Sek sem se sexem.

13. července 2013 v 16:37 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Sek sem se sexem.

Zase jednou v Ouplavu.

Když se sejde parta chlapů, co myslíte, o čem se tak baví?
No samozřejmě do třicíti o sexu. Trumfují se, jací jsou ti ptáci, kabrňáci. To je samé "já jsem ji", "a ona zase", a tak to jde pořád dokola.
Po třicítce, do padesátky, jde v debatách sex stranou. Na plné čáře vítězí šikovnost a práce. V hovoru se ozývá "člověče, tak jsem to tam přiklep, na poslední chvíli, no moh bejt malér jako prase", nebo "věříš, že to starej přehlíd, ještě, že jsem si toho všimnul".
Po padesátce už ale opanuje rozhovory jiné téma. Kdepak práce, a sex, ten už vůbec ne. Po padesátce, muži, hodní toho jména, se baví o zdraví, vlastně, co to kecám, kdepak o zdraví, ale o chorobách, potížích a bolestech. Když se k takovému hloučku přiblížíte, uslyšíte: "Doktor mi povídá, člověče", nebo, "zkoušel jsem jako pes, stará už se na to nemohla koukat".
Někdy se ale stane, že debata se zvrtne. Jako tehdá v Ouplavu. Staří páni, staří kapitáni, strojníci a kormidelníci se tu jako obvykle sešli na kus řeči a pár piv. Bylo jich dnes nějak méně, sotva jeden stůl obsadily. Když se probraly obvyklé choroby a trápení, co se zlepšilo, či zhoršilo, kdo už na tu věčnou řeku odplul a kdo se tam co nejdřív chystá a kdo mele z posledního, začalo se vzpomínat na práci. Zase jako vždycky, praskala a trhala se lana a lámaly se sochory. "Pamatujete chlapi jak byl v Hicakru nasedlej", začínala polovina vět a kolega hned pokračoval, "no jéje, nezmohli jste ho, tak jsme nechali vlek v Čučůr a přijeli vám na pomoc", a už se debata rozproudila. Ani nevím kdo tenkrát prohodil, "to když jsme v sedumačtyřicátém pumpovali potopenej člun s uhlím, chodila nám Šilhavá Bety pro provijant a Inge Pauki vařila guláš pro celou posádku", a už to jelo. "Copak Bety a Inge to byly holky, takové se už nerodí", zasnili se ostatní.
Tak se rozjel kolotoč vzpomínek na příhody lásek a milování pro dnešního posluchače těžko uvěřitelných. Pojďme potichoučku ke stolu starých kapitánů a poslouchejme historky z dob, kdy byli ještě mladí lodníci, ale potichu, potichoučku, ať si nás nevšimnou.

Ale přeci jen, než se zaposloucháme do debaty, řekněme si něco o té době na Labi. Bylo dva roky po válce, v Německu bylo málo jídla, všechno kromě alkoholu bylo na lístky a po Labi připlouvali šífaři kteří ve svých kajutách vždycky něco na zub našli. Německá společnost měla vždycky tolerantnější postoj k lásce sexu a milování než v zemích na východ od něho.
Válka skončila, lidi, hlavně ženy, šťastné, že už z nebe přestaly padat bomby, se chtěli bavit, i když použitelných mužů bylo tak málo. Ale v městečkách podle Labe se občas nějací objevili. Připluli na lodích, zjevili se v hospůdce na jeden večer a s ránem zmizeli, jako ta pára nad tou řekou. Netrvalo dlouho a v povodí řeky se vyprofilovaly skupiny žen a děvčat různým způsobem spjatých s posádkami českých lodí.
V první, snad nejpočetnější skupině byla děvčata, která využila příležitosti jít si zatančit na improvizovanou zábavu, když u jejich městečka zahoukal vlek fajrunt. Když po zábavě doprovodila svého tanečníka na loď, nebo on ji domů, po ranním rozloučení na něho čekala a doufala, že se zase někdy objeví. Některá tak čekala na jednoho, jiná zase na několik svých tanečníků.
Druhá skupinka mladých žen z městeček kde kotvily vleky pravidelně, už měla také jednu, nebo několik, vážnějších známostí, a se svým milým odplouvaly ze svého městečka k hranicím do Žandavy nebo do Wittenberge, cestou svému milému vařily a uklízely, a odtud se vracely vlakem do svého městečka, čekat až zas milý připluje. Z téhle skupinky mnohá stanula se svým milým před oddávajícím úředníkem.
Třetí skupině se mezi mladými lodníky říkalo "hauptři". No česky by se mohlo říkat "lodivodi". Těch nebylo mnoho, byla to menší, spíš uzavřená skupina, všechny z Magdeburgu či Šénebeku. Znaly se navzájem a znaly také většinu členů posádek. Každá taková hauptr, nastoupila v Magdeburgu na loď, ke svému momentálnímu milému a plula s ním k hranicím. Samozřejmě i ona uklízela a vařila, ale po příjezdu k hranicím, o vlak nezavadila ani okem. Počkala si na první loď, plující opačným směrem, naskočila na ni a plula zpět do Magdeburgu. V Magdeburgu, to podle dohody, buď přestoupila na jinou loď a nebo pokračovala dál, k druhým hranicím.
V téhle poválečné době, kdy telefonní sítě byly značně bombardováním pocuchané a když magdeburský inspektor ztratil přehled o některých svých plavidlech na trati, stačilo zajít do Salcšenku, nebo do Hafenšenku, kde hauptři čekávali na svůj příští přípoj a poptat se tam. Během pár minut už inspektor věděl, kde která loď asi je.
Všechna ta děvčata, byla mladých lodníků milé přítelkyně, milenky a kamarádky. Kus toho žvance si na lodi poctivě odpracovaly, peníze nikdy nebraly, jen občas jim jejich milý lodník koupil jízdenku na vlak domů. Lodníci, ba i tehdejší kapitáni či kormidelníci, si jich vážili, nepohrdali jimi a kdyby se před nimi někdo opovážil mluvit o děvčatech jako o kurvách, rozbili by mu ciferník, tehdy jako dnes. Ale teď už poslouchejme staré pány.

"To jsem byl plavčík třetím rokem", zasnil se jeden, "bylo mi právě osmnáct a starej mě poprvé pustil večer tancovat. Stáli jsme v Drážďanech na Ostragehege, tak se samozřejmě šlo k Watzkemu. Hned na začátku mi tam padla do oka Kristýnka. Byla o rok mladší než já a tancovali jsme celou dobu jenom spolu. To byste nevěřili, jak mi začala jít němčina". Ostatní dědkové u stolu se zasmáli. "To známe, však pravda, nejlepší je živý slovník v posteli, ale pokračuj". "No při tom tancování, slovo dalo slovo a na konci zábavy, to bylo už po půlnoci, mě pozvala k sobě domů.
Trošku mě to zarazilo, ale byl jsem blahem bez sebe, žádné muchlování někde v koutku, ale milování doma v pohodě. Měla hezký pokojíček, ale ten mně nezajímal, měl jsem oči jenom pro ni. Pomalounku jsem ji svlékal, ale dalo mi to přemáhání, abych to z ní neserval všechno najednou. No i ona mi pomáhala s odstrojováním.
Když už jsem měl na sobě jenom trenýrky, klika cvakla dveře letí, máma vchází do dveří. Já jsem se vám lek, až mi změk. No Kristýnka se také lekla, ale o ni máma ani okem nezavadila, šla rovnou ke mně a zeptala se mě: "Šifr v kolik ráno odjíždíte"? "V pět hodin", zablekotal sem. "Dobrá", pokývala hlavou, "ve čtyři tě vzbudím, nasnídáš se a budeš upalovat abys to stihl, dlouho neponocujte, koukejte se taky trochu vyspat", otočila se a odešla.
Stál jsem tam jako solný sloup a Kristýnka se začala smát, až se ohýbala. "To je celá naše máma", vyrážela ze sebe, "poprvé si přivedu do pokojíčku kluka a ona místo aby mi dala pár facek, tak mu bude vařit snídani". No řeknu vám chvíli mi trvalo než jsem se zas dostal do formy ale Kristýnka mi pomáhala, byl jsem mladý býček, tak všechno párkrát dobře dopadlo.
Ráno mi máma zatřepala ramenem a vzbudila mě. "Šifr, je čas, Kristýnku budit nebudeme, snídani máš na stole, sněz to a upaluj". Hrneček žitné kávy a krajíček chleba s margarinem ve mně zmizely a už jsem upaloval na člun. Nepřejte si slyšet, jak mi kormidelník vynadal. Bylo léto, pět hodin ráno, zvedli jsme kotvy, rozplavali člun a samotíží pokračovali v plavbě. Celou cestu jsem kupodivu vzpomínal víc na maminku, než na Kristýnku. Tak málo jídla mají a přeci připraví pro cizího šifra snídani.
Když jsme po čase zase zakotvili na Ostragehege, vlítla mi na parketu v Elbbliku do náruče Kristýnka. Pro jinou jsem oči neměl, když byl čas jít domů, šli jsme nejdříve ke mně na člun. Do jedné tašky jsem nafasoval pár kil žitné a pár kil pšeničné mouky a do druhé šišku salámu, trochu sádla, trochu špeku, no a ještě nějaký hrách, čočku a pár krup, prostě co dům dal aby při tom nezůstal sám prázdný. Máma spráskla ruce když to uviděla, poděkovala a ráno byl chleba se sádlem místo s margarínem. Ještě mockrát jsem tam snídal, až se mi Kristýnka vdala a se snídaněmi byl konec. Kupodivu nejvíce a dlouho mi chybělo ranní zatřepání ramenem a pobídka: "Šifr, vstávej, nasnídej se a upaluj".

"No ja", pohladil si vousy další vysloužilec, "louka na Ostragehege, ta by mohla vypravovat, tam se děly věci, to už dneska ani není pravda. Plavčíkoval jsem prvním rokem na S 555 u mladýho Hačundy, jako lodníci tam byli Plstěnej Klobouk a Pořízek, kdopak si dneska na ta jména vzpomene. Oba chlapy těsně před vojnou a kormidelníkovy mohlo v tý době bejt tak pětadvacet, a to kdoví jestli. Byl podzim, menší voda, naložený jsme byli jen na metr dvacet, takže každej závan větru na nás platil.
Plácali jsme se samotíží z hranic do Drážďan tři dny a chlapy prakticky nepustili šreky z rukou. Přikotvovali jsme snad desetkrát denně. A to ještě tam nahoře mezi těmi kopci, nemůže foukat žádnej pořádnej bočák. Když jsme po průjezdu drážďanskými mosty zakotvili pod inspektorským hausbótem na Ostragehege, třásly se Hačundovi ruce tak, že jsem mu musel ubalit cigaretu já. Starej Hille, inspektor, rozhodl, že tam počkáme na koně. Vyvázali jsme člun do břehu, byla malá voda, lávka by nestačila, tak jsme udělali z lodičky féru.
Jen jsme byli s prací hotovi přiběhli na břeh dvě děti, kluk a holka, asi pěti-šestiletí. "Onkl neměl bys pro nás kousek chleba, máme hlad", volali na lodníky, kteří se po práci na paloubce umývali. Plstěnej Klobouk se utřel, sešel do kajuty ukrojil dva pořádný krajíce chleba, namazal je sádlem a poslal mě s nimi na břeh za dětmi. Poděkovali a pustly se do nich. Při tom mi začali něco povídat, ale já jim nerozuměl, tak jsem zavolal chlapy.
Ty jim porozuměli. "Onkl dáš nám víc jídla když přivedeme maminku"? Ptali se. "Samozřejmě", odpověděl Pořízek, "ale to musíte přivést i tetu, však vidíte, že jsme dva". "Už běžíme", zavolali, otočili se a upalovali jen se jim blonďaté hlavičky natřásali. "Přijdou, nepřijdou"? Vrtalo mi hlavou. Přišli, skoro za hodinu ale přišli.
Každé vedlo za ruku jednu paní, asi třicetileté, pro mě patnáctiletého plavčíka, hotové stařeny. "Tak jsme tady", křičeli děti. Ženy zatím nepromluvily ani slovo. Pořízek vykoukl z ajganku a řekl: "Venco ukroj a namaž ještě dva krajíce, já je převezu, ty Vašíku vezmeš dětem ten chleba a zůstaneš s nimi na louce dokud na vás nezavolám. Je ti to jasné"? "Ale jo", od broukl jsem. A tak jsme to taky provedli.
Já zůstal z dětmi na louce, oni mi něco povídali, já jim taky něco říkal, oni mi nerozuměli ani slovo i když jsem si myslil, že mluvím německy, já jim rozuměl tak každé páté a to si dávali záležet a mluvili hezky pomalu. Za hodinu na mně Pořízek zavolal: "Vašíku dámy už jdou, každá má dvě tašky, pomoz jim kus cesty", a při tom už ženy převážel lodičkou na břeh. "Jistě", zavolal jsem a každé z nich jsem jednu tašku odebral.
Jedné tekly po tváři slzy, "prokletá válka", šeptala. Druhá ji volnou rukou hladila po rukávu a říkala: "Neplač, Maríchen, podívej jak dlouho nebudou mít naše děti hlad". Přešli jsme louku, přišli mezi domy, ta co plakala mně pohladila a řekla mi, "Dál už s námi nechoď chlapče, to už dojdeme sami". Vzali si ode mne tašky a zmizely mezi domy. Nechtěly abych věděl kde bydlí. No je to už dávno, hodně přes šedesát let, ale ty slzy mně mrzí dodnes, to víte mladej kluk, ten si všecko nějak víc bere.

"Ále dej pokoj se smutkem, když se mluví o sexu. Tyhle vzpomínky by nám měly přinášet radost, co jsme mohli, co jsme si užili, i když už dneska je naše největší povyražení polykání pilulek. Povím vám taky jednu příhodu, který by nikdo z dnešní generace asi neuvěřil, ale znáte mně, tak víte že marně nekecám.
Byl jsem jako lodník na starých Litoměřicích, dupali jsme z Hamburgu proti vodě s osmi kousky v závěsu. Tři z nich byly staré vrše s dřevěným dnem, tak nám to šlo pomalu. Když připočtete celní kontroly ve Schnackenburgu a v Cumlosen, tak jsme se do Wittenberge připlácali pátý den pozdě odpoledne.
Zakotvili jsme venku na řece a starej Werner rozhodl, že dnes už se dál nepojede. Sundali jsme oba bótky, naložili do nich soudky na pitnou vodu a odveslovali do přístavu na nákup. No jak to znáte, po nákupu a načerpání vody jsme si došli svlažit hrdlo do Hafenšenku.
No a tam seděly, Šeptavá Annemarí, Přítulná Mariana a Zrzavá Bibi". Chlapy kolem stolu pokyvovali hlavami, "jo, jo, známe, vlastně, znali jsme je". "Samozřejmě jsme k nim přisedli. Děvčata přihauptrovala po vodě už předevčírem a čekají tady na nějaký vlek proti proudu, na vlak nemají a peníze na něco k snědku taky došly. Tak jsme se jich ujali. Lexa, tenkrát druhej kormidelník, sebou vzal Šeptavou, já se dohodl se Zrzavou Bibi a do Přítulný Mariánky, začali hučet naši topiči, aby šla k nim do kajuty, s níma se všema.
Nejdříve se tomu jenom smála, ale pak ji zaplatili pár griotek a slíbili, že budou i vařit a tak se dala zlomit. No chudák holka, jen jsme ráno vypluly, začala ji robota v leže. Topítka co šli ráno v pět roztápět, se s ní pomilovali, pak si ještě trošku zdřímla a před devátou ji pomilovali ti druzí dva, než odešli na šichtu. Neutekla ani půlhodinka a už se vrátili ze šichty, umytí, ti první borci, oba zase při chuti. Pomilovali Mariánku a dali se do vaření. Mariánka zatím poklidila kajutu. Když poobědvali, Mariánka odsloužila dvojí šichtu a kluci odešli ke kotlům, odkud se vrátila druhá směna, která si nejdříve pochutnala na Mariánce a potom na obědě který uvařili jejich kolegové. Marieanne byla od rána do večera v jednom kole, ale byla to pracovitá holka, při vší té štrapáci klukům stačila vyprat a pospravovat co bylo třeba a v topičské kajutě se všechno jenom blejskalo. Jenom od vaření měla pokoj, kluci drželi slovo a vyvařovali, a dobře, pochvalovala si to. Když jsem ji zase jednou potkal na chodbičce, povídám ji: "Tak co má milá, jak to jde". "Ale dobře Džorži, všecko stíhám, jen spodní prádlo nenosím, copak bych měla čas ho pořád svlékat a oblékat? No řekni"? Na to nebylo co dodat. "Vy blbouni, šetřete ji trochu", domlouvala celá posádka topičům, "vždyť vám v Magdeburgu uteče". Ale kdepak nedali si říct, to víte, mladí hřebci, vymakaní od lopaty. Jenže jsme se spletli, Mariánce se to docela zalíbilo. Jídla dost a dobré, ani spánku nebylo málo. Jak víte, parníky dřív neujely denně ani čtyřicet kiláků a náš starej byl k nám mladejm uznalej. Jeden den hodinku ubral a druhej den ji třeba přidal, prostě jezdili jsme od města k městu, děda zůstával na lodi a my celá pára, vyráželi lodičkama na pivo. Samozřejmě jsme děvčata nenechali doma. Když se k nám přidali člunaři z vleku, byla v tu ránu plná hospoda, hospodský poslal pro harmonikáře, tanečnice přišly sami a o zábavu bylo postaráno. Dneska se chlapy nestačím divit, jak jsme to všecko vydrželi. No abych to nezamluvil, Přítulná Marieanne s námi vydržela až do Žandavy. To ráno po poslední noci, ji topiči vybavili proviantem a dali ji na vlak domů, ale vsadím se s vámi, že sedla na přívoz do Kripnu a tam si počkala do večera na fajrunt poproudního plavidla a s ním se vracela. Kam to nevím. Domů do Magdeburgu? Nebo až do Wittenberge, tedy celou štreku? Párkrát jsem ji od té doby ještě viděl, ale nikdy už jsme spolu nemluvili.


"Mno", promluvila další šedivá hlava, to seš snad jedinej tady u stolu, kterej neví co se s ní stalo. Podívej jak se tajdle John Stehno pochechtává, ze začátku na tebe mrkal, ale ty nevidíš neslyšíš, a musíš svou historku vyklopit. No tak je na mně abych v ní pokračoval. Když jsem se koncem padesátejch let vrátil z vojny, šly zrovna Lovosice v loděnici Křešice z velký opravy. Ze starý posádky tam zůstal jen mistr a tak inspektor Vrba kompletoval novou posádku. Dosadil tam jako kapitána Nosáriuse, Lexa tam nastoupil jako první kormidelník, tajdle John Stehno jako druhej, věčnej lodník Seržant Hikins jako první lodník a já po vojně jako druhej.
Hned první cestu po vodě, jsme se z Děčína vymotali až po poledni. Ze Hřenska jsme měli dva čluny s uhlím. Padla vyšlo do Kripnu. Jen jsme si v šenku sedli ke stolu, přisedla si k nám Přítulná Mariánka a hned začala prosit abychom ji svezli po proudu do Magdeburgu. Lexa s Johnem byly čerstvě ženatí a Hikýšek měl v Magdeburgu vážnou známost a tak do mně začali hučet. "Ujmi se ji Vojto, co ti to udělá, je to hodná holka, uklidí uvaří a ještě se i v němčině zdokonalíš".
No moc mně přemlouvat nemuseli, na Marjánku byla radost pohledět, však se na ni pamatujete, já ji do té doby neznal a líbila se mi.
Tak se mnou šla spát a od příštího dne si vzala na starost lodnickou kajutu a vaření. Ty tři dny cesty po proudu mi utekly jako voda mezi prsty. Uhláky jsme v Magdeburgu odhodili a v Šénebeku už na nás čekaly čtyři čluny se solí. Dodal jsem si odvahu a poprosil Mariánku jestli by se mnou nejela i proti proudu. Kupodivu svolila, a zdálo se mi, že docela s chutí.
Když tak teď o tom přemýšlím bylo to snad nejkrásnějších deset dní mého života. Poznávali jsme se a bylo nám spolu dobře.
Poslední fajrunt v Žandavě jsme ani nešli ven a povídali si na parníku. A tehdy mi řekla: Ty Vojti, já jsem pro tebe moc stará, jsem o pět let starší než ty. Ale jestli chceš abych s tebou jela zase po proudu, tak na tebe počkám. Ne tady v Kripnu, tady nemusí vyjít fajrunt, ale v Drážďanech u inspektora Hilleho. Tam zastavuje každý vlek, tam budu čekat, a jestli mně budeš ještě chtít, přijdeš si pro mě k Onkl Tomsovy. Když nepřijdeš bude naše známost fuč". Trvalo skoro týden, než jsme po poledni zakotvili na Ostragehege, Nosárius si šel k inspektorovy pro rozkazy a já uháněl k Onkl Tomsovy. Čekala tam.
Vzal jsem ji za ruku a odvedl si ji na loď. Od té doby se mnou jezdila a na mně čekala celej bóží rok. Po roce jsem ji požádal o ruku. Bránila se: "Vojti, jsem moc stará a mám moc špatnou pověst, vždyť je nám i takhle spolu dobře". Nepovolil jsem a po vánocích byla v Magdeburgu svatba. Narodily se nám dvě holky a když se vdaly, podarovaly nás třemi vnoučaty dnes už taky dospělými. Řeknu vám, že v mládí dostala správnou přezdívku, jak byla přítulná v mládí tak zůstala přítulná i dál, ale potom už jen ke mně. Mohli jste všichni jen tiše závidět". "Však jsme taky záviděli, ty moulo, vzít si Mariánku bylo víc než vyhrát v loterii". Poplácal starej John Stehno Vojtěcha po zádech. "Před pěti lety mi zemřela", pokračoval Vojtěch, "myslel jsem že to nepřežiju, no ale vidíte přežil jsem to, jenom sem sek se sexem, žádná na celým širým světě, by mi nemohla Mariánku nahradit".

Pojďte, potichoučku se vrátíme ke svému stolu, a necháme staré kapitány vzpomínat na jejich lodnická léta, kdy moře jim bylo po kolena, U Wacků byl candrbál, byl tam holek plnej sál, celou noc tam tancovali, s holkama se milovali, ráno přišli na parníky, zapřahali, přepřahali, a večer šli znova na bál a všechno to vydrželi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama