mu ani na mysl nepřišlo, začaly maminka s dcerou chystat svatbu. Než se rok s rokem sešel odvedl si pan Václav, teď už paní Annu od oltáře do svého dosud staromládeneckého bytu.
Od té doby skutečnost předčila jeho nejsmělejší sny. Byt se přímo rozsvítil, všude naklizeno a útulno. Paní Anna si chovala manžela jako v bavlnce. Třeba že ze začátku o nějaké lásce nemohlo být ani řeči, vzájemná úcta a vstřícnost jim přinášela do života radost a pohodu. Pan Václav se těšil domů z práce a paní Anna se těšívala na svého muže, pana Václava. Tak se těšili z pohodlného života celých osm let.
Pak jedné neděle, po chutném obědě se Anna zadívala Václavovy do očí a řekla: "Pane Václav, budete tatínkem". Václav úplně zkoprněl a pak zablekotal: "Kristovy oči, Aničko, jak se ti to mohlo stát"? To bylo po prvé, co své Aničce tykal. "Ne mně, ale nám se to stalo, na tohle musí být vždycky dva", usmála se Anička, "teď se s tím už musíme smířit, začít se na děťátko připravovat a těšit se na něj. Já už se těším, jen mám strach co vy na to". "Ale Aničko, já už jsem starý pán, jistě, že se z té noviny těším, ale také mám starost. Až to malinké začne chodit do školy, pošlou mě do důchodu. Nu a co pak"? "Pak se uskrovníme, přežijeme, uvidíš". A pak už se jen těšili.
Když se na jaře ve dva a třicátém roce narodil syneček dali mu jméno Karel a už od malinka ho trošičku rozmazlovali. On jim na oplátku dělal jenom radost. Byl chytré přemýšlivé dítě, tichý a zvídavý. Skoro nezlobil, nelítal jako šus, jako jiné děti, už od malička si rád prohlížel obrázky v knížkách a s maminčinou pomocí se už v pěti letech naučil číst. Ve škole pak byl pozorný a učení mu šlo dobře do hlavy. Mezi kamarády byl i dost oblíbený, proto, že nebyl šprt a slabším spolužákům vždycky ochotně pomáhal.
Třeba, že skoro celá jeho školní léta zuřila válka, rodiče se postarali aby si její tíhu příliš neuvědomoval. Pouze koncem války, když na Prahu padaly bomby, to se bál. Ale války skončila, rozkvetly šeříky a život byl zase krásný. Základní školu skončil Karel v sedm a čtyřicátém se samými jedničkami, jak jinak. Tatínek, který byl už několik let v důchodu, rozhodl: "Pude na reálku, bude úředníkem jako já a možná, jestli to utáhneme, vystuduje i vysokou školu a bude lepším pánem, inženýrem". Bylo rozhodnuto, začaly prázdniny a Karel se už začal těšit na novou školu. Jak už jsem říkal, byl divné dítě, místo aby lítal s kluky za merunou, radši si listoval v knížkách a různých atlasech.
Jeho onemocnění přišlo jako blesk z čistého nebe. Těžká chřipka, ke které se posléze přidal zápal plic. Školní rok už dávno začal a Karel se ještě pořád zmítal v horečkách. Když se začátkem října troch zmátořil, zavolal si profesor Vondráček tatínka k sobě do kanceláře. "Tak jaké pak jste měl s chlapcem plány"? Zeptal se. "Karel bude studovat, vždycky se dobře učil, byla by škoda to zanedbat". "Václave", řekl tatínkův starý přítel, "jestli o chlapce nechcete přijít, tak na to zapomeňte. On má tak oslabené plíce, že dlouhé vysedávání nad učením by ho mohlo zabít. Musí být co nejvíce na čerstvém vzduchu. Co takhle třeba lesník, nebo rybníkář, prostě kde je čistý vzduch a pohyb, žádné vysedávání".
Z nemocnice tatínek odcházel, jako by měl motolici. Jeho celoživotní plány, co se synkem, byly na padrť. "Jakpak to teď řeknu mamince", přemýšlel, "a co klukovi, jak ten to přijme? Když bude moc zklamanej, jak a čím ho s maminkou utěšíme"? Jak už to tak náhoda někdy umí zařídit, potkal cestou mladého přítele Cafourka. Skoro ho v tom zadumání přehlédl. "Ale příteli, copak tak zamyšlen"?, přihlásil se Cafourek sám. Tak mu pan Václav vylíčil svoji trampotu. "No to je náhodička", vece na to Cafourek, "copak jste zapomněl, že pracuji na ředitelství plavby? Vezmeme mladíka na loď a bude vystaráno. Kam se hrabou nějaké lesy na čistý vzduch nad vodou. Za pár let z něj bude chlap jako řimbaba, potom může studovat podle chuti, není-liž pravda". Po poradě s maminkou bylo rozhodnuto. Cafourek to zařídil a Karel nastoupil na loď.
V posádce a mezi ostatními plavčíky působil tak trochu jako bílá vrána. Ale byl přemýšlivý, učenlivý a hlavně pracovitý. Měl pamatováka, už za pár cest si pamatoval kde je který přívoz, kterou dírou v kde kterém mostě se projíždí po proudua kudy proti proudu a ještě spoustu dalších vědomostí. Ž}e do pobřežních hospůdek s ostatní posádkou zavítal jen málo kdy? Aspoň měl kdo držet hlídku. Ž}e byl nejlepší žák ve třídě mezi plavčíky v zimních kurzech, vyplynulo jako by samo od sebe. Tak po třech letech s ještě teplým výučním listem v ruce, byl zařazen, jediný z ročníku, jako druhý kormidelník na strano kolesový remorkér "Duchcov". Tenhle parník, mezi plavci řečený šlepák, byl ve své době na Labi jedním z nejsilnějších. Na "Duchcov" nastoupili i dva jeho kamarádi jako lodníci. Od nich se přeci jen nechal přemluvit a občas s nimi po fajruntě na pivo a na pár tanečků zašel. Nikdy však žádnou tanečnici domů nedoprovázel, ani ho žádná nepřišla navštívit na loď. Kamarádi mu domlouvali: "Člověče, Karle, děvčat je tady v Německu, jako dříví v lese a ty je necháváš ležet ladem? Vzpamatuj se chlape, mladý jsme jen jednou". Karel jen mávl rukou, " dejte mi pokoj vy Don Chuáni, a nechte mě žít po mém".
Jak se však říká: "Na každého jednou dojde", tak došlo i na Karla. Zas ho jednou kluci v Magdeburgu přemluvili aby si s nimi šel zatancovat. Šli tancovat do Sudenburgu kde hrála slušná kapela a kam šífaři rádi chodili. Po příchodu do sálu se lodníci rozběhli pro známá děvčata, ale Karel uviděl novou tvář, která mu učarovala. Poprosil ji o tanec a potom ještě několikrát. Při tanci se dověděl, že se jmenuje Bärbel. Měl oči jen pro ni, ostatní sál viděl jako přes opar. Když se ji koncem zábavy zeptal zdali ji smí doprovodit domů, trnul co mu odpoví. "Domů, to ne, ale k domu kde bydlím, to ano. Máte štěstí, bydlím nedaleko přístavu, tak si ani moc nezajdete". Taky že ano, kousek od přístavu, před svým domovem, se s ním rozloučila a bylo to tak blízko, že Karel ani nestačil cestou své štěstí vydýchat a na "Duchcově" ve své kajutě ještě dlouho nemohl usnout.

Magdeburg, starobylé město na Labi

V Labi se zrcadlil dóm obrovský a tichý, jakoby zasněný. Přes svůj zdánlivý klid v něm i kolem něj tepal čilý ruch a život. Mistři a tovaryši kameníci tesali nové a opravovali poškozené kvádry k opravám starobylé stavby a v okolních ulicích vládl čilý ruch. V kamenném městě kde kdysi studoval Vojtěch Slavníkovec, syn knížete z Libice v době kdy Přemyslovci teprve začali pozvedat Prahu do krásy a do významu, ve městě Magdeburgu, dnes ani v dnech příštích nebyl na klid a snění čas. Nedávno dokončené úpravy řeky zabránily každoročním povodním a s nimi spojenými epidemiemi tyfu a úplavice té dlouhodobé metly tohoto města. Upravené průplavy učinily z města křižovatku vodních cest. Křižovatku obchodních cest po souši umožnila příhodná poloha ve středu Severního Německa. Tady se křižovaly cesty od severního pobřeží k jihu, do Čech, Rakouska a Itálie s cestami od východu z Polska a Ruska, k západu do Holandska a jeho největšího přístavu Rotterdamu.
Město bouřlivě rostlo. Předměstí Sudenburg, Buckau, Rothensee, se rozrůstala továrničkami dílnami a dělnickýmidomky a ubytovnami. Lidi pracovali a po práci se chtěli bavit. Hospůdky, vinárničky, kavárny a kabarety vyrůstaly jako houby po dešti. Také pan Härtel majitel pěkného činžovního domu na Breiter Weg, se rozhodl konjunktury využít. Poslal syna do hotelové školy a pak mu ve svém domě zařídil pěknou kavárnu pro dámy a vinárnu pro pány. Mladý Walter si vedl zdatně, brzy měl stálou noblesní klientelu a za pár let začal pomýšlet na ženění. Po poradě s otcem zamítl dcerky bohatých měšťanů a začal se rozhlížet po zdatné pomocnici do podniku. Pořád nemohl narazit na tu pravou, roky utíkaly jako ta voda v Labi. Právě slavil čtyřicítku s přáteli a servírka která je obsluhovala mu padla do oka a posléze i do srdce. Chudá leč šikovná, vyučená servírka Bärbel. Správně proříznutá pusa, s hosty to uměla, do kšeftu jako dělaná. Slovo dalo slovo, několikrát se sešli a domluvili se.
V roce 1928 byla svatba v malém evangelickém kostelíku na břehu Labe na dohled od Dómu. Bärbel se ujala kavárny a byla Walterovi zdatnou pomocnicí. Dva roky po svatbě se jim narodila Herta po babičce a ve dva a třicátém malinká Bärbel po mamince. S příchodem kancléře Hitlera k moci, začalo Německo zbrojit a obchody se opět rozběhly. Kavárník a teď už i majitel domu se o politiku moc nezajímal, vzrušené debaty hostů v jeho vinárně proplouvaly kolem jeho uší bez povšimnutí. Zajímalo ho spíš aby stoupaly tržby, a ty opravdu stoupaly. Mohl si teď dovolit jednou, někdy i dvakrát za rok, dovolenou v Alpách s celou rodinou. Vyhlédl si malý rodinný penzionek v krásném prostředí, kam se opakovaně vraceli. Holčičky měli před penziónem krásnou louku na běhání s dceruškami majitelů penziónku a turistické chodníčky zvaly k procházkám s obdivováním krásných hor. A ten vzduch. O tom, že: "Kráásně je na horách, lepší je v bačkoráách", nemohlo být ani řeči. Při každém návratu je majitelé penziónu vítali jako ztraceného syna: "Gott sei dank, že jste zase u nás, už jsme se na vás těšili, vaše pokoje máte nachystané", "Franzl, vem kufry a odnes je panstvu na pokoj"! Tak to šlo rok co rok až do válečného tři a čtyřicátého kdy byli Härtlovi v Alpách naposledy. Toho roku začali spojenci bombardovat Magdeburg.
Válka žrala lidi, válka žrala majetky. Zbrojení a jeho následek, válka ukázala Němcům svoji strašnou tvář. Walter sice na frontu nemusel, sloužil jenom u domobrany, ale když viděl žal a trápení svých sousedů a přátel kterým chodila vojenská oznámení, že jejich syn, manžel nebo otec byl a už není, bolelo ho z toho u srdce. Nejinak při pohledu na své milované město ničené bombami. Nejstrašnější nálet přišel koncem války šestnáctého ledna devatenáct set čtyřicet pět. Bylo zničeno skoro celé staré město, celá Breite Weg , a zmizel i dům s kavárnou. Tak Walter přišel o střechu nad hlavou, ale přežil a celá jeho rodina s ním. Málo komu dalšímu se to v Magdeburgu podařilo.
Odklízení rozbombardovaných trosek po válce čekalo hlavně na ženy. Muži nebyli, nebo jen postarší jako Walter a samozřejmě i ti museli přiložit ruku k dílu pokud chtěli jíst. Bydlelo se ve zhroucených sklepech přetažených plachtou a v troskách, nad kterými by dnešním statikům, vstávali vlasy hrůzou na hlavě a kam by nepustili ani hasiče v přilbách. Tam maminky vařily na sflikovaných kamínkách a děti tam šmejdili po polo zřícených schodištích. Tak rodiče pracovali a děti znovu začali chodit do školy. Mezi nimi i Bärbel. Hertu poslala maminka k příbuzným do Hamburgu. "Je to přeci jen námořní přístav, i když je taky rozbombardovaný, Přeci jenom se tam k něčemu do pusy snáze nachomejtnou", říkala si. Třináctiletá Bärbel dlouho pro sestřičku plakala, a měla to mamince za zlé. Po čase se s tím však smířila, ale zůstala smutná. Za pár let byly trosky uklizeny a na radnici schválili plány na novou výstavbu města. Walter dostal od radnice dopis s účtem za odklizení trosek jeho domu, který se rovnal ceně pozemku na kterém dům stál. "Tím jsme spolu vyrovnáni", napsali mu z radnice.
"Bärbel pojď si s námi zatancovat, však ti to na tanečních tak krásně šlo", lákaly a přemlouvaly ji kamarádky. Teprve když se k nim přidala i maminka a hubovala jí aby neseděla stále doma dala si Bärbel říct. Vypravila se s děvčaty do Sudenburgu do restaurace kde pracoval její tatínek. Hrála tam pěkná kapela a každou středu a sobotu se tam tancovalo. Scházela se tam omladina z celého Magdeburgu. I tentokrát tam bylo pěkně plno, ještě, že tatínek jim přidržel stůl. Chvíli po začátku pro ni přišel hezký černovlásek , docela se ji líbil a hezky se ji s ním tančilo. Přišel pro ni ještě několikrát, a při řeči se z něho vyklubal český šifr z parníku. Prozradil ji, že se jmenuje Karel a když zábava končila, poprosil ji zdali ji může doprovodit domů. "Ten je ale troufalý", pomyslila si v duchu a nahlas mu odpověděla: "Domů to ne ale k domu kde bydlím to ano. Máte štěstí, bydlím nedaleko přístavu, tak si ani moc nezajdete". Když se po doprovodu rozloučili, věděl Karel dvě věci. Věděl, že by to mohla být pro něho ta pravá, a věděl kde bydlí.
Ruku v ruce.
Bärbel chodila dál do školy, připravovala se na maturitu a ve volných chvilkách vzpomínala na svého tanečníka. Když si ji kamarádky dobíraly: "Kdopak byl tvůj krásný tanečník, který tě doprovázel domů"? Nevěděla jak odpovědět a tak je odbývala: "Ále jděte, toho už asi neuvidíme, kdo ví, kdo to byl"? "No, no, jen nepovídej, kdo ví koho, bys nenechala aby tě doprovázel, to tě dobře známe". Ale víc z ní nedostaly, a ani tancovat už s nimi nešla. Tak na to za pár dní zapomněly a už ji netrápily. Když se ji ale maminka zeptala, "Barborko, kdo byl ten hezký mládenec s kterým tě tatínek viděl tancovat, který tě pak doprovodil až před naše vrátka"?, smutně mamince odpověděla: "To byl nějaký český šifr maminko, kormidelník na parníku, moc se mi líbil a hezky se se mnou bavil, ale odjel a už ho asi neuvidím". "No děvče, i kdyby se vrátil, dávej na sebe pozor, to víš, šifři jsou muský do světa a do větru, dnes jsou tady a zítra tam a než se naděješ, pošlape ti srdce a bude ten tam". "Ba ne maminko tenhle by takový nebyl, to já vím, ale to jsou jen takové marné řeči, když tu není a asi ani nebude. Vždyť ani jeho celé jméno neznám, vím jenom, že se jmenuje Karel". Maminka si jen povzdychla a pomyslila si: "Holka, holka, takovejch mladejch holek už bylo, které doplatily na svoji důvěřivost", ale nahlas už nic neříkala, jen Bärbel pohladila. Ta si umínila, že se pokusí zapomenout a zabrala se do učení. V koutku duše však přeci jenom doufala: "Co kdyby"?
Za tři týdny zazvonil u vrátek. Když ho z okna uviděla rozklepaly se ji překvapením a radostí nohy. "Přišel, přišel", zvonilo ji v hlavě. Sešla k vrátkům pozdravila a čekala. Pozval ji na procházku podvečerním Magdeburgem. "Ale nemůže to být na dlouho musím se učit za čtrnáct dní maturuji", řekla. Poprosila ho aby počkal u vrátek, že se skočí domů obléknout. Přikývl hlavou a počkal. Pak na procházce se ji představil celým jménem, řekl ji, že se mu moc líbí a poprosil o svolení aby za ni mohl vždycky zajít když připlují do Magdeburgu. Také o správnou adresu si řekl, aby mohl napsat kdyby se dlouho do Magdeburgu nedostal. Šťastná Bärbel mu odpověděla, že se na něho bude těšit, i adresu mu nadiktovala, ale jak se zešeřilo zamířila domů a u vrátek se s ním rozloučila. Karel potom, šťastný a spokojený, že to tak dobře dopadlo, ale trochu smutný, že schůzka trvala tak krátce, zamířil na svůj parník.
Tak začala ta láska s přestávkami. Karel se objevil jednou za tři týdny jindy už za čtrnáct dní ale také někdy až za měsíc. Jednou dokonce dostala dopis, že opravují, a opravdu, objevil se až za čtvrt roku. Tak to šlo rok. Karel povýšil, už byl na parníku prvním kormidelníkem.
Když za rok zase jednou na Bärbel zazvonil řekla mu: "Hele Karle, už spolu jen tak chodíme dost dlouho, je na čase začít spolu chodit vážně, tak pojď dále, představím tě svým rodičům". "Ale já s tebou chodím vážně, celou tu dobu, a podívej se ani nemám kytku pro maminku", zamumlal Karel. Bärbel jen mávla rukou, chytla ho pod paži a odvedla si ho domů. "Maminko, tatínku, to je můj Karel", pak se otočila k němu, "Karle to jsou moje rodiče". "Gott sei dank" spráskla ruce maminka, "už jsme se báli, že vás holka nikdy nepřivede". Pak Karla objala a řekla: "Vítej u nás". Tatínek mu podal ruku a že ho těší, že Karla poznává. Ten druhý rok známosti byl jako ten první, jen že hezčí, Karel vždycky vyvedl Bärbel na procházku, někdy šli tančit, jindy do kina a někdy si jen tak doma jen povídali. Než se nadáli uběhl druhý rok a Karel musil na vojnu. Nastala krušná zkouška jejich vztahu. Neviděli se celé dva roky. Jen dopisy chodily sem a tam.

Konečně se Bärbel dočkala, Karel se vrátil. Za půl roku nachystali svatbu. Samozřejmě, že v tom samém evangelickém kostelíčku na břehu Labe, kde se před třiceti lety brali Barborčiny rodiče a který jako zázrakem přestál všechny ty hrozné nálety právě tak jako jeho nedaleký soused, Dóm svatého Mauricia a Kateřiny, prostě Magdeburský dóm. V padesátém pátém, brzy po svatbě se mladý pár přestěhoval do Prahy zatím do bytu Karlových rodičů, než jim bude přidělen vlastní byt. Karel teď už kapitán vnitrostátní plavby se plavil mezi Prahou, Kolínem a Ústím nad Labem, jeho žena jezdila s ním, starala se o něho a pilně se učila česky.



Spolu v Praze.
Maminka Härtelová, zesmutněla. Marně ji tatínek Walter utěšoval: "Bärbel netrap se, však se na nás mladí přijedou podívat". Ale maminka nebyla dlouho k utišení. "Jednu holku máme vdanou v Londýně a teď nám druhá odešla až do Prahy, jen si to představ, takovou dálku. A ten Karel, zrovna se musel nechat přeložit, nemohl sem jezdit jako dřív"? Tatínek ani maminka nevěděli, že právě kvůli sestře Hertě v Anglii, už ani Bärbel, ani Karel nemohou jezdit služebně za hranice a proto se Karel plaví v tuzemsku. Budou rádi, když jednou do roka dostanou pas s výjezdní doložkou, k návštěvě rodičů. Bydlení u rodičů v Praze byla jak pro mladý pár, tak pro staré manžele trampota plná různých úskalí. Přeci jen, původní staromládenecký byt starého pána, nebyl na takový provoz stavěný. Chronický nedostatek bytů, kterým Praha trpěla už dlouhá léta, skýtal jen malou naději, na nějaké řešení.
Situaci přeci jen ulehčovala Karlova práce. Velel teď silnému vlečnému parníku "Ostrava" a kapitánská kajuta i když jen maličká a spartánsky zařízená byla přeci jen útulnější než bydlení se staříky. Tak většinou zůstávali na lodi i když náhodou kotvila v domovském přístavu v Holešovicích. Těch zastávek využívali hlavně k občasným návštěvám Bytového úřadu, odkud si přinášeli stále stejnou, stereotypickou odpověď: "Buďte trpěliví, ještě nejste na řadě, dáme vám vědět". Ale toužebně očekávaná zpráva rok po roce stále nepřicházela.
Karel začal při svém kapitánování dálkově studovat průmyslovku a Bärbel už uměla slušně česky, když jim po osmi letech došla trpělivost. Rozhodli se udělat krok do neznáma. Napsali na magistrát do Magdeburgu, zdali ve městě dostanou byt, když se tam přestěhují. Z Magdeburgu, z toho po válce rozbombardovaného Magdeburgu, který povstal z ruin a popela do nové krásy, jim odpověděli, ať přijedou.
Karel dal na plavbě výpověď, uzavřel tuto kapitolu svého života, rozloučili se s rodiči a odjeli. Bärbel skoro domů Karel však do známé, přeci jen však ciziny. Do země která teprve vstávala jako Fénix z popela.

Zpátky v Magdeburgu.


Na magdeburgském magistrátě už je čekali. Kromě dekretu na byt, dostali oba umístěnku do zaměstnání a dekrety, že jsou zařazeni do krajské sekce tlumočníků a průvodců českých delegací a do sekce překladatelů českých materiálů. Prostě německá důkladnost a organizace. Bärbel se stala materiálovou účetní v SKET, továrně na výrobu těžkých a lodních motorů a Karel nastoupil do mechanických dílen Vysoké školy. To mu vyhovovalo. Dokončil průmyslovku a plynule navázal vysokoškolským studiem na mateřské univerzitě Otty von Guericke. Zatím co Karel po večerech studoval, Bärbel zařizovala a zkrášlovala svůj byt, svoje hnízdečko lásky. Bohužel zůstávalo prázdné. Děti nepřicházeli.
V neděli chodili na oběd a na návštěvu k rodičům. Ze začátku se maminka Bärbel ptávala: "Tak co Bärbelko, kdypak už ze mě bude oma. Když ale pokaždé viděla Bärbelčiny smutné oči ptát se přestala. Ve všední dny ale nebyl čas na tu trampotu myslit. Práce, učení, překládání a tlumočení bylo tolik, že na nějaké smutnění nebo rozjímání nebyl a nezbyl opravdu žádný čas. Čas který stále pádil vpřed a zrychloval. Byl neúprosný k našim hrdinům ten čas, ani se nenadáli a nesli na svých bedrech čtvrtý křížek.
Karel odpromoval, byl teď diplomovaným inženýrem a musel se rozhodnout co dál. Labe, které zrcadlilo starobylý Dóm, které za noci slýchal šumět za okny, na kterém prožil tolik krásných let, ho volalo zpátky k sobě. Poslechl ho. Nastoupil k německé plavbě, do podniku Deutsche Binnenreederei jako technik který, měl na starosti rozvojovou větev plavby, postrkové remorkéry. Zase se vídal se starými kamarády z mládí, zase si měli spolu stále o čem povídat. O plavbě, o lodích dávno sešrotovaných i o lodích které se na loděnicích rodí a nejvíce o lodích právě plujících. "Co tvoje šuplíky, osvědčují se"? Zeptal se občas některý z kamarádů, který počeštil německý výraz Schubschiff na zkomolený šuplík. Ale rozuměli si.
V té nové zajímavé práci, léta rychle utíkala a Labe odneslo sebou do zapomnění a do vzpomínek dalších dvacet let. Byl čas odejít na odpočinek, čas uvolnit místo mladým. Otevřela se další kapitola života. Najednou byl čas na dlouhé procházky. Na návštěvy vzdálených přátel, neboť čas ten kouzelník odnesl pryč celní formality a dlouhé fronty u hraniční čáry byla ty tam.
Jedna z prvních těchto dlouhých cest vedla do Alp, do starého rodinného penzionku, po kterém se Bärbel celý život stýskalo. "No né, Bärbel přijela, Gott sei Dank, to je štěstí", vítala ji majitelka s kterou jako holčička běhávala po louce před penzionem. Celý týden si měly o čem povídat, zatím co Karel se kochal krásou horských velikánů.
Ani po návratu domů do Magdeburgu se nenudili. Už delší čas zpívali v chrámovém sboru kostela kde si řekli své ano. Teď když měli více volného času přiložili tam ruku k dílu i jinak. Bärbel se začala starat o účetnictví které už potřebovalo odbornou ruku jako sůl a Karel začal organizovat údržbu svatostánku, kde se vídali s přáteli, zpívali a rozmlouvali spolu a kde poslouchali slovo boží.
Tak to jde stále dál. Řeč se mluví, voda teče a čas plyne dál.
Labe dál teče Magdeburgem a zrcadlí nádhernou stavbu Dómu, a "hleďte tam hle na břehu u Dómu ty dva starouškové na procházce. Není to Bärbel s Karlem? Kdopak ví"?