Inženýr.

17. ledna 2013 v 14:29 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Inženýr.

Jeden obyčejný osud.

Praha dávno zmizelá.

Auta ještě nevládla ulicemi Břevnova, když si pan Václav odváděl od oltáře paní Annu. Brali se po zralé úvaze, však také už nebyli nejmladší. Paní Anna si už nesla tři křížky životem a pan Václav ještě o dva víc. Vážený komunální úředník, který se do té doby stravoval v oblíbené restauraci a o jehož byt se starala postarší posluhovačka, přeci jen zatoužil po větším pohodlí a také jak se říká, po teple rodinného krbu. Však jeho přátelé z mládí s kterými na magistrátě před lety začínal, už měli dcery na vdávání a syny na vysokých školách, či dokonce už na úřadech.

Když se s nimi sešel, slýchával od nich, jaké je to pohodlíčko, když se o člověka unaveného prací a rozčilováním, po příchodu domů, postará milující duše. "To si Václave ani nedovedou představit, jak je milé, když jim milá žena pomůže z kabátu, na zemi už čekají nahřáté papučky a na stole se kouří z talíře chutné polévečky", líčili mu slasti ženatého úředníka.
Pan Václav dlouho a statečně odolával. Když ho po skončení té veliké vojny sklátila španělská skřipka z které se jen tak tak vylízal, odkázán jen sám na sebe protože posluhovačka se u něj celý ten čas neukázala, ze strachu aby od něho tu šlamastyku nechytla, uznal, že na řečech starých přátel bude přeci jenom aspoň zrnko pravdy. Tak když se konečně vyhrabal z propocených peřin a doktor mu dovolil začít znovu chodit do úřadu, začal se pan Václav rozhlížet po vhodné nevěstě. Neuspěchal to, vybíral opatrně a s rozvahou, žil při tom tak jako dřív, ale bývalá spokojenost byla ta tam. "Václave, Václave", říkal si "čekal si příliš dlouho, všechno zboží už je přebrané". Jak ovšem praví stará moudrost, že štěstí přeje připraveným, usmálo se na něho na místě kde by se toho nenadál. Na pohřbu svého staršího spolupracovníka mu padla do oka, jeho dcera panna Anna. Na nevěstu už byla mírně odkvetlá, ale pan Václav by žádného mladého větroplacha ani nechtěl.
Anička si v houfu smutečních hostů na pohřbu pana Václava vůbec nevšimla. Jak by také mohla. Kromě přízně to byl jen samý úředník, jeden jako druhý, kdo se v nich měl vyznat. Stejně ani pro slzy, zdrcená Anička vůbec neviděla. Jako nejmladší dítě, byla od malička tatínkův mazlíček a v posledních letech nejbližší důvěrník. Tak věděla jaké věno dostala její starší sestra a kolik stála studia jejích bratrů. Věděla také, že na její věno už nezbylo a že tedy ženicha přiměřeného jejich stavu asi nesežene.
"Holka, holka", hořekovala po pohřbu maminka, "jak my tady spolu z té jedné penzičky vyžijem"? "Ale maminko, nějak se už protlučem, já si najdu práci a bratři nám jistě taky občas pomohou. Díky tatínkovy sehnali pěkné zaměstnání a jistě na nás nezapomenou". "Holka, holka, copak nevíš, že snáz uživí jedna máma deset synů, než deset synů jednu mámu. No, když budeme skromný tak to nějak s mojí penzičkou půjde, ale co si počneš samotínská, až já tady nebudu"? "Ale maminko, s tím si hlavu nelamte, však tady ještě se mnou dlouho budete". Anička maminku obejmula a vícekrát už o tom nehovořily.
Pan Václav počkal půl roku, až největší bolest přebolí, potom se ohlásil a dámy navštívil. Jeho žádost o ruku panny Anny obě dámy ohromila. Vzaly si obě nějaký čas na rozmyšlenou, s tím, že je bude pan Václav občas navštěvovat aby se lépe poznali, a že po čase mu odpoví. Nerozmýšlely se dlouho, po krátké době obě souhlasily s tím, že "je ale třeba počkat až uplyne rok od tatínkovy smrti". S tím pan Václav samozřejmě souhlasil. Několikrát dámy navštívil, párkrát vzal pannu Annu na procházku do Stromovky. Brzy se dověděl, že obě dámy se sňatkem souhlasí, pokud nebude požadovat věno. Když pan Václav prohlásil, že věno mu ani na mysl nepřišlo, začaly maminka s dcerou chystat svatbu. Než se rok s rokem sešel odvedl si pan Václav, teď už paní Annu od oltáře do svého dosud staromládeneckého bytu.
Od té doby skutečnost předčila jeho nejsmělejší sny. Byt se přímo rozsvítil, všude naklizeno a útulno. Paní Anna si chovala manžela jako v bavlnce. Třeba že ze začátku o nějaké lásce nemohlo být ani řeči, vzájemná úcta a vstřícnost jim přinášela do života radost a pohodu. Pan Václav se těšil domů z práce a paní Anna se těšívala na svého muže, pana Václava. Tak se těšili z pohodlného života celých osm let.
Pak jedné neděle, po chutném obědě se Anna zadívala Václavovy do očí a řekla: "Pane Václav, budete tatínkem". Václav úplně zkoprněl a pak zablekotal: "Kristovy oči, Aničko, jak se ti to mohlo stát"? To bylo po prvé, co své Aničce tykal. "Ne mně, ale nám se to stalo, na tohle musí být vždycky dva", usmála se Anička, "teď se s tím už musíme smířit, začít se na děťátko připravovat a těšit se na něj. Já už se těším, jen mám strach co vy na to". "Ale Aničko, já už jsem starý pán, jistě, že se z té noviny těším, ale také mám starost. Až to malinké začne chodit do školy, pošlou mě do důchodu. Nu a co pak"? "Pak se uskrovníme, přežijeme, uvidíš". A pak už se jen těšili.
Když se na jaře ve dva a třicátém roce narodil syneček dali mu jméno Karel a už od malinka ho trošičku rozmazlovali. On jim na oplátku dělal jenom radost. Byl chytré přemýšlivé dítě, tichý a zvídavý. Skoro nezlobil, nelítal jako šus, jako jiné děti, už od malička si rád prohlížel obrázky v knížkách a s maminčinou pomocí se už v pěti letech naučil číst. Ve škole pak byl pozorný a učení mu šlo dobře do hlavy. Mezi kamarády byl i dost oblíbený, proto, že nebyl šprt a slabším spolužákům vždycky ochotně pomáhal.
Třeba, že skoro celá jeho školní léta zuřila válka, rodiče se postarali aby si její tíhu příliš neuvědomoval. Pouze koncem války, když na Prahu padaly bomby, to se bál. Ale války skončila, rozkvetly šeříky a život byl zase krásný. Základní školu skončil Karel v sedm a čtyřicátém se samými jedničkami, jak jinak. Tatínek, který byl už několik let v důchodu, rozhodl: "Pude na reálku, bude úředníkem jako já a možná, jestli to utáhneme, vystuduje i vysokou školu a bude lepším pánem, inženýrem". Bylo rozhodnuto, začaly prázdniny a Karel se už začal těšit na novou školu. Jak už jsem říkal, byl divné dítě, místo aby lítal s kluky za merunou, radši si listoval v knížkách a různých atlasech.
Jeho onemocnění přišlo jako blesk z čistého nebe. Těžká chřipka, ke které se posléze přidal zápal plic. Školní rok už dávno začal a Karel se ještě pořád zmítal v horečkách. Když se začátkem října troch zmátořil, zavolal si profesor Vondráček tatínka k sobě do kanceláře. "Tak jaké pak jste měl s chlapcem plány"? Zeptal se. "Karel bude studovat, vždycky se dobře učil, byla by škoda to zanedbat". "Václave", řekl tatínkův starý přítel, "jestli o chlapce nechcete přijít, tak na to zapomeňte. On má tak oslabené plíce, že dlouhé vysedávání nad učením by ho mohlo zabít. Musí být co nejvíce na čerstvém vzduchu. Co takhle třeba lesník, nebo rybníkář, prostě kde je čistý vzduch a pohyb, žádné vysedávání".
Z nemocnice tatínek odcházel, jako by měl motolici. Jeho celoživotní plány, co se synkem, byly na padrť. "Jakpak to teď řeknu mamince", přemýšlel, "a co klukovi, jak ten to přijme? Když bude moc zklamanej, jak a čím ho s maminkou utěšíme"? Jak už to tak náhoda někdy umí zařídit, potkal cestou mladého přítele Cafourka. Skoro ho v tom zadumání přehlédl. "Ale příteli, copak tak zamyšlen"?, přihlásil se Cafourek sám. Tak mu pan Václav vylíčil svoji trampotu. "No to je náhodička", vece na to Cafourek, "copak jste zapomněl, že pracuji na ředitelství plavby? Vezmeme mladíka na loď a bude vystaráno. Kam se hrabou nějaké lesy na čistý vzduch nad vodou. Za pár let z něj bude chlap jako řimbaba, potom může studovat podle chuti, není-liž pravda". Po poradě s maminkou bylo rozhodnuto. Cafourek to zařídil a Karel nastoupil na loď.
V posádce a mezi ostatními plavčíky působil tak trochu jako bílá vrána. Ale byl přemýšlivý, učenlivý a hlavně pracovitý. Měl pamatováka, už za pár cest si pamatoval kde je který přívoz, kterou dírou v kde kterém mostě se projíždí po proudua kudy proti proudu a ještě spoustu dalších vědomostí. Ž}e do pobřežních hospůdek s ostatní posádkou zavítal jen málo kdy? Aspoň měl kdo držet hlídku. Ž}e byl nejlepší žák ve třídě mezi plavčíky v zimních kurzech, vyplynulo jako by samo od sebe. Tak po třech letech s ještě teplým výučním listem v ruce, byl zařazen, jediný z ročníku, jako druhý kormidelník na strano kolesový remorkér "Duchcov". Tenhle parník, mezi plavci řečený šlepák, byl ve své době na Labi jedním z nejsilnějších. Na "Duchcov" nastoupili i dva jeho kamarádi jako lodníci. Od nich se přeci jen nechal přemluvit a občas s nimi po fajruntě na pivo a na pár tanečků zašel. Nikdy však žádnou tanečnici domů nedoprovázel, ani ho žádná nepřišla navštívit na loď. Kamarádi mu domlouvali: "Člověče, Karle, děvčat je tady v Německu, jako dříví v lese a ty je necháváš ležet ladem? Vzpamatuj se chlape, mladý jsme jen jednou". Karel jen mávl rukou, " dejte mi pokoj vy Don Chuáni, a nechte mě žít po mém".
Jak se však říká: "Na každého jednou dojde", tak došlo i na Karla. Zas ho jednou kluci v Magdeburgu přemluvili aby si s nimi šel zatancovat. Šli tancovat do Sudenburgu kde hrála slušná kapela a kam šífaři rádi chodili. Po příchodu do sálu se lodníci rozběhli pro známá děvčata, ale Karel uviděl novou tvář, která mu učarovala. Poprosil ji o tanec a potom ještě několikrát. Při tanci se dověděl, že se jmenuje Bärbel. Měl oči jen pro ni, ostatní sál viděl jako přes opar. Když se ji koncem zábavy zeptal zdali ji smí doprovodit domů, trnul co mu odpoví. "Domů, to ne, ale k domu kde bydlím, to ano. Máte štěstí, bydlím nedaleko přístavu, tak si ani moc nezajdete". Taky že ano, kousek od přístavu, před svým domovem, se s ním rozloučila a bylo to tak blízko, že Karel ani nestačil cestou své štěstí vydýchat a na "Duchcově" ve své kajutě ještě dlouho nemohl usnout.

Magdeburg, starobylé město na Labi

V Labi se zrcadlil dóm obrovský a tichý, jakoby zasněný. Přes svůj zdánlivý klid v něm i kolem něj tepal čilý ruch a život. Mistři a tovaryši kameníci tesali nové a opravovali poškozené kvádry k opravám starobylé stavby a v okolních ulicích vládl čilý ruch. V kamenném městě kde kdysi studoval Vojtěch Slavníkovec, syn knížete z Libice v době kdy Přemyslovci teprve začali pozvedat Prahu do krásy a do významu, ve městě Magdeburgu, dnes ani v dnech příštích nebyl na klid a snění čas. Nedávno dokončené úpravy řeky zabránily každoročním povodním a s nimi spojenými epidemiemi tyfu a úplavice té dlouhodobé metly tohoto města. Upravené průplavy učinily z města křižovatku vodních cest. Křižovatku obchodních cest po souši umožnila příhodná poloha ve středu Severního Německa. Tady se křižovaly cesty od severního pobřeží k jihu, do Čech, Rakouska a Itálie s cestami od východu z Polska a Ruska, k západu do Holandska a jeho největšího přístavu Rotterdamu.
Město bouřlivě rostlo. Předměstí Sudenburg, Buckau, Rothensee, se rozrůstala továrničkami dílnami a dělnickýmidomky a ubytovnami. Lidi pracovali a po práci se chtěli bavit. Hospůdky, vinárničky, kavárny a kabarety vyrůstaly jako houby po dešti. Také pan Härtel majitel pěkného činžovního domu na Breiter Weg, se rozhodl konjunktury využít. Poslal syna do hotelové školy a pak mu ve svém domě zařídil pěknou kavárnu pro dámy a vinárnu pro pány. Mladý Walter si vedl zdatně, brzy měl stálou noblesní klientelu a za pár let začal pomýšlet na ženění. Po poradě s otcem zamítl dcerky bohatých měšťanů a začal se rozhlížet po zdatné pomocnici do podniku. Pořád nemohl narazit na tu pravou, roky utíkaly jako ta voda v Labi. Právě slavil čtyřicítku s přáteli a servírka která je obsluhovala mu padla do oka a posléze i do srdce. Chudá leč šikovná, vyučená servírka Bärbel. Správně proříznutá pusa, s hosty to uměla, do kšeftu jako dělaná. Slovo dalo slovo, několikrát se sešli a domluvili se.
V roce 1928 byla svatba v malém evangelickém kostelíku na břehu Labe na dohled od Dómu. Bärbel se ujala kavárny a byla Walterovi zdatnou pomocnicí. Dva roky po svatbě se jim narodila Herta po babičce a ve dva a třicátém malinká Bärbel po mamince. S příchodem kancléře Hitlera k moci, začalo Německo zbrojit a obchody se opět rozběhly. Kavárník a teď už i majitel domu se o politiku moc nezajímal, vzrušené debaty hostů v jeho vinárně proplouvaly kolem jeho uší bez povšimnutí. Zajímalo ho spíš aby stoupaly tržby, a ty opravdu stoupaly. Mohl si teď dovolit jednou, někdy i dvakrát za rok, dovolenou v Alpách s celou rodinou. Vyhlédl si malý rodinný penzionek v krásném prostředí, kam se opakovaně vraceli. Holčičky měli před penziónem krásnou louku na běhání s dceruškami majitelů penziónku a turistické chodníčky zvaly k procházkám s obdivováním krásných hor. A ten vzduch. O tom, že: "Kráásně je na horách, lepší je v bačkoráách", nemohlo být ani řeči. Při každém návratu je majitelé penziónu vítali jako ztraceného syna: "Gott sei dank, že jste zase u nás, už jsme se na vás těšili, vaše pokoje máte nachystané", "Franzl, vem kufry a odnes je panstvu na pokoj"! Tak to šlo rok co rok až do válečného tři a čtyřicátého kdy byli Härtlovi v Alpách naposledy. Toho roku začali spojenci bombardovat Magdeburg.
Válka žrala lidi, válka žrala majetky. Zbrojení a jeho následek, válka ukázala Němcům svoji strašnou tvář. Walter sice na frontu nemusel, sloužil jenom u domobrany, ale když viděl žal a trápení svých sousedů a přátel kterým chodila vojenská oznámení, že jejich syn, manžel nebo otec byl a už není, bolelo ho z toho u srdce. Nejinak při pohledu na své milované město ničené bombami. Nejstrašnější nálet přišel koncem války šestnáctého ledna devatenáct set čtyřicet pět. Bylo zničeno skoro celé staré město, celá Breite Weg , a zmizel i dům s kavárnou. Tak Walter přišel o střechu nad hlavou, ale přežil a celá jeho rodina s ním. Málo komu dalšímu se to v Magdeburgu podařilo.
Odklízení rozbombardovaných trosek po válce čekalo hlavně na ženy. Muži nebyli, nebo jen postarší jako Walter a samozřejmě i ti museli přiložit ruku k dílu pokud chtěli jíst. Bydlelo se ve zhroucených sklepech přetažených plachtou a v troskách, nad kterými by dnešním statikům, vstávali vlasy hrůzou na hlavě a kam by nepustili ani hasiče v přilbách. Tam maminky vařily na sflikovaných kamínkách a děti tam šmejdili po polo zřícených schodištích. Tak rodiče pracovali a děti znovu začali chodit do školy. Mezi nimi i Bärbel. Hertu poslala maminka k příbuzným do Hamburgu. "Je to přeci jen námořní přístav, i když je taky rozbombardovaný, Přeci jenom se tam k něčemu do pusy snáze nachomejtnou", říkala si. Třináctiletá Bärbel dlouho pro sestřičku plakala, a měla to mamince za zlé. Po čase se s tím však smířila, ale zůstala smutná. Za pár let byly trosky uklizeny a na radnici schválili plány na novou výstavbu města. Walter dostal od radnice dopis s účtem za odklizení trosek jeho domu, který se rovnal ceně pozemku na kterém dům stál. "Tím jsme spolu vyrovnáni", napsali mu z radnice.
"Bärbel pojď si s námi zatancovat, však ti to na tanečních tak krásně šlo", lákaly a přemlouvaly ji kamarádky. Teprve když se k nim přidala i maminka a hubovala jí aby neseděla stále doma dala si Bärbel říct. Vypravila se s děvčaty do Sudenburgu do restaurace kde pracoval její tatínek. Hrála tam pěkná kapela a každou středu a sobotu se tam tancovalo. Scházela se tam omladina z celého Magdeburgu. I tentokrát tam bylo pěkně plno, ještě, že tatínek jim přidržel stůl. Chvíli po začátku pro ni přišel hezký černovlásek , docela se ji líbil a hezky se ji s ním tančilo. Přišel pro ni ještě několikrát, a při řeči se z něho vyklubal český šifr z parníku. Prozradil ji, že se jmenuje Karel a když zábava končila, poprosil ji zdali ji může doprovodit domů. "Ten je ale troufalý", pomyslila si v duchu a nahlas mu odpověděla: "Domů to ne ale k domu kde bydlím to ano. Máte štěstí, bydlím nedaleko přístavu, tak si ani moc nezajdete". Když se po doprovodu rozloučili, věděl Karel dvě věci. Věděl, že by to mohla být pro něho ta pravá, a věděl kde bydlí.
Ruku v ruce.
Bärbel chodila dál do školy, připravovala se na maturitu a ve volných chvilkách vzpomínala na svého tanečníka. Když si ji kamarádky dobíraly: "Kdopak byl tvůj krásný tanečník, který tě doprovázel domů"? Nevěděla jak odpovědět a tak je odbývala: "Ále jděte, toho už asi neuvidíme, kdo ví, kdo to byl"? "No, no, jen nepovídej, kdo ví koho, bys nenechala aby tě doprovázel, to tě dobře známe". Ale víc z ní nedostaly, a ani tancovat už s nimi nešla. Tak na to za pár dní zapomněly a už ji netrápily. Když se ji ale maminka zeptala, "Barborko, kdo byl ten hezký mládenec s kterým tě tatínek viděl tancovat, který tě pak doprovodil až před naše vrátka"?, smutně mamince odpověděla: "To byl nějaký český šifr maminko, kormidelník na parníku, moc se mi líbil a hezky se se mnou bavil, ale odjel a už ho asi neuvidím". "No děvče, i kdyby se vrátil, dávej na sebe pozor, to víš, šifři jsou muský do světa a do větru, dnes jsou tady a zítra tam a než se naděješ, pošlape ti srdce a bude ten tam". "Ba ne maminko tenhle by takový nebyl, to já vím, ale to jsou jen takové marné řeči, když tu není a asi ani nebude. Vždyť ani jeho celé jméno neznám, vím jenom, že se jmenuje Karel". Maminka si jen povzdychla a pomyslila si: "Holka, holka, takovejch mladejch holek už bylo, které doplatily na svoji důvěřivost", ale nahlas už nic neříkala, jen Bärbel pohladila. Ta si umínila, že se pokusí zapomenout a zabrala se do učení. V koutku duše však přeci jenom doufala: "Co kdyby"?
Za tři týdny zazvonil u vrátek. Když ho z okna uviděla rozklepaly se ji překvapením a radostí nohy. "Přišel, přišel", zvonilo ji v hlavě. Sešla k vrátkům pozdravila a čekala. Pozval ji na procházku podvečerním Magdeburgem. "Ale nemůže to být na dlouho musím se učit za čtrnáct dní maturuji", řekla. Poprosila ho aby počkal u vrátek, že se skočí domů obléknout. Přikývl hlavou a počkal. Pak na procházce se ji představil celým jménem, řekl ji, že se mu moc líbí a poprosil o svolení aby za ni mohl vždycky zajít když připlují do Magdeburgu. Také o správnou adresu si řekl, aby mohl napsat kdyby se dlouho do Magdeburgu nedostal. Šťastná Bärbel mu odpověděla, že se na něho bude těšit, i adresu mu nadiktovala, ale jak se zešeřilo zamířila domů a u vrátek se s ním rozloučila. Karel potom, šťastný a spokojený, že to tak dobře dopadlo, ale trochu smutný, že schůzka trvala tak krátce, zamířil na svůj parník.
Tak začala ta láska s přestávkami. Karel se objevil jednou za tři týdny jindy už za čtrnáct dní ale také někdy až za měsíc. Jednou dokonce dostala dopis, že opravují, a opravdu, objevil se až za čtvrt roku. Tak to šlo rok. Karel povýšil, už byl na parníku prvním kormidelníkem.
Když za rok zase jednou na Bärbel zazvonil řekla mu: "Hele Karle, už spolu jen tak chodíme dost dlouho, je na čase začít spolu chodit vážně, tak pojď dále, představím tě svým rodičům". "Ale já s tebou chodím vážně, celou tu dobu, a podívej se ani nemám kytku pro maminku", zamumlal Karel. Bärbel jen mávla rukou, chytla ho pod paži a odvedla si ho domů. "Maminko, tatínku, to je můj Karel", pak se otočila k němu, "Karle to jsou moje rodiče". "Gott sei dank" spráskla ruce maminka, "už jsme se báli, že vás holka nikdy nepřivede". Pak Karla objala a řekla: "Vítej u nás". Tatínek mu podal ruku a že ho těší, že Karla poznává. Ten druhý rok známosti byl jako ten první, jen že hezčí, Karel vždycky vyvedl Bärbel na procházku, někdy šli tančit, jindy do kina a někdy si jen tak doma jen povídali. Než se nadáli uběhl druhý rok a Karel musil na vojnu. Nastala krušná zkouška jejich vztahu. Neviděli se celé dva roky. Jen dopisy chodily sem a tam.

Konečně se Bärbel dočkala, Karel se vrátil. Za půl roku nachystali svatbu. Samozřejmě, že v tom samém evangelickém kostelíčku na břehu Labe, kde se před třiceti lety brali Barborčiny rodiče a který jako zázrakem přestál všechny ty hrozné nálety právě tak jako jeho nedaleký soused, Dóm svatého Mauricia a Kateřiny, prostě Magdeburský dóm. V padesátém pátém, brzy po svatbě se mladý pár přestěhoval do Prahy zatím do bytu Karlových rodičů, než jim bude přidělen vlastní byt. Karel teď už kapitán vnitrostátní plavby se plavil mezi Prahou, Kolínem a Ústím nad Labem, jeho žena jezdila s ním, starala se o něho a pilně se učila česky.



Spolu v Praze.
Maminka Härtelová, zesmutněla. Marně ji tatínek Walter utěšoval: "Bärbel netrap se, však se na nás mladí přijedou podívat". Ale maminka nebyla dlouho k utišení. "Jednu holku máme vdanou v Londýně a teď nám druhá odešla až do Prahy, jen si to představ, takovou dálku. A ten Karel, zrovna se musel nechat přeložit, nemohl sem jezdit jako dřív"? Tatínek ani maminka nevěděli, že právě kvůli sestře Hertě v Anglii, už ani Bärbel, ani Karel nemohou jezdit služebně za hranice a proto se Karel plaví v tuzemsku. Budou rádi, když jednou do roka dostanou pas s výjezdní doložkou, k návštěvě rodičů. Bydlení u rodičů v Praze byla jak pro mladý pár, tak pro staré manžele trampota plná různých úskalí. Přeci jen, původní staromládenecký byt starého pána, nebyl na takový provoz stavěný. Chronický nedostatek bytů, kterým Praha trpěla už dlouhá léta, skýtal jen malou naději, na nějaké řešení.
Situaci přeci jen ulehčovala Karlova práce. Velel teď silnému vlečnému parníku "Ostrava" a kapitánská kajuta i když jen maličká a spartánsky zařízená byla přeci jen útulnější než bydlení se staříky. Tak většinou zůstávali na lodi i když náhodou kotvila v domovském přístavu v Holešovicích. Těch zastávek využívali hlavně k občasným návštěvám Bytového úřadu, odkud si přinášeli stále stejnou, stereotypickou odpověď: "Buďte trpěliví, ještě nejste na řadě, dáme vám vědět". Ale toužebně očekávaná zpráva rok po roce stále nepřicházela.
Karel začal při svém kapitánování dálkově studovat průmyslovku a Bärbel už uměla slušně česky, když jim po osmi letech došla trpělivost. Rozhodli se udělat krok do neznáma. Napsali na magistrát do Magdeburgu, zdali ve městě dostanou byt, když se tam přestěhují. Z Magdeburgu, z toho po válce rozbombardovaného Magdeburgu, který povstal z ruin a popela do nové krásy, jim odpověděli, ať přijedou.
Karel dal na plavbě výpověď, uzavřel tuto kapitolu svého života, rozloučili se s rodiči a odjeli. Bärbel skoro domů Karel však do známé, přeci jen však ciziny. Do země která teprve vstávala jako Fénix z popela.

Zpátky v Magdeburgu.


Na magdeburgském magistrátě už je čekali. Kromě dekretu na byt, dostali oba umístěnku do zaměstnání a dekrety, že jsou zařazeni do krajské sekce tlumočníků a průvodců českých delegací a do sekce překladatelů českých materiálů. Prostě německá důkladnost a organizace. Bärbel se stala materiálovou účetní v SKET, továrně na výrobu těžkých a lodních motorů a Karel nastoupil do mechanických dílen Vysoké školy. To mu vyhovovalo. Dokončil průmyslovku a plynule navázal vysokoškolským studiem na mateřské univerzitě Otty von Guericke. Zatím co Karel po večerech studoval, Bärbel zařizovala a zkrášlovala svůj byt, svoje hnízdečko lásky. Bohužel zůstávalo prázdné. Děti nepřicházeli.
V neděli chodili na oběd a na návštěvu k rodičům. Ze začátku se maminka Bärbel ptávala: "Tak co Bärbelko, kdypak už ze mě bude oma. Když ale pokaždé viděla Bärbelčiny smutné oči ptát se přestala. Ve všední dny ale nebyl čas na tu trampotu myslit. Práce, učení, překládání a tlumočení bylo tolik, že na nějaké smutnění nebo rozjímání nebyl a nezbyl opravdu žádný čas. Čas který stále pádil vpřed a zrychloval. Byl neúprosný k našim hrdinům ten čas, ani se nenadáli a nesli na svých bedrech čtvrtý křížek.
Karel odpromoval, byl teď diplomovaným inženýrem a musel se rozhodnout co dál. Labe, které zrcadlilo starobylý Dóm, které za noci slýchal šumět za okny, na kterém prožil tolik krásných let, ho volalo zpátky k sobě. Poslechl ho. Nastoupil k německé plavbě, do podniku Deutsche Binnenreederei jako technik který, měl na starosti rozvojovou větev plavby, postrkové remorkéry. Zase se vídal se starými kamarády z mládí, zase si měli spolu stále o čem povídat. O plavbě, o lodích dávno sešrotovaných i o lodích které se na loděnicích rodí a nejvíce o lodích právě plujících. "Co tvoje šuplíky, osvědčují se"? Zeptal se občas některý z kamarádů, který počeštil německý výraz Schubschiff na zkomolený šuplík. Ale rozuměli si.
V té nové zajímavé práci, léta rychle utíkala a Labe odneslo sebou do zapomnění a do vzpomínek dalších dvacet let. Byl čas odejít na odpočinek, čas uvolnit místo mladým. Otevřela se další kapitola života. Najednou byl čas na dlouhé procházky. Na návštěvy vzdálených přátel, neboť čas ten kouzelník odnesl pryč celní formality a dlouhé fronty u hraniční čáry byla ty tam.
Jedna z prvních těchto dlouhých cest vedla do Alp, do starého rodinného penzionku, po kterém se Bärbel celý život stýskalo. "No né, Bärbel přijela, Gott sei Dank, to je štěstí", vítala ji majitelka s kterou jako holčička běhávala po louce před penzionem. Celý týden si měly o čem povídat, zatím co Karel se kochal krásou horských velikánů.
Ani po návratu domů do Magdeburgu se nenudili. Už delší čas zpívali v chrámovém sboru kostela kde si řekli své ano. Teď když měli více volného času přiložili tam ruku k dílu i jinak. Bärbel se začala starat o účetnictví které už potřebovalo odbornou ruku jako sůl a Karel začal organizovat údržbu svatostánku, kde se vídali s přáteli, zpívali a rozmlouvali spolu a kde poslouchali slovo boží.
Tak to jde stále dál. Řeč se mluví, voda teče a čas plyne dál.
Labe dál teče Magdeburgem a zrcadlí nádhernou stavbu Dómu, a "hleďte tam hle na břehu u Dómu ty dva starouškové na procházce. Není to Bärbel s Karlem? Kdopak ví"?











 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama