Dlouhá cesta na pivo.

17. července 2013 v 11:51 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Dlouhá cesta na pivo.

Sedíme zas jednou pohromadě v Ouplavu, nadáváme na drahotu piva, "stejně jsou to dneska jenom patoky, vždyť to chutná všechno stejně, " zanadával Břéťa. "Pamatujete chlapi na pivo ve starý Litoměřický pivnici? To mělo panečku říz", přidal se Venda Poupě. "Nebo na Tyršovce u Holuba vepřovej řízek přes celej talíř a na vedlejším talířku kopeček bramborového salátu před ním orosená sklenice, ještě teď se mi sbíhají sliny v hubě", zase na to Břéťa, "ale marně tady vzdychat, buďme rádi, že ten Ouplav tady máme, kdy chceme do něj zavítáme, jen si vzpomeňte jak jsme večerem chodili přes luka na bokvuřta a pár žejdlíčků".
"No to máš pravdu, na jednu takovou cestu s úsměvem vzpomínám a do smrti na ni nezapomenu, i když tenkrát jsem si pěkně zanadával", přitakal mu zase Venda. "No to nám vyprávěj, jsme jedno ucho", "no jistě vypravuj Vendo nenech se pobízet", ozývali se kamarádi kolem stolu. "Tak jo, chlapi", ucedil Venda, dopil štuc, přikývl servírce, že před něj má postavit další a začal.
Bylo brzy po válce, a mezinárodní obchod se začal pěkně rozjíždět. Velká zásilka cukru měla jít někam do zámoří přes polský Štětín. Nakládala ho v Kostelci spousta člunů, a tak přišla řada taky na nás. Jezdil jsem s Kendym u starýho Bartoše, oba už jsme byli nějaký čas ženatí, byly prázdniny a tak jsme vzali ženy s dětmi sebou.
S Bartošem jezdila Bartoška stále jak to bylo dřív u kormidelníků obvyklé. Samozřejmě bychom jeli radši do Hamburgu, ale taková je holt plavba. Jedeš kam je naložené zboží. Tak jsme postupně odplouvali z Kostelce, dva čluny denně. Staré remorkážky nás postupně dovlekly do Střekova a odtamtud jsme odplouvali samotíží po proudu. Když jsme po týdnu připlavali do Niegripp, k Elbe Havel Kanálu, sešlo se nás tam postupně dvanáct člunů, než se přikodrcal parníček od Monopolu. Byla to taková malinká stařičká čudla, sotva vosumdesát kobyl, však se na ně pamatujete. Moc rádi jsme za nimi jezdili, protože se po kanále vlekly pomalu pomalounku, Kdo měl dlouhou žízeň vyskočil si na most, došel si na žejdlík a na druhým mostě v klidu seskočil zpátky na svůj škopek.
No abych pokračoval, osum si nás zatahal do Kanálu sestavil vlek, ještě se pamatuji, že za námi byl zavěšenej Akener Fritz na starým dřeváku a za ním byl ještě jeden s dřevěným dnem a tak to kór nejelo. No hasili jsme si to něco málo přes dva kilometry za hodinu. Prostě pohoda. Když si chtěly Bartoška, s našima ženskejma, dojít koupit zeleninu do polívky, dědek na mně, někde před vesnicí zazvonil, já báby lodičkou vyvez a báby nás po nákupu pohodlným krokem dohnaly a tak jsem je zas přivez na loď. Prostě pohádkovej šifort. Bába byla hodná, na nedělní oběd nás pravidelně zvala, když jsme byli bez žen a když pekla, vždycky talíř buchet na špičku přinesla.
Starej Bartoš byl dobrej kormidelník, přísnej ale uznalej. Makat to se muselo, ale zbytečně nás nehonil. Byl to kutil, pořád na člunu něco vylepšoval. Někde sehnal starej vojenskej telefon na dvě plochý baterky, jeden přístroj měl v kormidelně a druhý dal k nám do kajuty a zvonil na nás telefonem místo zvonku.
Jak jsem říkal, byly prázdniny, po člunech se motaly děti, ženský je pohlavkovaly, aby nelezly moc ke kraji, sluníčko svítilo, břehy lezly pomaloučku dozadu, ani kryty se nenatíraly, aby se děti nezamatlaly, prostě klídek a pohodička. Někdy pátej den jsme se prokomorovali v Lehnicích a ráno vyrazili dál. Brzy odpoledne se to zaseklo, před námi byl kanál plnej lodí, kam až oko dohlédlo. Vyvázali jsme čluny do břehu, všude okolo les, a čekali co bude dál. Ve tři nás obešel lodník z Monopolu, že dnes už se dál nepojede. Vysunuli jsme ze všech člunů lávky, aby ta droboť a ženský mohly na břeh do lesa, hledat maliny a houby. Slunce pálilo, žízeň byla veliká a tak jsme páni lodníci ze všech člunů vyrazily na pivko.
Podle kanálu vedla cesta která se asi po kilometru stáčela někam za les, tak jsme se po ni pustili. Jdeme, jdeme, pořád žádná vesnice na obzoru. Šlapeme hodinu, ti malodušní srabové už to chtěli vzdát a vrátit se, ostatní táhla žízeň dál, tak sice nadávali a reptali ale šlapali. Za další hodinu, to už jsme o návratu přemejšleli všichni, se v dálce před námi ukázala vesnička. No vesnička, spíš jen taková osada, pár domků, nějaká ta stodola, ani kostelíček tam nebyl. "No tě bůh", povídá Kendy, "není kostel, nebude šenk".
V duchu jsme mu dávali všichni za pravdu a poklesli jsme na mysli, když jsme si představili tu zpáteční cestu. Hned u prvního domku seděl děda a tak se ho Kendy na hospodu zeptal. "No ja, támhle v tom posledním domku u lesa, před válkou ji živili turisti, ale teď tam chcíp pes. Kde vy se tady chlapy berete"? Ptal se děda. "Jsme šifři z českýho vleku". "A co že jste přišli po cestě"? Divil se děda. Na to už jsme neodpověděli a celí zrujnovaní jsme táhli do hostince. Jen jsme přišli do lokálu, krve by se do nás nedořezal, koukali jsme jako blázni, někteří i s otevřenou hubou.
U stolů tam u kafíčka seděly naše ženský a děti cucali brčky limonádu. "Sakra, kde jste se tu vzaly"? Vypadlo ze mě. "No kde by, trháme maliny, hledáme houby, no a uvidíme hospodu. Tak jsme odnesly houby domů, a k večeru jsme si sem po pěšince zašly. Pokecat si u kafíčka, a děti už měly taky chuť na limonádu. Ale vy se vracíte nějak brzy domů, copak, že jste nás přišli hledat, když jsme nebyly doma"? Ani jsme na to neodpověděli. Posedali jsme si ke stolům a poručili si pivo. "Tak proto se ten dědek divil proč jsme přišli po cestě", povídá Kendy, "ženský, jak je to daleko ke kanálu"? "Tajhle přes les po pěšince, tak dvě stě, tři sta metrů, a copak, že se ptáš"? Když z nás vymámily tu naši anabázy, smály se až brečely. Ale odpustili jsme jim to, už jen proto, že jsme nemuseli šlapat tu dálku zpátky. Vypili jsme pár piv, pár ve skle jsme si koupili sebou a všichni pohromadě se vrátili k večeři na vlek a na kutě. Ale o té strašné, prašné cestě se mi dokonce i několikrát zdálo, žízeň prach a nekonečná cesta.

Druhej den jsme se odtamtud vymotali až někdy k polednímu, tak jsme ještě hospodskému nechali něco utržit. Po příjezdu do Štětína jsme šli hned k zámořáku pod jeřáb. Po vyložení jsme se odšoupli k molu, ale i tam jsme překáželi. Když už na nás přišel pan kiróvnik po třetí, povídá mu Bartoš: "Počkej já tam zavolám", vzal ten telefon co s ním volával na nás na špičku a chvilku do něj mluvil. Pak ho položil a povídá, "už jede za chvilku je tu", jen to dořekl za rohem se vyloupl náš boksírák. Pan kiróvnik si odplivl, mávl rukou a povídá, "pša krev cholera, těchnika", otočil se a odkráčel. Boksír nás dal k molu na Valech Chrobreho kde jsme čekali na náklad domů. Čistili jsme raumy, odpoledne jsme courali s dětmi po Štětíně. Na trhu jsme si koupili domácí smetanu a máslo zabalené v lopuchovém listu. Bylo to bez lístku, stálo to nekřesťanské peníze, ale ta chuť, ještě teď ji cejtím na jazyku. Za týden připlul zámořák s kakaovými boby a šli jsme nakládat. Ale to už je jiná historie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 efka efka | E-mail | 24. července 2013 v 13:54 | Reagovat

Tuhle povídku je dobré číst ve velkých vedrech (jako například teď 24.7.2013)...to si člověk umí živě představit to utrpení a dlouhou předlouhou cestu za pivem....

a jak potom ten zrzeček zasyčel...... :)

2 jarda klouček jarda klouček | E-mail | 14. srpna 2013 v 8:05 | Reagovat

Jo,to byl šífort,paráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama