Sportovec.

26. května 2013 v 15:27 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Sportovec.
Byla to taková vlastenecká rodina, dbalá pravých staročeských tradic. Byli hrdí na svoji českou a slavnou rodinnou historii. Už dědeček často hrdě vyprávěl, že jeho dědeček kovář Václav ve své kovárně vykoval první ruchadlo a dodával: "Už Václav dával svým dětem stará česká jména a všichni Veverkové před ním i po něm jak by smet". Dědečkovi jeho tatínek udělil jméno Ješek, hezké jméno ale on své děti už pojmenoval přeci jen moderněji. Ani jeho syn Břetislav, profesor dějepisu na gymnáziu, rodinou tradici neporušil. Dcery Vlasta, Zdeňka a Libuše věru nedělaly svým jménům žádnou hanbu.
Po skončení světové války dokončily svá přerušená studia a pokračovaly v tatínkových šlépějích. Zato nejmladší, benjamínek Přemysl, tatínka trošku zklamal. Od malička hbité dítě, žádný strom pro něho nebyl dost vysoký, šplhal jako opice a skákal jako kamzík. Představa, že by měl sedět další roky, ve školních škamnách v něm vyvolávala umíněný odpor. Po zhlédnutí amerického filmu o námořnících na plachetnici, bylo rozhodnuto, stane se námořníkem. Tak v roce čtyřicátém osmém, minulého století, i přes tatínkův odpor nastoupil na plavbu. Tatínkův odpor se mu podařilo zlomit, jen s pomocí maminky, ale ještě dlouho se pro to na něho táta zlobil.
V letním kurzu pro plavčíky udivoval kamarády svojí šikovností a silou. "Kde ses to naučil"? Ptali se ho. "Něco v sokole a něco od starších kluků na plácku". Největší furore vyvolal když vyšplhal, s nohama v přednosu, na desetimetrový stožárek na cvičném člunu a rozmotal tam zašmodrchaný, třímetrový plamenec. Instruktora málem trefil šlak, "chlape bídná", zařval na něj po návratu na palubu, "nepředváděj nám tu tyhle kousky, co kdyby se ti smekla ruka, slítneš a bude z tebe placka, co mi pak poví tvoje máma, no"? Ale Přema se jen smál, "nebojte se, už jsem šplhal větší vejšky a nikdy se mi nic nestalo". "To je možný, ale tady se máš naučit uzly, zaplétat lana, jezdit lodičkou a další potřebné věci, tak už mně nezlob a takovéhle kousky tady nepředváděj, ty si nech někam do sokola".
Ani netušil, jak moc padla jeho slova na úrodnou půdu. Přemek nasával znalost plaveckého řemesla jako houba vodu a pamětliv táty Šindeláře svého prvního učitele plavby, vždycky když jeho plavidlo zakotvilo někde poblíž města nebo městečka, vyhledal v něm tělocvičnu, zatím co jeho kamarádi zamířili svlažit hrdlo. Tak měl za pár let kamarády mezi Turnery, Turnervereinů mnoha měst při Labi, právě tak, jako mezi cvičenci Sokola, Spartaka a dalších tělocvičných jednot, od Děčína až po Mělník. A tak zároveň se složením lodnických zkoušek na plavbě, získal i výkonnost sportovce druhé třídy ve sportovní gymnastice. Těžká práce lodníka, jako podpůrná činnost pro sportovní gymnastiku, bylo to pravé ořechové a výkony ve sportovní gymnastice, ideálně připravily sílu a pružnost těla, i bystrost a rychlou rozhodnost ducha, pro nebezpečnou práci na lodi. Tak pracoval a cvičil, čas šel,roky ubíhaly a lodě pluly.
Ten rok se mu uhnízdil v paměti natrvalo, jako jeden z mezníků v jeho životě. To tři události nezávislé na sobě, ač se to zprvu nezdálo, se začaly přetahovat o další směr jeho žití. Získal kapitánský patent a stal se kormidelníkem. Stal se gymnastou první třídy. Ale ta nejdůležitější, našel svou ideální představu, našel Věru. Samozřejmě, se od ideálu trošičku lišila, měla maličkou pihu na tváři, a nebydlila u Labe, ale kdopak by dbal na maličkosti.
Samozřejmě, potkali se v tělocvičně, na turnaji gymnastiky. Setkali se jednou, pokukovali po sobě, setkali se po druhé, to už si řekli "Nazdar" a "Tak zas někdy". Po třetí, už se domluvili. "Moc se mi líbíš", řekl jí, "ale nemůžeme mít schůzky třikrát týdně, jezdím na lodi, ale slibuji ti, že za tebou přijedu vždy hned jak se vrátíme z cesty". "Nemusím tě vidět každý den, stačí mi když vím, že jsi a že na mně myslíš", odpověděla. "To už dlouho, každou denní chviličku, a teď se budu i těšit, že po návratu pojedu za tebou". "I já se budu těšit a teď už utíkej ať ti kamarádi neujedou". Padla první nesmělá pusa a Přemek běžel. Běžel jako ve snách.
Ta cesta se mu zdála nekonečná. Parník dusal po Labi jako vždy, ale pro kormidelníka Veverku, se tuhle cestu vlekl jako hlemýžď. "Chlapi držte tu páru nahoře," hartusil na topiče, když jim spadla pára při čistění ohňů, třeba jen o čárku. "Ten Přema tuhle cestu ňák pospíchá, není von zamilovanej?" Mrmlali topiči a uhádli to. Samozřejmě, i tahle cesta měla svůj konec a pak ještě přehršel dalších a než se rok s rokem sešel vedl si Přemysl svoji Věrku, z obřadní síně, jako svoji paní. Život se k němu otáčel svou vlídnou tváří.
Našli si s Věrkou útulný byt v Děčíně. "To je báječný Přemku, že se nám to podařilo mít v Děčíně byt, budeš u mě vždycky hned jak se vrátíte z cesty," libovala si Věra, "vždycky tu na tebe bude čekat, prostřený stůl a naše společná postýlka." "Hlavně ale, že na mně budeš čekat ty, vždycky se budu těšit:"
V práci se mu dařilo, stal se kapitánem "Moravy" silného zadokolesového remorkéru. Vlekli čluny po Labi do Hamburgu a zpátky. Spokojený kapitán, se spokojenou posádkou. Ani svou milovanou gymnastiku nezanedbal, dál navštěvoval tělocvičny podél celé trati, kdykoliv se mu naskytla příležitost a i na lodi využil každé chvilky, k procvičení sestav a utužení těla.
Konečně se mu podařilo splnit limity a stal se gymnastou mistrovské třídy. Jen povolání mu neumožňovalo pravidelnou účast na vrcholových kláních. "Přestaň jezdit, budeš přeborníkem," lákala ho Věra, která už také vrcholovou gymnastiku opustila a teď trénovala v Děčíně dívčí potěr budoucích gymnastických nadějí. "To je na mně brzy opustit mou loď, snad až se nám narodí něco maličkého, pak o tom začnu přemýšlet." Věrka si to vzala k srdci. Po čase, když si zase balil výbavu na příští cestu, přitulila se k němu a zašpitala: "Nebuď tam tentokrát dlouho, nebo tě tady budeme vítat už dva." "Ty vopice, to mi říkáš teď, těsně před odjezdem," smál se šťastně Přemek, "proč jsi mi to neřekla dřív?" I Věra se culila, "čekala jsem schválně, aby ses měl na co těšit." "No však taky budu, na tebe a na to naše štěstí."
Tak se spolu dočkali, nejdřív Vlasty, potom Šárky a za pár roků ještě malého Ctirada, pro potěšení. Přemysl byl muž činu, aby mohl splnit svůj slib daný Věře a při tom zůstat aspoň u jedné činnosti jeho srdci milé, přihlásil se do studia trenérů mistrovské třídy. Kvalifikaci pro přijetí na studia splňoval. Až začnou holky chodit do školy, odejdu z plavby, stanu se trenérem z povolání a budeme pořád spolu. Věra trochu pochybovala, "to už jsi sliboval, že až se nám narodí děti," hartusila. Ale Přema ji pohladil po tváři, "nezlob se to jsem na to nebyl ještě připravenej, ale tentokrát to určitě splním, i kdyby se mi nepodařilo Sportovní institut dokončit. Našel bych si něco jiného, hlavně abychom pomáhali našim dětem spolu." "No jen aby," odvrkla Věru, ale bylo na ni vidět, že tomu věří.
Jen nerad se kapitán Veverka loučil se svým remorkérem, když ta doba nastala. U lodí je ten problém, že svému kapitánovi už po krátkém čase, přirostou natolik k srdci, jako by byly vlastní součástí jeho těla. Odervat je ze svého života je bolestné, často dokonce smrtelné. Však také mnozí kapitáni po odchodu do důchodu a odloučení od své milované lodi po velmi krátké době umírají. Kapitán Veverka byl v té době silný mladý muž, srdce ho sice bolelo když svoji "Moravu" předával novému veliteli, ale starost o rodinu a láska Věry mu pomohly se se ztrátou po nějakém čase vyrovnat.
Nová práce s mladými dorostenci ho bavila a naplňovala uspokojením, když pozoroval pokroky ve výkonnosti svých svěřenců. Piha na kráse byla jenom v tom, že musel dát vale Děčínu a odstěhovat se za svým novým povoláním daleko od břehů Labe. Ale od setkávání se starými kamarády od vody ho to neodradilo. Každou neděli ráno sedl na vlak a v brzkém dopoledni už klábosil s ostatními šifry V Ouplavu. Když probrali nové boule a jiné lodní maléry a nebo kde se co opravdu povedlo a ostatní debatéři odcházeli domů k obědu Přemek odcházel na vlak který ho odvážel domů zpátky k jeho Věře. Ta si po čase na ty jeho nedělní výlety zvykla a smířila se s nimi.
Láska k vodě a plutí na ní Přemka stále neopouštěla. "Hele Věro, něco jsem vymyslel, ale budu potřebovat abys mi i s dětmi pomáhala," "to jsem tedy zvědavá co ten můj muž zase vymyslel," pomyslila si Věra a Přemysl pokračoval. "Postavíme si plachetnici, když mi pomůžete, nebude to ani tak dlouho trvat a budeme všichni spolu užívat tu krásu na vodě." Co s ním měla Věra dělat a tak kývla.
Přes kamarády sehnal Přemysl nejmodernější plány z Hamburgu, vyrobil podle nich kopyto a pak už celá rodina jen laminovali, brousili, lepili a natírali až byla plachetnice hotová. Moc se líbila Věře, Přemkovi i mnohým jiným. A tak to vyrobené kopyto sloužilo dalším zájemcům kutilům a za pár roků už po Máchově Jezeře podobných plachetnic plulo několik a Přemysl byl jejich admirálem.

Ale roky šly a jdou. V nové funkci se Přemysl podíval s gymnasty do celého světa, a taky v ní postupně zestárnul, právě tak jako jeho Věra. Vlasta s Šárkou se vdaly a i Ctirad vyrazil na samostatnou cestu dospělého muže. Ale to už je jiná historie.
V lednu letošního roku mezi šífaře vpadla zpráva, jako bomba: "Přemek Veverka už vyplaval na věčnou řeku." Když se po čase ukázala v Ouplavu Věra a všechny přítomné kamarády svého muže podle jeho přání naposledy pohostila, nebraly vzpomínky na něho konce. Ale nebylo to zdaleka naposledy co se na něho v Ouplavu vzpomínalo, i když na plavbě už dávno neplaval. Takový to byl kamarád a přítel.
I ta jeho plachetnice na Mácháči osiřela a čeká na nového pána. A tak nevím? Dočká se, nebo odpluje za Přemyslem?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama