Duben 2016

Starý parník.

21. dubna 2016 v 16:14 | Brabouk |  Vzpomínky lodního kapitána.
Starý parník.
Byl to opravdu už starý parník. Ležel už celý očesaný úplně vzadu v Rozběleském přístavu, kde čekal až na něj přijde řada, kdy na něho nastoupí chlapi děčínského Kovošrotu s hořáky. Kdyby tak ten starý rezavec mohl vzpomínat tak jako my, copak by nám asi pověděl.
Pojďme a pokusme se jej rozhovořit.
"Chlapi, plácněte to vedle starého Ústí, u dílny vám udělám místo nejdříve až po neděli". To volal přístavní inspektor na posádku rychlomotoráku Dagmar která připlula se svou lodí na pravidelnou roční údržbu a opravu. "Uděláme" odpověděl z kormidelny kapitán Struha. "Vemte si všichni do pondělka volno, ani hlídku tu Jendo nemusíš nechávat, já tady stavím hlídky pro celý přístav sám." Starej Struha jenom zvedl ruku, že rozumí a inspektor si šel po svých. Vše co bylo třeba bylo řečeno.
Během chvíle byla Dagmar vyvázána, uklizena a posádka se rozprchla na pevninu, na nádraží a do svých domovů. Jen kapitán a starý strojník Vácha ještě postáli na palubě. "Starý Ústí", zabručel kapitán, "vzpomínáš Václave, kdy jsme na něm jezdili?" "Jakpak by ne. Ty jako druhej kormidelník a já jako půlmistr bez lopaty. Jo to byly časy. Holky se nám líbily a pivo teklo proudem, když večer starej Bretšnajdr udělal dobrej fajrunt. Kdepak je mu asi konec?" Struha pokývnul hlavou, "no kdepak asi, byl z Aknu, právě tak jako tvůj mistr, hergot, jak on se jmenoval, a oba už tam mají na hřbitově pomníčky. Minulej rok když jsme tam stáli velkou vodu jsem tam náhodou zabrousil špacírem na hřbitov. Řeknu ti, samá známá jména. No a byli tam. Kapitän Bretschneider, a Schiffmaschinnenmeister Werner. Vidíš, už jsem si vzpomenul. Byli to dědkové nevrlí ale něco nás naučili." "No ba", na to Vácha, "a teď to zase učíme my ty naše mladé. Zdalipak o nás taky říkají, že jsme dědkové nevrlí?" "I to víš, že jo, ale dost těch řečí a vzpomínek. Zapakováno máme, ošpláchnem se a zajedeme k rodinám jako ta naše omladina". Jak řekli, tak udělali. Během chvíle nebylo na lodi ani živáčka.
Pak bylo už jen ticho, jen voda přístavu šplouchala na borty lodí. Až někdy k půlnoci se ozval povzdech, jako když troška páry uteče sychrákem. "No mladá krasavice, už vedle mě dlouho nikdo bez posádky nestál, až teď ty. Pověz mi jak to teď vypadá na řece, přeci jen už jsem se tam pár let neplavil. Povídej potěš starý parník, dříve než mně úplně sešrotují nebo než mě rez sežere".
"No to víte, starý brachu, zatím se toho moc nezměnilo", opáčila potichoučku Dagmar, "šlepáky, ani modernější než jste byl vy, se už nestaví, ty co jezdí už jenom dožijí, buďte rád, že už máte ten rumrajch za sebou. Tady v Čechách ale ještě stále sjíždějí ze skluzů nové čluny, Amandy, hotoví krasavci. Tam už posádky nemusejí vystrkovat zadek přes bort když musí, že musí. Dokonce pro jejich vlečení je objednáno na loděnici v Praze několik nových motorových zadokoláků a proslýchá se, že i jeden nebo dva stranokoláky, samozřejmě taky motorové. Ale to víte, takoví krasavci jako šlepáky se svými komíny a chocholy kouře to nebudou. Však víte, všichni naši kapitáni podle kouře poznali už z dálky zdali proti nim pluje český nebo německý vlek".
"No ba, že to vím, však jsem jezdil jak u německých pánů tak u těch českých. Němci skoro vždy topí briketama, ale Češi jenom uhlím, proto má kouř malinko ale jen malinko jiný odstín té šedi. Ale to jsem tě přerušil, buď od té dobroty a pokračuj, moc mě to zajímá".
Dagmar chvíli mlčela jakoby se rozmýšlela. Po chvilce znovu pokračovala. "Zajímavé je to, a to mi vrtá motorem, že nikde v západní Evropě už se čluny ani jejich tahouni nestavějí. Všude jenom samé motoráky, teda motorové nákladní lodě, ovšem daleko větší než jsem já. Jenže sem nahoru do Čech kvůli mělké řece jsou zatím výhodnější čluny a jejich tahouni, protože prázdní mají menší ponor a víc toho tedy mohou naložit.
Takoví jako já a nás je zatím jen pár jak víš, vozí jen fajnové náklady na které se pospíchá, proto se nám taky říká rychlolodě a zatím ne motorové nákladní lodě jako těm západoevropským novostavbám".
"A co posádky"? Zeptal se starý parník, "mě si všecky moje posádky přímo hejčkaly. Jako frajera, když jsem byl před dávnými lety novostavba, i po celou dobu mých plaveb, i na posledních cestách, kdy plaňky moji dřevěné paluby už netěsnily a oni chudáci museli mnohdy spát s umyvadlem na břiše když pršelo. To bylo hodin co se lodníci naběhali po té palubě s koudelí, smolou a horkou žehličkou. Ale co naplat stáří je stáří, deset děr zalepili a patnáct se jich otevřelo když začal můj parní stroj pracovat.
Ale nezanevřeli na mně. Dál si mně šlechtili. I když mně vezli sem na šrotiště, byl jsem vystrojenej jako bych jel na přehlídku. Borty a komíny čerstvě natřené inertolem, takže se leskly jako havraní křídla, manžety na komínech vyblejskané, právě tak jako kesemantly a komandobrüke s kormidelnou. Cestou od zlatého kruhu do Rozběles jsem houkal na obě píšťaly a všechny parníky co tam stály houkaly na rozloučenou se mnou. Odvezli mě sem dozadu do přístavu a rozběhli se na nové lodě. Většinou do vyšších funkcí, kapitán dostal větší parník, kormidelník dostal svou první loď jako kapitán a ostatní na tom byli podobně. Aspoň z toho mám dodnes radost.
No a tady v přístavu teď čekám na svůj konec. Vidíš jak teď vypadám, celý orezlý, celý inventář rozebraný, a celkově očesaný. Však sis jistě všimla, píšťaly a zvony jsou pryč, právě tak jako kotvy, stožár a ostatní příslušenství potřebné k plavbám. Už jenom vyhlížím ty chlapy s autogenem kteří přijdou ukončit moje trápení".
"Myslím, že tě mohu potěšit", odtušila Dagmar, "láska posádek ke svým lodím se nezměnila, dál si hejčkají svoje lodě jako by to byly jejich milenky. Všechno co se dá na lodi vyleštit se stále blýská jako ze zlata. Ale jak jde pokrok doby začala do posádek sahat krutá ruka racionalizace. Ode mě sebrala jednoho lodníka a strojního asistenta a říká se že to bude ještě pokračovat, ale možná je to tak, že řeč se říká a voda teče, počkáme si uvidíme".
"Ty možná, ale já už ne a ani bych to vidět nebo slyšet nechtěl. Já když jsem odplouval z loděnice v Übigau chodilo po mé palubě dvanáct mužů a sem do Rozběles mně jich odvezlo deset, dejte mi pokoj s racionalizací"!
Pak už bylo ticho až do pondělí, kdy se na Dagmar vrátila posádka přistavila ji k dílně a začalo se s pravidelnou údržbou a opravami. Jedním z úkonů bylo také přejmenování Dagmar na Pionýra. Tak spolu se starým Ústím zmizela z řeky i mladá Dagmar.