Hromádka.

27. března 2015 v 17:23 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
"No" povídá Komodore, "je to vlastně povídání docela krátké, o pejskovi moji vnučky. Pořád chtěla psíka, a tak když ji bylo deset, jsem se za ni u rodičů začal přimlouvat. Tak se nám společným úsilím, podařilo jejich odpor umořit. Hodně pomohlo když jsem dceři připomenul, aby si vzpomenula jak ji bylo, když ji kdysi jako malé holce moje žena koupila místo pejska morče. To zabralo. Rodinná rada rozhodla, že jako hlavní přímluvčí mám pejska obstarat já. "Žádného podvraťáka", rozhodla dcera, "jezdíš na lodi do Německa, přivez pudla s rodokmenem". "Prosím tě, kde já seženu pudla s rodokmenem, večer po zakotvení se dostanu leda do hospody na buřta a pivo, tam se psí šlechtici nevyskytují".
"Na co máš ty německé kamarády a možná i kamarádky", kontrovala dcera, "zaúkoluj je". "Vidíš to by němej neřek, kdyby mu hubu roztrhli pakhákem", pomyslel jsem si staré šífácké úsloví, když člověk neví kudy kam. Ale nahlas povídám."Tak jo já se pokusím, ale nic neslibuji". "Mně to nepovídej", dcera na to, "to si domluv tuhle s Dášenkou". Co si chcete domlouvat s desetiletou vnučkou, která na vás poulí svoje očička jako telátko a místo domluvy se vás zeptá: "A dědečku, bude ten pudlíček bílej, nebo černej"? "Tak a máš to", zpražila mě dcera, "teď se starej"!
Cestou po vodě, při zastavení v Magdeburgu, jsem zašel do přístavní kanceláře za kamarádem Karlem a vyložil mu svůj problém. "Ale Komodore, to není žádný problém, až pojedeš proti vodě bude na tebe štěně čekat i s papírama". "Tak ujednáno Karle ale lodí ho brát nebudu, přijedeme si pro něho i s vnučkou autem". Když jsme si pro štěňátko přijeli měla malá Dášenka oči jen pro tu malinkou chlupatou von.
To brzy ovládlo obývák i kuchyň kde mělo pelíšek, jen dostat se k malé Dášence do postýlky se mu nepodařilo, to si máma Dáša pohlídala. Když doba nazrála vypravila se vnučka, samozřejmě se mnou domluvit námluvy.
"Náš Brit neudělal nikdy v bytě loužičku, dokonce ani jako štěňátko" chlubila se panička ženicha. "To naše Betynka nedělá hromádku ani před domem, vždycky ji musím vyprovodit až k Labi" trumfovala vnučka. A tak to šlo dál, až my chlapi to utnuli. "Budeme se těšit" rozloučil se pán. "I my" odpověděl jsem a šli jsme.
Den D a hodina H nastaly asi za tři týdny. Právě jsem se vrátil z další plavby. Když jsme si to s Bety přihasili k ženichovi, pán nás pustil dál se slovy, "počkejte moment, žena ve sklepě pere". Dveře cvakly a byli jsme v bytě sami. Vnučka upustila vodítko a Bety se vrhl do obýváku odkud vykukoval Brit. Honem jsem sundal boty a šel za ní. Oba už byli za gaučem, nebo pod gaučem. Zato uprostřed koberce byla psí hromádka, nádherná, taková, jakou kreslí malíři.Co teď. Než jsem si stačil rozmyslet co dělám, drapl jsem hromádku jednou rukou, druhou rukou jsem kapesníkem ošoupal koberec a v ten moment se vrátil do předsíně a na záchod, který byl zaplať bůh na svém místě. Jen jsem spláchl to nadělení i s kapesníkem a opláchl si ruce, byli tu majitelé bytu zpátky. Po dalším příchodu do pokoje jsme zjistili, že námluvy už proběhly, pěkně v klidu bez asistence těch dlouhonohých vůdců smečky.
Tak se po čase narodili, Asta Temný stín, Aida Temný stín, Azor Temný stín, Alík Temný stín a nejmenší Arizona Temný stín. Všechny odešli brzy ke svým novým pánům a po nich ještě několik bratříčků a sestřiček. Ale tak dramatické námluvy se už neopakovaly. Když Betty von Barbogee odešla do psího nebe tak už mezitím dospělá Dášenka dlouho žádného psíka nechtěla. Až nedávno jsem k ní přišel na návštěvu a pod nohama se mi pletlo černé štěňátko. Pudlík, Bety druhá. Milá, přítulná, ale zdaleka ne tak urozená, jako její předchůdkyně.

Tak vidíte vy lumpové, žádný dlouhý příběh. Dalo by se to říct v deseti větách a já vám tu s tím krátím dlouhou chvíli aspoň přes půl piva.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama