Útěky.

7. ledna 2015 v 13:47 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
  1. Útěky.

Tuhle středu se to opravdu povedlo. Ouplav byl skoro plnej. Nikde žádný penzista na obzoru který by otravoval historkama o krásách plavby z dob, kdy na lodích bylo tolik členů posádky až o sebe zakopávali. Chlapi se v klidu bavili o cestách po Rýnu i po ostatních vodních cestách, co nového v přístavech. Kdo, kdy bude nastupovat na plavidlo a kam, prostě takové normální přetřásání událostí a plaveb, když se sejdou výkonní plavci na kus řeči a hlt piva. Však si ho taky chlapi vychutnávají. S jeho pitím na lodi je už ámen, na vodě už je to pomalu horší, než na silnicích. Každou chvíli můžeš čekat, že k bortu přirazí barkasa Vodní policie a dá členům posádky dejchnout. Nedej bože aby někdo nadejchal. Pokuta, odstavení plavidla, termín v čudu a spousta, spousta starostí. Nestojí to za to riskovat.
Řeč plynula, hladinky klesaly, nikde žádný kalup, prostě pohoda. Najednou si pár chlapů všimlo, že vpředu u jednoho stolku sedí dědek Krakorec a pomaloučku si ucucává svoje jedno pivko. Nikdo ani nezaregistroval, kdy se dědek na Starou Poštu přišoural. "Chlapi já ho mezi nás zavolám, přeci jen, i když už mu je pár pátků přes vosumdesát, a mnozí z nás už si ho na lodi nepamatují, tak mezi nás pořád patří", prohodil Karel a už pro dědu štrádoval.
"Dědku, co že tu sedíte tak sám, proč jste nezapadl do Ouplavu mezi nás". "Ale chlapče, co já bych tam mezi vámi mladými dělal, vždyť bych ani nerozuměl o čem se bavíte, tak je ta plavba jinačí než za mých let". I jen pojďte dědo, kapitán mezi kapitány, něco nového se dozvíte vy od nás a nějaké staré zkušenosti se dozvíme my od vás. Tak se děda nechal přemluvit a šel se posadit mezi, pro něho, tu omladinu. Řeč se zase rozeběhla, po chvíli se debata stočila na starosti s cestovními pasy, s Plaveckými služebními knížkami a Průkazy způsobilosti vést plavidlo, zkrátka s Kapitánským patentem, a co to dá práce a starostí připravit se na zkoušky a s úspěchem je složit.
"No pane Krakorec, vaše generace takovéhle starosti neměla, o všechno se vám postaral podnik, že jo. To my se o sebe musíme postarat sami". Starý kapitán se rozhlédnul po přítomných a prohodil. "To je pravda, podnik se postaral, byla to pro nás jistě výhoda, ale neslo to sebou i někdy hodně nepříjemná úskalí", a odmlčel se. "Tak nám to povězte, jak to tehdy bylo, zajímá nás to", ozvalo se z několika stran. Tak děda začal vyprávět.
"Po válce bylo až do sedum a čtyřicátého Labe nesplavné. Všude ležely rozbombardované čluny a rozstřílené parníky, taky skoro všechny mosty byly vyhozené do povětří a blokovaly plavební dráhu. Protože ani silnice a železnice na tom nebyly lépe, rozhodli vojenské mise vítězných armád, zprovoznit i vodní dopravní tepny. Mezi nimi i Labe. Podařilo se to až v tom roce čtyřicet sedum. To byl právě rok kdy jsem přišel na plavbu.
Ale už ve čtyřicátém pátém, zajel generální ředitel plavby, spolu s náměstkem ministra dopravy, do Německa, ke společné Vojenské misi vítězných armád, vyjednat podmínky české plavby po německých vodních cestách.
Mezi jinými bylo rozhodnuto že místo komplikovaných procedur se získáváním cestovních pasů v neuspořádané poválečné Evropě, vydá český plavební podnik pro členy lodních posádek plavecké knížky modré barvy, potvrzené Ministerstvem dopravy. Orgány vojenské zprávy Německa tyto průkazy budou akceptovat a uznávat je budou i ostatní orgány německé i evropské. Bylo to uspořádání jen dočasné, než se poměry v Evropě upraví, ale jak víte, vydrželo nám přes čtyřicet let.
Po únorových událostech v roce 1948, přešlo potvrzování plaveckých knížek, z ministerstva dopravy, na ministerstvo vnitra a po vzniku Spolkové Republiky Německo, její ambasáda potvrzovala plaveckou knížku otiskem permitu.
Tak se postupně, pomocí plaveckých knížek, vyprofilovali tři skupiny plavců. Do první skupiny patřili chlapi, kteří plaveckou knížku nedostali vůbec. Několik jich pracovalo v přístavních provozech v přístavech Děčín a Ústí, valná většina pak u vnitrostátní plavby. Tady pracovalo i dost plavců, kteří plaveckou knížku dostat mohli, ale z rodinných či jiných důvodů o ni nestáli. Bylo i dost těch kteří odešli od plavby úplně.
Pak byla skupina těch, kteří sice plaveckou knížku měli, ale bez permitu. Ti pracovali na relaci sůl, uhlí, mezi Ústím nad Labem a Magdeburkem ve východním Německu. Byla to tvrdá makačka a celá léta je na plavbě držela jen láska k řece a k plaveckému řemeslu.
No a posléze ve třetí skupině, která se plavila po celé trati, tak jako vy dnes, i když o Rýně se jim tehdy ani nesnilo, byli ti, nejvíce novým režimem prověření. Na osobním oddělení ředitelství zahraniční plavby, vzniklo kádrové a pasové oddělení, které obstarávalo a archivovalo kádrové materiály na každého zaměstnance plavby. Každý z nás byl jako pod drobnohledem, stačila malá šmouha a adié modrá knížko. Často za to dotyčný vůbec ani nemohl a někdy se ani nedověděl, proč mu plavecká knížka zmizela v nenávratnu.
Stačilo například aby váš vzdálený bratranec pláchnul za kopečky a bylo vymalováno. Mít někde v cizině příbuzné, tos ani k plavbě nemusel chodit. Tak to tehdy chodilo. Ale přes všechno to kádrování, občas někdo v cizině zůstal. To pak měl jeho kapitán, nebo kormidelník dost velký malér a mnozí z toho důvodu skončili na solné relaci nebo dokonce u vnitrostátní plavby.
Vzpomínám si, když jsem jezdil u kapitána Skály jako kormidelník, skoro celá posádka byli kovaní soudruzi zasedlí po různých výborech. Sám kapitán byl i v kádrové komisi. Jednou nám zdrhnul v Hamburgu do utečeneckého tábora jeden topič, kluk těsně po vojně, který s námi jel první cestu.
Po návratu do republiky si pro kapitána domů, do Neštěmic, přijelo večer auto a odvezlo si ho, jen v trepkách a jen v košili do Prahy k výslechu. Ten trval celou noc a celý den. Příští den večer mu řekli: "Tak co jsme potřebovali vědět už víme, můžete jít". "Jak jít", ptal se Skála, "já jsem v trepkách v Praze, bydlím v Neštěmicích a v kapse nemám ani floka, tak snad mě domů odvezete, když jste mě sem přivezli"? "Víte co, člověče, rychle zmizte, než si to rozmyslíme a necháme si vás tady".
Tak radši šel. Šel pěšky, v trepkách a potmě, přes půl Prahy do Holešovic do přístavu. Tam se mu podařilo več doufal. Na jednom plavidle u hráze natrefil na kamaráda z mladých let, který ho nakrmil, nechal ho u sebe na lodi přespat a založil ho penězi na cestu domů vlakem. Od té doby se každou cestu klepal strachem, aby mu někdo z posádky nezůstal v Hamburgu. "To už bych dojezdil", strachoval se.
Já když jsem byl už kapitánem, jsem měl podobný případ. To jsme jeli z Mělníka s kontejnery a v Děčíně mi přivezli na bort kluka, študenta, jen na jednu cestu o prázdninách. Traktor nám ho hodil na ochoz a starejte se. Kluk sebou měl veku chleba a šišku salámu na celou cestu. Nevěděl jsem jestli se mám smát, nebo brečet, tak jsem aspoň nadával. U sebe kluk neměl ani korunu, tak si ani ve Hřensku nemohl nic dokoupit tak jsme ho prostě živili.
Hned večer při příjezdu do Hamburgu se mládenec vypravil do ulic. Nic nedal na moje přemlouvání, aby počkal do rána až přinese kormidelník peníze, že mu pak někdo město ukáže, aby zbytečně nebloudil. Když si nedal říct, dal jsem mu sebou aspoň kartu s adresou plavebního podniku a telefonními čísly. Založil ho také vlastní dvaceti markou, na případného taxíka, na cestu zpátky na loď. Co vám mám povídat, po klukovi, jako když se zem slehla.
Hned druhý den jsem jeho ztrátu nahlásil inspektorovi, a ten učinil dotaz na cizinecké policii, jestli mládenec nepožádal o asyl. Ale nepožádal a tak se do toho vložila kriminální policie. Ani ta však neměla úspěch. Mládenec prostě zmizel. Pro mně to bylo jako černá můra. V duchu jsem ho viděl podříznutého a utopeného. "Že já ho trouba na tu vycházku pustil", vyčítal jsem si. K tomu výslechy a protokoly na policiích.
Nejprve na cizinecké policii v Hamburgu, potom na kriminálce tamtéž, pak na cizinecké policii NDR ve Wittenberge a aby se to nepletlo tak na kriminálce NDR v Magdeburgu. Když jsme připluli do Děčína začalo to nanovo. Výslech a protokol u kaštanu na STB a druhý na kriminálce.
Když jsem přinesl protokol a zmizení člena posádky na osobní a zeptal se tam zdali už o zmizení mládence uvědomili rodiče, myslel jsem, že mě omejou. Kluk je už asi čtrnáct dní v pánu a oni čekají, aby to rodičům zajel říct kapitán, který ho nota bene měl na palubě pouhé čtyři dny. Když jsme tedy přijeli rodičům zvěstovat tu smutnou zprávu, pokoušel se o mně infarkt, jednak radostí, že je kluk na živu a jednak vzteky jak nás vodil za nos.
Rodiče už totiž od něho měli dopis z Francie, kam odjel s přítelkyní a je tedy živ a zdráv. Teď teprve jsem se dověděl, že mládenec přeborník ve veslování, si při minulém mistrovství Evropy namluvil Francouzku a celý ten útěk si domluvili. V Hamburgu už na něho čekala autem a ještě ten večer, co jsme tam zakotvily, už odjeli k ní domů do Francie.
Ale ještě kurióznější případ se udál našemu podnikovému doktorovi, který byl zároveň sportovním lékařem veslařské reprezentace. Jiný rok na mistrovství světa. Po skončení mistrovství emigrovala celá výprava kromě něho a odletěli za oceán. Zůstal ve Francii sám s nákladním autem s přívěsem a na obou naložené závodní veslice. Sedl tedy za volant a vezl to všechno zpátky domů. S čím ale nepočítal. Ani auto, ani veslice neměl zapsány ve svém pasu. Měl tehdy velký malér s celníky, byl nařčen, že pašuje špičkové sportovní náčiní do republiky. Incident musela urovnat až ústřední celní správa v Brně".

Starej Krakorec nebyl k zastavení, sypal ze sebe staré příhody jednu za druhou. Ale blížilo se poledne, byl čas se rozejít. Byl to zase Karel, kdo dědu zastavil, když už ho mezi chlapy přivedl. Udělal to šikovně, aby se děda neurazil. "Pěkně se vás poslouchá pane Krakorec", řekl mu, "ale poledne je na spadnutí a někteří z nás musí až na druhou stranu Labe a tuhle Toník jede až do Boletic, nic naplat musíme se rozejít, ale vy si dejte v klidu ještě jedno, je to na nás". "I kdepak chlapče, i když jsem mezi vámi pookřál, musím taky mazat domů. Bydlíme teď s babkou u dcery, je už taky v důchodu a ta si potrpí s jídlem na dochvilnost. To víš pořádek musí bejt, cejtím se teď doma skoro jako kdysi na lodi". "Dědo dáváme si před odchodem žbrďolu rumu", skočil jim do řeči Tonda, "aby nám doma líp chutnal oběd, dej si s námi jestli ti to zdravíčko dovolí". "To víš, že jo, rád si s vámi cvaknu". "Tak to vypijem a dem". Jak řekli, tak udělali. Vypili a šli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama