Řeka

7. dubna 2014 v 17:29 | Brabouk |  Vzpomínky lodního kapitána.

ŘEKA.

Evropou teče řeka.
Ani potok, ani veletok, prostě řeka. Teče Evropou už od nepaměti. Vlastně ani tak ne Evropou ale jenom přes dva evropské sousedy. U jednoho vzniká a u druhého zaniká. Vzniká mezi chladnými, skalnatými velikány, sama maličká, pouhý potůček. Cvičením ve skocích přes kameny a skaliska a hloubením klikatých lůžek přes nivy, lučiny a mezi poli sílí a mohutní. Při tom chamtivě přijímá do své náruče další potůčky a vodotoky a jejich silou svoji násobí. Jen co se spojí s menší sestřičkou, pospíchá bystře dál a cestou bere všechno co v okolí teče.
U Jaroměře schlamstne Metuji, ani se neoblízne a už se rozhlíží po dalším chutném soustu. Tam kde kanonýr Jabůrek "furt jen ládoval" přiběhne řeku posílit rozdováděná Orlice se vší tou vodou z Orlických hor. Konečně se z ní stala pořádná řeka hodná toho slova. Spěchá dál a cestou sbírá potůčky a říčky. Čirou Jizeru i mohutnou Vltavu a pomalou Ohři.
Tolik matek má to dítě, samá ženská jména českých řek a jejich dítě Labe. Všechny ty matky od nejmenších po Vltavu mu odevzdaly dost vody i síly aby si umělo poradit se skalní uzávěrou, která mu chtěla zabránit, aby opustilo území svého zrodu, kterému se o mnoho později začalo říkat Země Česká. Otevřelo si cestu Portou Bohemikou, vyhloubilo si hluboký kaňon místy, kterému ti titěrové začali říkat Českosaské Švýcarsko. Dál a dál si razilo cestu pozdější Zemí Saskou, až konečně, po mnohakilometrové lopotě, mohlo zpomalit a odpočinout si.
Dál už plynulo a plyne, po lukách a nivách nížinou, dnes nazývanou Severoněmecká, která se jen zvolna sklání k Severnímu a Baltickému moři. Ve svém náručí sebou unáší horniny, které vymlelo na první půli svoji cesty a při zvolněném toku je ukládá do svého lože. Čas od času své lože, při meandrování po lukách, i o několik kilometrů přeložilo. Ale to bylo už dávno. Dnešní lidé mu to už nedovolí. Už nedávní jejich předkové spoutali to dítě, českých a některých německých řek, do kamenných regulačních hrází. Řeka poslušně teče v tom kamenném krunýři, ale jen proto, že moudře ví, že těm titěrům, co se kolem ní motají je třeba pomáhat aby vůbec přežili.
Jen někdy si vzpomene na svá mladá léta a rozdovádí se. Opustí své svěrací kazajky a teče si krajinou tak jako kdysi. Jako v dobách nespoutané mladosti. Ale to je jen chvilková rozpustilost, brzy se řeka vrátí do svého lože. Dále lidem pomáhá a slouží, jako sloužívala už od dob co se lidé naučili služeb řeky využívat.
Nejprve jen sem tam nějaký odvážlivec, na plovoucím kmeni, který si posléze některý z jeho vnuků vydlabal. Však ještě dnes se v pískových nánosech dávných ramen řeky, takové polorozpadlé čluny najdou, i mnoho kilometrů od dnešní řeky.Třeba při hloubení základů moderní stavby, která brzy přestane být moderní. Pak ji zub času odnese do nenávratny, zatím co řeka poteče stále svým ložem dál do Severního moře.
Tak jako tok řeky, ani pokrok lidí natrvalo nezastavíš. S rozvojem lidských sídel, se rozvíjela i doprava lidských potřeb a výrobků. Naši řeku si lidé začali stále více osedlávat. Svazovali klády do vorů a nebojsové se na nich plavili z české kotliny, až k námořnímu přístavu Hammaburgu, který všechno to dříví lačně polykal. Práce to byla těžká a nebezpečná, tu mohli dělat právě jen nebojsové, svobodný a nespoutaný lidský živel, žádní otroci či nevolníci.
Zotročit se je ani nepokusili jak pánové z Bünau, tak Thunové, kteří po třicetileté válce, děčínské panství ležící na Labi odkoupili. Ale nejen vory pluly v té době po proudu Labe. Pluly tu, už i malé čluny, celé ze dřeva, postavené kdesi na Šumavě, pro dopravu zboží do Prahy. Tam byli vyloženy a naloženy novým zbožím, do dalekých německých zemí. Po dosažení cíle, byly vyloženy a rozebrány na stavební dřevo.
Jejich plavci, právě tak jako voraři se vraceli, podél řeky proti proudu, pěšky po svých. Každých dvacet, třicet kilometrů byla hospoda s herberkem, kde se mohli najíst a za špatného počasí, i v lokále přespat. Těm pěším tůrám učinil konec, až objev parního stroje a jeho usazení na loď. Od té doby kouř nad řekou více než sto let, už z dálky signalizoval příjezd parníku, všem přívozníkům a ostatním lidem kolem řeky. Ty statisíce tun popele, které za tu dobu skončily ve vlnách řeky, které by dnešní militantní ekology přiváděly do mrákot, řeka vstřebala a postupně přeměnila v úrodný humus na svých nábřežních náplavách.
I posádky na parnících byla pěkná cháska, která se od svých dědů nebojsů ani příliš nelišila. Ba ani ty hospůdky podél Labe nepřišly zkrátka. Vždyť parník s vlekem proti proudu urazil asi stejnou trasu jako pěší plavci kdysi. Jíst a pít po zakotvení přicházeli plavci i nadále, jen spát už chodili zpátky na svá plavidla. Když večer parník zakotvil, hospůdka byla jejich.
Však tenkrát ty čluny byly stavěny aby přepravily co nejvíce zboží, a parníky tak aby utáhly proti proudu co nejvíce člunů. Kdepak takové vymoženosti jako je záchod, pěkně vystrč zadek přes bort. Až do padesátých let dvacátého století nebyla na lodích elektřina. O ledničkách nebo rádiu se plavcům ani nezdálo.
Přeci jen ale trochu pokroku bylo. Lodníci už nepřespávali na pytlích s nákladem. V mrňavých kajutách měl každý svoje lůžko a lodní stavitelé, dokonce vyšetřili i kousíček místa, pro umístění maličkých kamínek do kouta kajuty. Na těch si ta holota plavecká, mohla uvařit bunkr černé žbryndy ke chlebu. Nebo si k němu na pánvičce usmažit i přírodní řízek, z plátku masa, který si koupili den předtím v krámku vedle hospůdky. Také v zimě kamínka dobře posloužila, už nezamrzala pitná voda ve vědrech.
Tak se celé posádky, prostě všichni, těšili na večerní zastavení plavby a na pořádný dlabanec, zalitý žejdlíkem piva. I páni hostinští, ty chlapy rádi viděli. Však jim také náležitě, zvedli tržbu. Po třech mužskejch z osmi člunů a k tomu deset parníkářů, také sem tam nějaká manželka a hospůdka praskala ve švech. Většinou se do ní nahrnuli i místní, aby si s těmi světoběžníky vyměnili noviny, prostě, pan hostinský měl žně.
Řeka tiše proudila kolem opuštěných člunů a vířila kolem zastavených koles parníku, na kterém tiše pochrupovala hlídka, držená nešťastníkem na kterého padl los. Tiše proudila a čekala na ty svoje lidi, které milovala a kteří ji lásku opláceli a kteří si život bez své milované řeky už nedovedli představit. Čekala až se k ní před půlnocí začnou vracet. Někdy ale opravdu jen někdy, snad jen třikrát, čtyřikrát do roka, některý z lodníků při návratu z hospůdky upadl do její náruče. Řeka ho tiše objala, ukolébala ho a některého po několika dnech už tichého propustila ale některého nevydala už nikdy.
Víc než sto let nad řekou chocholy kouře už z dálky ohlašovaly, že parník se závěsem člunů, jede řekou. Kluci nechali svých her a horem pádem utíkali k řece, přívozníci uklidili svůj prám na správnou stranu řeky a staří vysloužilí šifři, pod čepicí se zlomeným štítkem a hůlkou v ruce se belhali k řece, zavzpomínat si na své mladé časy a podívat se, jestli některý kormidelník na člunu, není ten ušatý kluk, který u nich plavčíkoval, když oni tenkrát vedli svoji loď. Ach jak se to krásně vzpomínalo s očima upřenýma na vlek lodí, který se pomalu sunul proti proudu milované řeky.
Řeka plynula dál kolem lodí, jako ten čas kolem lidí. Čas páry se nachýlil ke svému konci a posléze skončil. Nastal čas naftových motorů, elektřiny, radarů, hydrauliky, vysílaček a mobilních telefonů. Ty tam, zmizely ze řeky těžké neohrabané čluny, které splouvaly po proudu řeky samotíží, zmizely tiché robusní parníky, které ty čluny vlekly proti vodě. Nebylo jich už třeba.
Nahradily je hřmotné silácké motorové nákladní lodě, Vybavené ledničkami, a všemi ostatními výdobytky moderní doby. Velkých posádek už není třeba.
Osamocená nákladní loď se dvěma muži na palubě se žene řekou. Muži mají zásoby jídla v lednici a plné nádrže pitné vody. Loď se žene řekou, míjí hospůdky na březích, jako by tam nebyly. Většina jich tam už opravdu není, i je odnes čas. Když večer loď konečně zakotví, jeden člen posádky musí zůstat na hlídce a druhému se samotnému, většinou na břeh nechce. Proč taky. Ze zásob v lednici si uvařil dobrý oběd i večeři a po zakotvení si z ledničky může vytáhnout lahvičku piva, kterého tam má pár značek, nebo si nalít sklenku dobrého vína a při tom se, na chvilku před spaním, mrknout na televizi. Řeka tiše šplouchá kolem bortů a v moderní kajutě je útulno.
Když se některý z těch dvou, přeci jen někdy, do hospůdky vypraví, je tam sám, mezi cizími, jako ten kůl v plotě. Cizí člověk, v cizí hospodě. Sní předloženou večeři, většinou si ano moc nepochutná, dopije pivo, zaplatí a vrací se k milované řece a k lodi, která jako by byla kus jeho těla.
Řeka se valí dál svou cestou. Trpělivě nosila čluny vydlabané z jednoho kmene, právě tak jako vory svázané houžvemi z mnoha kmenů. Trpělivě nosila dřevěné čluny, postavené v Budějovicích a rozebrané v Hamburku, kde plaňky z nich dodnes slouží, jako krovy mnohých honosných budov. Tiše plynoucí řeka sloužila generacím a generacím plavců na parnících a člunech plujících za nimi, nebo jen tak volně plujících po proudu samotíží. Trpělivě nosí stále modernější plavidla a jejich malé posádky.
Neznalec by řekl, že řeka si stále teče svým ložem a nestará se o to, co my lidé na ni naložíme. Ale my, lidé od vody, víme, že řeka má svou paměť, pamatuje si jak se o ni staráme. Když dobře, tak bez hrozeb nám věrně slouží. Nosí a dál bude nosit lodě plné nákladu a nebo lidí z daleka i z blízka, kteří se z paluby kochají krásou přírody kolem ní. Když si ji neznečistíme bude nás v parném létě osvěžovat, ať už budeme jen tak ležet na dece na jejím břehu, nebo když si jako nebojsové skočíme zaplavat. Povozíme se na ni na maňásku a nebo na ni strávíme dovolenou na malé plachetničce nebo na motorovém člunu.
Jen ji nesmíme znásilňovat a příliš svazovat. To se pak rozzuří a nám titěrům ukáže kdo je v krajině pánem. Ale nezlobí se dlouho. Po několika dnech se vrátí mezi své břehy, dál sloužit lidem, kteří mají teď plné ruce práce s odstraňováním škod její zloby.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarda Jarda | E-mail | 19. srpna 2014 v 10:22 | Reagovat

Nádherné čtení. Stejně jako všechny další články. Louskám je už druhý den a těším se na další. Díky, pane kapitáne. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama