Duben 2013

Dežo

17. dubna 2013 v 12:05 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Dežo.
Bylo to v době, kdy ještě cikáni nevěděli, že jsou Romové a kdy cikán zdaleka nebyla žádná nadávka. Bylo to prostě označení kočujících lidí, ať už to byli Sintiové, Romové, nebo ostatní kočující kmeny.
Ani písničky, třeba, "Hrál mladý cikán pod zámkem, tak tichounce a něžně", nebo, "Cikánko ty krásná, cikánko milá", které si lidé notovali, se cikánům neposmívali, ani je nijak nedeklasovali.
Bylo to v době, kdy už pomalu kočovat přestávali a z kotlářů a brusičů nožů se stávali dělníci a řemeslníci a z cikánů usedlí Romové.
Gizela, sedmnáctiletá kuchařská učednice, holka krev a med, přišla na praxi pomáhat kuchařce do tříměsíčního zimního kurzu plavčíků. Devadesát kluků od patnácti do osmnácti na ni mohlo oči nechat.
Kuchařka, hodná čarodejnice, hlídala její poklad a varovala ji. "Holka, to jsou kluci, říční vodou kropení, dneska tu a zítra jinde, všude na ně někdo čeká, s těma si nic nezačínej, věru ani do řeči se s nimi nedávej, obloudí tě, než se naděješ". "Ale paní kuchařko, ty si mě ani nevšimnou, vždyť jsem cikánka". "Cikánka necikánka, podívej se do zrcadla a pak mluv. Každej z nich by prstíčky olízl, kdyby si tě mohl, aspoň na tu zimu namluvit. Ále ty se nedej, počkej až se z těch mlíčňáků stanou kormidelníci a teprve pak se s některým pusť do řeči, ale dřív ne to ti povídám".
Donuť vodu aby z kopce netekla, přiměj mladé děvče aby se s mládenci nebavilo. Kolem Gizely byl pořád plavčíků roj, marně je paní kuchařka odháněla..
"Paní kuchařko nepotřebujete pomoct oškrábat brambory", nabízeli se. "Jedete vy holoto jedna", durdila se kuchařka, "vloni když jsem byla na všecko sama, to jste byli jako pára ve větru a letos když jsme na vás dvě, jste najednou samá ochota, huš huš od kuchyně, ať už vás tady nevidím"! Jen co jednu partu od kuchyně zahnala, další se tam začla ochomítat. S těmi nejvytrvalejšími Gizela přeci jenom tu a tam větičku prohodila, když se hodná paní kuchařka zrovna nedívala.
Jak tak týdny běžely, ani nevěděla jak se to stalo, nejvíc se začala bavit s Hannesem a když se zimní kurz chýlil ke konci, dokonce mu dovolila, aby ji po večeři párkrát kousek cesty doprovodil. "Paní kuchařko, Hanýsek je hodnej, ten mě ani za ruku neveme, hezky se mi s ním povídá", hájila se, když se na ni paní kuchařka začala mračit. "Tak on už je to Hanýsek, sakramentskej kluk. Inu komu není rady, tomu není pomoci", pomyslela si kuchařka a už to nerozváděla. Klukům to nešlo do hlavy, zrovna Hannes, který se s děvčaty opravdu jen bavil a nic si k nim nedovoloval a kterého škádlili říkankou "Jan do lásky málo vnik, stává se z něj platonik" tak zrovna ten, sbalí Gizelu. Jenže chyba lávky, Hannes ji nesbalil, Hannes si s ní opravdu jen povídal a tak vlastně začalo vznikat jedno dlouholeté přátelství.
S jarem se plavčíci rozlétli na své lodě. I Hannes se s Gizelou rozloučil a celý zbytek roku se plavil na svém parníku. Jednou při návratu do Děčína Gizelu potkal, ale "Nazdar Hany", "Nazdar Gízelko", bylo všechno co si stačili říct. Až zase v zimě, kdy se plavčíci vrátili k učebnicím, se ti dva začali častěji potkávat, a stali se z nich dobří přátelé. Potom zima skončila, Hannesův ročník složil lodnické zkoušky a začali jim nové povinnosti. Ale ani učení nemohli hodit za hlavu.
Zdokonalovat se v němčině, to jim šlo nejlépe a děvčata po celé trati kolem Labe, jim v tom ochotně pomáhala. Bylo však třeba, aby každý už sám nastudoval přepravní pravidla, plavebně bezpečnostní předpisy, říční a průplavní cesty a jejich kilometráž. Prostě je toho kupa, co musí lodník umět, aby mohl s úspěchem složit kormidelnické, či kapitánské zkoušky. K těm se může přihlásit už za šedesát měsíců odplavené praxe, což každý, své cti dbalý lodník udělá.
To udělal i Hany. Jednou si tak, už jako druhý kormidelník vykračoval po Děčíně a potkal Gizelu. Měli stejnou cestu, tak se zase po čase víc rozpovídali. Gizela se mu pochlubila, že teď už jako kuchařka vaří v restauraci "Na staré poště", docela pěkně si tam vydělává a mají ji tam rádi. Hany ji povyprávěl na které lodi jezdí a jak to tam po cestě chodí a nabídl ji: "Gizelo, jestli chceš a máš chvíli času, pojď se na můj parník podívat, však jsi jistě na žádné lodi nebyla, i když si znala takovou spoustu plavčíků". "I jdi ty brepto, pořádně z té doby znám jen tebe, ostatní kluky už bych ani nepoznala a oni mně jistě taky ne". Pak zesmutněla a dodala, "ani by se to nehodilo Hany, vždyť já už jsem vdaná paní". Hannes na ni zůstal koukat, "vidíš ani by ses nepochlubila, kdyby na to nepřišla řeč, to ti gratuluju a co miminko už je na cestě"? "Miminko na cestě zatím není a není se čím chlubit Hany, táta nasekal dluhy a lichvář hrozil, že nechá ublížit celé naší rodině když nezaplatí.
No a vajda, jeho kamarád slíbil, že dluhy zaplatí, když si ho vezmu za muže, tak co jsem mohla dělat"? "No koukám na tebe, šťastná nejsi, jsi aspoň spokojená"? "Prosím tě, je mu skoro padesát, sčuchnul se s tátou a jsou víc v hospodě než doma, tak jakápak spokojená, jsem spíš steklá a rozlobená a to ostatně máma taky, ještě, že mám dobrou práci a nemusím na své trable pořád myslet". K tomu nebylo co dodat tak si řekli "ahoj" a šli každý svou cestou.
Příštích pár let se sem tam potkali, ale bylo to zase jenom, "ahoj Gizi", "nazdar Hany". Až jednou Gizela Hanse zastavila, "Hany, mám k tobě prosbu, můj nejmladší brácha vychází školu a rád by se stal plavčíkem, nemohl by si se za něho přimluvit"? "No jestli vychází řádně z devítky a ne ze třetí obecné, tak proč ne? Vedoucí učiliště je můj starý kapitán, tak mohu ztratit slovo". "Prosím tě, o to jsem se postarala já, aby se řádně učil a taky jsem mu pomáhala. Žádnej jedničkář to není, ale celou školu řádně vychodil". "No tak tedy, za koho se mám přimluvit, jak se brácha jmenuje"? "No táta musel bejt nametenej, když šel na matriku, tak se nesměj, jmenuje se Dezider Dezider, ale jak doma tak ve škole mu všichni říkají Dežo".

Tak se Dežo stal plavčíkem. Nebyl sice žádný jedničkář, ale přijali by ho do učiliště i bez přímluvy, ta byla jen tak pro jistotu. Trošku roli hrálo i to, že byl z Děčína. Děčínské kluky brali na plavbu nejraději. Byli pořád při ruce když byl třeba rychlý záskok, za maroda, na plavidlo na trati.
Dežo byl snaživý, dobře se učil, nejlépe mu šla praktická výuka, byl to šikovný zručný kluk. Na první tříměsíční praxi nastoupil Dežo, se svým spolužákem Manfredem, na zadokolesový remorkér Blaník, kde byl Hannes, pro kluky pan kormidelník, který je měl na starost. S plavčíky nebyly žádné problémy, k práci se stavěli šikovně.
Lodníci i kormidelník, vlastně jen dávali pozor aby si chlapci svou horlivostí neuhnali úraz. Však jim také kromě jiného, při nástupu na loď kormidelník zdůraznil: "Když lodník nebo já zařvu "k zemi", plácnete sebou a nebudete se rozhlížet kde co lítá, mohli by jste přijít o hlavu a ani se nebudete ptát proč, prostě sebou plácnete, jasný"? No klukům to moc jasný nebylo, ještě nevěděli, že letící vysmeknuté, nebo utržené ocelové lano se chová při střetu s člověkem jako gilotina, čeho se dotkne to uřízne, nebo utrhne, ale dušovali se, že poslechnou.
První chybička se vloudila, když si Manfred odjel domů vybrat náhradní volno za odpracované neděle. Jen odjel, vyrukoval Dežo na palubu v jeho oblečení. Všiml si toho i kapitán, "udělej s tím něco", poslal kormidelníka na palubu. Kormidelník s Dežem promluvil, ale ten vůbec nechápal o čem je řeč. "Ale pane kormidelník, Manfred tady není, tak ty pěkný manžestráky nepotřebuje a mně se šiknou, až já pojedu domů, tak může zase nosit, třeba moji bundu". Pořád nemohl pochopit, že takhle to prostě nefunguje. Kormidelníka poslechl, manžestráky sundal, ale bylo na něm vidět, že s tím moc nesouhlasí. "Dežo, "co je tvoje, je i moje", platí jenom v manželství, jinak to neplatí, dej si na to pozor, jinak budeš mít na lodích potíže, řeknu to i tvoji sestře Gizele, aby to s tebou probrala". Dežo vyvalil oči, "vy znáte naši Gizelu"? zeptal se, ale kormidelník už to nerozváděl a vrátil se do kormidelny. Dežo si kormidelníkova slova moc k srdci nevzal a potíže se skutečně dostavily.
Už jako lodník, se kvůli tomu dvakrát se svým kolegou popral a musel přepakovat. Pozvali si ho na závodní radu a dostal ultimátum: "Ještě jednou a podnik tě propustí, dej si na to pozor". Teprve tehdy, když viděl, že jde opravdu do tuhého, tenhle sklon ovládl. Když měl odjezděné požadované měsíce praxe na lodích, tak složil kormidelnické zkoušky. Proto, že byl opravdu šikovný plavec, brzy dostal svůj člun a sním spoustu povinností a starostí, aby všechno řádně klapalo. Však plavba bez manka na zboží a bez havarie dá nějakou fušku.
Vypadalo to, že jeho klukovský sen se splnil.
Přišla však další potíž, kterou nezavinil, ale ani ji neuměl řešit. Příbuzenstvo. Navalili se na něho jako včely na med, a začali na něm parazitovat. Ten potřeboval přivést z Německa tohle a ten zas tamto, ten potřeboval den dva přespat na člunu a ten zas půjčit stovku na věčnou oplátku, ze člunu se začali ztrácet věci a nikdo nevěděl kam zmizely.
Hannes, kapitán motoráku, který za Deža cítil trochu odpovědnost, to s nelibostí pozoroval. Něco viděl sám, něco mu donesli kamarádi, prostě byl čas něco podniknout. Zašel tedy "Na starou Poštu" a promluvil s Gizelou. "Hele Gizi, ten tvůj brácha se řítí do maléru, buďto na něj skočí celníci nebo policajti, musíš něco udělat". Pak ji všechno povyprávěl a poradili se jak troubovy bráchovy pomoct. Tady se těch parazitů nezbaví, snad by pomohlo přeřadit ho do Prahy na vnitrostátní plavbu, dohodli se. "Dobrá, ty sním promluv, aby nezačal jankovatět a taky se s mámou obujte do té nechtěné přízně a na mně nech jeho přeřazení. Ale co ty, jak žiješ"? "Teď už dobře Hany, vajda i táta jsou po smrti, to pití je zabilo, máma mi opatruje děti, všechny už chodí do školy a učí se dobře, no a já, pořád vařím, jak vidíš".
Dežo sestru poslechl, přešel na tuzemskou plavbu a jako kormidelník člunu byl spokojený a ani přízeň se k němu už nehlásila, když nejezdil za hranice. Ale zase, buď se narodil na špatné planetě, nebo měl boty z toulavého telete, za dva roky dal na plavbě výpověď a zmizel.
"Co ho to zas napadlo", ptal se Hannes Gizely když ji zase jednou potkal. "Ále, byla u nás příbuzná Eržika odněkud z Číčova, on se do ní trouba zakoukal a ona ho ukecala aby se s ní vrátil k Dunaji, že i tam práci na lodi najde, tak tam odjeli a ještě se neozval. Ale já mám teď jiné starost Hany, holky dospívají, mám tři jak víš, a začínají se kolem nich točit všelijaké existence. Budu s tím muset něco udělat, ale s tím ty mi hochu nepomůžeš, to musím rozseknout sama". "No to ti nezávidím, ženichy ani brokovnicí nezaženeš" zasmál se Hannes. Pak se rozloučili. To se viděli naposledy. Po roce ji Hannes hledal, chtěl vědět, jak se Dežo uchytil na Dunajplavbě.
Hledal ji marně. Ani "Na staré poště" ani jinde o ní nikdo nic nevěděl. Rozsekla to, tak jak řekla. Jistě se někde raduje ze svých dcer a ze svých vnoučat. Dnes už musí vypadat jako indiánská babička, kampak se asi poděla ta holka "krev a med". Hany by ji už nepoznal i kdyby ji potkal. Ani ona by si jej na ulici ani nevšimla. Chůze mírně potácivá, jako po decince rumu, v ruce hůl, tváře svraskalé a na očích brýle. Kampak zmizel ten mladý jůra co měl moře po kolena.
Co ale Dežo? Plaval taky po Dunaji? Nebo zmizel bez naděje někde v romské osadě? Kdopak ví. To už se nedovíme.