Květen 2015

Senová voda.

2. května 2015 v 15:36 | Brabouk |  Vzpomínky lodního kapitána.

Senová voda.

Táta vypravuje.
"Táto, vyprávěj jak s tebou maminka poprvé jela na lodi", vyzvala svého tátu penzistu, dospělá dcera Dášenka. Už se snášelo šero, ohýnek na zahrádce pomalu dohoříval. Buřty byly snědeny, jen Argo se ještě mlsně olizoval. Ale pivo se ve sklenkách ještě perlilo, prostě čas a chvíle pro příjemné povídání jako stvořené. "Ale děvčata, tuhle historku už znáte nazpaměť, tu jste jako děti chtěly slyšet znovu a znovu. Však když jsme vám ji s maminkou vyprávěli, už jste nás i opravovaly". "No jo, ale to byla verze pro děti, teď bych chtěla slyšet tu z hvězdičkou", nedala se Dášenka a její sestra přikývla na souhlas. "Tak dobře", povolil Toník, "Dášo a kdybych se do toho vypravování nějak zamotal, tak mě oprav", obrátil se Toník na manželku a začal.
Nová loď.
Konečně. Nově postavená loď se pohupovala u mola loděnice, už plně vybavená a obsazená posádkou. Ještě se na ni potulovalo pár posledních loďařů, kteří semhle, tamhle něco dodělávali nebo vylepšovali ale to už bylo jen takové odstraňování pih na kráse. Byla krásná, štíhlá a na horní tok řeky na které měla plout byla neobvykle veliká. Nedosahovala sice rýnských norem výkonu, které požadují jednu koňskou sílu výkonu na jednu tunu nosnosti, a ona sama měla výkon jen poloviční, ale na řeku po které popluje bohatě dostačující.
Stroje už hučely a posádka byla na svých místech, když v deset hodin přišel na loď hlavní konstruktér loděnice. "Tak kapitáne, vyplujete z přístavu proti proudu, doplujete na soutok Labe s Vltavou, tam se otočíte a splujete zpět na úroveň loděnice kde se opět otočíte a to provedete třikrát. Pak se vrátíte do přístavu a k loděnici. Když, montéři, vy a vaše posádka a já zjistíme, že je vše v normě a v pořádku, odplujete zítra do Vaňova na přejímací zkoušky před komisí."
Kapitán měl trochu obavy jak bude nová loď poslouchat a jak se bude chovat, ale byl příjemně překvapen. Loď se chovala excelentně a poslouchala jako hodinky. Vyzkoušeli tedy různé manévry, i jízdu přes kormidlo. Vyzkoušeli všechny kotvy na celé délky řetězů a po absolvování všech tří obratů podle pokynu hlavního konstruktéra se vrátili k molu loděnice. Po krátké poradě s montéry a s konstruktérem, kapitán zavelel posádce. "Hoši, všechno ukliďte a pozamykejte, dnes byl úspěšný den, jde se k Cinkům na pivo a na večeři". K Cinkům přišli trochu zmoklí. Rozpršelo se.
Ráno v pondělí dvanáctého června, sedmdesátého druhého roku dvacátého století, zmizela loděnice v mělnickém přístavu za zádí plavidla a loď se vydala na svoji první plavbu. Sice bude přerušená již zmíněnými zkouškami ale potom už se poprvé vydá za obzory.
Brzy po ránu přišel šéfmontér do kormidelny s žádostí: "Kapitáne nešolíchejte to tak, jeďte co to dá, potřebujeme aby mašina chodila naplno, aby se na ni vypálila přebytečná barva, abychom pak s komisí při zkouškách nemuseli čuchat ten vypálený kouř". Bylo těžké mu nevyhovět a bylo těžké mu vyhovět. Veliká loď při rychlé jízdě sála vodu a hnala za svou zádí metr vysokou vlnu s peřejí po březích.
Kapitán vždy včas ubral kdykoliv se objevil náznak nebezpečí, nicméně přeci jen to dvakrát nestihl. Ve Štětí na rozdělovací hrázce namočil nohy třem rybářům. "Zatracený chlapy", zaklel kapitán, "co mají co dělat v tom dešti na hrázi"? Bohužel jednomu z nich vlna vzala odloženou koženou bundu, kterou bylo po pár týdnech nutno zaplatit.
Úterní přejímací zkoušky za účasti techniků a komisařů plavebních úřadů, loděnice a podniku který loď kupoval, proběhly úspěšně a bez závad. O potíže se postarala příroda. Celé zkoušky pršelo jako z konve. Posádka i zkušební komisaři už neměli žádné suché oblečení do kterého by se mohli převléknout.
K večeru technický náměstek plavebního podniku podepsal převzetí lodi a tím byla loď zařazena do lodního provozu. Ještě týž den se loď prokomorovala střekovským zdymadlem, splula do Děčína kde se vyvázala u vysoké hráze pod mostem. Voda už stoupala, travnatá hrázka pod Ploučnicí byla zatopená. Šla senová voda.
Po vodě.
Hned po vyvázání u hráze přišli za kapitánem loďmistr s lodníkem, oba se stejnou žádostí, aby kapitán do seznamu osádky plavidla na příští cestu nechal zapsat jejich mladé manželky, které ještě nikdy na lodi nepluly a do Hamburku se už moc těší. "Hoši ta voda se mi moc nelíbí, senová voda je prevít, rychle stoupne, rychle opadne a mezitím pobere seno z luk v polabí a nadělá spoustu škody. Přijďte ráno s manželkami na loď na sedmou a hned začněte nakupovat proviant na cestu. Jestli budeme nakládat v Loubí, tam by to bylo z ruky, ale spíš si myslím, že budeme před vodou ujíždět tak ať jste připraveni".
Ráno potvrdilo kapitánovy obavy. Pršelo jen se lilo a po hladině vzdutého Labe už plula sem tam rozcuchaná a rozmáčená kupka sena. Ale mladé ženy které mládenci představili kapitánovi byly ženy do nepohody. Nefňukaly a rozběhly se se svými muži obstarat zásoby na cestu, déšť, nedéšť. Baculatá, okatá Dášenka toho moc nenamluvila, ale ráda se smála a nebo aspoň usmívala.
Zato štíhlounká Miluška toho našvadronila za obě, ta nenechala pusinku zahálet ani chviličku. Ale to všecko poznala posádka i kapitán až cestou. Teď v tom dešti vypadali obě jak urousané myšky. Kajutami svých mladých mužů byly nadšené, jak by také ne. Všechno vonělo novotou, všechno moderní, účelné a svou účelností krásné. "Ježíš, Toníčku, tady se mi to líbí", libovala si Dášenka, "ani se mi za ty tři týdny, až cesta skončí nebude chtít domů a do práce". Zato Miluška, ta měla jinou starost, "Vojtíšku, řekni kapitánovi, ať jede hodně pomalu, ať ta cesta dlouho trvá, potřebuji se vyhnout pololetním uzávěrkám. Musela jsem slíbit naši šéfové, že hned po návratu naklušu zpátky do účtárny, jinak mně baba nechtěla pustit".
Kapitán dopoledne vyzvedl na Plavební správě, Cejchovní list a ostatní lodní doklady. Když se hlásil v poledne na Lodním provozu pro rozkazy, bylo už rozhodnuto. "Jedete po proudu bez nákladu, v Ústí už je voda na čtyřech metrech a stoupá, čekáme, že zítra už bude zastavená plavba, je třeba abyste odjeli ještě dnes"! "Jistě", odpověděl kapitán, "jsme na to připraveni, tak trochu jsme s tím počítali, ještě se stavím na osobním pro celní doklady a vyrazíme". "Už jsem tam volal, doklady dostanete bez průtahů, tak dobře dojeďte", rozloučil se dispečer.
Na osobním už byly doklady připraveny, jen bylo ještě potřeba dopsat ty dvě manželky do seznamu osádky ale to bylo během několika minut vyřízeno a kapitán se vrátil na plavidlo. "Hotovo k odjezdu"? Zeptal se. "Hotovo", odpověděl za všechny loďmistr Toník. "Mistře nahoď mašinu, jedeme"! Byla jedna hodina po poledni, odvázali se, otočili to a jeli. Voda už byla opravdu živá a pěkně vzdutá, po půlhodině už kotvili ve Hřensku. Stály tam už dva protiproudní vleky, takže se jim čekání na celní a pasové kontroly pěkně protáhlo. Konečně ve čtyři odpoledne byli odbaveni.
"Tak ještě jednou vám to připomenu, máme novou nevyzkoušenou loď, je živá voda a stoupá, nikdo nebude zapikolovanej v kajutě, ale všichni budete na palubě a v plné pohotovosti. Jen mrknu a už skočíte tam kde to bude třeba, jasný"? Všichni přisvědčili. "Jo a ještě něco", vzpomněl si kapitán, a podíval se na Toníka a Vojtu, "ženský se nebudou moc motat na palubě, jakmile začne nějaký manévr, zmiznou v kajutách, poučte je"! "Už jsou poučený kapitáne", odpověděli chlapi. "Tak dem na to"! A rozjeli to. Byla to jízda, kterou každý plavec zažije jen jednou, či dvakrát za život, a někteří, vůbec nikdy. Loď která by za normální vody plula rychlostí dvanáct až patnáct kilometrů v hodině, uháněla skoro dvakrát tak rychle.
Něco po šesté už kotvili o pět a padesát kilometrů dál po vodě na Ostragehege v Drážďanech. Pivovarská louka už byla pod vodou, seno z ní voda samozřejmě odnesla. Dispečerova loď byla už uklizená v Neustadthafenu. Dispečer připlul ještě večer barkasou kapitána varovat. "Ráno budou Drážďany přes pět metrů, policie bude zastavovat plavbu, vypadněte odtud co nejdříve, ať tady neuvíznete".
Ráno v pět už před sebou uviděli Míšeň, a něco po sedmé už byli pryč z úseku kde se měla zavírat plavba. Pryč byly kopcovité břehy Labe Saska a rozevřely se před nimi širé lány německé polabské roviny. Když říkám rozevřely se, tak to tak také myslím. Za normálního vodního stavu, byla plavidla o pár metrů níže a posádky viděli jen úzký pruh země uzavřený inundačními hrázemi. Teď však z vysoké hladiny a z prázdného plavidla se jim rozevřel pohled do dalekého, širokého okolí řeky.
Městečko Mühlberg ve spolkové zemi Brandeburg, před nimi leželo jako na dlani, zatím co na levém břehu stále ještě mizelo za zádi Sasko, které se u vesničky Stehla vrátilo na oba labské břehy. V dálce byly vidět vesnice Triestewitz a Gaditz a po chvíli už se na obzoru vynořil zámek Hartenfelz v Torgavě. Torgavské mosty se nad kormidelnou jen mihly a loď už uháněla dál. Konečně u městečka Pretzsch opustilo Labe Sasko a vnořilo se do spolkové země Sasko-Anhaltské. V poledne loď minula přítok říčky Černý Elster z pravého břehu a městečko Elster nechala za zádí. Před jednou hodinou se na obzoru objevil kostel na jehož vrata přibil Martin Luther svoje Artikule a i ten záhy zmizel za zádi. Právě tak jako obrovská sila v Piesteritzích, která dnes patří Agrofertu. Tady se Labe rozlilo doširoka do luk tak, že nebylo možné dohlédnout konce vod.
Loďmistr Toník u kormidla a kapitán stojící vedle něho, neměli čas ani pomyšlení kochat se krásou zatopené krajiny. Orientovali se podle vyčnívajících korun známých zatopených stromů, aby loď udrželi v místech kudy teče Labe. Už se v minulosti stalo, že plavidlo z řeky vyjelo, nasedlo a po opadnutí velké vody stálo na louce necelý kilometr od Labe. Ale svižná plavba pokračovala. Za zádi zůstaly roslavské mosty a slavná loděnice, kolébka celé plejády vlečných parníků a motorových lodí. Minuli i obrovský oblouk řeky u města Rosslau, s přítokem říčky Muldy z levého břehu. Při letmém ohlédnutí u zatopeného přístavu Rodleben zahlédli ještě na okamžik Rosslau se zatopenou loděnicí a už se hnali dlouhým takřka přímým úsekem, kolem městyse Brambachu s nebezpečnými balvany v řečišti za normální vody, ke starému plaveckému městečku Aken.
Ještě před světovou válkou, v každém Akenském stavení bydlila plavecká rodina a kterýkoliv mladý muž se musil stát nejméně kormidelníkem chtěl-li si v Akenu najít nevěstu. Propluli dlouhým povlovným obloukem a kolem teď odstaveného přívozu z Breitenhagen do Tochhein kde se jim otevřel výhled do nížiny kolem ústí řeky Saale do Labe. Také most a městečko Barby zůstalo za nimi, a za slabou hodinku už podplouvali pod mosty městečka Schönebeck kde za normální vody nakládají české lodě sůl pro potřeby naší země. Naproti Westerhüsen se otevřel výhled na rezervaci Kreuzhorst a už po čtvrté hodině odpolední plavidlo vplulo do oblasti Magdeburg kde pro ten den plavba která za normální vody trvá dva dny končila.
Plavidlo ujelo vrcholu povodňové vlny, ale ta ho přes noc opět takřka dohoní. Po přihlášení v plavební kanceláři, posádka doplnila zásoby potravin a potom Toník s Vojtěchem vyvedli Dášenku s Miluškou na večerní procházku Magdeburgem zakončenou příjemným posezením v restauraci Město Praha.
V šest hodin pátečního rána opustilo plavidlo Magdeburg a opět vyplulo na trať změněnou přívalem vody k nepoznání. V rychlém sledu se vynořovaly vesničky a městečka známá i další v dálce viděná za normální vody skrytá za inundačními hrázemi. Ani je tady nebudeme všechny jmenovat. U městečka Niegrip minuli zprava průplav na Berlín, u Rogätz zase zleva přítok říčky Ohre.
U ústí říčky Tanger, zvelebil náš otec vlasti Karel IV městečko Tangermünde a zvolil si ho za jedno ze svých letních sídel. Dodnes je po něm pojmenovaná čtvrť Karlsbau kterou vybudoval. Hned o pár kilometrů dále podpluli most v Hämerten, kde stával vůbec první most na Labi spojující Brandenbursko s Brunšvickem. Před polednem minuli městečko Havelberg a Ihlovský průplav zprava a brzy minuli i ústí řeky Havoly. Brzy odpoledne minuli velké průmyslové město Wittenberge známé továrnou na výrobu šicích strojů značky Singer.
Hned o několik kilometrů dále po vodě je pár hodin zdržely celní kontroly na hranicích rozdělujících Německo. Za další čtyři hodiny už míjeli u městečka Lauenburg Elbe-Travekanal, spojení na Lübeck. Další zdržení je čekalo při proplavování komorou zdymadla Geeshacht, ale to už měli vyhráno, bez nehod velké vodě upluli. Do přístavu pro česká plavidla Peute v Hamburgu vplouvali už za šera.
V Hamburgu.
V sobotu ráno se ohlásili inspektorovi, kapitán dostal příkaz k nakládce na neděli, přímo ze zámořáku. V pokladně jim vyplatili zahraniční příplatky a posádka se rozběhla po nákupech. Už bylo jasno, že tuhle cestu už další příležitost nedostanou.
Dáša s Miluškou nemohly ani dospat a jen co Toník rozdělil posádce peníze popadly, každá svého chlapa a už je postrkovaly na touženou vycházku. Jen vystoupily u hlavního nádraží z tramvaje ocitla se děvčata v ženském nákupním ráji. Hlavní třída hamburského City zářila naleštěnými výlohami s bohatými lákadly pro ženská srdce a celá plejáda obchodních domů pro ně otevírala svou štědrou a pohostinnou náruč. Všude se na ně usmívaly a těšily botičky, šatičky, svetříčky a a celá spousta dalších lákadel pro ženská srdce. Stačilo jen mít peníze a začít nakupovat.
Jenomže peněz bylo málo, přemálo a ještě je měli v kapsách Toník s Vojtou. Chlapi měli co dělat aby se jim manželky neztratily z očí. Ty jak byly v euforii tak dočista ztratily pojem o čase a místě. Nadšeně chodily, někdy i popoběhly od výlohy k výloze a pásly se očima na té nádheře. Chlapi měli oči tentokrát jen pro svoje polovičky, z kterých je nesměli spustit. To by byl mazec, kdyby se jim ztratily, německy neumějí ani ťuk a cestu si určitě nepamatují. Toník sice každé do taštičky napsal ceduličku s adresou přístavu kde loď kotví, aby ji mohly ukázat policistovi, ale radši ani nedomyslet co všechno by se mohlo přihodit.
Teprve k polednímu když už první euforie opadla se mohlo začít nakupovat. Samozřejmě peněz bylo málo, ostatně peněz je vždycky málo. Děvčata si vybrala a nakoupila a s krvácejícím srdcem, spoustu dalších krásných dámských lákadel oželela. Celá skupinka se posilnila rybou v žemli a vyšlápli si podívat se na čtvrť neřestí a radovánek, Sankt Pauli. Trvalo hodnou chvíli než tam došli a než to všechno prošli.Než si prohlédli krásky lásky se zvonivými klíči a domy lásky a hanbaté kabarety a výlohy a krámky se sexi prádélkem a pomůckami k milování a než si prohlédli i všechno ostatní co tam bylo k vidění.
Na Sankt Pauli sešli k Labi, prošli a prohlédli si Elbtunel a zadem za přístavy šli pěšky domů. Na loď do Peute přišli když už se dost šeřilo. Děvčata si v kajutách rozložila svoji kořist, pokochala se jí a pak už padla do peřin a usnula ani na večeři už nečekala jak byla unavená.
Když je ráno v šest Toník s Vojtou budili slovy, "pojďte na palubu, pojedeme skrz přístavy, ať něco uvidíte", tak brumlaly, "dejte nám pokoj", ale přeci jenom vstaly a nelitovaly toho. Cestou Hamburskými přístavy z Peute až na Waltershofer Hafen uviděly hotovou přehlídku zámořských lodí ze všech koutů světa.
U terminálu Burchardkai, zámořský kolos z kterého měli přebírat náklad už stál. Posádka vedle něho z návodní strany svou loď přivázala. Kapitán se došel ohlásit tallimanovi a pak čekali až na ně přijde řada. Teprve odpoledne převzali deset obřích buldozerů Komatsu a byli prostorově plní i když zdaleka ne vytížení. Vyřízením celních a přepravních dokladů první pobyt nové lodi a nových manželek v Hamburku skončil.
Vzhůru domů, proti proudu.
Čelo povodňové vlny dosáhlo v sobotu Hamburku a od neděle už voda na celém toku rychle opadala. Nová loď s ponorem necelý metr začala od pondělka polykat kilometry jízdou proti proudu řeky. Trať do Magdeburku překonala za dva dny a už v pátek tři a dvacátého k večeru ji přijela odbavit celní a pasová kontrola ve Hřensku. U vysoké hráze pod mostem v Děčíně se uvazovali už za tmy. Ráno budou pokračovat v plavbě dál na Mělník pod těžký jeřáb, schopný vykládky naložených těžkých buldozerů. Děvčata odcházela domů, spokojená a plná dojmů, jen Miluška hořekovala, že neujde těm zatrackaným pololetním účetním uzávěrkám. Pondělní vykládka a předávání buldozerů proběhlo bez problémů.
V úterý loď naložila celý náklad kontejnerů a vyplula na svou druhou cestu. Ale to už je jiná historie.
Závěrem.
Táta skončil, oheň dohořel, byla tma a chvíli ticho. Pak se ozvala maminka Dáša: "Hezky jsi to tatínku vyprávěl, bylo to tak, mám na tu první cestu hezké vzpomínky, ale ten náš pobyt v Hamburku jsi vzal trochu zkrátka. Tu část s hvězdičkou co chtěla děvčata slyšet jsi vynechal úplně. Ale už se připozdilo, je čas jít na kutě, tak snad někdy příště".