Sakra dlouhá noc.

22. ledna 2013 v 14:57 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Sakra dlouhá noc.


Samotíž.
Táhlo na poledne. Z přístavu Loubí vyplul člun. Vůdce člunu, kormidelník Werner, nadával jako špaček. Jinak Němec jako poleno, ale když byl rozlobený, tak se mu do nadávek přimotávaly i české výrazy, které tady radši ani nebudeme opakovat. Jeho dva zkušení lodníci mu raději šli z cesty. Věděli proč starej nadává, však sami taky radost neměli. Starej rundek, tisícák, S 521, ještě s vyváženým kormidlem, který měl už svoje nejlepší léta dávno za sebou, měl v sobě s bídou, dvě stě tun nákladu.
Voda byla malá, začátek prosince, trošku přimrzalo. "To zas bude cesta" mysleli si lodníci, "to sochory prakticky nepustíme z rukou a kotvit budeme nejmíň deset krát za den". "Nebude to žádná selanka, tahle cesta" prohodil první lodník, "však starej ví proč nadává". "Jo" druhý na to, "podívej nahoru na ty stromy, co s nimi dělá vítr, až vyjedeme tady z těch kopců a opře se o nás neujedeme ani metr, vždyť jsme skoro prázdný". "Jako bys starýho Wernera neznal, ten to bude pokoušet, jak to jen trošku pude, i kdybychom se měli strhat a on s náma". Zatím šlo všechno dobře, labský kaňon chráněný před větrem, bezpečně dovedl samotíží plující člun na hranice, do Hřenska. Po celní kontrole, na prvním kotvišti za hranicemi, kotvili už za tmy.
Taky ještě za tmy je Waltr ráno vzbudil. Měl to vypočítané dobře, než se zahodili a vytáhli kotvu, už šíralo. Vítr na štěstí utichl, ale mrazík nepovolil, paloubky byli namrzlé jinovatkou. Málo naložený člun plul pomalu. Než přepluly Taichy, se skoro stojatou vodou u Zeichnu, to byla věčná doba. Večer byli rádi, že se doštrachali do Wachwitz nad Drážďany, 47 kilometrů od hranic. Kotvili zase už za šera. "Tak jsme prakticky prošvihli vánoce, tímhle tempem nebudeme zpátky ani na tři krále", povídá první. "No však já s nimi už od začátku nepočítal, bylo mi to hned jasný, když se ta nakládka tak vlekla", druhý lodník na to. Ale kormidelník je umlčel. "Šifr, kuk mal her", povídá jim, "koukejte jít dneska brzy spát, ať jste ráno při síle, čekají nás drážďanské mosty a to není žádná legrace, však víte sami". "Bez starosti" zabručeli lodníci, "však my si svoji práci uděláme". "No to já taky a snad s pomocí boží, projedeme mosty v pořádku".

Jak řekli, tak udělali, pořádně se na to vyspali a s pomoci boží, projeli drážďanskými mosty v pořádku, což se každému vždycky nepodařilo, jak je možno vidět, na odrbaných kamenech mostních pilířů. Odpoledne zakotvili ještě za světla, sotva dvacet kilometrů dál po Labi, u Dolní Varty pod Drážďany. "Na ten dnešní nervák to stačí" zabručel kormidelník, když tam naházeli kotvy, a lodníci mu dali mlčky za pravdu.
Další den začínal tak krásně. Když tahali kotvy z vody, všude se třpytila jinovatka a na stromech se nepohnul ani lísteček. Ale jak den pokračoval, začínalo se počasí měnit. Na obloze naskočil stříbrný opar a začal pofukovat vítr. "Sakra, zrovna když začínáme vyjíždět z kopců do roviny" táhlo lodníkům hlavou a radši si znovu překontrolovali sochory a vazáky. "Budeme je určitě potřebovat", prohodil první. Také, že ano, ale jinak, než si chlapi představovali.

Po proplutí mosty v Míšni, náhlý poryv větru udeřil z boku do člunu a vychýlil ho z plavební dráhy. Člun zakopl přídí, na štěstí ne o skálu, ale o písčitý nános a dal se do točení. Sedmdesát metrů dlouhý člun, se napříč do řečiště tak, tak vešel, ale jeho kormidlo už ne. Zapraštělo to a peruť zůstala ležet na záhozu. Při točení se příď uvolnila a otočený, neovladatelný člun, začal volně plout řekou. Teď posádka musela ukázat, svou plaveckou zdatnost. Pomocí sochorů a kotvy, uklidili člun z plavební dráhy a usadili ho do hluboká vody na kotvišti v Knorre, kousek pod Míšní. Pak zkontrolovali člun, zjistili, že žádné další škody nevznikly. Převezli kormidelníka na břeh kde z nejbližšího telefonu nahlásil havárii inspektorovy do Drážďan.
Vlek.
Ten vlek už byl hezkých pár dní na cestě. Vpředu supal strano kolesový, vlečný, parní remorkér, ježíšmarjá, takové nepěkné sousloví. To Němci píší Schleppdampfer a říkají Schlepper, no a naši šífaři, si z toho udělali české, leč nespisovné slovo šlepák. Tak ještě jednou. Vpředu supal šlepák "Duchcov" jeden z nejsilnějších na Labi. Za ním, na dlouhém laně, řádka pěti člunů. V předu dva tisícáky a za nimi, tři kanálové sedmistovky. Bylo málo vody, proto byly čluny málo ložené a tak dost ve vleku rajtovaly. Každá mělčinka, nános či i maličký boční proud, s celým vlekem pěkně zacvičily. Tak nebylo divu, že všichni kormidelníci měli pořád plné ruce práce a v pozornosti nesměli polevit ani na chvilku. Tuhle cestu, v kormidelnách dokonce i jedli. Takřka pod každým říčním obloukem, musel kapitán, přes půl kilometrů dlouhý vlek od stopovat, aby mohla proplout poproudní samotíž, s kterou by se na vrcholu oblouku, do plavební dráhy, jeho vlek nevešel. Sečteno a podtrženo, vlek se kterým mohl "Duchcov" pádit šest kilometrů za hodinu, měl večer, celodenní hodinový průměr, čtyři kilometry a některý den dokonce jen tři a půl.
"Ještě poslední dva všivý dny a budeme doma" táhlo posádkám člunů hlavami, "sakra, to se to asi stihne otočit a ještě před vánoci znovu odjedeme, no uvidíme". Posádka "Duchcova" tyhle starosti neměla, tam všichni věděli, že vánoce jsou v trapu určitě.
"A sakra, chudáci" říkali si všichni když v pozdním odpoledni míjeli člun bez kormidla. "Nechtěl bych bejt v jejich kůži" táhlo hlavou jednoho každého z nich. Už se šeřilo, když vlek přijížděl do Míšeňských mostů. Kapitán už z dálky uviděl na mostě stát známého hlásku. "To nevěští nic dobrého, nejspíš příkaz, dotáhnout vlek nahoru, ve dne v noci. No uvidíme". Uviděl, ale radost z toho tedy neměl. "Kapitáne, odvěsit vlek a sesakovat pět set dvacet jedničku na loděnici do Zehren, ráno ji tam budou čekat tesaři. Má termín. Rozkaz inspektora z Drážďan"! Zavolal dolů z mostu hláska. "To jste se všichni zbláznili"? Zařval kapitán. "Kdo to kdy viděl, se šlepákem sakovat člun"? "No dneska v noci to uvidíte vy a taky si to vyzkoušíte. Na mně si hubu neotvírejte, já vám jen vyřizuji befel". S tím z mostu odešel.
Odvěsit tak dlouhý vlek, se líp řekne,než udělá. Už byla černá tma, když byly všechny čluny usazené tak, aby nepřekážely v plavební dráze. "Duchcov" odcouval ty dva kilometry k havarovanému člunu.
Sakra dlouhá noc.
Černou nocí, drobnou mrholicí, couval po Labi kolos, šestnáct metrů široký a sedmdesát metrů dlouhý. Petrolejové poziční lampy pomrkávaly do tmy. Zato kapitán s kormidelníkem radši ani nemrkali, jak upřeně v té tmě, hledali známé obrysy trati, aby udrželi kolos v plavební dráze. Topiči měli vyčištěné ohně, aby mohli udržovat jasné plameny s co nejmenším množstvím hustého kouře. Mistr s půl mistrem, u ovládacích pák parního stroje, spoře osvětlených petrolejkou, byli připraveni, okamžitě nastavit na stroji, každý povel z komanda.
Druhý kormidelník s lodníky, uklidily proti proudní lano a už měli připravené v kozlíku slabší lano, s kterým se dá lépe manipulovat, na zapřažení havarovaného člunu. Teď ještě zkontrolovali vazáky a sochory. Jen byli se vším hotovi už byl "Duchcov" u nešťastného plavidla a už to začalo.

Celá posádka, začala pracovat jako dobře namazaný stroj. Každý povel z komanda, byl bez meškání splněn. Kapitán se nemusel a v té tmě ani nemohl, starat jak jsou jeho povely plněny. Věděl, že dobře. Rozkazy jen pršely.
"Hoď ji tam"! "Stop"! "Lano"! Parní píšťalou "Vind Up"! "Pomaluvpřed"! "Ber ji ven"! "Drž ho"! První lodník na přídi věděl, že "hoď ji tam " a "ber ji ven", jsou povely pro něj, aby spustil a vytáhl kotvu, druhý kormidelník na zádi, u vlečných oblouků, podal na člun lano, kde ho lodníci nahodili na pachole a začali zvedat svoji kotvu, na povel z parní píšťaly, zatím co druhý lodník, na parníku uprostřed, u vlečných pacholat, s citem přibrzdil vlečné lano, aby se nepřetrhlo, když se člun rozplaval. To všechno potmě, jen po hmatu. Když kapitán odhadl, že srovnal člun i loď do plavební dráhy zavolal na prvního "Píchni mi tam co to dělá"! První vzal sondýrku, dlouhou tyč, původně na měření hloubky, zapřel ji na dno řeky a hlásil: "Jedeme", za chvíli "stojíme" a konečně "plaveme". Jenže neplavali dlouho a plavali jen pomaloučku. Sotva se trochu rozplavali, už se člun, nebo parník, začal vyklápět z plavební dráhy. Hozená kotva, třebaže nakrátko, celé soulodí někdy srovnala, ale také okamžitě zastavila. Když hozená a rychle vytažená kotva soulodí nesrovnala, bylo nutno hrábnout kolesama, v tom případě soulodí, které splavalo padesát metrů, zase dvacet metrů popojelo.
Parník se rozplavával rychleji než člun. Druhý kormidelník s druhým lodníkem, měli plné ruce práce s vlečným lanem. Pobírat ho, aby se nezapletlo do kormidla a pak ho opět s citem povolovat, aby se nepřetrhlo. Tak Karel, druhý kormidelník, potmě, s rukou na laně, každou chvilku zavolal na Hykýška, k vlečným pacholatům: "Pober"! Nebo "Napíná se, važ ho"! Tak měli všichni plné ruce práce a nervy na pochodu. Tma, mrazivá zima a mrholice. O tom, že by si mohli nahřát záda na krytech kotlů, jako za normální jízdy si nemohli nechat ani zdát.
Krutá noc ubíhala pomalu. První na přídi, už ani nepočítal kolikrát hodil a vytáhl kotvu, kolikrát podržel příď sochorem, na jedné či druhé straně, a sondýrku prakticky nepustil z ruky. Karel s Hykýškem, měli od lana ruce vytahaný až ke kolenům. Kapitánovi na komandě, i kormidelníkovi v kormidelně, se až dělali mžitky před očima, jak upřeně hleděli do tmy, aby mohli přesně určovat, polohu soulodí v plavební dráze. Ani pro posádku havarovaného člunu, to nebyla pohodová noc. I tam byly sochory v pernamenci a zima, zima. Že by byla chvilka času na topení v kajutách, nemohlo být ani řeči.
Už svítalo, když splavali a přistavili člun k loděnici v Zehren. Čtyři tesaři a technik už tam na něj čekali.
Těch pět prokletých kilometrů, splouvali víc než deset hodin. V mrazu, noci a metelici. Tak kapitán opravdu poprvé v životě uviděl a taky si vyzkoušel, zač je toho loket, sakovat velkým parníkem za malé vody, málo naložený člun. A to ještě bez kormidla a potmě. Kus plaveckého umění celé posádky slavil úspěch.
Cesta pokračuje.
Po odvěšení člunu, trvalo "Duchcovu" slabou hodinku jízdy ke svému vleku. "Připravte to na zapřažení, nasnídáme se a umejete parník až potom"! Zavelel kapitán. Akorát to stihli. Tak už kolem deváté projížděl vlek opět pod míšeňskými mosty. Každý měl zase plné ruce svoji práce. Všechno bylo poklizené, parník vypulírovaný, když odpoledne přijížděli do Drážďan. Zakotvili u břehu, kapitán došel pro foršus a pak se všichni rozběhli po nákupech.
Než se vrátili byla tma a padla. Myslíte, že šli po té sakra dlouhé noci spát? I kdepak. U Watskeho, v Elbblicku, i v hospodě U Jatek se tancovalo, kdopak by seděl doma, když " u Wacků je candrbál, je tam holek plnej sál". Na lodi zůstali jako hlídka jen starší páni, kapitán a mistr strojník.
Kalné ráno bylo kruté, "ale ještě jeden den, jeden fajrunt, to se vyspíme a pak už domů". Domů na skok, na dva tři dny a pak znovu na loď, na trať.
Loď jim přirostla k srdci, Labe je volá, řeka je jejich láska, proti které milenky a manželky, marně a zbytečně bojují.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama