Září 2013

Stařík vzpomíná.

21. září 2013 v 17:24 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Široká řeka se majestátně valí pod mostem. Ještě slabé čtyři hodinky, jen pouhých dvacet kilometrů a opustí Českou zem navždy. Povalí svoje vody sedm set kilometrů Německými zeměmi, než skončí v náručí Severního moře.


Most Dr. Miroslava Tyrše rozkročen nad řekou, na dvou pilířích u břehů, řeku netečně pozoruje, jako by tu byl od jak živa a přeci je to jen pouhých osmdesát let od doby, co ho slabé lidské ruce vybudovaly a posunuly na pilíře jeho předchůdce. Řetězový most císařovny Alžběty, nejdelší řetězový most v Čechách, na nich stál a poctivě lidem sloužil, také celých osmdesát let, než musel ustoupit svému novému nástupci. Ale ty pilíře stojí pevně a neochvějně v pobřežních vodách řeky, jako památka a důkaz šikovnosti dávných kameníků a zedníků, jejichž kosti se už dávno obrátily v prach a popel.


Po mostě pomalu kráčejí, stařík a mladík, děd a vnuk. Oběma řeka učarovala, oba s ní spojili své životy. Stařík, starý říční kapitán, už dlouho na odpočinku a mladík, robusní urostlý lodník, mající plnou hlavu starostí, z nastávajících kapitánských zkoušek na které se chystá. Vrátil se z cesty a vyšel si z dědou na procházku, aby si trochu provětral hlavu. Rád si se svým dědou vyjde na procházku kolem řeky, i když ví, že bude poslouchat historky a vzpomínky, které už od malička tolikrát slyšel, že už by mohl dědovi napovídat. Tak i dneska. Došli doprostřed mostu, opřeli se o zábradlí a starý kapitán se rozhovořil.


"Vidíš, támhle co je ta veliká plechová kotva, stávala stará lodní truhlárna. Pracovali v ní tři lodní tesaři a dva truhláři, všechno mistři svého oboru. Pak taky krejčí na šití plachet, čalouník a lakýrník. Celá tahle parta, dokázala vybavit nebo opravit všechno, co bylo na lodích třeba. To víš, tenkrát na starých plavidlech byly železné jenom boky. Jinak bylo všechno ze dřeva. Dno, podlahy i kryty, kormidlo i kormidelna. Kajuty byly maličké, nacpané na záď i do přídě a tak i palubkové ostění a veškerý nábytek, se musel dělat pro každou loď na míru. No a když třeba připasovaná postel byla v hlavách široká osumdesát čísel a v nohách jen padesát, tak i matrace musel ušít někdo, kdo se v tom vyznal, to dá rozum, že jo. Tesaři uměli opravit a utěsnit, prolomené plaňky ve dně plavidla, nejméně na tak dlouho, než se loď dostala na loděnici. Na trati na místě, kde loď havarovala, uměli opravit a obnovit, rozlomené kormidlo z decimetrových fošen a to všechno jen ručním nářadím, kdepak hochu, žádná elektrika na obzoru.


Chodil jsem do té staré truhlárny fasovat latě na utěsnění podlah, aby sypký náklad nemohl propadávat pod podlahy, když bylo dlouho teplo a sucho a podlahová prkna se seschla. Taky jsem tam občas pomáhal, když bylo práce, že mistři nevěděli kam dřív skočit. Díval jsem se jednou na mistra Podlešáka. Hobloval a prořezával nějaké palubky. Když jednu dodělal, odložil ji a vzal další. Skoro to vypadalo, že se mu nechce něco podařit. Ale chyba lávky. Když měl poslední kratičkou palubku hotovou, vzal do ruky dřevěnou paličku, semhle máznul klih, tamhle máznul klih a ťukal , ťukal a ejhle, najednou z toho byly nové dveře do kormidelny, pro člun starého Zachlédra. Prostě konzert pro ruce mistra a oči diváka.
Ta malá stolička z lipového dřeva s kterou sis za mala tak rád hrával, udělal už před lety šéfmistr staré truhlárny, pan Sak, jako dárek, pro tvoji maminku, když ji byl rok. Už si s ní hrály tři dcery a šest vnoučat a vidíš, lehoučká lipová stolička stále věrně slouží, i když všichni mistři, i se starou truhlárnou jsou ti tam. Takoví to byli tenkrát řemeslníci, žel myslím si, že takoví se dnes už nerodí".
Stařík se na chvíli odmlčel a mlčel i vnuk. Za malou chvíli děda pokračoval ve vzpomínkách. "Kousek po proudu pod starou truhlárnou stály třípatrové sklady, postavené za Marie Terezie. Za mých mladých let stále ještě sloužily. Sám jsem u nich párkrát stál a vykládali jsme do nich, rýži, surovou gumu a i další zboží. Hned u nich byla zakotvená plovoucí dílna, u které stávaly vlečné parníky se dvěma komíny na roční revizi, nebo na drobné opravy, na které nestačila posádka vlastními silami. Šéf dílny, mistr Bartoš, byl hotový všeuměl, poradil si s každou závadou.
Pochopitelně, když jsme stáli na opravách, nebo u vykládky, nevařili jsme si. Chodili jsme na oběd do Litoměřický nebo do Děčínský pivnice, které stáli hned vedle skladů. Zato když jsme kotvili tamhle pod Ploučnicí, to jsme chodili do Parolodě, ta byla nejblíž".


"Hele dědo a jak je tamhle s tím hladovým kamenem. Dávní starousedlíci, Němci na něj vytesali nápis, "Uvidíš-li mně, zaplač", protože byl vidět jen při dlouhotrvajícím suchu a při katastrofální malé vodě, tak jednou za sto nebo dvě stě let. Jenže v posledních letech, leze z vody skoro při každé malé vodě, i já sám jsem ho viděl už dvakrát". "Já vím", na to děda, "vím taky, že nějaký pitomec, který neměl o řece ani páru a myslel si kdovíjak je vtipný, tam za té malé vody, v sedum a čtyřicátém roce, vysekal další nápis česky. "Neplač hochu nenaříkej, když je sucho pole stříkej", no mamlas, čím chce ty pole stříkat, když není voda. Ale abych nezamluvil tvoji otázku. Za ty miliony let, co tu Labe teče, vymlelo tady ten Labský kaňon, na který se sem jezdí dívat turisté, protože místní už ho ani nevnímají. No a myslíš, že Labe s tou činností přestalo? Ani nápad. Každý rok vymele a odnese ze svého lože, pár milimetrů, nebo centimetrů drobného materiálu. Však si vzpomeň, jak tady povodí pravidelně kontroluje měřící lodí, plavební dráhu. Jakmile narazí na balvan, kolem kterého řeka drobný štěrk vymlela a balvan teď vyčnívá ze dna a stává se překážkou v plavební dráze, hned jej odstraní. Tak Labe, teď už za spolupráce povodí, stále prohlubuje svoje lože. Pochopitelně, jak říční lože klesá, tak skalní masiv Hladového kamene u břehu vystupuje a o tolik menší malá voda stačí, aby byl vidět. Hádám, že za dalších padesát, až sto let už bude vidět i za normální vody. Ledaže tu opravdu postaví tu přehradu a ten kámen zmizí docela a bude zapomenut.
Kousek od Hladového kamene, byla ve břehu studánka s pramenitou vodou, kam si ji chodili nabírat plavci z člunů, odstavených u toho břehu. Pravidelně jsem ji chodil čistit, po velké vodě, když byla zanesená bahnem. Dnes už je pryč, pod vrstvou bahna, už by ji nikdo nenašel. Tak dopadly skoro všechny studánky, podle celé řeky, a co jich bylo. Na moderních lodích jsou velkokapacitní nádrže na pitnou vodu a studánky už nejsou potřeba. Zanikly, zmizely, právě tak jako hydranty s pitnou vodou pro plavce, v přístavech a na nábřežích měst.
Tak se hochu doba mění. Kdopak ví, co ty budeš vyprávět svému vnukovi, až tady spolu půjdete na procházku za padesát, či šedesát let. Bude tady tenhle, či nějaký modernější most? Bude pod ním přehradní jezero, po kterém budou projíždět nákladní i osobní plavidla? Nebo pod ním poteče zdivočelá řeka a plavba bude řemeslo dávno zaniklé, tak jako je dnes vorařina. Inu jak říkám. Kdopak ví. Já už se to nedovím".

Starý kapitán domluvil a pomalu pokračovali v procházce přes most a podle Labe. Láska jejich života, Labe se valilo a teklo stále dál, právě tak jako jejich životy na něm a s ním. Ten staříkův už brzy vplyne do moře zapomnění, zatím co pro vnukův je už teď Česká země malá a rozmachuje se po celé Evropě jejíž toky brázdí jako lodník, ale po složení zkoušek už za pár let jako kapitán, právě tak jako starý pán kterého má moc rád a který kráčí vedle něho.

Život na vesnici.

17. září 2013 v 14:52 | Brabouk.
Vesnice jako uzavřená komunita, kde každý znal každého a jaké nám představují filmy pana Trošky nebo seriál Doktoři z Počátků je už minulostí. Současné vesnice se vyhraňují do dvou kategorií.
Ta první mizí a dožívá. Byla v ní zrušena škola, zkrachoval v ní obchůdek a zavřeli hospodu. Mladí odešli a odcházejí do měst, kde bude škola pro jejich děti a kde sami snáze seženou práci a obživu. Staří jsou na vsi už příliš zakořenění a tak tam v poklidu dožívají, bez mladých, svůj život. Sem tam, některou takovou vesnici, o víkendech oživí chalupáři přijíždějící z měst, aby do nich po nedělním obědě opět prchli.
Do druhé kategorie, patří bývalé Vesničky mé střediskové, ležící poblíže velkých měst, které se dostali do hledáčku developerů a kteří v nich stavějí uzavřené sídliště, pro bohaté a ještě bohatší. Ti se ovšem se starousedlíky nestýkají, takže o nějakých sousedských vztazích nemůže být ani řeči. Že by v takové moderní vesnici znal každý každého, je čirá fantazie.
Samozřejmě jsou dodnes vyjímky vesnic, ve kterých se utvořila parta nadšenců, která strhla ostatní občany k tvořivé činnosti na zkrášlení a záchraně své obce. Držíme jim palce, ať se jim to podaří. Nicméně, čas kdy děti honily koupat housata k rybníku za vsí, běhaly po strništích a na podzim si opékaly brambory na ohýncích z bramborové natě už nenávratně odnesl čas. Moderní technické prostředky natolik změnily podmínky a dobu, že hlavně pro děti se stírá rozdíl mezi životem na vesnici a ve městě. Obrazovka počítače je všude stejná.

Setkání s literární postavou.

17. září 2013 v 12:54 | Jan Malý |  Sny a vzpomínky.

Moje "Setkání s panem Humbertem".

Seděl jsem v pohodlném ušáku a díval se na "Cirkus Humberto". Kolikrát já už tu knihu četl a stále se mi líbí. Sedím, koukám a v tom se otevřou dveře a přichází starý pan Humberto. "Vypněte ty pohyblivé obrázky a popovídejme si", povídá mi. "To rád" já na to.
"Povídejte mi jak váš cirkus začínal, pan Bass to ve své knížce dost odbyl a mně by to moc zajímalo. Mám moc rád Vašků Karase, který vaše jméno tak proslavil, že dodnes to jméno nese náš největší cirkus. I s ním bych si rád popovídal a taky bych vám rád něco ukázal".
"Člověče, copak je dneska v cirkusové branži k vidění, kdepak jsou ta stáda lipicánů a ostatních drezérských čísel. Vždyť dnešní cirky, hrají hlavně pro děti". "I bane, pane Humberto, moderní cirkus se vrací tam, kde vy jste začínal a Vašků končil. Vystupuje bez zvěřince a udivuje diváky akrobatickými výkony, spojenými jedním příběhem, jako v divadelním představení".
"No to bych rád viděl", zabručel pan Humberto. "Víte, že já také, starý pane", ozval se další hlas. Najednou je tu s námi, i můj milovaný Vašků. "Tak pojďte pánové, zvu vás na Letní Letnou". Tak jsme tam vyrazili. Viděli jsme tam toho hodně, snad to nejlepší, co moderní cirkus nabízí. Naše soubory, Cirk La Putyka, a řadu dalších, francouské Les Colporteurs a Cie Cahin Caha, soubory slovenské, německé, švédské i finské.

Když jsme tu štrapáci měli za sebou, a seděli zpět v pohodlných křeslech našeho obýváku, staří páni chvíli mlčeli. "To mi nějak uteklo", povídá pan Humberto. "No to mně taky", na to Vašků, "ale teď už si to pohlídáme. Děkujeme za krásné zážitky". Zvedli se a šli. Dveře klaply a já koukám, na obrazovce končí "Cirkus Humberto".

Dobrý ročník.

13. září 2013 v 16:58 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Dobrý ročník.

Nad starým obrázkem.

Stará, už trochu nažloutlá fotografie tu leží přede mnou. Dvacet tři mladých lodníků se na mne dívá. Moře jim je po kolena.

Mladí kluci.

Bylo jim patnáct a seběhli se z celé republiky. Ročník 1932. Narodili se jen jeden rok před nástupem Hitlera k moci a vzniku krutého totalitního režimu v Evropě. Bylo jim šest a chodili do první obecné, když do jejich měst a vesniček napochodovali šedozelení vojáci.
Ze svých slabikářů museli vytrhnout obrázek prezidenta Beneše. "Už to není náš pan prezident, proto nemůže zůstat v učebnici," poučil je pan řídící. Také několik řádků museli ve slabikáři začernit, jak jim pan řídící poručil. Po prázdninách už v učebnicích, pro druhou obecnou, měli obrázky německého Vůdce a pana prezidenta Háchy. Bylo jim jedno, kdo je na obrázcích. Naučili se co jim pan řídící, nebo paní učitelka poručili. Potom lítali po ulicích a hráli si a zlobili. No kluci. Sem tam ještě metali špačka, nebo hráli pikolu, na indiány a na kovboje, na četníky a na zloděje, ale stále častěji na válku.
Na tu opravdovou, která zuřila kolem nich, se dívali prizmatem klukovských očí a jejich rodiče se starali, aby to tak zůstalo co nejdéle. "Nic si neviděl, nic si neslyšel, nic nevíš! Rozumíš mi?" Přikázal táta každému z nich, když šli povinně s rodiči na obecní úřad, prohlédnout fotografie aktovky a jízdního kola. "Ty vole viděls ty fotky? Vo co de? Mě to táta neřek, jen mi přikázal, že mám držet hubu." Ptal se Venda Pepíka. "Ále zabili ňákýho protektora, v neděli nebude hrát ani biák, je státní smutek, ale do školy musíme, smutek nesmutek."
Tak si hráli a lítali dál kolem červených plakátů. Občas viděli mámu plakat, nebo tátu vzteky štípat dříví, ale už se radši neptali proč, věděli, že rodiče to nějak zamluví a pravdu jim neřeknou. To děti neomylně poznají. Tak se radši neptali a dál po ulicích lítali a hráli si.
Válka zatím pokračovala dál a posléze šla ke svému konci. Bylo jim třináct a bylo to v máji, všude plno šeříků, když šedozelené vojáky, vystřídali zelenožlutí. Někteří byli docela mladičcí a dovolili klukům, aby jim pomohli vyčistit samopal. Kluci z toho byli v sedmém nebi. Také mámy s táty se tvářili spokojeně. "Válka skončila, bude zase dobře."
Ještě bylo třeba, vytrhnout ze starých učebnic nevhodné obrázky a začernit nevhodné pasáže. Sotva se to za ten měsíc do prázdnin stihlo. Po prázdninách už kluci dostali nové učebnice a výuka šla dál. Ještě dva roky leštili svými zadky školní škamny. Ve čtyřicátém sedmém se rozhodovali co dál, kam namíří svůj do života krok.

Historie Evropy kráčela kolem nich.

Krutá světová válka se rozhořela a uhasla, když už rozum brali. Její tíhu nesli na svých bedrech rodiče. Ti zajistili klukům bezstarostné dětství, mezi kamarády, i doma. Kluci zatím jako by nevnímali, to hrozné dědictví zkázy a ruin. Jen tátové, někdy doma vyprávěli s jakými potížemi se musí vyrovnávat továrna, nebo podnik kde pracují.
Jedním z nejvíce postižených, byl podnik trochu exotický, zahraniční říční plavba. Mnoho plavidel bylo, koncem války, potopeno bombardováním, nebo hloubkovými nálety spojeneckých stíhaček. Z mnoha desítek mostů vedoucích přes Labe, zůstaly stát jenom dva, na celém toku. Krásný "Blauwewunder" (Modrý zázrak) nad Drážďany a o tři sta padesát kilometrů níže po proudu, most v Hemerten. Kdysi jedno z prvních přemostění řeky, které leželo na důležité spojce, mezi Berlínem a zemí Brunšvickou.
Ty první dva roky po válce, bylo nutno vyzvednout potopená plavidla, různých plavebních společností a tím uvolnit plavební dráhu. Zároveň Vodní stavby, ve spolupráci s městy, upravovaly zřícené mosty jako provizorní přechody, či přejezdy s alespoň jedním, zatím také provizorním, průjezdním polem pro plavidla. Proto plavba po Labi, ještě dlouho po válce stála a potom se jen pomalu rozjížděla. Československá plavba labská začala trpět velkým nedostatkem lodních posádek. Většinu lodních posádek před válkou, tvořili občané německé národnosti. Takřka všechny německé posádky spolkla válka. Zbylo jich jen několik. Totálně nasazení čeští muži, kteří padlé Němce za války, na lodích nahradili, se po válce vrátili, ke svým původním povoláním a ke svým rodinám.
Situace byla kritická, proto generální ředitel plavby rozhodl. Upustíme od praxe, kdy plavčíci přicházeli na plavbu z plaveckých rodin. Ostatně většina plaveckých rodin byla německá a odešli s odsunem. Musíme se rozjet do škol po celé republice, udělat nábor mladých plavčíků. Jak řekli, tak udělali. Utvořili několik skupin, ze zkušených kapitánů a kormidelníků a ti se na jaře roku 1947, rozjeli do škol po vlastech Českých, lákat chlapce na plavidla. Příliš úspěšní nebyli. Bylo příliš brzy po válce a rodiče odmítali pustit své ratolesti z domova a z dohledu.
Z celé republiky se na plavbu přihlásilo jen pět a dvacet chlapců, rozených dobrodruhů. Po krátkém, jen měsíčním intenzivním výcviku, kde se naučili dělat uzle, jezdit lodičkou, splétat lana a ostatní nezbytnosti, potřebné pro práci na lodích, se rozběhli na čluny a na parníky. Ještě se na plavbě ani pořádně nerozkoukali a přišly únorové události. Staré pořádky ve společnosti přestávaly platit a nastávala nová doba. Na plavbu, tento kvas, doléhal jen jakoby z dálky. Na lodích se demokracie nevedla a nevede. Co řekne kormidelník, nebo kapitán, to platí a to se splní bez debat. Ale přeci jen se cosi změnilo. Staří plavci se sešikovali v odborech, a už se nestávalo, že za malé vody, nebo při zámrazu byli posádky propuštěny a do práce znovu přijati, až když se plavba znovu rozjela. Do toho ovšem naši plavčíci, zatím neměli co mluvit. Ale uplyne jen několik málo let a stanou se rozhodující silou plavby.
Tak ještě jednou.
Nad starým obrázkem.
Stará už trochu nažloutlá fotografie, tu leží přede mnou. Dvacet tři mladých lodníků se na mne dívá. Moře jim je po kolena. Ještě včera to byli plavčíci. Vpředu sedící zkušební komisaři. Zkušení kapitáni, kormidelníci a strojníci vedení inspektorem lodního provozu. Ti posoudili a zkouškami stvrdili, že plavčíci dobře využili své tři roky a že nyní už jsou plně schopni, zastávat samostatnou práci na lodích. Řeky náruč otevřená, lodě na ně čekají, svět jim leží u nohou.
Tak si je představme a řekněme si, čeho postupem let dosáhli.

Čtení těchto odstavečků bude trochu nudné, a stereotypní. Co taky psát, o samých kapitánech a kormidelnících. Ale skoro všichni, už se plaví tam, na těch věčných řekách. Tak na ně, na každého z nich, chci aspoň kratince vzpomenout. Někteří z nich zastávali ve své době i vysoké funkce, ale prach zapomnění je zavál, právě tak jako ty, kteří šli životem a světem jen pokorně a chudě.

V zadní řadě první zleva je Mirek, pražan od narození. Však také Vltavě a Praze zůstal věrný a hned po složení lodnických zkoušek se k nim vrátil. Stal se stal zkušeným kapitánem na parnících osobní dopravy Pražské paroplavební společnosti. Spolupracovníci si ho opakovaně volili za předsedu své odborové organizace.
Vedle něho stojí Michal, také pražan kovaný, i on se po vyučení vrátil do Prahy, k Pražské paroplavební společnosti. Plavil se tam jako kapitán, dál se vzdělával a stal se ředitelem této plavby.
Třetím je Míla, kapitán dálkové plavby. Ve zralém věku začal pracovat v aparátu komunistické strany a až do sametové revoluce byl předsedou Okresní kontrolní a revizní komise.
Karel, čtvrtý zleva, byl nejchytřejší z ročníku, kapitán dálkové plavby, vystudovaný inženýr a hlavní technik německé plavební společnosti Deutsche Binnenreederei.
Hubeňour vedle něho je Jan. Kapitán dálkové a pobřežní plavby. Už od mládí se politicky angažoval, stal se předsedou mládeže na plavbě a po několika letech i předsedou podnikové organizace Komunistické strany. Byl mistrem a vychovatelem několika ročníků mladých plavců a vedoucím kulturních zařízení plavby v zahraničí. Vrátil se však vždy zpět na plavidla ke kormidelnímu kolu.
Dlouhán Olda, člunový kormidelník. Na člunech začínal a zůstal jim věrný.
Druhý z té dvojice, usměvavý Ladýz. Kapitán dálkové plavby, zkušený velitel motorových nákladních lodí.
Trochu osamocený František. Kapitán dálkové, pobřežní a kabotážní plavby, kapitán na Rýně a přilehlých vodách. Dispečer a vedoucí lodních provozů v Čechách i v zahraničí, náměstek ředitele Zahraniční plavby.
Čtvrtý zprava je Radovan. Kapitán a světoběžník. Rád se pohyboval na hraně zákona, někdy i za ní. Býval někdy velmi bohatý a někdy velmi chudý. Prošel světa kraj a pochován je v moři.
Poslední tři, bratři Leši. Oderáci z Ostravy. Dva kormidelníci a kapitán. Když se Československá plavba oderská rušila a plavidla se stahovala na Labe, odmítli opustit svou milovanou řeku a Ostravu. Plavili se na Odře u polské plavby.
V přední řadě první dva zleva, přístavní kormidelníci, Egon v Holešovicích a Kosák na Mělníku.
Třetí je Standa ze Štětí, člunový kormidelník. Excelentní znalec plaveckého povolání. Jeho záplety na lanech a provazech byly jako vzorky takřka uměleckého řemesla.
Oderák Bohoušek, nejmladší kapitán na Odře, vedoucí lodního provozu oderské plavby. Kapitán dálkové plavby u labské plavby.
Květoslav je pátý zleva. Kromě kapitánských funkcí na Labi, prošel celou řadu přehradních nádrží kde zaučoval mladé adepty plaveckého řemesla u osobních plaveb na přehradách. Byl dlouholetým mistrem plavebního učiliště v Děčíně.
Miroslav, brzy po vyučení odešel z rodinných důvodů od plavby. Vystudoval a stal se hospodářským pracovníkem, dnešní terminologií manažerem.
Pátý zprava, náš benjamínek František, o rok mladší než my ostatní. Po vyučení přešel z dálkové plavby do přístavního provozu kde pracoval celá léta jako jeřábník.
Také Jarda a Bohouš odešli brzy po vyučení na suchou zem, ale neztratili se tam a s kamarády od vody stále udržovali kontakt.
Poslední dva Jašek a Lacek ze Slezska. Člunoví kormidelníci. Věrni Slezsku zůstali, a brzy se tam nadobro vrátili.

Posledních pár slov.
Je na čase se s naším ročníkem rozloučit. Byli svědky vřavy světové války, byli svědky Únorové revoluce, či puče, jak je komu libo. Zažili i sametovou revoluci, či puč. Zdálky sledovali další války, v Koreji, ve Vietnamu a nespočet dalších. Rostli a žili v neklidných dobách, které si je formovali ke svému obrazu. I když se plavili celý život i za železnou oponu a měli tedy daleko větší přehled o světě než prostí občané naší země, přeci jen byli a zůstali své době poplatní.

Nesuďme je tedy dnešními měřítky. Dovolte mi zopakovat: "Byl to dobrý ročník".

Lodníci na tlapkách.

9. září 2013 v 18:28 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníci na tlapkách.

Zrzavá.

"Ahoj Luboši, jdeš na jedno zrzaví", povídá starej Čunky místo pozdravu, když se dědci potkali, na hlavách staré odrbané šífácké čepice, bez kterých by nedali ani ránu. "To víš, žízeň veliká a taky tam budou chlapi, tak si taky chci trochu pokecat. To víš u nás doma je to samá ženská a jak člověk otevře hubu, hned začnou repetit a tak radši mlčím a pokecat si chodím do Ouplavu". "Víš že u nás je to némlich to samý, tak to já se k tobě přidám. Budou tam nějaký kluci"? "Ále, to víš, že jo. Je přeci středa a omladina tam chodí většinou až s večerem, odpoledne je pro dědky jako jsme my". Tak srovnali krok a za chvíli už vcházeli do Ouplavu. Bylo nedlouho po poledni a kromě několika starých dědků u jednoho stolu, byl lokál prázdný. Pozdravili se s kluky, kteří už nosili sedm křížků na svých zádech a zasedli mezi kamarády. Po pár uvítacích větách se zábava zase rozjela.
Starej John Stehno, ukecanej jako vždycky vedl slovo. "To vám bylo teprve dva roky po válce, všechno bylo na lístky a všeho bylo málo. Napakovali jsme se Seržantem na staré Ústí, kde se sešla dobrá parta. My dva lodníci, druhej kormidelník a čtyři topiči jsme byli všechno kluci před vojnou a pořád hladoví. Když jsme prožrali celej příděl co byl na lístky, zachraňovali nás kostky hrachových polívek, které se dali sehnat bez lístků. Pamatujete se na ně"? Dědci pokývali hlavou,že jo, že pamatují. A John pokračoval.
"Dědci, kapitán, kormidelník a mistr strojník se na to už někdy nemohli koukat a sem tam něco nám taky šoupli. Ale to bylo jako když plivneš do moře. Pořád jsme koukali kde co sežrat. Nejvíc kluci topiči, věčně hladoví a cháska nezvedená. Však to taky bylo lopat uhlí co museli naládovat do kotlů. A tak se mezi nimi zrodil nápad, no nápad, došlo k tomu spíš náhodou. Zastavili jsme na nákup a jen jsme vyhodili lávku kde se vzal, tu se vzal pes jako tele, který se rozhodl, že nás nepustí na břeh. Čas utíkal, kapitán nadával, tak Venca drapnul handšpégu a jednu psovy ubalil mezi voči. Pes kviknul, lehnul a bylo po něm. "Hoďte ho do Labe, ať z toho není malér", zavelel kapitán. "Né do Labe né", zakvílel topič Lojza, "hodíme ho do zadní kotelny, dyť je na něm nejmíň dvacet kilo masa". Drapli psa za kožich a šup s ním do zadní kotelny. Kapitán zakroutil hlavou, odplivl si a šel na nákup.
Zato Lojza, ten pověřil svým nákupem kamarády a zůstal na parníku. Než se posádka za dvě hodiny sešla k další plavbě, už viselo naporcované maso na hácích, pod větracími mřížemi zadní kotelny. No a druhý den, měla celá posádka hody, jen kapitán ani neochutnal.
Od té doby chodili topiči na nákup se šlupkami od salámu po kapsách a někdy, ne pokaždé, to druhý den po nákupu vonělo v příďových kajutách pečeným masem.
Až jednou, přilákána vůní, přiťapkala na palubu za Vencou čubička, jako za groš kudla. "Kluci, tu musíme nejdřív vykrmit", rozhodl Lojzík. Vykrmovali, vykrmovali a než se nadáli, byla Zrzavá miláček celé posádky, každý ji sem, tam hodil nějaký mlsek. Jo, dali ji troubové, topiči jméno Zrzavá, protože neznali starou vesnickou moudrost, že pojmenované zvíře nezabíjíme a když už ho zabít musíme, nejíme ho.
Zrzavá potvrdila starou zkušenost všech pejskařů, že naši pejskové nejen,že rozumí tomu co říkáme, ale oni rozumí i tomu, co si myslíme. Tak asi po čtvrt roce, Zrzavá, to už byla pěkně zakulacená, začala chodit s topiči na nákup. Ale jen co přešli lávku se od nich odpoutala a odpelášila. Věděla už, že parník na nákupu déle než dvě hodiny nestojí a vždycky se stihla včas vrátit, s nějakým psem v závěsu. Každý ten chudák, než se rozkoukal, už byl ve psím nebi. Zrzavá nás přesvědčila, že pověra, že pes nežere psí maso, je jenom blud. Když bylo pěkně propečené, pochutnávala si na něm jako každý z nás.
Asi po roce jsme o ni hloupou náhodou přišli. Vyrazili jsme v Schönebecku na nákup a ještě jsme se ani pořádně nerozešli, ale Zrzavá už odpelášila. Vtom přifrčelo auto z Magdeburgu a inspektor Vocílka nás hnal zpátky na parník. "V Áknu nasedla samotíž a voda padá, odvěste vlek a hned tam jeďte, snad se vám podaří, ji ještě strhnout a přišlepovat ji do Magdeburgu. Pak se vrátíte k vleku a po nákupu, budete pokračovat v cestě".
Marně jsme volali "Zrzavá, Zrzavá", byla pryč, neslyšela nás. Když jsme se druhý den odpoledne vrátili k vleku, tak nám posádka prvního člunu vyprávěla, jak nás Zrzavá až do večera hledala, k nim na člun, ji však nenalákali. Když se začalo šeřit, odpelášila pryč. Ani jsme si pořádně nenakoupili. Lítali jsme po Schönebecku a pořád volali "Zrzavá, Zrzavá", ale co naplat, kdo ví kde ji byl konec. Kdopak může vědět, kdo se ji ujal, ale už jistě nikdy neměla deset pánů, kteří ji všichni rozmazlovali a házeli ji mlsky.
Vidíte to, už je to šedesát let pryč a já tu Zrzavou, vidím před sebou jako živou, jako by se ztratila teprve včera a pořád mě to mrzí a štve, že jsme ji tak zklamali a ujeli jsme ji. Chudák malá, nemohla vědět, že jsme museli, že to jinak nešlo. Snad by jsme se pokusili tu hodinku počkat, ale inspektor Vocílka stál na břehu a tak se nedalo nic dělat.
Ale to všechno ten pejsek nemohl vědět a řeknu vám, i když jsem tenkrát byl jen lodník a o ničem jsem nerozhodoval, výčitky svědomí mně hryžou dodnes a pokaždé když si na Zrzavou vzpomenu ji v duchu poprosím za odpuštění. Nedlouho po ztrátě Zrzavé jsme staré Ústí vezli v Děčíně do šrotu. Ústí houkalo na obě píšťaly, a všechny parníky, co jich stálo u nábřeží mu na tu poslední cestu odpovídaly. Posádka se rozběhla na jiné parníky, Seržant a já jsme přepakovali na Duchcov, ale to už by bylo jiné povídání.


Šupák.

"Když už jsme u těch lodníků na tlapkách, taky na jednoho vzpomínám", ujal se slova Luboš, upil piva a pokračoval. "To jsem právě začínal jezdit jako kapitán, snad druhou nebo třetí cestu, jsem přivezl do Hamburgu náklad železa. Vykládalo se to v Indiahafenu u Afrikakai, do šupny, do šest a padesátky. Když jsem si po skončení vykládky došel do kanceláře pro papíry, cestou zpátky na loď, se ke mně přidalo kotě, no kotě, po čase jsme zjistili, že je to spíš zakrnělej kocourek. Ale abych nepředbíhal. Jak víte, na hamburských šupnách jsou služební kočky, a noční hlídači pro ně dokonce fasují mlíčko a krmení, protože tyhle služební kočky chytají myši i krysy, ale nežerou je. Pěkně je přinesou před nočního hlídače, už zakousnuté a nechají se pochválit. Ve dne je na šupně nikdo ani neuvidí.
No a tenhle kocourek, byl nějaký odstrkánek, kterého staří kocouři a kočky nepustili k pořádnému žrádlu a proto asi zakrněl. Tak už toho jednoho dne měl plné zuby a přidal se k prvnímu cizinci, který se mu na šupně namanul a pustil se za ním do světa. Čirou náhodou, jsem byl ten cizinec já. Přišel za mnou na tři a sedmu a hned jsme si padli do oka. Naservíroval jsem mu, na jeden talířek trošku mlíka a na druhej zbytky od oběda a odpluli jsme i s kocourkem na Köhlbrand, do Neuhofu do nakládky. Naložili jsme něco přes čtyři sta tun sojového šrotu, jako ostatně skoro každou cestu a vyrazili na trať. Každý víte, že když se veze obilí, nebo šrot, vezou se i myši a potkani, které vám na loď nasypou i s nákladem. Však víte jaké možné, i nemožné, pasti jsme na ně líčili, v předem prohraném boji.
Kocourka jsem dál krmil, ale teprve třetí den, se ode mne nechal pohladit. Od té doby, začal chodit ve dne, spát do kormidelny. Oblíbil si místečko v rohu, na faulenci a tam celý den prospal. Když ho občas někdo pohladil, otevřel jedno oko a vystrčil drápy. Prostě neměl to rád, tak jsme si to časem odvykli. Začali jsme mu říkat Šupák, protože k nám přivandroval ze šupny. Byl to sice zakrslík a za celou tu dobu, co byl u nás nepovyrostl ani o píď. Jak jsem říkal, jako větší kotě, ale pracky, ty měl jako dítě ruku a drápy jako háky, za ty by se nemusel stydět ani velký kocour.
Sotva se smráklo, otevřel oči a odpochodoval ke dveřím. Ani mňoukat nemusel, vždycky byl někdo u kormidla, kdo ho pustil do služby. Celou noc procházel poctivě celé plavidlo a své úlovky nosil, na kryt, před kormidelnu. Někteří potkani, co tam mrtví leželi, byli skoro tak velcí, jako náš Šupák. Jak byl drobnej, neměli šanci se mu někam schovat. Neexistoval žádný prostor na lodi, který by teď už náš, kocourek nezkontroloval. Po kotevních řetězech, slezl i do kolizních prostorů, prostě celá loď byla pod kontrolou. Pastičky a pasti jsme uložili k ledu.
Jednou, už na podzim, kdy se smrákalo brzy a v jízdě se pokračovalo i za tmy, nám kocourek přišel ukázat svoje umění. Poznal, že se v kormidelně sešla celá posádka a tak na kryt před kormidelnu, přivlekl ještě živého potkana. Potkana pustil, zavřeštěl, to snad, abychom se všichni dívali. Potkan se pokusil utéct, Šupák po něm skočil, zubama ho rafnul za hřbet a vyhodil ho do vzduchu, postavil se na zadní, předníma nohama zasekl do potkana drápy a švihnul s ním o zem. Když to udělal třikrát, bylo po potkanovi. To všechno probíhalo tak rychle, že potkan neměl čas se bránit a Šupáka na oplátku kousnout. Když potkan zůstal ležet, ještě chvíli ho pozoroval, jestli to není finta a pak hrdě odkráčel a do kormidelny na nás, se ani neohlédl. Každé ráno jsem Šupáka pochválil, dostal mlíčko a něco k snědku, pak lodník smetl jeho lovecké trofeje na lopatu a hodil je do Labe.
Šupák absolutně nesnášel, zůstat sám na lodi. Hned napoprvé když jsme šli nakupovat a loď měla zůstat na tu hodinku bez hlídky, vyšlapal si to přes lávku za mnou. Třikrát jsem ho odnesl zpět na loď a pak jsem to vzdal. Vzal jsem malou kabelu, která od té doby byla jenom pro kocoura, šoupnul jsem ho do ní a šli jsme. Šupák byl spokojený, sem a tam povystrčil hlavu, ale z kabely se nedral a většinou podřimoval. Jednou, za malé vody, to na lávku nebylo a tak jsme jeli na nákup lodičkou. Není lávka, nechám kocoura na lodi, řekl jsem si. No a ten moula, skočil z bortu do vody a připlaval za mnou. Myslel jsem, že mně trefí šlak. Kluci šli nakupovat, já lodičkou s kocourem zpátky na loď, mizeru vyfrotýrovat, šoupnout ho do kabely, a fofrem za ostatními nakoupit nějaký kus žvance.
Tak s námi jezdil dva roky. Pak jsme, na nějaký čas, přešli na jinou relaci. Několik cest za sebou, jsme po proudu, nakládali síran v Neratovicích a proti proudu, sůl do Neštěmic. Myši z lodě jako když sfoukneš. Kde se vzali, tu se vzali, byli pryč. Šupák z toho celej znervózněl a zesmutněl. I když mlíčka a žrádla bylo, co hrdlo ráčí, chyběl mu ten adrealin, z nočních lovů. Pochopil jsem to pozdě. V Magdeburgu, u kanceláře, jsem se postavil vedle jedenáctistovky s nákladem sojových bobů. No to víte, pro potkany prostřený stůl. Šupák neodolal a opustil nás. Lovecký pud ho zavolal.
Od té doby začal trampovat z lodě na loď. Když na jedné lodi tu havěť vybil, přešel na jinou. Už se to o něm vědělo a všude ho rádi viděli a podstrojovali mu. Občas na nás při potkávání někdo zavolal: "Máme u nás, vašeho kocoura". Ale pak volání přestalo. Buď Šupák přepakoval na německou, či polskou loď a tam, pochopitelně, nevěděli kde byl původně doma a nebo se v Hamburgu vrátil na svou, či jinou šupnu, ke služebním kočkám, nadělal jim spoustu koťat a všem vyprávěl, jak to chodí v širém světě. Ale ať tak, či tak, dneska už ho hlava nebolí, jen já na něj pořád s láskou vzpomínám.


Lasice.

Sotva Luboš skončil, ujmul se slova mladý Hačunda. No mladý, jak se to vezme, taky už mu táhne na sedumdesátku. Ale všichni kolem stolu, si pamatují na starého Hačundu, takže jejich kamarád, zůstane mladým Hačundou až do smrti. Však taky, jak by jinak při vzpomínkách od sebe rozlišili, ty dvě rázovité postavy. Starej Hačunda byl kormidelník na tisícáku a mnozí z dědků, u něho jako plavčíci začínali. Byl to starej mrzout, prolezlý reumatismem a ve své době to byl plavčíků postrach.
Ale zachraňovala to jeho žena, říkali jí Ferbaska, protože byla prvorepublikové filmové divě moc podobná. Ferbaska byla ženská jako břitva, celá posádka ji poslouchala, i se starým Hačundou. Řeku i plavbu měla v malíku a co ta neznala, nestálo za to, se to učit. Bejt chlap, stal ba se z ní kapitán, na to tata. Ale v té době, to byla jen kormidelníkova paní a respektovaná máma posádky. Každou neděli lodníkům a plavčíkům navařila nějakou dobrotu, kterou by sami nesvedli. K nedělní snídani i buchty napekla.
Chlapi by za ní šli kraj světa a tak kvůli ní, rádi snášeli dědkovo hartusení. Však si také o ní a o dědkovi vyprávěli příhod, co za svá mladá léta nasbírali, nepočítaně. To bylo pořád dokola, "starej Hačunda řek a Ferbaska poručila a já jsem" a už to jelo. No uznejte, může v tomhle pádě být mladý Hačunda jen Hačunda. I kdepak, to by se to pletlo.
Tak tedy, mladý Hačunda povídá: "Víte, že i já rád vzpomínám na podobný příběh. To už jsem jezdil jako kapitán na sedum a sedmě a přijížděl jsem na jaře s nákladem plechů do Braunschveigu. To bylo ten rok co končila modernizace Mittellandkanálu a celé břehy průplavu kolem přístavu osadili larsenama. Jak na to divá zvěř nebyla zviklá, skočila do průplavu jako jiné roky, ale ouha, na druhém břehu se nedostala ven. To by jste nevěřili, co tam ten rok plavalo mrtvolek.
Uviděl jsem tam plavat lasičku kolčavu, ještě živou a zdálo se mi, že už mele z posledního. "Tak tebe holka, zachráním", řek jsem si. Vzal jsem háček, že ji podeberu a vytáhnu na kryt. No to jsem si pěkně naběh. Sotva se ji háček dotkl, vyběhla po něm, pak po moji ruce a přes rameno skočila mezi kryty a byla pryč. Ani jsem se nestačil leknout. Však ona si cestu na břeh najde říkal jsem si, když jsme se uvázali k hrázi.Když jsem se vrátil z přístavní kanceláře, nedalo mi to a trochu jsem ji začal hledat. Taky, že jsem ji našel.
Pod jednou podlážkou, pod lano, jsem zahlédl, dvě očička jako korálky a čumáček. Zdálo se mi, že se ani moc nebojí, ani se moc neschovávala. Nakrájel jsem do misky kousek masa, co mi zbyl od obědaa kousek od podlážky, jsem misku postavil. Do večera byla miska prázdná. No abych to zkrátil, žádný kamarádšofty s náma nevedla, ale misku vyjídala tři cesty, a myší na lodi ubylo, dá se říct, že nadobro zmizely. Dva měsíce s námi kolčava vydržela a pak najednou, už zůstávala miska nevyjedená. Možná, že to bylo jako s kocourkem Šupákem, "nejsou myši, není zábava, jde se o loď dál". Nebo příroda zavolala a ona odešla na břeh, založit rodinu. Kdopak ví, ale pořád jsem rád, že jsem ji tenkrát zachránil.


Fousatej.

"No já to vemu jenom zkrátka", chyt se slova Komodore, který měl před sebou v půl litru jen vodu z vodovodu, nic jiného mu felčaři nepovolili, dokonce i chlapi, se mu už kvůli tomu přestali pošklebovat."Ale bude to trošku z jiného soudku. Všichni víme, že při přepravách obilí, jsou na lodích naši největší nepřátelé potkani. Však taky Šupák a Lasice při jejich likvidaci zdatně pomáhali, jak jsme právě slyšeli. No vidíte a přes to jsme si na jedenáct šest set čtyřce jednoho prevíta docela oblíbili.
Na člunech jsou s nimi potíže, nejen v nákladních prostorách, ale i v kajutách. U nás na motorácích, kde kajuty smrdí naftou ze strojovny, jsme od nich měli pokoj. Ale jeden vypasený macek, si dodal odvahy. Nastěhoval se, ne sice do kajut, ale někam do zadních navijáků. Co jsme se ho ze začátku nahledali. Chtěli jsme sním udělat krátký proces, ale marná sláva, byl na nás moc fikaný, nelapli jsme ho. Hřídel zadních navijáků je, jak víte, asi dvacet centimetrů za zadním okénkem společné kuchyně a vlastně, i jídelny a společenské místnosti.
Když jsme se tam, po fajruntě už za tmy, na kus řeči sesedli, tak se ten prevít posadil na hřídeli a čučel na nás. Však víte v létě, to nešlo mít okna zavřená a tak jsme ho všelijak plašili, i pantofle po něm házeli ale málo platné, uhnul, na chvilinku zmizel a než jsme se nadáli, seděl tam znovu. No časem jsme si na něj zvykli. Dokonce jsme mu začali říkat Fousatej, a sem tam někdo položil na hřídel ohryzek, nebo jinou dobrotku. Došlo to už tak daleko, že když se někdo z posádky přiblížil k oknu, tak Fousatej neutekl, ale v poklidu odkráčel stranou a vrátil se, jen co nebezpečí pominulo.
V klidu nás pozoroval, ba dalo by se říci,že nás přímo studoval. Dalo by se říci, že jsme si na sebe pomalu zvykli. Samozřejmě, proti jeho soukmenovcům, v nákladních prostorách, jsme bojovali dál. Ale Fousatej, už byl skoro kamarád. Léto, podzim i zimu, to s námi táhl, až na jaře náhle zmizel, nejspíš nějaká potkanice někde na vedlejší lodi, začala být zajímavější než ta divná společnost za oknem".
Večer se už nachýlil, pouliční lampy už se rozsvítily, byl čas sedánek rozpustit a jít domů na večeři. A tak kluci, šedovlasí kamarádi, zaplatili a šli.
_______________________________________________________________________________________________________________
Ústí a Duchcov, stranokolesové vlečné parníky, dva komíny, dva kotle, dvě kotelny, 500 a 800 koní, 10 lidí posádky.
Tisícák, člun o nosnosti 1000 tun, labská míra. Kanálák, člun o nosnosti 700 tun, kanálová míra.
Tři a sedma, MNL 7301-, motorová nákladní loď, nosnost 700 tun, výkon 300 kW.
Sedm a sedma, MNL 7701-, motorová nákladní loď, nosnost 700 tun, výkon 700 kW.
Jedenáctistovka, MNL 11601-, motorová nákladní loď, nosnost 1100 tun, výkon 600 kW.
Šupna, rozlehlé, přízemní, námořní skladiště, kopírující přístavní molo v hamburských přístavech, vícepatrová námořní
se v hamburských přístavech nazývají špejchary.