Parťačka - škoda ji.

27. března 2015 v 16:29 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Mluvčí topičů, Venda, se ujal slova. "Hele druhej, my víme, že za pořádek na palubě zodpovídáš ty. S lodníky už jsme domluvený. N čubičku naučíme chodit do kotelny na lopatu, pomůžou nám každou hromádku nebo loužičku štandopede uklidit, hned jak ji někdo zahlídne. Naučíme ji, že nesmí z kajuty vystrčit ani čumáček, při manévrech, nebo když se bude něco dít. Dovol nám si ji tuhle cestu nechat, uvidíme jak bude učenlivá".
Celou tu dobu mě čubička hypnotizovala očima. "Koukejme, najednou nejsem Džon, najednou jsem druhej, ale chlapi, na povolování nebo zakazování je tady jenom kapitán. Ale radím vám neptejte se ho. Kdo se moc ptá, moc se dozví a nemusí se mu to líbit. Jak ji říkáte"? "Parťačka"! Vyhrklo z nich a čubina zastřihala ušima. "Ke mně Parťačko"! Zavelel jsem a poklepal jsem si rukou na koleno.
Přišla, podrbal jsem ji za ušima, prohrábl ji srst a v duchu jsem viděl mámu jak se stará o vašeho Míšu. "Tak hoši", spustil jsem nanovo, "je to bezdomovec, srst má scuchanou a spečenou, a v ní samý svízel přítula a sem tam i lopuch. Teď ji vezmete do přední kotelny, tam ji pořádně vykoupete, vymydlíte obyčejným mýdlem žádné toaletní, a vyčešete. Kolem čumáčku a očí ostřiháte. Všechna spečená místa, která nepůjdou rozčesat, opatrně a pomalu vystřiháte, bacha aby jste ji nestřihli do kůže. To zopakujete pozítří a za týden. Jinak se nezbavíme blech. Večer se na ni mrknu jak prokoukla.
Jo a když jsem tedy ten druhej, tak už nechci víckrát vidět, jak mi lezete v dřevácích z kotelny na palubu, nebo v dřevácích z paluby do kajut. To bych udělal rambajz". Vašek hned na to: "Neboj se druhej, Džone, všecko uděláme jak si řek, a jestli si starej Nosárius Parťačky všimne tak se přimluv jo"? "Jo, ale teď už mě nezdržujte, musím jít střídat prvního. Kormidelna není holubník", utnul jsem rozpravu už na odchodu.
Tak u nás Parťačka zůstala. Kapitán i první kormidelník Lexa to nijak nekomentovali. Byla opravdu učenlivá. Dělat svou potřebu v kotelně na lopatu s uhlím se naučila hned jak ji to Václav poprvé ukázal. Nikdy se nám nikomu nepletla pod nohy. Od jara do podzimu líhala v noci na kesemantlu a dávala pozor kde se co šustne. Běda potkanovi který k nám kdy zabloudil ze člunů převážejících obilí.
Topiči se dali na skopové. Už nás sice nezvali ale z jejich kajuty se vůně pečeně linula každou chvíli. "Chlapi, neblbněte, jestli vás kormidelník nebo kapitán načapá, že na parníku kradete uhlí, vylítnete z parníku i od podniku. Nezahrávejte si". A tak to z nich vylezlo. Venda mi to převyprávěl. "Víš Džone, některý psi jsou hotoví telepati. A Parťačka je jedním z nich. Když se k nám tenkrát v Šenebeku přidala, ani malá ani velká, povídám klukům. "Kluci, usteleme ji na pekáči". Podívala se na mně zavrtěla ocasem a odběhla. Ale za chvíli byla zpátky s pěkným urostlým podvraťákem, který byl jednou tak velký než ona. Přivedla ho s námi na palubu a taky ho s námi snědla.
Však ty jsi nám tenkrát pomáhal. Že psi nežerou psi, to jsou jen keci, tadyhle Parťačka, pokaždé spořádá pečínky pořádný kus. Pokaždé když po padla s námi jde na procházku a když přivede nějakého toulavého moulu. Tak takhle to je s tím naším skopovým. Žádné uhlí nekrademe, neboj se. Je to vůbec zajímavý pes ta naše Parťačka, nic ji nemusíme říkat dvakrát, všechno hned pochopí. Ona i pozná co si pomyslíme, ani to nemusíme říkat nahlas. Kluci si v zimě udělali topičské zkoušky a kvůli ní se vrátili sem, a i já bych se s ní nerad loučil".
"Víš že v tomhle máš pravdu Václave, i já si s ní dost často za šera posedím na kesemantlu. Ale, že jste z ní udělali kanibala, to je hanba". "Podívej Džone, topičina je těžká práce, všude je všechno na lístky a jíst se chce. Tak jakej je v tom rozdíl, beránek, nebo pejsánek". Na to jsem neměl co říct.
Tak to chodilo ještě asi půl roku. Při jedné cestě po proudu vyšlo jedno padla v Akenu. Co barák to šífák. Jako obvykle, mládenci šli na pivo a za děvčaty a Parťačka na své toulky. Po půl noci cestou na loď čubička nikde. Z milování nebylo nic, kluci poslali děvčata k maminkám a sami běhali až do rána po městečku a volali a volali. Ráno jsme museli dělat páru mistr a já. Teprve když mistr zahoukal budíček pro čluny, topiči postupně přiběhli. Dostali vynadáno jak od mistra tak od kapitána, ale to je zdaleka tak nemrzelo jako ztráta Parťačky. Smutek byl i v lodnické kajutě a i mně stále něco chybělo na palubě i v kajutách.

Celou cestu po proudu i pak proti proudu byla na lodi špatná nálada. Ty tam byly vtípky a mladistvé skopičiny, které dřív občas museli krotit mistr s kormidelníkem. Při příjezdu do Magdeburgu se ani nejelo tramvají do Diesdorfu, společně jsme zašli jen do Hafenschänku kde jsme si dali slanečka a ucucávali pivo prokládané panáčky. Kluci při tom vzdychali,"Jo jo, takovouhle parťačku už neseženeme, kdybychom šli světa kraj". "Nic se shánět nebude, pes na palubu nepatří", varoval jsem je. "Ale no jó", odbývali mě, "vždyť my jen tak klábosíme u piva". Tak to šlo celý večer, byla to vlastně teprve teď pořádná rozlučka s Parťačkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama