Nardo v Magdeburgu.

27. března 2015 v 17:33 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Tulák Nardo.


"Co sedíš jak zařezanej", dloubnul Komodore do Hanese. "Ále tak jsem si nějak vzpomenul na svýho novofundláka, na Nardu, však si na něj určitě pamatujete, jak sedával v Magdeburku před kulturákem, když jsem tam sloužil". "Jakpak by ne", na to Václav, "ale to už je řádka let, to bylo ještě před tím Pražským jarem, takže už to bude hnedle půl století". "Ba právě, taková je to dávná doba a já na něj na chlupáče, pořád myslím a vzpomínám. Byl to můj první pes. Moh jsem si ho pořídit, protože jsem na čas přestal jezdit a nastoupil na ten kulturák.
Měli jsme tříletou holku, čas jsem na ně neměl, teda na dceru ani na ženu, povídám si teda: "Pořídíš jim psa, ať se mají čím bavit". Na kraji Magdeburku jsem natrefil na chovnou stanici novofundláků se vznešeným názvem "Von Doomfelsen" podle té skály v Labi pod dómem. Tak jsem tam zajel a přivezl si domů šlechtice "Nardo von Doomfelsen", kam jsme se na něho my obyčejný plebs hrabali. Ten měl předky až v Anglii a na Novém Foudlandu. To samozřejmě, však taky proto to byl novofundlák. Po předcích měl plovací blány na tlapách, a jako jediná rasa mezi psi žral syrové ryby. No co taky jiného by jeho předkové na těch ostrovech mezi rybáři mohli žrát, že jo.
Strašně rád plaval, náš Nardo, v Labi i v přístavu byl jako doma. Je to otužilý plemeno, jeho příbuzné, vidívají rybáři plavat mezi ledy taky až padesát kilometrů od ostrova, a přeci se na něj umějí třeba až za pár dnů vrátit. Jak to dokážou jen tak bez kompasu, to mi hlava nebere. No ale všechno jednou končí. Tak skončila i moje služba v Magdeburgu. Já se vrátil zpátky na loď a moje rodina do Děčína do paneláku.
To dá rozum, že pes velikej jako malý hříbě se nedá chovat v paneláku. Nastal problém co s ním. "Kapitáne, dej si ho k nám", povídá mi takhle jednou můj kormidelník, Tonda Holcmanů, "máme chalupu s velkou zahradou, dvě malý holky který budou mít ze psa radost, plnou chalupu švagrů, tetiček a rodičů, takže se o psa bude mít kdo starat, špatně mu tam nebude". "To beru", já na to, "pes je zatím na vesnici u mámy ale ta už je stará, nestačí na něj. Dostal jsem od ní dopis, že ji sežral v nestřeženým okamžiku půl zabijačky. Jednu celou tlačenku a skoro všechny jitrnice co měla připravený na roznášení po vesnici, zkrátka už ho tam nechce".
"Tak domluveno", povídá Toník, "až přijedeme nahoru, tak ho přivez, u nás zabijačku nesežere, jednak žádné prasátko nemáme, dokonce ani chlívek, kde by si libovalo, a za druhý je nás v domku tolik, že bychom zabijačku spořádali sami, dřív než by se k ní pes dostal. Na něj by zbyl jen tak mlsek pro ochutnání. Boudu mu se šváry postavím, než přijedete bude tam na něj čekat". "No počkej, nejdříve se snad musíš zeptat svoji Dášenky, co ona na to. Ty si se mnou odplaveš na další cestu a ji zůstane pes na krku", staral jsem se. "To nech na mně", na to Toník, "s rodinou jsme domluvený, že nějaký hlídač u baráku by byl potřeba, a heleme se, já jednoho obstarám a ještě to bude Von a šlechtic. Tak budu doma za jedničku". "Tak domluveno" a tím byla debata o Nardovi uzavřena.
Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Hned po vykládce v Děčíně jsem pro Nardu k mámě do Poděbrad zajel, samozřejmě s celou rodinou, ať si babička aspoň na půl dne užije vnoučat. Při odjezdu zpátky jsem psa položil ve Škodovce na podlahu před zadní sedadla, dcerky se na ně posadily, nohy si daly na psa, který z toho byl v sedmém nebi, že je zase s námi a vyrazili jsme. U Mladé Boleslavi kouknu dozadu a nechci věřit svým očím. Ten psí šlechtic se jak dlouhej tak širokej rozvaluje na zadních sedadlech a holky sedí na podlaze, jedna mu cpe do huby tatranku, druhá ho hladí po boku a ta nejmenší ho poškubává za huňatý ocas a loudí, "Nardo, podívej se na mně", což on samozřejmě úplně ignoruje.
"Holky co to je", povídám. "Ale tati on to tam dole neměl pohodlný", poučila mě ta teď už pětiletá. "A vy to tam máte pohodlné"? Zeptal jsem se. "No to ne, ale my to vydržíme, my jsme lidi", převzala štafetu vysvětlování teď ta prostřední. Na to nebylo co odpovídat. "Tak a máš to", myslil jsem si, "teď přeci nemohu být takový kruťas táta a zahnat to nebohé zvíře zpátky na podlahu, vždyť patřím také mezi lidi". Když jsme v časném odpoledni dojeli na Škrabky, bouda vedle vilky zářila novotou a Toník se svojí Dášenkou už nás vyhlíželi.

Loučení proběhlo přesně tak jak si ho umíte představit. Holky plakaly, ba přímo řvaly, žena se ke mně otočila zády a Nardo, potěšení mého srdce, mi očima říkal: "Cože, ty už se mně zase zbavuješ, to mi nedělej, ty jsi můj pán a já tvůj pes a tak už to zůstane, nech si mně u sebe". Jak vysvětlíte němé tváři, že si ho nechat nemůžete, že teď už víte, že jste si ho neměl pořizovat když si ho nemůžete nechat do konce jeho dní a že jste mu nekonečně vděční za krásné společné chvíle pohody a za všechnu lásku kterou vám dával. Řeknu vám chlapy, že podobnou chybu už jsem nikdy v životě neudělal a moje děti taky ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama