Lodníci na tlapkách.

9. září 2013 v 18:28 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníci na tlapkách.

Zrzavá.

"Ahoj Luboši, jdeš na jedno zrzaví", povídá starej Čunky místo pozdravu, když se dědci potkali, na hlavách staré odrbané šífácké čepice, bez kterých by nedali ani ránu. "To víš, žízeň veliká a taky tam budou chlapi, tak si taky chci trochu pokecat. To víš u nás doma je to samá ženská a jak člověk otevře hubu, hned začnou repetit a tak radši mlčím a pokecat si chodím do Ouplavu". "Víš že u nás je to némlich to samý, tak to já se k tobě přidám. Budou tam nějaký kluci"? "Ále, to víš, že jo. Je přeci středa a omladina tam chodí většinou až s večerem, odpoledne je pro dědky jako jsme my". Tak srovnali krok a za chvíli už vcházeli do Ouplavu. Bylo nedlouho po poledni a kromě několika starých dědků u jednoho stolu, byl lokál prázdný. Pozdravili se s kluky, kteří už nosili sedm křížků na svých zádech a zasedli mezi kamarády. Po pár uvítacích větách se zábava zase rozjela.
Starej John Stehno, ukecanej jako vždycky vedl slovo. "To vám bylo teprve dva roky po válce, všechno bylo na lístky a všeho bylo málo. Napakovali jsme se Seržantem na staré Ústí, kde se sešla dobrá parta. My dva lodníci, druhej kormidelník a čtyři topiči jsme byli všechno kluci před vojnou a pořád hladoví. Když jsme prožrali celej příděl co byl na lístky, zachraňovali nás kostky hrachových polívek, které se dali sehnat bez lístků. Pamatujete se na ně"? Dědci pokývali hlavou,že jo, že pamatují. A John pokračoval.
"Dědci, kapitán, kormidelník a mistr strojník se na to už někdy nemohli koukat a sem tam něco nám taky šoupli. Ale to bylo jako když plivneš do moře. Pořád jsme koukali kde co sežrat. Nejvíc kluci topiči, věčně hladoví a cháska nezvedená. Však to taky bylo lopat uhlí co museli naládovat do kotlů. A tak se mezi nimi zrodil nápad, no nápad, došlo k tomu spíš náhodou. Zastavili jsme na nákup a jen jsme vyhodili lávku kde se vzal, tu se vzal pes jako tele, který se rozhodl, že nás nepustí na břeh. Čas utíkal, kapitán nadával, tak Venca drapnul handšpégu a jednu psovy ubalil mezi voči. Pes kviknul, lehnul a bylo po něm. "Hoďte ho do Labe, ať z toho není malér", zavelel kapitán. "Né do Labe né", zakvílel topič Lojza, "hodíme ho do zadní kotelny, dyť je na něm nejmíň dvacet kilo masa". Drapli psa za kožich a šup s ním do zadní kotelny. Kapitán zakroutil hlavou, odplivl si a šel na nákup.
Zato Lojza, ten pověřil svým nákupem kamarády a zůstal na parníku. Než se posádka za dvě hodiny sešla k další plavbě, už viselo naporcované maso na hácích, pod větracími mřížemi zadní kotelny. No a druhý den, měla celá posádka hody, jen kapitán ani neochutnal.
Od té doby chodili topiči na nákup se šlupkami od salámu po kapsách a někdy, ne pokaždé, to druhý den po nákupu vonělo v příďových kajutách pečeným masem.
Až jednou, přilákána vůní, přiťapkala na palubu za Vencou čubička, jako za groš kudla. "Kluci, tu musíme nejdřív vykrmit", rozhodl Lojzík. Vykrmovali, vykrmovali a než se nadáli, byla Zrzavá miláček celé posádky, každý ji sem, tam hodil nějaký mlsek. Jo, dali ji troubové, topiči jméno Zrzavá, protože neznali starou vesnickou moudrost, že pojmenované zvíře nezabíjíme a když už ho zabít musíme, nejíme ho.
Zrzavá potvrdila starou zkušenost všech pejskařů, že naši pejskové nejen,že rozumí tomu co říkáme, ale oni rozumí i tomu, co si myslíme. Tak asi po čtvrt roce, Zrzavá, to už byla pěkně zakulacená, začala chodit s topiči na nákup. Ale jen co přešli lávku se od nich odpoutala a odpelášila. Věděla už, že parník na nákupu déle než dvě hodiny nestojí a vždycky se stihla včas vrátit, s nějakým psem v závěsu. Každý ten chudák, než se rozkoukal, už byl ve psím nebi. Zrzavá nás přesvědčila, že pověra, že pes nežere psí maso, je jenom blud. Když bylo pěkně propečené, pochutnávala si na něm jako každý z nás.
Asi po roce jsme o ni hloupou náhodou přišli. Vyrazili jsme v Schönebecku na nákup a ještě jsme se ani pořádně nerozešli, ale Zrzavá už odpelášila. Vtom přifrčelo auto z Magdeburgu a inspektor Vocílka nás hnal zpátky na parník. "V Áknu nasedla samotíž a voda padá, odvěste vlek a hned tam jeďte, snad se vám podaří, ji ještě strhnout a přišlepovat ji do Magdeburgu. Pak se vrátíte k vleku a po nákupu, budete pokračovat v cestě".
Marně jsme volali "Zrzavá, Zrzavá", byla pryč, neslyšela nás. Když jsme se druhý den odpoledne vrátili k vleku, tak nám posádka prvního člunu vyprávěla, jak nás Zrzavá až do večera hledala, k nim na člun, ji však nenalákali. Když se začalo šeřit, odpelášila pryč. Ani jsme si pořádně nenakoupili. Lítali jsme po Schönebecku a pořád volali "Zrzavá, Zrzavá", ale co naplat, kdo ví kde ji byl konec. Kdopak může vědět, kdo se ji ujal, ale už jistě nikdy neměla deset pánů, kteří ji všichni rozmazlovali a házeli ji mlsky.
Vidíte to, už je to šedesát let pryč a já tu Zrzavou, vidím před sebou jako živou, jako by se ztratila teprve včera a pořád mě to mrzí a štve, že jsme ji tak zklamali a ujeli jsme ji. Chudák malá, nemohla vědět, že jsme museli, že to jinak nešlo. Snad by jsme se pokusili tu hodinku počkat, ale inspektor Vocílka stál na břehu a tak se nedalo nic dělat.
Ale to všechno ten pejsek nemohl vědět a řeknu vám, i když jsem tenkrát byl jen lodník a o ničem jsem nerozhodoval, výčitky svědomí mně hryžou dodnes a pokaždé když si na Zrzavou vzpomenu ji v duchu poprosím za odpuštění. Nedlouho po ztrátě Zrzavé jsme staré Ústí vezli v Děčíně do šrotu. Ústí houkalo na obě píšťaly, a všechny parníky, co jich stálo u nábřeží mu na tu poslední cestu odpovídaly. Posádka se rozběhla na jiné parníky, Seržant a já jsme přepakovali na Duchcov, ale to už by bylo jiné povídání.


Šupák.

"Když už jsme u těch lodníků na tlapkách, taky na jednoho vzpomínám", ujal se slova Luboš, upil piva a pokračoval. "To jsem právě začínal jezdit jako kapitán, snad druhou nebo třetí cestu, jsem přivezl do Hamburgu náklad železa. Vykládalo se to v Indiahafenu u Afrikakai, do šupny, do šest a padesátky. Když jsem si po skončení vykládky došel do kanceláře pro papíry, cestou zpátky na loď, se ke mně přidalo kotě, no kotě, po čase jsme zjistili, že je to spíš zakrnělej kocourek. Ale abych nepředbíhal. Jak víte, na hamburských šupnách jsou služební kočky, a noční hlídači pro ně dokonce fasují mlíčko a krmení, protože tyhle služební kočky chytají myši i krysy, ale nežerou je. Pěkně je přinesou před nočního hlídače, už zakousnuté a nechají se pochválit. Ve dne je na šupně nikdo ani neuvidí.
No a tenhle kocourek, byl nějaký odstrkánek, kterého staří kocouři a kočky nepustili k pořádnému žrádlu a proto asi zakrněl. Tak už toho jednoho dne měl plné zuby a přidal se k prvnímu cizinci, který se mu na šupně namanul a pustil se za ním do světa. Čirou náhodou, jsem byl ten cizinec já. Přišel za mnou na tři a sedmu a hned jsme si padli do oka. Naservíroval jsem mu, na jeden talířek trošku mlíka a na druhej zbytky od oběda a odpluli jsme i s kocourkem na Köhlbrand, do Neuhofu do nakládky. Naložili jsme něco přes čtyři sta tun sojového šrotu, jako ostatně skoro každou cestu a vyrazili na trať. Každý víte, že když se veze obilí, nebo šrot, vezou se i myši a potkani, které vám na loď nasypou i s nákladem. Však víte jaké možné, i nemožné, pasti jsme na ně líčili, v předem prohraném boji.
Kocourka jsem dál krmil, ale teprve třetí den, se ode mne nechal pohladit. Od té doby, začal chodit ve dne, spát do kormidelny. Oblíbil si místečko v rohu, na faulenci a tam celý den prospal. Když ho občas někdo pohladil, otevřel jedno oko a vystrčil drápy. Prostě neměl to rád, tak jsme si to časem odvykli. Začali jsme mu říkat Šupák, protože k nám přivandroval ze šupny. Byl to sice zakrslík a za celou tu dobu, co byl u nás nepovyrostl ani o píď. Jak jsem říkal, jako větší kotě, ale pracky, ty měl jako dítě ruku a drápy jako háky, za ty by se nemusel stydět ani velký kocour.
Sotva se smráklo, otevřel oči a odpochodoval ke dveřím. Ani mňoukat nemusel, vždycky byl někdo u kormidla, kdo ho pustil do služby. Celou noc procházel poctivě celé plavidlo a své úlovky nosil, na kryt, před kormidelnu. Někteří potkani, co tam mrtví leželi, byli skoro tak velcí, jako náš Šupák. Jak byl drobnej, neměli šanci se mu někam schovat. Neexistoval žádný prostor na lodi, který by teď už náš, kocourek nezkontroloval. Po kotevních řetězech, slezl i do kolizních prostorů, prostě celá loď byla pod kontrolou. Pastičky a pasti jsme uložili k ledu.
Jednou, už na podzim, kdy se smrákalo brzy a v jízdě se pokračovalo i za tmy, nám kocourek přišel ukázat svoje umění. Poznal, že se v kormidelně sešla celá posádka a tak na kryt před kormidelnu, přivlekl ještě živého potkana. Potkana pustil, zavřeštěl, to snad, abychom se všichni dívali. Potkan se pokusil utéct, Šupák po něm skočil, zubama ho rafnul za hřbet a vyhodil ho do vzduchu, postavil se na zadní, předníma nohama zasekl do potkana drápy a švihnul s ním o zem. Když to udělal třikrát, bylo po potkanovi. To všechno probíhalo tak rychle, že potkan neměl čas se bránit a Šupáka na oplátku kousnout. Když potkan zůstal ležet, ještě chvíli ho pozoroval, jestli to není finta a pak hrdě odkráčel a do kormidelny na nás, se ani neohlédl. Každé ráno jsem Šupáka pochválil, dostal mlíčko a něco k snědku, pak lodník smetl jeho lovecké trofeje na lopatu a hodil je do Labe.
Šupák absolutně nesnášel, zůstat sám na lodi. Hned napoprvé když jsme šli nakupovat a loď měla zůstat na tu hodinku bez hlídky, vyšlapal si to přes lávku za mnou. Třikrát jsem ho odnesl zpět na loď a pak jsem to vzdal. Vzal jsem malou kabelu, která od té doby byla jenom pro kocoura, šoupnul jsem ho do ní a šli jsme. Šupák byl spokojený, sem a tam povystrčil hlavu, ale z kabely se nedral a většinou podřimoval. Jednou, za malé vody, to na lávku nebylo a tak jsme jeli na nákup lodičkou. Není lávka, nechám kocoura na lodi, řekl jsem si. No a ten moula, skočil z bortu do vody a připlaval za mnou. Myslel jsem, že mně trefí šlak. Kluci šli nakupovat, já lodičkou s kocourem zpátky na loď, mizeru vyfrotýrovat, šoupnout ho do kabely, a fofrem za ostatními nakoupit nějaký kus žvance.
Tak s námi jezdil dva roky. Pak jsme, na nějaký čas, přešli na jinou relaci. Několik cest za sebou, jsme po proudu, nakládali síran v Neratovicích a proti proudu, sůl do Neštěmic. Myši z lodě jako když sfoukneš. Kde se vzali, tu se vzali, byli pryč. Šupák z toho celej znervózněl a zesmutněl. I když mlíčka a žrádla bylo, co hrdlo ráčí, chyběl mu ten adrealin, z nočních lovů. Pochopil jsem to pozdě. V Magdeburgu, u kanceláře, jsem se postavil vedle jedenáctistovky s nákladem sojových bobů. No to víte, pro potkany prostřený stůl. Šupák neodolal a opustil nás. Lovecký pud ho zavolal.
Od té doby začal trampovat z lodě na loď. Když na jedné lodi tu havěť vybil, přešel na jinou. Už se to o něm vědělo a všude ho rádi viděli a podstrojovali mu. Občas na nás při potkávání někdo zavolal: "Máme u nás, vašeho kocoura". Ale pak volání přestalo. Buď Šupák přepakoval na německou, či polskou loď a tam, pochopitelně, nevěděli kde byl původně doma a nebo se v Hamburgu vrátil na svou, či jinou šupnu, ke služebním kočkám, nadělal jim spoustu koťat a všem vyprávěl, jak to chodí v širém světě. Ale ať tak, či tak, dneska už ho hlava nebolí, jen já na něj pořád s láskou vzpomínám.


Lasice.

Sotva Luboš skončil, ujmul se slova mladý Hačunda. No mladý, jak se to vezme, taky už mu táhne na sedumdesátku. Ale všichni kolem stolu, si pamatují na starého Hačundu, takže jejich kamarád, zůstane mladým Hačundou až do smrti. Však taky, jak by jinak při vzpomínkách od sebe rozlišili, ty dvě rázovité postavy. Starej Hačunda byl kormidelník na tisícáku a mnozí z dědků, u něho jako plavčíci začínali. Byl to starej mrzout, prolezlý reumatismem a ve své době to byl plavčíků postrach.
Ale zachraňovala to jeho žena, říkali jí Ferbaska, protože byla prvorepublikové filmové divě moc podobná. Ferbaska byla ženská jako břitva, celá posádka ji poslouchala, i se starým Hačundou. Řeku i plavbu měla v malíku a co ta neznala, nestálo za to, se to učit. Bejt chlap, stal ba se z ní kapitán, na to tata. Ale v té době, to byla jen kormidelníkova paní a respektovaná máma posádky. Každou neděli lodníkům a plavčíkům navařila nějakou dobrotu, kterou by sami nesvedli. K nedělní snídani i buchty napekla.
Chlapi by za ní šli kraj světa a tak kvůli ní, rádi snášeli dědkovo hartusení. Však si také o ní a o dědkovi vyprávěli příhod, co za svá mladá léta nasbírali, nepočítaně. To bylo pořád dokola, "starej Hačunda řek a Ferbaska poručila a já jsem" a už to jelo. No uznejte, může v tomhle pádě být mladý Hačunda jen Hačunda. I kdepak, to by se to pletlo.
Tak tedy, mladý Hačunda povídá: "Víte, že i já rád vzpomínám na podobný příběh. To už jsem jezdil jako kapitán na sedum a sedmě a přijížděl jsem na jaře s nákladem plechů do Braunschveigu. To bylo ten rok co končila modernizace Mittellandkanálu a celé břehy průplavu kolem přístavu osadili larsenama. Jak na to divá zvěř nebyla zviklá, skočila do průplavu jako jiné roky, ale ouha, na druhém břehu se nedostala ven. To by jste nevěřili, co tam ten rok plavalo mrtvolek.
Uviděl jsem tam plavat lasičku kolčavu, ještě živou a zdálo se mi, že už mele z posledního. "Tak tebe holka, zachráním", řek jsem si. Vzal jsem háček, že ji podeberu a vytáhnu na kryt. No to jsem si pěkně naběh. Sotva se ji háček dotkl, vyběhla po něm, pak po moji ruce a přes rameno skočila mezi kryty a byla pryč. Ani jsem se nestačil leknout. Však ona si cestu na břeh najde říkal jsem si, když jsme se uvázali k hrázi.Když jsem se vrátil z přístavní kanceláře, nedalo mi to a trochu jsem ji začal hledat. Taky, že jsem ji našel.
Pod jednou podlážkou, pod lano, jsem zahlédl, dvě očička jako korálky a čumáček. Zdálo se mi, že se ani moc nebojí, ani se moc neschovávala. Nakrájel jsem do misky kousek masa, co mi zbyl od obědaa kousek od podlážky, jsem misku postavil. Do večera byla miska prázdná. No abych to zkrátil, žádný kamarádšofty s náma nevedla, ale misku vyjídala tři cesty, a myší na lodi ubylo, dá se říct, že nadobro zmizely. Dva měsíce s námi kolčava vydržela a pak najednou, už zůstávala miska nevyjedená. Možná, že to bylo jako s kocourkem Šupákem, "nejsou myši, není zábava, jde se o loď dál". Nebo příroda zavolala a ona odešla na břeh, založit rodinu. Kdopak ví, ale pořád jsem rád, že jsem ji tenkrát zachránil.


Fousatej.

"No já to vemu jenom zkrátka", chyt se slova Komodore, který měl před sebou v půl litru jen vodu z vodovodu, nic jiného mu felčaři nepovolili, dokonce i chlapi, se mu už kvůli tomu přestali pošklebovat."Ale bude to trošku z jiného soudku. Všichni víme, že při přepravách obilí, jsou na lodích naši největší nepřátelé potkani. Však taky Šupák a Lasice při jejich likvidaci zdatně pomáhali, jak jsme právě slyšeli. No vidíte a přes to jsme si na jedenáct šest set čtyřce jednoho prevíta docela oblíbili.
Na člunech jsou s nimi potíže, nejen v nákladních prostorách, ale i v kajutách. U nás na motorácích, kde kajuty smrdí naftou ze strojovny, jsme od nich měli pokoj. Ale jeden vypasený macek, si dodal odvahy. Nastěhoval se, ne sice do kajut, ale někam do zadních navijáků. Co jsme se ho ze začátku nahledali. Chtěli jsme sním udělat krátký proces, ale marná sláva, byl na nás moc fikaný, nelapli jsme ho. Hřídel zadních navijáků je, jak víte, asi dvacet centimetrů za zadním okénkem společné kuchyně a vlastně, i jídelny a společenské místnosti.
Když jsme se tam, po fajruntě už za tmy, na kus řeči sesedli, tak se ten prevít posadil na hřídeli a čučel na nás. Však víte v létě, to nešlo mít okna zavřená a tak jsme ho všelijak plašili, i pantofle po něm házeli ale málo platné, uhnul, na chvilinku zmizel a než jsme se nadáli, seděl tam znovu. No časem jsme si na něj zvykli. Dokonce jsme mu začali říkat Fousatej, a sem tam někdo položil na hřídel ohryzek, nebo jinou dobrotku. Došlo to už tak daleko, že když se někdo z posádky přiblížil k oknu, tak Fousatej neutekl, ale v poklidu odkráčel stranou a vrátil se, jen co nebezpečí pominulo.
V klidu nás pozoroval, ba dalo by se říci,že nás přímo studoval. Dalo by se říci, že jsme si na sebe pomalu zvykli. Samozřejmě, proti jeho soukmenovcům, v nákladních prostorách, jsme bojovali dál. Ale Fousatej, už byl skoro kamarád. Léto, podzim i zimu, to s námi táhl, až na jaře náhle zmizel, nejspíš nějaká potkanice někde na vedlejší lodi, začala být zajímavější než ta divná společnost za oknem".
Večer se už nachýlil, pouliční lampy už se rozsvítily, byl čas sedánek rozpustit a jít domů na večeři. A tak kluci, šedovlasí kamarádi, zaplatili a šli.
_______________________________________________________________________________________________________________
Ústí a Duchcov, stranokolesové vlečné parníky, dva komíny, dva kotle, dvě kotelny, 500 a 800 koní, 10 lidí posádky.
Tisícák, člun o nosnosti 1000 tun, labská míra. Kanálák, člun o nosnosti 700 tun, kanálová míra.
Tři a sedma, MNL 7301-, motorová nákladní loď, nosnost 700 tun, výkon 300 kW.
Sedm a sedma, MNL 7701-, motorová nákladní loď, nosnost 700 tun, výkon 700 kW.
Jedenáctistovka, MNL 11601-, motorová nákladní loď, nosnost 1100 tun, výkon 600 kW.
Šupna, rozlehlé, přízemní, námořní skladiště, kopírující přístavní molo v hamburských přístavech, vícepatrová námořní
se v hamburských přístavech nazývají špejchary.







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama