Březen 2015

Plavčíkem na Zukunft.

28. března 2015 v 8:15 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.



" Táta byl za války nasazený v Německu na lodi. Doma jsme s mámou zůstali tři kluci a máma na nás moc nestačila, takže jsme pěkně zvlčili. Já byl nejstarší a taky nejhorší, Jen mi bylo ve čtyři a čtyřicátým čtrnáct, vzal mě táta k sobě na loď jako plavčíka. Tam mi začala vojna jako řemen. Táta dělal topiče na parním zadokoláku Zukunft.
Každého na koho jsem se na palubě podíval jsem musel poslouchat, a každý měl vždycky pro mě nějakou práci. Pořád je na parníku co čistit, leštit, pucovat, však to znáte. Akorát ta mosaz byla zabarvená, aby ji kapitánovi nesebrali na patrony a nedali nám tam nějaké plechové hrůzy. Zukunft byla krásná loď. Štíhlá a obratná. Kolesa hnala kliková hřídel, kterou roztáčely dvě ojnice spojené přes křižáky s pístními tyčemi dvou válců parního stroje. Aby byla loď vyvážená, tak hned za forpeekem byla kotelna s dvěmy ležatými kotly, z kterých se zdvihal nad kesemantlem komín.
Topiči byli tři, samí cizinci. Belgičan, Francouz a táta. Ani jeden neuměl pořádně německy a vidíte vždycky se nějak shodli. Střídali se po třech hodinách, při dvanáctihodinové jízdě, kdo roztápěl ten dotápěl. Byla to pěkná rasovina tři hodiny ládovat čtyři topeniště, ještě k tomu čistit ohně a vyhazovat popel.
Táta měl sebou učebnici němčiny a slovníček ale moc mu to nešlo. Do mně sice ve škole pět let němčinu hustily, ale výsledek byl víc než chabý. Teď najednou kolem mě samí Němci a když jsem hned nepochopil co mi chtějí pro pohlavek nešli daleko. Byli to už všichni staří páni, mladší plavce válka sežrala. Mladší byl jen kormidelník, zjizvený a bez ucha s kratší nohou na kterou dost napadal. Snad se mu kluka zželelo, když viděl jak se v tom plandám, snad si vzpomenul na svá plavčická léta, takhle asi po měsíci mi jednou k večeru povídá: "Kom her Lex, popovídáme si spolu". Samozřejmě německy. Sedli jsme si na kesemantl a já koukám, že má v rukou tátův slovník a učebnici.
Začal mě učit německy, ale pořádně, ne nějaké hala bala. Dával mi úkoly, kontroloval je, nutil mě mluvit a opravoval mě, měl se mnou svatou trpělivost, ale výsledky se dostavily. Po půl roce už jsem švadronil skoro jako rodilý Němec. Kormidelník se asi domluvil s ostatními chlapy na palubě a tak mě všichni místo pohlavku hned opravili, když jsem řekl něco špatně. Bylo mi to hloupé pořád se nechat opravovat a tak jsem se opravdu snažil. Jen jsem se naučil mluvit a chápat co se mi říká začali mě chlapi pořádně učit plavecké řemeslo a kormidelník na to dohlížel. Naučil jsem se spoustu uzlů, zaplétat provazy i lana. Když jsme někde musili čekat na vlek, tak hned šel bótek na vodu a brzy jsem uměl veslovat a flígrovat jako starý námořník. Za tu dobu jsem také pěkně zesílil. Jedl jsem samozřejmě s tátou, který pro nás i vařil mezi šichtami. Posádky pobírali potravinové lístky pro velmi těžce pracující a dost často něco káplo i od člunů které jsme zapřahali. Pod přístřeškem na palubě stál stále otevřený soudek se slanečky. Jak jeden došel, objevil se tam nový, jakoby kde se vzal tu se vzal. Měl jsem syrového slanečka každý den ke svačině a dost často i pečeného s bramborem k večeři. No a vidíte nepřejedli se mi. Dodnes si na něm pochutnám. Dnes je to však jídlo spíš pro boháče tak ty sledi podražili.
Když se překulila zima začalo být i na lodi nebezpečně. Množily se nálety a do Německa se blížila fronta. Nad řekou i nad průplavy řádili hloubkoví letci. Ničili vlaky a potápěli lodě. Zukunft to přežíval a také přežil bez úrazu. Koncem dubna jsme přivlekli dva čluny do rozbombardovaného Hamburku a ve všeobecném chaosu kapitán další rozkazy neobdržel. Zaplul tedy s lodí na vlastní pěst do luk nad Lauenburg. Tady jsme mezi bůnama parník řádně zakotvili a vyvázali. Pak kapitán posádku rozpustil. Na Zukunft zůstal on sám a strojník. Dva staří páni do sedmdesátky nedaleko. Smrti už se nebáli a kdo by si na nich mohl co vzít? Hlavně měli starost o svou loď, kterou doufali uchovat na poválečné časy.
Hodili jsme s tátou na záda lodní pytle a šlapali po břehu proti vodě. Kulhavý kormidelník šel s námi a ani cestou si nedal pokoj a každou chvíli se mně zeptal kudy jdeme, a na kterém labském kilometru si to šlapeme. Do Magdeburgu, kde měl na předměstí malý domek jsme se doplandali asi za čtrnáct dní. To už byl v Německu takový chaos, že toulat se otevřenou krajinou bylo na pováženou. Rádi jsme tedy přijali jeho pozvání, abychom u nich pobyli, než se nejhorší chaos přežene. Teprve v červnu jsme se s tátou vypravili dál. Už ne podle Labe, ale spolu se spoustou navrátilců, totálně nasazených, kus cesty vlakem, potom kousek na nákladním autě a i nějaký ten kilometr pěšky jsme zase ušli.
Když jsme došli domů, máma celá ubrečená padla tátovi do náruče , jednou rukou objímala tátu, druhou mě držela za rukáv a pořádnou chvíli jen mumlala: "Tak jste se mi vrátili, vrátili". Teprve po chvíli se vzchopila a začala to být zas ta máma kterou jsem znal. Dala ruce do boků a spustila: "vy lumpové, proč jste nedali zprávu kde jste, víte co jsem se o vás nastrachovala? Vlasy mi z vás šedivěly". Ale táta na to: "Aničko dej nám nejdřív najíst, opravdu vyhubovat nám můžeš až pak". Tak skončila má léta učňovská na parníku Zukunft".

Nardo v Magdeburgu.

27. března 2015 v 17:33 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Tulák Nardo.


"Co sedíš jak zařezanej", dloubnul Komodore do Hanese. "Ále tak jsem si nějak vzpomenul na svýho novofundláka, na Nardu, však si na něj určitě pamatujete, jak sedával v Magdeburku před kulturákem, když jsem tam sloužil". "Jakpak by ne", na to Václav, "ale to už je řádka let, to bylo ještě před tím Pražským jarem, takže už to bude hnedle půl století". "Ba právě, taková je to dávná doba a já na něj na chlupáče, pořád myslím a vzpomínám. Byl to můj první pes. Moh jsem si ho pořídit, protože jsem na čas přestal jezdit a nastoupil na ten kulturák.
Měli jsme tříletou holku, čas jsem na ně neměl, teda na dceru ani na ženu, povídám si teda: "Pořídíš jim psa, ať se mají čím bavit". Na kraji Magdeburku jsem natrefil na chovnou stanici novofundláků se vznešeným názvem "Von Doomfelsen" podle té skály v Labi pod dómem. Tak jsem tam zajel a přivezl si domů šlechtice "Nardo von Doomfelsen", kam jsme se na něho my obyčejný plebs hrabali. Ten měl předky až v Anglii a na Novém Foudlandu. To samozřejmě, však taky proto to byl novofundlák. Po předcích měl plovací blány na tlapách, a jako jediná rasa mezi psi žral syrové ryby. No co taky jiného by jeho předkové na těch ostrovech mezi rybáři mohli žrát, že jo.
Strašně rád plaval, náš Nardo, v Labi i v přístavu byl jako doma. Je to otužilý plemeno, jeho příbuzné, vidívají rybáři plavat mezi ledy taky až padesát kilometrů od ostrova, a přeci se na něj umějí třeba až za pár dnů vrátit. Jak to dokážou jen tak bez kompasu, to mi hlava nebere. No ale všechno jednou končí. Tak skončila i moje služba v Magdeburgu. Já se vrátil zpátky na loď a moje rodina do Děčína do paneláku.
To dá rozum, že pes velikej jako malý hříbě se nedá chovat v paneláku. Nastal problém co s ním. "Kapitáne, dej si ho k nám", povídá mi takhle jednou můj kormidelník, Tonda Holcmanů, "máme chalupu s velkou zahradou, dvě malý holky který budou mít ze psa radost, plnou chalupu švagrů, tetiček a rodičů, takže se o psa bude mít kdo starat, špatně mu tam nebude". "To beru", já na to, "pes je zatím na vesnici u mámy ale ta už je stará, nestačí na něj. Dostal jsem od ní dopis, že ji sežral v nestřeženým okamžiku půl zabijačky. Jednu celou tlačenku a skoro všechny jitrnice co měla připravený na roznášení po vesnici, zkrátka už ho tam nechce".
"Tak domluveno", povídá Toník, "až přijedeme nahoru, tak ho přivez, u nás zabijačku nesežere, jednak žádné prasátko nemáme, dokonce ani chlívek, kde by si libovalo, a za druhý je nás v domku tolik, že bychom zabijačku spořádali sami, dřív než by se k ní pes dostal. Na něj by zbyl jen tak mlsek pro ochutnání. Boudu mu se šváry postavím, než přijedete bude tam na něj čekat". "No počkej, nejdříve se snad musíš zeptat svoji Dášenky, co ona na to. Ty si se mnou odplaveš na další cestu a ji zůstane pes na krku", staral jsem se. "To nech na mně", na to Toník, "s rodinou jsme domluvený, že nějaký hlídač u baráku by byl potřeba, a heleme se, já jednoho obstarám a ještě to bude Von a šlechtic. Tak budu doma za jedničku". "Tak domluveno" a tím byla debata o Nardovi uzavřena.
Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Hned po vykládce v Děčíně jsem pro Nardu k mámě do Poděbrad zajel, samozřejmě s celou rodinou, ať si babička aspoň na půl dne užije vnoučat. Při odjezdu zpátky jsem psa položil ve Škodovce na podlahu před zadní sedadla, dcerky se na ně posadily, nohy si daly na psa, který z toho byl v sedmém nebi, že je zase s námi a vyrazili jsme. U Mladé Boleslavi kouknu dozadu a nechci věřit svým očím. Ten psí šlechtic se jak dlouhej tak širokej rozvaluje na zadních sedadlech a holky sedí na podlaze, jedna mu cpe do huby tatranku, druhá ho hladí po boku a ta nejmenší ho poškubává za huňatý ocas a loudí, "Nardo, podívej se na mně", což on samozřejmě úplně ignoruje.
"Holky co to je", povídám. "Ale tati on to tam dole neměl pohodlný", poučila mě ta teď už pětiletá. "A vy to tam máte pohodlné"? Zeptal jsem se. "No to ne, ale my to vydržíme, my jsme lidi", převzala štafetu vysvětlování teď ta prostřední. Na to nebylo co odpovídat. "Tak a máš to", myslil jsem si, "teď přeci nemohu být takový kruťas táta a zahnat to nebohé zvíře zpátky na podlahu, vždyť patřím také mezi lidi". Když jsme v časném odpoledni dojeli na Škrabky, bouda vedle vilky zářila novotou a Toník se svojí Dášenkou už nás vyhlíželi.

Loučení proběhlo přesně tak jak si ho umíte představit. Holky plakaly, ba přímo řvaly, žena se ke mně otočila zády a Nardo, potěšení mého srdce, mi očima říkal: "Cože, ty už se mně zase zbavuješ, to mi nedělej, ty jsi můj pán a já tvůj pes a tak už to zůstane, nech si mně u sebe". Jak vysvětlíte němé tváři, že si ho nechat nemůžete, že teď už víte, že jste si ho neměl pořizovat když si ho nemůžete nechat do konce jeho dní a že jste mu nekonečně vděční za krásné společné chvíle pohody a za všechnu lásku kterou vám dával. Řeknu vám chlapy, že podobnou chybu už jsem nikdy v životě neudělal a moje děti taky ne.

Nardo na Škrabkách.

27. března 2015 v 17:30 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Zdálo se, že Nardo si u Holzmanů brzy zvykl. Při společných procházkách se z něho na Škrabkách brzy stal alfa samec. Když na něho začal nějaký pes dorážet stačilo aby vycenil zuby, ani vrčet nemusel a vyzyvatel se se schlíplýma ušima odplížil. Všichni psi jeho postavení respektovali, až na jednoho. Už pár dní na procházce potkávali malinkého krysaříčka s pánem na vodítku, stařičkým vetchým penzistou. Krysařík byl nebojsa se statečným srdcem rozhodnutý svého pána chránit.
Denně na toho obrovitého novofoundláka ňafal jako by mu psí řečí říkal: "Jak se na mého pána jen křivě podíváš, kousnu tě do nohy"! Nardo byl trpělivý, tři dny jen cenil zuby, pak tři dny i temně vrčel a když ani to nebylo nic platné, sedmého dne rafnul a v tu ránu mu z tlamy na jedné straně vyčuhoval ocásek a na druhé vodítko které vedlo staříkovy do ruky.
"Dej sem Reka", volal stařík a poškubával vodítkem, ale Nardo nic. Teprve když mu Tonda domluvil a pohladil ho po hlavě, vyplivl oslintaného Reka a podíval se na Toníka, jako by se ptal, "udělal jsem to dobře"? Nepadlo už ani slovo, Rek i pán pídili pryč a než zahnuli za roh tak starý pán zahrozil pěstičkou a pak zmizeli. Od té doby je přestali na procházkách potkávat.
Asi po půl roce začal chodit na procházky sám. Možná to zavinilo to střídání pánů. Marně mu to paní Dáša i Toník zakazovali. Každý řetízek utrhl. Měl na to svoji metodu. Zacouval dozadu až napnul řetěz a pak se prudce rozběhl kupředu a vždy něco povolilo, buď řetízek či skobka a někdy zase obojek. Každý plot přeskočil, povalil nebo podhrabal. A tak se toulal, jako by něco hledal, snad hledal nás své první pány. Pár měsíců se k večeru k Holcmanům vracel až se jednou nevrátil. No hledali ho a také ho našli. Ležel u jedné ovdovělé paní v obýváku na gauči a zřejmě si tam liboval. Ani s Toníkem nechtěl jít domů. Jakpak by se mu chtělo do boudy, když tady byl k mání gauč. Když tam šel pro něho Toník už po třetí, domluvil se s paní, že už tam pes tedy může zůstat.

Nardo von Doomfelzen, psí šlechtic s rodokmenem, moudrý dobrák, který uměl se svým pánem mluvit očima, si našel paní, kterou si sám vybral a u té už zůstal až do konce svých dní. Přes to, že jsem tu paní nikdy neviděl dodnes jsem ji vděčný, že ho nezahnala když si ji vybral a že ho zahrnula láskou, kterou já jsem mu dlužil".

Hromádka.

27. března 2015 v 17:23 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
"No" povídá Komodore, "je to vlastně povídání docela krátké, o pejskovi moji vnučky. Pořád chtěla psíka, a tak když ji bylo deset, jsem se za ni u rodičů začal přimlouvat. Tak se nám společným úsilím, podařilo jejich odpor umořit. Hodně pomohlo když jsem dceři připomenul, aby si vzpomenula jak ji bylo, když ji kdysi jako malé holce moje žena koupila místo pejska morče. To zabralo. Rodinná rada rozhodla, že jako hlavní přímluvčí mám pejska obstarat já. "Žádného podvraťáka", rozhodla dcera, "jezdíš na lodi do Německa, přivez pudla s rodokmenem". "Prosím tě, kde já seženu pudla s rodokmenem, večer po zakotvení se dostanu leda do hospody na buřta a pivo, tam se psí šlechtici nevyskytují".
"Na co máš ty německé kamarády a možná i kamarádky", kontrovala dcera, "zaúkoluj je". "Vidíš to by němej neřek, kdyby mu hubu roztrhli pakhákem", pomyslel jsem si staré šífácké úsloví, když člověk neví kudy kam. Ale nahlas povídám."Tak jo já se pokusím, ale nic neslibuji". "Mně to nepovídej", dcera na to, "to si domluv tuhle s Dášenkou". Co si chcete domlouvat s desetiletou vnučkou, která na vás poulí svoje očička jako telátko a místo domluvy se vás zeptá: "A dědečku, bude ten pudlíček bílej, nebo černej"? "Tak a máš to", zpražila mě dcera, "teď se starej"!
Cestou po vodě, při zastavení v Magdeburgu, jsem zašel do přístavní kanceláře za kamarádem Karlem a vyložil mu svůj problém. "Ale Komodore, to není žádný problém, až pojedeš proti vodě bude na tebe štěně čekat i s papírama". "Tak ujednáno Karle ale lodí ho brát nebudu, přijedeme si pro něho i s vnučkou autem". Když jsme si pro štěňátko přijeli měla malá Dášenka oči jen pro tu malinkou chlupatou von.
To brzy ovládlo obývák i kuchyň kde mělo pelíšek, jen dostat se k malé Dášence do postýlky se mu nepodařilo, to si máma Dáša pohlídala. Když doba nazrála vypravila se vnučka, samozřejmě se mnou domluvit námluvy.
"Náš Brit neudělal nikdy v bytě loužičku, dokonce ani jako štěňátko" chlubila se panička ženicha. "To naše Betynka nedělá hromádku ani před domem, vždycky ji musím vyprovodit až k Labi" trumfovala vnučka. A tak to šlo dál, až my chlapi to utnuli. "Budeme se těšit" rozloučil se pán. "I my" odpověděl jsem a šli jsme.
Den D a hodina H nastaly asi za tři týdny. Právě jsem se vrátil z další plavby. Když jsme si to s Bety přihasili k ženichovi, pán nás pustil dál se slovy, "počkejte moment, žena ve sklepě pere". Dveře cvakly a byli jsme v bytě sami. Vnučka upustila vodítko a Bety se vrhl do obýváku odkud vykukoval Brit. Honem jsem sundal boty a šel za ní. Oba už byli za gaučem, nebo pod gaučem. Zato uprostřed koberce byla psí hromádka, nádherná, taková, jakou kreslí malíři.Co teď. Než jsem si stačil rozmyslet co dělám, drapl jsem hromádku jednou rukou, druhou rukou jsem kapesníkem ošoupal koberec a v ten moment se vrátil do předsíně a na záchod, který byl zaplať bůh na svém místě. Jen jsem spláchl to nadělení i s kapesníkem a opláchl si ruce, byli tu majitelé bytu zpátky. Po dalším příchodu do pokoje jsme zjistili, že námluvy už proběhly, pěkně v klidu bez asistence těch dlouhonohých vůdců smečky.
Tak se po čase narodili, Asta Temný stín, Aida Temný stín, Azor Temný stín, Alík Temný stín a nejmenší Arizona Temný stín. Všechny odešli brzy ke svým novým pánům a po nich ještě několik bratříčků a sestřiček. Ale tak dramatické námluvy se už neopakovaly. Když Betty von Barbogee odešla do psího nebe tak už mezitím dospělá Dášenka dlouho žádného psíka nechtěla. Až nedávno jsem k ní přišel na návštěvu a pod nohama se mi pletlo černé štěňátko. Pudlík, Bety druhá. Milá, přítulná, ale zdaleka ne tak urozená, jako její předchůdkyně.

Tak vidíte vy lumpové, žádný dlouhý příběh. Dalo by se to říct v deseti větách a já vám tu s tím krátím dlouhou chvíli aspoň přes půl piva.

Patačka - prolog.

27. března 2015 v 16:49 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Dvoukomínový parník Lovosice, se sedmi čluny v závěsu, supal proti proudu řeky u městečka Niegripp, dvacet kilometrů pod Magdeburkem, kam měli pro dnes namířeno. Bylo krátce po poledni a už třetí topič se z paluby ptal kapitána, kdy tam asi dojedou. Kapitán na něj namířil svůj mohutný zahnutý klofan a zahartusil: "Sakra, to se mně musíte chodit ptát po jednom", ale pak už smířlivě řekl, "je to ještě necelých pět hodin čisté jízdy, ale musíme počítat taky tak dvě tři hodiny se zdržením v tom zříceném mostě v Hohenwartě, takže dřív jak kolem deváté se za děvčaty nedostanete. Stačí"? "Jo díky kapitáne to mi stačí".
"Tak co Nosárius říkal"? Ptali se ho na přídi ostatní topiči a lodníci. "No do Hafenšenku nebo na růžek to v pohodě vyjde ale do Diesdorfu už to určitě nestihneme", referoval Václav. "No aspoň, že tak, už jsme se báli, že to nechá někde na řece", vyjádřil strach ostatních lodník Pepa.
Nahoře si zatím došel postěžovat kapitán z komanda do kormidelny. Jak byl rozmrzelý, utrhl se na Lexu. "Co tady děláš, proč v kajutě neodpočíváš, když je tady druhej kormidelník"? "Ale já odpočívám, tady na faulenci, dívám se co s řekou natropila ta zatracená válka. Ale co ty, kapitáne, co jsi ňákej načuřenej"? "Bodejť bych nebyl, koukej Lexo, tady na Lovosicích jsem před válkou tři roky jezdil jako lodník, po složení zkoušek pak za války dva roky jako druhej, pak jsem přešel jako první na Karlín. Teď po válce když jsem dostal Lovosice jako kapitán, co mám sakra za posádku.
Topiči jsou sebraný kluci z ulice. Tři ještě nemají ani topičský zkoušky. Lodníci dělají druhou cestu na lodi. Komíny musí chodit pouštět před mosty dolů tuhle druhej, abychom o ně nepřišli. Při tom on sám, má v kapse patent ještě teplej. No tak vidíš, zkušený šifři jste tady akorát ty a mistr. Copak takhle se dá dělat šifort? A ještě prevíti, místo aby se zajímali kudy a proč jedeme, tak mají zájem akorát o to jak vyjde fajrunt aby se dalo jít na pivo a za holkama do hospody. Ty starý kapitáni co nás učili a už jsou pod kytkama by z toho zešedivěli a radši by si šli pod ty kytky lehnout znovu.
Já už ostatně k tomu šedivění nemám daleko a někdy mi ze všeho začne cukat žilka tajhle u oka. Dávej pozor, jak přijedeme do Děčína tak dva, tři utečou a zlobení začne znovu". Na to se nedalo nic říct a tak bylo v kormidelně chvíli ticho. Pak jsem se osmělil prohodit taky pár slov. "Kapitáne, na Mělníku přeci otevřeli plavčickou školu, každý rok z ní vyjde třicet až čtyřicet vyučených lodníků. Snad se to bude postupně zlepšovat. Některý rychlokvašky taky nejsou marný, třeba náš lodník Pepa je docela šikovnej. Komín už do půlky spustí, tedy dolů ještě ne ale zlepšuje se a má zájem. Provaz už jsem ho zaplétat naučil a má zájem naučit se zaplétat i lano. Uvidíte, nezešedivíte, určitě se to bude zlepšovat". "No jen aby", zavrčel kapitán a odešel z kormidelny pochodovat po komandě.

"Dávej pozor Džony", poučoval mě už bůhví po kolikátý Lexa, "jak začne starej pochodovat jen po pravý straně komanda jako teď, tak seš moc napravo. Z plavební dráhy venku nejsi, to už by řval a já bych tě musel od kormidla vyhodit, ale rychle se vrať kam patříš, ať tam na písku nezapomeneme čluny". "Dyť já vím, Lexo, už mi to nemusíš opakovat, však už se tam vracím. Jenom to nechci přehnat, abychom nekličkovali po Labi sem a tam". Než jsme to domluvili, kapitán už zase měřil komando celé, od kolesnice ke kolesnici.

Parťačka - seznámení

27. března 2015 v 16:45 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Padla, klaplo tak jak to kapitán odhadl. Půl vleku odvěsili na Herrenkrug, pro něj se vrátí ráno a půlku si protáhli skrz železniční most úžinou ke hrázi pod sila. Příští den dopoledne zauhlovali. Lodníci odklopili uhelné bunkry, podle mých pokynů a s moji pomocí sestavili kolem násypných jam metr vysoké ohrady a už to do nás jeřábník sypal. Skončil chvíli po dvanácté a odjeli jsme znovu zapřahat.

Inspektor rozhodl, že pro ty tři co zůstaly na Herrenkrug už přijíždí po proudu zadokolák.My budeme dále pokračovat se čtyřmi čluny které jsme si večer protáhli. Protáhnout je Magdeburgem se zřícenýni mosty byla pěkná rasovina ale s vypětím všech sil a s ručičkou ha manometrech na červené čárce to Lovosice pod velením Nosáriuse zvládly, jen to holt dlouho trvalo. Ten den se kotvilo v Schönebecku, v té době pravidelné zastávce českých parníků s vleky.
Omladina si vyšlápla na večeři do hospůdky Rote Tepich, kde se po večeři i tancovalo. Vždycky když připluli čeští tanečníci.
Další den dopoledne mně topiči pěkně překvapili. "Džone, dneska nevař", povídal mi Venda, "zveme lodníky i tebe na skopový s knedlíkem". "Nekecej, kde by jste vzali skopový, když je tady všude tolik hladu", já na to. "No vyměnili jsme ho za pár pytlů uhlí", odtušil Venca. "Ježíšmarjá, neříkej mi to, jestli se dozví kapitán roztrhne vás jako slanečky". "No ty mu to nepovíš a na ten oběd přijdeš, že jo"? Jen jsem přikývl a šel si po své práci.

Oběd se topičům povedl, skopové bylo jako mandle, dokonce i knedlíky se daly jíst. Jen mě zarazil další strávník v jejich kajutě. V jednom koutě tam leželo na pelíšku ze staré plachty hubené psisko lačně lapající po každém soustu které mu hoši házeli. Připadalo si jistě jako v ráji a jeho oči nás o tom ujišťovaly. "Co tady dělá ten pes", obrátil jsem oči v sloup. "Kdo si myslíte, že po něm bude uklízet hromádky na palubě. Tohle je párník. Žádnej psí útulek, tady nemá pes co dělat". Psisko poznalo, že se o něm rozhoduje a taky kdo má teď právě hlavní slovo. Upřel na mně své výmluvné oči které mi říkaly: "Nech mě tady, já budu hodný a prospěšný, uvidíš".

Parťačka - škoda ji.

27. března 2015 v 16:29 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Mluvčí topičů, Venda, se ujal slova. "Hele druhej, my víme, že za pořádek na palubě zodpovídáš ty. S lodníky už jsme domluvený. N čubičku naučíme chodit do kotelny na lopatu, pomůžou nám každou hromádku nebo loužičku štandopede uklidit, hned jak ji někdo zahlídne. Naučíme ji, že nesmí z kajuty vystrčit ani čumáček, při manévrech, nebo když se bude něco dít. Dovol nám si ji tuhle cestu nechat, uvidíme jak bude učenlivá".
Celou tu dobu mě čubička hypnotizovala očima. "Koukejme, najednou nejsem Džon, najednou jsem druhej, ale chlapi, na povolování nebo zakazování je tady jenom kapitán. Ale radím vám neptejte se ho. Kdo se moc ptá, moc se dozví a nemusí se mu to líbit. Jak ji říkáte"? "Parťačka"! Vyhrklo z nich a čubina zastřihala ušima. "Ke mně Parťačko"! Zavelel jsem a poklepal jsem si rukou na koleno.
Přišla, podrbal jsem ji za ušima, prohrábl ji srst a v duchu jsem viděl mámu jak se stará o vašeho Míšu. "Tak hoši", spustil jsem nanovo, "je to bezdomovec, srst má scuchanou a spečenou, a v ní samý svízel přítula a sem tam i lopuch. Teď ji vezmete do přední kotelny, tam ji pořádně vykoupete, vymydlíte obyčejným mýdlem žádné toaletní, a vyčešete. Kolem čumáčku a očí ostřiháte. Všechna spečená místa, která nepůjdou rozčesat, opatrně a pomalu vystřiháte, bacha aby jste ji nestřihli do kůže. To zopakujete pozítří a za týden. Jinak se nezbavíme blech. Večer se na ni mrknu jak prokoukla.
Jo a když jsem tedy ten druhej, tak už nechci víckrát vidět, jak mi lezete v dřevácích z kotelny na palubu, nebo v dřevácích z paluby do kajut. To bych udělal rambajz". Vašek hned na to: "Neboj se druhej, Džone, všecko uděláme jak si řek, a jestli si starej Nosárius Parťačky všimne tak se přimluv jo"? "Jo, ale teď už mě nezdržujte, musím jít střídat prvního. Kormidelna není holubník", utnul jsem rozpravu už na odchodu.
Tak u nás Parťačka zůstala. Kapitán i první kormidelník Lexa to nijak nekomentovali. Byla opravdu učenlivá. Dělat svou potřebu v kotelně na lopatu s uhlím se naučila hned jak ji to Václav poprvé ukázal. Nikdy se nám nikomu nepletla pod nohy. Od jara do podzimu líhala v noci na kesemantlu a dávala pozor kde se co šustne. Běda potkanovi který k nám kdy zabloudil ze člunů převážejících obilí.
Topiči se dali na skopové. Už nás sice nezvali ale z jejich kajuty se vůně pečeně linula každou chvíli. "Chlapi, neblbněte, jestli vás kormidelník nebo kapitán načapá, že na parníku kradete uhlí, vylítnete z parníku i od podniku. Nezahrávejte si". A tak to z nich vylezlo. Venda mi to převyprávěl. "Víš Džone, některý psi jsou hotoví telepati. A Parťačka je jedním z nich. Když se k nám tenkrát v Šenebeku přidala, ani malá ani velká, povídám klukům. "Kluci, usteleme ji na pekáči". Podívala se na mně zavrtěla ocasem a odběhla. Ale za chvíli byla zpátky s pěkným urostlým podvraťákem, který byl jednou tak velký než ona. Přivedla ho s námi na palubu a taky ho s námi snědla.
Však ty jsi nám tenkrát pomáhal. Že psi nežerou psi, to jsou jen keci, tadyhle Parťačka, pokaždé spořádá pečínky pořádný kus. Pokaždé když po padla s námi jde na procházku a když přivede nějakého toulavého moulu. Tak takhle to je s tím naším skopovým. Žádné uhlí nekrademe, neboj se. Je to vůbec zajímavý pes ta naše Parťačka, nic ji nemusíme říkat dvakrát, všechno hned pochopí. Ona i pozná co si pomyslíme, ani to nemusíme říkat nahlas. Kluci si v zimě udělali topičské zkoušky a kvůli ní se vrátili sem, a i já bych se s ní nerad loučil".
"Víš že v tomhle máš pravdu Václave, i já si s ní dost často za šera posedím na kesemantlu. Ale, že jste z ní udělali kanibala, to je hanba". "Podívej Džone, topičina je těžká práce, všude je všechno na lístky a jíst se chce. Tak jakej je v tom rozdíl, beránek, nebo pejsánek". Na to jsem neměl co říct.
Tak to chodilo ještě asi půl roku. Při jedné cestě po proudu vyšlo jedno padla v Akenu. Co barák to šífák. Jako obvykle, mládenci šli na pivo a za děvčaty a Parťačka na své toulky. Po půl noci cestou na loď čubička nikde. Z milování nebylo nic, kluci poslali děvčata k maminkám a sami běhali až do rána po městečku a volali a volali. Ráno jsme museli dělat páru mistr a já. Teprve když mistr zahoukal budíček pro čluny, topiči postupně přiběhli. Dostali vynadáno jak od mistra tak od kapitána, ale to je zdaleka tak nemrzelo jako ztráta Parťačky. Smutek byl i v lodnické kajutě a i mně stále něco chybělo na palubě i v kajutách.

Celou cestu po proudu i pak proti proudu byla na lodi špatná nálada. Ty tam byly vtípky a mladistvé skopičiny, které dřív občas museli krotit mistr s kormidelníkem. Při příjezdu do Magdeburgu se ani nejelo tramvají do Diesdorfu, společně jsme zašli jen do Hafenschänku kde jsme si dali slanečka a ucucávali pivo prokládané panáčky. Kluci při tom vzdychali,"Jo jo, takovouhle parťačku už neseženeme, kdybychom šli světa kraj". "Nic se shánět nebude, pes na palubu nepatří", varoval jsem je. "Ale no jó", odbývali mě, "vždyť my jen tak klábosíme u piva". Tak to šlo celý večer, byla to vlastně teprve teď pořádná rozlučka s Parťačkou.

Parťačka - shledání.

27. března 2015 v 16:24 | Brabouk |  Vzpomínky lodního kapitána.
Ráno jsme jako obvykle nabunkrovali uhlí a s polovinou vleku vypluli dál proti vodě. Samozřejmě večer padla v Šénebeku. Děvčata už měly od kamarádek z Magdeburgu echo a čekali na nás. Ale obrovské bylo naše překvapení, když na nás na nábřeží čekal ještě někdo. Parťačka. Stála tam celá zubožená, hubená, chlupy zachumlané samý svízel přítula a lopuch. Ani neštěkala jen potichu kničela když jsme vyhodili lávku. Václav pro ni vyběhl, popadl ji do náruče a přenesl ji na palubu. Tam si s ní sedl na kesemantl a jen ji hladil a hladil. "To mi řekni, jak jsi těch padesát kilometrů přetrampovala", mumlal ji při tom do chlupů. Jen co byl parník pořádně vyvázaný, seběhla se kolem nich celá posádka, dokonce i kapitán Nosárius to shromáždění přišel omrknout.
"Tak hoši uvítání skončilo", zakročil jsem po chvíli, "teď ji dáte nažrat, pak ji ještě dnes vykoupete aby nám nezablešila kajuty a nakonec ji zase ustelete na jejím pelíšku. Máte ho ještě, nebo jste ho už vyhodili"? "Jo máme ho ještě, čeká na ni. Já dneska ven nepudu. Všechno udělám jak jsi řek Džony. Šilhavá Bety už na mně v Rotte Tepich jistě čeká, Pepa ji sem za mnou pošle, bude to v pohodě". A taky bylo. Bety přišla a v noci s kluky i Inge, Rut a Annemarí a všechny s námi jeli až do Žandavy.
Ale tuhle cestu se jim hoši ve volných chvílích tolik nevěnovali. Všichni ošušlovávali a rozmazlovali Parťačku. Pořád ji někdo česal, krmil nebo aspoň hladil. Když hoši v Žandavě vyváděli děvčata, všiml jsem si, že Parťačka s nimi na břeh nejde. "Proč sebou neberete Parťačku"? Zavolal jsem na ně. "Ona už na břeh nechodí, ani s námi ani sama, ani na chvilku", odpověděli mi.
Hned po příjezdu do Děčína mě inspektor Vrba přepakoval na silnější Brno a tak jsem Parťačku ztratil z očí. Uběhlo pár let, prošel jsem pár parníků a jednoho jara jsem se vracel na Lovosice jako první kormidelník. Stará parta byla celá pryč až na mistra a kapitána,samozřejmě. Byl tam také ještě Václav ale už si balil svršky, pakoval na Jizeru jako strojník.
"To jsem rád, že jsi se vrátil Džone, postarej se o Parťačku, buď od tý dobroty", povídá mi. "To víš, že jo, pojď přeneseme ji spolu pelíšek do kormidelnické kajuty aby věděla kam bude od teď patřit". Tak jsem se o ni staral. Stále odmítala chodit na břeh, dokonce ani k lávce se nikdy nechtěla přiblížit. Takže psi už na loď nevodila, to už odnesl čas. Venčit se chodila do zadní kotelny na lopatu a topič to vždycky hned hodil do ohně.
Byla už stará, kolem čenichu celá šedivá. Bůh ví kolik ji bylo let když na Lovosice s topiči přišla. V kormidelnické kajutě byla spokojená. Ráda se koupala, ráda se česala. Ráda líhala na předním kesemantlu a pozorovala cvrkot na březích i na hladině. Začala za mnou chodit i do kormidelny a klimbávala tam na kapitánově faulenci. Nosárius si ji docela oblíbil, protože ani ve stáří neztratila svou takřka jasnozřivou intuici. Stačilo si jen pomyslit, ani nebylo třeba příkaz nebo přání vyslovit nahlas a už poslechla. Nikdy se nepletla pod nohama, nikdy nepřekážela. Tak jsme to spolu táhli další dva roky. Pak jednou za mnou zase přišla do kormidelny lehla si na faulenc a usnula tam. Už navždy.

Obětoval jsem skoro nový povlak na polštář a její tělíčko jsem do něho zašil. Kdepak do řeky jsme ji nehodily. Odnesl jsem ji zabalenou do přední kotelny a pohřbili jsme ji žehem. Každý z nás který se plavil na Lovosicích v době kdy sedávala Parťačka na kesemantlu si ji bude pamatovat už do smrti, tak vyjímečná byla. Já na ni často vzpomínám a ve všech psech které jsem od té doby poznal, hledám aspoň střípeček její schopnosti vcítit se do nálady a přání ne svého pána ale svého přítele.

Inspektor.

27. března 2015 v 16:09 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Kapitánem na Masaryku II. před tou velkou válkou byl pan Vrba. To bylo ještě v dobách kdy posádka před oslovení kapitáne, vkládala slůvko pane a i kapitán to slůvko hojně používal. Členy své posádky oslovoval pane Josef, nebo pane Václav a jen nejbližší, dlouholetí spolupracovníci měli to privilegium, při rozhovorech na trochu familiérnosti. Tak jenom první kormidelník Honza Struha byl pro kapitána Jeník a pro Jeníka byl pan Vrba jen kapitán. Však už to spolu táhli hezkých pár let a ten nejsilnější stranokolesák na Labi spolu přebírali z loděnice jako novostavbu.

Samozřejmě jim do třetice nechyběl strojník pan Pitauer, který byl vlastně na lodi nejdéle, dalo by se říci, že na ni nastoupil když byla ještě v plenkách. Přišel na ni jen co bylo hotové kasko a při vystrojování lodi motory, kolesy a vším ostatním pohybovým ústrojím byl u toho. Žádná maličkost mu neunikla, žádný montér ho neošulil aby si ulehčil práci. Všechno muselo být, a bylo tip ťop, v nejlepším pořádku. Teprve když loď byla hotová a začala se vystrojovat kotvami, lany a ostatní výstrojí nutnou k provozu vlečné služby, nastoupili na ni také kapitán s kormidelníkem a začali na ni povolávat podřízenou posádku.
Třebaže na parních remorkerech, řečených šlepákách byli v té době takřka samí šífáci německé národnosti, na Masaryku se od jeho spuštění ze štaplu na vodu mluvilo česky, tedy až na řadu odborných plaveckých výrazů které byly v té době německé nebo aspoň poněmčelé. Po zařazení do plného plavebního provozu se loď i se svým sesterským plavidlem staly na deset let chloubou české plavby na Labi. Svým vybavením předjímala trend modernizací plavidel osvobozující posádky plavidel od nejtěžší dřiny. Loď se svou posádkou byla výkonnější, pohotovější, a v provozu levnější než parní šlepáky.
Teprve po začátku války se ukázala její Achilova pata. Na Labi nebyl dostatek nafty. Německé velení rozhodlo, že obě lodě budou převedeny na Dunaj kde byla možnost zásobovat je naftou z rumunských nalezišť. Tak byly obě lodě rozřezány na sekce a po silnicích přepraveny na Dunaj kde byly opět sestaveny a uvedeny do služby. Masaryk II pod jménem Javorina až do roku 1977 a Prezident Masaryk pod jménem Polana až do roku 1979, kdy byly sešrotovány.
Válka paradoxně posílila na labské plavbě český živel, neboť němečtí lodníci a kormidelníci rukovali na frontu a bylo nutno je nahradit. Lodníci české národnosti se v té době plavili i u čistě německých plavebních společností. Samozřejmě ve většině případů to nebyli vyučení odborníci, ale totálně nasazení pracovníci. Mnozí se po válce vrátili zpět ke svým profesím a do svých domovů, ale bylo i dost takových kteří už na plavbě zůstali i po válce.
Také pro kapitána Vrbu bylo stále práce habaděj, i když jeho milovaná loď skončila na Dunaji. Děčínský inspektor Hülle si ho ponechal k ruce a používal ho jako střídacího kapitána na parních remorkérech, při častých nemocech jejich už přestárlých kapitánů.Po skončení války byl inspektor Hülle odsunut do Drážďan kde pracoval dál jako inspektor Československé plavby Labské.

Inspektorův pes.

27. března 2015 v 15:51 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Kapitán Vrba byl jmenován inspektorem stanice Děčín a jeho dlouholetý strojník pan Pitauer vrchním strojmistrem zahraniční plavby se sídlem v Děčíně. Oba teď už starší a ženatí páni si našli v Děčíně byt a oba, i když ne už na lodi, žily jenom pro plavbu a s plavbou. Kapitán, vlastně inspektor Vrba bydlil teď přímo na břehu Labe v sídle stanice nad svou kanceláří. Ze svého okna viděl celé děčínské labské nábřeží, od Zlatého kruhu až k Ploučnici. Všechny parníky a motoráky měl jako na dlani. Ještě potřeboval získat přehled přes čluny na překladištích v Loubí.

Plošinka u Českobratrského kostelíčka při silnici do Hřenska byla ideálním stanovištěm pro získání tohoto přehledu. Každé ráno tam procházkou zavítal, půl hodinky, hodinku tam postál a uviděl a zapamatoval si jak je která posádka dochvilná a pracovitá a podle toho pak s ní jednal. Aby odrazil nedůvěřivé pohledy na své osamělé procházky tak brzy po ránu pořídil si psíka, podvraťáčka Ferdu prvního.
Ten ho věrně doprovázel na ranních i večerních procházkách celých dvanáct let. Ale nejenom na procházky, on doprovázel svého pána i dolů do kanceláře a samozřejmě i na denní inspekční kontroly a prohlídky po plavidlech. Po lodních lávkách běhal jako by se na lodi narodil nikdy nikam nespadl a také nikdy neudělal na žádné lodi nějakou neplechu. Snad si uvědomoval, že šífaři si na svých lodích potrpí na čistotu a psí hovínko je dovede rozlobi daleko víc než nějaká šlápota od bláta. To by dostal provazem na zadek ať už patří inspektorovi nebo třeba generálnímu řediteli. V tomhle pádě lodníci i kormidelníci neznaj bratra.
Jak tak roky plynuly, posádky plavidel si na Ferdu zvykli a na mnohých plavidlech už pro něho bylo přichystáno něco na zub, když inspektor přišel na kontrolu. Někdy se ani nepoznalo zda jde Ferda s inspektorem nebo inspektor s Ferdou. Ze záminky k procházkám se stal přítel nejvěrnější. Byl to psík s intuicí. Dokázal šaškovat a rozesmát, když poznal,že jsou smutní a naopak pospávat v klidu na svém pelíšku, když nechtěli být rušeni.

Vrbovy děti neměli a tím více oba k Ferdovi přilnuli. Paní Vrbová byla původně proti psíkovi v domácnosti, ale chytrého a čiperného Ferdu si tak oblíbila, že když se kapitán Vrba vracel do funkce na plavidlo nechtěla s ním Ferdu pustit.
Po dvanácti letech plavební podnik rušil funkce inspektorů a dispečerem se pan Vrba stát nechtěl a tak se vrátil do kapitánské kajuty kde je v noci slyšet šumění vody pod polštářem. Jeho paní už s ním ale na vodě jezdit nechtěla. Za ta léta na souši už si zvykla na svůj klid a pořádek a teď na stará kolena už nechtěla nic měnit.

Aby se Ferda mohl plavit s kapitánem pořídili si Vrbovi štěně, Ferdu druhého aby dělal společnost paní domu vždy po dobu než se pán a pes první k ní na krátký čas vrátí. Samozřejmě i jemu zůstalo jméno Ferda, to aby si stará paní nemusila zvykat na nějaké novoty. Sice nebyl tak čiperný a učenlivý jako jeho starší jmenovec, byl to spíše kliďas ale to právě paní vyhovovalo. Rád si poležel a nesnažil se ji pořád tahat na procházku jako to dělal Ferda první, když kapitán nebyl právě doma. Pohrdl psím pelíškem Ferdy prvního a s němým souhlasem majitelky okupoval pohodlné křeslo paní domu.
Tak spolu nastoupili na loď. Kapitán po dvanácti letech přestávky a senior Ferda s ním. Hned se na lodi cítil jako doma. Bodejť by ne. Však už se svým pánem nějakých lodí zběhal. Ale teď to bylo přeci jenom jiné, už se domů nevraceli, doma byli tady. Ferda hravě potřel pověru, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Rychle se naučil dělat svoji potřebu do odpadové roury, neplést se lodníkům pod nohy při manévrech, nechodit bez pána na břeh ani na krok a v noci nedělat při chytání potkanů rambajz, aby se posádka mohla v klidu vyspat.
Šest let ještě spolu ti dva jezdili, než Ferda odešel do psího nebe. Další čtyři roky před odchodem do důchodu osamělý kapitán ztratil veškerou radost ze života, tak moc ho ztráta té věrné duše zarmoutila. I ta plavba už začala být jiná, než ta kterou znával, vlečná plavba skončila a nástup tlačné plavby už šel mimo něj.
Ještě pár let po odchodu do důchodu jsme jej my mladší potkávali na procházkách s druhým Ferdou, ale jak občas říkal, "kdepak, tenhle manželčin Ferda se mýmu Ferdovy ani zdaleka nevyrovná, však už se těším, až se zase spolu sejdeme". Věřme tomu, že se spolu opravdu sešli.