Stále s kotvou na čepici.

30. ledna 2013 v 15:06 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Stále s kotvou na čepici.
Poválečné Německo.
V Německu v té poválečné době bylo všeho málo. Uhlí na topení málo, tahali se trámy z rozbombardovaných domů. Oblečení málo, donášely se několikrát přešívané věci z vetchých válečných látek. Jídla málo, skoro na pokraji hladu. Chlapů málo, popadali na frontách po celé Evropě. Zato kupodivu tvrdého alkoholu bylo dost, ba byl ho přímo nadbytek, a jako jediná komodita nebyl na lístky. Také žen a dívek bylo dost, až příliš dost a chtěly se bavit. Válka skončila už před třemi lety, smutek odložily a teď chtěli žít a užívat si. V každém městě i městečku, skoro v každé hospůdce seděl denně beznohý nebo jinak pochroumaný harmonikář, a při jeho fňukně se tancovalo. Co na tom, že mužských bylo málo, děvčata, i ženy už zralé se naučily tančit spolu a roztáčely to po celém parketu.
A což teprve když poblíž zakotvil vlek a do hospůdky se přivalilo dvacet chlapů, statných lodníků. Už když parník houkal, padla, dávali dámy do pucu svoji garderobu i svůj mejkap. Harmonikář, kterému v takovém případu mnohdy pomáhal i houslista na skřipky, nepustili až do rána své nástroje z ruky. Po takové protančené a promilované noci čekalo posádky kalné ráno a krušný den. Štěstí pro lodníky i pro plavební podnik bylo, že v té době, nedávala Wasserschutzpolizei dýchat členům posádek do balonků, protože při tom tanci i tom milování tekl alkohol proudem. Mnohý lodník se v té době v Německu oženil a sem tam některý se tam pod vlivem alkoholu i utopil. Těmto zbytečným úmrtím udělal přítrž až přísnější postup vodní policie. My plavčíci jsme většinou museli držet hlídky na lodích. Nebo jsme směli zábavě přihlížet jen zvečera a po deváté mazat domů.
Vzpomínám ještě na jednu příhodu blahovolnosti policie. Parník Praha pod velením kapitána, starého pana Groetschla plul pod Magdeburgem proti proudu se závěsem devíti člunů. Bylo to v zimním období, tma už od pěti hodin. V devět večer přirazil ke kolnici policejní člun a jeho velitel dal kapitánovi příkaz k zakotvení. "Ježíšmarjá proč"? Ptal se kapitán. "Na všech člunech všichni spějí v kajutách, nikde ani noha", řekl mu policista. Kapitána polil studený pot, přiškrceným hlasem se zeptal. "I na druhém člunu, ten přeci vede vlek?" "Tam to bylo lepší" děl policista "tam spí někdo v kormidelně na lavici." No vlek, po dlouhém a vytrvalém zahoukání, zakotvil a tím to skončilo. Žádná pokuta nepadla. Jakpak by podobná příhoda dopadla v současnosti, nechci ani domyslet.
Nedostatek čerstvého jídla trápil i nás, posádky českých plavidel. Ne, že by bylo jídla málo, dostávali jsme lístky pro velmi těžce pracující a tak jsme si před odjezdem mohly nakoupit potravin do zásoby, ale na většině plavidel nebyla elektřina a o ledničkách se nám ještě mnoho let potom nemohlo ani zdát. Tak nám máslo plavalo ve vědru s pitnou vodou. Kdo si ho šetřil, tomu zplesnivělo. Několik zakoupených bochníků chleba se nechalo ztvrdnout. Protože lodě plují po vodě, je na nich dost vlhko, stávalo se, že při tom tvrdnutí chleba i trochu naplesnivěl. Mýlil by se každý, kdo by si pomyslel, že takový chleba jsme vyhazovali rybám. Kdepak. Tu největší plíseň na kůrkách jsme orašplovali. Když byla plíseň příliš znát i na střídce, usmažili jsme si z něho prostě topinky. Kdepak bychom mohli dbát na dnešní rady: "Když je ve sklenici marmelády ďubka plísně, vyhoďte celou sklenici". Většinu síly a kuráže k práci jsme čerpali z konzerv. Vepřové se sádlem či ve vlastní šťávě, krevní tučnice, landšmít, nebo hovězí v plechu, k tomu pár vařených brambor nebo fazolí byl hlavní zdroj naší síly. Každý z tehdejších plavců s láskou vzpomíná na lisované kostky hrachová polévky. Byly takovým balíčkem poslední záchrany, když už všechny ostatní potraviny došly. Jedna taková kostka rozvařená v litru vody ke snídani, obědu i večeři nám umožnila přežít poslední dva, tři dny před návratem do Děčína.
Kupodivu, my plavčíci jsme i při této dietě, kterou jsme si sami vařily, a při opravdu těžké práci na plavidlech, vůčihledě sílili a rostli. Z patnáctiletých vyžlat z nás vyrostli sedmnácti či osmnáctiletí chlapi jak se patří. V lednu padesátého roku se plavecký internát rozloučil s Mělníkem, městem na soutoku Vltavy s Labem. Přivítal nás Děčín a s ním dolní Labe vonící dálkami. Poslední tři měsíce školy utekly tak jako sen. Pro, nás i pro, naše bažanty, kterým byla učební doba zkrácena o celý rok. Lodnické závěrečné zkoušky dopadly výtečně. Předseda zkušební komise pan inspektor Vrba byl s novou posilou plavecké rodiny spokojen. Ještě jsme uspořádali závěrečný ples plavčíků v Lidovém domě v Podmoklech. Sjeli se na něj rodiče z celé republiky, také děčínských děvčat přišlo nepočítaně a tak se tančilo až do rána bílého. Hned po plesu jsme se rozprchli na svá přidělená plavidla.
Lodník.
Moře je mu po kolena.
Tři z nás zamířili na nejstarší parník na Labi, na staré Ústí. Karel Svátků, ten byl z celého ročníku nejchytřejší, rovnou jako druhý kormidelník. Egon Jarešů a já jako lodníci. Starému Ústí velel mladý kapitán, pan Josef Červenka. Tenhle strano kolesový parník, měl ještě dřevěnou palubu stářím už celou vetchou a tak ke vší ostatní práci jsme věčně temovali plaňky koudelí a smolou, ale stejně nám při každém nočním dešti kapalo na nos. Topiči chodili ráno zvedat páru s karbidkama a půlmistr připravoval parní stroj k provozu s petrolejkou pověšenou na háčku. Ve všech kajutách dávaly světlo petrolejky. Právě tak petrolejem byly živeny i poziční světla. Všechny ty cylindry musili lodníci denně vycídit, poziční světla půl hodiny před setměním nechat rozhořet, a při setmění je roznosit na svá místa. Na nudu nebo dlouhou chvíli jsme si ani na starém Ústí naříkat nemohli. Ten starý parník už pracoval a držel pohromadě jen silou vůle, svojí a své posádky. Ale, co je moc to je moc. Na konci naši čtvrté plavby na něm, vypustil duši komínem. Když jsme ho odváželi na lodní hřbitov do Rozběles, zahoukal si naposledy na pozdrav a všechny parníky v Děčíně mu dlouze houkaly na rozloučenou.
Naše trio i s kapitánem Červenkou a strojníkem, mistrem Dolkem z Pekla, tak řečeným Pekelníkem bylo převeleno na daleko silnější a taky modernější parník Duchcov který právě dokončoval velkou opravu stroje, kotlů a koles. Kromě jiného měl Duchcov i turbínku na výrobu elektřiny, takže dokud byla pára, bylo i světlo. Skončilo trápení s petrolejovými lampami a jejich cylindry. Ale práce, hlavně té velmi těžké bylo na vlečných parnících stále habaděj. Rozvozit lodičkou na čluny budoucího vleku vlečné kladky, z nihž ty nejtěžší vážily i přes padesát kilo, nebyla práce pro žádné třasořitky a což teprve zapřahání, či odpřahání 43mm tlustého a 250m dlouhého protiproudního vlečného lana. Jediná technika byly naše ruce a naše šikovnost. Souhra celé posádky s kapitánem byla pro zdárné provádění těchto manévrů nutností a podmínkou. Ale nejenom síly, i šikovnosti bylo na parnících velmi potřeba. Například těsně před každým mostem se sklápěly oba komíny. Představte si, ten tyátr, když novopečený lodník spustil komín na kozu příliš rychle a zlomil ho. Kapitán na komandě skákal metr dvacet, strojník honil takového nešiku kolem kesemantlu s handšpégou v ruce a ostudy bylo kopec po všech plavbách na Labi. Plavba na parnících vyžadovala od svých plavců sílu, šikovnost, rozvahu a cit pro týmovou spolupráci. Jen tak se mohl úspěch dostavit.
O mnoho let později zamířil Duchcov, pod velením svého posledního kapitána Jirky Duchoně, kdysi mého bažanta, na lodní hřbitov do Rozběles. Byl to už poslední parník na Labi. Na jeho poslední žalostné houkání, s kterým se loučil s dlouholetou službou na řece, mu už neměl kdo na poslední pozdrav odpovědět. Duchcov vlastně houkal rekviem za celou vlečnou plavbu. Od té doby už jenom skomírala a dožívala. Noví člunoví kormidelníci se z mladých plavců už nerekrutovali. Ti starší a staří čekali na svých člunech, na důchod, právě tak jako jejich čluny na sešrotování. Celým světem, právě tak i na Labi si vítězně razila cestu tlačná plavba, která posléze vlečnou a na pracovní síly náročnou plavbu zcela z řek a průplavů vytlačila.
Protože o rozhlasových přijímačích na lodích, neřkuli o nějakých mobilních telefonech se tehdejším kapitánům nemohlo ani zdát, vybudoval plavební podnik vedle služeben v Drážďanech, Magdeburgu a Hamburgu i celou síť plavebních hlásek po celém toku řeky. Jednou z nejslavnějších hlásek byla paní hostinská, oma Steigemannová. Měla hospůdku na břehu Labe v Malém Witenbergu, kde každý protiproudní vlek zastavil, aby si posádky doplnily čerstvou pitnou vodu a trochu toho jídla na lístky. Po nákupech jsme se všichni sešli u oma v hospůdce na kus řeči a pár piv. Kapitán vleku dostal nové, jízdní příkazy, doutník a panáčka. Kormidelníci člunů dostali po panáčku. Lodnická chamraď byla podarována vlídným slovem a milým úsměvem. Pivo si platil každý sám. Celých dvacet pět let, po kterých tam vleky zastavovaly, byla paní hostinská Steigemannová stále stejná. Neměnila se, nestárla, jako nějaká babička z pohádky. Taky tak jsme ji měli všichni rádi a vážili si jí.
Další hláska, která se mi vryla do paměti, byl muž na mostě v Torgau. Nikdy jsem jej jinak než na mostě neviděl, a ani na tom mostě ho žádný z nás neviděl rád. Dost často se totiž stávalo, že zavolal dolů na kapitána "Tag und Nacht, Keptn". To znamenalo sbohem spánku, sbohem hospůdky po fajruntě, kotva spadla poprvé do vody až u celnice ve Hřensku
Pokrok se nastartoval i na plavbě a jak šel čas, přivál na parníky nejdříve baterie na uskladnění elektřiny, potom ledničky, hned po nich i lodní kuchaře a kuchařky aby nakonec odvál parníky a s nimi celou vlečnou plavbu nejdřív do nicoty a potom i do zapomnění. Jen pár starých veteránů bude ještě nějaký čas vzpomínat na zašlou slávu legendárních kapitánů a jejich lodí. Pokusím se, na některé z nich, zavzpomínat, ale bude toho zoufale málo.
V nenávratnu zmizeli všichni plavci a kapitáni německé národnosti bydlící do konce války v Děčíně a jeho okolí a jen pár jmen zbylo z vyprávění těch, kteří už nejsou mezi námi. Dodnes nejznámější z nich je kapitán Groetschel, kapitán parníku Praha. Vyprávěl mi kapitán Bělík, jak ho za války v rozbombardovaném Magdeburgu honilo gestapo. Přihnal se k parníku na Bunkerplatz na kole, které hodil z lávky do vody a skočil do kolesnice mezi topiče kteří kontrolovali kola. Kapitán jen zakroutil hlavou, ale když se přihnalo policejní auto, s klidnou tváří tvrdil policistům, že nikoho podobného neviděl, zatím co se tehdy druhý kormidelník Bělík v kolnici klepal strachy. Slyšel jsem z více stran, že tento i mnozí další němečtí kapitáni drželi nad svými českými posádkami ochrannou ruku, ale jejich jmena bohužel už upadla v zapomnění, dnes už nám nic neříkají. Kdopak dnes už ví, kdo byli pan Knoechel, pan Hylle a mnozí další.
Spolu s tím jak z české plavby odcházeli a mizeli němečtí plavci, kapitáni i kormidelníci, pomalu mizelo i slangové poněmčelé odborné názvosloví. Přestalo se chodit po štylbě a chodilo se po hřebenici, právě tak jako se začalo chodit po palubě místo po deku. Místo bótku přišla lodička a místo vindy naviják. Přesto se některé ty výrazy houževnatě drží. Do posledních chvil vlečné plavby, večer kapitán houkal fajrunt, a ráno po budíčku vindup jako povel ke zdvižení kotev. Některé ty výrazy jsou tak houževnaté, že přežívají dodnes, snad jako nechtěná vzpomínka na vlečnou plavbu. Tak například, když za velké vody nechtějí kotvy držet, tak plavidlo neplourá ale sakuje. Tak jako kdysi schválně sakovaly čluny na sakovacím řetězu, zvaným sakováku. Kapitolou samou pro sebe, byla ocelová lana. Ta vyvazovací lana byla dráty. Vázací dráty, na navijáky čili vindy se navíjely vindedráty. Naproti tomu, vlečná a kotevní lana byla tau. Vlečné tau, boksírtau nebo ankrtau. Málo kterého z českých plavců zajímalo proč to tak je, prostě jsme ten slang používali. Staří penzisté jej používají dodnes, třebaže mladá generace přestává některým výrazům už rozumět. Staří pánové nejezdili na vlečných bočnokolesových parních remorkérech, oni se plavili na šlepákách, záda si ohřívali na kesemantlech a ne na krytech kotlů, pro šmajsku lezli do péku a vrhačka v předním kolisním prostoru jim dodnes může být ukradená.
Poslední německý plavec na české plavbě byl kapitán pan Heinz Ehrlich. Vyučil se u nás plaveckému řemeslu, absolvoval plavecké kurzy na Mělníku pod vedením kapitána Sochora, a zůstal po celý život české plavbě věrný. Stranokolesové parníky, řečené šlepáky, byly jeho veliká láska." Až zmizí šlepáky z Labe, už mě snad přestane bavit šifort " říkával. Ale řeč se mluví a voda teče. Samozřejmě, že miloval plavbu dál, i když kouř z parníků už k obloze nad Labem nestoupal. Brázdil vody řek a průplavů pod vlajkou české plavby po celé Evropě. Nikdy neváhal přispěchat na pomoc jinému plavci v nouzi. Nerozpakoval se zakotvit svoji loď a přispěchat na pomoc svým uměním, zkušenostmi i silou k vyřešení svízelné plavecké nebo havarijní situace. Leta po odchodu do důchodu obsluhoval kyvadlový přívoz v Pilnitz, kde i bydlel. Rád se účastnil schůzek se starými kamarády, kteří se pravidelně schází v Děčíně Na Kocandě. Už i tam dochodil. Na věčné řece si jistě vybral ten nejpěknější šlepák a brázdí s ním tou řekou, kolem nebeských luhů a hájů.
Málo se i ví, že jedním z nejlepších českých mladých kapitánů už za války byl kapitán Unger. Inspektoři jej posílali na jakékoliv plavidlo, kde starý kapitán onemocněl. S každým plavidlem si kapitán Unger dovedl poradit a dovézt bez úhony celý vlek na místo určení, ať už byla malá či velká voda, nebo třeba vánice či mlhavo. Dlouho po válce když velel Sokolovu, pozorovat ho při manévrech, to byla pastva pro oči. Pro toho kdo tomu rozuměl, to byl koncert. Před penzí dělal nějaký čas dispečera a úplně si pokazil renomé. Měl zůstat raději výtečným kapitánem, než špatným dispečerem.
Naproti tomu pan inspektor Vrba se pro svou funkci inspektora stanice Děčín snad narodil. Všechno věděl, všechno viděl. Pověstné bylo jeho pozorovací stanoviště, u Českobratrského kostelíčka nad překladištěm v Loubí, velmi brzy ráno. Viděl, na kterých plavidlech se začalo kouřit z komínku už před začátkem pracovní doby a kde tedy do práce nastoupila posádka najedená a v plné síle. Taky dokázal takové posádky upřednostnit, před lajdáky, kteří ráno vylezli na palubu rozespalí a hladoví. Nikdo ho neošulil ani neopil rohlíkem a stanice i s překladištěm šlapala jako hodinky. Ale když byl ze svého místa poslán zpět na loď, moc už toho chudák stará nepředvedl.
Chtěl bych vzpomenout i na první generaci poválečných kapitánů. Byli hozeni firmou do funkcí stylem, buďto plav, nebo se utop. To proto, že staří němečtí plavci, všichni bez rozdílu, byli degradování. Kapitáni, vesměs staří pánové z uražené hrdosti, raději odešli do důchodu, i když jinak by ještě hezkých pár let sloužily. Jen někteří se po pár letech na kapitánské posty vrátili, jako už párkrát zmiňovaný kapitán Groetschel aby předávali své bohaté zkušenosti mladší generaci.
Z poválečné generace českých kapitánů nelze nevzpomenout na Pepu Vlasáka, který pocházel ze staré plavecké rodiny, už jeho tatínek se plavil jako člunový kormidelník. Pepa Vlasák dobře velel Brnu což byl po Praze druhý nejsilnější vlečný parník české plavby na Labi. Na něm vychoval celou řadu výtečných plavců.
Mladí kapitáni.
Uveďme namátkou Mirka Ježka řečeného Igla. Ach kampak všechny ty přezdívky zmizeli, přezdívky které jsme si my mladí dávali mezi sebou. Některé z nich se tak ujali, že většina plavecké veřejnosti už ani pravé jméno dotyčného neznala. Kam zmizel Šmetrlink, Šnelhojfr či Hykýšek? Daleko víc si jich pamatuje plavčík Župík, tak jak to krásně popsal ve svých vzpomínkách pan Václav Šébl, který byl člunovým kormidelníkem, kapitánem přístavů Děčín, vedoucím plavební správy v Děčíně a v neposlední řadě i učitelem plavebních předmětů v učilišti i na průmyslové škole. Přezdívky jsou ty tam a nikdo si je už nepamatuje. Pryč je i Šéne Pepi, který skolil každou, na kterou se podíval. Byl to světoběžník, který utekl z domova s cirkusem v roce čtyřicátém druhém, a od té doby o něm rodina neslyšela. V roce čtyřicátém šestém vkráčel v Hamburgu do kajuty ke svému staršímu bráchovi, člunovému kormidelníkovi. " Tak brácho cos dneska uvařil k obědu", zeptal se ho, jako kdyby byl pryč teprve od včerejška. I když si ze začátku sem tam nějaké to salto vystřihnul, už na plavbě zůstal. Nejdříve jako lodník u bráchy, po složení zkoušek jako člunový kormidelník až jej na stará kolena dohonil pokrok doby a těsně před penzí dosloužil jako vanař. Fuj to je ošklivé slovo. Stáří dožíval ve Hřensku, na břehu Labe, které si zamiloval. Ale ani tam si žádná z turistek nemohla být jistá, před šarmem starého světoběžníka a námořníka. Prostě Šéne Pepi byl Šéne Papi, miláček žen. Tak ho mám v paměti, i když jeho skutečné jméno mi z ní už dávno odnesl čas. Pryč je i Felix, kapitán Otakara, který v roce čtyřicátém a devátém odešel v Hamburgu ze své lodi s kufříčkem v ruce. Nechal si vystavit ověřené překlady svých průkazů způsobilosti a vyrazil do světa na veliké řeky a taky jich většinu zbrázdil. Amazonka, Missisipi, Nyl či Rio Tinto a řada dalších, o všech uměl poutavě vyprávět, když se po pět a třiceti létech vrátil. Vrátil se jako pravý světoběžník. Kdepak hraniční přechod, někde na Šumavě přišel zvenčí k hraničnímu zátarasu a tak dlouho tam volal, že chce domů, až si tam pro něj pohraničníci došli. A tak se vrátil, jak odešel, jen s kufříkem v ruce. Pouze hrst plaveckých patentů mu v něm přibyla. Samozřejmě nárok na důchod veškerý žádný. Na stará kolena pracoval ve Veřejných skladech v Holešovickém přístavu a v nedaleké hospůdce rád vyprávěl o svých toulkách. Škoda, že jen vyprávěl, jistě bychom si to všichni, labskou vodou polévaní, rádi přečetli, kdyby to byl napsal.
Kapitánem Mělníka byl, tehdy mladý pan Bubeníček, dobrý učitel svých kormidelníků a přísný, ale spravedlivý velitel svoji posádky. Jeho syn Václav po letech kráčel jako labský plavec a lodní strojník v otcových šlépějích. Na Roudnici velel kapitán Michalec, svého času legenda, který i přes svou přísnost na lodi, nezkazil po fajruntě v útulné hospůdce žádnou zábavu. U Watzkeho na sále ho děvčata zvolila králem parketu. Ze své milované Roudnice ho vynesli nohama napřed, když ho zubatá převedla z Labe na věčnou řeku. Snad tam za ním po sešrotování připlula i Roudnice a teď tam věčně plují spolu. Před kapitánem Radošákem se začínající kormidelníci třásli jako osiky. Byl pověstný děláním čárek, tužkou na zábradlí. Ta čárka musela celý oblouk lícovat s linkou dotyku vody se břehem. Nesměla vyjet ani nahoru do trávy, ani dolů na hladinu. Udržet ji tam dalo málo zkušenému kormidelníkovi pěknou fušku, ale o to rychleji se naučil ovládat svou loď. Výraznou stopu v paměti tehdejší mladší generace zanechali i kapitáni bratři Škubalové. Mladší Josef velel Plzni a starší Karel Vyšehradu. Na další z této první gardy si už nevzpomínám, nebo je neuvádím, aby moje povídání nebylo příliš rozvláčné. Jako parníkář se omlouván celé plejádě výborných člunových kormidelníků. Jejich jména, i činy, by jistě rovněž stály za vzpomínku a za zaznamenání. Bohužel lidská paměť je nejen krátká ale i selektivní. Je to škoda, neboť profesi člunových kormidelníků už odvál čas. Kdopak by dneska dokázal splout bez pomocí motorů, jen samotíží z Děčína až do Hamburgu. Snad jen poslední žijící člunový kormidelník pan Břetislav Kubík. Ovšem dnes je jízda samotíží dokonce zakázána. Na jednu historku člunového kormidelníka si vzpomínán a myslím si, že stojí za vzpomínku, i když se týká spíše přátelství než plaveckého umění.
Pan kormidelník Bartoš jezdil za války pár let jako lodník s německým kolegou z Rumburku. V jedné kajutě spali, z jedněch hrnců jedli, na pivo spolu chodili, prostě byli kolegové a kamarádi. Když šel Němec po válce do odsunu, poprosil Bartoše, aby dojel do Rumburku pro jeho pejska a přivezl mu jej za ním do Akenu. Když po vystoupení z vlaku, našel Bartoš opuštěnou chalupu, uvítal ho na řetězu uvázaný, naježený pes velký jako tele, který už kdo ví, jak dlouho nežral. Dokud na něho mluvil česky, dával mu pes najevo, že ho sežere, nebo nejmíň zakousne jen, co se mu dostane do drápů. Už chtěl Bartoš s nepořízenou odejít, ale pak to zkusil po německu. Vysvětlil Barykovi, že ho odveze k jeho pánovi a pes se ztišil, trošku se nažral z proviantu, který mu Bartoš přivezl, nechal se odvázat a odvézt do vlaku. Ještě že v té době jezdilo vlakem jen málo lidí. Měli kupé pro sebe, ani průvodčí se k nim neodvážil. Ani cestou vlakem, ani cestou na lodi, netrpěl pes žádné důvěrnosti. Já pán, ty pán. Zato po zakotvení v Akenu, kde na břehu čekala celá rodina, to bylo vítání. Děti, rodiče, babička i dědeček, všichni plakali. Psovi tekli slzy a kňučel štěstím. Bartošová brečela s nimi a i Bartoš měl knedlík v krku. "Jak jste věděli, že dneska připlujeme," ptal se Bartoš kolegy, když první vřava vítání pominula. "My už chodíme čekat na břeh tři dny. Klidně bychom chodili čekat třeba ještě měsíc, dokud bychom se vás nedočkali." "Ježíš Maria, ještě, že jsem se toho psa nezalekl a nenechal ho u té boudy, co bych teď těm lidem řek", pomyslel si Bartoš a cítil, jak mu spadl kámen ze srdce, který by ho tam tížil už do smrti, kdyby byl kamaráda zklamal. Ráno pokračovali v plavbě a pes celý šťastný zůstal u své rodiny.
Já jsem měl opravdu na kapitány štěstí. Byli to výborní plavci, moc mě naučili, a byli výborní a chytří i jinak. Jak se říká, daleko to dotáhli, i když je pravda, vesměs se po čase vrátili na řeku a na loď. Můj druhý kapitán Jan Struha, kromě toho, že byl na slovo vzatý odborník, byl i velký odborář. V době kdy jsem u něho jezdil, byl spojkou mezi Ústřední radou odborů a hlavním hamburským výborem odborů přístavních dělníků a námořníků. Po čase byl ministrem jmenován generálním ředitelem plavby, ale nevydržel v těch zákulisních bitvách všech proti všem (které ostatně zuří v těchto vysokých funkcích dodnes) dlouho a brzy se vrátil zpět ke kormidlu, mezi svoje lidi. Kromě celé řady svých odchovanců, vychoval pro plavbu i své tři syny, kteří mu věru na plavbě ostudu neudělali, ale vždycky mu dělali jen radost. Už v pokročilém věku oslepnul a u svých synů svůj plodný život dožil.
Jedním z dalších mých kapitánů a učitelů plaveckého řemesla byl Jaroslav Rajchl. Pro něj nebyla plavba jen povoláním, ale i koníčkem a zábavou na celý život. Věděl na chlup přesně kolik je kde vody při jakémkoliv vodním stavu na kterémkoliv místě. Aby si to ověřil a zpřesnil, byl hotov podnikat až krkolomné kousky. Tak třeba v sedmačtyřicátém, za té legendární malé vody a velkých veder, neváhal, namaloval si na tělo stupnici a s notesem v ruce, v síťovce přivázané šaty na hlavě šel Labem z Ústí až do Děčína. Podle popsaného notesu pak ještě dále zpřesnil své úžasné znalosti milované řeky. I on na čas pustil kormidlo z ruky, i když od řeky neodešel. Stal se ředitelem Státní plavební zprávy v Praze. Ale ani on nevydržel bez mlhavých rán a kouzelných západů slunce nad řekou dlouho. Vrátil se, aby učil své mladší kolegy nelehkému, ale tak krásnému řemeslu.
Řemeslu, které zůstalo i se zánikem vlečné plavby, stejně krásné jako dřív. I kolem tlačných soulodí ubíhají známé břehy s krásnými krajinami v pozadí, krásná rána nad vodou se střídají s nádhernými západy slunce. I na tlačácích cítí dobří kapitáni, celým tělem kam se jim chce jejich milovaná loď stočit, dříve než to udělá. Jak jde čas, měnila se plavba a měnili se i lidé na ní a kolem ní. Z nováčků mezi veterány se pomalu stávali veterány mezi nováčky. Přicházeli a přicházejí noví milovníci řeky a zas jim přirůstají k srdcím jejich lodě tak jako generacím kapitánů a kormidelníků před nimi. Ta štafeta lásky a umění žít na vodě, s řekou a svou lodi na ni, se stále předává dál a dál. Přejme si aby se mohla předávat dokud Labe poteče.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama