Parťačka - shledání.

27. března 2015 v 16:24 | Brabouk |  Vzpomínky lodního kapitána.
Ráno jsme jako obvykle nabunkrovali uhlí a s polovinou vleku vypluli dál proti vodě. Samozřejmě večer padla v Šénebeku. Děvčata už měly od kamarádek z Magdeburgu echo a čekali na nás. Ale obrovské bylo naše překvapení, když na nás na nábřeží čekal ještě někdo. Parťačka. Stála tam celá zubožená, hubená, chlupy zachumlané samý svízel přítula a lopuch. Ani neštěkala jen potichu kničela když jsme vyhodili lávku. Václav pro ni vyběhl, popadl ji do náruče a přenesl ji na palubu. Tam si s ní sedl na kesemantl a jen ji hladil a hladil. "To mi řekni, jak jsi těch padesát kilometrů přetrampovala", mumlal ji při tom do chlupů. Jen co byl parník pořádně vyvázaný, seběhla se kolem nich celá posádka, dokonce i kapitán Nosárius to shromáždění přišel omrknout.
"Tak hoši uvítání skončilo", zakročil jsem po chvíli, "teď ji dáte nažrat, pak ji ještě dnes vykoupete aby nám nezablešila kajuty a nakonec ji zase ustelete na jejím pelíšku. Máte ho ještě, nebo jste ho už vyhodili"? "Jo máme ho ještě, čeká na ni. Já dneska ven nepudu. Všechno udělám jak jsi řek Džony. Šilhavá Bety už na mně v Rotte Tepich jistě čeká, Pepa ji sem za mnou pošle, bude to v pohodě". A taky bylo. Bety přišla a v noci s kluky i Inge, Rut a Annemarí a všechny s námi jeli až do Žandavy.
Ale tuhle cestu se jim hoši ve volných chvílích tolik nevěnovali. Všichni ošušlovávali a rozmazlovali Parťačku. Pořád ji někdo česal, krmil nebo aspoň hladil. Když hoši v Žandavě vyváděli děvčata, všiml jsem si, že Parťačka s nimi na břeh nejde. "Proč sebou neberete Parťačku"? Zavolal jsem na ně. "Ona už na břeh nechodí, ani s námi ani sama, ani na chvilku", odpověděli mi.
Hned po příjezdu do Děčína mě inspektor Vrba přepakoval na silnější Brno a tak jsem Parťačku ztratil z očí. Uběhlo pár let, prošel jsem pár parníků a jednoho jara jsem se vracel na Lovosice jako první kormidelník. Stará parta byla celá pryč až na mistra a kapitána,samozřejmě. Byl tam také ještě Václav ale už si balil svršky, pakoval na Jizeru jako strojník.
"To jsem rád, že jsi se vrátil Džone, postarej se o Parťačku, buď od tý dobroty", povídá mi. "To víš, že jo, pojď přeneseme ji spolu pelíšek do kormidelnické kajuty aby věděla kam bude od teď patřit". Tak jsem se o ni staral. Stále odmítala chodit na břeh, dokonce ani k lávce se nikdy nechtěla přiblížit. Takže psi už na loď nevodila, to už odnesl čas. Venčit se chodila do zadní kotelny na lopatu a topič to vždycky hned hodil do ohně.
Byla už stará, kolem čenichu celá šedivá. Bůh ví kolik ji bylo let když na Lovosice s topiči přišla. V kormidelnické kajutě byla spokojená. Ráda se koupala, ráda se česala. Ráda líhala na předním kesemantlu a pozorovala cvrkot na březích i na hladině. Začala za mnou chodit i do kormidelny a klimbávala tam na kapitánově faulenci. Nosárius si ji docela oblíbil, protože ani ve stáří neztratila svou takřka jasnozřivou intuici. Stačilo si jen pomyslit, ani nebylo třeba příkaz nebo přání vyslovit nahlas a už poslechla. Nikdy se nepletla pod nohama, nikdy nepřekážela. Tak jsme to spolu táhli další dva roky. Pak jednou za mnou zase přišla do kormidelny lehla si na faulenc a usnula tam. Už navždy.

Obětoval jsem skoro nový povlak na polštář a její tělíčko jsem do něho zašil. Kdepak do řeky jsme ji nehodily. Odnesl jsem ji zabalenou do přední kotelny a pohřbili jsme ji žehem. Každý z nás který se plavil na Lovosicích v době kdy sedávala Parťačka na kesemantlu si ji bude pamatovat už do smrti, tak vyjímečná byla. Já na ni často vzpomínám a ve všech psech které jsem od té doby poznal, hledám aspoň střípeček její schopnosti vcítit se do nálady a přání ne svého pána ale svého přítele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama