Dou ledy! Bacha.

29. ledna 2015 v 15:13 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Dou ledy! Bacha.

Černá hodinka.
Povedlo se nám, co se už dnes povede málokdy a málo komu, přišly dcery na návštěvu, zakecali jsme se a jak se šeřilo zapomněli jsme rozsvítit a najednou tu byla černá hodinka. Když už hovor začínal váznout, prohodila padesátiletá dcera, která se jako maličká se mnou a s mojí ženou, lodní kuchařkou v předškolním věku plavila na lodích: "Vypravuj nám táto, jaké to dřív bylo na lodích, jak to tam chodilo, já už si z toho skoro nic nepamatuju a holky ty už vůbec nic nevědí". To se ví, nejdříve jsem se jen tak pro formu trochu cukal, "ale holky, vždyť já už jsem čtvrt století v důchodu a dneska už plavba určitě vypadá docela jinak", ošíval jsem se. Ale když se přidaly i ostatní dvě a žádná se ještě nechystala domů začal jsem rád vyprávět.
Přimrzalo.
Dvacáté století se překulilo za svou půli, Silvestr už dozpíval a dojásal a Nový rok, druhé poloviny století se chopil žezla. Začal to brát pěkně z gruntu, když leden tak pěkně ledový, jako by si říkal. Ještě ráno, když se silvestrovská noc vítala s rozbřeskem, bylo pěkných pár stupňů nad nulou, ale během novoročního dne, se rtuť krčila stále níž a níže. Však to taky posádka vlečného parníku Duchcov s obavami sledovala. Ráno, když topiči vyfoukali trubky na kotlích, tak lodníci jako každý den celý parník umyli. Teď s obavami sledovali, zdali paluba a nástavby stačí dřív uschnout, nebo zamrznout jako kluziště.
"Ježíši kdo by to byl řek, že se tak ochladí", lamentoval Egon, "vždyť ještě ráno jsme to myli málem v košilích". Ale dobře to dopadlo, v poledne, když už bylo kolem nuly, byla paluba už suchá.
To už Duchcov dupal proti proudu s pěti čluny v závěsu kolem loděnice v Zehren. Měl za sebou ten den najeto dvacet kilometrů. "Řeknu ti, že je starej uznalej, když to včera dotáh až do Gréby. Já už jsem se bál, že to nechá v Krajnicích, když má sebou manželku", ozval se znovu Egon. "To víš, z těch starejch kapitánů by to neudělal ani jeden, ale stejně nám to nebylo moc platný.
V deset šly kotvy do vody a než jsme se vymotali od přístavu, bylo pomalu jedenáct. Lítali jsme po Ríze, všude samá uzavřená společnost a nakonec jsme stejně všichni skončili v Háfnšenku. Už hezky dlouho po půl noci". "Copak topičům, těm to bylo jedno mají sebou děvčata na celou cestu, už z Magdeburgu. Nakonec, nebylo to v Háfnšenku zase tak špatný, když jsme to tam vydrželi až do rána", odtušil na to Hanes, skoro v polospánku.
Kluci leželi na předním kesemantlu, trošku klábosili, trošku podřimovali a lebedili si. Ráno umyli palubu, k novoročnímu obědu Hanes zapíchl konzervu, vepřového ve vlastní šťávě a ohřátou ji zbodli s chlebem. Další práci ponechali na zítra, "přeci si nebudeme kazit Nový rok robotou", řekli si. A jak řekli tak udělali. Kapitán Červenka je z komanda viděl a pro dnes je nechal na pokoji. "Ať si kluci odfrknou, však se tuhle cestu namakali dost. Celou noc jsme tady sakovali ten člun bez kormidla, z Knorre na loděnici do Zehren. Za pár dní potom, jsme v Magdeburgu pomáhali pumpovat jednoho privátníka a uklízeli jsme ho do přístavu.
Z Hamburgu jsme se museli vrátit pro nasedlou samotíž, až do Hicakru, uvolnit ji a přitáhnout do Hamburku. Mezitím pro nás byl připravený protiproudní vlek, tak ho za nás boksíráky zapřáhly a už jsme zase šlapali proti proudu. Zítra jim začne všední práce nanovo".
Na parníku těžká práce nikdy nekončí, je to práce pro pořádné chlapy, tu nemůže dělat žádný třasořitka. Kapitán to musel vědět, sám začínal jako plavčík na parníku. Taky v kormidelně byl novoroční poklid, tedy jen takový, jaký může být za plavby proti proudu s vlekem. Karel, druhý kormidelník stál u kormidla, zatím co první kormidelník Medřický, seděl na faulenci, trošku dával na Karla pozor a užíval si pohodu, která na parníku panovala, když plavba probíhala bez problémů. "Že starej nejde do tepla", divil se Karel, "nic se neděje a on v tý zimě courá po komandě". "No včera s manželkou taky neseděli doma, tak si asi větrá hlavu a má jistotu, že neusne, hergot já bych spal", zahudroval Medřický. "Tak se sval na faulenc a zdřímni si, však na mně nemusíš dávat pozor, když kapitán chodí po můstku a neboj se, kdyby šel na svačinku tak tě probudím", Karel na to. "Svalit se , nesvalím, ale zdřímnu si v sedě, a ty dávej bacha, ať starej nemusí mít připomínku a neseřve mě, za to, že na tebe nedohlížím", zahuhlal Medřický a usnul.
Ve tři kapitán prohodil do kormidelny, "vzbuď Františka a běž se nasvačit" a odešel z můstku. Karel zatřásl Medřickým, "probuď se Františku, kapitán šel na sváču a já mám jít taky". "Jo, počkej chvilku až se rozkoukám", a za chvilku, "jo už je to dobrý, tak běž"! Karel šel z kormidelny nejdříve k přednímu kesemantlu. "Tak co bojaři, jak je po tý dlouhý noci", zeptal se lodníků. "To víš, líp než tobě, my si tady v klídku podřimujeme, zatím co ty musíš mít oči na šťopkách, abys jel jako z partesu, svačinu máš připravenou, chleba s margarinem, kyselou okurku a meltu, sádlo došlo, cesta se chýlí ke konci", informoval Karla Egon, "já ti to přinesu sem, pokecáme, chceš"? "Ani ne, já to rychle zblajznu a trošku si taky zdřímnu, až budeme pod mostem u Kakenhausu, tak mě přijďte vzbudit, ale určitě, Medřický musí taky na svačinu, a koukejte ať má teplou meltu"! "Ano šéfe, rozkaz šéfe", šaškoval Egon. Byli všichni tři ze stejného ročníku, Karlovi povýšení přáli, ale nedalo jim to a trošku si z něho i utahovali.
Dole v podpalubí měli jiné starosti. "Jak to vypadá s uhlím"?, zeptal se mistr strojník, půlmistra. "Do Děčína bychom vystačili, ale nesměli by nás poslat rovnou do Ústí, musíme nabunkrovat buď v Drážďanech nebo v Děčíně hned po dojezdu, ale to by vyšlo jen tak tak". "Nabunkrujeme zítra ráno v Drážďanech", rozhodl mistr Dolek, tajně přezdívaný Pekelník, protože pocházel z vesnice Peklo, kdesi na Vysočině. "Jo a Václave, nezapomeň naseknout kuželky na ventilech, bude mrznout, ať nám něco neroztrhá mráz". "Na vindách a na duplexce už je to hotový mistře a na kormidelním stroji to udělám hned po fajruntě. Topičům už jsem řekl aby založili ohně tak aby pára vydržela pohodlně až do rána. Ale pohlídám to, někdy po půlnoci to dojdu omrknout". Mistr Dolek spokojeně pokýval hlavou, "dobře tedy, já to teď jdu říct kapitánovi a zároveň řeknu těm klukům lodnickejm, že nemusí stavět ohrady, nabereme jen padesát tun na dojezd, na cestu po proudu nabereme plnou várku až v Děčíně. Ty ale ještě jednou s topičema promluv, jsou to všecko mladý kluci před vojnou a o tom co dokáže napáchat na parníku mráz, nemají ani páru". Pokýval ještě jednou hlavou a odešel ze strojovny na palubu.
Už se začínalo šeřit a lodníci roznášeli rozhořené petrolejové poziční světla na svá místa. Mistr na kapitánském můstku dojednal s kapitánem vše co bylo potřeba s odběrem uhlí a potom zavolal na lodníky: "tak hoši pojďte sem, mám pro vás špatnou a dobrou zprávu. Ta špatná je, že už máme málo uhlí v bunkrech a je třeba abyste do nich hned teď vlítli a přiházeli topičům uhlí do kotelen. Palubu, kdyby něco ohlídá druhej kormidelník. Ta dobrá zpráva vás ale potěší. Ráno nabereme do každého bunkru pět a dvacet tun uhlí, takže nemusíte stavět ohrady, a zítra nebudete musit ani přihazovat". Kluci se zatvářili kysele a Hanes prohodil: "Teda mistře vy umíte jednoho potěšit, na Novej rok a bunkrovat. To zas budeme vypadat, ach jo, a to chceme jít v Drážďanech na vycházku". "Tak koukám, že jsem potěšil hned dva", na to Dolek, "a co to meleš o vycházce, celou noc jste nespali, ve dne jste si ani nezdřímli. Sotva spadnou kotvy do vody, vlítnete do dek a nebudete vědět, že je pes hovado. Jestli za vámi přijdou na palubu Kristýnka s Marianne tak vás ani neprobudí". "Teda mistře, to je dobrej nápad, řekněte kapitánovi ať na padla pořádně zahouká, aby to děvčata slyšela, ať se nemusíme táhnout k Wackemu, jsme opravdu ňáký uondaný", smál se Hanes. "Konec legrace hoši, mazejte klukům pomoct, než začne padat pára, ať se nemusí kapitán zlobit"! "Nojo, páni topiči, mají sebou dámskej doprovod, tak jsou utahaný", brblali lodníci, ale sebrali se a šli přihazovat.
Do Drážďan na Ostragehege připluli chvíli po osmé a než parník pořádně vyvázali ke břehu bylo skoro devět. Než se kapitán vrátil od inspektora, lodníci i topiči už dávno spali. Lodníci už topičům nemuseli závidět, Kristýnka s Marjánkou známou houkačku uslyšely a přišli své lodníky potěšit. "Topiče vzbuď ráno v pět, pára na šestou, posádka ať je na palubě v šest, stáhneme lano a splaveme do Albertshafenu pod jeřáb číslo pět. V osm to do nás začnou sypat. To je všechno, jde se spát". Oznámil kapitán dispozice mistrovi a kormidelníkovi. Pak už jen syčení páry naseknutými kuželkami rušilo klid na parníku.
Jak kapitán poručil, tak se stalo. V osm ráno stál Duchcov pod jeřábem číslo pět, díry nad bunkry oddeklované a jeřábník do nich začal sypat uhlí. Pět a dvacet tun do bunkru k přednímu kotli, a právě tolik k zadnímu.
Přimrzalo docela silně, řeka ještě zůstávala čistá, ale na přístavní hladině se už vytvářela pěkná krusta. Tam kde lodníci s topiči vytahali protiproudní lano z vody se na palubě utvořila klouzačka a i to lano vypadalo jako skleněné. "No, to ten parník bude vypadat", brblal si pro sebe druhý kormidelník, který měl na starosti pořádek na lodi, "topiči vyfoukali trubky, teď bereme uhlí, splachovat se v tom mrazu nedá a zejtra jsme na hranicích, kruci práce. Héj, neházej to sem tak zvejšky"!, zařval na jeřábníka, pak se otočil na lodníky: "Běžte se zahřát, zmrzlí jste jak drozdi a nasvačte se, hladoví jste jako šakali, já to tady zatím ohlídám". "Tak jo Karle díky", ozvali se chlapi, "ruce máme vytahaný až ke kolenům, to prevít lano namrzalo a klouzalo se v nich, voraz nám přijde vhod". "To mi nemusíte vypravovat, tahal jsem ho s vámi, a už mažte než si to rozmyslím". Kluci zmizeli v podpalubí, nasvačili se, ale ještě se ani pořádně nerozehřáli, bylo zauhlováno a museli zpátky na palubu, odvázat parník a jelo se zpět na řeku. Cestou k vleku stačili jen tak tak poklidit zbytky uhlí do bunkrů a zadeklovat je, aby se při zapřahání někdo u otevřené díry nezmrzačil.
Než zauhlovali a vrátili se zpátky k vleku, táhlo na desátou. Však už je posádky člunů netrpělivě vyhlíželi. "Hergot chlapi, kde se couráte, takhle budeme mít v Salzšenku všechny židle obsazený", křičeli v legraci. "I jen se nebojte, v osm budeme v Žandavě jako na koni", ozvala se odpověď z parníku.
Ale to už seděl lodník prvního člunu v provazovém žebříku vedle vlečné kladky na přídi zatím co jeho kolega už k sobě pomocí vrhacího lanka přitahoval tuplovanou smyčku, tři a půl centimetrů tlustého vlečného lana. To lano byla pěkná obluda za pěkného počasí , tím více teď v mrazech. Prostřední sto metrů dlouhý díl, se v polovině zavěšoval do půlmetrákové kladky, na vazu přídě prvního člunu a na obou koncích byl zazámkován, do postranních, sto padesát metrů dlouhých dílů, které byly přes průvlačnice uvázány na vlečných pacholatech u koles. U těchto pacholat je lodníci prodlužovali či zkracovali podle pokynů kapitána.
Kapitán při zapřahání, přidržoval záď parníku v bezpečné vzdálenosti tři, čtyři metry od přídě člunu. Namrzlé tlusté dvojité lano bylo těžké jako prase, no nebuďme sprostí a řekněme radši, pořádně těžké. Tak spoluprací, lodníků prvního člunu a posádky parníku bylo konečně lano ve vlečné kladce a zapřáhlo se.
Do mostů se nechalo lano jen krátké , asi padesát metrů. Na plnou délku, sto až sto padesát metrů, ho posádka parníku prodloužila až nad drážďanskou soustavou mostů. Přesnou délku určil kapitán podle sestavy vleku a svých zkušeností. Celý den mrzlo, k večeru se na hladině řeky začali objevovat první koláče tříště.
Dobře to při zapřahání hoši odhadli. V osm hodin byl parník s vlekem zakotvený v Žandavě a v půl deváté už děvčata v Salzšenku jásavě vítala své tanečníky. "Oh , ví šáde, že jste tady nebyli na Silvestra. Ale to nevadí, i dneska spolu budeme slavit až do rána". "I ba ne, děvčata", krotili je šífáci, "maximálně tak dvě tři hodinky přes půlnoc. Zítra jedeme přes hranice a to musíme být fit pro celníky, na tu naši hru, vtipnější vyhrává. Co by tomu také řekla děčínská děvčata, zítra Pod Zámkem, tam musíme být teprve fit". "Šéne Pépi, zastaň se nás" volala děvčata, ale ten se smál a odpovídal, "kdepak milounké, dneska bude jen krátká noc, musíte si na nás počkat, až pojedeme po proudu". Tak se škádlili a tancovali, čas utíkal, půlnoc se překulila a než se nadáli táhlo na třetí nad ránem, byl čas se rozejít.
Zamířili na svá plavidla, mnozí s doprovodem a někteří jen sami. Všichni však koukali na noční řeku, která už šla plná ledové tříště. "Tak ti nevím Annemarí, ale po proudu připlavem asi až na jaře, jak to vypadá", prohodil Hanes ke své společnici. Posádky zmizely ve svých kajutách a klid pozdní noci narušovalo jen šustění ledu o borty lodí. Když ráno v šest hodin zahoukal Duchcov "Wind Up" mrzlo až praštělo, po vytažení kotev se vlečné lano jen těžko zvedalo z vody jak bylo namrzlé ledem. Pár schoulených dívčích postaviček, pod pouliční lampou se smutně dívalo za dlouhým vlekem, který pomalu mizel v předjitřní tmě. Odezněl i dusot lodních koles a lázeňské městečko Žandava se opět ponořilo do ospalého ticha.
Do Hřenska připlul vlek kolem deváté hodiny. Jako obvykle začali celníci s kontrolou od posledního člunu. Půl hodiny až hodinu jim trvá, než odbaví jedno plavidlo. Ten čekací čas normálně využije posádka parníku k tomu, aby svoji loď pěkně vyšlechtila, tak aby do Děčína připlula loď jako nová. Opravují se nátěry bortů, znovu se natřou komíny, někdy i s manžetama s firemním znakem, a když to stihnou opraví i řadu dalších zašlých míst, ošuntělých dlouhou plavbou. Ale tentokrát, mráz žádné kosmetické úpravy Duchcove nedovolil. Lodníci aspoň celé plavidlo ještě jednou důkladně přemetli, všechnu mosaz znovu vycídili, i když i to jim v tom mrazu dalo pěkně zabrat. Sidol se samozřejmě použít nedal a tak cídili mosaz pucvolí vyválenou v sazích z komínů. Když skončili, tak ruce necítili.

Dou ledy!
V poledne přidupal zadokolák Blaník, odebral si z vleku dva poslední čluny, které už byly celně odbaveny a odjel s nimi proti proudu do Děčína. Celní odbavování probíhalo vcelku standardně. Na žádném plavidle nebyli celníci vtipnější, nemuseli se platit cla ani pokuty ani psát na celnici protokoly. V půl čtvrté byl vlek odbaven celý. Duchcov se třemi závěsy vyrazil na trať. I když měl teď o dva čluny méně, šlo to ztěžka, Labe bylo plné ledu, namrzal v kolesech a na člunech. Než připluli ke svatému Vojtěchovi byla tma jako v pytli. Na kilometru sto kapitán chvílemi nevěděl, "jedeme ještě dopředu, stojíme na místě, nebo už plaveme"? "Kluci píchejte mi tam a hlaste mi co to dělá", zavolal dopředu na lodníky. Tak mládenci popadli sondýrky a střídavě s nimi píchali na dno řeky, tam je přidrželi a hlásili: "Pomalu jedeme", nebo "velmi pomalu dopředu".
Mistr strojník byl v pohotovosti ve strojovně a půlmistr chodil od kotelny, ke kotelně a nabádal topiče, "ne aby ti spadla pára o půl čárky, radši top tak ať ti řve sichrák, jak se zastavíme nebo rozplaveme, bude zle. To by nám nepomohl ani ten svatej tam na skále. Tak tam topiči fedrovali, co to šlo, mistr měl páku přívodu páry do válců otevřenou na doraz a přes to sichráky sice neřvaly, ale přeci jenom sem tam odfukovaly.
Tak to šlo hodinu. Pak už začala být vidět světla z Loubí a lodníci začali hlásit. "Jedeme", "dobře jedeme". "To je dobrý hoši", zavelel kapitán, "teď už to zmáknem". A taky, že to zmákli. V devět večer odvěsili, u bunkru ve starém Loubí, vlek a sami přejeli kolem hégru do Děčína, pod most kde loď zakotvili a vyvázali.
Labe bylo plné ledu, mrzlo jako na Sibiři, tak kapitán rozhodl. "Karel jako druhej kormidelník, a Egon, mají do rána službu na palubě, půlmistr a topič Venca u kotlů a v mašině. Udržovat páru, občas protočit kotevní a kormidelní stroj, půlmistře, točit kolama, když s nimi přestane točit proud, pomoz jim parou. Chraň vás bůh abych tady ráno našel něco zamrzlý, ostatní se mohou rozejít". Mistr Dolek ještě jednou prošel s půlmistrem celou strojovnu, zkontroloval jak jsou založený ohně aby se dala udržovat pára až do rána a pak se také odporoučel. Když se ráno v šest sešla posádka na palubě, ploužili se ty čtyři co měli službu jako mátohy, ale pára byla zdvižená, melta byla uvařená a protože kapitán s mistrem přinesli čerstvý chleba a rohlíky pro všechny, zavládla dobrá nálada a pohoda.
Netrvala ale dlouho, chlapi ještě nestačili spolknout poslední sousto a na nábřeží inspektor. "Hergot chlapy, kde se couráte, zvedejte páru, já vás nutně potřebuju"! Kapitán přešel lávku na břeh k inspektorovy a povídá: "Dobré ráno, pane Vrba. Pára už je zvednutá, copak o to, ale buďte rád, že jsme tady, včera jsme to málem kolem Raslu nevytáhli, mistr snad držel sichráky rukama, bylo to o fous, pořád jsem vyhlížel Blaník, že nám přijede dát forrajt a on nikde. No ale jsme tady, máme se uklidit do Rozběles do přístavu, nebo co bude". Inspektor se nadýchnul. Voči vykulil na nejmladšího kapitána na šlepáku, ale pak byl chvilku zticha a zklidnil se. "Hele Pepo, proč myslíš, že jsem nepočkal v kanceláři, až se mi přijdeš ohlásit jako jindy. Proč si hesgot myslíš, že jsem tady v tom mrazu dneska už po druhý. Koukni se na Labe, je plný ledu a jak to odhaduju, tak se už dneska zastaví. V Loubí je deset člunů, pět co jsme nestačili uklidit včera a pět z tvého vleku. Jak je nestačíme dneska uklidit do Rozběles, tak jsme v loji. Protože Blaník včera, jen co přišlepoval ty dva čluny od tebe tak kleknul, tak je to na tobě a tvé posádce. Přístavní remorkér už dneska od pěti bourá v přístavu led, šoupneš, vždycky člun do přístavu a přístavní remorkér už ho tam usadí a vy s Duchcovem pomažete pro další. Dejte se do toho hned ať toho za světla stihnete co nejvíc"! "Šmarjá, pane Vrba, inspektore, už jste někdy viděl aby šlepák zatahoval čluny do Rozběles? Vždyť můžu přijít o kola". "To se ví, že neviděl Pepo, ale všechno musí být někdy poprvé, tak ukaž starým dědkům jak se dělá šifort. A chraň tě všichni svatí jestli vysklíš kolo dřív než bude uklízený poslední člun a samozřejmě i Duchcov".
Tak se mladý Červenka vrátil na palubu a začal velet. "Tak chlapi, dáme se do toho, musíme uklidit všechny čluny z Loubí do Rozběles. Nechci slyšet žádný poznámky ani žádný kecy z paluby. Topiči co mají službu do kotelen, ostatní dva pomáhat na palubě. Mistře co mašina"? "Je připravená, hned jak jsme zblejskli inspektora jsme se do toho s půlmistrem pustili, on teď ještě kontroluje kotelny ale všechno je v pořádku, kotevní i kormidelní mašinky chodí bez chyby". "Dobrá, zatahovat budeme na poprouďák", obrátil se kapitán na palubní posádku, "připravte si ho, dozadu si připravte nějaká kladiva, jak budete tahat lano z vody, bude obalené ledem, bude se muset otloukat, aby se vůbec dalo pokaždé vytáhnout. Topiči a když to bude nutné tak i půlmistr vám budou pomáhat. Jinak každý víte kde je vaše místo, tak ať vám nemusím říkat, co máte dělat. Odvázat, stáhnout lávku"! Odešel z paluby na kapitánský můstek. Kormidelník už byl v kormidelně a kola se točila pomalu vpřed. "Odvázáno, lávka stažená a uklizená", hlásil druhý kormidelník. "Vidím", zamručel kapitán a nahlas zavolal dopředu "Wind Up"! Pak se naklonil ke špráchrouře a zavelel do strojovny, "velmi pomalu vpřed", a kola jako by ho sama poslechla o malinko zrychlila své otáčky a parník se začal pomalu sunout proti proudu. Hanes vpředu u kotevního navijáku přidal páru do mašinky a řetězy se začaly soukat z vody do podpalubí. Obrovská tunu vážící admirálská kotva celá obrostlá ledem vylezla z vody a zastavila na dva články řetězu pod čnělkou. "Kotva z vody", ohlásil Hanes.
Kapitán pokývl hlavou a převedl parník doprostřed řeky. "Skrz hegr procouváme, jako obvykle, jen musíme dát pozor na ty ledy ", rozhodl, "Johane dávej pozor u kotvy, budeme couvat" zavolal dopředu, pak se sklonil ke špráchrouře "Stop! Pomalu vzad! Málo přidat! A ta kola jako by ho poslouchala. Parník se na chvilku v proudu mezi ledy zastavil a potom nejdříve pomalu a pak stále rychleji začal couvat. "Nemám ještě trochu přidat? Jak ti platí kormidlo"? Zeptal se kapitán kormidelníka. "Je to v pořádku, takhle to stačí", ten odpověděl. Teprve se rozednívalo a tak to byl trochu husarský kousek, za šera a v ledech, ne proplavat, ale procouvat s tak velikým parníkem, skrz děčínský hegr. Jenže čas kvapil, tak se kapitán rozhodl riskovat.
Zatím co Hanes dával pozor u předního kotevního navijáku, kdyby se něco nepovedlo a byla přeci jen potřeba kotva, Egon s Karlem za pomoci dvou topičů připravili poproudní dva a půl centimetrů tlusté ocelové lano. Všechno šlo ráz naráz. Člun už byl odvázán, stál jenom na kotvě a čekal na ně. Člunaři chytli podané lano, protáhli oko skrz průvlačnici a zaklesli ho na pachole. Jen co Egon u vlečných pacholat vypustil přiměřenou délku lana a uvázal ho, zahoukal kapitán "Wind Up". Člunová kotva šla nahoru a když byla z vody venku, začal parník přidávat rychlost. Hégrem už projížděli plnou a protože v Děčíně pod mostem, ani pod Ploučnicí nestálo žádné plavidlo kapitán ani neubral a stále plnou rychlostí si to hasili proti proudu.
Do přístavu v Rozbělesích vpluli před osmou, odhodili tam člun a vytáhli vlečné lano. Kapitán měl pravdu, lano bylo obalené ledem, že bylo tlusté jako noha. Dva topiči z něho kladivy led otloukali a tři lidi ho tahali z vody a to jim na něj kapitán opatrně nacouvával, takže ho z vody vlastně jenom zvedali, ale i tak to byla dřina pořádná. Člunu se mezitím ujal přístavní remorkér a uklidil ho dozadu do přístavu. Jen co bylo lano zvednuté z vody, Duchcov vycouval na řeku a pod hlavou přístavu se otočil po proudu. Karel byl na zádi připravený se sochorem, ale nebylo to třeba, ouplav pod hlavou přístavu záď přidržel a parník se poslušně otočil přídí po proudu a za dalších deset minut se už točil znovu o čtyři kilometry níže v Loubí u bunkru pod hegrem. Tady ovšem přišel ke slovu Hanes s přední kotvou. Zkušeně vypustil přiměřenou délku řetězu, přidržel kotvou příď parníku a jen co se parník otočil čumákem proti proudu bral kotvu z vody ven. Kapitán nemusel ani šáhnout na šňůru od parní píšťaly, ani mluvit, všechno jak na palubě tak v podpalubí klapalo jako automat.
Na zádi už bylo opět připraveno vlečné lano, jen co se parník otočil, zacouval k dalšímu člunu, kde už jeho posádka čekala a celá procedura se opakovala. Tak to šlo hodinu za hodinou, čtyři kilometry se člunem proti proudu za padesát minut, protáhnout se úzkým hrdlem do přístavu, odhodit tam člun, zvednout omrzlé lano, vycouvat z přístavu, otočit se, sjet za deset minut ty čtyři kilometry po proudu, otočit se, zapřáhnout a zase znovu. Všichni měli stále plné ruce práce, na pořádné jídlo nebylo ani pomyšlení.
V poledne skočili dva topiči do kuchyňky, nakrájeli chleby co ráno kapitán s mistrem přinesli, nalili do hrnečků meltu a roznesli to po lodi. Každý to slupnul tam kde zrovna stál. Mráz nepolevoval. K večeru se už led sunul po řece jako souvislý pás, hladina už nebyla nikde vidět. Poslední člun zatahoval Duchcov do přístavu už potmě. "Zaplať bůh, že není napadlý sníh", povídá kormidelník, "takhle aspoň vidíme bílou řeku mezi černými břehy, ležet na nich sníh, tak jsme namydlení". "No někdy je trochu štěstí potřeba", na to kapitán, "a my ho máme právě teď, jestli se nám podaří potmě zajet do přístavu a neohnout ani lopatu, tak uvěřím, že ho opravdu máme". A měli ho. Jenže spíš než štěstí to byla jejich profesionální zdatnost a vyzkoušená souhra celé posádky. Když si ten poslední člun přebíral přístavní remorkér jeho kapitán na ně zavolal: "Máte se postavit vedle Blaníka k dílně, a ráno se hlásit u inspektora". "No to by němej neřek, kdyby mu hubu roztrh pakhákem", pomyslel si kapitán. "Jo dobrý, rozumím", odpověděl. Opatrně zajeli na určené místo a uvázali se tam. "Ukliďte ještě trochu palubu, hlavně to vlečné lano ať se o něj někdo v noci nepřerazí. Hlídku si vezme mistr. Františku občas pomaloučku otoč kolesama ať nám nezamrznou, ale opravdu pomaloučku, ať neutrhneš dílnu od břehu. Ráno se dozvíme co dál, ale asi všechno odstavíme a budeme čekat na jaro. No a vy ostatní, je půl šestý, tak v šest společný odchod do hospody na večeři, však si ji dnes zasloužíme". "No kapitáne, to bude těžký, na pivo to jo, ale na večeři to nevypadá, tajdle kormidelník nám ještě nestačil přinýst potravinový lístky", podrbal se Egon ve vlasech. "Jdeme do Lidového domu, tam nás dobře znají, tak to nějak udělají a srovnáme se s nimi později", opáčil kormidelník. Jak řekli, tak udělali. Dobře se najedli, pár piv vypili a vrátili se spokojení na svou loď spát.
Ráno se šel kapitán hlásit k inspektorovi, zatím co kormidelník, zašel za pokladníkem pro zálohy a pro potravinové lístky. Cesta z Rozběles ke kancelářím v budově nad hegrem trvala přes hodinu. V té době v Děčíně nebylo po trolejbusech ani slechu, lidi chodili po městě hezky pěšky. Než tam ty dva všechno vyúřadovali a než se vrátili zpátky bylo poledne.
"Dneska je padla", oznámil kapitán, "jeden z paluby a jeden topič si vezmou hlídku, Je všechno v pořádku"? Obrátil se na druhého. "Jistě všechno uklizeno a pozamykáno", odpověděl Karel. "Tak dobře, zítra ještě přijde mistr Dolek na loď a spolu z hlídkou všechno odstaví na zimu. Ostatní jedou domů a budou čekat na telegram kdy mají nastoupit na loď".
Sotva mistr s kapitánem odešli z lodi, dala omladina hlavy dohromady a uradili se. "Domů se jede až ráno, dneska jdeme Pod zámek, před včírem ani včera na to nebyl čas, co by tomu děvčata řekla, to nejde ani se tam neukázat". Karel si vzal tu hlídku a půlmistr byl odněkud z Moravy a na noc se mu cestovat nechtělo, rozhodl se že pojede až ráno, tak pro dnešek na lodi zůstal jako podpalubní hlídka. Jen se trochu zešeřilo vyrazilo těch šest mlaďochů z přístavu do města. Šli podle Labe a bavili se, jak jinak, o děvčatech. "Jestli pak tam bude taky Hanka", zasnil se Egon. "Třeba jo", na to Hanes, "ale, že by se s tebou vláčela až do Rozběles s tím nepočítej". "Však taky ne", opáčil Egon "stačí mi pěkně si s ní pokecat a zatancovat. A co tvoje Andulka, nebude tam"? "Tak ta určitě ne, ta chodí leda tak do Ruďáku na čaje, kdepak podzámčí, no ale byl bych rád kdy tam přišla". "Hele kluci, nám by stačilo, kdyby tam přišli ty holky z ekonomky, ten klub starých pannen, jak si říkají", ozval se topič Čenda. "Však ona se pro každého z nás nějaká tanečnice najde", uzavřel debatu o děvčatech Hanes, "ale hele kluci, nezdá se vám, že už není taková kosa, jako včera? Koukejte ani led se ještě pořád nezastavil a to měl dědek Vrba strach, že zavře řeku už včera". "Ále, dej pokoj s ledem, když jdeme za holkama, jdeme se bavit, tak nám dej pokoj s dědkem Vrbou i se vším co zavání dřinou na lodi", okřikovali ho ostatní.
Tak šli, ledy v řece je předbíhali, ale přece, při tom povídání byla slabá hodinka najednou fuč. Přešli most, přes Tyršovku a kolem Dlouhé jízdy, pak už je pohltila taneční vinárna Pod zámkem do svého náručí. To bylo jásotu mezi děvčaty, "kluci z Duchcova přišli, zatancujeme si, bude zábava". Některá z nich se zvědavě mládenců ptala: "Kde se tu berete kluci? Vždyť pod Ploučnicí ani u Zlatýho kruhu Duchcov nestojí". Ale to už se mládenci rozběhli po lokále a posedali si ke stolkům svých známých děvčat. Tak najednou mladičké prodavačky z krámků na Tyršovce, švadlenky a učednice z Diany měli tanečníky a užívali si zábavy dlouho do noci, ale všeho do času, jak se přiblížila půlnoc "Baj, baj" rozloučily se. "Ráno musíme do práce, musíme se jít vyspat", a byly pryč.
Hoši se sesedli k jednomu stolku, popíjeli klábosili, až je přišel k ránu pan vrchní zkasírovat. "Spát už dneska nepůjdeme", rozhodli se, "stavíme se na lodi pro bágly a chytneme první vlaky domů". Prošli probouzejícím se městem, jak byli v náladě, ani si nevšimli, že je po mrazech.

Trochu krátká dovolená.
Na lodi popadli připravené tašky se špinavým prádlem a s dárky pro rodinu, byly přeci vánoce, a odešli do Podmokel na nádraží, odkud se rozjeli domů k rodičům. Ve vlaku se zachumlali pod zimníky a doháněli protancovanou noc. Tak si ani nemohli všimnout prudké oblevy v krajině za okny vlaků. Egon a topič Zdeněk z Prahy stačili po příjezdu domů dát pusu mámě i tátovi, vybalit dárky i to špinavé prádlo a už zvonil u dveří listonoš s telegramem: "Dostavte se do Děčína na svou loď, která je připravená k odjezdu po proudu. Vrba". V obou rodinách reagovali maminky stejně: "Egí (Zdendo), nemohl bys jet až ráno abych ti mohla upéct buchtu na cestu"? Obě ale slyšely stejnou odpověď, "to nemohl maminko, sbal mi prosím tě čisté prádlo, musím upalovat na vlak"!
Horší pořízení měl doma půlmistr. Václav už měl pár let po vojně, ale z lodě se ještě stále vracel domů k mámě, i když se tam u nich už po nějaké nevěstě rozhlížel. Než se dostal domů až někam za Ostravu, už tam na něho telegram čekal. Jen se objevil ve dveřích spustila na něj maminka bandurskou, "hele Vašíku, jestli máš někde ženskou a bydlíš u ni, tak dej na firmu i její adresu, a taky ji tam nechávej špinavý prádlo a nevoz mi ho sem domů"! "Ale mámo co blázníš, copak se ti stalo, jakoupak ženskou, vždyť víš, že se rádi vídáme s Aničkou od vedle". "No právě, Anička je hodná holka, ta si nezaslouží abys ji podváděl už před svatbou. Já máma hloupá, na tebe vzpomínám, jak se dřeš na lodi a najednou, koukněme se! Pán na lodi vůbec není a přijde mu domů telegram, že má štandopéde nastoupit a bude odjíždět". "Hergot!! Žádnou ženskou nikde nemám, ještě dneska jsem spal na lodi, když jsem šel brzy ráno na vlak, zdálo se mi že je ňák moc teplo, ale že to pude tak rychle, to jsem nečekal. Vždyť ještě včera ráno bylo dvacet pod nulou. Ukaž mi ten telegram mami, jestli to není nějaká mýlka, a zabal mi zatím čisté prádlo. No vidím, že si pan Vrba pospíšil, musím tedy hned na vlak zpátky do Děčína, s Vrbou nejsou žádné žerty". "Skoč zatím dát Aničce aspoň pusu ty záletníku, ať ji není líto, že ses u ní ani neukázal a já ti tedy zatím zabalím to prádlo". "Jo a taky opožděný dárek k vánocům ji donesu, i pro tebe a pro tátu je v tyhle tašce něco". "Tak běž už a nezdržuj se, vlak ti jede za dvě hodinky tak ať to stihneš".
Stihl to, do Děčína se dostal k ránu. Duchcov stál ještě v Rozbělesích, plně zauhlovaný, připravený na cestu po proudu. Když přišel půlmistr na loď topiči už šramotili v kotelnách a zvedali páru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama