Dobrý ročník.

13. září 2013 v 16:58 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Dobrý ročník.

Nad starým obrázkem.

Stará, už trochu nažloutlá fotografie tu leží přede mnou. Dvacet tři mladých lodníků se na mne dívá. Moře jim je po kolena.

Mladí kluci.

Bylo jim patnáct a seběhli se z celé republiky. Ročník 1932. Narodili se jen jeden rok před nástupem Hitlera k moci a vzniku krutého totalitního režimu v Evropě. Bylo jim šest a chodili do první obecné, když do jejich měst a vesniček napochodovali šedozelení vojáci.
Ze svých slabikářů museli vytrhnout obrázek prezidenta Beneše. "Už to není náš pan prezident, proto nemůže zůstat v učebnici," poučil je pan řídící. Také několik řádků museli ve slabikáři začernit, jak jim pan řídící poručil. Po prázdninách už v učebnicích, pro druhou obecnou, měli obrázky německého Vůdce a pana prezidenta Háchy. Bylo jim jedno, kdo je na obrázcích. Naučili se co jim pan řídící, nebo paní učitelka poručili. Potom lítali po ulicích a hráli si a zlobili. No kluci. Sem tam ještě metali špačka, nebo hráli pikolu, na indiány a na kovboje, na četníky a na zloděje, ale stále častěji na válku.
Na tu opravdovou, která zuřila kolem nich, se dívali prizmatem klukovských očí a jejich rodiče se starali, aby to tak zůstalo co nejdéle. "Nic si neviděl, nic si neslyšel, nic nevíš! Rozumíš mi?" Přikázal táta každému z nich, když šli povinně s rodiči na obecní úřad, prohlédnout fotografie aktovky a jízdního kola. "Ty vole viděls ty fotky? Vo co de? Mě to táta neřek, jen mi přikázal, že mám držet hubu." Ptal se Venda Pepíka. "Ále zabili ňákýho protektora, v neděli nebude hrát ani biák, je státní smutek, ale do školy musíme, smutek nesmutek."
Tak si hráli a lítali dál kolem červených plakátů. Občas viděli mámu plakat, nebo tátu vzteky štípat dříví, ale už se radši neptali proč, věděli, že rodiče to nějak zamluví a pravdu jim neřeknou. To děti neomylně poznají. Tak se radši neptali a dál po ulicích lítali a hráli si.
Válka zatím pokračovala dál a posléze šla ke svému konci. Bylo jim třináct a bylo to v máji, všude plno šeříků, když šedozelené vojáky, vystřídali zelenožlutí. Někteří byli docela mladičcí a dovolili klukům, aby jim pomohli vyčistit samopal. Kluci z toho byli v sedmém nebi. Také mámy s táty se tvářili spokojeně. "Válka skončila, bude zase dobře."
Ještě bylo třeba, vytrhnout ze starých učebnic nevhodné obrázky a začernit nevhodné pasáže. Sotva se to za ten měsíc do prázdnin stihlo. Po prázdninách už kluci dostali nové učebnice a výuka šla dál. Ještě dva roky leštili svými zadky školní škamny. Ve čtyřicátém sedmém se rozhodovali co dál, kam namíří svůj do života krok.

Historie Evropy kráčela kolem nich.

Krutá světová válka se rozhořela a uhasla, když už rozum brali. Její tíhu nesli na svých bedrech rodiče. Ti zajistili klukům bezstarostné dětství, mezi kamarády, i doma. Kluci zatím jako by nevnímali, to hrozné dědictví zkázy a ruin. Jen tátové, někdy doma vyprávěli s jakými potížemi se musí vyrovnávat továrna, nebo podnik kde pracují.
Jedním z nejvíce postižených, byl podnik trochu exotický, zahraniční říční plavba. Mnoho plavidel bylo, koncem války, potopeno bombardováním, nebo hloubkovými nálety spojeneckých stíhaček. Z mnoha desítek mostů vedoucích přes Labe, zůstaly stát jenom dva, na celém toku. Krásný "Blauwewunder" (Modrý zázrak) nad Drážďany a o tři sta padesát kilometrů níže po proudu, most v Hemerten. Kdysi jedno z prvních přemostění řeky, které leželo na důležité spojce, mezi Berlínem a zemí Brunšvickou.
Ty první dva roky po válce, bylo nutno vyzvednout potopená plavidla, různých plavebních společností a tím uvolnit plavební dráhu. Zároveň Vodní stavby, ve spolupráci s městy, upravovaly zřícené mosty jako provizorní přechody, či přejezdy s alespoň jedním, zatím také provizorním, průjezdním polem pro plavidla. Proto plavba po Labi, ještě dlouho po válce stála a potom se jen pomalu rozjížděla. Československá plavba labská začala trpět velkým nedostatkem lodních posádek. Většinu lodních posádek před válkou, tvořili občané německé národnosti. Takřka všechny německé posádky spolkla válka. Zbylo jich jen několik. Totálně nasazení čeští muži, kteří padlé Němce za války, na lodích nahradili, se po válce vrátili, ke svým původním povoláním a ke svým rodinám.
Situace byla kritická, proto generální ředitel plavby rozhodl. Upustíme od praxe, kdy plavčíci přicházeli na plavbu z plaveckých rodin. Ostatně většina plaveckých rodin byla německá a odešli s odsunem. Musíme se rozjet do škol po celé republice, udělat nábor mladých plavčíků. Jak řekli, tak udělali. Utvořili několik skupin, ze zkušených kapitánů a kormidelníků a ti se na jaře roku 1947, rozjeli do škol po vlastech Českých, lákat chlapce na plavidla. Příliš úspěšní nebyli. Bylo příliš brzy po válce a rodiče odmítali pustit své ratolesti z domova a z dohledu.
Z celé republiky se na plavbu přihlásilo jen pět a dvacet chlapců, rozených dobrodruhů. Po krátkém, jen měsíčním intenzivním výcviku, kde se naučili dělat uzle, jezdit lodičkou, splétat lana a ostatní nezbytnosti, potřebné pro práci na lodích, se rozběhli na čluny a na parníky. Ještě se na plavbě ani pořádně nerozkoukali a přišly únorové události. Staré pořádky ve společnosti přestávaly platit a nastávala nová doba. Na plavbu, tento kvas, doléhal jen jakoby z dálky. Na lodích se demokracie nevedla a nevede. Co řekne kormidelník, nebo kapitán, to platí a to se splní bez debat. Ale přeci jen se cosi změnilo. Staří plavci se sešikovali v odborech, a už se nestávalo, že za malé vody, nebo při zámrazu byli posádky propuštěny a do práce znovu přijati, až když se plavba znovu rozjela. Do toho ovšem naši plavčíci, zatím neměli co mluvit. Ale uplyne jen několik málo let a stanou se rozhodující silou plavby.
Tak ještě jednou.
Nad starým obrázkem.
Stará už trochu nažloutlá fotografie, tu leží přede mnou. Dvacet tři mladých lodníků se na mne dívá. Moře jim je po kolena. Ještě včera to byli plavčíci. Vpředu sedící zkušební komisaři. Zkušení kapitáni, kormidelníci a strojníci vedení inspektorem lodního provozu. Ti posoudili a zkouškami stvrdili, že plavčíci dobře využili své tři roky a že nyní už jsou plně schopni, zastávat samostatnou práci na lodích. Řeky náruč otevřená, lodě na ně čekají, svět jim leží u nohou.
Tak si je představme a řekněme si, čeho postupem let dosáhli.

Čtení těchto odstavečků bude trochu nudné, a stereotypní. Co taky psát, o samých kapitánech a kormidelnících. Ale skoro všichni, už se plaví tam, na těch věčných řekách. Tak na ně, na každého z nich, chci aspoň kratince vzpomenout. Někteří z nich zastávali ve své době i vysoké funkce, ale prach zapomnění je zavál, právě tak jako ty, kteří šli životem a světem jen pokorně a chudě.

V zadní řadě první zleva je Mirek, pražan od narození. Však také Vltavě a Praze zůstal věrný a hned po složení lodnických zkoušek se k nim vrátil. Stal se stal zkušeným kapitánem na parnících osobní dopravy Pražské paroplavební společnosti. Spolupracovníci si ho opakovaně volili za předsedu své odborové organizace.
Vedle něho stojí Michal, také pražan kovaný, i on se po vyučení vrátil do Prahy, k Pražské paroplavební společnosti. Plavil se tam jako kapitán, dál se vzdělával a stal se ředitelem této plavby.
Třetím je Míla, kapitán dálkové plavby. Ve zralém věku začal pracovat v aparátu komunistické strany a až do sametové revoluce byl předsedou Okresní kontrolní a revizní komise.
Karel, čtvrtý zleva, byl nejchytřejší z ročníku, kapitán dálkové plavby, vystudovaný inženýr a hlavní technik německé plavební společnosti Deutsche Binnenreederei.
Hubeňour vedle něho je Jan. Kapitán dálkové a pobřežní plavby. Už od mládí se politicky angažoval, stal se předsedou mládeže na plavbě a po několika letech i předsedou podnikové organizace Komunistické strany. Byl mistrem a vychovatelem několika ročníků mladých plavců a vedoucím kulturních zařízení plavby v zahraničí. Vrátil se však vždy zpět na plavidla ke kormidelnímu kolu.
Dlouhán Olda, člunový kormidelník. Na člunech začínal a zůstal jim věrný.
Druhý z té dvojice, usměvavý Ladýz. Kapitán dálkové plavby, zkušený velitel motorových nákladních lodí.
Trochu osamocený František. Kapitán dálkové, pobřežní a kabotážní plavby, kapitán na Rýně a přilehlých vodách. Dispečer a vedoucí lodních provozů v Čechách i v zahraničí, náměstek ředitele Zahraniční plavby.
Čtvrtý zprava je Radovan. Kapitán a světoběžník. Rád se pohyboval na hraně zákona, někdy i za ní. Býval někdy velmi bohatý a někdy velmi chudý. Prošel světa kraj a pochován je v moři.
Poslední tři, bratři Leši. Oderáci z Ostravy. Dva kormidelníci a kapitán. Když se Československá plavba oderská rušila a plavidla se stahovala na Labe, odmítli opustit svou milovanou řeku a Ostravu. Plavili se na Odře u polské plavby.
V přední řadě první dva zleva, přístavní kormidelníci, Egon v Holešovicích a Kosák na Mělníku.
Třetí je Standa ze Štětí, člunový kormidelník. Excelentní znalec plaveckého povolání. Jeho záplety na lanech a provazech byly jako vzorky takřka uměleckého řemesla.
Oderák Bohoušek, nejmladší kapitán na Odře, vedoucí lodního provozu oderské plavby. Kapitán dálkové plavby u labské plavby.
Květoslav je pátý zleva. Kromě kapitánských funkcí na Labi, prošel celou řadu přehradních nádrží kde zaučoval mladé adepty plaveckého řemesla u osobních plaveb na přehradách. Byl dlouholetým mistrem plavebního učiliště v Děčíně.
Miroslav, brzy po vyučení odešel z rodinných důvodů od plavby. Vystudoval a stal se hospodářským pracovníkem, dnešní terminologií manažerem.
Pátý zprava, náš benjamínek František, o rok mladší než my ostatní. Po vyučení přešel z dálkové plavby do přístavního provozu kde pracoval celá léta jako jeřábník.
Také Jarda a Bohouš odešli brzy po vyučení na suchou zem, ale neztratili se tam a s kamarády od vody stále udržovali kontakt.
Poslední dva Jašek a Lacek ze Slezska. Člunoví kormidelníci. Věrni Slezsku zůstali, a brzy se tam nadobro vrátili.

Posledních pár slov.
Je na čase se s naším ročníkem rozloučit. Byli svědky vřavy světové války, byli svědky Únorové revoluce, či puče, jak je komu libo. Zažili i sametovou revoluci, či puč. Zdálky sledovali další války, v Koreji, ve Vietnamu a nespočet dalších. Rostli a žili v neklidných dobách, které si je formovali ke svému obrazu. I když se plavili celý život i za železnou oponu a měli tedy daleko větší přehled o světě než prostí občané naší země, přeci jen byli a zůstali své době poplatní.

Nesuďme je tedy dnešními měřítky. Dovolte mi zopakovat: "Byl to dobrý ročník".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The Wall The Wall | E-mail | Web | 1. listopadu 2013 v 8:50 | Reagovat

Nikdy jsem sice nebyl nadšenec do lodí, ale přesto považuju tento blog za zcela výjimečný. Nejen podařeným designem a fantastickou atmosférou, kterou vytváří černobílé fotografie, ale především nevyčíslitelnou hodnotou vzpomínek. Jen ten závěr je podle mě zbytečný a možná i trochu kazí jinak velmi dobrý dojem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama