Tři plavčíci.

2. ledna 2015 v 23:21 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Tři plavčíci.

Potkali se tři, starý pivní bratři u kašny na náměstí v Děčíně. Byla to už hodně stará sorta, všem už ležel osmý křížek na zádech. Už po ulicích moc netrajdali a tak to byla opravdu dost velká náhoda, vždyť ani středa nebyla. "Kdepak si se coural Komodore", zeptal se Lexa. "Ále zrovna jdu z lékárny, došly mi piluly, včera mi vnučka vyzvedla u doktorky novej recept, ale už je nestačila vyzvednout a tak jsem se pro ně musel dneska dovláčet sám. A co vy dva, kde ste se tu vzali"? Odpověděl Vojtěch, řečený Komodore a s odpovědí hned položil svoji otázku. To mu Lexa hned vysvětlil. "Podívej, mění se počasí, zkroutilo nás regma a tak jsme se potkali u doktora, no a teď jdeme klábosíme, domů se nám ještě nechce, do oběda daleko a vtom koukáme, "hele Komodor", tak jsme k tobě zamířili".
"Víte co", na to Komodor, "přeci se tady nebudeme vybavovat na tom sychravým počasí. Zajdem do Ouplavu na jedno, však do oběda je ještě daleko, jak tajhle Lexa říkal". Honza Stehno se podrbal na hlavě a povídá, "no nevím nevím, vždyť ani není středa, to tam budeme sami, ještě aby si tak k nám přisedli obyčejný pasanti, to by bylo po zábavě". Ale Komodor už to měl promyšlený. "Hele, pivo si přineseme od pípy a vrchnímu řekneme aby mám tam vzadu nerozsvěcel, zepředu z lokálu na nás nebude vidět, bude se nám dobře lhát, nebude vidět jak se nám práší od huby, no a kdyby přijel nějaký zájezd, sebereme se a pudem. Domu k obědu to stihneme v pohodě, stejně víc než jedno, dvě už dneska žádnej z nás nevypije". Jak řekli, tak udělali.
Usazený v šeru Ouplavu, se rozpovídali, samozřejmě nejdříve o zkušenostech s doktory a nemocnicemi. O svých bolestech, na kterých lodích a u kterých kapitánů si je uhnali, a odtud už se přehoupli, ani nepostřehli jak, ke vzpomínkám na svá chlapácká i mladická léta. V tom šeru se, jejich vzpomínky snad přímo zhmotňovali, a tak se rozpovídali o věcech a událostech, na které si nevzpomenuli už léta. Na svá léta plavčická jako první zavzpomínal Lexa.
"V devět a čtyřicátým jsem hned po zimním kurzu napakoval jako plavčík na Otakara k mladýmu Felixovi. Moc jsem toho neuměl, ale lodníci byli príma chlapy, právě po vojně a hodně mě toho naučili. Kapitán si mně ani moc nevšímal, ostatně, tenkrát za jízdy nesměl plavčík do kormidelny ani páchnout, a i lodníci jen opravdu vyjímečně.
Zato kormidelník, ten mi dával zabrat. Mosty, přívozy, překladiště i přístavy do mě hustil přímo pod tlakem. A zkoušel, a zkoušel. Dodnes bych nepotřeboval žádný kilometrovník a když mě vzbudíte o půlnoci, odrecituji vám všechny přívozy, včetně těch které už dávno neexistují. Když jsem zrovna nedržel škrabku na rez, nebo štětec, držel jsem v ruce určitě sešit z kurzu, kde jsem měl všechna ta moudra zapsaná. Ani při práci mi nedal pokoj. Já si klidně natírám, on jde kolem mě na svačinu a hned se prevít zeptá: "Jakpak se jmenuje ta vesnice, co ji kouká támhle ta věž. Minulou cestu jsem ti to říkal". Jak jsem to nevěděl, dostal jsem držkovou, řek mi to znovu a musel jsem si to večer připsat do sešitu. Prevít to i zkontroloval. No prevít, celej život jsem mu byl vlastně vděčný, že mě takhle vycepoval. U lodnických zkoušek mě dával inspektor Vrba ostatním klukům za vzor.
Jak jsem říkal, lodníci mě dost naučili, práce mi vcelku šla dobře, jen ty čepajmry, to bylo moje trápení. Co já jich utopil. Lodníci se jen smáli, kormidelník nadával, kudy chodil. Každou cestu fasoval dva tři nové a když se ho jednou skladník zeptal, jestli si je náhodou někdo nenosí domů, řval jako tur, nejdřív ve skladu a pak na lodi na mně i na lodníky. Moje vrcholný číslo nastalo o prázdninách. Na cestu se k nám přidaly, strojníkova žena a čtrnáctiletá dcera. Mně tehdy ještě nebylo šestnáct a tak mi zčervenali uši, jen jsem holku uviděl. Jedno vědro jsem utopil cestou po proudu hned u Drážďan, druhé, které si lodníci hlídali ale neuhlídali těsně nad Hamburkem. Vzadu stálo kapitánské, na které jsem se nesměl ani podívat, neřkuli jej vzít do ruky.
Chtíc, nechtíc, sáhl kormidelník do svých tajných zásob a po přistání k celnímu pontonu na Entenwerder mi poručil k novému vědru zaplést provaz. "Ale nezkoušej ho, to ti povídám, vyzkouším ho sám". Přinesl jsem si přetrženou vrhačku, tři metry provazu jsem z ni ušmik a pustil se do díla. Práce mi šla dobře, což o to, ale co čert nechtěl, strojníkova zvědavá dcera se přišla podívat, co to dělám. Když bylo dílo hotovo, hladov po obdivu v jejich očích, omotal jsem si konec provazu kolem ruky, aby se mi nemohl vysmeknout a elegantně jsem vrhl čepajmr na hladinu, pod kterou on okamžitě a nenávratně zmizel a já koukal jako jelen na konec odříznuté vrhačky, který jsem měl omotaný kolem ruky. Ta žába nestydatá, která toho byla vinna, se smála, až se snad počůrala. Kormidelník, ten už ani nenadával, prostě nebyl mocen slova. No ale vidíte, tímhle kouskem se moje smůla protrhla a už nikdy jsem žádný ajmr neutopil.
"No jo", povídá Honza Stehno, "krásný léta plavčický, ty už dneska nikdo nezažije. Já napakoval na Dagmar, ke starýmu Struhovi. Řeknu vám, proti dnešním motorákům, to byl hotový krcálek, necelých pět set tun nosnosti a bylo nás tam sedm členů posádky. Ty legrace co jsme spolu užili, a práce se nadělala taky fůra. Pořád se na lodi něco šlechtilo a vylepšovalo, něco natíralo nebo sajfovalo. Bílé štítnice, bílý proužek kolem celých bortů, prostě loď krasavice. Jezdil tam s námi strojní asistent Jirka, chlap už po vojně. Nevím proč, Pošťák jsme mu říkali, no vidíte to, jak se jmenoval doopravdy už mi z té mojí kotrby staré vypadlo. Tak ten Jirka to s tou údržbou strojovny přímo přeháněl. Každá mosaz, nebo bronz, ve strojovně a na mašině se blejskaly jako ze zlata.
Copak to by ještě nebylo nic moc divného, mosaz se leskla, jako vypulírované zlato, na všech šlepákách i motorákách. Však my všichni jsme se ji něco naleštili. Nejdříve jako plavčíci z povinnosti a potom už jako lodníci dobrovolně a rádi. Už jsme to měli prostě v krvi. Někteří z nás si dokonce do Sidolu vmíchávali saze, aby se ta zatrolená mosaz víc blyštěla".
Honza se odmlčel a zavdal si z půllitru, a chlapi s ním. "Ba, ba, máš svatou pravdu", přikyvovali. Honza se znovu chopil řeči. "Dokonce i olejničky se tenkrát na Dagmaru leskly, jako pochromované. Dlouho jsem si lámal hlavu, kde Pošťák takové olejničky sehnal. Až jednou jsem ho načapal, jak si je leští cigaretovým popelem. To aby se pak neblejskaly. Tak jsem na tom Dagmaru, proplavčíkoval celé tři roky. Pro pivo jsem za jízdy po sochoru vybíhal, o háčku jsem při uvazování na břeh skákal, však to víte, tenkrát na těch lodích, žádné vybíhačky nebyly. Postupně jsem se učil jak se říká chodit po lodi. Kormidelník a lodníci mě se svolením kapitána pouštěli ke stále odbornější práci.
Starej Struha byl přísnej kapitán, ten nestrpěl žádné lelkování, to víte, takovejch mladejch lidí na palubě, to bychom mu bez přísnosti brzy zvlčili. Jo, jo přísnej byl, ale uznalej, za dobrou práci doved pochválit, to pro plavčíka, taková pochvala od kapitána bylo jako pohlazení po duši. Dokonce mi i život zachránil". "Ale neříkej", "no povídej", zamručeli dědci.
"Vezly jsme tenkrát po proudu celý náklad křídového papíru. Vody bylo určitě dost, protože jsme byly naložený až pod nápravy, skoro na plný ponor. Do Hamburku jsme připluli v pátek odpoledne, celníci nás ještě odbavili ale ostatní mělo zůstat do pondělí. Přejeli jsme do Moldauháfenu, chlapi vyrazili k Zrzavý Bábě, kapitán s mistrem do Veddelfischgasttäte na filé. Dodnes tam dělají nejlepší z celého Hamburku.
Když se druhý den ráno vrátil kormidelník z kanceláří, kam šel s doklady a pro peníze, přinesl i nové rozkazy od inspektora. "Před polednem se máme přesunout k šupně 85 a postavit se vedle anglického zámořáku "Oxford". Možná, že do nás šáhnou pro nějaké balíky ještě dnes". Vyřizoval kormidelník kapitánovy, a tlumočil to i celé posádce. Celou tu sobotu dopoledne se zvedal stále silnější vítr, a když jsme před polednem vyrazily, vál už od moře pořádný fučák a příliv pěkně nahoře. Ještě, že jsme měli takovej ponor, jinak by starej vůbec nevyrazil".
"Hele, jak to, že si to po těch letech tak pěkně pamatuješ, nevěšíš ty nám bulíky na nos"? Nevěřícně se zeptal Komodore. "Ále nech ho, dobře se to v tom šeru poslouchá, proto ho tu máme, abychom si mohli kapku vymýšlet a přidávat", zastal se Honzy Lexa. "No tak jo, už nic neříkám, lži nám dál", ukončil tu krátkou vsuvku Komodore.
"Ba ne, kamarádi, v tomhle pádě mluvím čistou pravdu, však jsem tenkrát opravdu málem přišel o život. Jen díky starýmu Struhovi tu s vámi dnes můžu koukat do půllitru. Ale abych pokračoval, v Moldauháfnu to ještě nevypadalo nijak strašně, je to tam krytý těmi špejchary a tak se do toho Struha pustil. Pozavírali jsme všechny ajganky, okna i světlíky a vyrazili jsme. Ale když jsme se dostali na Labe, bylo zle. Obrovské vlny se nám přelívaly přes přední štítnici a běhaly nám po ochozech. Dagmar se vlnila a kroutila jako užovka, prostě hrůza. Něco takového zažiješ na plavbě jen dvakrát, třikrát za život".
Chlapi jen přikývli, usrkli si piva a byli jedno ucho.
Že bychom se mohli otočit a vrátit nemohlo být ani řeči, dneska už o tom mám pojem, ale tenkrát to pro mě bylo velikánský dobrodružství, jak jsem tam s vykulenýma očima stál s lodníky, schovaný za kormidelnou. Když jsme zatáčeli z Labe do Forháfnu, tak to chvíli vypadalo, že to má Dagmar spočítaný, ale však víte, byly to opravdu fortelný lodě, těsně před válkou jedny z nejmodernějších a ty už něco vydržely, právě tak jako tenkrát moje Dagmar.
Ve Forháfnu to bylo zlý, ale zdaleka ne tak strašný jako na Labi. Taky tady vlny už šly zezadu, takže jsme jim ujížděli. V Rossháfnu jsme uviděli náš zámořák a Struha s kormidelníkem si jistě oddechli. Při přistávacím manévru se to přihodilo. Vítr, vlny a příliv hnaly pravobok přídě silně proti boku zámořáku a já se tam aktivně rozběhl, dát bumla. Do dneska ten pocit mám. Běžím po ochoze, rána, běžím ve vzduchu a pak šlapu vodu. Struha vylít z kormidelny, v mžiku byl v půlce plavidla ležel na ochoze a chmát pro mě. Chytil mě za flígr a vyhodil mě na ochoz jako mřenku.
Řeknu vám chlapy, že v posledním okamžiku. Ještě jsem vlastně snad ani na palubu nedopadl a už borty obou plavidel sklaply k sobě. No bejt v tý chvíli ještě ve vodě, byla ze mě placka, kterou by nikdo nikdy nenašel. Tam a v tu chvíly, jsem se podruhý narodil s novým tátou, kterýmu jsem dodnes vděčný za pořádnou řádku let života. Kapitán mě vlastnoručně zahnal do kajuty, uvařil mi grog a počkal tam tak dlouho, dokud jsem svlečený a zachumlaný v dekách neusnul. Kormidelník a lodníci, mezitím v tom větru, motorák k zámořáku řádně vyvázali. Ale o tom já v té chvíli už nic nevěděl.
Z vykládky v tom větru nic nebylo, nezbylo než čekat do pondělí. V noci na neděli se vítr utišil, tak se všichni starší šli podívat na Fišmark. Jen tak ze zvědavosti, jsem po provazovém žebříku vylezl na zámořák a bloumaje po jeho palubě, jsem si ho prohlížel. Dva angláni, obyčejný matrósové, mě pozvali do kajuty na kus řeči a tak jsme tam pili čaj a konverzovali. Oni tři slova anglicky a jedno německy, já dvě slova česky a posunek rukama. Povídal jsme si hodnou chvíly a dodneska si myslím, že jsme si tenkrát docela dobře rozuměli. Ten čaj byl anglickej, silnej, černej jako lógr, srdce mi, mladýmu klukovi, po něm bilo jako zvon a proto si tak dobře, do dneska všechno pamatuju.
No a co ty Vojtěchu, obrátil se Stehno na Komodora. Co ty nám povíš z doby kdy ses před pět a šedesáti lety učil chodit po palubě? Ještě máme slabou hodinku času, tak povídej".
"Ale, mám jednu takovou příhodu, nikdy jsem ji nikomu ještě nevyprávěl a ty dva aktéři, kteří v tom hráli se mnou, pokud vím také ne a teď už drahně let ani nemohou, leda tam nahoře. Že tady máme dnes tak příjemné přítmí, jsme tu sami a taky už nám krapet klesla hladinka, tak ji dám k dobru. Ale to vám povídám, ne aby jste se tomu začali šklebit a samozřejmě to nebudete posílat dál". "To se rozumí samo sebou Vojtěchu, zač nás máš". Zabručeli dědci.
"Tak tedy, hned po prvním zimním kurzu, v devět a čtyřicátém roce, mě inspektor Vrba šoupnul na Václava, ke kapitánovi Benešovi. Vlastně stejná loď jako Dagmar a Otakar. Stejnej počet lidí v posádce. Jen ty jména už se mi vytrácí z hlavy. Ještě si pamatuji, že jeden lodník se jmenoval Karel a asistent Vráťa, ale místo jména druhého lodníka, kormidelníka a mistra mám vokno. Ale celá posádka, byla parta dobře sehraná a mně jako plavrdu, nijak neodstrkovali. S vařením poradili, a s lodníma pracema jak by smet.
Ještě mi nebylo šestnáct a Beneš, ten mě hlídal jako ostříž. Večer jsem musel bejt v devět v posteli, ať jsme jeli nebo stáli. Ale ráno, to jsem musel z pelechu vyskočit hodinu před zvednutím kotev, zatopit, uvařit meltu, aby měla posádka před rozjezdem něco teplého v žaludku, ať se jelo třeba od pěti nebo od čtyř. Když byl fajrunt někde ve městě, nebo u vesnice, že bych mohl s chlapama aspoň na chvilku do hospody, oni na pivo, já na limonádu, o tom jsem si nemohl nechat ani zdát. Jo holenkové, Beneš, ten byl na plavčíky horší než táta. Až jednou, to byl už podzim, ani nevím kolikátou cestu to už bylo, nemám to tak přesně v paměti, jako tuhle Hanes. I když zážitek to byl taky nezapomenutelnej.
Do Hamburgu jsme přijeli v sobotu už k večeru, celníci by už nás neodbavili a tak jsme k celnímu pontonu na Entenwerder ani nezajeli. Beneš postavil Václava rovnou do Peutehafenu k pilotám. Hned po zakotvení se oblékl, určil hlídku a odkráčel někam za kamarádem. Vráťa s Karlem, jako kdyby na to čekali. "Vojto, hoď se do gala, berem tě poznávat noční Hamburg. Neboj se kaptík na nic nepřijde, taky se vrátí až v noci, to už kontrolovat jestli jsi v posteli nebude". No to víte, mladýho kluka nemuseli zvát dvakrát.
Šli jsme na San Pauli pěšky. Je to pěkná dálka, dneska už bych to snad ani neušel, ale tenkrát byl pro nás každej fenik dobrej a tak jsme ušetřili za tramwaj. Po cestě jsme si tenkrát povídali a tak mi utekla ani jsem nevěděl jak. Než jsem se nadál, byli jsme na Reeperbánu. No to byla pastva pro oči, klíčnice na nás svými klíči cinkaly, vrátní nás tahali do barů, tingltanglů, na varieté a všelijakých jiných zábavních podniků ale chlapi to znali, tak jsme všude odolali.
Prošli jsme párkrát Reeperbán, i pár uliček okolo a samozřejmě jsme nevynechali ani Herbertstrase, hamburskou uličku lásky, z obou stran zaplentovanou. Tam byl tenkrát obyčejným ženám vstup zakázán. No, my spolu žádnou ženu neměli, tak tam se mnou chlapi klidně zahnuli. Pro mě to tenkrát byla taková podívaná, že mi oči mohly vypadnout z hlavy. Po obou stranách výkladní skříně a v každé jedna slečna. Všechny ročníky zastoupeny, od sotva ochmýřených mláďat až po ročníky které mohly být mými babičkami. Seděly za sklem, naaranžované v polo průsvitných župáncích, které i maličko pootevřely, když některý zájemce přistoupil k oknu blíž.
S vědomým, že jsme v Německu a tudíž nám nikdo nerozumí jsme česky hlasitě posuzovali přednosti a vady jednotlivých exponátů. Tak jsme tu uličku procourali aspoň pětkrát, chlapi mě odtud nemohli odtrhnout. Jenže všeho je jednou konec, ta noc pro mě tenkrát byla moc krátká. Najednou Vráťa povídá: "Hele už svítá, začíná Fišmark, deme to omrknout". Tak jsme to vzali po Davidstrasse, rovnou k Labi na Fišmark.
Tam už bylo živo. Čerstvé ryby z lodí od rybářů, ryby uzené, kyselé, slané, marinované a všelijak upravované, za pár feniků. Každý z nás si nějakou tu rybku koupil. Taky nějaké to ovoce jsme si tam koupili, sem tam pozorovali ukřičeného trhovce, celý trh párkrát prošli a najednou bylo jedenáct. Hladoví jsme byli už pořádně, tak jsme si na cestu domů každej koupili, Bismark herinka v žemli, že ho cestou schroupáme. "Chlapi pojďme zpátky přes Herbertstrasse", loudil jsem. "Člověče Vojto, vždyť je to zacházka" bránili se chlapi, "dyk už nohy skoro necejtíme".
Ale ukecal jsem je, že bez nich domů na loď netrefím a tak jsme šli. Jak jsme tak tou uličkou procházeli, já se loudal vzadu, chlapi už pospíchali domů, najednou na mně jedna kráska zaťukala klíči na sklo. Přišel jsem blíž, ona pootevřela okno a česky mě pozvala k sobě. "Slyšela jsem vás k ránu česky mluvit, a teď když jsem vás znovu uviděla dostal jsem chuť si česky popovídat. Pojď dál, udělám ti cenu, teď kolem poledne obchody stejně nejdou, budeš to mít skoro zadarmo", vábila mě jako siréna. No vlastně moc mě vábit nemusela, než jsem se nadál, byl jsem u ní v pokojíčku. Ještě, že mě moji chlapi zahlídli jak vcházím dovnitř. Než ale doběhli, chytit mě za sako dveře před nimi zacvakly.
Byla pěkně baculatá, tvářičku měla jako kráska z časopisu, zkrátka moc se mi líbila. Samozřejmě, poznala na mně, že jsem ještě nezkušený, zajíc nepolíbený a uměla si se mnou poradit. Pořád mluvila, župánek se ji jako náhodou pootevíral a při tom mě pomaličku svlékala. Žádné šup šup, příklopec rozepnout, hotovo a vypadni. Bylo to krásné, první nepovedený rychlopokus nepočítala, a potom mě vyvedla, pěkně pomaloučku až do nebe. Pak mě omyla, osušila a pomohla mi s oblékáním.
Měl jsem v kapse jen dvacetimarku a teprve teď na mně šly mrákoty, kolik mě to bude stát. No víc než tu dvacku a pár facek ne, říkal jsem si. Tak jsem se ji k té dvacce přiznal. Ale byla grand a uznalá. "Říkala jsem ti, že ti udělám cenu a nekecala jsem, zadarmo to být nemůže, to by nebylo profesionální, ale dobře jsem si s tebou pokecala, něco jsem tě naučila, byl jsi milý, dej sem tu dvacku. Tady máš zpátky desetimarku, ať máš na tramvaj a utíkej, kamarádi na tebe čekají, a někdy se zase stav. Pokecáme". Stavil jsem se tam párkrát, ale nikdy už jsem ji neuviděl.
Teda, těch pár facek jsem skoro dostal. Od chlapů. Zachránilo mě, že jsem jim cestou domů, samozřejmě pěšky, vyprávěl jak to celé probíhalo. "To mě podrž, říkali chlapi, to slyšíme poprvé, že v uličce lásky, holka někomu něco vrátila, na podanou bankovku". Když jsme přišli na loď, chlapi nahlásili kapitánovi, že jsme byli na Fišmarku a tak mi to prošlo. Ani jsem už nevařil, hned jsem zapad pod deku a spal až do pondělního rána. Tak jsem přišel o poctivost".

"Pánové si budou přát oběd"? Zašveholil číšník u stolu. "Ne, ne", odpověděl Komodore, "pánové zaplatí a pomažou domů, aby nedostali vynadáno". Honza Stehno se jen usmál, "doma řekneme, že u doktora byla nervaná čekárna a bude to". Jak řekli tak udělali. Zaplatili a šli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama