Leden 2015

Dou ledy! Bacha.

29. ledna 2015 v 15:13 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Dou ledy! Bacha.

Černá hodinka.
Povedlo se nám, co se už dnes povede málokdy a málo komu, přišly dcery na návštěvu, zakecali jsme se a jak se šeřilo zapomněli jsme rozsvítit a najednou tu byla černá hodinka. Když už hovor začínal váznout, prohodila padesátiletá dcera, která se jako maličká se mnou a s mojí ženou, lodní kuchařkou v předškolním věku plavila na lodích: "Vypravuj nám táto, jaké to dřív bylo na lodích, jak to tam chodilo, já už si z toho skoro nic nepamatuju a holky ty už vůbec nic nevědí". To se ví, nejdříve jsem se jen tak pro formu trochu cukal, "ale holky, vždyť já už jsem čtvrt století v důchodu a dneska už plavba určitě vypadá docela jinak", ošíval jsem se. Ale když se přidaly i ostatní dvě a žádná se ještě nechystala domů začal jsem rád vyprávět.
Přimrzalo.
Dvacáté století se překulilo za svou půli, Silvestr už dozpíval a dojásal a Nový rok, druhé poloviny století se chopil žezla. Začal to brát pěkně z gruntu, když leden tak pěkně ledový, jako by si říkal. Ještě ráno, když se silvestrovská noc vítala s rozbřeskem, bylo pěkných pár stupňů nad nulou, ale během novoročního dne, se rtuť krčila stále níž a níže. Však to taky posádka vlečného parníku Duchcov s obavami sledovala. Ráno, když topiči vyfoukali trubky na kotlích, tak lodníci jako každý den celý parník umyli. Teď s obavami sledovali, zdali paluba a nástavby stačí dřív uschnout, nebo zamrznout jako kluziště.
"Ježíši kdo by to byl řek, že se tak ochladí", lamentoval Egon, "vždyť ještě ráno jsme to myli málem v košilích". Ale dobře to dopadlo, v poledne, když už bylo kolem nuly, byla paluba už suchá.
To už Duchcov dupal proti proudu s pěti čluny v závěsu kolem loděnice v Zehren. Měl za sebou ten den najeto dvacet kilometrů. "Řeknu ti, že je starej uznalej, když to včera dotáh až do Gréby. Já už jsem se bál, že to nechá v Krajnicích, když má sebou manželku", ozval se znovu Egon. "To víš, z těch starejch kapitánů by to neudělal ani jeden, ale stejně nám to nebylo moc platný.
V deset šly kotvy do vody a než jsme se vymotali od přístavu, bylo pomalu jedenáct. Lítali jsme po Ríze, všude samá uzavřená společnost a nakonec jsme stejně všichni skončili v Háfnšenku. Už hezky dlouho po půl noci". "Copak topičům, těm to bylo jedno mají sebou děvčata na celou cestu, už z Magdeburgu. Nakonec, nebylo to v Háfnšenku zase tak špatný, když jsme to tam vydrželi až do rána", odtušil na to Hanes, skoro v polospánku.
Kluci leželi na předním kesemantlu, trošku klábosili, trošku podřimovali a lebedili si. Ráno umyli palubu, k novoročnímu obědu Hanes zapíchl konzervu, vepřového ve vlastní šťávě a ohřátou ji zbodli s chlebem. Další práci ponechali na zítra, "přeci si nebudeme kazit Nový rok robotou", řekli si. A jak řekli tak udělali. Kapitán Červenka je z komanda viděl a pro dnes je nechal na pokoji. "Ať si kluci odfrknou, však se tuhle cestu namakali dost. Celou noc jsme tady sakovali ten člun bez kormidla, z Knorre na loděnici do Zehren. Za pár dní potom, jsme v Magdeburgu pomáhali pumpovat jednoho privátníka a uklízeli jsme ho do přístavu.
Z Hamburgu jsme se museli vrátit pro nasedlou samotíž, až do Hicakru, uvolnit ji a přitáhnout do Hamburku. Mezitím pro nás byl připravený protiproudní vlek, tak ho za nás boksíráky zapřáhly a už jsme zase šlapali proti proudu. Zítra jim začne všední práce nanovo".
Na parníku těžká práce nikdy nekončí, je to práce pro pořádné chlapy, tu nemůže dělat žádný třasořitka. Kapitán to musel vědět, sám začínal jako plavčík na parníku. Taky v kormidelně byl novoroční poklid, tedy jen takový, jaký může být za plavby proti proudu s vlekem. Karel, druhý kormidelník stál u kormidla, zatím co první kormidelník Medřický, seděl na faulenci, trošku dával na Karla pozor a užíval si pohodu, která na parníku panovala, když plavba probíhala bez problémů. "Že starej nejde do tepla", divil se Karel, "nic se neděje a on v tý zimě courá po komandě". "No včera s manželkou taky neseděli doma, tak si asi větrá hlavu a má jistotu, že neusne, hergot já bych spal", zahudroval Medřický. "Tak se sval na faulenc a zdřímni si, však na mně nemusíš dávat pozor, když kapitán chodí po můstku a neboj se, kdyby šel na svačinku tak tě probudím", Karel na to. "Svalit se , nesvalím, ale zdřímnu si v sedě, a ty dávej bacha, ať starej nemusí mít připomínku a neseřve mě, za to, že na tebe nedohlížím", zahuhlal Medřický a usnul.
Ve tři kapitán prohodil do kormidelny, "vzbuď Františka a běž se nasvačit" a odešel z můstku. Karel zatřásl Medřickým, "probuď se Františku, kapitán šel na sváču a já mám jít taky". "Jo, počkej chvilku až se rozkoukám", a za chvilku, "jo už je to dobrý, tak běž"! Karel šel z kormidelny nejdříve k přednímu kesemantlu. "Tak co bojaři, jak je po tý dlouhý noci", zeptal se lodníků. "To víš, líp než tobě, my si tady v klídku podřimujeme, zatím co ty musíš mít oči na šťopkách, abys jel jako z partesu, svačinu máš připravenou, chleba s margarinem, kyselou okurku a meltu, sádlo došlo, cesta se chýlí ke konci", informoval Karla Egon, "já ti to přinesu sem, pokecáme, chceš"? "Ani ne, já to rychle zblajznu a trošku si taky zdřímnu, až budeme pod mostem u Kakenhausu, tak mě přijďte vzbudit, ale určitě, Medřický musí taky na svačinu, a koukejte ať má teplou meltu"! "Ano šéfe, rozkaz šéfe", šaškoval Egon. Byli všichni tři ze stejného ročníku, Karlovi povýšení přáli, ale nedalo jim to a trošku si z něho i utahovali.
Dole v podpalubí měli jiné starosti. "Jak to vypadá s uhlím"?, zeptal se mistr strojník, půlmistra. "Do Děčína bychom vystačili, ale nesměli by nás poslat rovnou do Ústí, musíme nabunkrovat buď v Drážďanech nebo v Děčíně hned po dojezdu, ale to by vyšlo jen tak tak". "Nabunkrujeme zítra ráno v Drážďanech", rozhodl mistr Dolek, tajně přezdívaný Pekelník, protože pocházel z vesnice Peklo, kdesi na Vysočině. "Jo a Václave, nezapomeň naseknout kuželky na ventilech, bude mrznout, ať nám něco neroztrhá mráz". "Na vindách a na duplexce už je to hotový mistře a na kormidelním stroji to udělám hned po fajruntě. Topičům už jsem řekl aby založili ohně tak aby pára vydržela pohodlně až do rána. Ale pohlídám to, někdy po půlnoci to dojdu omrknout". Mistr Dolek spokojeně pokýval hlavou, "dobře tedy, já to teď jdu říct kapitánovi a zároveň řeknu těm klukům lodnickejm, že nemusí stavět ohrady, nabereme jen padesát tun na dojezd, na cestu po proudu nabereme plnou várku až v Děčíně. Ty ale ještě jednou s topičema promluv, jsou to všecko mladý kluci před vojnou a o tom co dokáže napáchat na parníku mráz, nemají ani páru". Pokýval ještě jednou hlavou a odešel ze strojovny na palubu.
Už se začínalo šeřit a lodníci roznášeli rozhořené petrolejové poziční světla na svá místa. Mistr na kapitánském můstku dojednal s kapitánem vše co bylo potřeba s odběrem uhlí a potom zavolal na lodníky: "tak hoši pojďte sem, mám pro vás špatnou a dobrou zprávu. Ta špatná je, že už máme málo uhlí v bunkrech a je třeba abyste do nich hned teď vlítli a přiházeli topičům uhlí do kotelen. Palubu, kdyby něco ohlídá druhej kormidelník. Ta dobrá zpráva vás ale potěší. Ráno nabereme do každého bunkru pět a dvacet tun uhlí, takže nemusíte stavět ohrady, a zítra nebudete musit ani přihazovat". Kluci se zatvářili kysele a Hanes prohodil: "Teda mistře vy umíte jednoho potěšit, na Novej rok a bunkrovat. To zas budeme vypadat, ach jo, a to chceme jít v Drážďanech na vycházku". "Tak koukám, že jsem potěšil hned dva", na to Dolek, "a co to meleš o vycházce, celou noc jste nespali, ve dne jste si ani nezdřímli. Sotva spadnou kotvy do vody, vlítnete do dek a nebudete vědět, že je pes hovado. Jestli za vámi přijdou na palubu Kristýnka s Marianne tak vás ani neprobudí". "Teda mistře, to je dobrej nápad, řekněte kapitánovi ať na padla pořádně zahouká, aby to děvčata slyšela, ať se nemusíme táhnout k Wackemu, jsme opravdu ňáký uondaný", smál se Hanes. "Konec legrace hoši, mazejte klukům pomoct, než začne padat pára, ať se nemusí kapitán zlobit"! "Nojo, páni topiči, mají sebou dámskej doprovod, tak jsou utahaný", brblali lodníci, ale sebrali se a šli přihazovat.
Do Drážďan na Ostragehege připluli chvíli po osmé a než parník pořádně vyvázali ke břehu bylo skoro devět. Než se kapitán vrátil od inspektora, lodníci i topiči už dávno spali. Lodníci už topičům nemuseli závidět, Kristýnka s Marjánkou známou houkačku uslyšely a přišli své lodníky potěšit. "Topiče vzbuď ráno v pět, pára na šestou, posádka ať je na palubě v šest, stáhneme lano a splaveme do Albertshafenu pod jeřáb číslo pět. V osm to do nás začnou sypat. To je všechno, jde se spát". Oznámil kapitán dispozice mistrovi a kormidelníkovi. Pak už jen syčení páry naseknutými kuželkami rušilo klid na parníku.
Jak kapitán poručil, tak se stalo. V osm ráno stál Duchcov pod jeřábem číslo pět, díry nad bunkry oddeklované a jeřábník do nich začal sypat uhlí. Pět a dvacet tun do bunkru k přednímu kotli, a právě tolik k zadnímu.
Přimrzalo docela silně, řeka ještě zůstávala čistá, ale na přístavní hladině se už vytvářela pěkná krusta. Tam kde lodníci s topiči vytahali protiproudní lano z vody se na palubě utvořila klouzačka a i to lano vypadalo jako skleněné. "No, to ten parník bude vypadat", brblal si pro sebe druhý kormidelník, který měl na starosti pořádek na lodi, "topiči vyfoukali trubky, teď bereme uhlí, splachovat se v tom mrazu nedá a zejtra jsme na hranicích, kruci práce. Héj, neházej to sem tak zvejšky"!, zařval na jeřábníka, pak se otočil na lodníky: "Běžte se zahřát, zmrzlí jste jak drozdi a nasvačte se, hladoví jste jako šakali, já to tady zatím ohlídám". "Tak jo Karle díky", ozvali se chlapi, "ruce máme vytahaný až ke kolenům, to prevít lano namrzalo a klouzalo se v nich, voraz nám přijde vhod". "To mi nemusíte vypravovat, tahal jsem ho s vámi, a už mažte než si to rozmyslím". Kluci zmizeli v podpalubí, nasvačili se, ale ještě se ani pořádně nerozehřáli, bylo zauhlováno a museli zpátky na palubu, odvázat parník a jelo se zpět na řeku. Cestou k vleku stačili jen tak tak poklidit zbytky uhlí do bunkrů a zadeklovat je, aby se při zapřahání někdo u otevřené díry nezmrzačil.
Než zauhlovali a vrátili se zpátky k vleku, táhlo na desátou. Však už je posádky člunů netrpělivě vyhlíželi. "Hergot chlapi, kde se couráte, takhle budeme mít v Salzšenku všechny židle obsazený", křičeli v legraci. "I jen se nebojte, v osm budeme v Žandavě jako na koni", ozvala se odpověď z parníku.
Ale to už seděl lodník prvního člunu v provazovém žebříku vedle vlečné kladky na přídi zatím co jeho kolega už k sobě pomocí vrhacího lanka přitahoval tuplovanou smyčku, tři a půl centimetrů tlustého vlečného lana. To lano byla pěkná obluda za pěkného počasí , tím více teď v mrazech. Prostřední sto metrů dlouhý díl, se v polovině zavěšoval do půlmetrákové kladky, na vazu přídě prvního člunu a na obou koncích byl zazámkován, do postranních, sto padesát metrů dlouhých dílů, které byly přes průvlačnice uvázány na vlečných pacholatech u koles. U těchto pacholat je lodníci prodlužovali či zkracovali podle pokynů kapitána.
Kapitán při zapřahání, přidržoval záď parníku v bezpečné vzdálenosti tři, čtyři metry od přídě člunu. Namrzlé tlusté dvojité lano bylo těžké jako prase, no nebuďme sprostí a řekněme radši, pořádně těžké. Tak spoluprací, lodníků prvního člunu a posádky parníku bylo konečně lano ve vlečné kladce a zapřáhlo se.
Do mostů se nechalo lano jen krátké , asi padesát metrů. Na plnou délku, sto až sto padesát metrů, ho posádka parníku prodloužila až nad drážďanskou soustavou mostů. Přesnou délku určil kapitán podle sestavy vleku a svých zkušeností. Celý den mrzlo, k večeru se na hladině řeky začali objevovat první koláče tříště.
Dobře to při zapřahání hoši odhadli. V osm hodin byl parník s vlekem zakotvený v Žandavě a v půl deváté už děvčata v Salzšenku jásavě vítala své tanečníky. "Oh , ví šáde, že jste tady nebyli na Silvestra. Ale to nevadí, i dneska spolu budeme slavit až do rána". "I ba ne, děvčata", krotili je šífáci, "maximálně tak dvě tři hodinky přes půlnoc. Zítra jedeme přes hranice a to musíme být fit pro celníky, na tu naši hru, vtipnější vyhrává. Co by tomu také řekla děčínská děvčata, zítra Pod Zámkem, tam musíme být teprve fit". "Šéne Pépi, zastaň se nás" volala děvčata, ale ten se smál a odpovídal, "kdepak milounké, dneska bude jen krátká noc, musíte si na nás počkat, až pojedeme po proudu". Tak se škádlili a tancovali, čas utíkal, půlnoc se překulila a než se nadáli táhlo na třetí nad ránem, byl čas se rozejít.
Zamířili na svá plavidla, mnozí s doprovodem a někteří jen sami. Všichni však koukali na noční řeku, která už šla plná ledové tříště. "Tak ti nevím Annemarí, ale po proudu připlavem asi až na jaře, jak to vypadá", prohodil Hanes ke své společnici. Posádky zmizely ve svých kajutách a klid pozdní noci narušovalo jen šustění ledu o borty lodí. Když ráno v šest hodin zahoukal Duchcov "Wind Up" mrzlo až praštělo, po vytažení kotev se vlečné lano jen těžko zvedalo z vody jak bylo namrzlé ledem. Pár schoulených dívčích postaviček, pod pouliční lampou se smutně dívalo za dlouhým vlekem, který pomalu mizel v předjitřní tmě. Odezněl i dusot lodních koles a lázeňské městečko Žandava se opět ponořilo do ospalého ticha.
Do Hřenska připlul vlek kolem deváté hodiny. Jako obvykle začali celníci s kontrolou od posledního člunu. Půl hodiny až hodinu jim trvá, než odbaví jedno plavidlo. Ten čekací čas normálně využije posádka parníku k tomu, aby svoji loď pěkně vyšlechtila, tak aby do Děčína připlula loď jako nová. Opravují se nátěry bortů, znovu se natřou komíny, někdy i s manžetama s firemním znakem, a když to stihnou opraví i řadu dalších zašlých míst, ošuntělých dlouhou plavbou. Ale tentokrát, mráz žádné kosmetické úpravy Duchcove nedovolil. Lodníci aspoň celé plavidlo ještě jednou důkladně přemetli, všechnu mosaz znovu vycídili, i když i to jim v tom mrazu dalo pěkně zabrat. Sidol se samozřejmě použít nedal a tak cídili mosaz pucvolí vyválenou v sazích z komínů. Když skončili, tak ruce necítili.

Dou ledy!
V poledne přidupal zadokolák Blaník, odebral si z vleku dva poslední čluny, které už byly celně odbaveny a odjel s nimi proti proudu do Děčína. Celní odbavování probíhalo vcelku standardně. Na žádném plavidle nebyli celníci vtipnější, nemuseli se platit cla ani pokuty ani psát na celnici protokoly. V půl čtvrté byl vlek odbaven celý. Duchcov se třemi závěsy vyrazil na trať. I když měl teď o dva čluny méně, šlo to ztěžka, Labe bylo plné ledu, namrzal v kolesech a na člunech. Než připluli ke svatému Vojtěchovi byla tma jako v pytli. Na kilometru sto kapitán chvílemi nevěděl, "jedeme ještě dopředu, stojíme na místě, nebo už plaveme"? "Kluci píchejte mi tam a hlaste mi co to dělá", zavolal dopředu na lodníky. Tak mládenci popadli sondýrky a střídavě s nimi píchali na dno řeky, tam je přidrželi a hlásili: "Pomalu jedeme", nebo "velmi pomalu dopředu".
Mistr strojník byl v pohotovosti ve strojovně a půlmistr chodil od kotelny, ke kotelně a nabádal topiče, "ne aby ti spadla pára o půl čárky, radši top tak ať ti řve sichrák, jak se zastavíme nebo rozplaveme, bude zle. To by nám nepomohl ani ten svatej tam na skále. Tak tam topiči fedrovali, co to šlo, mistr měl páku přívodu páry do válců otevřenou na doraz a přes to sichráky sice neřvaly, ale přeci jenom sem tam odfukovaly.
Tak to šlo hodinu. Pak už začala být vidět světla z Loubí a lodníci začali hlásit. "Jedeme", "dobře jedeme". "To je dobrý hoši", zavelel kapitán, "teď už to zmáknem". A taky, že to zmákli. V devět večer odvěsili, u bunkru ve starém Loubí, vlek a sami přejeli kolem hégru do Děčína, pod most kde loď zakotvili a vyvázali.
Labe bylo plné ledu, mrzlo jako na Sibiři, tak kapitán rozhodl. "Karel jako druhej kormidelník, a Egon, mají do rána službu na palubě, půlmistr a topič Venca u kotlů a v mašině. Udržovat páru, občas protočit kotevní a kormidelní stroj, půlmistře, točit kolama, když s nimi přestane točit proud, pomoz jim parou. Chraň vás bůh abych tady ráno našel něco zamrzlý, ostatní se mohou rozejít". Mistr Dolek ještě jednou prošel s půlmistrem celou strojovnu, zkontroloval jak jsou založený ohně aby se dala udržovat pára až do rána a pak se také odporoučel. Když se ráno v šest sešla posádka na palubě, ploužili se ty čtyři co měli službu jako mátohy, ale pára byla zdvižená, melta byla uvařená a protože kapitán s mistrem přinesli čerstvý chleba a rohlíky pro všechny, zavládla dobrá nálada a pohoda.
Netrvala ale dlouho, chlapi ještě nestačili spolknout poslední sousto a na nábřeží inspektor. "Hergot chlapy, kde se couráte, zvedejte páru, já vás nutně potřebuju"! Kapitán přešel lávku na břeh k inspektorovy a povídá: "Dobré ráno, pane Vrba. Pára už je zvednutá, copak o to, ale buďte rád, že jsme tady, včera jsme to málem kolem Raslu nevytáhli, mistr snad držel sichráky rukama, bylo to o fous, pořád jsem vyhlížel Blaník, že nám přijede dát forrajt a on nikde. No ale jsme tady, máme se uklidit do Rozběles do přístavu, nebo co bude". Inspektor se nadýchnul. Voči vykulil na nejmladšího kapitána na šlepáku, ale pak byl chvilku zticha a zklidnil se. "Hele Pepo, proč myslíš, že jsem nepočkal v kanceláři, až se mi přijdeš ohlásit jako jindy. Proč si hesgot myslíš, že jsem tady v tom mrazu dneska už po druhý. Koukni se na Labe, je plný ledu a jak to odhaduju, tak se už dneska zastaví. V Loubí je deset člunů, pět co jsme nestačili uklidit včera a pět z tvého vleku. Jak je nestačíme dneska uklidit do Rozběles, tak jsme v loji. Protože Blaník včera, jen co přišlepoval ty dva čluny od tebe tak kleknul, tak je to na tobě a tvé posádce. Přístavní remorkér už dneska od pěti bourá v přístavu led, šoupneš, vždycky člun do přístavu a přístavní remorkér už ho tam usadí a vy s Duchcovem pomažete pro další. Dejte se do toho hned ať toho za světla stihnete co nejvíc"! "Šmarjá, pane Vrba, inspektore, už jste někdy viděl aby šlepák zatahoval čluny do Rozběles? Vždyť můžu přijít o kola". "To se ví, že neviděl Pepo, ale všechno musí být někdy poprvé, tak ukaž starým dědkům jak se dělá šifort. A chraň tě všichni svatí jestli vysklíš kolo dřív než bude uklízený poslední člun a samozřejmě i Duchcov".
Tak se mladý Červenka vrátil na palubu a začal velet. "Tak chlapi, dáme se do toho, musíme uklidit všechny čluny z Loubí do Rozběles. Nechci slyšet žádný poznámky ani žádný kecy z paluby. Topiči co mají službu do kotelen, ostatní dva pomáhat na palubě. Mistře co mašina"? "Je připravená, hned jak jsme zblejskli inspektora jsme se do toho s půlmistrem pustili, on teď ještě kontroluje kotelny ale všechno je v pořádku, kotevní i kormidelní mašinky chodí bez chyby". "Dobrá, zatahovat budeme na poprouďák", obrátil se kapitán na palubní posádku, "připravte si ho, dozadu si připravte nějaká kladiva, jak budete tahat lano z vody, bude obalené ledem, bude se muset otloukat, aby se vůbec dalo pokaždé vytáhnout. Topiči a když to bude nutné tak i půlmistr vám budou pomáhat. Jinak každý víte kde je vaše místo, tak ať vám nemusím říkat, co máte dělat. Odvázat, stáhnout lávku"! Odešel z paluby na kapitánský můstek. Kormidelník už byl v kormidelně a kola se točila pomalu vpřed. "Odvázáno, lávka stažená a uklizená", hlásil druhý kormidelník. "Vidím", zamručel kapitán a nahlas zavolal dopředu "Wind Up"! Pak se naklonil ke špráchrouře a zavelel do strojovny, "velmi pomalu vpřed", a kola jako by ho sama poslechla o malinko zrychlila své otáčky a parník se začal pomalu sunout proti proudu. Hanes vpředu u kotevního navijáku přidal páru do mašinky a řetězy se začaly soukat z vody do podpalubí. Obrovská tunu vážící admirálská kotva celá obrostlá ledem vylezla z vody a zastavila na dva články řetězu pod čnělkou. "Kotva z vody", ohlásil Hanes.
Kapitán pokývl hlavou a převedl parník doprostřed řeky. "Skrz hegr procouváme, jako obvykle, jen musíme dát pozor na ty ledy ", rozhodl, "Johane dávej pozor u kotvy, budeme couvat" zavolal dopředu, pak se sklonil ke špráchrouře "Stop! Pomalu vzad! Málo přidat! A ta kola jako by ho poslouchala. Parník se na chvilku v proudu mezi ledy zastavil a potom nejdříve pomalu a pak stále rychleji začal couvat. "Nemám ještě trochu přidat? Jak ti platí kormidlo"? Zeptal se kapitán kormidelníka. "Je to v pořádku, takhle to stačí", ten odpověděl. Teprve se rozednívalo a tak to byl trochu husarský kousek, za šera a v ledech, ne proplavat, ale procouvat s tak velikým parníkem, skrz děčínský hegr. Jenže čas kvapil, tak se kapitán rozhodl riskovat.
Zatím co Hanes dával pozor u předního kotevního navijáku, kdyby se něco nepovedlo a byla přeci jen potřeba kotva, Egon s Karlem za pomoci dvou topičů připravili poproudní dva a půl centimetrů tlusté ocelové lano. Všechno šlo ráz naráz. Člun už byl odvázán, stál jenom na kotvě a čekal na ně. Člunaři chytli podané lano, protáhli oko skrz průvlačnici a zaklesli ho na pachole. Jen co Egon u vlečných pacholat vypustil přiměřenou délku lana a uvázal ho, zahoukal kapitán "Wind Up". Člunová kotva šla nahoru a když byla z vody venku, začal parník přidávat rychlost. Hégrem už projížděli plnou a protože v Děčíně pod mostem, ani pod Ploučnicí nestálo žádné plavidlo kapitán ani neubral a stále plnou rychlostí si to hasili proti proudu.
Do přístavu v Rozbělesích vpluli před osmou, odhodili tam člun a vytáhli vlečné lano. Kapitán měl pravdu, lano bylo obalené ledem, že bylo tlusté jako noha. Dva topiči z něho kladivy led otloukali a tři lidi ho tahali z vody a to jim na něj kapitán opatrně nacouvával, takže ho z vody vlastně jenom zvedali, ale i tak to byla dřina pořádná. Člunu se mezitím ujal přístavní remorkér a uklidil ho dozadu do přístavu. Jen co bylo lano zvednuté z vody, Duchcov vycouval na řeku a pod hlavou přístavu se otočil po proudu. Karel byl na zádi připravený se sochorem, ale nebylo to třeba, ouplav pod hlavou přístavu záď přidržel a parník se poslušně otočil přídí po proudu a za dalších deset minut se už točil znovu o čtyři kilometry níže v Loubí u bunkru pod hegrem. Tady ovšem přišel ke slovu Hanes s přední kotvou. Zkušeně vypustil přiměřenou délku řetězu, přidržel kotvou příď parníku a jen co se parník otočil čumákem proti proudu bral kotvu z vody ven. Kapitán nemusel ani šáhnout na šňůru od parní píšťaly, ani mluvit, všechno jak na palubě tak v podpalubí klapalo jako automat.
Na zádi už bylo opět připraveno vlečné lano, jen co se parník otočil, zacouval k dalšímu člunu, kde už jeho posádka čekala a celá procedura se opakovala. Tak to šlo hodinu za hodinou, čtyři kilometry se člunem proti proudu za padesát minut, protáhnout se úzkým hrdlem do přístavu, odhodit tam člun, zvednout omrzlé lano, vycouvat z přístavu, otočit se, sjet za deset minut ty čtyři kilometry po proudu, otočit se, zapřáhnout a zase znovu. Všichni měli stále plné ruce práce, na pořádné jídlo nebylo ani pomyšlení.
V poledne skočili dva topiči do kuchyňky, nakrájeli chleby co ráno kapitán s mistrem přinesli, nalili do hrnečků meltu a roznesli to po lodi. Každý to slupnul tam kde zrovna stál. Mráz nepolevoval. K večeru se už led sunul po řece jako souvislý pás, hladina už nebyla nikde vidět. Poslední člun zatahoval Duchcov do přístavu už potmě. "Zaplať bůh, že není napadlý sníh", povídá kormidelník, "takhle aspoň vidíme bílou řeku mezi černými břehy, ležet na nich sníh, tak jsme namydlení". "No někdy je trochu štěstí potřeba", na to kapitán, "a my ho máme právě teď, jestli se nám podaří potmě zajet do přístavu a neohnout ani lopatu, tak uvěřím, že ho opravdu máme". A měli ho. Jenže spíš než štěstí to byla jejich profesionální zdatnost a vyzkoušená souhra celé posádky. Když si ten poslední člun přebíral přístavní remorkér jeho kapitán na ně zavolal: "Máte se postavit vedle Blaníka k dílně, a ráno se hlásit u inspektora". "No to by němej neřek, kdyby mu hubu roztrh pakhákem", pomyslel si kapitán. "Jo dobrý, rozumím", odpověděl. Opatrně zajeli na určené místo a uvázali se tam. "Ukliďte ještě trochu palubu, hlavně to vlečné lano ať se o něj někdo v noci nepřerazí. Hlídku si vezme mistr. Františku občas pomaloučku otoč kolesama ať nám nezamrznou, ale opravdu pomaloučku, ať neutrhneš dílnu od břehu. Ráno se dozvíme co dál, ale asi všechno odstavíme a budeme čekat na jaro. No a vy ostatní, je půl šestý, tak v šest společný odchod do hospody na večeři, však si ji dnes zasloužíme". "No kapitáne, to bude těžký, na pivo to jo, ale na večeři to nevypadá, tajdle kormidelník nám ještě nestačil přinýst potravinový lístky", podrbal se Egon ve vlasech. "Jdeme do Lidového domu, tam nás dobře znají, tak to nějak udělají a srovnáme se s nimi později", opáčil kormidelník. Jak řekli, tak udělali. Dobře se najedli, pár piv vypili a vrátili se spokojení na svou loď spát.
Ráno se šel kapitán hlásit k inspektorovi, zatím co kormidelník, zašel za pokladníkem pro zálohy a pro potravinové lístky. Cesta z Rozběles ke kancelářím v budově nad hegrem trvala přes hodinu. V té době v Děčíně nebylo po trolejbusech ani slechu, lidi chodili po městě hezky pěšky. Než tam ty dva všechno vyúřadovali a než se vrátili zpátky bylo poledne.
"Dneska je padla", oznámil kapitán, "jeden z paluby a jeden topič si vezmou hlídku, Je všechno v pořádku"? Obrátil se na druhého. "Jistě všechno uklizeno a pozamykáno", odpověděl Karel. "Tak dobře, zítra ještě přijde mistr Dolek na loď a spolu z hlídkou všechno odstaví na zimu. Ostatní jedou domů a budou čekat na telegram kdy mají nastoupit na loď".
Sotva mistr s kapitánem odešli z lodi, dala omladina hlavy dohromady a uradili se. "Domů se jede až ráno, dneska jdeme Pod zámek, před včírem ani včera na to nebyl čas, co by tomu děvčata řekla, to nejde ani se tam neukázat". Karel si vzal tu hlídku a půlmistr byl odněkud z Moravy a na noc se mu cestovat nechtělo, rozhodl se že pojede až ráno, tak pro dnešek na lodi zůstal jako podpalubní hlídka. Jen se trochu zešeřilo vyrazilo těch šest mlaďochů z přístavu do města. Šli podle Labe a bavili se, jak jinak, o děvčatech. "Jestli pak tam bude taky Hanka", zasnil se Egon. "Třeba jo", na to Hanes, "ale, že by se s tebou vláčela až do Rozběles s tím nepočítej". "Však taky ne", opáčil Egon "stačí mi pěkně si s ní pokecat a zatancovat. A co tvoje Andulka, nebude tam"? "Tak ta určitě ne, ta chodí leda tak do Ruďáku na čaje, kdepak podzámčí, no ale byl bych rád kdy tam přišla". "Hele kluci, nám by stačilo, kdyby tam přišli ty holky z ekonomky, ten klub starých pannen, jak si říkají", ozval se topič Čenda. "Však ona se pro každého z nás nějaká tanečnice najde", uzavřel debatu o děvčatech Hanes, "ale hele kluci, nezdá se vám, že už není taková kosa, jako včera? Koukejte ani led se ještě pořád nezastavil a to měl dědek Vrba strach, že zavře řeku už včera". "Ále, dej pokoj s ledem, když jdeme za holkama, jdeme se bavit, tak nám dej pokoj s dědkem Vrbou i se vším co zavání dřinou na lodi", okřikovali ho ostatní.
Tak šli, ledy v řece je předbíhali, ale přece, při tom povídání byla slabá hodinka najednou fuč. Přešli most, přes Tyršovku a kolem Dlouhé jízdy, pak už je pohltila taneční vinárna Pod zámkem do svého náručí. To bylo jásotu mezi děvčaty, "kluci z Duchcova přišli, zatancujeme si, bude zábava". Některá z nich se zvědavě mládenců ptala: "Kde se tu berete kluci? Vždyť pod Ploučnicí ani u Zlatýho kruhu Duchcov nestojí". Ale to už se mládenci rozběhli po lokále a posedali si ke stolkům svých známých děvčat. Tak najednou mladičké prodavačky z krámků na Tyršovce, švadlenky a učednice z Diany měli tanečníky a užívali si zábavy dlouho do noci, ale všeho do času, jak se přiblížila půlnoc "Baj, baj" rozloučily se. "Ráno musíme do práce, musíme se jít vyspat", a byly pryč.
Hoši se sesedli k jednomu stolku, popíjeli klábosili, až je přišel k ránu pan vrchní zkasírovat. "Spát už dneska nepůjdeme", rozhodli se, "stavíme se na lodi pro bágly a chytneme první vlaky domů". Prošli probouzejícím se městem, jak byli v náladě, ani si nevšimli, že je po mrazech.

Trochu krátká dovolená.
Na lodi popadli připravené tašky se špinavým prádlem a s dárky pro rodinu, byly přeci vánoce, a odešli do Podmokel na nádraží, odkud se rozjeli domů k rodičům. Ve vlaku se zachumlali pod zimníky a doháněli protancovanou noc. Tak si ani nemohli všimnout prudké oblevy v krajině za okny vlaků. Egon a topič Zdeněk z Prahy stačili po příjezdu domů dát pusu mámě i tátovi, vybalit dárky i to špinavé prádlo a už zvonil u dveří listonoš s telegramem: "Dostavte se do Děčína na svou loď, která je připravená k odjezdu po proudu. Vrba". V obou rodinách reagovali maminky stejně: "Egí (Zdendo), nemohl bys jet až ráno abych ti mohla upéct buchtu na cestu"? Obě ale slyšely stejnou odpověď, "to nemohl maminko, sbal mi prosím tě čisté prádlo, musím upalovat na vlak"!
Horší pořízení měl doma půlmistr. Václav už měl pár let po vojně, ale z lodě se ještě stále vracel domů k mámě, i když se tam u nich už po nějaké nevěstě rozhlížel. Než se dostal domů až někam za Ostravu, už tam na něho telegram čekal. Jen se objevil ve dveřích spustila na něj maminka bandurskou, "hele Vašíku, jestli máš někde ženskou a bydlíš u ni, tak dej na firmu i její adresu, a taky ji tam nechávej špinavý prádlo a nevoz mi ho sem domů"! "Ale mámo co blázníš, copak se ti stalo, jakoupak ženskou, vždyť víš, že se rádi vídáme s Aničkou od vedle". "No právě, Anička je hodná holka, ta si nezaslouží abys ji podváděl už před svatbou. Já máma hloupá, na tebe vzpomínám, jak se dřeš na lodi a najednou, koukněme se! Pán na lodi vůbec není a přijde mu domů telegram, že má štandopéde nastoupit a bude odjíždět". "Hergot!! Žádnou ženskou nikde nemám, ještě dneska jsem spal na lodi, když jsem šel brzy ráno na vlak, zdálo se mi že je ňák moc teplo, ale že to pude tak rychle, to jsem nečekal. Vždyť ještě včera ráno bylo dvacet pod nulou. Ukaž mi ten telegram mami, jestli to není nějaká mýlka, a zabal mi zatím čisté prádlo. No vidím, že si pan Vrba pospíšil, musím tedy hned na vlak zpátky do Děčína, s Vrbou nejsou žádné žerty". "Skoč zatím dát Aničce aspoň pusu ty záletníku, ať ji není líto, že ses u ní ani neukázal a já ti tedy zatím zabalím to prádlo". "Jo a taky opožděný dárek k vánocům ji donesu, i pro tebe a pro tátu je v tyhle tašce něco". "Tak běž už a nezdržuj se, vlak ti jede za dvě hodinky tak ať to stihneš".
Stihl to, do Děčína se dostal k ránu. Duchcov stál ještě v Rozbělesích, plně zauhlovaný, připravený na cestu po proudu. Když přišel půlmistr na loď topiči už šramotili v kotelnách a zvedali páru.

Dou ledy.

29. ledna 2015 v 15:04 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Dou ledy!
Nová cesta.

Děčín se probouzel do pošmourného dne. Bylo asi deset stupňů nad nulou, mlhavo, prostě chřipkové období. Po Labi plaval led, celý zčernalý a dost rychle ho ubývalo. V přístavu Rozbělesy bylo živo. Ta obleva nám přišla vhod říkali si kormidelníci Černý a Bartoš. Máme naložené termínované zboží a vypadá to, že snad ty termíny ještě stihnem.
Jen se rozednilo, přístavní remorkér vyvedl dva naložené čluny na řeku pod Ploučnici, člun 602 měl ucelený náklad 500 tun papíru při ponoru 142 cm, ale člun 603 jen s ponorem 100cm měl naloženo několik partií různorodého lehkého zboží v kartonech v celkové váze necelých 300 tun. Také Duchcov s kompletní posádkou se pod Ploučnici přesunul a postavil se ke člunům.
Posádky se rozběhli po Tyršovce vybrat potravinové lístky nákupem potravin na cestu a utratit za ně tu trochu peněz která jim po pobytu v Rozbělesích zbyla. V deset hodin uslyšeli obyvatelé Tyršovy ulice dlouhý signál lodní parní píšťaly. Ti kteří vyhlédli z oken mohli uvidět posledních pár lodníků pospíchajících k Labi.
Po chvíli už byly čluny zapojeny za sebou, těžší šest set dvojka jako první, poproudní lano bylo zapřaženo, kapitán zahoukal "Wind Up". Kotvy šly z vody a vlek se rozjel po proudu do Hamburgu. Hamburg byl před nimi víc než šest set kilometrů tvrdé práce daleko. Duchcov se v Děčíně zdržel všeho všudy jen tři dny, a nezahálel tady. Posádka zásobená čistým prádlem od maminek tentokrát bez buchet na cestu, kterou maminky nestačily upéct měla před sebou další cestu pilné všední práce, ale možná, jen možná, že tentokrát už na ně čeká vzrušující dobrodružství za obzorem. Labe bylo stále ještě plné ledu, ale už rychle ubýval, už podle odhadu kapitána bylo asi padesát procent hladiny bez ledu.

Po vodě.
Do Hřenska vlek připlul chvilku před polednem. Celní kontrola se protáhla a kotvy k další plavbě šly z vody ven krátce po třetí hodině. V tomto ročním období a v tomhle počasí, stále ještě s ledy na hladině, kapitán nic neriskoval a už za necelou hodinu, za šera, zavedl vlek k levému břehu a zahoukal v Kripnu "Fajrunt".
Všechna plavidla zakotvila a po zastavení je lodníci vyvázali ke kruhům na břehu a instalovali přechodové lávky. Než bylo všechno uklizeno padla černá tma. Kromě určených hlídek zamířili celé posádky do hospůdky Cíglšojne sotva pár metrů od kotviště. Bylo to kotviště často používané a všichni se s paní hostinskou tak trochu znali. Byla to také hospůdka kam přicházela děvčata, která připlula s proti proudními vleky do Žandavy, čekat na poproudní spoje. Také ten večer, Kristl a Marianne z Magdeburgu i Betty a Ruth ze Šénebeku padli svým topičům do náručí, "my jsme to věděli, že nás tady nenecháte až do jara, že se pro nás vrátíte", volala jedna přes druhou. Topiči se jen uculovali, úklid kajut měli zajištěný zas až do Magdeburgu. "Karle přelož jim, že už jsme je tady nečekali, ale že je moc rádi vezmeme zpátky domů", obrátili se topiči na druhého, který uměl nejlépe německy. "Ukažte jim to rukama", smál se Karel, ale ochotně děvčatům přeložil co jim hoši chtěli říct. Jarda s Bohoušem od Hulána z šest set dvojky jen nevěřícně kroutili hlavou. "Ty kluci parníkářský si to dovedou zařídit, je to vůbec možný"? Tentokrát se žádné dlouhé ponocování nekonalo. Kromě našich topičů se ještě dva tři doprovody našly a v deset už byla hospůdka prázdná a paní hostinská mohla zhasnout. Ráno vyplul vlek ještě za šera, a než se ospalé lázeňské městečko Žandava probralo do nového dne, jako by tu nikdy nebyl.
Obleva vydržela necelý týden, který stačil Duchcovu k dopravě svých závěsů až do Hamburku. V Magdeburgu mu do vleku připojili ještě člun 554 s nákladem sedmi set tun cukru při ponoru 140 cm. Na trati pod Magdeburgem už mírně přimrzalo, ale led se ještě na řece nedělal, denní sluníčlo stačilo noční ledové jehlice rozpustit.
Z Lauenburgu posledního kotviště nad Hamburgem připlul vlek s odlivem na rejdu do Hamburgu v poledne. Na rejdě nad hamburskými mosty už čekali tři přístavní boksíry, které si od Duchcova čluny rozebraly, a zamířily s nimi na Entenwerder k celnímu pontonu, na celní odbavení. Na Duchcově posádka stáhla vlečné lano a parník zamířil do vnitřních přístavů k vyzbrojení na další proti proudní plavbu. Sedm naložených člunů už pro něho bylo na rejdě připraveno. Ale mrazy už zase každým dnem přituhovali tak to vypadalo, že se s nimi daleko nedostane.

Hamburg.
Boksíráky přistavily čluny k celnímu pontonu a kormidelníci zamířili s doklady od nákladu za celními úředníky. Když byly vyřízeny úřední formality, udělali celníci jen zběžnou prohlídku, zkontrolovali na všech člunech zdali jsou v pořádku celní plomby a odebrali je. Po odbavení, boksír P12 odboksíroval člun 554, od celního pontonu na Kamerunkai, do Südwesthafenu, kde už dva čluny překládaly cukr do anglického zámořáku SS Gabrielle, a člun 554 celou partii uzavře.
Člun 602 s papírem zamířil za P4 do Segelschifshafenu k českému námořnímu skladu číslo 42 kde papír přeloží na přímou linku do Kapského Města. "Hoši, pusťte se do odkrývání, hned po halbe se do nás dají.
Rio Frio, už nakládá něco ze skladu a na druhou směnu jsme na řadě my, tak ať se to nezdržuje. Dávejte si při odkrývání bacha , všecko je namrzlé, tak ať někdo z vás neslítne do vody nebo do raumu", zavolal kormidelník Černý na své lodníky, jen co odvázali člun od pontonu. "Hergot, ten Hulán musí mít furt nějaké připomínky, jakoby jsme to nevěděli sami, že si musíme dávat bacha", prohodil Bohouš Jinochů k Jardovi Tláskalovi. "Ále nech ho a buď rád, že má o nás starost, tak dem a dáme se do toho".
Šest set trojku odbavili celníci jako poslední. Boksírák P2 člun odtáhl do Saalehaffenu k překládce zboží do přístavních pramic. Při partiích menších než 50 tun se čluny netahaly k zámořákům. Zboží se přeložilo do malých přístavních pramic a teprve odtamtud se překládalo na zámořskou loď.
P2 přistavil šest set trojku k dunce a odjel za dalšími úkoly. Dunka, byla větší přístavní pramice s parním strojem, stožárem a ráhnem, které sloužilo k překládce zboží. Tak z jedné strany dunky stál člun 603 a z druhé už čekala první přístavní pramice, hambursky zvaná šůta. "Tak odkrejvejte hoši, odkrejvejte, nemáme čas až do rána, ať do konce šichty co nejvíce do té první šůty naložime", zavolal dunkeman na posádku člunu. "Jo kluci už jdou na to" , odpověděl kormidelník, "budeme dělat i na druhou"? "Jo, jo, ale jen tu jednu šůtu, a musí to bejt rychle, pude ještě na třetí k zámořáku, ostatní partie se budou dělat až zítra", informoval kormidelníka dunkeman. "Hergot chlape to se nedá stihnout a ty to víš, tak co mně děsíš", zlobil se kormidelník. "Jen se neděs, tamhle už jdou dva chlapi od Jardy Hladíka a na dvě party těch pět a osmdesát palet pohodlně stihnete".
Tak se do toho pustili. Volně ložené, desetikilové kartony gumových hraček rovnali na palety, pět vrstev po dvanácti kusech, zavěsit paletu na lanka na háku ráhna dunky, ta přenesla paletu na šůtu a tam ji šůťáci usadili do řady a odvěsili. Každá parta jednu paletu za dvanáct minut, kus jako kus, pět kartonů ve dvou lidech za minutu uložit, ne naházet na paletu tak, aby nemohly při překládce vypadnout. Tak to šlo ráz na ráz, na mluvení nebyl čas ani na člunu , ani na šůtě. Dunkeman s pomocníkem, který obsluhoval ráhno a ještě přikládal pod kotel, si neměli čas ani utřít nos. Každých pět minut jedem hýf opustil člun a přistál na šůtě. Čtyři lodníci makali až se z nich kouřilo, vůbec nepociťovali,že mrzne. Zato kormidelník Bartoš, při počítání kartonů zachumlaný v kožichu, na ochoze zimou podupával.
Všechno klaplo, kartonů bylo akorát a těsně po desáté v noci šla poslední pět a osmdesátá paleta ze člunu na šůtu. Už tam na ni čekala Barkasa číslo tři, zavěsila ji za sebe a ujížděla s ní do noci aby ji stačila na třetí směnu přistavit k zámořskému spoji k vykládce. Lodníci, kormidelník i posádka dunky šli s chutí do peřin, zatím co šůťáky čekala ještě další směna.
Ale tak už to v přístavech chodilo a chodí. Dalších šest partií se překládalo do šůt s přestávkami, beze spěchu celý týden. Mrazy se vrátily v plné síle, v přístavních bazénech začali namrzat ledy, ledoborce a mořské boksíry je drtily a rozbíjely, ale bylo jasné, že ty tři čluny, které přivlekl do Hamburgu Duchcov, už tam uvíznou až do jara.
Jarda s Bohoušem si tu zimu užívali. V pracovní době je sice Hulán zahálet nenechal, mráz, nemráz, zvedali na prázdném člunu podlahy v nákladních prostorech a čistili nádní od napadaných zbytků nákladů. Hned po třetí se ale zušlechtili a už upalovali do města, pěkně hezky po svejch. Kdepak električkou, šetřili. Nejlépe si vždy užili, filmovou noc, ze soboty na neděly. Tři kina pod jedním uzavřením, na Gänsemarktu, tam za marku v osm večer pustily diváky, zamkly za nimi a celou noc promítaly starší filmy. Diváci mohli courat z kina do kina, do kantiny, nebo na toaletu, ale ven se dostali až ráno.
Samozřejmě, že ani ta pověstná ulička lásky, hned vedle Reeperbánu, nezůstala stranou jejich zájmu. "Hele, co kdybychom řekli Hulánovi, že už jsou tam holky k mání dopoledne i za desetimarku, schválně, jak se bude tvářit", povídá jednou Jarda. "Neblbni, na to Bohouš, nebo nás pošle až do jara domů". "Hergot, na to jsem nepomyslel, tak ho radši nebudeme dráždit".

Dou ledy.
Také Duchcov s jeho novým vlekem sedmi člunů, mrazy skříply. Třetí den po odplutí z Hamburgu šly ledy už celým korytem řeky. Hladiny už nebylo vidět ani deset procent. Celý vlek se uchýlil do přístavu v ústí říčky Jeetzel. Stihli to na poslední chvíli. Ráno už ledy nešly ale přes celé Labe se rozprostírala podrcená a vrásčitá bílá plocha. V městečku Hitzacker se jak lodě, tak čeští plavci na nich, stali až do jara, vítanou atrakcí pro všechny děti ba i pro některé dospělé. Tak takhle to na Labi chodí, když "dou ledy".

Útěky.

7. ledna 2015 v 13:47 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
  1. Útěky.

Tuhle středu se to opravdu povedlo. Ouplav byl skoro plnej. Nikde žádný penzista na obzoru který by otravoval historkama o krásách plavby z dob, kdy na lodích bylo tolik členů posádky až o sebe zakopávali. Chlapi se v klidu bavili o cestách po Rýnu i po ostatních vodních cestách, co nového v přístavech. Kdo, kdy bude nastupovat na plavidlo a kam, prostě takové normální přetřásání událostí a plaveb, když se sejdou výkonní plavci na kus řeči a hlt piva. Však si ho taky chlapi vychutnávají. S jeho pitím na lodi je už ámen, na vodě už je to pomalu horší, než na silnicích. Každou chvíli můžeš čekat, že k bortu přirazí barkasa Vodní policie a dá členům posádky dejchnout. Nedej bože aby někdo nadejchal. Pokuta, odstavení plavidla, termín v čudu a spousta, spousta starostí. Nestojí to za to riskovat.
Řeč plynula, hladinky klesaly, nikde žádný kalup, prostě pohoda. Najednou si pár chlapů všimlo, že vpředu u jednoho stolku sedí dědek Krakorec a pomaloučku si ucucává svoje jedno pivko. Nikdo ani nezaregistroval, kdy se dědek na Starou Poštu přišoural. "Chlapi já ho mezi nás zavolám, přeci jen, i když už mu je pár pátků přes vosumdesát, a mnozí z nás už si ho na lodi nepamatují, tak mezi nás pořád patří", prohodil Karel a už pro dědu štrádoval.
"Dědku, co že tu sedíte tak sám, proč jste nezapadl do Ouplavu mezi nás". "Ale chlapče, co já bych tam mezi vámi mladými dělal, vždyť bych ani nerozuměl o čem se bavíte, tak je ta plavba jinačí než za mých let". I jen pojďte dědo, kapitán mezi kapitány, něco nového se dozvíte vy od nás a nějaké staré zkušenosti se dozvíme my od vás. Tak se děda nechal přemluvit a šel se posadit mezi, pro něho, tu omladinu. Řeč se zase rozeběhla, po chvíli se debata stočila na starosti s cestovními pasy, s Plaveckými služebními knížkami a Průkazy způsobilosti vést plavidlo, zkrátka s Kapitánským patentem, a co to dá práce a starostí připravit se na zkoušky a s úspěchem je složit.
"No pane Krakorec, vaše generace takovéhle starosti neměla, o všechno se vám postaral podnik, že jo. To my se o sebe musíme postarat sami". Starý kapitán se rozhlédnul po přítomných a prohodil. "To je pravda, podnik se postaral, byla to pro nás jistě výhoda, ale neslo to sebou i někdy hodně nepříjemná úskalí", a odmlčel se. "Tak nám to povězte, jak to tehdy bylo, zajímá nás to", ozvalo se z několika stran. Tak děda začal vyprávět.
"Po válce bylo až do sedum a čtyřicátého Labe nesplavné. Všude ležely rozbombardované čluny a rozstřílené parníky, taky skoro všechny mosty byly vyhozené do povětří a blokovaly plavební dráhu. Protože ani silnice a železnice na tom nebyly lépe, rozhodli vojenské mise vítězných armád, zprovoznit i vodní dopravní tepny. Mezi nimi i Labe. Podařilo se to až v tom roce čtyřicet sedum. To byl právě rok kdy jsem přišel na plavbu.
Ale už ve čtyřicátém pátém, zajel generální ředitel plavby, spolu s náměstkem ministra dopravy, do Německa, ke společné Vojenské misi vítězných armád, vyjednat podmínky české plavby po německých vodních cestách.
Mezi jinými bylo rozhodnuto že místo komplikovaných procedur se získáváním cestovních pasů v neuspořádané poválečné Evropě, vydá český plavební podnik pro členy lodních posádek plavecké knížky modré barvy, potvrzené Ministerstvem dopravy. Orgány vojenské zprávy Německa tyto průkazy budou akceptovat a uznávat je budou i ostatní orgány německé i evropské. Bylo to uspořádání jen dočasné, než se poměry v Evropě upraví, ale jak víte, vydrželo nám přes čtyřicet let.
Po únorových událostech v roce 1948, přešlo potvrzování plaveckých knížek, z ministerstva dopravy, na ministerstvo vnitra a po vzniku Spolkové Republiky Německo, její ambasáda potvrzovala plaveckou knížku otiskem permitu.
Tak se postupně, pomocí plaveckých knížek, vyprofilovali tři skupiny plavců. Do první skupiny patřili chlapi, kteří plaveckou knížku nedostali vůbec. Několik jich pracovalo v přístavních provozech v přístavech Děčín a Ústí, valná většina pak u vnitrostátní plavby. Tady pracovalo i dost plavců, kteří plaveckou knížku dostat mohli, ale z rodinných či jiných důvodů o ni nestáli. Bylo i dost těch kteří odešli od plavby úplně.
Pak byla skupina těch, kteří sice plaveckou knížku měli, ale bez permitu. Ti pracovali na relaci sůl, uhlí, mezi Ústím nad Labem a Magdeburkem ve východním Německu. Byla to tvrdá makačka a celá léta je na plavbě držela jen láska k řece a k plaveckému řemeslu.
No a posléze ve třetí skupině, která se plavila po celé trati, tak jako vy dnes, i když o Rýně se jim tehdy ani nesnilo, byli ti, nejvíce novým režimem prověření. Na osobním oddělení ředitelství zahraniční plavby, vzniklo kádrové a pasové oddělení, které obstarávalo a archivovalo kádrové materiály na každého zaměstnance plavby. Každý z nás byl jako pod drobnohledem, stačila malá šmouha a adié modrá knížko. Často za to dotyčný vůbec ani nemohl a někdy se ani nedověděl, proč mu plavecká knížka zmizela v nenávratnu.
Stačilo například aby váš vzdálený bratranec pláchnul za kopečky a bylo vymalováno. Mít někde v cizině příbuzné, tos ani k plavbě nemusel chodit. Tak to tehdy chodilo. Ale přes všechno to kádrování, občas někdo v cizině zůstal. To pak měl jeho kapitán, nebo kormidelník dost velký malér a mnozí z toho důvodu skončili na solné relaci nebo dokonce u vnitrostátní plavby.
Vzpomínám si, když jsem jezdil u kapitána Skály jako kormidelník, skoro celá posádka byli kovaní soudruzi zasedlí po různých výborech. Sám kapitán byl i v kádrové komisi. Jednou nám zdrhnul v Hamburgu do utečeneckého tábora jeden topič, kluk těsně po vojně, který s námi jel první cestu.
Po návratu do republiky si pro kapitána domů, do Neštěmic, přijelo večer auto a odvezlo si ho, jen v trepkách a jen v košili do Prahy k výslechu. Ten trval celou noc a celý den. Příští den večer mu řekli: "Tak co jsme potřebovali vědět už víme, můžete jít". "Jak jít", ptal se Skála, "já jsem v trepkách v Praze, bydlím v Neštěmicích a v kapse nemám ani floka, tak snad mě domů odvezete, když jste mě sem přivezli"? "Víte co, člověče, rychle zmizte, než si to rozmyslíme a necháme si vás tady".
Tak radši šel. Šel pěšky, v trepkách a potmě, přes půl Prahy do Holešovic do přístavu. Tam se mu podařilo več doufal. Na jednom plavidle u hráze natrefil na kamaráda z mladých let, který ho nakrmil, nechal ho u sebe na lodi přespat a založil ho penězi na cestu domů vlakem. Od té doby se každou cestu klepal strachem, aby mu někdo z posádky nezůstal v Hamburgu. "To už bych dojezdil", strachoval se.
Já když jsem byl už kapitánem, jsem měl podobný případ. To jsme jeli z Mělníka s kontejnery a v Děčíně mi přivezli na bort kluka, študenta, jen na jednu cestu o prázdninách. Traktor nám ho hodil na ochoz a starejte se. Kluk sebou měl veku chleba a šišku salámu na celou cestu. Nevěděl jsem jestli se mám smát, nebo brečet, tak jsem aspoň nadával. U sebe kluk neměl ani korunu, tak si ani ve Hřensku nemohl nic dokoupit tak jsme ho prostě živili.
Hned večer při příjezdu do Hamburgu se mládenec vypravil do ulic. Nic nedal na moje přemlouvání, aby počkal do rána až přinese kormidelník peníze, že mu pak někdo město ukáže, aby zbytečně nebloudil. Když si nedal říct, dal jsem mu sebou aspoň kartu s adresou plavebního podniku a telefonními čísly. Založil ho také vlastní dvaceti markou, na případného taxíka, na cestu zpátky na loď. Co vám mám povídat, po klukovi, jako když se zem slehla.
Hned druhý den jsem jeho ztrátu nahlásil inspektorovi, a ten učinil dotaz na cizinecké policii, jestli mládenec nepožádal o asyl. Ale nepožádal a tak se do toho vložila kriminální policie. Ani ta však neměla úspěch. Mládenec prostě zmizel. Pro mně to bylo jako černá můra. V duchu jsem ho viděl podříznutého a utopeného. "Že já ho trouba na tu vycházku pustil", vyčítal jsem si. K tomu výslechy a protokoly na policiích.
Nejprve na cizinecké policii v Hamburgu, potom na kriminálce tamtéž, pak na cizinecké policii NDR ve Wittenberge a aby se to nepletlo tak na kriminálce NDR v Magdeburgu. Když jsme připluli do Děčína začalo to nanovo. Výslech a protokol u kaštanu na STB a druhý na kriminálce.
Když jsem přinesl protokol a zmizení člena posádky na osobní a zeptal se tam zdali už o zmizení mládence uvědomili rodiče, myslel jsem, že mě omejou. Kluk je už asi čtrnáct dní v pánu a oni čekají, aby to rodičům zajel říct kapitán, který ho nota bene měl na palubě pouhé čtyři dny. Když jsme tedy přijeli rodičům zvěstovat tu smutnou zprávu, pokoušel se o mně infarkt, jednak radostí, že je kluk na živu a jednak vzteky jak nás vodil za nos.
Rodiče už totiž od něho měli dopis z Francie, kam odjel s přítelkyní a je tedy živ a zdráv. Teď teprve jsem se dověděl, že mládenec přeborník ve veslování, si při minulém mistrovství Evropy namluvil Francouzku a celý ten útěk si domluvili. V Hamburgu už na něho čekala autem a ještě ten večer, co jsme tam zakotvily, už odjeli k ní domů do Francie.
Ale ještě kurióznější případ se udál našemu podnikovému doktorovi, který byl zároveň sportovním lékařem veslařské reprezentace. Jiný rok na mistrovství světa. Po skončení mistrovství emigrovala celá výprava kromě něho a odletěli za oceán. Zůstal ve Francii sám s nákladním autem s přívěsem a na obou naložené závodní veslice. Sedl tedy za volant a vezl to všechno zpátky domů. S čím ale nepočítal. Ani auto, ani veslice neměl zapsány ve svém pasu. Měl tehdy velký malér s celníky, byl nařčen, že pašuje špičkové sportovní náčiní do republiky. Incident musela urovnat až ústřední celní správa v Brně".

Starej Krakorec nebyl k zastavení, sypal ze sebe staré příhody jednu za druhou. Ale blížilo se poledne, byl čas se rozejít. Byl to zase Karel, kdo dědu zastavil, když už ho mezi chlapy přivedl. Udělal to šikovně, aby se děda neurazil. "Pěkně se vás poslouchá pane Krakorec", řekl mu, "ale poledne je na spadnutí a někteří z nás musí až na druhou stranu Labe a tuhle Toník jede až do Boletic, nic naplat musíme se rozejít, ale vy si dejte v klidu ještě jedno, je to na nás". "I kdepak chlapče, i když jsem mezi vámi pookřál, musím taky mazat domů. Bydlíme teď s babkou u dcery, je už taky v důchodu a ta si potrpí s jídlem na dochvilnost. To víš pořádek musí bejt, cejtím se teď doma skoro jako kdysi na lodi". "Dědo dáváme si před odchodem žbrďolu rumu", skočil jim do řeči Tonda, "aby nám doma líp chutnal oběd, dej si s námi jestli ti to zdravíčko dovolí". "To víš, že jo, rád si s vámi cvaknu". "Tak to vypijem a dem". Jak řekli, tak udělali. Vypili a šli.

Tři plavčíci.

2. ledna 2015 v 23:21 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Tři plavčíci.

Potkali se tři, starý pivní bratři u kašny na náměstí v Děčíně. Byla to už hodně stará sorta, všem už ležel osmý křížek na zádech. Už po ulicích moc netrajdali a tak to byla opravdu dost velká náhoda, vždyť ani středa nebyla. "Kdepak si se coural Komodore", zeptal se Lexa. "Ále zrovna jdu z lékárny, došly mi piluly, včera mi vnučka vyzvedla u doktorky novej recept, ale už je nestačila vyzvednout a tak jsem se pro ně musel dneska dovláčet sám. A co vy dva, kde ste se tu vzali"? Odpověděl Vojtěch, řečený Komodore a s odpovědí hned položil svoji otázku. To mu Lexa hned vysvětlil. "Podívej, mění se počasí, zkroutilo nás regma a tak jsme se potkali u doktora, no a teď jdeme klábosíme, domů se nám ještě nechce, do oběda daleko a vtom koukáme, "hele Komodor", tak jsme k tobě zamířili".
"Víte co", na to Komodor, "přeci se tady nebudeme vybavovat na tom sychravým počasí. Zajdem do Ouplavu na jedno, však do oběda je ještě daleko, jak tajhle Lexa říkal". Honza Stehno se podrbal na hlavě a povídá, "no nevím nevím, vždyť ani není středa, to tam budeme sami, ještě aby si tak k nám přisedli obyčejný pasanti, to by bylo po zábavě". Ale Komodor už to měl promyšlený. "Hele, pivo si přineseme od pípy a vrchnímu řekneme aby mám tam vzadu nerozsvěcel, zepředu z lokálu na nás nebude vidět, bude se nám dobře lhát, nebude vidět jak se nám práší od huby, no a kdyby přijel nějaký zájezd, sebereme se a pudem. Domu k obědu to stihneme v pohodě, stejně víc než jedno, dvě už dneska žádnej z nás nevypije". Jak řekli, tak udělali.
Usazený v šeru Ouplavu, se rozpovídali, samozřejmě nejdříve o zkušenostech s doktory a nemocnicemi. O svých bolestech, na kterých lodích a u kterých kapitánů si je uhnali, a odtud už se přehoupli, ani nepostřehli jak, ke vzpomínkám na svá chlapácká i mladická léta. V tom šeru se, jejich vzpomínky snad přímo zhmotňovali, a tak se rozpovídali o věcech a událostech, na které si nevzpomenuli už léta. Na svá léta plavčická jako první zavzpomínal Lexa.
"V devět a čtyřicátým jsem hned po zimním kurzu napakoval jako plavčík na Otakara k mladýmu Felixovi. Moc jsem toho neuměl, ale lodníci byli príma chlapy, právě po vojně a hodně mě toho naučili. Kapitán si mně ani moc nevšímal, ostatně, tenkrát za jízdy nesměl plavčík do kormidelny ani páchnout, a i lodníci jen opravdu vyjímečně.
Zato kormidelník, ten mi dával zabrat. Mosty, přívozy, překladiště i přístavy do mě hustil přímo pod tlakem. A zkoušel, a zkoušel. Dodnes bych nepotřeboval žádný kilometrovník a když mě vzbudíte o půlnoci, odrecituji vám všechny přívozy, včetně těch které už dávno neexistují. Když jsem zrovna nedržel škrabku na rez, nebo štětec, držel jsem v ruce určitě sešit z kurzu, kde jsem měl všechna ta moudra zapsaná. Ani při práci mi nedal pokoj. Já si klidně natírám, on jde kolem mě na svačinu a hned se prevít zeptá: "Jakpak se jmenuje ta vesnice, co ji kouká támhle ta věž. Minulou cestu jsem ti to říkal". Jak jsem to nevěděl, dostal jsem držkovou, řek mi to znovu a musel jsem si to večer připsat do sešitu. Prevít to i zkontroloval. No prevít, celej život jsem mu byl vlastně vděčný, že mě takhle vycepoval. U lodnických zkoušek mě dával inspektor Vrba ostatním klukům za vzor.
Jak jsem říkal, lodníci mě dost naučili, práce mi vcelku šla dobře, jen ty čepajmry, to bylo moje trápení. Co já jich utopil. Lodníci se jen smáli, kormidelník nadával, kudy chodil. Každou cestu fasoval dva tři nové a když se ho jednou skladník zeptal, jestli si je náhodou někdo nenosí domů, řval jako tur, nejdřív ve skladu a pak na lodi na mně i na lodníky. Moje vrcholný číslo nastalo o prázdninách. Na cestu se k nám přidaly, strojníkova žena a čtrnáctiletá dcera. Mně tehdy ještě nebylo šestnáct a tak mi zčervenali uši, jen jsem holku uviděl. Jedno vědro jsem utopil cestou po proudu hned u Drážďan, druhé, které si lodníci hlídali ale neuhlídali těsně nad Hamburkem. Vzadu stálo kapitánské, na které jsem se nesměl ani podívat, neřkuli jej vzít do ruky.
Chtíc, nechtíc, sáhl kormidelník do svých tajných zásob a po přistání k celnímu pontonu na Entenwerder mi poručil k novému vědru zaplést provaz. "Ale nezkoušej ho, to ti povídám, vyzkouším ho sám". Přinesl jsem si přetrženou vrhačku, tři metry provazu jsem z ni ušmik a pustil se do díla. Práce mi šla dobře, což o to, ale co čert nechtěl, strojníkova zvědavá dcera se přišla podívat, co to dělám. Když bylo dílo hotovo, hladov po obdivu v jejich očích, omotal jsem si konec provazu kolem ruky, aby se mi nemohl vysmeknout a elegantně jsem vrhl čepajmr na hladinu, pod kterou on okamžitě a nenávratně zmizel a já koukal jako jelen na konec odříznuté vrhačky, který jsem měl omotaný kolem ruky. Ta žába nestydatá, která toho byla vinna, se smála, až se snad počůrala. Kormidelník, ten už ani nenadával, prostě nebyl mocen slova. No ale vidíte, tímhle kouskem se moje smůla protrhla a už nikdy jsem žádný ajmr neutopil.
"No jo", povídá Honza Stehno, "krásný léta plavčický, ty už dneska nikdo nezažije. Já napakoval na Dagmar, ke starýmu Struhovi. Řeknu vám, proti dnešním motorákům, to byl hotový krcálek, necelých pět set tun nosnosti a bylo nás tam sedm členů posádky. Ty legrace co jsme spolu užili, a práce se nadělala taky fůra. Pořád se na lodi něco šlechtilo a vylepšovalo, něco natíralo nebo sajfovalo. Bílé štítnice, bílý proužek kolem celých bortů, prostě loď krasavice. Jezdil tam s námi strojní asistent Jirka, chlap už po vojně. Nevím proč, Pošťák jsme mu říkali, no vidíte to, jak se jmenoval doopravdy už mi z té mojí kotrby staré vypadlo. Tak ten Jirka to s tou údržbou strojovny přímo přeháněl. Každá mosaz, nebo bronz, ve strojovně a na mašině se blejskaly jako ze zlata.
Copak to by ještě nebylo nic moc divného, mosaz se leskla, jako vypulírované zlato, na všech šlepákách i motorákách. Však my všichni jsme se ji něco naleštili. Nejdříve jako plavčíci z povinnosti a potom už jako lodníci dobrovolně a rádi. Už jsme to měli prostě v krvi. Někteří z nás si dokonce do Sidolu vmíchávali saze, aby se ta zatrolená mosaz víc blyštěla".
Honza se odmlčel a zavdal si z půllitru, a chlapi s ním. "Ba, ba, máš svatou pravdu", přikyvovali. Honza se znovu chopil řeči. "Dokonce i olejničky se tenkrát na Dagmaru leskly, jako pochromované. Dlouho jsem si lámal hlavu, kde Pošťák takové olejničky sehnal. Až jednou jsem ho načapal, jak si je leští cigaretovým popelem. To aby se pak neblejskaly. Tak jsem na tom Dagmaru, proplavčíkoval celé tři roky. Pro pivo jsem za jízdy po sochoru vybíhal, o háčku jsem při uvazování na břeh skákal, však to víte, tenkrát na těch lodích, žádné vybíhačky nebyly. Postupně jsem se učil jak se říká chodit po lodi. Kormidelník a lodníci mě se svolením kapitána pouštěli ke stále odbornější práci.
Starej Struha byl přísnej kapitán, ten nestrpěl žádné lelkování, to víte, takovejch mladejch lidí na palubě, to bychom mu bez přísnosti brzy zvlčili. Jo, jo přísnej byl, ale uznalej, za dobrou práci doved pochválit, to pro plavčíka, taková pochvala od kapitána bylo jako pohlazení po duši. Dokonce mi i život zachránil". "Ale neříkej", "no povídej", zamručeli dědci.
"Vezly jsme tenkrát po proudu celý náklad křídového papíru. Vody bylo určitě dost, protože jsme byly naložený až pod nápravy, skoro na plný ponor. Do Hamburku jsme připluli v pátek odpoledne, celníci nás ještě odbavili ale ostatní mělo zůstat do pondělí. Přejeli jsme do Moldauháfenu, chlapi vyrazili k Zrzavý Bábě, kapitán s mistrem do Veddelfischgasttäte na filé. Dodnes tam dělají nejlepší z celého Hamburku.
Když se druhý den ráno vrátil kormidelník z kanceláří, kam šel s doklady a pro peníze, přinesl i nové rozkazy od inspektora. "Před polednem se máme přesunout k šupně 85 a postavit se vedle anglického zámořáku "Oxford". Možná, že do nás šáhnou pro nějaké balíky ještě dnes". Vyřizoval kormidelník kapitánovy, a tlumočil to i celé posádce. Celou tu sobotu dopoledne se zvedal stále silnější vítr, a když jsme před polednem vyrazily, vál už od moře pořádný fučák a příliv pěkně nahoře. Ještě, že jsme měli takovej ponor, jinak by starej vůbec nevyrazil".
"Hele, jak to, že si to po těch letech tak pěkně pamatuješ, nevěšíš ty nám bulíky na nos"? Nevěřícně se zeptal Komodore. "Ále nech ho, dobře se to v tom šeru poslouchá, proto ho tu máme, abychom si mohli kapku vymýšlet a přidávat", zastal se Honzy Lexa. "No tak jo, už nic neříkám, lži nám dál", ukončil tu krátkou vsuvku Komodore.
"Ba ne, kamarádi, v tomhle pádě mluvím čistou pravdu, však jsem tenkrát opravdu málem přišel o život. Jen díky starýmu Struhovi tu s vámi dnes můžu koukat do půllitru. Ale abych pokračoval, v Moldauháfnu to ještě nevypadalo nijak strašně, je to tam krytý těmi špejchary a tak se do toho Struha pustil. Pozavírali jsme všechny ajganky, okna i světlíky a vyrazili jsme. Ale když jsme se dostali na Labe, bylo zle. Obrovské vlny se nám přelívaly přes přední štítnici a běhaly nám po ochozech. Dagmar se vlnila a kroutila jako užovka, prostě hrůza. Něco takového zažiješ na plavbě jen dvakrát, třikrát za život".
Chlapi jen přikývli, usrkli si piva a byli jedno ucho.
Že bychom se mohli otočit a vrátit nemohlo být ani řeči, dneska už o tom mám pojem, ale tenkrát to pro mě bylo velikánský dobrodružství, jak jsem tam s vykulenýma očima stál s lodníky, schovaný za kormidelnou. Když jsme zatáčeli z Labe do Forháfnu, tak to chvíli vypadalo, že to má Dagmar spočítaný, ale však víte, byly to opravdu fortelný lodě, těsně před válkou jedny z nejmodernějších a ty už něco vydržely, právě tak jako tenkrát moje Dagmar.
Ve Forháfnu to bylo zlý, ale zdaleka ne tak strašný jako na Labi. Taky tady vlny už šly zezadu, takže jsme jim ujížděli. V Rossháfnu jsme uviděli náš zámořák a Struha s kormidelníkem si jistě oddechli. Při přistávacím manévru se to přihodilo. Vítr, vlny a příliv hnaly pravobok přídě silně proti boku zámořáku a já se tam aktivně rozběhl, dát bumla. Do dneska ten pocit mám. Běžím po ochoze, rána, běžím ve vzduchu a pak šlapu vodu. Struha vylít z kormidelny, v mžiku byl v půlce plavidla ležel na ochoze a chmát pro mě. Chytil mě za flígr a vyhodil mě na ochoz jako mřenku.
Řeknu vám chlapy, že v posledním okamžiku. Ještě jsem vlastně snad ani na palubu nedopadl a už borty obou plavidel sklaply k sobě. No bejt v tý chvíli ještě ve vodě, byla ze mě placka, kterou by nikdo nikdy nenašel. Tam a v tu chvíly, jsem se podruhý narodil s novým tátou, kterýmu jsem dodnes vděčný za pořádnou řádku let života. Kapitán mě vlastnoručně zahnal do kajuty, uvařil mi grog a počkal tam tak dlouho, dokud jsem svlečený a zachumlaný v dekách neusnul. Kormidelník a lodníci, mezitím v tom větru, motorák k zámořáku řádně vyvázali. Ale o tom já v té chvíli už nic nevěděl.
Z vykládky v tom větru nic nebylo, nezbylo než čekat do pondělí. V noci na neděli se vítr utišil, tak se všichni starší šli podívat na Fišmark. Jen tak ze zvědavosti, jsem po provazovém žebříku vylezl na zámořák a bloumaje po jeho palubě, jsem si ho prohlížel. Dva angláni, obyčejný matrósové, mě pozvali do kajuty na kus řeči a tak jsme tam pili čaj a konverzovali. Oni tři slova anglicky a jedno německy, já dvě slova česky a posunek rukama. Povídal jsme si hodnou chvíly a dodneska si myslím, že jsme si tenkrát docela dobře rozuměli. Ten čaj byl anglickej, silnej, černej jako lógr, srdce mi, mladýmu klukovi, po něm bilo jako zvon a proto si tak dobře, do dneska všechno pamatuju.
No a co ty Vojtěchu, obrátil se Stehno na Komodora. Co ty nám povíš z doby kdy ses před pět a šedesáti lety učil chodit po palubě? Ještě máme slabou hodinku času, tak povídej".
"Ale, mám jednu takovou příhodu, nikdy jsem ji nikomu ještě nevyprávěl a ty dva aktéři, kteří v tom hráli se mnou, pokud vím také ne a teď už drahně let ani nemohou, leda tam nahoře. Že tady máme dnes tak příjemné přítmí, jsme tu sami a taky už nám krapet klesla hladinka, tak ji dám k dobru. Ale to vám povídám, ne aby jste se tomu začali šklebit a samozřejmě to nebudete posílat dál". "To se rozumí samo sebou Vojtěchu, zač nás máš". Zabručeli dědci.
"Tak tedy, hned po prvním zimním kurzu, v devět a čtyřicátém roce, mě inspektor Vrba šoupnul na Václava, ke kapitánovi Benešovi. Vlastně stejná loď jako Dagmar a Otakar. Stejnej počet lidí v posádce. Jen ty jména už se mi vytrácí z hlavy. Ještě si pamatuji, že jeden lodník se jmenoval Karel a asistent Vráťa, ale místo jména druhého lodníka, kormidelníka a mistra mám vokno. Ale celá posádka, byla parta dobře sehraná a mně jako plavrdu, nijak neodstrkovali. S vařením poradili, a s lodníma pracema jak by smet.
Ještě mi nebylo šestnáct a Beneš, ten mě hlídal jako ostříž. Večer jsem musel bejt v devět v posteli, ať jsme jeli nebo stáli. Ale ráno, to jsem musel z pelechu vyskočit hodinu před zvednutím kotev, zatopit, uvařit meltu, aby měla posádka před rozjezdem něco teplého v žaludku, ať se jelo třeba od pěti nebo od čtyř. Když byl fajrunt někde ve městě, nebo u vesnice, že bych mohl s chlapama aspoň na chvilku do hospody, oni na pivo, já na limonádu, o tom jsem si nemohl nechat ani zdát. Jo holenkové, Beneš, ten byl na plavčíky horší než táta. Až jednou, to byl už podzim, ani nevím kolikátou cestu to už bylo, nemám to tak přesně v paměti, jako tuhle Hanes. I když zážitek to byl taky nezapomenutelnej.
Do Hamburgu jsme přijeli v sobotu už k večeru, celníci by už nás neodbavili a tak jsme k celnímu pontonu na Entenwerder ani nezajeli. Beneš postavil Václava rovnou do Peutehafenu k pilotám. Hned po zakotvení se oblékl, určil hlídku a odkráčel někam za kamarádem. Vráťa s Karlem, jako kdyby na to čekali. "Vojto, hoď se do gala, berem tě poznávat noční Hamburg. Neboj se kaptík na nic nepřijde, taky se vrátí až v noci, to už kontrolovat jestli jsi v posteli nebude". No to víte, mladýho kluka nemuseli zvát dvakrát.
Šli jsme na San Pauli pěšky. Je to pěkná dálka, dneska už bych to snad ani neušel, ale tenkrát byl pro nás každej fenik dobrej a tak jsme ušetřili za tramwaj. Po cestě jsme si tenkrát povídali a tak mi utekla ani jsem nevěděl jak. Než jsem se nadál, byli jsme na Reeperbánu. No to byla pastva pro oči, klíčnice na nás svými klíči cinkaly, vrátní nás tahali do barů, tingltanglů, na varieté a všelijakých jiných zábavních podniků ale chlapi to znali, tak jsme všude odolali.
Prošli jsme párkrát Reeperbán, i pár uliček okolo a samozřejmě jsme nevynechali ani Herbertstrase, hamburskou uličku lásky, z obou stran zaplentovanou. Tam byl tenkrát obyčejným ženám vstup zakázán. No, my spolu žádnou ženu neměli, tak tam se mnou chlapi klidně zahnuli. Pro mě to tenkrát byla taková podívaná, že mi oči mohly vypadnout z hlavy. Po obou stranách výkladní skříně a v každé jedna slečna. Všechny ročníky zastoupeny, od sotva ochmýřených mláďat až po ročníky které mohly být mými babičkami. Seděly za sklem, naaranžované v polo průsvitných župáncích, které i maličko pootevřely, když některý zájemce přistoupil k oknu blíž.
S vědomým, že jsme v Německu a tudíž nám nikdo nerozumí jsme česky hlasitě posuzovali přednosti a vady jednotlivých exponátů. Tak jsme tu uličku procourali aspoň pětkrát, chlapi mě odtud nemohli odtrhnout. Jenže všeho je jednou konec, ta noc pro mě tenkrát byla moc krátká. Najednou Vráťa povídá: "Hele už svítá, začíná Fišmark, deme to omrknout". Tak jsme to vzali po Davidstrasse, rovnou k Labi na Fišmark.
Tam už bylo živo. Čerstvé ryby z lodí od rybářů, ryby uzené, kyselé, slané, marinované a všelijak upravované, za pár feniků. Každý z nás si nějakou tu rybku koupil. Taky nějaké to ovoce jsme si tam koupili, sem tam pozorovali ukřičeného trhovce, celý trh párkrát prošli a najednou bylo jedenáct. Hladoví jsme byli už pořádně, tak jsme si na cestu domů každej koupili, Bismark herinka v žemli, že ho cestou schroupáme. "Chlapi pojďme zpátky přes Herbertstrasse", loudil jsem. "Člověče Vojto, vždyť je to zacházka" bránili se chlapi, "dyk už nohy skoro necejtíme".
Ale ukecal jsem je, že bez nich domů na loď netrefím a tak jsme šli. Jak jsme tak tou uličkou procházeli, já se loudal vzadu, chlapi už pospíchali domů, najednou na mně jedna kráska zaťukala klíči na sklo. Přišel jsem blíž, ona pootevřela okno a česky mě pozvala k sobě. "Slyšela jsem vás k ránu česky mluvit, a teď když jsem vás znovu uviděla dostal jsem chuť si česky popovídat. Pojď dál, udělám ti cenu, teď kolem poledne obchody stejně nejdou, budeš to mít skoro zadarmo", vábila mě jako siréna. No vlastně moc mě vábit nemusela, než jsem se nadál, byl jsem u ní v pokojíčku. Ještě, že mě moji chlapi zahlídli jak vcházím dovnitř. Než ale doběhli, chytit mě za sako dveře před nimi zacvakly.
Byla pěkně baculatá, tvářičku měla jako kráska z časopisu, zkrátka moc se mi líbila. Samozřejmě, poznala na mně, že jsem ještě nezkušený, zajíc nepolíbený a uměla si se mnou poradit. Pořád mluvila, župánek se ji jako náhodou pootevíral a při tom mě pomaličku svlékala. Žádné šup šup, příklopec rozepnout, hotovo a vypadni. Bylo to krásné, první nepovedený rychlopokus nepočítala, a potom mě vyvedla, pěkně pomaloučku až do nebe. Pak mě omyla, osušila a pomohla mi s oblékáním.
Měl jsem v kapse jen dvacetimarku a teprve teď na mně šly mrákoty, kolik mě to bude stát. No víc než tu dvacku a pár facek ne, říkal jsem si. Tak jsem se ji k té dvacce přiznal. Ale byla grand a uznalá. "Říkala jsem ti, že ti udělám cenu a nekecala jsem, zadarmo to být nemůže, to by nebylo profesionální, ale dobře jsem si s tebou pokecala, něco jsem tě naučila, byl jsi milý, dej sem tu dvacku. Tady máš zpátky desetimarku, ať máš na tramvaj a utíkej, kamarádi na tebe čekají, a někdy se zase stav. Pokecáme". Stavil jsem se tam párkrát, ale nikdy už jsem ji neuviděl.
Teda, těch pár facek jsem skoro dostal. Od chlapů. Zachránilo mě, že jsem jim cestou domů, samozřejmě pěšky, vyprávěl jak to celé probíhalo. "To mě podrž, říkali chlapi, to slyšíme poprvé, že v uličce lásky, holka někomu něco vrátila, na podanou bankovku". Když jsme přišli na loď, chlapi nahlásili kapitánovi, že jsme byli na Fišmarku a tak mi to prošlo. Ani jsem už nevařil, hned jsem zapad pod deku a spal až do pondělního rána. Tak jsem přišel o poctivost".

"Pánové si budou přát oběd"? Zašveholil číšník u stolu. "Ne, ne", odpověděl Komodore, "pánové zaplatí a pomažou domů, aby nedostali vynadáno". Honza Stehno se jen usmál, "doma řekneme, že u doktora byla nervaná čekárna a bude to". Jak řekli tak udělali. Zaplatili a šli.