Dou ledy.

29. ledna 2015 v 15:04 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Dou ledy!
Nová cesta.

Děčín se probouzel do pošmourného dne. Bylo asi deset stupňů nad nulou, mlhavo, prostě chřipkové období. Po Labi plaval led, celý zčernalý a dost rychle ho ubývalo. V přístavu Rozbělesy bylo živo. Ta obleva nám přišla vhod říkali si kormidelníci Černý a Bartoš. Máme naložené termínované zboží a vypadá to, že snad ty termíny ještě stihnem.
Jen se rozednilo, přístavní remorkér vyvedl dva naložené čluny na řeku pod Ploučnici, člun 602 měl ucelený náklad 500 tun papíru při ponoru 142 cm, ale člun 603 jen s ponorem 100cm měl naloženo několik partií různorodého lehkého zboží v kartonech v celkové váze necelých 300 tun. Také Duchcov s kompletní posádkou se pod Ploučnici přesunul a postavil se ke člunům.
Posádky se rozběhli po Tyršovce vybrat potravinové lístky nákupem potravin na cestu a utratit za ně tu trochu peněz která jim po pobytu v Rozbělesích zbyla. V deset hodin uslyšeli obyvatelé Tyršovy ulice dlouhý signál lodní parní píšťaly. Ti kteří vyhlédli z oken mohli uvidět posledních pár lodníků pospíchajících k Labi.
Po chvíli už byly čluny zapojeny za sebou, těžší šest set dvojka jako první, poproudní lano bylo zapřaženo, kapitán zahoukal "Wind Up". Kotvy šly z vody a vlek se rozjel po proudu do Hamburgu. Hamburg byl před nimi víc než šest set kilometrů tvrdé práce daleko. Duchcov se v Děčíně zdržel všeho všudy jen tři dny, a nezahálel tady. Posádka zásobená čistým prádlem od maminek tentokrát bez buchet na cestu, kterou maminky nestačily upéct měla před sebou další cestu pilné všední práce, ale možná, jen možná, že tentokrát už na ně čeká vzrušující dobrodružství za obzorem. Labe bylo stále ještě plné ledu, ale už rychle ubýval, už podle odhadu kapitána bylo asi padesát procent hladiny bez ledu.

Po vodě.
Do Hřenska vlek připlul chvilku před polednem. Celní kontrola se protáhla a kotvy k další plavbě šly z vody ven krátce po třetí hodině. V tomto ročním období a v tomhle počasí, stále ještě s ledy na hladině, kapitán nic neriskoval a už za necelou hodinu, za šera, zavedl vlek k levému břehu a zahoukal v Kripnu "Fajrunt".
Všechna plavidla zakotvila a po zastavení je lodníci vyvázali ke kruhům na břehu a instalovali přechodové lávky. Než bylo všechno uklizeno padla černá tma. Kromě určených hlídek zamířili celé posádky do hospůdky Cíglšojne sotva pár metrů od kotviště. Bylo to kotviště často používané a všichni se s paní hostinskou tak trochu znali. Byla to také hospůdka kam přicházela děvčata, která připlula s proti proudními vleky do Žandavy, čekat na poproudní spoje. Také ten večer, Kristl a Marianne z Magdeburgu i Betty a Ruth ze Šénebeku padli svým topičům do náručí, "my jsme to věděli, že nás tady nenecháte až do jara, že se pro nás vrátíte", volala jedna přes druhou. Topiči se jen uculovali, úklid kajut měli zajištěný zas až do Magdeburgu. "Karle přelož jim, že už jsme je tady nečekali, ale že je moc rádi vezmeme zpátky domů", obrátili se topiči na druhého, který uměl nejlépe německy. "Ukažte jim to rukama", smál se Karel, ale ochotně děvčatům přeložil co jim hoši chtěli říct. Jarda s Bohoušem od Hulána z šest set dvojky jen nevěřícně kroutili hlavou. "Ty kluci parníkářský si to dovedou zařídit, je to vůbec možný"? Tentokrát se žádné dlouhé ponocování nekonalo. Kromě našich topičů se ještě dva tři doprovody našly a v deset už byla hospůdka prázdná a paní hostinská mohla zhasnout. Ráno vyplul vlek ještě za šera, a než se ospalé lázeňské městečko Žandava probralo do nového dne, jako by tu nikdy nebyl.
Obleva vydržela necelý týden, který stačil Duchcovu k dopravě svých závěsů až do Hamburku. V Magdeburgu mu do vleku připojili ještě člun 554 s nákladem sedmi set tun cukru při ponoru 140 cm. Na trati pod Magdeburgem už mírně přimrzalo, ale led se ještě na řece nedělal, denní sluníčlo stačilo noční ledové jehlice rozpustit.
Z Lauenburgu posledního kotviště nad Hamburgem připlul vlek s odlivem na rejdu do Hamburgu v poledne. Na rejdě nad hamburskými mosty už čekali tři přístavní boksíry, které si od Duchcova čluny rozebraly, a zamířily s nimi na Entenwerder k celnímu pontonu, na celní odbavení. Na Duchcově posádka stáhla vlečné lano a parník zamířil do vnitřních přístavů k vyzbrojení na další proti proudní plavbu. Sedm naložených člunů už pro něho bylo na rejdě připraveno. Ale mrazy už zase každým dnem přituhovali tak to vypadalo, že se s nimi daleko nedostane.

Hamburg.
Boksíráky přistavily čluny k celnímu pontonu a kormidelníci zamířili s doklady od nákladu za celními úředníky. Když byly vyřízeny úřední formality, udělali celníci jen zběžnou prohlídku, zkontrolovali na všech člunech zdali jsou v pořádku celní plomby a odebrali je. Po odbavení, boksír P12 odboksíroval člun 554, od celního pontonu na Kamerunkai, do Südwesthafenu, kde už dva čluny překládaly cukr do anglického zámořáku SS Gabrielle, a člun 554 celou partii uzavře.
Člun 602 s papírem zamířil za P4 do Segelschifshafenu k českému námořnímu skladu číslo 42 kde papír přeloží na přímou linku do Kapského Města. "Hoši, pusťte se do odkrývání, hned po halbe se do nás dají.
Rio Frio, už nakládá něco ze skladu a na druhou směnu jsme na řadě my, tak ať se to nezdržuje. Dávejte si při odkrývání bacha , všecko je namrzlé, tak ať někdo z vás neslítne do vody nebo do raumu", zavolal kormidelník Černý na své lodníky, jen co odvázali člun od pontonu. "Hergot, ten Hulán musí mít furt nějaké připomínky, jakoby jsme to nevěděli sami, že si musíme dávat bacha", prohodil Bohouš Jinochů k Jardovi Tláskalovi. "Ále nech ho a buď rád, že má o nás starost, tak dem a dáme se do toho".
Šest set trojku odbavili celníci jako poslední. Boksírák P2 člun odtáhl do Saalehaffenu k překládce zboží do přístavních pramic. Při partiích menších než 50 tun se čluny netahaly k zámořákům. Zboží se přeložilo do malých přístavních pramic a teprve odtamtud se překládalo na zámořskou loď.
P2 přistavil šest set trojku k dunce a odjel za dalšími úkoly. Dunka, byla větší přístavní pramice s parním strojem, stožárem a ráhnem, které sloužilo k překládce zboží. Tak z jedné strany dunky stál člun 603 a z druhé už čekala první přístavní pramice, hambursky zvaná šůta. "Tak odkrejvejte hoši, odkrejvejte, nemáme čas až do rána, ať do konce šichty co nejvíce do té první šůty naložime", zavolal dunkeman na posádku člunu. "Jo kluci už jdou na to" , odpověděl kormidelník, "budeme dělat i na druhou"? "Jo, jo, ale jen tu jednu šůtu, a musí to bejt rychle, pude ještě na třetí k zámořáku, ostatní partie se budou dělat až zítra", informoval kormidelníka dunkeman. "Hergot chlape to se nedá stihnout a ty to víš, tak co mně děsíš", zlobil se kormidelník. "Jen se neděs, tamhle už jdou dva chlapi od Jardy Hladíka a na dvě party těch pět a osmdesát palet pohodlně stihnete".
Tak se do toho pustili. Volně ložené, desetikilové kartony gumových hraček rovnali na palety, pět vrstev po dvanácti kusech, zavěsit paletu na lanka na háku ráhna dunky, ta přenesla paletu na šůtu a tam ji šůťáci usadili do řady a odvěsili. Každá parta jednu paletu za dvanáct minut, kus jako kus, pět kartonů ve dvou lidech za minutu uložit, ne naházet na paletu tak, aby nemohly při překládce vypadnout. Tak to šlo ráz na ráz, na mluvení nebyl čas ani na člunu , ani na šůtě. Dunkeman s pomocníkem, který obsluhoval ráhno a ještě přikládal pod kotel, si neměli čas ani utřít nos. Každých pět minut jedem hýf opustil člun a přistál na šůtě. Čtyři lodníci makali až se z nich kouřilo, vůbec nepociťovali,že mrzne. Zato kormidelník Bartoš, při počítání kartonů zachumlaný v kožichu, na ochoze zimou podupával.
Všechno klaplo, kartonů bylo akorát a těsně po desáté v noci šla poslední pět a osmdesátá paleta ze člunu na šůtu. Už tam na ni čekala Barkasa číslo tři, zavěsila ji za sebe a ujížděla s ní do noci aby ji stačila na třetí směnu přistavit k zámořskému spoji k vykládce. Lodníci, kormidelník i posádka dunky šli s chutí do peřin, zatím co šůťáky čekala ještě další směna.
Ale tak už to v přístavech chodilo a chodí. Dalších šest partií se překládalo do šůt s přestávkami, beze spěchu celý týden. Mrazy se vrátily v plné síle, v přístavních bazénech začali namrzat ledy, ledoborce a mořské boksíry je drtily a rozbíjely, ale bylo jasné, že ty tři čluny, které přivlekl do Hamburgu Duchcov, už tam uvíznou až do jara.
Jarda s Bohoušem si tu zimu užívali. V pracovní době je sice Hulán zahálet nenechal, mráz, nemráz, zvedali na prázdném člunu podlahy v nákladních prostorech a čistili nádní od napadaných zbytků nákladů. Hned po třetí se ale zušlechtili a už upalovali do města, pěkně hezky po svejch. Kdepak električkou, šetřili. Nejlépe si vždy užili, filmovou noc, ze soboty na neděly. Tři kina pod jedním uzavřením, na Gänsemarktu, tam za marku v osm večer pustily diváky, zamkly za nimi a celou noc promítaly starší filmy. Diváci mohli courat z kina do kina, do kantiny, nebo na toaletu, ale ven se dostali až ráno.
Samozřejmě, že ani ta pověstná ulička lásky, hned vedle Reeperbánu, nezůstala stranou jejich zájmu. "Hele, co kdybychom řekli Hulánovi, že už jsou tam holky k mání dopoledne i za desetimarku, schválně, jak se bude tvářit", povídá jednou Jarda. "Neblbni, na to Bohouš, nebo nás pošle až do jara domů". "Hergot, na to jsem nepomyslel, tak ho radši nebudeme dráždit".

Dou ledy.
Také Duchcov s jeho novým vlekem sedmi člunů, mrazy skříply. Třetí den po odplutí z Hamburgu šly ledy už celým korytem řeky. Hladiny už nebylo vidět ani deset procent. Celý vlek se uchýlil do přístavu v ústí říčky Jeetzel. Stihli to na poslední chvíli. Ráno už ledy nešly ale přes celé Labe se rozprostírala podrcená a vrásčitá bílá plocha. V městečku Hitzacker se jak lodě, tak čeští plavci na nich, stali až do jara, vítanou atrakcí pro všechny děti ba i pro některé dospělé. Tak takhle to na Labi chodí, když "dou ledy".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama