Květen 2013

Sportovec.

26. května 2013 v 15:27 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Sportovec.
Byla to taková vlastenecká rodina, dbalá pravých staročeských tradic. Byli hrdí na svoji českou a slavnou rodinnou historii. Už dědeček často hrdě vyprávěl, že jeho dědeček kovář Václav ve své kovárně vykoval první ruchadlo a dodával: "Už Václav dával svým dětem stará česká jména a všichni Veverkové před ním i po něm jak by smet". Dědečkovi jeho tatínek udělil jméno Ješek, hezké jméno ale on své děti už pojmenoval přeci jen moderněji. Ani jeho syn Břetislav, profesor dějepisu na gymnáziu, rodinou tradici neporušil. Dcery Vlasta, Zdeňka a Libuše věru nedělaly svým jménům žádnou hanbu.
Po skončení světové války dokončily svá přerušená studia a pokračovaly v tatínkových šlépějích. Zato nejmladší, benjamínek Přemysl, tatínka trošku zklamal. Od malička hbité dítě, žádný strom pro něho nebyl dost vysoký, šplhal jako opice a skákal jako kamzík. Představa, že by měl sedět další roky, ve školních škamnách v něm vyvolávala umíněný odpor. Po zhlédnutí amerického filmu o námořnících na plachetnici, bylo rozhodnuto, stane se námořníkem. Tak v roce čtyřicátém osmém, minulého století, i přes tatínkův odpor nastoupil na plavbu. Tatínkův odpor se mu podařilo zlomit, jen s pomocí maminky, ale ještě dlouho se pro to na něho táta zlobil.
V letním kurzu pro plavčíky udivoval kamarády svojí šikovností a silou. "Kde ses to naučil"? Ptali se ho. "Něco v sokole a něco od starších kluků na plácku". Největší furore vyvolal když vyšplhal, s nohama v přednosu, na desetimetrový stožárek na cvičném člunu a rozmotal tam zašmodrchaný, třímetrový plamenec. Instruktora málem trefil šlak, "chlape bídná", zařval na něj po návratu na palubu, "nepředváděj nám tu tyhle kousky, co kdyby se ti smekla ruka, slítneš a bude z tebe placka, co mi pak poví tvoje máma, no"? Ale Přema se jen smál, "nebojte se, už jsem šplhal větší vejšky a nikdy se mi nic nestalo". "To je možný, ale tady se máš naučit uzly, zaplétat lana, jezdit lodičkou a další potřebné věci, tak už mně nezlob a takovéhle kousky tady nepředváděj, ty si nech někam do sokola".
Ani netušil, jak moc padla jeho slova na úrodnou půdu. Přemek nasával znalost plaveckého řemesla jako houba vodu a pamětliv táty Šindeláře svého prvního učitele plavby, vždycky když jeho plavidlo zakotvilo někde poblíž města nebo městečka, vyhledal v něm tělocvičnu, zatím co jeho kamarádi zamířili svlažit hrdlo. Tak měl za pár let kamarády mezi Turnery, Turnervereinů mnoha měst při Labi, právě tak, jako mezi cvičenci Sokola, Spartaka a dalších tělocvičných jednot, od Děčína až po Mělník. A tak zároveň se složením lodnických zkoušek na plavbě, získal i výkonnost sportovce druhé třídy ve sportovní gymnastice. Těžká práce lodníka, jako podpůrná činnost pro sportovní gymnastiku, bylo to pravé ořechové a výkony ve sportovní gymnastice, ideálně připravily sílu a pružnost těla, i bystrost a rychlou rozhodnost ducha, pro nebezpečnou práci na lodi. Tak pracoval a cvičil, čas šel,roky ubíhaly a lodě pluly.
Ten rok se mu uhnízdil v paměti natrvalo, jako jeden z mezníků v jeho životě. To tři události nezávislé na sobě, ač se to zprvu nezdálo, se začaly přetahovat o další směr jeho žití. Získal kapitánský patent a stal se kormidelníkem. Stal se gymnastou první třídy. Ale ta nejdůležitější, našel svou ideální představu, našel Věru. Samozřejmě, se od ideálu trošičku lišila, měla maličkou pihu na tváři, a nebydlila u Labe, ale kdopak by dbal na maličkosti.
Samozřejmě, potkali se v tělocvičně, na turnaji gymnastiky. Setkali se jednou, pokukovali po sobě, setkali se po druhé, to už si řekli "Nazdar" a "Tak zas někdy". Po třetí, už se domluvili. "Moc se mi líbíš", řekl jí, "ale nemůžeme mít schůzky třikrát týdně, jezdím na lodi, ale slibuji ti, že za tebou přijedu vždy hned jak se vrátíme z cesty". "Nemusím tě vidět každý den, stačí mi když vím, že jsi a že na mně myslíš", odpověděla. "To už dlouho, každou denní chviličku, a teď se budu i těšit, že po návratu pojedu za tebou". "I já se budu těšit a teď už utíkej ať ti kamarádi neujedou". Padla první nesmělá pusa a Přemek běžel. Běžel jako ve snách.
Ta cesta se mu zdála nekonečná. Parník dusal po Labi jako vždy, ale pro kormidelníka Veverku, se tuhle cestu vlekl jako hlemýžď. "Chlapi držte tu páru nahoře," hartusil na topiče, když jim spadla pára při čistění ohňů, třeba jen o čárku. "Ten Přema tuhle cestu ňák pospíchá, není von zamilovanej?" Mrmlali topiči a uhádli to. Samozřejmě, i tahle cesta měla svůj konec a pak ještě přehršel dalších a než se rok s rokem sešel vedl si Přemysl svoji Věrku, z obřadní síně, jako svoji paní. Život se k němu otáčel svou vlídnou tváří.
Našli si s Věrkou útulný byt v Děčíně. "To je báječný Přemku, že se nám to podařilo mít v Děčíně byt, budeš u mě vždycky hned jak se vrátíte z cesty," libovala si Věra, "vždycky tu na tebe bude čekat, prostřený stůl a naše společná postýlka." "Hlavně ale, že na mně budeš čekat ty, vždycky se budu těšit:"
V práci se mu dařilo, stal se kapitánem "Moravy" silného zadokolesového remorkéru. Vlekli čluny po Labi do Hamburgu a zpátky. Spokojený kapitán, se spokojenou posádkou. Ani svou milovanou gymnastiku nezanedbal, dál navštěvoval tělocvičny podél celé trati, kdykoliv se mu naskytla příležitost a i na lodi využil každé chvilky, k procvičení sestav a utužení těla.
Konečně se mu podařilo splnit limity a stal se gymnastou mistrovské třídy. Jen povolání mu neumožňovalo pravidelnou účast na vrcholových kláních. "Přestaň jezdit, budeš přeborníkem," lákala ho Věra, která už také vrcholovou gymnastiku opustila a teď trénovala v Děčíně dívčí potěr budoucích gymnastických nadějí. "To je na mně brzy opustit mou loď, snad až se nám narodí něco maličkého, pak o tom začnu přemýšlet." Věrka si to vzala k srdci. Po čase, když si zase balil výbavu na příští cestu, přitulila se k němu a zašpitala: "Nebuď tam tentokrát dlouho, nebo tě tady budeme vítat už dva." "Ty vopice, to mi říkáš teď, těsně před odjezdem," smál se šťastně Přemek, "proč jsi mi to neřekla dřív?" I Věra se culila, "čekala jsem schválně, aby ses měl na co těšit." "No však taky budu, na tebe a na to naše štěstí."
Tak se spolu dočkali, nejdřív Vlasty, potom Šárky a za pár roků ještě malého Ctirada, pro potěšení. Přemysl byl muž činu, aby mohl splnit svůj slib daný Věře a při tom zůstat aspoň u jedné činnosti jeho srdci milé, přihlásil se do studia trenérů mistrovské třídy. Kvalifikaci pro přijetí na studia splňoval. Až začnou holky chodit do školy, odejdu z plavby, stanu se trenérem z povolání a budeme pořád spolu. Věra trochu pochybovala, "to už jsi sliboval, že až se nám narodí děti," hartusila. Ale Přema ji pohladil po tváři, "nezlob se to jsem na to nebyl ještě připravenej, ale tentokrát to určitě splním, i kdyby se mi nepodařilo Sportovní institut dokončit. Našel bych si něco jiného, hlavně abychom pomáhali našim dětem spolu." "No jen aby," odvrkla Věru, ale bylo na ni vidět, že tomu věří.
Jen nerad se kapitán Veverka loučil se svým remorkérem, když ta doba nastala. U lodí je ten problém, že svému kapitánovi už po krátkém čase, přirostou natolik k srdci, jako by byly vlastní součástí jeho těla. Odervat je ze svého života je bolestné, často dokonce smrtelné. Však také mnozí kapitáni po odchodu do důchodu a odloučení od své milované lodi po velmi krátké době umírají. Kapitán Veverka byl v té době silný mladý muž, srdce ho sice bolelo když svoji "Moravu" předával novému veliteli, ale starost o rodinu a láska Věry mu pomohly se se ztrátou po nějakém čase vyrovnat.
Nová práce s mladými dorostenci ho bavila a naplňovala uspokojením, když pozoroval pokroky ve výkonnosti svých svěřenců. Piha na kráse byla jenom v tom, že musel dát vale Děčínu a odstěhovat se za svým novým povoláním daleko od břehů Labe. Ale od setkávání se starými kamarády od vody ho to neodradilo. Každou neděli ráno sedl na vlak a v brzkém dopoledni už klábosil s ostatními šifry V Ouplavu. Když probrali nové boule a jiné lodní maléry a nebo kde se co opravdu povedlo a ostatní debatéři odcházeli domů k obědu Přemek odcházel na vlak který ho odvážel domů zpátky k jeho Věře. Ta si po čase na ty jeho nedělní výlety zvykla a smířila se s nimi.
Láska k vodě a plutí na ní Přemka stále neopouštěla. "Hele Věro, něco jsem vymyslel, ale budu potřebovat abys mi i s dětmi pomáhala," "to jsem tedy zvědavá co ten můj muž zase vymyslel," pomyslila si Věra a Přemysl pokračoval. "Postavíme si plachetnici, když mi pomůžete, nebude to ani tak dlouho trvat a budeme všichni spolu užívat tu krásu na vodě." Co s ním měla Věra dělat a tak kývla.
Přes kamarády sehnal Přemysl nejmodernější plány z Hamburgu, vyrobil podle nich kopyto a pak už celá rodina jen laminovali, brousili, lepili a natírali až byla plachetnice hotová. Moc se líbila Věře, Přemkovi i mnohým jiným. A tak to vyrobené kopyto sloužilo dalším zájemcům kutilům a za pár roků už po Máchově Jezeře podobných plachetnic plulo několik a Přemysl byl jejich admirálem.

Ale roky šly a jdou. V nové funkci se Přemysl podíval s gymnasty do celého světa, a taky v ní postupně zestárnul, právě tak jako jeho Věra. Vlasta s Šárkou se vdaly a i Ctirad vyrazil na samostatnou cestu dospělého muže. Ale to už je jiná historie.
V lednu letošního roku mezi šífaře vpadla zpráva, jako bomba: "Přemek Veverka už vyplaval na věčnou řeku." Když se po čase ukázala v Ouplavu Věra a všechny přítomné kamarády svého muže podle jeho přání naposledy pohostila, nebraly vzpomínky na něho konce. Ale nebylo to zdaleka naposledy co se na něho v Ouplavu vzpomínalo, i když na plavbě už dávno neplaval. Takový to byl kamarád a přítel.
I ta jeho plachetnice na Mácháči osiřela a čeká na nového pána. A tak nevím? Dočká se, nebo odpluje za Přemyslem?

V Ouplavu.

6. května 2013 v 17:01 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
V Ouplavu.
"Vřel Ouplav jak váza přeplněná, dav čekal". I takhle by se tu středu dalo popsat. "Ouplav", neoficiální název lokálu v hospodě "Pošta" na Děčínském náměstí, bublal rozhovory a očekáváním. "Přijde nebo nedorazí"? Čekali na starého kamaráda, který včera přijel až z Hamburgu.
Pepa Bejšovec chodil od stolu ke stolu. "Neblbněte kluci", říkal staříkům i robusním kapitánům lodí, "však on dorazí, už jsem mu volal, tahal jsem ho z postele. Cesta ho zmordovala, to víte, osumdesátka na krku a jízda autem, z Hamburgu až sem, to není žádná sranda". "To je jasný,", na to Jarda Huryta. Souhlasné mručení, od okolních stolů, mu dávalo za pravdu.
"Jo dneska se to protáhne" povídá mladý Kadora, "říkali mi kluci, jak tady posledně, dědek Šebrle vypravoval o plavbě samotíží. Když jsem včera zaslechl, že přijel starej Tláskal, tak jsem se domluvil tady s klukama, že ho vyzpovídáme o staré plavbě na šlepákách. Jezdil na nich od plavčíka po kapitána, tak o tom jistě něco ví. Něco co nás mladší zajímá".
Starý Ticháček pokýval hlavou, "jen se ho kluci ptejte, já jsem s ním jezdil, ale ani zdaleka bych vám to neuměl tak pěkně popsat jako on. On byl vždycky dobrý vypravěč a nejlíp se poslouchá u piva, no a toho tady máme na poslouchání habaděj". Všeobecné přikývnutí mu dalo za pravdu. Vtom, klika cvakla, dveře letí, Tláskal vchází do dveří.
"Už tady na tebe všichni čekáme Jardo, to je let cos tu nebyl", přivítal ho Pepa Bejšovec. "Chlapi by od tebe chtěli slyšet něco o službě na starém šlepáku, a vlastně o vlečné plavbě vůbec". "Počkej nech mně vydechnout, a taky se musím se všemi přivítat. Támhle vidím Ticháčka, Tondu Štekra a hele, Jenda Seiblů je tu taky, tak to musím celý stůl pěkně obejít". "No to jo, to obejdi, ale pivo si objednávat nemusíš, to už se točí, a Jarda Huryta ti drží židli, abys nemusel nějakou hledat, jak vidíš dneska je Ouplav plnej".
Tak konečně se hamburskej dědek usadil a když viděl jak všichni ztichli tak začal vyprávět. "Jak tak o tom přemýšlím, tak nejlíp bude když vám popíšu svou vůbec první cestu na šlepáku". "No už moc nepřemýšlej a začni", ozývalo se kolem. Dědek odfouk pěnu, s chutí si lok českého piva a začal vyprávět.


"Na parník "Brno" jsem jako plavčík prvním rokem napakoval, právě když stál u Zlatýho kruhu a procházel pravidelnou, preventivní údržbou. Topiči pikslovali kola, mistr s půlmistrem, všude měnili, nebo přidávali lojové ucpávky a na palubě se všude všecko leštilo a natíralo. Oba komíny byly položené na nízkých kozách, už byly natřené inertolem a černomodře se leskly, jako ocelové. Druhý kormidelník, který nově natíral komínové manžety, když mě tak viděl u lávky okounět, tak se mně zeptal co jsem zač a potom mě dovedl představit panu kapitánovi a za panem kormidelníkem, který si mně zapsal do posádky. Pak mě zavedl do lodnické kajuty, ukázal mi která postel bude moje a se slovy "za půl hodiny tě chci vidět v pracovním na palubě", mě opustil".
Dědek se napil piva a pokračoval, "to víte, do smíchu mi nebylo, patnáctiletej kluk, široko, daleko, žádnej kamarád, jen samý velký chlapy, co jsem zahlíd na palubě. Pytel i kufřík jsem hodil na přidělenou postel. Žádný velký vybalování, to nechám až po fajruntě řek jsem si, skočil sem do pracovních manšestráků a hurá na palubu.
"Karle, tady máš plavčíka, bude vám přidržovat bótek", zavolal druhý kormidelník od své manžety. Rozhlídl jsem se, Karla jsem nikde neviděl, ale za to jsem ho uslyšel. "No tak pocem kluku, do lodičky vedle bortu, na palubě nás neuvidíš". Co to je bort jsem věděl a taky jsem šel po hlase a tak jsem svoje první pracoviště hned uviděl. Chvíly jsem tak na dva lodníky dolů koukal, až ten mladší zavolal, "Ježíšmarjá, snad nehledáš žebřík, hop ať už jsi dole a opovaž se zlomit si nohu, tu druhou bych ti zlámal osobně", "nestraš ho", na to ten starší a na mně, "klidně skoč, nic se ti nestane, však my sem skáčeme taky, lodník musí umět skákat jako vopice". Tak jsem skočil na lavičku, mladší lodník mě při dopadu přidržel abych neztratil balanc a tak jsme se seznámili.
Lodníci, starší Karel, první a mladší Venda, druhej, byli od toho dne moji spolubydlící a taky moji nejbližší představení. Ukázali mi jak mám přidržovat lodičku aby neotloukala čerstvě natřený bort a dali se do natírání. Koukal jsem jako jelen, jak se na šlepáku natírají borty. Červený štráf který při naloženém uhlí chodil pod vodu už měli natřený a černě osazený a teď už se natírala černá. Žádný štětec ani štětka, prostě řídká barva, dlaň a v dlani chuchvalec čistých klůcků. Namočit, malinko vyždímnout a pěkně krouživými pohyby stejnoměrně roztírat. To byste nevěřili, jak pěkně ty borty potom vypadaly. Chlapy si pochvalovali, jak hezky jim ta práce ubývá, když někdo třetí, přidržuje bótek. Já ale myslel, po skončení pracovní doby, že mi ruce upadnou.
Když byly kolesa vypikslovaný, tenkrát se ještě dávaly piksly bronzový, tak si pan kormidelník nově nabarvil zrcadla se jménem na kolesnicích. To byla jeho vizitka a na žádném šlepáku by ji kormidelník nesvěřil nikomu jinému z posádky. Někteří kormidelníci, dokonce pohrdali barvou fasovanou a kupovali si na to barvu vlastní, extra príma kvality. Za pár dní se opravy a údržba schýlily ke konci a bylo třeba "Brno" připravit na cestu.
Na břehu, jsme si ještě udělali pár nových sochorů, abychom si jejich výrobou, po odjezdu, nezaneřádili palubu. Pak jsme nafasovali všechno, co bude na cestách třeba, v podpalubí, i na palubě.
Konečně topiči, zbytkem uhlí z uhelných bunkrů, zatopili pod kotly a zvedli páru. Odvázali jsme "Brno" od Zlatého kruhu a přejeli přes řeku. Tam, pod Hladovým kamenem, stával člun s režijním uhlím a vedle něho dunka s ráhnem, pro jeho překlad. Na laně, které vedlo přes kladku na ráhně, byla zavěšena sklopná nádoba, do které jsme na člunu naházeli půl tuny uhlí. To pak druhý kormidelník, vyklopil do lodních bunkrů. Už to byl veliký pokrok, ještě před pár lety žádná dunka nebyla a uhlí se ze zásobovacího člunu kolečkovalo. Však taky pár dubových trakařů, na každém šlepáku zůstalo. Jednak, kdyby někdy byly potřeba a také jako připomínka dřívějších těžkých časů.
Lodníci i topiči házeli uhlí, jako o život. Samozřejmě já byl tenkrát prcek, tak jsem se jim v nákladním prostoru nemotal, ale abych byl něco platný, ukazoval jsem dunkemanovi, že už je kýbl plný a může ho přenést na parník. Tak jsme ho tam tenkrát naládovali, sedumdesát tun ke každému kotly. Však taky "Brno", to byl kůň jako bejk, jeden z nejsilnějších na Labi. Ten utáh z Hamburgu devět člunů jako nic, a když byly míň naložený, tak i jedenáct. Však taky něco uhlí sežral. Do dneska si to pamatuju, za den to je za patnáct hodin naházeli topiči pod kotle osmnáct tun uhlí.
Tam pod Hladovým kamenem, také bývala, kamenem obroubená, studánka s pitnou vodou, ze které jsme naplnili čtyři padesátilitrové, dubové soudky a odnesli je na márách na palubu. Tři byly pro topiče a jeden pro palubní posádku. Také jsme naplnili všechna smaltovaná vědra na pitnou vodu, všechna která na lodi byla.
Dřív bývalo podél Labe takových studánek nepočítaně. Hlavně kormidelníci člunů, plujících samotíží, o všech studánkách měli přehled, takže skoro každý den po zakotvení měli možnost si lodičkou obnovit zásobu pitné vody. V létě na rozpálených člunech, taková pramenitá voda přišla opravdu vhod. Tu pod Hladovým kamenem jsem sám pravidelně po velké vodě čistíval. Dneska už ji asi nenajdete, bahno velkých vod ji zaneslo a posléze překrylo, právě tak, jako studánku nad železničním mostem v Loubí a vlastně i většinu studánek podél celého Labe, které dřívějším šífákům tak věrně poskytovaly občerstvení. Přestaly být potřeba, přestaly se udržovat, zmizely.
Už k večeru po skončení nakládky jsme se přesunuli pod Ploučnici a umyli parník od mouru a uhelného prachu. Kapitán přišel z kanceláře s plavebním rozkazem. Samozřejmě posádce o něm nic nevypravoval, jen oznámil: "Ráno jedem po proudu, jeden člun bereme z odpalovačky a druhý na nás čeká ve Hřensku, tak si všechno připravte".
Topiči zaabdekovali ohně, lodníci si připravili poproudní lano a já jsem jim u toho statečně překážel. Došli jsme si na nákup, tenkrát bylo ještě všechno na lístky, tak jsme se s tím nákupem moc nepotrhali. Mně nováčkovy, chlapi poradili, co nejlíp nakoupit abych vystačil s jídlem co nejdéle. Dodnes vzpomínám na štangle kostek hrachové polévky, poslední to záchraně lodníků před hladem, když už po cestě všechny zásoby zblafli.
Po uložení nákupu do skříněk, ledničky byly jen vzdálený sen, jsem na lodi osiřel. Chlapi se odešli rozloučit s Děčínem. Poklidil jsem kajutu, chvíli jsem ještě bloumal po palubě, abych se důkladně seznámil s lodí a nebacil se do palice nebo do šimpánu až budu někdy po tmě pádit některému lodníkovi něco podat. Sešeřilo se, šel jsem spát. Kdy se chlapi vrátili jsem neměl ani páru.
Ráno v pět, když šli topiči zvedat páru, mně Václav vzbudil a odvedl mně do lodní kuchyňky na kolnici. "Tak Járo, dneska ti to ukážu a od zítřka to bude tvoje práce", řekl mi a pokračoval. "Druhý lodník a když je plavčík, tak plavčík vstává ráno s topiči, kteří jdou roztápět ohně a roztopí v kuchyňce sporák, na sporáku jsou dvě čtyřlitrové konvice, jedna musí být půl hodiny před odjezdem plná horké melty a druhá plná horké vody, mistr a kapitán, si někdy dělají čaj, nebo pravý kafe. Přes den budeš oheň udržovat a konvice doplňovat. To bude teď tvoje povinnost, vedle ostatní běžné práce na palubě. Tady ti teď kuchyňku předávám a upozorňuju tě, když tady najde Lexa Dašků, druhý kormidelník nepořádek nebo kamna studený, tak tě pěkně seřve a chraň tě pánbů, aby si něčeho takového všiml kormidelník". Při té řeči zatopil, vodu a meltu navařil a nasnídali jsme se. To už se začali trousit ostatní členové posádky a také posnídali.
V šest hodin přišel kapitán na můstek a kormidelník do kormidelny. Pára byla na červené rysce, já na břehu. Odhodil jsem lana která lodníci odvázali, všechno v běhu a přeběhl lávku která už klouzala do vody. Tu jsme vzápětí s Václavem vytáhli na loď. Sochory už byly vytažené a na frknutí přední píšťaly začal Karel tahat kotvu. Přešli jsme s Václavem na příď a dávali pozor, Václav na výprostný řetěz a já na kotevní, abychom Karlovi včas ukázali, kdy má zastavit parní kotevní stroj, že už je kotva nahoře. Brno mělo kotvu admirálskou, to by uhlídal Václav sám, ale chlapi chtěli abych se cítil taky trochu důležitej, tak jsem musil hlídat sebou.
Nad silničním mostem jsme se otočili po proudu, samozřejmě na šreku, který na zádi vázal druhý kormidelník. Tehdy se tak točily všechny stranokoláky, zadní kotva tahaná ručně se při točení nepoužívala. Aby se šrek nevyvrátil, to uhlídal kapitán kolama. Ty poslouchaly strojníka, třeba jenom na půl otáčky dopředu nebo dozadu, tak že parník stál v proudu jako přibitej.
Projeli jsme kolem hégru a minuli loubské překladiště. Na odpalovačce už byli chlapi připravený. Všechny dráty, až na poslední na zádi, měli odházený, u toho stál lodník, připraven ho odvázat. Kormidelník byl u kormidla a druhý lodník čekal na přídi, na vlečné lano. Kapitán šoupnul záď šlepáku tak šikovně k přídi člunu, že Lexa podal lodníkovi vlečné lano přímo do ruky. Ale stejně byla pro jistotu na zádi připravená šmajslajna a na přídi člunu háček. Většinou nebyly třeba, ale pro jistotu. Při celém manévru, byl právě tak pro jistotu první lodník na přídi. Já pozoroval jako nováček, cvrkot na palubě pod komandem, abych chlapům nepřekážel. Lano vázal na vlečných pultrech druhej lodník. Povoloval ho na přiměřenou délku, dokud kapitán, zafuněním zadní píšťaly, povolování nezastavil. Po uvázání na pevno, zahoukal parník vind up, poslední lano na člunu bylo odhozeno a první cesta po opravě a moje první v životě začala".
Starý kapitán si zavdal piva, rozhlédl se po svých posluchačích a zeptal se. "Chlapi, není to pro vás moc rozvláčný? Ze všech těch stovek cest na šlepákách, ze všech těch let, co jsem na nich, od plavčíka po kapitána jezdil, si tu první pamatuju nejlépe. Byl jsem tam spíš jako mladý pozorovatel, chlapi mně k práci, při manévrech moc nepouštěli, abych nepřišel k úrazu. Tak myslím, že popis moji první cesty, vám udělá představu, o práci na šlepákách, no a o vlečné plavbě vůbec". Souhlasné mručení a pokyvování hlavou mu dávalo za pravdu.
Starý kapitán se znovu napil a pokračoval ve vyprávění: "Ve Hřensku se kotvilo kvůli celní kontrole. To už jsme zadní kotvu použili. Tenkrát se nám ani nesnilo o vysílačkách, nebo mobilních telefonech, ani rádio jsme na parníku neměli, kdepak vysílačky. Na všechno byly předepsané signály, které každý, kdo byl na lodi, bezpečně ovládal a znal. Trochu jiné signály, používaly boksíráky v Hamburgu, ty museli kormidelníci a kapitáni znát taky, aby se náhodou nepřimotali, se svou lodí boksíráku, který posunoval zámořák do cesty. Ale to jsem odbočil. Tak k tomu Hřensku.
Nejdřív kapitán zahoukal třikrát dlouze, "Kotvy připravit", pak na místě kotvení, třikrát a jednou krátce, "Na člunech kotvy do vody", a když už vlek skoro stál, krátké frknutí na zadní píšťalu, "Parníková kotva do vody". Dvakrát hrábnutí kolama dozadu a celý vlek v klidu stál a čekal na celní kontrolu. Za náš člun se připojila samotíž, která připlavala z Ústí už včera a ze Hřenska pak pokračovala, jako druhý závěs za "Brnem".
Jen takovou perličku. Po nedávno prohrané válce, Němci zatím nesměli nosit zbraně a tak německou celní kontrolu ve Hřensku, doprovázeli ruští vojáci. Jednou se, se mnou, dal jeden do řeči, "odkuda ty" ptal se. "Od Olomouce", odpověděl jsem. "Já od Moskvy", on na to, "pět set kilometrů od Moskvy, já Moskvič". Prostě u nich mají dálky jiné míry.
Celní kontrola byla brzy hotová a už se dvěma čluny, jsme pokračovali v cestě. Ten den jsme dojeli až do Rízy pod přístav, kde jsme zakotvili na noc. Při té poproudní jízdě, jsem pozoroval Karla a druhýho kormidelníka, u komínových navijáků, při sklápění komínů pod mosty v Pirně, Drážďanech i Míšni. Dokonce jsem škemral, že bych si to taky zkusil, "zbláznil ses"? Odbyl mně Karel, "to se musí umět, neudržíš to, komín sletí, rozplácne kozu a zlomí se. Mistr nás pak přetrhne jako hady oba. Koukej, i Václav se to teprve učí cestou proti proudu, když to nemusí být ráz naráz".
"Vidíš to", pomyslel jsem si, "vypadá to jako nic, a zatím se to musí umět, když se to umí, je to sranda a když se to neumí, vznikne škoda a lidi čeká dřina". Tak jsem už tu první cestu začal chápat, že plavecké řemeslo se musím učit důkladně a neuspěchat to, nechci li přijít o ruce, o nohu nebo třeba i o hlavu, kterou mi utrhne vlečné lano, když nebudu dávat pozor.
Do Magdeburgu jsme připluli třetí den kolem poledního. Čluny jsme odvěsili v Buckau a sami zajeli ke kanceláři pro nové rozkazy. Kancelář tehdy byla v dřevěné boudě na Bunkerplatzu, hned nad Heerenkrugbrücke. Uhlí jsme měli dost ještě z Děčína, bunkrovat jsme tedy nemuseli a podle nového jízdního rozkazu jsme se svými čluny měli pokračovat v plavbě do Hamburgu. Toho dne už se v cestě nepokračovalo.
Čluny se musely v Buckau otočit přídí proti proudu a počkat tam na lodivoda. Když na ně přišla řada, lodivod s nimi prosakoval, pomocí sakovacího řetězu, kolem Doomfelsen a skrz Schtrombrücke. Šlo to pomalu, čluny sakovaly po jednom, a čekání na pořadí běžně trvalo půl dne, až den. Hned pod Schtrombrücke, vyvezl lodník lodičkou lodivoda na břeh a ten odkráčel pěšky do Buckau pro další člun.
Od Schtrombrücke už posádka samostatně splula na Heerenkrug, odkud buď pokračovali dál, plavbou samotíží a nebo tam zakotvili a počkali si na remorkér. Takže než byly naše čluny připravené pokračovat v cestě po proudu, prostáli jsme v Magdeburgu celý den. Samozřejmě, že naši chlapi využili volného večera k návštěvám tanečních lokálů, a že jich tenkrát po válce bylo v Německu nepočítaně.
S čerstvým nákupem a čerstvou pitnou vodou jsme, druhý den odpoledne, pokračovali v cestě po proudu. Magdeburský inspektor nám přidal další člun, takže teď jsme měli za sebou tři závěsy ve dvou délkách. Vpředu dva bočně svázané vedle sebe a jeden za nimi.
Toho dne jsme dopluli do Tangermünde, kde jsme zakotvili nad přístavem, který leží v ústí říčky Tanger. Náš král a císař Karel čtvrtý měl tohle městečko rád a měl tady i jedno ze svých letních sídel. I tady zanechal stopu svých stavebních počinů. Dodnes se jedna čtvrť toho městečka jmenuje Carlsbau. Třebaže už bylo devět večer, našlo se ve vleku přeci jenom dost žíznivých krků, kteří se lodičkami vypravili žízeň uhasit.
Další den jsme pod Wittenberge, po krátkém odbavení, překročili hranici mezi Ruskou a Anglickou zónou Německa. Do Cumlosen byla hraniční kontrola přenesena až později, ale západní kontrola ve Schnackenburgu už v provozu byla.
Tu první cestu jsem taky zažil strhávání nasedlého člunu. Na starém kilometru 509 u Damnatz nasedla jedna naše samotíž na písek, a protože voda padala, než se k ní dostali první koně, byla už pěkně fest. Když jsme tam přijeli už na něm cvičily "Duchcov" s "Vyšehradem". Svoje protiproudní vleky měly zakotvené pod obloukem. Hned pod nimi zakotvil kapitán naše čluny a vrátili jsme se k havarii.
Kapitáni se poradili a rozhodlo se: "Duchcov s Vyšehradem budou pokračovat ve strhávání a Brno jim bude vozit vodu. Nechápal jsem to, "jak vozit vodu"? Ptal jsem se. "Počkej a uvidíš", odpověděl mi Karel. Tedy uviděl jsem jeden z nejnebezpečnějších manévrů, které tehdejší šlepáky dělaly. Když jsem sám, už jako kapitán podobný manévr prováděl, měl jsem vždycky žaludek sevřený a srdce až v krku.
Brno odcouvalo od nasedlého člunu, asi pět set, šest set metrů proti proudu, frknutím upozornilo ty dva koně, že jde na to, ty si napjaly lana a Brno se rozjelo plnou parou po proudu. Po pár stech metrech, se vzedmula tažená vlna a stále se zvětšovala. Necelých sto metrů od dusajících , Duchcova a Vyšehradu, povel "stop" a "plnou vzad". Brno se zastavilo a začalo couvat necelých dvacet, třicet metrů od přídě Duchcova.
Vzdutá voda, ještě hnaná kolesy však pokračovala po proudu dál až k nasedlému člunu, který nadlehčila. Už po prvé se člun pohnul o hezkých pár metrů, než však byl úplně volný muselo Brno ten riskantní manévr ještě dvakrát opakovat. Uvolněný člun, připnul kapitán do našeho vleku, "Hicakr před námi, radši neriskovat, řekl".
Ty dva, Duchcov a Vyšehrad, zapřáhly své protiproudní vleky, zahoukaly a plulo se dál. Protože v Geesthacht žádná komora nebyla, další den jsme bez překážek dopluli do Hamburgu. Boksíráky si přijely pro čluny a Brno, lehčí o sto tun uhlí, odplulo do Peutehafenu. Kapitán s kormidelníkem, šli do kanceláře pro rozkazy a pro peníze a my ostatní, se začali šlechtit na velkou hamburskou vycházku".
Starý pán se napil piva a pokračoval. "Tou hamburskou vycházkou zdržovat nebudu, všichni to znáte.
Další den jsme jeli do Moldauhafenu, bunkrovat uhlí. No, šlo to pomaleji než v Děčíně, chlapi byli trochu uondaní. Po návratu do Peute, topiči ještě prohlédli kolesa, všechno bylo v pořádku a Brno bylo na ráno připraveno, na plavbu proti proudu. Na Durchštychu na nás čekalo devět člunů, tři tisícáky a šest kanálových. Další den začínal příliv v devět hodin dopoledne, to znamenalo, že do půl deváté muselo být skuplováno.
Něco po šesté ráno, kapitán zakotvil Brno kousek nad naloženými čluny uvázanými u pilot na Durchstichu. Druhý kormidelník s lodníky, dali lodičku na vodu a naložili do ní devět vlečných kladek, od největší po nejmenší. Ty největší nakládali do lodičky jeřábkem, vždyť ta první vážila skoro metrák. Kladky rozvezli na čluny, podle rozpisu co jim dal kapitán. Na každém člunu pomohli kladku upevnit do vlečné uzdy na přídi. To už připluly dva boksíráky a začaly čluny za Brno řadit.
První dostal bloktau z Brna, které lodníci na Brně pomalu prodlužovali, až na potřebných sto padesát až dvě stě metrů. Ostatní čluny se za sebou zavěšovaly na krátká bloktau, tak aby kormidlo předního člunu prošlo těsně před vazem člunu následujícího. S pomocí dvou boksíráků zapřahání dobře dopadlo a kilometr dlouhý vlek lodí, se dal do pohybu proti proudu Labe.
Takový dlouhý vlek, když byl dobře sestaven a čluny nebyly přeložené, hezky seděl v plavební dráze, kopíroval dráhu parníku, a kromě druhého člunu, který dráhu vleku přeci jen trochu korigoval, se čluny příliš usměrňovat kormidly nemusely.
Nás na palubě čekala nekončící práce. Je zajímavé, že s rozbřeskem nad Labem utichne i slabý vánek. V té době topiči vyfoukali trubky a zvedali páru. Skoro všechny saze které vyfoukali, spadly zpátky na palubu. Denně a někdy i dvakrát denně se tedy myl, nebo aspoň splachoval celý parník. Kapitánský můstek se vydrhnul a vyšvaploval. Co bylo třeba mastit se mastilo, likvidoval se rez a stále bylo co natírat. Když pršelo, řezali jsme v péku dříví, nasbírané po přístavech a připravovali z něj třísky na zátop. Pořád bylo potřeba zaplétat nějaké lano nebo provaz, nebo někde něco opravit. Kapitolou samou pro sebe byla údržba, čistění a příprava petrolejových lamp a cylindrů. To byla plavčíkova práce, mít lampy včas rozhořené a cylindry jak z alabastru. Od těch dob se nemůžu na petrolejku ani podívat.
Proti proudu nám vystačilo uhlí jen do Magdeburgu. Na Heerenkrug jsme odvěsili půlku vleku a první půlku protáhli skrz Schtrombricke a kolem Doomfelznu až do Buckau. Odtud jsme se vrátili na Bunkerplatz, nabrat další uhlí. Tady už to bylo bez dřiny, magdeburský Bunkerplatz byl už tehdy vybaven moderním drapákem.
Z Magdeburgu proti proudu, už jsme pokračovali jen s šesti čluny. Silnější proud a ostřejší zákruty řeky bychom s tím dlouhým vlekem nezdolali, a také podle předpisů, směl nad Magdeburgem být vlek jen 600 metrů dlouhý, aby bylo umožněno bezpečné potkávání poproudních plavidel.
Tady na té trati, už také měli člunoví kormidelníci víc práce s udržováním svého člunu ve vyrovnané a plynulé plavbě vleku. Na některých místech, které vy na moderních lodích ani neregistrujete, kde je náhlé zúžení plavební dráhy, nebo boční proud, měl celý vlek snahu rajtovat. To pak na člunech museli tahat kormidelní kolo dva a třetí obsluhoval na přídi fírlajnu, aby se nepřetrhlo mezičlunové bloktau. Před takovým místem kapitán obvykle ubral a pak zvolna přidával, aby udržel celý vlek stále v plynulém tahu.
Kapitolou samou pro sebe, bylo potkávání člunů plujících samotíží. Už když kapitán zdálky uviděl vlát červený plamenec, ubral a zastavil celý vlek pod obloukem, kde jsme čekali, až samotíž projede. Jak na parníku, tak na člunech přišly k věci sochory, protože stojící plavidla měla snahu, v tiché vodě pod obloukem, přilehnout k nanesené mělčině a tomu museli posádky lodí zabránit. Takové potkávání trvalo někdy i půl hodiny. Nebylo divu, že při potkání více takových člunů, ujel vlek jen kolem pět a třiceti kilometrů, za svých patnáct hodin jízdy.
S uhlím z Magdeburgu, většinou parník do Děčína nedojel. Také Brno, za té mojí první plavby, bunkrovalo ještě jednou v Rieze, aby na těch posledních sto kilometrů mělo dost potravy pro své ohně. Tady už jsme nestavěly obednění hromad uhlí na palubách, na dojezd do republiky už nám stačilo, jen doplnit uhelné bunkry v podpalubí.
Také tady byl odvěšen vlek pod přístavem a zopakovali jsme si ruční vytahování 36 mm silného a 200m dlouhého vlečného lana z vody. Jednu stranu tahali topiči a druhou lodníci. Po vytažení lana, všichni lapali po vzduchu, jako ryby na suchu. V přístavu, při bunkrování, jsme využili času i pro zásobení pitnou vodou a nákupem potravin, jak my na parníku v přístavu, tak posádky člunů na Labi.
To jsem vlastně zapomněl říct. Na lodích nebyly ledničky, ani velké tanky na pitnou vodu. Tak bylo nutné, každý třetí den zakotvit vlek na Labi u nějakého městečka. Všechny posádky si vždy vyjely lodičkami na břeh, na nákup a pro čerstvou vodu. Některá městečka už byla jako nákupní centra proslulá, zatím co u jiných, se některý vlek zastavil občas, čistě náhodně. O všech těch pobřežních městečkách byl na lodích přehled, vědělo se kde je řezník ochotný prodat koudek flákoty bez lístků, jak mají kde hospody zavírací dny, kde se dají koupit dřeváky z lipového dřeva dělané na míru a celou řadu dalších užitečných znalostí.
To už dneska neznáte a ani to znát nepotřebujete. Na lodi jste jen dva a ještě bez manželek. Dřív byla jedna nebo dvě na každé lodi. Na pitnou vodu máte pětikubíkový tank a v pitné vodě se dokonce i myjete. To na šlepákách se v labině, i nádobí mylo a brambory ve šlupkách vařily. Lednici máte každý pro sebe a před odjezdem, nebo v cílové stanici si ji proviantem nafofrujete, že celou cestu nemusíte nikde stavět. Do hospody už taky nechodíte, pivo pít nesmíte, policajti už dávají na vodě dejchat, jako na silnici. Takže ta polabská městečka dnes už znáte jen z dálky nebo z mapy. Jen když vám někdy vyjde u některého padla, zajde jeden na večeři, když zrovna nemá hospoda zavřeno.
Snad nejznámější nákupní městečko byl Klein Wittenberg. Přímo na břehu u kotviště, stávala dřevěná bouda s provijanťákem, ten měl všecko, po čem mohlo srdce a žaludek lodníků zatoužit. Nejvíc vzpomínám, na soudek slanečků bez lístků a jak na mně ze soudku, tím jedním okem koukali. Každou cestu jsme si na nich všichni pochutnávali.
Kousek vedle, před hospůdkou stál hydrant s vodou na vaření a nad hydrantem útulná hospůdka s dobře vychlazeným pivem na zahnání žízně. Paní hostinská, Oma Steigemannová, která snad ani nestárla, měla pro každého milý úsměv a piva co hrdlo ráčilo.
Byla zároveň pobřežní hláskou našeho podniku a denně byla v telefonickém styku s inspektory v Drážďanech a v Magdeburgu. Tak než bylo pivo vypito, probrala s kapitánem a s kormidelníky, případné změny v rozkazech i jiné akutní zprávy. Párkrát odtud některý z lodníků odjížděl vlakem, když těžká situace jeho rodiny žádala jeho přítomnost doma.
Ale vraťme se do Riezy. To co vy dnes ujedete za den, zmáhal parník s vlekem skoro tři dny. Odtud už vyžadovala plavba po celý den soustředěnou pozornost celých posádek. Každá nepozornost, která na spodní trati skončila nasednutím na písek a kratším či delším strháváním, samozřejmě s hromobitím kapitána, tady většinou skončila fatálně, dírou v lodi, zničením nákladu, spoustou práce a nakonec nepříjemnou návštěvou havarijní komise.
Drážďanské mosty za normální vody projel vlek celý, ale za stoupající nebo vysoké vody, i tady jako v Magdeburgu byl rozdělen vlek na půl a protažen na dvakrát. Jeden a půl dne nám trvala cesta z Drážďan do Hřenska na hranice. Pasová a celní kontrola začínala od posledního člunu a bývala důkladná. Kolem hodiny trvala prohlídka jednoho člunu.
Měli jsme na parníku habaděj času položit komíny, nově je natřít inertolem, spustit na vodu lodičku, opravit červený štráf a většinou i obnovit nátěr bortů, prostě vyfešákovat parník, aby do Děčína přijel jako nový. Do Hřenska často přijel šlepáku naproti zadokolák a odebral si od něj dva čluny, ale my se tenkrát mordovali s celým vlekem sami. V Čertově Vodě, už jsme jeli potmě a chvílemi se nepoznalo, jestli ještě postupujeme dopředu, nebo zda stojíme na místě. Ale přeci jen konečně tady bylo Loubí, náš cíl.V Loubí jsme odvěsili vlek a uvázali parník v Děčíně pod Ploučnicí.
Dostali jsme tři dny času na přípravu Brna na další cestu. Za dna dny jsem stihl dojet k mamince na Českomoravskou vysočinu, povyprávět ji dojmy z první cesty na lodi a s čistým prádlem se vrátit na loď. Třetí den už jsem pomáhal s odběrem provozního materiálu, s bunkrováním uhlí a odpoledne jsem si s lodníky nakoupil proviant na cestu.
Už to byli moji starší kamarádi, radili mi a všechno bylo veselejší. Těšil jsem se na ta mlhavá rána a stmívající se večery nad tichou řekou. To potěšení mi vystačilo na celý můj život. I když se teď v Hamburgu občas po ránu toulám přístavy nebo chodím na ryby, řeknu vám chlapy, taková podívaná jako mlhavé ráno viděné z paluby lodi to není. Moje mládí, krásné parní šlepáky, i ta mlhavá rána pro mě, to všechno už zmizelo, to všechno odnesl ten neúprosný prevít, čas".
Starý kapitán dovyprávěl. Ještě chvilku bylo ticho a potom se mladý Kadora zeptal: A kapitáne, nebyla to nuda, taková pomalá jízda"? "Víš, že ani ne", odpověděl kapitán, "nezapomeň, že nás bylo na šlepáku jedenáct, a pár manželek k tomu. Na Brně kapitán, dva kormidelníci, dva lodníci, mistr strojník, půlmistr bez lopaty a čtyři topiči. Topiči a lodníci, byli většinou chlapi, spíš kluci ještě před vojnou, práce i legrace bylo na šlepáku pořád habaděj. Na Praze byl ještě bunkrman, ale na Brně a ostatních šlepákách , přihazovali uhlí z bunkrů ke kotelnám, když bylo odtopeno lodníci. No a při tolika lidech byla pořád nějaká legrace a zábava. Taky kapitáni měli pro všechny pořád spoustu práce, abychom nezvlčili. Kdepak nuda, pořád se něco dělo. Jak to bylo na člunech nevím, já jsem parníkář, jak to chodilo na člunech vám přeci posledně říkal tady dědek Šebrlů. No dneska když jezdíte ve dvou, tak když se nic neděje, by mohla nuda přijít, ale zase, řídit loď, uvařit si a najíst se, na nudu nezbývá čas ať loď jede pomalu nebo rychle, že jo". Ještě chvíli se debatovalo o plavbě dnešní a plavbě minulé, ale debatérů postupně ubývalo až Ouplav osiřel. Tak zase až příští středu v pozměněné sestavě kamarádi.