Stařík vzpomíná.

21. září 2013 v 17:24 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Široká řeka se majestátně valí pod mostem. Ještě slabé čtyři hodinky, jen pouhých dvacet kilometrů a opustí Českou zem navždy. Povalí svoje vody sedm set kilometrů Německými zeměmi, než skončí v náručí Severního moře.


Most Dr. Miroslava Tyrše rozkročen nad řekou, na dvou pilířích u břehů, řeku netečně pozoruje, jako by tu byl od jak živa a přeci je to jen pouhých osmdesát let od doby, co ho slabé lidské ruce vybudovaly a posunuly na pilíře jeho předchůdce. Řetězový most císařovny Alžběty, nejdelší řetězový most v Čechách, na nich stál a poctivě lidem sloužil, také celých osmdesát let, než musel ustoupit svému novému nástupci. Ale ty pilíře stojí pevně a neochvějně v pobřežních vodách řeky, jako památka a důkaz šikovnosti dávných kameníků a zedníků, jejichž kosti se už dávno obrátily v prach a popel.


Po mostě pomalu kráčejí, stařík a mladík, děd a vnuk. Oběma řeka učarovala, oba s ní spojili své životy. Stařík, starý říční kapitán, už dlouho na odpočinku a mladík, robusní urostlý lodník, mající plnou hlavu starostí, z nastávajících kapitánských zkoušek na které se chystá. Vrátil se z cesty a vyšel si z dědou na procházku, aby si trochu provětral hlavu. Rád si se svým dědou vyjde na procházku kolem řeky, i když ví, že bude poslouchat historky a vzpomínky, které už od malička tolikrát slyšel, že už by mohl dědovi napovídat. Tak i dneska. Došli doprostřed mostu, opřeli se o zábradlí a starý kapitán se rozhovořil.


"Vidíš, támhle co je ta veliká plechová kotva, stávala stará lodní truhlárna. Pracovali v ní tři lodní tesaři a dva truhláři, všechno mistři svého oboru. Pak taky krejčí na šití plachet, čalouník a lakýrník. Celá tahle parta, dokázala vybavit nebo opravit všechno, co bylo na lodích třeba. To víš, tenkrát na starých plavidlech byly železné jenom boky. Jinak bylo všechno ze dřeva. Dno, podlahy i kryty, kormidlo i kormidelna. Kajuty byly maličké, nacpané na záď i do přídě a tak i palubkové ostění a veškerý nábytek, se musel dělat pro každou loď na míru. No a když třeba připasovaná postel byla v hlavách široká osumdesát čísel a v nohách jen padesát, tak i matrace musel ušít někdo, kdo se v tom vyznal, to dá rozum, že jo. Tesaři uměli opravit a utěsnit, prolomené plaňky ve dně plavidla, nejméně na tak dlouho, než se loď dostala na loděnici. Na trati na místě, kde loď havarovala, uměli opravit a obnovit, rozlomené kormidlo z decimetrových fošen a to všechno jen ručním nářadím, kdepak hochu, žádná elektrika na obzoru.


Chodil jsem do té staré truhlárny fasovat latě na utěsnění podlah, aby sypký náklad nemohl propadávat pod podlahy, když bylo dlouho teplo a sucho a podlahová prkna se seschla. Taky jsem tam občas pomáhal, když bylo práce, že mistři nevěděli kam dřív skočit. Díval jsem se jednou na mistra Podlešáka. Hobloval a prořezával nějaké palubky. Když jednu dodělal, odložil ji a vzal další. Skoro to vypadalo, že se mu nechce něco podařit. Ale chyba lávky. Když měl poslední kratičkou palubku hotovou, vzal do ruky dřevěnou paličku, semhle máznul klih, tamhle máznul klih a ťukal , ťukal a ejhle, najednou z toho byly nové dveře do kormidelny, pro člun starého Zachlédra. Prostě konzert pro ruce mistra a oči diváka.
Ta malá stolička z lipového dřeva s kterou sis za mala tak rád hrával, udělal už před lety šéfmistr staré truhlárny, pan Sak, jako dárek, pro tvoji maminku, když ji byl rok. Už si s ní hrály tři dcery a šest vnoučat a vidíš, lehoučká lipová stolička stále věrně slouží, i když všichni mistři, i se starou truhlárnou jsou ti tam. Takoví to byli tenkrát řemeslníci, žel myslím si, že takoví se dnes už nerodí".
Stařík se na chvíli odmlčel a mlčel i vnuk. Za malou chvíli děda pokračoval ve vzpomínkách. "Kousek po proudu pod starou truhlárnou stály třípatrové sklady, postavené za Marie Terezie. Za mých mladých let stále ještě sloužily. Sám jsem u nich párkrát stál a vykládali jsme do nich, rýži, surovou gumu a i další zboží. Hned u nich byla zakotvená plovoucí dílna, u které stávaly vlečné parníky se dvěma komíny na roční revizi, nebo na drobné opravy, na které nestačila posádka vlastními silami. Šéf dílny, mistr Bartoš, byl hotový všeuměl, poradil si s každou závadou.
Pochopitelně, když jsme stáli na opravách, nebo u vykládky, nevařili jsme si. Chodili jsme na oběd do Litoměřický nebo do Děčínský pivnice, které stáli hned vedle skladů. Zato když jsme kotvili tamhle pod Ploučnicí, to jsme chodili do Parolodě, ta byla nejblíž".


"Hele dědo a jak je tamhle s tím hladovým kamenem. Dávní starousedlíci, Němci na něj vytesali nápis, "Uvidíš-li mně, zaplač", protože byl vidět jen při dlouhotrvajícím suchu a při katastrofální malé vodě, tak jednou za sto nebo dvě stě let. Jenže v posledních letech, leze z vody skoro při každé malé vodě, i já sám jsem ho viděl už dvakrát". "Já vím", na to děda, "vím taky, že nějaký pitomec, který neměl o řece ani páru a myslel si kdovíjak je vtipný, tam za té malé vody, v sedum a čtyřicátém roce, vysekal další nápis česky. "Neplač hochu nenaříkej, když je sucho pole stříkej", no mamlas, čím chce ty pole stříkat, když není voda. Ale abych nezamluvil tvoji otázku. Za ty miliony let, co tu Labe teče, vymlelo tady ten Labský kaňon, na který se sem jezdí dívat turisté, protože místní už ho ani nevnímají. No a myslíš, že Labe s tou činností přestalo? Ani nápad. Každý rok vymele a odnese ze svého lože, pár milimetrů, nebo centimetrů drobného materiálu. Však si vzpomeň, jak tady povodí pravidelně kontroluje měřící lodí, plavební dráhu. Jakmile narazí na balvan, kolem kterého řeka drobný štěrk vymlela a balvan teď vyčnívá ze dna a stává se překážkou v plavební dráze, hned jej odstraní. Tak Labe, teď už za spolupráce povodí, stále prohlubuje svoje lože. Pochopitelně, jak říční lože klesá, tak skalní masiv Hladového kamene u břehu vystupuje a o tolik menší malá voda stačí, aby byl vidět. Hádám, že za dalších padesát, až sto let už bude vidět i za normální vody. Ledaže tu opravdu postaví tu přehradu a ten kámen zmizí docela a bude zapomenut.
Kousek od Hladového kamene, byla ve břehu studánka s pramenitou vodou, kam si ji chodili nabírat plavci z člunů, odstavených u toho břehu. Pravidelně jsem ji chodil čistit, po velké vodě, když byla zanesená bahnem. Dnes už je pryč, pod vrstvou bahna, už by ji nikdo nenašel. Tak dopadly skoro všechny studánky, podle celé řeky, a co jich bylo. Na moderních lodích jsou velkokapacitní nádrže na pitnou vodu a studánky už nejsou potřeba. Zanikly, zmizely, právě tak jako hydranty s pitnou vodou pro plavce, v přístavech a na nábřežích měst.
Tak se hochu doba mění. Kdopak ví, co ty budeš vyprávět svému vnukovi, až tady spolu půjdete na procházku za padesát, či šedesát let. Bude tady tenhle, či nějaký modernější most? Bude pod ním přehradní jezero, po kterém budou projíždět nákladní i osobní plavidla? Nebo pod ním poteče zdivočelá řeka a plavba bude řemeslo dávno zaniklé, tak jako je dnes vorařina. Inu jak říkám. Kdopak ví. Já už se to nedovím".

Starý kapitán domluvil a pomalu pokračovali v procházce přes most a podle Labe. Láska jejich života, Labe se valilo a teklo stále dál, právě tak jako jejich životy na něm a s ním. Ten staříkův už brzy vplyne do moře zapomnění, zatím co pro vnukův je už teď Česká země malá a rozmachuje se po celé Evropě jejíž toky brázdí jako lodník, ale po složení zkoušek už za pár let jako kapitán, právě tak jako starý pán kterého má moc rád a který kráčí vedle něho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama