Plavčíkem na Zukunft.

28. března 2015 v 8:15 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.



" Táta byl za války nasazený v Německu na lodi. Doma jsme s mámou zůstali tři kluci a máma na nás moc nestačila, takže jsme pěkně zvlčili. Já byl nejstarší a taky nejhorší, Jen mi bylo ve čtyři a čtyřicátým čtrnáct, vzal mě táta k sobě na loď jako plavčíka. Tam mi začala vojna jako řemen. Táta dělal topiče na parním zadokoláku Zukunft.
Každého na koho jsem se na palubě podíval jsem musel poslouchat, a každý měl vždycky pro mě nějakou práci. Pořád je na parníku co čistit, leštit, pucovat, však to znáte. Akorát ta mosaz byla zabarvená, aby ji kapitánovi nesebrali na patrony a nedali nám tam nějaké plechové hrůzy. Zukunft byla krásná loď. Štíhlá a obratná. Kolesa hnala kliková hřídel, kterou roztáčely dvě ojnice spojené přes křižáky s pístními tyčemi dvou válců parního stroje. Aby byla loď vyvážená, tak hned za forpeekem byla kotelna s dvěmy ležatými kotly, z kterých se zdvihal nad kesemantlem komín.
Topiči byli tři, samí cizinci. Belgičan, Francouz a táta. Ani jeden neuměl pořádně německy a vidíte vždycky se nějak shodli. Střídali se po třech hodinách, při dvanáctihodinové jízdě, kdo roztápěl ten dotápěl. Byla to pěkná rasovina tři hodiny ládovat čtyři topeniště, ještě k tomu čistit ohně a vyhazovat popel.
Táta měl sebou učebnici němčiny a slovníček ale moc mu to nešlo. Do mně sice ve škole pět let němčinu hustily, ale výsledek byl víc než chabý. Teď najednou kolem mě samí Němci a když jsem hned nepochopil co mi chtějí pro pohlavek nešli daleko. Byli to už všichni staří páni, mladší plavce válka sežrala. Mladší byl jen kormidelník, zjizvený a bez ucha s kratší nohou na kterou dost napadal. Snad se mu kluka zželelo, když viděl jak se v tom plandám, snad si vzpomenul na svá plavčická léta, takhle asi po měsíci mi jednou k večeru povídá: "Kom her Lex, popovídáme si spolu". Samozřejmě německy. Sedli jsme si na kesemantl a já koukám, že má v rukou tátův slovník a učebnici.
Začal mě učit německy, ale pořádně, ne nějaké hala bala. Dával mi úkoly, kontroloval je, nutil mě mluvit a opravoval mě, měl se mnou svatou trpělivost, ale výsledky se dostavily. Po půl roce už jsem švadronil skoro jako rodilý Němec. Kormidelník se asi domluvil s ostatními chlapy na palubě a tak mě všichni místo pohlavku hned opravili, když jsem řekl něco špatně. Bylo mi to hloupé pořád se nechat opravovat a tak jsem se opravdu snažil. Jen jsem se naučil mluvit a chápat co se mi říká začali mě chlapi pořádně učit plavecké řemeslo a kormidelník na to dohlížel. Naučil jsem se spoustu uzlů, zaplétat provazy i lana. Když jsme někde musili čekat na vlek, tak hned šel bótek na vodu a brzy jsem uměl veslovat a flígrovat jako starý námořník. Za tu dobu jsem také pěkně zesílil. Jedl jsem samozřejmě s tátou, který pro nás i vařil mezi šichtami. Posádky pobírali potravinové lístky pro velmi těžce pracující a dost často něco káplo i od člunů které jsme zapřahali. Pod přístřeškem na palubě stál stále otevřený soudek se slanečky. Jak jeden došel, objevil se tam nový, jakoby kde se vzal tu se vzal. Měl jsem syrového slanečka každý den ke svačině a dost často i pečeného s bramborem k večeři. No a vidíte nepřejedli se mi. Dodnes si na něm pochutnám. Dnes je to však jídlo spíš pro boháče tak ty sledi podražili.
Když se překulila zima začalo být i na lodi nebezpečně. Množily se nálety a do Německa se blížila fronta. Nad řekou i nad průplavy řádili hloubkoví letci. Ničili vlaky a potápěli lodě. Zukunft to přežíval a také přežil bez úrazu. Koncem dubna jsme přivlekli dva čluny do rozbombardovaného Hamburku a ve všeobecném chaosu kapitán další rozkazy neobdržel. Zaplul tedy s lodí na vlastní pěst do luk nad Lauenburg. Tady jsme mezi bůnama parník řádně zakotvili a vyvázali. Pak kapitán posádku rozpustil. Na Zukunft zůstal on sám a strojník. Dva staří páni do sedmdesátky nedaleko. Smrti už se nebáli a kdo by si na nich mohl co vzít? Hlavně měli starost o svou loď, kterou doufali uchovat na poválečné časy.
Hodili jsme s tátou na záda lodní pytle a šlapali po břehu proti vodě. Kulhavý kormidelník šel s námi a ani cestou si nedal pokoj a každou chvíli se mně zeptal kudy jdeme, a na kterém labském kilometru si to šlapeme. Do Magdeburgu, kde měl na předměstí malý domek jsme se doplandali asi za čtrnáct dní. To už byl v Německu takový chaos, že toulat se otevřenou krajinou bylo na pováženou. Rádi jsme tedy přijali jeho pozvání, abychom u nich pobyli, než se nejhorší chaos přežene. Teprve v červnu jsme se s tátou vypravili dál. Už ne podle Labe, ale spolu se spoustou navrátilců, totálně nasazených, kus cesty vlakem, potom kousek na nákladním autě a i nějaký ten kilometr pěšky jsme zase ušli.
Když jsme došli domů, máma celá ubrečená padla tátovi do náruče , jednou rukou objímala tátu, druhou mě držela za rukáv a pořádnou chvíli jen mumlala: "Tak jste se mi vrátili, vrátili". Teprve po chvíli se vzchopila a začala to být zas ta máma kterou jsem znal. Dala ruce do boků a spustila: "vy lumpové, proč jste nedali zprávu kde jste, víte co jsem se o vás nastrachovala? Vlasy mi z vás šedivěly". Ale táta na to: "Aničko dej nám nejdřív najíst, opravdu vyhubovat nám můžeš až pak". Tak skončila má léta učňovská na parníku Zukunft".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama