Říjen 2014

Na suchu i na Labi.

20. října 2014 v 9:12 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Na suchu i na Labi.



Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými zůstává lidský rozum stát a rozum obyčejného člověka nestačí žasnout. To vám potvrdí každý plavec, který se plavil po Labi na šífu, když ještě byly na Labi dvoje hranice a čtyři celní kontroly.
Ale začněme pěkně popořádku. Ve starém Zlíně v kolonii Baťových domků, bydlili vedle sebe Janečkovy a Pabiánovy. Tatínkové pracovali v továrně u pana Bati, toť se ví, dopracovali se tam už pěkného postavení. Tatínek Janečků pomáhal rozjíždět Baťovy ranče v Argentině, zdroj hovězích usní pro Baťovy koželužny, zatím co tatínek Pabiánů se nějaký čas pomáhal starat o Baťovy podniky na sběr surové gumy v Brazílii.
Do světa odjížděli z Rakousko-Uherska a zpátky se vrátili už do Československa, kde na každého čekala věrná žena a pár děcek. Uvítání bylo zprvu rozpačité, děti se jich trochu báli a ženy se jich po tak dlouhé době trochu styděli. Ale když dárečky byly rozbaleny a rozdány a po pár dnech strach i stud překonány, byla radost z návratů tatínků o to větší a bouřlivější. Tatínkové začali mistrovat v Baťových dílnách, maminky se doma staraly o děti a k večeru doma vítaly tatínky s láskou a otevřenou náručí. Tak se stalo to, co se stát muselo.

Před válkou.
Na jaře v roce devatenáct set dvacet se v jednom týdnu narodili dva kluci benjamínci. Jeník Pabiánů a Jirka Janečkovic. Hejčkali je jak rodiče, tak o dost starší sourozenci. Kluci byli nerozluční kamarádi od malička. Nejdříve si spolu hráli jen tak pod okny, aby na ně maminky dobře viděly. Když trochu povyrostli, začali rejdit kolem domků a potom v celé kolonii. Nakonec jim byl malý, i celý Zlín s okolím.
Do školy chodili celkem rádi, měli tam spoustu kamarádů a učení jim šlo dobře. Rozumělo se samo sebou, že po skončení školy nastoupí u Bati, kde už kromě tatínků, pracovali i všichni jejich sourozenci.
V tom roce 1934 se kluci domluvili a oba začali smlouvat s tatínkem. Jirka začal s prosíkem: " Tatí, já nechci být ševcem. To by mě nebavilo, porád jen šít boty". "No a copak bys rád dělal Jirko", zeptal se ho tatínek, "je to rozhodnutí na celý život, neber to na lehkou váhu". "Já bych se rád vyučil zámečníkem, nebo mechanikem, vzpomeň si, jak jsem loni zpravil ten zámek u kůlničky, to by mě bavilo". "No uvidím co se dá dělat, a neboj se, ševcem nebudeš, když by tě to nebavilo". Tím byla celá debata u Janečků zatím u konce.
U Pabiánů to takhle v klidu neprobíhalo. Jenda, paličák po tátovi, kdepak s prosíkem. Vysypal to na tátu jako hotovou věc. "Na žádnýho ševce se učit nepudu! To tak, aby na mně děti křičeli: "Pabián, švec prťavec, sed si mámě do vajec". Ani mě to nenapadne. Uteču do Hamburku a odjedu do Ameriky". "Cože", zařval táta a už odepínal řemen, "já ti dám takovou Ameriku, že na ni do smrti nezapomeneš". "Tatínku kroť se", vložila se do toho maminka, "a co bys teda Jeníku rád dělal? Ale na studia zapomeň, na ty by sme neměli". "Já nechci studovat maminko, domluvili sme se s Jirkou, že by se nám líbilo dělat se železem". "Učit se pudeš, a dělat budeš to, co poručím já, jinak sekec mazec, to by tak hrálo, aby si mladý pán dělal co se mu zlíbí".
Když večer odešel Jenda spát, maminka se k odpolední debatě vrátila. "Tatínku, je to jeho život, i když o jeho těžkostech zatím nemá ani ponětí. Netlač ho někam, kde by byl celej život nešťastnej. Promluv se starým Janečkem a poraďte se co s klukama, víš, že jeden bez druhýho nedá ani ránu". "No dobrá, já s Janečkem promluvím a uvidíme co se dá dělat, ale rozpálil mě pacholek, to by si ty starší děti ke mně jaktěživo nedovolili". "No von je nejvíc po tobě, jen si vzpomeň, jak vaši vyváděli, když si jim jen tak halabala oznámil, že se budem brát. A poslech si je? Pokud si vzpomínám, tak neposlech, i když ti táta hrozil řemenem, jako teď ty klukovy". "No jó, to mi ale bylo už dvacet a to nemůžeš srovnávat se čtrnáctiletým vejrostkem". Maminka už na to neřekla nic, ale v duchu si pomyslela: "Ale palice máte tvrdohlavý stejně, ve čtrnácti, jako ve dvaceti".
Hned druhý den, po fajruntě, pozval Pabián Janečka na pivo a tam to probrali a dohodli se. Zašli spolu na osobní, zeptat se, jestli by pro kluky nebylo učňovské místo v podnikových zámečnických dílnách. "Pro syny našich dlouholetých pracovníků se nějaké místo vždycky najde. Víte co, přineste mi jejich poslední vysvědčení, pak uvidíme co se dá dělat", řekl jim pan vedoucí osobního oddělení. Kluci se neučili špatně a tak všechno dobře dopadlo.
Po posledních prázdninách nastoupil Jirka do učení jako strojní zámečník. Tři dny v týdnu se v podnikové škole učil teorii a jazyky. Další tři dny se v dílnách učil ručně obrábět kovy a od svých mistrů se učil sestavovat různé stroje na výrobu obuvi.
Jenda se začal učit mechanikem, údržbářem. Teorii měl stejnou jako Jirka. Také různými pilníky, výstružníky a pilkou na železo se učil vládnout, právě tak jako Jirka. Od svých mistrů se učil, jak opravovat stroje které jsou již v provozu, jak na nich hledat a nalézat skryté závady a chyby a jak je odstraňovat. Jak zastaralé stroje vylepšovat, aby byly výkonnější a jejich obsluha méně namáhavá.
Za tři roky byli kluci vyučení, ale na radu svých mistrů i rodičů ještě oba absolvovali dvouletou mistrovskou nástavbu. Závěrečné zkoušky se rovnaly maturitě na státních školách.
Byli mistři, znali jazyky, byli mladí a bez závazků, byli připraveni vyrazit do světa, tam kde je bude pan Baťa potřebovat. Už, už rozpínali křídla k odletu za obzory a za dobrodružstvím, když do Čech napochodovala německá vojska a všem plánům byl konec. Zůstali pracovat tam kde se vyučili, ve Zlíně. Ale jenom rok. Čekali je cesty pryč od maminek a tátů. Jiné než na které se pět let připravovali, ale o nic méně dobrodružnější.

Za války.
Vypukla válka. Německo ji začalo, Německo válčilo. Válka jako nenasytný moloch hltala německé muže, ročník po ročníku a bylo třeba je nahradit, válečná výroba nutně potřebovala pracovní síly. V obsazených neněmeckých zemích byl vyhlášen Totaleinsatz, totální nasazení celých vybraných ročníků na práci do Říše. Začalo se ročníkem narozených v roce 1920.
Jirka s Jendou do toho spadli po hlavě. Žádné velké přípravy, jeden týden jim přišla obsílka a příští týden se musili hlásit na Landesratu v Drážďanech. Když se tam spolu přihlásili, úředník Landesratu zrovna potřeboval několik lidí na plavidla, z kterých právě němečtí plavci narukovali. Tak tam mezi jinými šoupl i naše mladé mistry.
Dostali novou Kenkartu a pracovní knížku a měli se hlásit u inspektora plavby, na Ostragehege u labského břehu. Když se tam celá, asi dvanáctičlenná skupina, po krátkém bloudění dostala, nedělal s nimi inspektor žádné ciráty. Během čtvrthodinky už byli všichni přiděleni na svá plavidla. Někteří kormidelníci si nad tím nadělením rvali vlasy. To když dostali na loď dva nováčky a neměli na ni zkušeného lodníka, který by nováčky do základů řemesla zaučil.
Tady začalo jejich dobrodružné cestování a poznávání nových a nových kamarádů a známých. Jirka to chyt nejlíp, nastoupil na zadokolesový motorový remorkér "Hamburg" jako strojní asistent. Zůstal prakticky u svého řemesla.
"Hamburg" tahal vlečné čluny, sem a tam, mezi Ústím a Hamburkem a jeho osmičlenná posádka si ho hejčkala tak, že byl stále jako ze škatulky. Samozřejmě, nátěry slonová kost, musely zmizet a vystřídala je holubí šeď, aby nebyl tak snadno z dálky a z oblohy vidět, ale jinak všechno zůstalo jako dřív, až na to jméno. Když se někdo v hospůdce zeptal některého člena posádky, "koukej, na čem jezdíš"?, odpověď byla vždycky stejná, "na Táboru", a nikdy na Hamburgu.
Než skončila válka stačil si Jirka udělat zkoušky k Ovládání lodních motorů od 0 - nad 500 HP. Už mohl kdykoliv nastoupit na jakoukoliv motorovou loď jako Lodní strojník.
Jenda to měl jinak. Jemu nebylo černé řemeslo nic platné. Měl ale také štěstí. Dostal se na člun s českým kormidelníkem a zkušeným českým lodníkem. Základům palubního řemesla se od své první posádky stačil naučit, ale už po půl roce, vandroval na další člun a na jeho místo přišel zase úplný nováček, a pak už to tak zůstalo. Vandroval ze člunu na člun. Někde byl jednu cestu, jinde tři měsíce. Když ho někde nechali inspektoři půl roku, připadalo mu, že tam už zarůstá mechem. S každým uměl dobře vycházet, ať už to byli staří němečtí kormidelníci, zkušení vyučení čeští první lodníci, nebo nováčci právě přišlí ze břehu.
Se svými čluny se podíval do Belgie, Holandska, ba i do Francie. Tam se domluvil všude francouzsky, to mu přišla vhod učňovská výuka řečí od pana Bati. S němčinou tam pohořel, obyvatelé těchto zemí, německy rozumět nechtěli a prostě německy nerozuměli.
Peněz měl habaděj. Z Německa přivezl do Holandska pár pytlů sody, která byla v Magdeburgu za pakatel. Holanďané mu za každý pytel sody, rádi dali soudek slanečků, které šli v Drážďanech tak krásně na odbyt. Každý hokynář mu za soudek slanečků, mohl ruce utrhnout, dobře zaplatil a ještě se mu klaněl.
Německy už uměl líp než ledas který Němec. Uměl hamburský platdojč, právě tak jako saskou němčinu, používanou od Děčína až po Dessau. Potíže mu nedělala ani brandeburština, kterou se mluvilo kolem Berlína. Tu používal při plavbách po vodních cestách Marky a při cestách do Štětína nebo do Švinoústí. Tak mu ta válka pěkně utíkala, poznal spoustu kamarádů, udělal si dost užitečných známostí, a sem tam přibral do svého života i pár dobrých přátel.
Konec války to ale všechno zkazil. Spojenci ovládli nebe nad Německem a jedněmi z cílů hloubkových náletů, jejich bitevníků, se stala plavidla na Německých řekách. Jenda přežil strašlivý nálet na Hamburg, právě když tam byl připraven se svou lodí na odjezd. To měl ještě štěstí, jejich člun nebyl zasažen, ale při cestě proti vodě, jejich člun štěstí opustilo. Hloubkař, rozstřílel celý jejich vlek na cimpr, campr. Sotva každý stačil drapnout připravenou aktovku s doklady a kufřík s teplým prádlem, jednou dekou a troškou toho žvance.
Když sanitky odvezly raněné do nemocnice, dohodla se celá parta, že vlakem nepojedou ani za nic. "Ještě by nás ty kluci spojenecký znovu rozstříleli, kdepak jde se pěšky, pěkně podle Labe a pořád proti vodě". Ta pěší anabáze jim dala pěkně zabrat, ještěže vesnické hospůdky měli na šífáky dobré vzpomínky. Nerozlišovali je mezi Němci a Čechy, hlavně, že jsi šifr a to jim stačilo. Všude kam přišli jim prodali něco do pusy a nechali je v suchu přespat. Těch skoro šest set kilometrů šlapali od úplňku do úplňku.

Po válce.
Konec války zastihl naše baťovce v Děčíně. Teď už zase Tábor, měl nějaké opravy, takže Jirka měl plné ruce práce a plnou hlavu starostí čím nahradit věci a materiály které nebyly koncem války k mání. Jenda u něj v kajutě přespával a čekal až ho inspektor umístí někam na volný člun, ale žádný volný člun stále nebyl k mání. Dost člunů bylo potopených a mnoho ostatních uvízlo, na německých úsecích Labe, za zřícenými mosty.
Po večerech chodili chlapi na pivo k Holubovi, nebo k Zahraničnímu vojákovi, na Tyršovce a skoro každý večer debatovali a dumali co bude dál. Tak se překulilo léto a podzim byl už v půli když v tom, pic kozu do vazu, dostali povolávací rozkaz k nástupu na vojnu.
"No to mě podrž", povídá Jenda, "po válce ještě ani nestačily vychladnout laufy a vojenští páni už si zase chtějí připravit další kanonenfutr. Ale proč zrovna my? Už je nám hnedle šest a dvacet, copak takhle staří fotříci chodí v míru na vojnu"? "Hele ty fotříku, je po válce a v tydle republice je potřeba udržet pořádek", na to Jirka, "dej na mně, nás si tam nechají jen chvilku jen co nás naučí to nejnutnější. Pak budeme trošku hlídat, vystřídá se pár dalších starších ročníků, aby se ty ucha zelený mohli naučit pořádnou vojnu".
Ukázalo se, že Jirka měl pravdu. On sám jako strojní odborník z plavby nastoupil k dělostřelcům, zatím co jeho kamarád, Jenda byl urychleně vycvičen u motorizovaného praporu samopalníků. Nastupovali ke svým útvarům na půl roku, ale oba jejich útvary byly nasazeny proti Banderovcům na Slovensko a tak se ta jejich vojna protáhla. Jirkovi skončila vojna v únoru roku 1947.
Zajel se podívat do Zlína na sourozence a hlavně na tátu a maminku. Však už je neviděl více než dva roky. Maminka ho přivítala s otevřenou náručí a hned se vrhla do kuchyně, udělat průvan v naspořených zásobách. Pekla a vařila samé dobroty. "Sakramenskej kluk", říkala si v duchu, "je celej pohublej, musím ho trošku vykrmit, než mi zase někam odjede, toulat se po všech čertech". Pro maminku byl Jirka pořád kluk, i když už to byl ostřílený a světem protřený chlap.
Tím také už byl pro tátu. "Posaď se chlape, popovídáme si, ať se mámě nemotáme v kuchyni", pozval ho po přivítání do pokoje. Odněkud vyčaroval lahvinku moravské slivovice a dvě sklínky. Když si spolu připili na uvítanou tak táta povídá "Tak chlub se chlape, co máš v plánu, kam dál v životě, vrátíš se k nám domů, nebo už zůstaneš ve světě?
Onehda mě zastavil Vondrák z osobního a ptal se po tobě. Moc by se jim hodil mladý mistr do montážní dílny, Tak co ty na to"? "Víš táto", na to Jirka, "já už si na tu řeku, na ty lodě a ty lidi na nich, nějak zvyk. Bejt zavřenej celý dny v dílně, by se mi už asi nelíbilo. Občas sem na Moravu mámu a tebe přijedu navštívit, ale zůstanu už na severu".
Jirka se na chvilku zamyslil a pak povídá dál, "teď tady u vás zůstanu celý měsíc, chtěl bych se tu, doma u nás, poohlídnout po nějaké nevěstě tam na severu je to samá Němka a o pořádnou a hodnou Češku tam nezavadíš, a co ti mám povídat, po buchtách jako od mámy se mi přeci jenom stýská. Taky už nejsem žádnej uličník abych si občas sháněl ženskou na jednu noc. Teď jsou ty taneční zábavy, co myslíš, mohlo by se to podařit"? "To víš, já se v tom už moc nevyznám, ale tamhle soused přes dva domky má hodnou dceru. Taky na jednoho totálně nasazenýho čekala. Nedávno od něho dostala dopis. Vzal si teď po válce právě Němku a že už v Německu zůstane. Je z toho holka taková celá smutná. Kdybys ji párkrát na nějakou taneční zábavu pozval mohlo by se z toho něco vyvrbit". "No já nevím táto, ale zkusit to můžu".
A taky to zkusil. Zkusil to jednou, zkusil to podruhé, a pak už spolu chodili tančit, i bez zkoušení. Než ten měsíc jeho volna uběhl, domluvili se, že by spolu docela rádi snášeli, dobré i zlé. Žádný výbuch ohnivé lásky to tedy nebyl, však už oba nebyli žádní zelení zajíčci, ale poznali, že je jim spolu dobře. Domluvili se, že Mařenka připraví svatbu, nic moc velkého, obě maminky ji s těmi přípravami pomohou a začátkem dubna do toho praštějí. Tedy, jestli Jirka nebude tou dobou někde na Labi v Německu.
Po návratu do Děčína ho k sobě do kanceláře pozval vrchní strojmistr, pan Vondřich. "Tak Jiří na Táboru končíš, starýmu Váchovi tam šoupnu nějakého nováčka, však on si s ním poradí a tebe posílám na Blaník jako strojníka. Stojí v Holešovicích a bude tam dostávat novou mašinu. Od konce války, tam dvě na rampě stojí, přikryté plachtami. Měly přijít do ponorky. Škodovka už je dostala zaplacené takže vlastně nikomu nepatří, no a nám se právě hodí. Jedna na Blaník a druhá na Tábor, který tam stojí hned vedle Blaníka. Tak si přepakuj svoje věci a dej se do toho. Škodovka nám posílá dva montéry, starej Vácha i ty budete mít po dvou asistentech, takže koncem léta by zadokoláky mohly přijít zpátky do provozu, každý silnější o dvě stě koní. Je vždycky dobré když u montáže mašiny je mistr kterej ji pak bude obsluhovat. Aspoň pozná už od začátku jaké má mouchy a brzy je vychytá. Tak běž už, co tady stojíš, za hodinu ti jede vlak na Prahu. Kapitán Rajchl už o tobě ví a čeká na tebe". Nepustil zatím strojmistr Vondřich Jirku vůbec ke slovu.
"Ale pane Vondřich já se budu za měsíc ženit", vyblekotal Jirka, jak byl z té noviny per plex, "ježišmarjá co to tomu strojmistrovi povídám, toho přeci nemůže zajímat", táhlo mu při tom hlavou. "To je v pořádku, aspoň budeš mít čas nechat udělat manželce papíry, aby s tebou mohla přes hranice jezdit a starat se o tebe. Jako strojník na sebe budeš mít málo času hochu, to je moc dobře, že si přivedeš ženu. A teď už běž, zítra převezmi strojovnu na Blaníku a pusť se do toho".
Tak se tedy do toho pustil. Svatba proběhla v pořádku, i přestrojení strojoven obou zadokolesových remorkérů proběhlo ke spokojenosti obou strojníků. Mařenka přijela s Jiřím na loď hned po svatbě, takže měla čas, se na lodi stojící v přístavu na opravách, do života a povinností manželky plavce v klidu zaběhnout. Stará paní Váchová z vedle stojícího Tábora ji ze začátku často a dobře poradila.
Když remorkéry po opravách vypluly z přístavu na řeku do provozu, mohl se Jiří plně soustředit na obsluhu obrovského motoru, kterého měl plnou hlavu. O všechno ostatní se mu starala a postarala Mařenka. Té se na lodi zalíbilo, Jirku měla stále raději, právě tak jako on ji.
Koncem října, po zkouškách byl Blaník zařazen do ostrého provozu na dálkovou plavbu. Jeho posádka, kromě plavčíka, samí zkušení borci, si při zapřahání člunů, jejich odpřahání i při plavbách po, či proti proudu Labe vedli k plné spokojenosti kapitána Rajchla i strojníka Janečka.

Na hranicích.
Jen při plavbách přes hranice dělali kapitánovi starosti. Někteří z nich totiž čas od času hráli s celníky tu starou známou hru, "vtipnější vyhrává". Něco schovám, převezu to, byl jsem vtipnější. Něco schovám, celník to najde, byl vtipnější. "Chlapy, nezahrávejte si, já vás z bryndy tahat nebudu", varoval je kapitán. Ale často marně.
Jenda, ten se z vojny na plavbu nevrátil. Ještě jako samopalník byl několikrát povýšen a po roce plynule přešel do nově vznikajících Pohraničních pluků národní bezpečnosti. I tam byl povyšován, pro svou chytrost a šikovnost. V roce 1948 byl předvolán na štáb. "Sakra copak mi asi chtějí", přemýšlel ve vlaku na Prahu, "na kapitána jsem byl povýšen teprve před měsícem, že by mi tu frčku zase chtěli vzít? To sotva, v žádným maléru nelítám, no musím se nechat překvapit". Také že jo. Překvapení to tedy bylo.
"Kapitáne", spustil plukovník, "vy jste se vyučil u Bati, ale celou válku jste se plavil na lodích, Je to pravda"? Jenda přitakal a tak plukovník pokračoval, "proto vás posíláme do Hřenska jako velitele pasové kontroly. Budete mít pod sebou šest maníků, ty budou kontrolovat na silnici a vy osobně na lodích, a to vám povídám, nesmí vám proklouznout bez pasu ani myš! Zároveň trochu dohlídnete na lodích na celníky. Jsou to už staří pánové vycvičení ještě za první republiky, tak než si celní správa vycvičí mladou krev, tak na to trochu mrkněte. Vaše povinnost to sice není, ani nebude, ale byli bychom rádi kdyby jste se toho ujal".
Jendovi se do Hřenska moc nechtělo, chtěl by radši někam na Moravu, aby to měl blíž domů. "Ale čert to vzal", pomyslel si, "však mám na lodích spoustu kamarádů, i Jirka tam někde je, tak zase tak zle nebude. Služba jako služba". Srazil tedy paty, převzal pověřovací listiny a odfrčel přes Děčín do Hřenska. Znal to tam dobře, však tam byl za války pár a párkrát na pivu.
Spousta věcí se tam ovšem změnila. Němečtí hoteliéři a hospodští byli ti tam, a přívětivá dámská obsluha s kterou tak rád laškoval, jak by smet.
Za prvních pár měsíců služby poznal, že spousta kamarádů na lodích zůstala. Mnozí, totálně nasazení z plavby odešli, právě tak jako on. Mnoho tváří bylo nových. Hodně pomocných lodníků, posbíraných na ulici a dost i mladičkých plavčíků, z nově otevřené plavčické školy na Mělníku. Za těch prvních pár měsíců, co chodil s celníky po lodích, objevil u sebe zvláštní dar. Už od pohledu poznal, že někdo něco pašuje a většinou i vytušil, kam svůj paš ukryl.
Kapitán na vlečném parníku Lovosice nestačil domů poslat výplatu, pár tisíc, zatím co přes hranice se směla vozit jenom pětistovka a to ještě jenom v malých bankovkách. Co s tím teď. "V životě se mi celníci nepodívali pod židli", řekl si kapitán a šup sem s připínáčky a připnul peníze zespodu na židli na které sedával. Přišla celní kontrola, udělali papíry, a když kapitán vstal aby celníky vyprovodil, Jenda počkal až staří páni odejdou, pak otočil židli vzhůru nohama a povídá. "Václave je ti tohle potřeba? Nic mi nevysvětluj, dej sem ty peníze a proti proudu se o ně přihlas. Ale to jen ze staré známosti, u nováčka bych tu židli zvedl před celníky". "Tak ti Jendo děkuju", zabručel Václav, "máš u mě pivo". "No to aspoň metr, jedno by to nespravilo". Ale tady na zemi ho nevypili, snad tam na té řece u nebeských plání.
Kormidelník na Táboru strčil sexy prádélko, pro svoji přítelkyni, které se nesmělo vozit, do náprsní kapsy svého kožichu. Kožichu ležícímu na gauči, si nikdy žádný celník ani nevšiml, za celou jeho kariéru. Ovšem když s celníky přišel do kajuty pan Pabián, přišel o prádélko i o přítelkyni, která měla prádélko slíbené a už na něj čekala.
Cigaret si směl každý sebou vést jen padesát. Co je to pro kuřáka na cestu trvající čtrnáct dní, nebo tři týdny. Schovávali si je kde se dalo. Někdy je celníci našli, někdy ne a někdy přimhouřili oči a dělali jako když neumělou skrýš neobjevili. Strojní asistent na Blaníku dostal geniální nápad. Rozebral kryt pomocného dynama a prostor za větrákem vycpal krabičkami Startek a Partyzánek. Jenda Pabián přišel s celníky do strojovny a hned pokynul asistentovi. "Rozeber tady ty kryty na dynamu"! Poručil mu. "To nejde, to je zaplombovaný od výrobce", bez mrknutí oka zalhal asistent. "Dobrá, tak to pusť, nebo mám zavolat strojníka, aby to pustil on"?
Co měl ubohý asistent dělat, cigarety jsou vlastně fuč, ale bude ušetřen psaní protokolu na celnici. Nahodil pomocný motor a pustil dynamo. Zahulilo se, z dynama vylétl oblak hnědého smetí sem tam proložený bílím papírkem. "Teda Jirko", dobíral si pak pan Pabián, svého kamaráda z mládí, "nesmíš zanedbávat čistění pomocného dynama, nechal jsem ho pustit a teď budete uklízet celou strojovnu". O Janečka se pokoušela mrtvice, když se mu asistent přiznal co se stalo. "Ty chlape bídná, dyk mohlo to dynamo zařvat, a víš kolik stojí"? Ale dál už to nerozmazával. Pár dní asistent uklízel strojovnu, ale ještě i příští cestu sem tam našli zrnko tabáku.
Ostatně na Janečka taky došlo. Jak se tak rok od roku měnily předpisy co se smí a co se nesmí vozit, ten rok byl zákaz dovozu šperků do republiky. Byl předvánoční čas a Jirka koupil k Ježišku manželce přívěšek na krk. Jenže kam s ním. Napadlo ho, "dám ho do štaufrovky". Na zadokoláku byly na zádi obří Štauferovy maznice, do kterých se vešel litr vazeliny. Každé tři čtyři hodiny je asistent došel o pár závitů utáhnout a tím promazat ložiska koles. Tak milej pan mistr jednu štaufrovku vyšrouboval, vydloubl vazelínu, na dno vložil krabičku s přívěskem a znovu naplněnou vazelínou ji přišrouboval zpět na své místo.
Jak tak šli při celní prohlídce po lodi a bavili se, staří kamarádi, když přišli na záď, najednou Jenda povídá. "Co bys tomu říkal Jirko, kdybych tuhle štaufrovku odšrouboval a podíval se do ní"? "Neříkal bych nic", na to Jirka, ale tu ruku bych ti urazil, a vůbec ty přeci nejsi celník, tak proč by tě to mělo zajímat"? "No to máš vlastně pravdu kamaráde, necháme štaufrovku tam kde je", a pokračovali v obchůzce plavidla.
Samozřejmě, pověst o téhle schopnosti nového pasováka se na plavbě brzy rozkřikla a tak příležitostných pašeráků rapidně ubylo. Nějaké pokusy, tu úspěšné, tu prozrazené přeci jen zůstaly. Oblíbenec pana Pabiána byl Zdeněk Ticháčků, jak šel čas, plavčík, lodník, kormidelník a posléze pan kapitán.
Pan Pabián kontroloval plavecké knížky, pasy plavců a tak brzy znal každého jménem a každému tykal a oslovoval ho křestním jménem. Ty starší, protože se s nimi znal od války a těm mladším cucákům přeci nebude vykat. Tak jednou Ticháčkovi povídá, "Zdeňku, co kdybych ti sáhl do levé kapsy saka, copak bych tam asi namakal"? Když viděl jak Zdeněk zbledl, pokračoval, "víš co, sáhni tam sám a vytáhni na světlo co tam nahmátneš". Zdeněk sáhl do kapsy, nahmatal tam dvoje nylonky ještě v obalech, nicméně nechal je tam, vytáhl prázdnou ruku a řekl: "Nic tam není, pane Pabián, jenom smetí z tabáku". "No to máš teda štěstí, tak jsem se asi splet", usmál se Pabián.
Jinou cestu chtěl Zdeněk propašovat hodinky, ale kam s nimi. Uvázal je na nitku a spustil do nohavice. Jenže nějak špatně odhadl délku nitky, a tak mu při celní kontrole Pabián povídá, "Zdeňku ty chlape ty jsi samá ozdoba kus řetízku ti kouká z nohavice". Zdeněk honem nenápadně zkrátil nitku, celníci si naštěstí ničeho nevšimli a bylo to v suchu.
Když chtěl Zdeněk obejít zákaz dovážení alkoholu v uzavřených lahvích, i to Pabián vyčmuchal. "Zdeňku nabídni celníkům po panáčku z té lahvinky co se jistě schovává támhle v té zadní skříňce. Mně nenalévej, já ve službě nesmím". Co měl chudák Zdeněk dělat. Utrhl láhvi hrdlo a nalil po panáčku. Mockrát za ta léta Pabián Zdeňka odhalil, ale nikdy nekápla pokuta ani celní protokol.
Jednou ale přivolal Pabián na Zdeňka velikou trampotu. Do Hřenska nasadili psíka na hledání drog. Museli ho vyzkoušet i na lodích. Pabián přijel první namazal Zdeňkovu holínku nějakým papírkem a strčil ji zpátky do poličky. Když přijeli s pejskem, brzy návnadu našel. Pochválili ho dostal pamlsek a zase odjeli na břeh. Jenže když za půl roku, při namátkové kontrole vyčuchal pejsek holínku znovu, bylo zle. Přijelo zvláštní komando a takovou kontrolu Zdeněk ještě nezažil. Marně Zdeněk i Pabián mluvili o papírku před půl rokem. Když se podobná důkladná prohlídka po čase znovu opakovala, Zdeněk zahodil holínky do Labe a radši si koupil nové.
Jak ty roky šly, tak zase jednou čas oponou trhnul. V roce 1970 si pana Pabiána zavolali do Prahy, kde mu sdělili, že už jeho služby nebude odbor pasových služeb potřebovat. Odebrali mu pověření a zbraň a do týdne měl opustit služební byt. Co teď.
Staří kamarádi pomohli. Láďa Brůža který se mezitím stal ředitelem Dálkové plavby ho jmenoval dispečerem plavby ve Hřensku, a Venda Šébl jeho bývalý váleční kormidelník, který teď už byl vedoucím Státní plavební zprávy mu uznal roky praxe z války a po přezkoušení mu vystavil průkaz způsobilosti k řízení motorové barkasy. Pabián si našel ve Hřensku soukromý byt a dál jezdil s celníky a pasováky na plavidla, vyřizovat s kapitány doklady.
Jeho intuice ho neopustila, ale už si ji nechával pro sebe. Přes to někdy docházelo k úsměvným zádrhelům. Manželka kormidelníka si koupila v Hamburgu krásné kozačky, ale mastné clo se ji platit nechtělo. "Kam s nimi", ptala se manžela, "že bych je strčila do uhláku pod uhlí"? "Nikam je nestrkej", na to manžel, "dej je sem, já se o to postarám". Celý ten rozhovor slyšela tříletá dcerka, která si hrála z panenkou a vypadalo to, že ji nic jiného nezajímá. Když po celní kontrole přišel dispečer Pabián udělat papíry, jen tak z legrace se děvčátka zeptal, "tak kam pak to tatínek schoval"? Dostal promptní odpověď, "já nevím, ale v uhláku to není". Maminka zbledla, ale tatínek se smál a Pabián jak by smet.

Dneska už je všechno jinak.
Zmizely nesmyslné předpisy co se smí a co se nesmí vozit, zmizely celní kontroly na řece, už není s kým hrát hru "kdo je vtipnější". Zmizely čluny i remorkéry a na nových moderních lodích už se neplaví manželky se svými muži. Všechno je jinak. Jen sem tam nějaká vzpomínka na starou plavbu se vynoří v hlavě staříka veterána. Už na věčné řece spolu plují Jenda s Jirkou, staří baťovci, a s nimi i Zdeněk s Vendou a všichni ostatní na které tu vzpomínám. Věřím, že mají šťastnou plavbu.