Plavba dávno zmizelá.

13. března 2013 v 16:10 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Plavba samotíží.
Jako každou lichou středu seděli V Ouplavu na Staré Poště mladí říční kapitáni, kteří vodu a řeky mají v krvi, však už jejich tátové a mnohdy i dědové šlapali po palubách. Bydlí tady v tom městě, ale brázdí se svými plavidly řeky a průplavy přes půl Evropy. Vodí velké osobní, kontejnerové, tankové i nákladní plavidla a při práci nemají čas na nějaké debaty. Tak, tak, stihnou při potkávání prohodit do vysílačky: "Ahoj, jak žiješ"? A už druhá loď mizí v dáli. Zato když se slétnou na turnusové volno, z širého světa domů, do města kde se narodily, nebo kam se jako mladí lodníci přiženili, to je jiná. To si rádi posedí u dobrého moku v Ouplavu, poklábosit si s kamarády.
Často se mezi ně přimíchá i pár starých vysloužilců, které neopustil zájem o to co se na plavbě děje. Moc se do řeči nepletou, moderní plavbě už moc nerozumí, ale přeci jen sem tam prohodí nějakou moudrost. Jednou takhle přišla řeč na na plavbu samotíží, praxi už dávno minulou, na kterou se někteří jen matně pamatovali, když jako školáci pluli s tátou o prázdninách.
Venda Půhon se otočil na dědka Šebrleho, který tam s nimi tu středu seděl. "Dědku, tys jistě za mlada samotíží jezdil, řekni nám o tom něco". Starý kapitán se nedal dlouho pobízet, těšil ho zájem mladých kapitánů. "Začnu trochu zeširoka", povídá "bude mi při tom vysychat v krku, je to dlouhý povídání". "Jen se dědku sucha neboj, na mokro jsme zvyklí", na to Venda.. Šebrle se napil piva a začal vyprávět.
"V devět a čtyřicátým, jsem jako plavčík nastoupil ke kormidelníkovi Pánskému na člun 603. Byla to předválečná Amanda, ještě s čnělkou a dřevěnými lukami. Jejich údržba nám dávala pěkně zabrat, aby nezatékalo na zboží. Záviděli jsme novým člunům jejich plechové krytové desky. Široké ochozy a hřebenice, nám usnadňovaly práci. Prostorná kormidelna nás chránila před počasím, když jsme v ní mohli zůstat, což ovšem, při plavbě samotíží nebylo možné. Vy máte dneska chlapci, na lodích všechno na motor, hydrauliku nebo elektriku.
Na těch starých člunech nic nevrčelo, nebzučelo ani nešustilo. Všechno se tam dělalo rukama lodníků a kormidelníků. Půl tunové kotvy jsme vytahovali ručními navijáky. Při plavbě samotíží a mírném větru se kotvilo, nebo přikotvovalo, třeba i desetkrát za den. Taky sochor, lodník z ruky prakticky nepustil. To nebylo, jako když se dnes uvazujete u neupraveného břehu, že sochor pěkně usadíte do záhozu a pak ho v klidu uvážete. Při jízdě samotíží, musil být vazák na berličce uvázaný, ještě když okovec letěl vzduchem, po dopadu už by ho ani čert neuvázal. Samozřejmě úvaz, nesměl být uvázaný na tvrdo, musil se s citem povolovat, aby se sochor nezlomil. Občas k tomu ovšem došlo, to kormidelník pěkně nadával, proto každý člun sebou vozil asi osm sochorů.
Za zlomené sochory, jsme si sami musili vyrobit nové, ze smrkových kmínků, vyrostlých v údolí nebo na severních svazích, aby byly přibližně stejně štíhlé po celé délce.
Za silnějšího větru se samotíží vůbec plavat nedalo. Ještě před válkou si posádky pomáhali plachtěním, ale po ní přibylo tolik přemostění a vysutých vedení, že vztyčování stožáru se už vůbec nevyplatilo.
Nejlepší ponor člunu pro plavbu samotíží byl 140 cm. Člun se dobře ovládal, i šrekování bylo snadnější a boční vítr už měl na pohyb člunu menší vliv. Zkušení kormidelníci nakládali člun pro jízdu samotíží asi o dva cm více na hlavu, líp tak klouzal po vodě a líp se i ovládal. Řeka je vlastně nakloněná rovina a člun po ní vlastní tíží klouže dolů a je rychlejší než proud, proto mu platí kormidlo.
Český úsek Labe byl nejnáročnější. Však to znáte i dnes, všude samá skála, nikde štěrk, či písek. I malé vybočení z plavební dráhy znamená díru do lodi, pumpy a malér.
Těch necelejch čtyřicet kilometrů nám tehdá dávalo pěkně zabrat. Kormidelníci, i ti zkušení kteří tu trať dobře znali, raději požádali o lodivoda. V Ústí tehdy byli dva zkušení znalci trati, táta Škubal zvaný Očko a pan Kolařík. Celá posádka byla klidnější když byli za plavby na lodi. Někdy se ovšem stalo, že z Ústí odplouvaly po sobě více než dva čluny a potom si zkušenější kormidelníci museli poradit sami.
Lodivodi strach a kormidelníci hrůzu měli z toho aby nepotkali proti jedoucí vlek v Roztocké úžině, v Dobkovickém ese nebo v Děčínských úžinách. To pak byla každá rada drahá. Kotvit se nedalo a tak se míjení v těchto místech mnohdy neobešlo bez havarie. Po průjezdu Děčínem jsme si všichni oddechli, odtud do Hřenska už to byla pohoda, jen na proti proudní vleky se muselo dávat majzla, potkávat je kolem stovky taky nebyl žádnej med, ale dalo se to zvládnout.
Trochu problém čekal člun plující samotíží Na Rybníkách několik kilometrů před zakotvením ve Hřensku. Toho vy si dnes už ani nevšimnete ale tam voda skoro stojí, nejmenší vánek člunem cloumá, tak nám nezbývalo nic jiného než vzít do rukou dlouhá bidla a strkat a strkat.
Po celním odbavení ve Hřensku už se den nachýlil k večeru a tak jsme po hodince plavby zakotvili u břehu na kotvišti v Krippen a po uvázání člunu si došli přes palouk na večeři do hospůdky Ziegelscheune.
Doufali jsme při tom, že ráno nebude mlhavé, neboť tehdy právě tak jako dnes je třeba dbát na starou plaveckou moudrost "Nevidíš li Lillienstein, nepouštěj se na Königstein"! Rychlý spád řeky, skalnaté dno, jen málo míst příhodných ke kotvení vyžadují soustavnou zvýšenou pozornost.
Bylo třeba se přísně držet plovatek, vyznačujících plavební dráhu. Některé obzvláště nad mosty ty směrové se musily boku lodi takřka dotýkat.
Také na ty, z dvěma věchty, bylo nutno dávat pozor, označovaly boční proud, který by při nepozornosti dokázal vychýlit člun z plavební dráhy.

Samotíží, proplutí Saských mostů v Pirně, Drážďanech i Míšni se rovnalo složení plavecké maturity. Bylo nutno sledovat přesně léty vyzkoušenou trasu a neuhnout z ní ani o píď. Když se to občas někomu nepodařilo, skončil na pilířích.
Jako poslední záchrana, když už kormidelník poznal, že je zle, byly nad saskými mosty položeny na dně napříč řekou řetězy na obou březích pevně ukotvené. Proto, že tady kotvy na skalnatém dně nedrží tak se někdy, ale jen někdy podařilo kotvou řetěz nahrábnout a karambolu na poslední chvíli zabránit. Pak ovšem bylo nutno počkat na parník, který člun z řetězu proti proudu povytáhl a také povětšinou nešťastný člun skrz inkriminovaný most protáhl. Ovšem zadarmo to nebylo, psaly se protokoly".
Dědek si přihnul z půllitru aby svlažil od mluvení vyschlý krk a pokračoval: "Jo byly to těžké doby, na té saské trati se ani šrekováním moc nepořídilo, skalnaté dno a příliš rychlá plavba to neumožňovaly.
Zato pod Krajnicemi v Sasku-Anhaltsku, na plavbě se dřív říkalo v Prusku, už to bylo lepší, tam už se, se sochory pracovalo líp.
No líp, sem tam si některý lodník v tom fofru nedal pozor a uvázal si pod cipl palec levé ruky a přišel o něj. Taky se muselo dávat bacha na šály nebo kravaty. Když sis z nepozornosti uvázal šálu pod cipl a sochor ti pak vyrost, moh tě i oběsit.
Sám jsem jednomu kolegovi přefik kravatu, když těsně před fajruntem už vyfiknutej na vycházku, musel ještě jednou pomoct usměrnit člun sochorem. Ale jinak tady na ty trati je skoro všude písčité dno a tak se dá skoro všude přikotvit.
Velká překážka pro samotíže byl Magdeburg. Před Magdeburgem, v Buckau jsme se musili otočit přídí proti proudu, zakotvit a čekat na lodivoda který s námi prosakoval magdeburskou úžinu i mosty pomocí sakovacího řetězu. Panečku to byla práce řetěz pod Magdeburgem zase z řeky vytáhnout.
O pár let později už přišlo ulehčení, v Magdeburgu byly nasazeny bárkasy které nás skrz mosty protahovaly a tím nám ulehčily spoustu práce.
Pod Magdeburgem je řeka širší, oblouky táhlejší a spád pomalejší a když nefoukal vítr byla tam plavba samotíží snadnější.
Jen nad Hamburgem si musel kormidelník vypočítat připlutí do přílivové oblasti tak aby do Hamburgu připlul s odlivem. Jak nás před připlutím do Hamburgu chytil příliv bylo zle a stálo nás to hodně práce aby nás příliv nezanesl někam kde bychom při odlivu oschly.

No ale to je všechno pryč. Nová doba, nové starosti. Ani vy to dnes nemáte nijak lehké. Krkolomné termíny, pořád samý kvalt, a když jsem se byl tuhle podívat u Vendy na vybavení kormidelny a viděl tam tu spoustu budíků, tři vysílačky a dva telefony, těch páček a vypínačů tak jsem byl rád, že už jsem v důchodu".
Dědek si zase zavdal a podíval se po svých posluchačích. Řeč se znovu rozproudila, padlo ještě dost otázek, ale pak hodina pokročila, a společnost se rozcházela.
"Tak zase někdy ve středu" zdravili se a věděli, že příští lichou středu se tu sejde zase jiná sestava, a že sem tam s někým se tu sejdou opravdu až zase někdy ve středu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama