S kotvou na čepici.

30. ledna 2013 v 15:06 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
S kotvou na čepici.
. Já starý plavčík, lodník, kormidelník i kapitán, zkusím napsat pár vzpomínek ze svojí děravé hlavy. Ku podivu pamatuji si spíš, co mi vyprávěli staří pamětníci v době, kdy jsem byl ještě zelené ucho, než příhody a zajímavosti které jsem sám zažil. Ale i z těch svých zážitků se budu snažit něco vydolovat.
Nástup na plavbu.
První loď, na kterou jsem, v červenci roku sedm a čtyřicátého ve dvacátém století nastoupil, byl zado kolesový motorový remorkér Tábor. Tehdy mu velel ve své době legendární kapitán Sochor. Byl to typický představitel staré tvrdé šífácké školy. Však také řadu let dělal instruktora v kurzech pro výcvik nových generací plavců. Tábor byl v té době v Holešovicích na generální opravě. Dostával zde nový motor. Jeden ze dvou, které byly, původně zhotoveny pro válečnou ponorku ale kvůli konci války skončily na rampě přístavu Holešovice. Už po pouhých třech týdnech jsem se s opravovanou lodí rozloučil. Zavolal mě přístav Mělník na měsíční výcvikový kurs plavčíků. Necelých třicet se nás tam tehdy sešlo. Bydlili jsme v narychlo upravených nákladních prostorech nákladního člunu přímo v přístavu. Vázat uzle, jezdit loďkou, zaplétat lana a ostatní plavecké dovednosti nás učili dva přístavní kormidelníci, pan Hora z Mlazic a pan Šindelář ze Pšovky. Na celý kurs dohlížel pan Černý, mělnický inspektor Dálkové i Vnitrostátní plavby.
Po skončení kurzu jsme se měli rozběhnout na přidělená plavidla, ale někteří z nás měli smůlu. Byl rok čtyřicátý sedmý a byla malá voda, jakou nepamatovali ani nejstarší pamětníci. Na plavidla uvízlá v republice se mohla nalodit většina plavčíků, ale sedmi z nás se to nepodařilo. Čluny, na které jsme byli přiděleni, uvízly v zahraničí, kam jsme za nimi zatím nemohli. Naši instruktoři, přístavní kormidelníci odešli za svými povinnostmi a nás sedm zůstalo viset na krku mělnickému inspektorovi panu Černému. Co si chudák měl počít se sedmi výrostky, když měl svoji práce a svých starostí až nad hlavu. Ve druhém bazénu Mělnického přístavu bylo odstaveno pět přestárlých vyřazených člunů ještě s dřevěným dnem. V té době nic neobvyklého. Kryty už z nich byly odstrojené a v každém bylo něco přes metr vody, na které plavaly prkna ze zbytků podlah. Sehnal tedy zoufalý pan inspektor ruční lekážní pumpy, odvezli jsme je lodičkou na tři ty polo utopené vraky a začalo úmorné tři týdny trvající pumpování od rána až do odpoledne. Teprve potom jsme se vrátili lodičkou na ubytovací člun, uklohnili si něco k jídlu. Většinou to moc k jídlu nevypadalo, ale co můžete chtít od patnáctiletých kluků. Zaplavali jsme si v přístavu, léto bylo krásné, slunce pálilo, voda byla jako louh. Teprve potom jsme se vypravili na Pšovku koupit si na zítřek svačinu a nějaké suroviny na to naše vaření. Všechno bylo ještě na lístky, ale ty nám neubývali zdaleka tak rychle jako peníze. Každé pondělí nám pan inspektor donesl plat plavčíka, dvě stě čtyřicet korun na týden. Zhusta se stávalo, že mnozí z nás už neměli v pátek za co nakupovat. Takovou opravdu prekérní situaci jsme tenkrát řešili plaváním přes řeku, se síťovkou v zubech, na druhý břeh Labe kde byla velká pole dozrávajících brambor. A tak polní pych nás zachránil od víkendového hladovění. Ještě dnes musím přiznat, že plavat ve tři hodiny v noci se síťovou taškou plnou brambor přes řeku není žádné povyražení.
Když voda v odstavených člunech klesla na přijatelných šest coulů, dostavil se k nám zpět pan kormidelník Hora, jako dohled, jako poradce a jako náš příští velitel. Příkaz zněl: Sesbírat rozplavané zbytky prken a na tom člunu, který nejméně poteče sestavit z těch zbytků podlahu. Práce to byla hrozná, tři jsme stále pumpovali a čtyři tahali prkna sem a tam. Tahali, přiřezávali, přitesávali, atak konečně za dalších čtrnáct dní byla podlaha sestavená. Kormidelník Hora dostal příkaz pět z nás si vybrat a odplout s námi a s tím vrakem z Mělníka do Ústí pro uhlí. Dodnes ho za tu odvahu obdivuji. Žádný zkušený lodník, jen pět patnáctiletých kluků, kterým se snad ani nedalo říkat plavčíci, a starý děravý člun, který tekl jako cedník. Tak se pět mušketýrů vydalo na svou první krátkou plavbu, Byli to: Jirka Vejražka, Egon Jareš, Láďa Novotný, Květoslav Vaníček a Jan Malý. Už při cestě s prázdným člunem do Ústí musela být jedna pumpa stále v chodu. Pravý horor ale nastal po naložení uhlí při zpáteční cestě. Od rána do večera tři stále pumpovali. Večer se přistavil k boku parníček, který nás táhl, vypumpoval nateklou vodu ejektorem a brzy ráno to zopakoval. Za krásných dva a půl dne, proti proudní plavby, jsme byli zpět na Mělníku. Šli jsme rovnou pod jeřáb. Ruce vytahané až ke kolenům. Mě na Mělníku čekala dobrá zpráva. ZKMR Tábor ukončil opravy a kapitán Sochor si mě vyžádal jako plavčíka zpátky na svou loď. Tím prakticky určil můj další plavecký osud. Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval. Byl jsem šťastný jako blecha. Abych to vysvětlil. Plavecká rodina se už dlouho dělila na dvě svébytné skupiny. Na člunaře a na parníkáře. Kamarádili spolu, pomáhali si, spolupracovali spolu, to ostatně museli, ale nemíchali se spolu. Kdo odplavčíkoval jako člunař už člunařem zůstal a kdo plavčíkoval na parníkách člunařem se už skoro nikdy nestal. V každé té skupině si bylo nutné osvojit určité specifické návyky, které se ve druhé skupině dali jen velmi málo uplatnit.
První kroky po palubě.
Kapitán Sochor byl opravdu přísný velitel lodi. V té době byla na těchto lodích opravdu silná posádka, o jaké se následujícím generacím plavců mohlo jenom zdát. Mimo kapitána posádku tvořili: první kormidelník, druhý kormidelník, první lodník, druhý lodník, plavčík, lodní strojník, první strojní asistent a druhý strojní asistent. Celkem devět lidí a všechny dovedl kapitán Sochor zaměstnat celých čtrnáct hodin od rána do večera. Každé ráno se celá loď umyla. Kdepak hadicí. Pěkně čep ajmrama. Po jedné straně lodníci a po druhé straně druhý kormidelník s plavčíkem. Po uschnutí paluby se dost často stalo, že kapitán sešel z můstku na palubu, vyzul dřeváky a prošel se ve svých bílých lyžařských ponožkách po umyté palubě. Když chodidla přestala být bílá, došel se kapitán přezout a my už bez ptaní a bez řečí, drapli kartáče a vědra a celé mytí lodi zopakovali.
Každý člen posádky měl svoje povinnosti. Plavčík, denně čistil a leštil okna a mosaz, a že ji na starém Táboru bylo. Ráno hodinu před vyplutím jsem musil roztopit v lodní kuchyni sporák, v jednom bunkru uvařit meltu a druhý bunkr mít plný vařící vody kdyby si některý člen posádky chtěl udělat čaj nebo pravou kávu. Před začátkem plavby jsme musili být všichni po snídani a plně fit ke svým povinnostem. Proto, že na dolním Labi malá voda stále trvala, tahal Tábor čluny na kanalizované trati mezi Mělníkem a Ústím nad Labem. Přiblížil se ale podzim, začalo padat listí za stromů a plavčíkovi nastala další povinnost. Na každé plavební komoře navál vítr na palubu spoustu listí, které musel do příští komory všecko vysbírat. Jednou při nedělní návštěvě domova mě maminka překvapila darem motocyklistických rukavic s manžetami až k loktům, protože ji bolelo srdce, když se dívala na moje ruce. Hned v pondělí jsem s nimi hrdě vyrukoval na palubu, ale se zlou jsem se potázal. Kapitán mi rukavice zatrh. "Musíš mít dlaně tvrdé jako podrážku" řekl mi. "Skrz takovou mozolnatou dlaň se ti nesmí propíchnout štětina z drátu". Pak začal vyprávět před mezitím sešlou posádkou, chyběl jenom kormidelník, jak jako lodník kolečkoval Na Výtoni písek a kámen, jaká byla za jeho mládí plavba těžká práce. "To vy už si dneska nedovedete ani představit" říkal, "já měl od té rasoviny ruce tak vypracované, že když jsem dal v hospodě jednomu hulvátovy facku, přišli za mnou policajti a spustili na mě, abych jim honem koukal odevzdat toho boxera. Teprve když jsem jim ukázal svoje dlaně, podívali se na sebe a šli po svých". Já plavčík, se koukal jako blázen. Vůbec se mi nechtělo věřit, že můj kapitán, který byl pro mě opravdu první po bohu, se taky někdy mohl prát v hospodě. A pokud jsem plavčíkoval na jeho lodi už nikdy jsem si rukavice neoblekl. Kdepak bychom tehdy v roce čtyřicátém sedmém tušili, on i já, že za nedlouho přijde doba, kdy nošení pracovních rukavic bude povinné. Že je plavební podnik bude plavcům bezplatně přidělovat. A tak v tom každodenním kolotoči, uběhl podzim, začala zima a plavčíky zavolala škola. Měl jsem nastřádaných několik dní náhradního volna. Domů z plavidla jsem odjel už týden před vánočními svátky, které jsem tak mohl strávit v kruhu rodiny. Hlavně maminka byla šťastná a spokojená že mě má zase na pár dní doma a může na mě dohlídnout, abych nezvlčil.
Na Mělníku.
Hned druhého ledna roku osm a čtyřicátého, jsem přijel vlakem na Mělník. Vykročil jsem z Mělnického nádraží, v jedné ruce kufr plný pracovního oblečení, obutí, náhradního prádla a jiných drobností, které mladý člověk nutně potřebuje k životu. Nebo si to alespoň myslí. V druhé ruce tašku naplněnou cukrovým, zbylým od vánoc, celou čerstvě upečenou vánočkou, kterou maminka pekla ještě v noci před mým odjezdem, a v neposlední řadě s pořádnými krajíci chleba máznutými sádlem a proloženými řízkem, abych nedej bože netrpěl první den hladem. Cesta od nádraží na Mělníku na Podolí, kde byl internát je cesta daleká. Kufr i taška byly těžší a těžší. Chvilky odpočinku byly čím dál častější a trasa mezi dvěma odpočinky stále kratší. Ale nakonec, přeci, tady bylo Podolí a v něm stará pivovarská hospoda hned vedle pivovarského rybníka na dobývání ledu na chlazení piva. Náš internát pro plavčíky. Dole lokál a kuchyně kde vládnul kuchař pan Moc. Vařily se jen obědy, studenou večeři a snídani jsme si nafasovali v papírových pytlících hned po obědě. Nahoře dva malé sály, naše ložnice. Z Podolí to bylo všude daleko. Na praxi do přístavu na Pšovku daleko, do školy vedle Mělnického zámku daleko, na nádraží daleko i do kina nebo na náměstí za zábavou daleko.
V zimní škole se nás sešlo o mnoho víc než na letním výcvikovém kurzu. Teoretické znalosti i praktické dovednosti přišli do zimního Mělníka čerpat i naši kamarádi ze sesterského podniku Československé plavby oderské. Po dopoledním vyučování, obědě a odpolední praktické výuce se naši instruktoři rozprchli za jinými svými povinnostmi a plavčíci byli ponecháni sami sobě. Samozřejmě že jsme rostli jako dříví v lese a že jsme i trošku zvlčili, ale nikdy to nepřestoupilo únosnou míru. Nebyli vychovatelé, nebyly určené vycházky, volno bylo naše a bylo na nás, co s ním podnikneme. Nebyla večerka, ale zato byl budíček ve všední dny už ráno v šest a pan inspektor Černý nikdy neopomenul dohlédnout, abychom do školy odkráčeli svěží a fit. Do školy jsme se z Podolí nevláčeli jako tlupa bezprizorných sirotků, ale pochodovali hezky svižně v pochodovém útvaru a při tom si do pochodu zpívali. Nikdy s námi nešel žádný dospělý dozor. Přes to nikoho ani nenapadlo, že by se mohl do školy nebo na praxi loudat jinak. Ve večerním a nočním internátu jsme si rozdělili služby. Službu konající spal pod oknem na kavalci pro službu určeném. Na palci u ruky měl uvázaný provázek, který byl protažený vikýřem okna a venku volně spuštěný až k zemi. Opoždění vycházkáři pak venku tak dlouho poškubávali provázkem, až službu probudili. Ten přemístil provázek z palce na kličku u okna a došel opozdilci odemknout. Pak se vrátil na služební kavalec a ve spánku s provázkem na palci čekal na dalšího opozdilce. Samozřejmě služba ze soboty na neděli se nevyspala skoro vůbec. Tento způsob zvonění se nám velmi osvědčil. Kromě služby nebyl nikdo jiný vyrušován ze spánku. Mělnické maminky své dcerušky před plavčíky důrazně varovaly a tak je chudinky vyděsily, že si mělnická děvčata skutečně držela od plavčíků mírný odstup. Rády s námi na plesech a zábavách tancovaly, ale doprovázet domů z bálu se od nás nikdy nenechaly. Každý pokus o doprovod nebo o schůzku, byl zdvořile leč důrazně odmítnut. Vedle plesů a večerních zábav jsme velmi rádi chodili na nedělní odpolední čaje, kde byla omladina sama mezi sebou. Na tyto nedělní mládežnické čaje často jezdili pro zpestření i věhlasní umělci až z Prahy. Maní mohu vzpomenout na pana Werycha nebo pana Plachtu a celou řadu dalších. A tak čas při učení i zábavách čile ubíhal a s koncem března přišel čas i konce prvního ročníku Základní odborné školy plavecké. Rozdali nám vysvědčení, poslali nás znovu zpátky na plavidla. Jak už jsem se dříve zmínil, parníkáře na parníky a motoráky, člunaře na čluny. Na mě se štěstí stále usmívalo. Kapitán Sochor se mnou byl zřejmě spokojený a tak jsem se opět vrátil na svoji první loď. Tehdy měli kapitáni parníků a motoráků při výběru své posádky rozhodující slovo. Když kapitán řekl: "Lodníka Pučmidráta chci na svou loď", každý inspektor mu vyšel vstříc.
Už umím chodit po palubě.
Celé jaro a léto se ZKMR Tábor plavil mezi Drážďanami a Ústím a já na něm a s ním. Po proudu jsme vlekli naložené čluny z Ústí do Drážďan nebo až do Kreinitz odkud pokračovali dále v plavbě po proudu samotíží. Proti proudu jsme odebrali od některého z vlečných parníků většinou dva závěsy, které jsme dopravili na místo určení, buďto do Děčína či Ústí. Pokud byl některý z člunů disponován na Mělník nebo do Prahy, kam v té době směřovalo poměrně dost plavidel, přebral ho od nás na Střekově některý z parníčků remorkážní služby. Plavba na trati mezi Ústím a Drážďanami byla pro posádku snadnější než loňská služba na kanalizované trati. Odpadlo opakované odpřahání a zapřahání vleků několikrát za den u plavebních zdymadel. Ale práce bylo stejně stále habaděj. I na nové lodi stále někde kvete rez, je potřeba obnovit nátěry, namazat navijáky a vše co po sobě klouže. A pro plavčíka, třebaže už druhým rokem, bylo na Táboru stále spousta mosazi, která se musila blýskat, jako by byla ze zlata, tak jako předešlý rok. Jaro a léto uběhlo tak jako ta voda v Labi. Začátkem podzimu přišel čas, kdy Tábor musel v Děčíně přepikslovat kola. Uvázali jsme ho u zlatého kruhu a pustili se do práce. Práce to byla těžká i pro vypracované lodníky a strojníky, nic pro plavčíka, který měl sice síly hodně ale samou slabou. Jak jsem tak chodil s vědry pro pitnou vodu, se džbánkem pro pivo nebo s taškou pro svačiny, měl mě děčínský inspektor, pan Vrba v merku. Když za ním přišel velitel rychlolodi "Dagmar" s tím, že potřebuje nutně, ale opravdu nutně plavčíka, bylo o mém dalším osudu rozhodnuto. I když, kapitán Sochor brblal, že si kluka vychoval a teď si někdo pěkně přijde k hotovému. Já sem se ale culil od ucha k uchu. Konečně se podívám do Hamburgu, těšil jsem se. Radoval jsem se ale jenom v duchu, aby to na mě kapitán Sochor nepoznal.
Nová loď, nový kapitán.
Na Dagmaru nás bylo v posádce jen šest. Kapitán, kormidelník, pomocný lodník, plavčík, strojník a strojní asistent. O tři lidi míň než na Táboru. Ale přes to o mnoho víc než na dnešních plavidlech, kde na lodi o nosnosti přes tisíc tun jsou v posádce jen dva, kapitán a strojník. Dagmar tehdy měla nosnost jen něco přes pět set tun. Nároky na plavčíka druhým rokem byly daleko větší než na Táboru. Padla na mě všechna tíha odborné plavecké práce. Pomocní lodníci v té době byla zvláštní kategorie členů palubních posádek, kteří přišli na loď z ulice, nic neuměli, a teprve po třech letech se z nich stali lodníci druhé třídy. Venda Trčka na Dagmaru byl obzvlášť velké nemehlo. Na plavbě pracoval necelý rok a zatím se nestačil naučit vůbec nic. Neuměl zaplést lano ani provaz. Pozorovat ho, jak váže lano na pacholata, byla hrůza, při které šlo buď o ruku, nebo o lano. K vázání vlečného lana při zapřahání, na pacholata ve výši očí, se ho kapitán Struha neodvážil pustit. Na hlídání lana u vlečných oblouků na zádi už vůbec ne, tam bylo nebezpečí úrazu veliké a proto to byla práce pro zkušeného člena posádky, kormidelníka Václava Svobodu. Nebylo zbytí, odbornější plavecké práce na lodi musel převzít plavčík druhým rokem. Samozřejmě si mě kapitán Struha při první cestě důkladně vyzkoušel a s výsledkem byl zřejmě spokojený.
Sloužil jsem pak, na Dagmaru, i další rok. Šlo mi ten první rok na Dagmaru všechno dobře, pouze k práci se sochorem jsem při své tehdejší váze necelých padesát kilo, potřeboval pomoc. Kotevní navijáky byly na ruční pohon, a kotvy na rozdíl od člunů byly ukotveny řetězy. Vytažení kotev a zvláště řetězů ručně byla sisyfovská práce. Při plavbě po proudu, by se dalo přímo říci, že to byla práce pro vraha. Dagmar neuměla couvat a tak při tahání zadních kotev vesele uháněla kupředu zhusta poháněna i šroubem aby měl kapitán tlak na kormidla. Stávalo se, i že už jsme měli skoro celý řetěz z vody venku a v tom prevít za něco na dně chytil a my nestačili uskakovat, aby nám rachotící řetěz klouzající zpět do vody, nepřerazil nohy. Samozřejmě jako na všech plavidlech i na Dagmaru byly na zádi dvě kotvy a tedy i dva kotevní navijáky. Při zdvihání kotev se u jednoho činili kormidelník se strojním asistentem a u druhého lodník s plavčíkem. Při vlečení člunu byla tato práce ještě zpestřena vlečným lanem, které chodilo jen decimetr nad kryty navijáků. Musili jsme tedy zároveň dávat bacha, aby vlečné lano nezachytilo kliku navijáku, nebo některého z nás za krk. To se také jednomu nepozornému lodníkovi přihodilo. Naštěstí pro něho, pár dní v nemocnici zpravilo pohmožděninu krku, bez následků. Po zdvižení kotev a vytažení řetězů jsme byli všichni čtyři tak umordovaní, že jsme sotva pletli nohama, někdy se i stávalo, že následkem toho vypětí chtěla i snídaně zpátky na vzduch. No většinou se nám ji podařilo udržet tam, kde byla. Po té ranní rozcvičce nastala normální každodenní práce. Kormidelník odešel ke kormidlu, strojní asistent do strojovny, mistrovi k ruce a lodník se mnou ke škrabce na rez a ke štětci s barvou. To byla nekonečná práce, zpestřovaná mytím lodi po každé vykládce i nakládce a jinak jen dvakrát týdně, ne už tedy každý den jako na Táboru. Zato ale jsme na to mytí byli s lodníkem sami dva. Při prvním příjezdu do Hamburgu mě kapitán Struha provedl po přístavech i po městě, všechno mi ukázal a vysvětlil, abych se tam napříště už vyznal sám.
Tři roky po válce bylo v Německu všeho málo. Jídla málo, ošacení málo. Bydlet nebylo kde obzvláště ve vybombardovaném Hamburgu. Šůťáci bydlili na šůtách i s rodinami, kdo neměl to štěstí, chodil do práce pěšky nebo jezdil na kole. Tady mi dal kapitán Struha velkou lekci v soucítění s lidmi v nouzi. Ne slovy ale příkladem, který mám vypálen v paměti jasnou barvou dodnes. Na nakládku i na vykládku v té době přicházelo do našeho nákladního prostoru osm přístavních dělníků. V naši lodní kuchyni se vždycky už od rána vařila v desetilitrové várnici rýže nebo těstoviny, do kterých se před svačinou zavařily dvě nebo tři kilové, konzervy vepřového masa z kapitánových zásob. O halbe byli překladači společně s posádkou pozváni na svačinu a co se nesnědlo, si někteří z nich, rozebrali sebou domů.
Kapitán Struha byl v jídle bohatýr, velký znalec piva a rád ho pil. Jako kluk z vesnice jsem kdesi na půdě vyštrachal osmilitrový selský džbán, v kterém se nosilo v létě sekáčům na pole pití. Ten džbán jsem přivezl na loď a pak s ním běhal pro pivo po celé trati. Dokonce mě někteří šenkýři už od vidění znali. Každý den při jízdě proti proudu kapitán někde poblíž šenku přistavil příď ke břehu, kde ji kormidelník přidržel sochorem. Já se džbánem v ruce a s penězi v kapse jsem po sochoru vyběhl na břeh a upaloval k výčepu. Po chvilce už jsem běžel zpátky s plným džbánem v ruce a po sochoru nahoru zpátky na loď. Džbán nebyl žádné peříčko prázdný, natož s osmi litry piva. Jednou po dešti cestou zpátky po mokrém sochoru se mi nějak smekla noha a sletěl jsem. Naštěstí, jsem se prázdnou rukou stačil zachytit sochoru, visel jsem na něm jako Hanuman, v jedné ruce sochor, v druhé džbán. "Kluku ne abys pustil ten džbán" křičel kapitán a zároveň zvonil do strojovny. Když strojník s asistentem vyběhli na palubu, zavolal na ně. "Vražte pod toho zatracenýho kluka lávku, než utopí to pivo". No vrazili pode mě lávku a pivo bylo zachráněno. Jak jsem už napsal, kapitán nebyl lakomý, každý člen posádky dostal napít, kromě nezletilého plavčíka, který pro to pivo doběhl. Na pivo byl kapitán znalec. Poznal které pivo, je z kterého pivovaru a většinou i z které hospody. Že byl v jídle bohatýr, toho jsem očitým svědkem. Viděl jsem ho sníst celou vepřovou hlavu i s krčními laloky. Snědl k tomu půl bochníčku chleba, zapil to mázem piva a bylo mu fajn. No řekněte, který z dnešních kapitánů to dokáže. Já takového neznám. I když, pravda je, že z dnešních kapitánů už jich moc neznám.
Těžká práce a dostatek jídla mi prospívala. Když jsem po dalších vánočních oslavách v kruhu rodiny, šlapal druhého ledna od mělnického nádraží na Podolí, už mě kufřík s taškou tolik nezmáhali. Nemusel jsem každých pár kroků odpočívat a cesta mi vesele ubíhala. Než, jsem se nadál, přijali mne, odrbané stěny staré pivovarské hospody do své náruče. I tady bylo vidět, že na plavbě se mi dobře vedlo. Už jsem v pochodovém tvaru cestou do školy neposkakoval v poslední řadě jako benjamínek, ale propracoval jsem se do jeho přední třetiny. Ale abych se nepřechválil, k tomuto úspěchu mi pomohl i nástup mladších plavčíků, učňů prvním rokem. Kolotoč byl stejný jako minulého roku. Po budíčku a snídani cesta do školy, dopoledne byla teorie. To znamená kilometráž řeky, kde je který přívoz a na kterou stranu patří, které mostní pole je průjezdné po proudu a které opačně. V jiném předmětu jsme se naučili vědět, jak se chová motorák, když šroub se točí dopředu a loď pluje dozadu a obráceně. Ještě spoustu dalších znalostí, odborných i všeobecných do našich neochotných hlav hustili naši trpěliví učitelé a učitelky. Za zmínku stojí, že v období doznívající všeobecné nenávisti ke všemu německému, jsme byli pravděpodobně jediná odborná pokračovací škola v republice, kde se vyučoval německý jazyk. Odpoledne byla praktická cvičení a výuka. Vzpomínám, jak jsme se krom jiného učili vztyčovat i plachtu na ohromný kovový stěžeň, které měly v té době některé čluny připevněné na hřebenici. Už jen vztyčit ho a upevnit v tuleji pomocí kotevního navijáku byla perná práce a což teprve na něj připevnit ráhno a ručně vytáhnout těžkou plachtu o rozměru třicet pět krát patnáct metrů. Celé to vybavení vozily čluny sebou, ale prakticky se už nepoužívalo pro přílišnou hustotu mostů a různých elektrických a jiných vedení přemosťujících řeku. Nic méně naše ročníky byli pravděpodobně poslední, které se tento úkon odborně naučily. Mnoho člunů plujících samotíž, o dost menší plachty dále používalo, samozřejmě na, o trochu kratším dřevěném stožáru. Že kormidelníci, stará škola, byli neúprosní, mi popsal kamarád Jarda Tláskal. " Byl jsem spolu s Bohoušem Jinochem, jako novopečení lodníci, na člunu 602 u kormidelníka Černého, kterému říkali HULÁN a to byla tvrdá škola - každé ráno musel mít naštípané dřevo na zátop před vchodem do kajuty. Při plavbě samotíží jsme tahali plachtu, i když most byl v dohlednu. Těsně před mostem tu takeláž složit a hned za mostem ji znovu vztyčit to věru nebyla práce pro žádné pápěrky."
Vedle učení a práce bylo pro nás na Mělníku v podvečer či v neděli i zábavy habaděj. Dnešní člověk by se až divil co zábavy a kulturního života dokázalo tehdy takové malé město mladým lidem poskytnout. Dvě kina, divadlo, restaurací a hospod kde se pořádali sobotní bály nebo nedělní čaje nepočítaně. A to v té době byli volné jenom neděle. O volných sobotách se nám ještě ani nezdálo. Náš vylepšený provázkový zvonek fungoval k všeobecné plné spokojenosti tak jako loni.
Po skončení kurzu na mě moje místo na Dagmaru čekalo, ale v posádce došlo k nějakým změnám. Kormidelník Svoboda odešel od plavby úplně a místo něj teď pomáhal řídit loď o pár let mladší Venda Černý. Vencu Trčku kapitán prodal někam na člun, jeho nástupce Karel Baloun, byl lodník, jak se patří. Ti dva také hned při první jarní cestě do Hamburgu napravili to, co kapitán loni zanedbal. Zašli se mnou jednou v neděli na Fischmarkt, pak do uličky lásky, Grose Freihait, prošli se mnou Reeperbahn a ukázali mi celé Sankt Pauli. U stánku na rohu jsme si koupili buřta a stále ještě v té čtvrti hříchu nás zastihl večer. Ještě chvíli jsme pozorovali noční život v rozzářené čtvrti lásky a zábavy. Než jsme došli domů, byla skoro půlnoc. V pondělí za to dostali od kapitána řádně vynadáno. Moc si z toho nedělali, a ještě dlouho se pošklebovali mému vyjevenému výrazu z uličky lásky.
Jinak vše plynulo při starém. Strojní asistent, Jirka Sochor dál blýskal ve strojovně všechno, co se jen trochu mohlo lesknout. Dokonce olejničky leštil popelem z cigaret tak, že se stále leskly jako ze stříbra. Strojník pan Václav Pešek pečoval o všechno, co se na lodi točilo, kormidelník kormidloval, Karel a já jsme škrábali a barvili a barvili. No a kapitán, ten na nás na všechny dohlížel a dbal, aby se někomu náhodou bez práce nezkrátily žíly. Při jízdě i při práci musela být celá posádka ve střehu. Po celé řece byli ještě stále pozůstatky války. Zpustošené mosty byly opraveny jen provizorně a jejich proplouvání vyžadovalo zvýšenou pozornost. V některých případech, při poproudní plavbě bylo nutno člun v závěsu odhodit a nechat jeho protažení úzkým provizorním polem na starost k tomu určenému boksíráku. Samozřejmě, že kotvení a nové zapřahání u posádky od kapitána po plavčíka žádné nadšení nevzbuzovalo. Ale udělat se to muselo. Na mnoha místech byla ještě rozstřílená potopená plavidla a některá i nebezpečně omezovala plavební dráhu. Celá plavební dráha ještě nebyla od Wasserstrasseamtu dostatečně proměřená a označená, i když se tato situace každým rokem, ba každým měsícem zlepšovala. Jízda potmě byla sázkou do loterie a přeci se kapitáni po setmění proti proudu plavili. Při takové jízdě se kapitán s kormidelníkem přemístili z kormidelny nahoru na vysutý můstek. Mistr s asistentem se nehnuli ze strojovny a lodník s plavčíkem stáli na přídi, oči na šťopkách, uši jako netopýři a v ruce baterku nebo sondýrku. Reflektor sice na lodi byl, ale staré žárovky dosloužily a nové v poválečné bídě nebylo kde sehnat. Tyto večerní jízdy v pozdním podzimu či v předjaří byly pro posádku hazard se zdravím. Na šatenku, kožich či válenky neseženeš a podnik ještě dlouho potom žádné pracovní pomůcky nepřiděloval. Každý ví jak je nepříjemné, když zebou nohy. Právě tak mě při těch nočních hlídkách na přídi, zábl celý člověk. Tento noční studený odchov mě ovšem čekal ještě i několik let po vyučení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama