Listopad 2015

Zvláštní záliba.

3. listopadu 2015 v 20:42 | Brabouk.
Jsem už starý pán, starý vysloužilý lodní kapitán. Místo abych seděl v ušáku s lulkou v koutku úst a vyprávěl svým prapotomkům o svých dobrodružných plavbách mám na svá léta zvláštní zálibu.
Pracně jsem se naučil tykat si s počítačem a teď ve volných chvílích hledám na internetu své bývalé známé, kamarády či bývalé posádky lodí kterým jsem velel.
Tu najdu setkání bývalých zaměstnanců uhelné trasy do Chvaletic, plavby která už dávno neexistuje, onde zase obrázky staříků dálkové plavby na Labi z firmy kterou už také odnesl čas. Tak si ty vousáče prohlížím a někdy vidím a jindy jenom tipuju. Helemese, s tímhle jsem jezdil na Táboru a tenhle byl můj lodník na Beskydech, a hele tady je tlustý Pepa s kterým jsme spolu za ta léta vypili u matky Steigemannové v Malém Wittenbergu tolik piv, že bychom se v něm mohli klidně koupat.
A tak mi ty vzpomínky táhnou hlavou, někdy jsem znovu mlád, plavčík ušatá, jindy chlap jako jedle a vedle vousatého Egona a sebe vidím v duchu stát (kdybych se nestyděl napsal bych ležet), krásnou Růth a Kristl, ach kde je těm časům konec.
V mnoha případech mě ovšem nechává moje paměť na holičkách. Čas je neúprosný, urostlé lodníky a kormidelníky změnil na vousaté, maličko nahrbené dědy, kteří si sice zachovali jiskru v oku a chuť na pivo a štamprdličku rumu, ale ze své mladistvé podoby jen málo. Když mi i to málo postačí a poznám osobu, ta moje paměť bídná mi odmítá a odmítá přiřadit k té osobě jméno. Kristapána, říkám si, vždyť jsme spolu jezdili na Jedenáctistovce a v devětasedumdesátým roce jsme jízdou ve dne v noci honili vánoce a podařilo se nám to i když nás jednu noc zastavila mlha. Vánoce jsme tenkrát chytili, ale oba jsme doma u svých rodin usnuli pod stromečkem hned po večeři, i ty naše dárky nám děti rozbalili až ráno na Boží hod. No a vidíš ho, teď si na jeho jméno nevzpomenu a nevzpomenu.
Tak to vidíte, i přes ty díry v paměti, si ty obrázky dávných kamarádů rád prohlížím a po jejich srazech a setkáních se na internetu pídím. Moc mi při tom pomáhají stránky Přátel ČSPLO, plavebního podniku který zmizel v propasti času.
To je moje zvláštní záliba, ale mým dcerám, už také ne nejmladším se moc nezamlouvá a od počítače mně odhánějí: "Dědo koukej se jít projít ", vyhazují mne z baráku, "co na těch fousetých dědcích pořád hledáš"?
"Svoje mládí holky", v duchu jim odpovídám, ale poslušně na sebe natáhnu svůj starý loďák a na hodinku se jdu pocourat do každého počasí.